Románová pohádka - 13.díl

Ohnivý jazyky spalující vášně překrejvaj obrazy, který se mi tvoří před očima. Ty otevírám, jen stěží a neochotně, až se sladkejma slůvkama šeptanejma do mejch uší Richardovym hlasem, kterej mě jima probouzí. Paprsky ranního slunce se prodíraj do naší ložnice a já se, s nechápavym pohledem do jejího stropu, pomalu a dost neochotně probouzim ve svý posteli. Rozbolavělý oči obracim na Richarda, kterej se nade mnou sklání s tácem obtěžkanym čerstvou snídaní. Do těch slunečních paprsků se mi začínaj vplítat výjevy z předchozího večera a mě se zmocňuje panika a stud za to málo, co si z něho pamatuju. Teda určitě za jeho finále.

„Nemůžu mu lhát, ale zároveň mu nemůžu ublížit! Třeba to neví. A třeba neni ani co! Třeba se vůbec nic nestalo. Možná se mi to všechno jen zdálo!“ letí mi hlavou mezitim, co si Richard vedle mě dělá pohodlí a vtipkuje:

„Tedy ty to umíš rozjet! Já se na chvíli ztratil v kuchyni a ty mi usneš nahoře v pokoji! Ale klid! Nic se neděje. Já byl v tu chvíli už také vyčerpaný a hlavně nikdo kromě Andrého a Heleny o tom neví, ta mi to přišla říct. André mi tě pomohl schodištěm pro personál nepozorovaně propašovat do garáže a pak nás hodil domů. Jak se cítíš?“ To mě uklidňuje a do hlavy si šeptám:

„Všechno se mi to jen zdálo. V noci jsem přemoženej únavou a alkoholem asi nedokončil prohlídku s Helenou a ta šla Richardovi oznámit moji indispozici, aby mě ochránila před trapasem.“ Proto už nahlas odpovídám Richardovi:

„V pohodě!“ A snažim se svý, ještě trochu opilý tělo, nadzvednout a posadit ho v posteli vedle Richarda. To se mi daří, a tak už se zase soustředim jen na zbytek svojí odpovědi:

„Akorát si vůbec nic nepamatuju a musím Heleně poděkovat. Já ji provázel barákem… A pak už nevím. Měl jsem trochu upito a asi toho na mě bylo už moc. A co ty? Poslední, co si zřetelně pamatuju, je, že jsem tě šel hledat, v tom jsem narazil v restauraci na Helenu a ta mě přemluvila k tý soukromý exkurzi.“

Richard upíjí kafe a hladí mě po vlasech: „Také v pohodě! Jen jsem měl strach, když za mnou Helena přiběhla, že si usnul nahoře v pokoji. Což mi přišlo trochu zvláštní, ale už když sem tě nesl v náručí do garáží jsem pochopil, že jsi jen opilý, a přišlo mi to i roztomilé. André i ostatní byli perfektní a už jsem ráno dostal od Martiny smsku, že je vše v pořádku, a dokonce je po akci i uklizeno. Prý tam někteří hosté zůstali spát a už si na místě rezervovali pokoje na Silvestra. Jsem naprosto spokojený a my můžeme v klidu zítra odjed. Těšíš se?“

Švýcarsko! Obrovskej blikající neon s tímhle jménem mi stíní výhled na Richarda. Uplynulej večer a obavy z toho, co jsem během něho vyváděl, úplně zazdily odjezd na naši dovolenou. Obava i neonovej nápis z mý hlavy ale zase rychle mizí s pohledem na usmívajícího se polonahýho krasavce vedle mě. Ovládá mě těšení se na společný chvíle plný odpočinku a milování.

Jsou to sice krásný představy, ale…! Takovou opici jsem ještě nezažil, proto netušim, jestli se něco takovýho dá vůbec přežít. A už vůbec nechápu to, proč se tomu říká opička! Já mám totiž pocit, že mi na zádech sedí tři gorily, v hlavě se mi prohání skupinka šimpanzů a do břicha se mi v noci nastěhovala celá zoologická zahrada i s personálem, a už je to tam dost nebaví, tak by se rádi všichni podívali ven. A přes širokou plejádu veškerejch doprovodnejch projevů, nejsem nějak schopnej se na naši dovolenou naladit.

Až k večeru se ze mě stává konečně zase normálně fungující jedinec a ujímám se přípravy večeře. Po dobrym jídle, který jsem konečně schopnej si vychutnat, velice rád potlačuju chmurný obavy z mojí fantazijní nevěry a vplouvám do večera naplněnýho balenim zavazadel a příprav na ranní odjezd do Curychu. Rozházenejma kuframa a komínkama připravenýho oblečení se proplejtá naše milenecký laškování, kterym mě Richard zahrnuje, vyprovokovanej k němu radostí z blížících se společnejch chvil strávenejch v přepychovym prostředí, ve kterym budeme opečovávaný cizim personálem, což nám dovolí soustředit se jen na sebe navzájem.

Švýcarsko! Blikající neon z rána se mi v podvečer zase vrací před oči, ale teď bliká pomalejc a svym lákajícím světlem mě doprovází po zbytek noci.

***

Rytmickej monotónní zvuk, kterej vydává podvozek vagonu, podkresluje celej náš následující železniční den. Od půlnoci ani jeden z nás nedočkavostí už nezamhouřil oko, a tak se teď v našem vlakovym kupé rozvalujeme v širokejch a pohodlnejch křeslech první třídy. Naše těla obtěžkaný skoro probdělou nocí pozorujou mihotající se svět za okýnkem lehounce jedoucího moderního vlaku. Celá jízda je zpestřená o perfektní servis, kterej je nám dopřávanej od obsluhy vlaku, a to i při nakládání našich zavazadel na příruční kolečkovej přepravník, pomocí kterýho je pohodlně dopravujeme na stanoviště taxíků. První volnej řidič nás se stejnou ochotou a profesionalitou odváží na nadiktovanou adresu hotelu a s nevídanou úslužností pomáhá hotelovýmu portýrovi s naší dovolenkovou výbavou až k recepci. Tam se s náma loučí a opouští hotel, a my se tak ocitáme v pětihvězdičkový péči hotelovýho personálu. Zdejší nadstandardní úroveň je vetkaná jako zlatý vlákno i do tý poslední miniaturní drobnosti, která by byla na jinym místě mimo rozlišovací schopnosti zaměstnanců. Tady nás všichni hejčkaj už jen svym vzhledem a vystupováním, jehož noblesu přenášej i na nás. A my oba noblesně usínáme hned po osprchování v našem čerstvě obydlenym manželskym apartmá, jen co se naše hlavy dotkly polštářů.

***

Po snídani v hotelový restauraci vyrážíme, pořád stejně noblesně naladěný, do ulic Curychu hledat pobočku WSB, což je banka, u který by podle informací vypátranejch z Prahy, mělo bejt vedený ono záhadný pradědečkovo konto. Adresa pobočky souhlasí a my se zanedlouho zastavujeme před jednim z řady domů, který tu stojej jako vojáci sešikovaný do špalíru. Tvoří tak širokej městskej bulvár, v jehož středu je pěší zóna s mnoha lavičkama a obtloustlejma květináčema, který přetejkaj záplavou žlutejch květů. Tyhle kamenný asi metr vysoký květníky díky tomu vypadaj jako baculatý hrnce plný zlatejch mincí. Jeden z nich je přímo u vchodovejch, historicky se tvářících, dřevěnejch dveří s obrovskou mosaznou klikou. Mosazná je i cedulka, osazená uprostřed nich ve vejšce očí, na který je nápis s doprovodnym textem oznamující každýmu, kdo bere za kliku pod ní, že vstupuje do pobočky West Swiss Bank, banky, která se pyšní členstvím v klubu nejstarších Evropskejch bankovních institucí. A právě ta je našim cílem, proto bez dalšího váhaní vcházíme dovnitř a ocitáme se ve stroze zařízený recepci. Strohost ale dodává tomuhle místu ještě větší honosnost než ta mosazná tabulka venku na dveřích.

„V jednoduchosti je krása, je rčením, kterýmu teprve tahle místnost dává smysl,“ napadá mě při prvnim pohledu na bílý stěny přiklopený černobílou šachovnicí na stropě a na podlaze, v jejímž středu stojí recepční celoskleněnej pultík. Jeho skleněnej povrch je spolu s dlažbou na podlaze vyleštěnej do zrcadlovýho lesku a odráží se v něm svit vycházející z obrysů tří bílejch počátečních písmen z názvu banky zavěšenejch naproti nám na stěně, která tak dělá kulisu pro dokonale nalíčenou a upravenou slečnu stojící za oním pultíkem. Na něm má k dispozici telefon a otevřenej notebook, od kterýho k nám, s naším vstupem do místnosti, zvedá svý karamelový oči. S příjemně laděnou angličtinou nás vítá a s první otázkou pátrá po účelu naší přítomnosti. Zdravim jí a vysvětluju jí existenci papírku s číslem bezpečnostní schránky a účtu, ke kterýmu znám heslo. Slečna nasazuje ten nejprofesionálnější a přitom přirozenej úsměv, jakej jsem kdy měl možnost vidět, a po stlačení několika kláves na notebooku nás prosí, abysme jí následovali. Sice ani já, ani Richard, soudě podle jeho výrazu ve tváři, nechápeme, kam máme lepou děvu následovat, protože místnost, ve který se všichni tři nacházíme, postrádá jakýkoliv další vstupy nebo výstupy, kromě toho na hlavní třídu před domem, ale bez hloupejch otázek se za ní oba pusunujeme dál od recepčního pultíku. Díky tomu se po několika krocích ocitáme u pravýho zadního rohu. Krásná slečna se na nás usmívá a prosí nás o vteřinku strpení s informací, že dopravní systém banky má bezpečnostní časové zámky.

Než ale stačí větu dokončit, část šachovnice se na podlaze před náma nadzvedává a v ní zamaskovaná kabina zdviže vyjíždí z podlahy přímo před nás. Kráska z recepce nám ladnym pohybem svý pravý ručky naznačuje, abysme nastoupili, a podává instrukce ohledně našeho dalšího pohybu po budově. K tomu nás vybavuje visačkama, který nás označujou za klienty, a zmáčknutím tlačítka v rámu kabiny nás posílá o dvě podlaží níž. Sama zůstává stát v prostoru recepce a my jen ohromeně přes skleněný dveře kabiny, který se pomalu plynulym zásunem zavřely, sledujeme její štíhlý nohy. Ty se díky propadu vejtahu s náma na palubě vznášej nahoru, spolu se šachovnicovou podlahou přijímací recepce, až úplně mizej z našeho dohledu.

My si teď užíváme soukromej pomalej a skoro neznatelnej pohyb vejtahu. V zrcadlovejch stěnách jeho kabiny kontrolujeme bezchybnost našich vzezření s doprovodem tiše reprodukovaný uklidňující hudby.

„To je síla! To jsem ještě nezažil. Je to jako v nějakém filmu s agentem jejího veličenstva,“ s vytřeštěnejma očima komentuje naši jízdu nezvyklym vejtahem Richard a dál se jí nechává unášet do svejch špionážních fantazií.

Stejně tak, jak ve skleněnejch dveřích kabiny zmizela slečna i s recepcí, se v nich, po krátký jízdě, objevuje od spodu zvětšující se prostor další podobný místnosti. Ta je vybavená sedacíma koutkama s křesílkama, který jsou potažený bílou kůží obšitou černou nití, a skleněnejma konferenčníma stolkama mezi nima. Květináč s vysokou listnatou kytkou v každym rohu dodává salónku příjemnou atmosféru, která nás nutí k tomu, abysme zapomněli na fakt, že jsme skoro šest metrů pod úrovní chodníku. A my do ní s tímhle zapomněním vplouváme po automatickym rozevření skleněnejch vejtahovejch dvířek. Podle předchozích pokynů recepční, která nás ujistila, že si nás tu bankéř co nejdříve vyzvedne, obsazujeme dvojici křesel a obdivně si mlčky prohlížíme prostor, ve kterym jsem se ocitli. Prostor naplněnej bělostnou čistotou, která je všude kolem nás. Všechno tady je tak bílý, tak čistý až sterilní, jako bysme se tim divnym vejtahem propadli z banky na operační sál místní nemocnice. Moje fantaskní představy o kouzelný dopravní kabině za krátko odsouvaj otevírající se bílý dveře zasazený ve stěně naproti mně. K nám osamocenejm v čekárně díky tomu vstupuje urostlej muž sportovní postavy v perfektně padnoucím obleku a decentně si ověřuje naše jména, který mu prostřednictvím notebooku nahlásila recepční s doprovodnou informací, že potřebujeme zjistit fakta k vedenýmu účtu a aktivní bezpečnostní schránce. Ten nás po našem odsouhlasení pobízí, abysme ho doprovodili do jeho kanceláře. Do ní se dostáváme po několikaminutový chůzi dlouhou prázdnou chodbou, na jejímž konci jsou naproti sobě dvě kancelářský celoprosklený buňky, a do jedný z nich nás náš bankéř usazuje do stejnejch koženejch křesílek, z jakejch jsme se zvedli před chvílí v čekárně. Po dovření skleněnejch dveří svý kanceláře se sám usazuje do černý kožený kancelářský židle za pracovním stolem naproti nám. Stůl má poklizenej, bez zbytečnejch doplňků a jedinou dekorací v místnosti je jeho fotka s rodinou postavená v jedný z poliček sestavy kancelářskýho nábytku, kterej má za zádama. Podlaha pod mejma nohama je tady pro změnu pokrytá černym sametovym kobercem, o kterej zapírám špičky svejch koženejch bot, u čehož mu popisuju svůj nález starýho papírku a svoji snahu zjistit, co mi pradědeček v jejich bance schoval.

Bankovní sympaťák po dokončení mýho vysvětlování zadává s profesionálním grifem do klávesnice počítače, kterej stojí v pravym rohu jeho pracovního stolu, mnou diktovaný číslo účtu. Po delším pročítaní informací zobrazenejch na monitoru stáčí pohled na mně a ptá se na heslo. Po mym zřetelnym a okamžitym vyřčení mýho křestního jména mě seznamuje s následujícím postupem. Ten obsahuje prvotní otevření bezpečnostního boxu uloženýho v trezoru o další dvě patra níž a až pak mi bude zpřístupněný konto, který má takhle zřízenou ochranu. Doprovodnym pokynem bankéře je to, že do prostoru bezpečnostních boxů můžu jít jen já a mám s sebou vzít podle jeho slov „jakýsi“ Inro klíč. Tenhle pokyn vyslovuje takovym způsobem, ze kterýho je zřejmý, že ho jen mechanicky čte z monitoru, aniž by tušil, co klíč, o kterym mluví, znamená a k čemu ke všemu slouží. Je jasný, že tahle podmínka byla do počítače dodatečně uložená po přepisu ručně psanejch instrukcí mýho pradědečka, kterej je zadal při zakládání konta.

Richard proto zůstává ve skleněný kanceláři sám a já v doprovodu bankéře odcházim k dalšímu vejtahu podobnýmu tomu, kterym jsme s Richardem sjeli z recepce. Tenhle je ale na druhym konci chodby vedoucí z čekárny a sváží nás do nižších podzemních podlaží. Ty jsou plný dlouhejch chodeb se stěnama posetejma schránkama, z nichž každá má svý unikátní číslo a klíčovou dírku. Před jednou z nich se zastavujeme a já poznávám číslo na jejich dvířkách. Je to to samý číslo z papírku, kterej pradědeček zastrčil dodatečně do závěti s pořadovym číslem jedenáct, a já ho po desetiletí trvajícím odpočinku probudil, a přinutil tak vydat tajemství na něm zapsaný. Bílý číslice poskládaný do numera 21973, na který teď koukám, mi oznamujou, že jsme u cílovýho boxu. Zmocňuje se mě neopodstatněná plícesvírající úzkost, která přetrvává dalších několik minut, během kterejch bankéř zasouvá do klíčový dírky bankovní klíč určenej k týhle schránce a vytahuje z ní další menší škatuli. Úzkost mě neopouští až do okamžiku, kdy se za mnou zavíraj úzký černý dveře jedný ze soukromejch kabin, který jsou tu určený pro nerušený a bezpečný prohlížení obsahu bezpečnostních boxů. V mym případě mě ale do kabiny následuje i bankéř s onou škatulí v ruce a vysvětluje mi, že to v jeho rukách je jen bezpečnostní schránka chránící cennosti uvnitř před poškozením a dá se stejně jako box na chodbě odemknout bankovním klíčem, kterej klienti nemusej nosit s sebou do banky, aby ho třeba neztratili. Černou dlouhou schránku, kterou před chvíli vytáhnul z boxu na chodbě, teď pokládá na stolek přede mnou a otevírá její víko. Pod nim uvnitř leží hnědá kožená aktovka a já se mezi tim dozvídám od mýho doprovodu, že jednou ze dvou stanovenejch podmínek je to, že on musí na vlastní oči vidět, jak tuhle koženou aktovku odemykám zmíněným Inro klíčem. A až potom mi po zadání hesla, což je druhou podmínkou, může udělit přístupový práva k účtu. Hned mě ale taky ubezpečuje, že u prohlížení dalšího obsahu schránky už bejt podle pravidel banky nemůže a ani nebude. A pro jistotu opakuje a zdůrazňuje to, že musí vidět jen to zmíněný odemčení a pak kabinu opustí, abych měl soukromí. Vytahuju proto zpod košile díky rozepnutym prvním dvěma knoflíčkům můj vzácnej přívěšek a zasouvám ho do zámku tý aktovkovy potažený hnědou kůží. Po jeho otočení se schránka otevírá odklopením víka a v tom okamžiku mi bankovní úředník pozorně sledující moje konání děkuje a sděluje mi, že mám času, kolik budu potřebovat. Až budu hotovej, tak prej stačí stisknout červený tlačítko vyčnívající z desky stolku a on pro mě přijde, a v jeho kanceláři pak provedeme zpřístupnění účtu. Roboticky, bez emocí, ohromenej věcma, který prožívám, mu děkuju a čekám až dveře, kterejma právě vyšel na chodbu, zaklapnou a já budu s posledním tajemstvím Dandyho Inra sám.

Dechberoucí úzkost se mě nechce pustit, tentokrát ale oprávněně. Obě dlaně mám otevřený a zeširoka položený na hromádce listů, která se objevila pod mejma rukama po tom, co jsem odklopil víko kožený schránky. Mý dlaně na nich jen tak leží a já si užívám první dotyky něčeho, co měl s největší pravděpodobností ve svejch vlastních rukách Dandy Inro. Člověk, kterej si získává s dalším nahlídnutím do jeho nápadů, moji úctu, obdiv a vděk, i když už dávno neni mezi živejma. Místo spousty dneska žijících tu ale klidně mohl ještě bejt a pořád by měl, narozdíl od nich, díky svý nápaditosti a inteligenci co říct a díky svý pracovitosti hodně nabídnout. Moje splynutí s nim ještě umocňuje ručně psanej text vyvedenej krasopisnym písmem na prvním z listů, kterej začínám hltat očima. Zvedám ho vejš a očima přejíždím první řádek, až mě z toho mrazí a zároveň hřeje u srdce. Těch pár inkoustovejch obloučků a čárek mě svym obsahem připoutává k bílýmu papíru takovym způsobem, jakym to v mym dosavadním životě dokázalo jen málo věcí, ale tomuhle dokumentu se to povedlo už úvodním oslovenim, kterym začíná:

„Můj drahý Damienku!“

I když si uvědomuju, že to oslovení nepatří mně, moc rád a ochotně ho přijímám. Takhle mi říkával jen táta a dlouhý léta mi takhle nikdo náklonnost neprokázal. Ta je ostatně cejtit i z následujícího odstavce:

„Jest mi potěšením arci převelikým, že bádání své po testamentu úspěchem si zakončil. Tak jak tomu dostáli i sourozenci tví a doufajíc ve skutečnost takovou píši Ti tento list. Neboť nejmladším z nich jsi právě Ty a jako takový předpokladů největších k poznání pokroku technického máš. Toho přesvědčení nabral jsem i pozorováním úspěchů Tvých v oblasti studia věd technických, mechanických a bravurnosti, s jakou zvládáš nauku o fyzice. Přesvědčení mému dodává na váze i vysledování Tvé přirozené inteligence. Ta, a mládí Tvé, dopomůže ti i heslo ke kontu spatřiti tam, kde ho ti starší hledati nebudou. Proto učinil jsem rozhodnutí na Tebe a nikoho jiného po skonu mém přenésti osobní posluhu těm, co vynálezy mé užívají a jejich opravy tu a tam žádati budou.“

„Ani netušíš, na jakou úroveň vědeckej a technickej pokrok poskočil v době Damiána, tvýho pravnuka, kterej čte tvůj dopis,“ polohlasně promlouvám k pradědečkovi vědomej si toho, že tenhle dopis byl původně určenej jinýmu Damiánovi, a to mýmu dědovi Damiánovi Zaklovi staršímu. Proto se při jeho psaní pradědečkovi nemohlo ani zdát o elektronice, počítačích a dalších vymoženostech, který spatřily světlo tohohle světa od chvíle zrodu textu přede mnou, o kterym už přesně vím, co znamená. Opatrně ukládám pradědečkův dopis do kožený aktovky a tu zase zamykám Inro klíčem. Mačkám tlačítko pro přivolání bankéře, protože mě už začíná mučit představa Richarda sedícího o samotě v cizí kanceláři bez toho, aniž by tušil, kde jsem, kdy se vrátím a jak dlouho tím pádem bude muset prožívat dlouhý minuty naplněný nudou a opakujícíma se pohledama zkoumajícama neznámý prostředí. Sám bych nechtěl, aby mě někde takhle opuštěnýho nechal čekat. Rychle se proto vracím za nim do prosklený kanceláře, v doprovodu bankovního úředníka.

Richard mě vítá nadšenym rozzářenym úsměvem. Já ho jen v krátkosti ujišťuju o tom, že všechno, co se událo v mý nepřítomnosti, mu povyprávím v hotelu a popisuju mu, co se bude dít dál. Bankéř usazenej naproti nám diskrétně vyčkává, až ukončim rozhovor s Richardem. U toho celou dobu upřeně sleduje monitor a po mym umlknutí se dožaduje hesla, který jsem měl najít v bezpečnostní schránce. Mozek se mi v tu chvíli zastavuje a stejně tak i čas kolem mě. Richard i bankéř v mejch očích zůstávaj strnule zafixovaný ve svejch posledních polohách a já si tak imaginárně vytvářim časovej prostor pro přemejšlení nad heslem, který je po mně požadovaný a mělo bejt ukrytý v textu v koženym boxu, kterej mi teď leží u nohou. Přemejšlírnu zase rozebíhám a myšlenky mě bez většího zaváhání vedou k úvaze, že tím heslem bude slovo spojený s věkem. Určitě to nebude něco, co bych musel složitě hledat v dalších odstavcích, nebo dokonce na dalších stránkách v kožený schránce. O tom jsem skálopevně přesvědčenej po zkušenostech s ostatníma pradědečkovejma hádankama. Vždycky totiž měly logiku a jednoduchý řešení pro bystrej mozek, kterej se nenechá zavíst do spleti nesmyslnejch zamotanců a krkolomnejch variant. Přemejšlím, a protože na věk v tom krátkym textu, kterej jsem rychle dole v kabince přečetl, byl kladenej velkej důraz, vkrádá se mi do hlavy a pomyslně mi blikotá před očima větička, která z úspěšnýho nalezení požadovanýho hesla vylučuje stáří. Takže jestli je stáří vyloučený, zůstává ve hře: „Mládí!“ vysoukávám ze sebe směrem k bankovnímu úředníkovi s opatrností, jako by zvolenej ostražitej nádech mýho hlasu měl zmírnit případný následky špatně zvolenýho hesla. Sympaťák sedící na druhý straně stolu zadává po jednotlivejch písmenkách mnou vyslovený heslo do předepsanejch políček elektronickýho formuláře na monitoru před ním. Pozadí monitoru se mění z bílýho na černý, což vidím díky jeho bočnímu natočení i ze svýho křesla, a po chvíli odtamtud taky vidím to, jak se na černym podkladu začínaj načítat řádky s bílym textem a číslicema, což bankéř doprovází komentářem:

„V pořádku! A nyní přistoupíme k tvorbě podpisového vzoru, protože v instrukcích k danému kontu je klausule, že účet musí být přepsán z původního majitele na toho, kdo úspěšně projde touto identifikační procedurou. Já vám pak vygeneruji elektronický přístup k vašemu kontu, protože při zakládání a ani při posledním přístupu do tohoto účtu internetové bankovnictví ještě neexistovalo a my ho už jako jedna z prvních bank v Evropě poskytujeme jako novinku svým klientům automaticky a zdarma, spolu s platební kartou. Ve vašem případě zlatou.“ Po týhle informační smršti po mně chce identifikační doklad. Rychle proto vytahuju z náprsní kapsy, svý sem se hodící sněhobílý košile, můj cestovní pas a vkládám ho do nastavený mohutný dlaně. Pocit úlevy a hrdosti na mou inteligenci, kterej mě svou blažeností hladí po duši, je tak obrovskej, že jeho energie musí bejt rozpoznatelná i navenek. Proto se asi trochu přiblble usmívám na Richarda, kterej bere moji levou dlaň do svejch a tím se snaží mírnit moji naivně vypadající radost.

To už bankéř za stolem zvedá svůj pohled od monitoru ke mně a přisouvá mi po desce stolu zpátky můj pas a stránku s černě orámovanym prázdnym obdélníkem uprostřed, do kterýho se mám podepsat, což bude sloužit jako má identifikace při osobním přístupu na konto. Podpis pak následně skenuje do počítače a s nacvičenou obratnostní začíná systém, pomocí tlačítek na klávesnici pod jeho prstama, nutit těma správnejma příkazama, aby vygeneroval internetovej přístup k teď už mýmu účtu a jednorázový startovací heslo, který dostávám v obálce od kravaťáka za stolem. Přistrkává mi ji bříškama prstů po naleštěnym povrchu jeho pracovního stolu a s dodržením profesionálního postupu mě seznamuje s obsahem obálky. Nezapomíná důrazně připomenout nutnost toho hned po prvním přihlášení změnit systémem vygenerovaný jednorázový heslo a to přesně podle návodu uvedenýho uvnitř obálky. Na závěr našeho sezení u něho v kanceláři mi oznamuje, že platební embosovaná zlatá karta mi bude doručená poštou, až se vrátíme do Prahy, a číselný heslo k ní pak kurýrem do vlastních rukou následující den. Neustále se příjemně usmívá, jeho hlas je klidnej, vyrovnanej a to, co mi říká, je srozumitelný. Možná je to tim, že já se pořád přihlouple usmívám, pod tíhou aktuálních dojmů jako to tele a on má prostě pocit, že se mnou takhle mluvit musí. Ale je to příjemný a celkovej dojem z podzemní banky je ohromující, luxusní a pro mě nezvyklej. Stejně jako dárek, kterej na rozloučenou od bankéře dostávám, v bílý dárkový papírový taštičce se třema, teď už známejma, písmenama v jejím pravym dolním rohu spolu s komentářem, že tahle drobná pozornost je přivítacím balíčkem pro ty nejvýznamnější klienty jejich banky. Richard jako můj zachránce si je vědomej mýho ohromení, a proto schovává můj pas i obálku s přístupem k internetovýmu bankovnictví.

S mnou dokola opakovanym děkováním se necháváme doprovodit naším bankéřem až k recepčnímu pultíku v přízemí, u kterýho se tam on s náma srdečně loučí. S poděkováním nám otevírá dveře ven na chodník, v tom se k rozloučení přidává i slečna stojící v recepci a těžký dřevěný vstupní dveře se za náma pozvolna zavíraj. My se tak, oslněný naplno zářícím polednim sluncem, ocitáme zase na chodníku u obtloustlýho květníku plnýho zlatejch květů, u kterýho náš pohádkovej vejlet do hlubin curyšskýho podzemí začal. A já teď z něho mám pocit, že jsem opravdu našel hrnec plnej zlata na konci duhy.

Tak nějak nechceme ani jeden věřit tomu, že už to máme úspěšně a tak hladce za sebou, přesto se ženeme do hotelovýho pokoje, protože jsme oba spalovaný nevydržitelnou zvědavostí pramenící z neznalosti toho, co obsahuje dárková taška a především bankovní konto, jehož majitelem jsem se před malou chvíli stal. Nevnímáme naše protestující žaludky, který nám s nastupujícím hladem nařizujou okamžitej přesun do restaurace, a vrháme se do našeho pokoje. Richard okamžitě zapíná svůj notebook a díky možnosti spojení s internetem přímo na pokoji se připojuje na webový stránky West Swiss Bank. Nedočkavě během načítání stránky trhá obálku s vygenerovanym přístupem, aby se na stav účtu mohl co nejrychlejc podívat. Já mezi tím vysypávám na ustlanou postel obsah taštičky, kterou jsem nesl v pravý ruce od banky jako ten největší poklad všech dějin. Kožený desky vyzvednutý z bezpečnostní schránky jsem měl zasunutý v podpaží a teď je opatrně pokládám na červenej přehoz postele. Vedle nich z převrácený dárkový taštičky dopadá několikaúrovňová peněženka z bílý kůže, dvoudílná psací sada zdobená zlatem, šeková knížka a impozantní pánský náramkový hodinky. Tolik drahejch a luxusních věcí jsem nikdy nedostal a s úžasem povídám Richardovi, kterej se sklání nad počítačem a z otevřený obálky do klávesnice opisuje přihlašovací údaje k našemu účtu:

„Páni! Podívej! To si ani nezasloužím. To muselo stát peněz!“

„Páni! Jestli chceš vidět hodně peněz, tak se pojď podívat sem!“ používá Richard stejnej obrat k upoutání mojí pozornosti směrem k právě otevřenýmu kontu. Obcházím postel a stavím se Richardovi za záda, kde ale nezůstávám dlouho. Jeden jedinej pohled na monitor Richardova laptopu mě totiž posílá do sedu na malou stoličku, která stojí za mnou s polohlasnym:

„Co?! To není možný!“

„Ale je! Pojď rychle změnit to heslo!“ rozrušeně mě úkoluje Richard a já se mu nedivím a ani nesnažím odporovat. Samotnýho mě, s pohledem na zůstatek konta, plíživě ovládá představa zloděje stojícího obrazně za dveřma. Richard se posouvá, aby mi uvolnil místo u klávesnice, a já v záložce nastavení účtu odklikávám odkaz pro změnu hesla. O svym novym hesle na tenhle účet nemusím dlouho přemejšlet, protože mi naskočilo do hlavy už v okamžiku, kdy mě na jeho změnu upozorňoval bankéř v jeho podzemní kanceláři. A tak ho teď bez přemejšlení zadávám do připravenýho rámečku na monitoru, v tom následujícím ho zadávám pro kontrolu znova a potvrzuju mnou zadanej požadavek. Systém moji snahu odměňuje hláškou o úspěšnym provedení změny hesla a Richard svym vášnivym polibkem, kterej doprovází provokativní otázkou:

„Co když se rozejdeme? Budeš tam pak muset zadávat jiné jméno!“ A poťouchle mě u toho šťouchá levym loktem. Mně ale něco už před několika měsícema s naprostou jistotou řeklo, že on je ten pravej, s kym zestárnu. Proto se nenechávám jeho poznámkou zaskočit a přes mý levý rameno ho chytám pravou dlaní za šťouchající loket: „Mě se jen tak nezbavíš. A tebe si už pohlídám. Klidně se vsaď, že tohle heslo už nikdy měnit nebudu!“

Další z našich mnoha polibků následuje s kliknutím na odhlášení se z účtu. Po jeho úspěšnym provedení vypínám počítač, rychle vkládám dárky zpátky do papírový tašky, kterou spolu s pradědečkovejma koženejma deskama zamykám do svýho kufru. Postiženej zkušenostma z domoviny to dělám i v jednom z nejluxusnějších hotelů v Curychu, ale jistota je jistota. S rozzářenejma tvářema vycházíme z pokoje a scházíme do přízemní do hotelový restaurace hnaný potřebou utišit naše brečící prázdný žaludky. Po vynikajícím a osvěžujícím obědě si vychutnáváme nemíň osvěžující pocházku po městě. Uklidněný tim, co jsme dopoledne zažili, si užíváme okamžiky protkaný štěstím, klidem a těšením se na budoucnost.

Budoucnost, která mi vnáší do představ o ní kromě slastnejch očekávání taky pachuť dluhu. Dluhu, kterej vyplývá z večerního pročítání zpráv přidanejch k posledním platbám. Ty byly na konto připsaný v měsíci, kterej byl posledním i pro pradědečka. V nich pravidelný plátci informujou příjemce, že platba jima zaslaná je poslední do doby, než je kontaktuje pradědečkův nástupce, kterej jim bude dál servisovat jeho mechanismy a vynálezy, protože tenhle účet je pro ně jedinym spojením s oním nástupcem. Nikdo totiž těsně po smrti Dandyho Inra a ani dlouhý léta po ní netuší, kam schoval a komu odkázal schémata a návody ke svejm vynálezům, který jsou nezbytný pro jejich údržbu a opravy, za který byli klienti ochotni platit pravidelnym měsíčním paušálem stanovený částky v americkejch dolarech. A protože pradědeček měl zajištěnej obrovskej pravidelnej měsíční příjem z ostatních svejch činností, na tohle konto nikdy ani nesáhnul a veškerý peníze na něj zaslaný se na něm dlouhý léta zhodnocovaly každej rok zafixovanou vysokou úrokovou sazbou. Tim údržbářem a člověkem, kterej získal k těmhle prostředkům přístup a vlastnický právo, jsem se stal dneska já. Proto ten pocit dluhu, pocit nesplněnejch povinností, i když ne mojí a ani pradědečkovou vinou, ale to klienty většinou nezajímá. Proto si dávám za úkol, že hned po našem návratu do Prahy oslovim všechny pradědečkovy pravidelně platící zákazníky, který vypátrám, s omluvou a nabídkou navázání další spolupráce a s vysvětlenim toho, proč na to museli tak dlouho čekat. Musím se pokusit nezradit Dandyho smysl pro čestnost a naučit se podle schémat a návodů, který jsou v koženejch deskách, pracovat a opravovat jeho vynálezy. Zatím jsem dál kůží potaženou aktovku neprohlížel, ale vím, že jsou tam, a já z nich musím vymáčknout maximum informací. K tomu mě nutí i fakt, že i když pravidelný platby už hodně dlouho na dolarový konto nepřistávaj, množství a suma, kterou dohromady na účet poskládaly, byla i tak hrozně vysoká, že se z ní, za tu spoustu let odpočinku na dobře úročenym účtu, stala finanční základna, která ze mě dělá velmi bohatýho mladíka. Mimo všechen tenhle majetek ale pradědečkovi vděčím i za dobrej a pevnej morální základ, kterej mi svejma genama nevědomky taky odkázal a kterej se ve mně projevuje už od mládí. A poslední měsíce, který mi umožnily poznat názory a osobnost Dandyho Inra, mi dodaly sebevědomí díky poznání, že morální zásady, který uznávám a snažím se podle nich žít a jednat, jsou totožný s těma, podle kterejch žil a jednal člověk tak inteligentní a úspěšnej, jako byl pradědeček. A to je důvod, proč mě nesmí získaný bohatství odloudit od povinností, který on začal a věřil v jejich pokračování v práci svýho nástupce.

„To tě nesmí ani napadnout!“ křičí na mě moje podvědomí, který si uvědomuje to, že bojuju se svym pohodlnějším já, přestože to zatím nikdy nedostalo šanci prosadit svý lenošivý choutky. Nečekaně získaný bohatství ho ale teď povzbuzuje k prozatím neprojevený síle a víc než kdy před tím se snaží o to, abych se nechal zlákat umožněnym nicneděláním. To se mu ale přes veškerou jeho vervu nedaří, protože k jeho potlačení mi spěchá na pomoc tak, jako vždycky v podobnejch chvílích, moje někdy až přehnaně zodpovědný a až moc na zásadách lpící já. To hned přebírá vládu nad mym rozhodováním a z velmi bohatýho mladíka tim dělá velmi bohatýho správnýho muže. Každej muž má mít svůj kodex neotřesitelnejch zásad a zásady správňáka jsou nejen neotřesitelný, ale především morální a správný. Musím a chci proto co nejdřív prostudovat návody a hlavně přimět svoje oči, který se obávaj přílišný dojemnosti, aby mi pomohly dočíst průvodní dopis, kterej celou složku schémat a návodů zahajuje. Jeho úvodní láskyplný oslovení ve mně ale vyvolalo dopoledne v bance tak silný dojetí, že dneska už nemám emocionální sílu k jeho dočtení.

Nechávám proto tenhle citově náročnej úkol na zejtra. Zavírám účet, vypínám počítač a vtahuju lehce klimbajícího polonahýho Richarda odpočívajícího po mym boku do milostnýho objetí, ve kterym chci veškerý zbytky svejch emocí věnovat jen a jen jemu, a tím končím náš další společnej báječnej den.

***

Richard po soukromý snídani opouští náš hotelovej pokoj s úmyslem províst zevrubnej průzkum dobře fungujícího pětihvězdičkovýho hotelu pro načerpání inspirace a nápadů vhodnejch k realizaci v tom našem. Já se po jeho odchodu probojovávám z postele haldou polštářů a peřin, který ještě před chvílí tvořily naši snídaňovou pevnost, protože jsem přitahovanej hnědou aktovkou odpočívající v mym kufru. Z něho ji vzápětí vytahuju na denní světlo a s rituální opatrností ji pokládám na kosmetickej stolek. Kužel slunečních paprsků, který sem pronikaj pootevřenym oknem, vytvářej svejma pramínkama na mramorový desce stolku osvícený místo, přesně takový, jaký si aktovka v mejch dlaních zasluhuje. Usazuju se na stoličku patřící k sestavě kosmetickýho nábytku a na krátkej okamžik se dívám na svůj rozespalej obličej v jeho zrcadle, a protože očekávám náročnější čtení, dodávám si kuráž:

„Tak do toho! Usínal jsi z pocitem, že je z tebe správňák…“

Oči mi po zrcadle sklouzávaj dolu na desku stolku a na hnědý kožený desky. Moje ruce je už mezi tim odemykaj klíčem, kterej jsem pomalu před pár okamžikama sejmul ze svý obnažený hrudi. Odklápim kožený víko, který pořád ještě voní, jako by bylo teprve nedávno ušitý, a beru do obou dlaní první list papíru, jehož rukou psanej text jsem začal přetvářet do slov, vět a souvětí už včera v bance. Nával dojetí, smíšenejch pocitů a nejistoty z toho, jestli jsem schopnej bez úplnýho uklidnění plně vnímat myšlenky, který pradědeček do inkoustu vložil, mi ale ve čtení nedovolil pokračovat a já se k němu odhodlávám až teď:

„Proto učinil jsem rozhodnutí na Tebe a nikoho jiného po skonu mém přenésti osobní posluhu těm, co vynálezy mé užívají a jejich opravy tu a tam žádati budou.“ Vpíjím se očima do věty, která mě včera odzbrojila a já si při jejím dočtení plně uvědomil, co další stránky v deskách obsahujou a co to pro můj další život znamená. Dnešek ale chci věnovat podrobnýmu prozkoumání aktovky a hledání pradědečkovejch zákazníků, proto ve čtení prvního listu pokračuju, abych se mohl pohnout dál. Vláčím svý oči na další řádek, na kterym začíná polopatickej výklad toho jak postupovat při pochopení fungování principu pradědečkovejch patentů pohánějících všechny mechanismy, který rozpohybovávaj a ovládaj jím navržený a sestavený systémy tajnejch chodeb, tunelů, skrýší, trezorů, včetně zabezpečovacích a pojistnejch nástrah, který jsou všechny majetkem a slouží zámožnejm lidem po celym světě. Ti si byli vědomi jejich výjimečnosti, originality a spolehlivosti, a byli proto ochotný platit pravidelný měsíční paušály, a tim Dandy zajistil pravidelnej obrovskej příjem pro svý dědice a zároveň svoji ochranu před snahou některejch zbavit se ho, aby jako jedinej svědek neprozradil jejich tajemství. To ale většina ostatních klientů nechtěla a ani nemohla dopustit proto, aby zajistila dlouholetý fungování ochrany svejch pokladů a tajemství, protože to jim mohl bezpečně zajistit jen Dandy Inro, kterej nikomu jinýmu podstatu svejch vynálezů nikdy neprozradil. Jen těmhle papírům, který se shodou nepravděpodobnejch náhod dostaly do mejch rukou a k mejm očím, který z jejich řádků a schémat vytáhnou pradědečkovo tajemství a uloží mi ho mozku tak, abych já mohl nabídnout servis jeho vynálezů lidem, který jsou dneska vlastně už mejma klientama. Jejich seznam jsem mihnutím oka zahlídnul ležící jako druhej list v pořadí a podle něho je budu všechny oslovovat a doufat v to, že mechanismy jsou pořád funkční a v používání, a já tak budu moct naplnit pradědečkovu touhu v nalezení jeho nástupce, kterej bude i dál šířit jeho odkaz a dobrý jméno zaručující diskrétnost a spolehlivost. Před tím ale dál brouzdám po řádcích prvního listu a po pár prvních odstavcích zjednodušeně vysvětlujících, co mě čeká a co se budu muset z přiloženejch schémat a návodů naučit, se dostávám k odstavci, kterej byl pro pradědečka asi dost důležitej. To je totiž na první pohled patrný z písma, který se uklidnilo, písmena v něm jsou o trochu větší a zřetelnější než v těch ostatních. Tímhle odstavcem, kterej je na tomhle úvodním dopise poslední, chtěl Dandy přimět čtenáře jeho vzkazu a jeho potenciálního následovníka k tomu, aby byl on sám přesvědčenej o svym následovnictví. Aby si on sám ve svym nitru uvědomil to, že jeho osobní přesvědčení, vnitřní morálka a životní hodnoty jsou shodný s těma, který zastával pradědeček, a proto on je tím vyvolenym. Protože každýmu, kdo má nějakou morálku, dodá tohle uvědomění pocit povolanosti a k veškerý práci pak přistupuje jako k neobtěžujícímu úkolu a dobrovolně přijatý povinnosti. Slova a věty, který při psaní závěrečnýho odstavce pradědeček volil, vypadaj, jako bych mu je diktoval já sám, a moje ztotožnění s nima je pro mě samotnýho překvapující a dodává tomuhle kousku papíru mystickou sílu. Pradědeček v nich totiž prozrazuje svýmu potomkovi zjištění, ke kterýmu došel svojí životní poutí, a i když ta moje byla trochu jinak klikatá než ta jeho, v tomhle okamžiku se obě setkávaj a slejvaj se v jednu pravdu. A ta říká to, že k životní spokojenosti dojde jen ten, kdo žije podle nepopiratelnejch přírodních, morálních a společenskejch zákonů a jen ten, kdo se nebojí a nestydí se dodržovat stanovený pravidla, který ale nesmí odporovat zdravýmu rozumu. Jen ten, kdo se tímhle řídí a ve svym životě podle nich jedná, nachází ve svejch dnech uspokojení, klid a pohodu. Na rozdíl od těch, který používaj ke splnění svejch přání a k uspokojení svejch potřeb nečestný, nemorální, nebo dokonce nezákonný prostředky:

„Ač se tací tváří, že nadřazení jsou, požitků z nabitých statků nemají. Jest toliko tomu tak, protože vrozené svědomí, třeba i jen dřímající v každé i v té nejčernější duši způsobuje pouhého krátkodobého potěšení ze statků lehce získaných. Takoví jedinci podrážděni jsou a afektem ovládáni. Požírání za živa neukojitelnou potřebou cetkami, zbytečnostmi a drogami se obklopovati a hnáni jí ku chování nelidskému, ve snaze zaplniti prázdnotu vzniklou po vyprchání štěstí jednorázového. Což jim nikterak nedovoluje užívati v poklidu majetek nastřádaný. Tací nespolehliví, zákeřní a předevšestavějící jen prospěch svůj jsou. Ovládáni, z důvodů výše zmiňovaných, zlobou, podlostí, zákeřností a závistí bývají! Tak je poznáš a takovým se vyhýbej! Nýbrž jen vnitřní morálka, slušnost a pochopení toho, že dodržování pravidel neodporujících rozumu bdělému jedinou možnou cestou k fungujícímu celku jest, tohož musí cílevědomý člověk přijmout za své. To musí býti jím přijato jako podstata bytí jeho a konání jeho, kteréžto se řídí zásadou toho nedílnou pravící: Čiň druhým jen tak, jak chceš, aby oni tobě činili!

Jenom toto jest věčnou podstatou pocitu spokojenosti, klidu a naplnění, celým životem přetrvávající.

Následuj má slova i moje kroky, synu, a bude ti přáno!

Bůh Tě opatruj!

Tvůj milující otec.“

Odkládám pradědečkův dopis přesvědčenej, přesně tak, jak si to on přál, že jsem ten pravej, kdo by měl pokračovat v jeho započatý práci a aspoň se pokusit navázat na jeho noblesu a pracovitost. A pokud se mi to nepovede při servisu jeho vynálezů, budu pokračovat v jeho snaze o šíření slušnýho a čestnýho způsobu života s jím raženou myšlenkou, která se mi dere na rty:

„Chápu. Prostě u všeho, co dělám, používat zdravej selskej rozum!“