Románová pohádka - 6.díl

Stojím u východu, u kterýho se mi napoprvý nepodařilo najít postup k jeho otevření. Ten už ale teď znám a rovnou bez dalšího otálení zasouvám klíč do zámku. Chytám skleněný stínítko poslední lampičky, která osvětluje přepážku tunelu přede mnou vypadající jako jeho slepej konec. Až teď vidím, že i u týhle lampičky je nakreslená šipka, která by mi napověděla. Není ale tak dobře viditelná jako ta u tý nesvítící lampičky na druhym konci, a dokonce jí část chybí. Její vybledlý a částečně umazaný zbytky se ztrácí v tmavym žíhání mramorový stěny, na kterou byla nakreslená, a proto jsem ji při svym prvním pokusu o objevení východu v nastalý panice přehlídnul. Opakuju proces, kterej jsme si před chvílí natrénoval, a po docvaknutí mnou otočený lampičky se celá stěna přede mnou začíná přibližovat. Asi po metrový jízdě se mramorovej plát zastavuje přede mnou v místech, kde je na každý boční stěně tunelu od stropu až k podlaze vybranej žlab, kterej umožňuje to, aby se těsně napasovanej mramorovej plát mohl otočit. A to on taky celkem ladně provádí kolem svý svislý osy a zůstává v poloze, která mi umožňuje udělat vzniklym průchodem dva kroky. Dostávám se na okraj denním světlem zalitýho prostoru a překvapeně koukám do obdélníkový šachty. Seshora už i na mě padaj sluneční paprsky pronikající sem skleněnym poklopem.

Na levý stěně šachty je po celý její dýlce litinovej žebřík, kterej spojuje střechu se suterénem domu. Pohledem sjíždím i vnější stranu mramorový desky, která ještě před chvílí tvořila překážku mezi mnou a touhle šachtou, a v jejím spodním pravym rohu, v nejširší mramorový žíle, objevuju známou klíčovou dírku. V šachtě se tak klidně můžou pohybovat i nezasvěcený lidi, aniž by cokoliv tušili. A i kdyby otvor na nerovnym povrchu desky našli, považovali by ho určitě za chybu kamene. Vytahuju klíč z otvoru pod lampičkou uvnitř tunelu, ve kterym jsme ho nechal trčet. Otočením vypínače u ní zhasínám světlo a zároveň tunel uzavírám. Mramorovej blok se zase zasouvá zpátky do stěny šachty, tím mě vytlačuje z tunelu a já vstupuju na nejbližší příčku kovovýho žebříku.

Po zdolání několika desítek jeho příček, hnanej nahoru touhou po dennim světle a čerstvym vzduchu, se ocitám u skleněnýho poklopu, kterej je díky pokroucenejm plechovejm okrajům jeho rámu nadzvednutej a tim mi prozrazuje, že se lehce dostanu ven.

S hlubokym nádechem se stavím na plechový pláty tvořící rovnou střechu domu. To je trochu, s ohledem na sedlový střechy všech ostatních domů v okolí, přinejmenším pozoruhodný a zarejvá se mi to jako minipoznámka do paměti, ale v tom okamžiku to pouštím ze zřetele. A už se jen rozhlížím kolem dokola uchvácenej výhledem, kterej se jen tak někomu nenaskytne. Takhle jsem tohle město ještě neviděl, stejně tak jako to, odkud jsem právě vylezl. Přes nádheru a úchvatnost mýho výhledu se začínám zamejšlet nad účelem tunelu, kterym jsem se dostal ze svýho patra až na střechu domu, a začínaj se mi vybavovat Donnina slova o pradědečkovi. Z jejího vysvětlování jsem pochopil, že to byl filantrop a věčnej zkoumatel lidskejch povah a člověčího chování. Proto asi využil svýho nadání pro tvorbu tajnejch dveří a chodeb a vybudoval v tomhle domě kukátka dovolující mu vstupovat do intimních chvil obyvatelů jednotlivejch pokojů, ve kterejch byli jen sami sebou s klamnym pocitem soukromý. V tom mě napadá, že po celym domě jsou nejrůznější pokoje a salónky, a proto je dost pravděpodobný, že podobný tajný chodby a špionážní tunely jsou i jinde v budově. Přistupuju k prosklenýmu nadzvednutýmu poklopu, abych se spustil zpátky do šachty a mohl po jejich existenci pátrat.

Během sestupu po žebříku začínám na úrovni nejvyššího podlaží pátrat očima na povrchu mramorový stěny po klíčový dírce, která by mi umožnila vstup do tunelu v tomhle patře, teda pokud na něm nějakej je. Co kdyby tyhle tajný chodby byly tím místem, na kterym čeká hledaná závěť. Třeba tam budou stejný tunely a taky trezory jako v tý první, a v duchu si opakuju básničku, která má bejt návodem nebo mapou k nalezení závěti. Ale v prvním tunelu jsem neviděl nic zlatavýho, ani žádný sloupy, o kterejch se v říkance mluví. Proto mě nadějnej pocit opouští tak rychle, jak se objevil.

„Ale prozkoumat by se to mělo!“

Přeci jen se nechci tak snadno vzdát a začínám si v hlavě opakovat a okometovávat jednotlivý pasáže tý říkanky: „… Jeden ze sloupů napoví…, sloupy jsou přece v garážích, nesmím zapomenout na suterén! … Odemkni sobě černou schránku…, třeba to je ten trezor ve stěně, ale ten přece nebyl černej! … Brána k němu zlatem stkví…, ani to jsem tu zatím nenašel! To nevadí, stejně tam můžeš narazit na něco zajímavýho!“

Rozhlížím se proto po stěně šachty, na který by měl mnou hledanej vstup do tajný chodby v posledním podlaží bejt. Není snadný vypátrat ten správnej blok mramoru, protože jsou do sebe všechny zapasovaný tak precizně s minimálníma spárama, že by mezi nima nikdo neznalej nehledal ty, který se daj rozpohybovat. Já se ale nevzdávám a sjíždim očima jednu desku za druhou, což je po chvíli korunovaný úspěchem.

Po vstupu do, mym kouzelnym klíčem, zpřístupněnýho tunelu otáčím porcelánovym nejbližším vypínačem a vpouštím elektrickej proud do nástěnnejch lampiček. Stejně tak jako ve druhym patře, i tady některý z nich vypovídaj energetickýmu napětí svou poslušnost. Stařičký skleněný křehký baňky jejich žárovek se rozprskávaj a jejich drobounký střípky narážej v letu do mramorovejch stěn tunelu. Ale jako slušně vychovaný dámy, kterejm byla vštípená noblesní výchova devatenáctýho století, tohle svý obnažování prováděj ve skrytu velkejch skleněnejch lipovejch listů, který jsou před nima jako stínítka. Protože se jich ale vyskartovalo víc než ve druhym patře, nezafungoval tu efekt dvojího okruhu. Celej systém osvětlení tohohle tunelu kolabuje a jeho tubus se opět zahaluje temnotou. Trochu světla sem dopadá díky průhlednýmu poklopu na střeše u žebříku, ale jak postupuju dál tunelem i to slábne a slábne, a já už se řídím jen pohmatem mramorovejch hladkejch stěn. Po chvíli to vzdávám a vytahuju na pomoc osvědčenej display mobilu a v jeho sice slabym, ale přesto užitečnym svitu, objevuju stejně koncipovanej tunel včetně pootevřenýho trezoru v jeho slepym rameni tak, jako na podlaží u mýho pokoje. Ve vrstvě všudypřítomnýho prachu a spleti starejch pavučin ale nevidím nic, co by aspoň naznačovalo to, kde mám závěť hledat.

Opouštím proto tajnou chodbu v posledním podlaží, otočením vypínače dávám do pohybu mramorovou bránu, která se za mnou otáčí a tím vstup do tunelu uzavírá. Mezitím se po žebříku spouštím o patro níž, kde se všechno opakuje beze změny. Opatrně míjím po litinovejch tyčkách druhý patro, ze kterýho jsem se do týhle šachty dostal, a proto ho vynechávám. Přibližuju se pomalu k tajný chodbě v prvním patře, kde má kancelář Richard, a ta mě zajímá. Třeba v ní bude fungující průhled do jeho kanceláře a já tak budu mít šanci tajně pozorovat, co se v jeho kanceláři za zavřenejma dveřma děje a s kým a o čem Richard mluví, a ujistit se, že pro mě neznamená nebezpečí.

K mýmu zklamání je to ale úplně stejnej zanedbanej tunel jako v patrech nad ním. S jedním opět maltou zaslepenym kukátkem, který je úplně vzadu, tam kde se chodba zakusuje do levýho křídla domu v místech, ve kterejch se na druhý straně zdi rozvaluje velká zasedačka. Opouštím i tuhle tajnou chodbu a ovládanej pesimismem a hlavně nudou už jen z povinnosti slejzám žebřík až na jeho úpatí v suterénu domu. A tady se moje zklamní ještě násobí.

V suterénu totiž žádná tajná chodba asi nebyla vůbec vybudovaná. Protože klíčová dírka není k nalezení, a to ani po několik desítek minut trvajícím hledání a propátrávání mramorovejch desek. Je tu akorát pětice litinovejch dvířek, zakrejvajících čistící otvory průduchů komínů. Komínový tělesa očividně tvoří pravou stěnu týhle šachty a byly do nich, nebo možná ještě jsou, zaústěný kachlový kamna, který stojí na konci každý chodby v tomhle křídle domu. Dostávám už hlad, proto pátrání odvolávám a vracím se stejnou cestou do svýho pokoje.

Svlíkám zaprášený a ušpiněný hadry, který házím do proutěnýho koše na použitý prádlo.

Stejně tak, jak jsou zaneřáděný moje svršky, jsou i moje myšlenky. Ty se během mýho brouzdání tajnejma chodbama propletly jako pavučina a já z nich cejtim zklamání, beznaděj a únavu. S hlavou plnou smíšenejch pocitů roztáčím kohoutky ve sprchovym koutu a dopřávám si osvěžují a povzbuzující sprchu. Teplá proudící voda dopadající na moje tělo mi dodává energii, se kterou přichází i optimističtější pohled na uplynulý dvě hodiny:

„Bylo to sice k ničemu, ale na střeše se bude perfektně a hlavně nerušeně čistit hlava,“ pochvaluju si objevenou střešní zašívárnu s bonusem v podobě nejromantičtějšího výhledu na Prahu. Vzápětí si uvědomuju, že moje dopolední dobrodružství vyplněný objevováním a prolejzáním tajnejch chodeb přeci jen k něčemu bylo. Probudila se ve mně ostražitost, která mi už nedovolí projít tímhle domem bez toho, aniž bych za každym, i na první pohled bezvýznamnym, detailem nehledal zamaskovanej průhled nebo vstup do nějakýho utajenýho prostoru, jehož účel v tomhle domě může bejt všelijakej. Jak jsem se právě přesvědčil objevem systému tunelů, který mi připadaj naprosto zbytečný, a přesto v dobách svýho vzniku určitě nějakou funkci plnily. Poháněnej sílícím pocitem hladu se rychle oblíkám do čistýho sportovního oblečení a vycházim ze svýho pokoje na chodbu. S hravostí malýho kluka najíždím jako stíhač na startovací dráhu představovanou hnědym kobercem, na kterym mě zlatý lístky na jeho krajích navádí ke schodišti.

Tam se moje klukovská fantazie vžívá do role pilota a já se střemhlav, napodobující rychlost útočícího letadla, spouštím do pater pode mnou až do přízemí, kde s nabráním horizontální polohy moje pomyslná stíhačka přistává. Je čas oběda, chvíle ukončit hru, a tak teď už s tempem a noblesou dospělýho muže kráčím po tom samym koberci, kterej mě teď vede chodbou ústící do prostoru s recepcí, barem a restaurací.

Než se mi ale pod nohy dostane mramorová dlažba položená v prostoru recepce, míjím očima místo v potemnělý chodbě, kde se po mý levý ruce rozvalujou ve výklenku ve tvaru vlny ohromný kachlový kamna. Celou svou monstrózností se zakusujou do zdi, za kterou je mnou objevená šachta vedoucí na střechu domu. O tajemstvích týhle strany domu vím zřejmě v tuhle chvíli jenom já. A tak si s pýchou úspěšnýho objevitele, nesoucího si v hlavě svůj dobrodružnej zážitek, vykračuju vycházkovou chůzí kolem nich s vědomím, že tuhle část domu mám už prozkoumanou. Moje oči proto víc přitahuje stejně velkej výklenek na protější stěně po mý pravačce, kterej ubírá kus zdi pod Richardovou kanceláří, která je o patro vejš. Tenhle výklenek mě zaujal už dřív při cestě pro Heleninu kytici, protože jeho štukovaná část zasazená do mramorovýho rámu je jako jediná svislá zeď v celym tomhle domě posetá zlatejma lístkama. A jak jí teď pomalu míjím a prohlížím si ji, okouzlenej množstvím zlatavejch lístků tvořících dojem hustýho křoví, a navíc obohacenej o zkušenost s tajnejma chodbama v tomhle domě získanou během dopoledne, mi to dochází. Do hlavy se mi po zvolna vkrádá ta rýmovačka, která mě má nasměrovat k závěti: „…Jeden ze sloupů napoví, brána k němu zlatem stkví… Zlatem stkví, zlatem stkví, to je ono! To musí bejt to místo, ta brána!“

Nečekaný zjištění mnou projíždí jako blesk a probouzí v celym mym těle takový nadšení a vzrušení, že do chodby před sebou skoro nahlas vypouštím vítěznej pokřik. Ten se mi daří udržet v krku, ale srdce divoce kmitající v rytmu zvýšenýho tepu mi skoro vyskakuje z hrudi. Jiný místo připomínající bránu, která by se zlatem stkvěla, v tomhle baráku totiž není, nebo já ho zatím nenašel. Moje podezření, že jsem našel vstupní zlatem posetou bránu k onomu napovídajícímu sloupu, podporuje i skutečnost, že tenhle výklenek je ohraničenej mramorovym rámem, s jemuž podobnym už mám taky svoje osobní zkušenosti.

Myšlenky se mi ale z hlavy začínaj vytrácet ještě rychlejc, než mi do ní naskákaly, protože mi dochází energie.

Hlady už nejsem schopnej ani složitějc přemejšlet, natož hledat ukrytou klíčovou dírku, která tu musí někde bejt.

„Tohle tady stojí už několik desítek let, tak to tady ještě pár desítek minut počká,“ uklidňuju sám sebe a posílám se dál na mramorovou podlahu restaurace směrem k mýmu oblíbenýmu jídelnímu stolu číslo sedm. Jsem ale tak uchvácenej, že ani nevnímám to, která z holek je na recepci nebo to, jestli tam vůbec nějaká stojí. Ale určitě tam nějaká stojí a já ji bezmyšlenkovitě zdravím, aniž bych si to uvědomoval. Nevnímám ani číšníka, u kterýho si objednávám z denní nabídky obědovejch menu, kterej mi ho za chvíli přináší, a já se automaticky pouštím do jeho likvidace bez jakejchkoliv požitků a prožitků. Moje tělo se stalo jen schránkou bez duše, protože ta zůstala stát tam na koberci v potemnělym místě v chodbě v okamžiku, kdy mě zlatý lístky ve výklenku oslnily tak, že tím zažehly myšlenkovej pochod zakončenej objevem hledaný brány, teda aspoň v to doufám. Moje duše, můj mozek a celý mý vnitřní já tam stojí přikovaný v chodbě zírající a hlídající místo, který považuju za bránu, kterou měl najít už můj děda nebo táta, ale ani jeden z nich k tomu nedostal příležitost.

Moje fyzická schránka se jako naprogramovanej robot vydala automaticky načerpat palivo v podobě oběda. Nevnímá u toho žádný vnější podněty, proto aby se nerozptylovala a neplejtvala tak získávanou energii, kterou bude potřebovat na očekávanej průzkum. Mezitím se moje psychický já nehnutě soustředí na domnělou bránu, a i když k tomu nemá potřebný fyzický vybavení, snaží se s předstihem vypátrat, kde by tak mohl bejt malej otvor určenej pro klíč, kterej se v tuhle chvíli houpá na řetízku pod tričkem nataženym na moje, u stolu v restauraci, krmící se tělo.

To se po spořádaní celýho oběda zvedá a odchází zpátky k místu, na kterym se z něj odpoutalo moje duševní já a čeká na něj, aby se tu opět spojily v jednu bytost. S okamžikem propojení mojí mysli s tělem se mě opět zmocňuje malej kluk, kterej před půl hodinou přistál s imaginární stíhačkou na koberci kousek odtud pod schodištěm, a hlásí se o slovo. Chce se bavit hrou na hledání závěti v tajemnejch chodbách, který tam někde za zdí na něj určitě čekaj. Opatrnost dospěláka podpořená zkušenostma ve mně ale nezbednýho a rozjivenýho kluka, vrhajícího se do všeho bez předchozího rozmyšlení po hlavě, krotí a zahání ho zpátky tam, odkud přišel. Hrát si kamsi do temnoty minulosti, hrát si s hračkama, který ho neohrozí a nebudou narušovat jeho dětskou nevinnost. Nemůžu si dovolit neopatrnost, tady nebude jednoduchý nepozorovaně hejbat se stěnama a zkoumat tajný vchody a východy do tunelů. Nemůžu totiž spolíhat na to, že mechanismus a způsob otevírání a zavírání tajnejch dveří bude stejnej jako na druhý straně domu, kterej jsme objevil před obědem. Jediný, co je mi v tuhle chvíli jasný, je to, že musim v první řadě najít klíčovou dírku a vystihnout chvíli, kdy nebude nikdo nablízku. Což by zase nemělo bejt až tak těžký, protože v době oběda maj všichni v restauraci plný ruce práce s objednáváním a roznášením jídel. A v recepci, která je sice kousek ode mě, ale ne zas tak blízko, aby Lída v ní pobíhající, přes neustálý zvonění telefonů a vyřizování rezervací, něco zaslechla. Pro její pracovní nasazení nehrozí ani to, že by do chodby nakoukla nebo vešla.

To je ten správnej čas! Teď už jen rychle najít ten zámek!

„Tak dělej, soustřeď se! V rámu, v rámu!“ pobízí mě to moje ukecaný a hrozně chytrý já. Protože se mu zase musí nechat, že můj vnitřní hlas mi vždy pomohl rychlejc najít to, co jsem hledal. Ať už to byly několikrát všudemožně založený klíče nebo pas zastrčenej v šuplíku s prádlem, kterej jsem hledal před odletem do Španělska.

A funguje to i teď.

Malá černá temná propadlina je vyhloubená ve stejnejch partiích rámu jako na chodbě u mýho pokoje. Stejně maskovaná černou tlustou žílou mramoru, ke který jsme se sklonil do podřepu hned, jak jsem ji při prvotním ohlídnutí celýho rámu dokola zaznamenal. Po nahmatání otvoru pro klíč se rozhlížím kolem sebe po chodbě. Je sice liduprázdná, ale pro jistotu vstávám a nahlížím přes oblej roh stěny do prostoru recepce a vidím Lídu s telefonním sluchátkem přilepenym na uchu, do kterýho pronáší uvítací formuli. To znamená jediný a to, že její hovor teprve začíná a bude chvíli trvat. Mám proto asi dost času na první pokus o otevření brány. Povzbuzenej k akci taky faktem, že ostatní společníci, který by se v těchhle prostorách mohli pohybovat, dorazí do Lístku až v podvečerní hodinu k odjezdu na výstaviště, jak nás ráno informoval Richard. Ten v tuhle chvíli sedí ve svý kanceláří o patro vejš přímo nade mnou. Jeho pohyb na chodbě bych zaznamenal a to i díky zvuku vycházejícího z automatickýho zámku dveří jeho kanceláře. A případný kroky kohosi přicházejícího z garáží v suterénu by zase prozradilo bouchnutí plechovejch dveří, kterejma odtamtud musí každej projít. Jediný místo, který nemám úplně pod kontrolou, jsou relax místnosti v suterénu, ve kterejch je kosmetickej salón, sauna a bazén spolu se servisní částí domu a prádelnou. Tam by ale podle mýho dosavadního pozorování neměl nikdo v době oběda bejt.

Budu to muset risknout, lepší příležitost mít nebudu.

Vracím se proto s maximální snahou o nevzbuzení pozornosti kohokoliv k před chvíli nalezený klíčový dírce. Bez dalšího jejího ohledávání a zkoumání do ní zasouvám klíč a s opatrností, očekávající zatuhlost zámku, s nim otáčim doprava.

Už ani nejsem překvapenej tim, že tak jako všechny zámky umožňující vstup do tunelů na druhý straně domu, i tenhle jde hladce odemknout, jako by ho tu někdo vytvořil nedávno. Upřeně sleduju výklenek, u jehož mramorovýho rámu dřepim, a očekávám jeho pohyb vzad. Ale místo toho se za mejma zádama něco kovovýho sune. Pohyb toho předmětu je doprovázenej zvukem, kterej láká moje oči. Otáčím hlavu, zůstávám v podřepu a jen zaostřuju na litinový dvířka obdélníkovýho tvaru, o velikosti asi padesát krát sedmdesát centimetrů, který jsou umístěný v přední části kachlovejch kamen asi půl metru nad podlahou, kterejma se v dobách jejich provozu přikládalo do ohně. Pomalu vstávám, otáčím se čelem k nim a pozoruju to, jak se černý kovový těžký dvířka zasouvaj do obvodovýho pláště kamen z bílejch kachlí a vytvářej tím průlez. Protože k jinýmu pohybu v mym nejbližším okolí nedošlo, předpokládám, že tohle musí bejt ona hledaná brána.

Tajnej vstup maskovanej kachlovejma kamnama, ve kterejch se už dlouho netopí a topit už nikdy nebude. Neváhám, otáčím se zpátky k výklenku se zlatejma lístkama, shejbám se a vytahuju klíč z dírky. Věsím si ho zpátky na krk a schovávám pod tričko. Rychle přiskakuju k otevřenejm dvířkům, který mě zvou ke vstupu do nitra kachlovýho obra, ale protože nenabízej zatím nic jinýho než hrdlo vyplněný černočernou tmou, vytahuju rychle z kapsy kalhot mobil.

Světlo podsvícení jeho displaye krájí černotu uvnitř odulýho těla topeniště, který je dneska už jen schránkou maskující prázdnou podlahu uvnitř poklopu tvořenýho kachlovym pláštěm. Jediný co mi svítící telefon po několikerym projetí celýho prostoru pomáhá najít, je známá dvojice porcelánovejch otočnejch vypínačů. Tyhle vyčnívaj z vnitřní strany oválný stěny nalevo od litinovejch dvířek, kterejma se do vnitřku kamen nakláním.

„Budiž světlo!“ pochvaluju si v duchu to, že nebudu muset tajnou chodbu, která tady na mě někde snad čeká, prozkoumávat se svítícim mobilem v ruce. Po ujištění, že je tu dost místa na bezpečnej průlez dovnitř, přestávám zkoumat objevenej prostor a s pružností tanečníka do něj zajíždím. Chci co nejdříve zmizet v břiše kachlovejch kamen, abych mohl díky tomu tenhle vstup urychleně zase ukrejt před nepovolanejma. Po předchozí zkušenosti už vím, že vypínač nejen ovládá světla v tunelu, ale taky zavírá vstupní dveře. Proto se k němu hned po mym vklouznutí dovnitř skláním. Pomocí svítícího displaye mýho mobilu zjišťuju, že tenhle je narozdíl od těch předchozích opatřenej dírkou uprostřed jednoho ze dvou spojenejch otáčivejch kolíčků. A jak už jsem taky zjistil, malý černý dírky v tomhle domě jsou určený pro můj kouzelnej klíč. Proto ho vytahuju zpod trička, sundávám i s řetízkem z krku a zasouvám do porcelánovýho vypínače, protože je mi jasný, že bez předchozího odemčení vypínačem neotočim. Nezdržuju se zbytečnym přemejšlením, protože vstupní litinový dvířka do kamen jsou pořád otevřený a každej kolemjdoucí by si toho musel všimnout.

Odemykám vypínač a otáčím s nim. Podle očekávaní se rychlym zasunutím dvířka uzavíraj a nad mnou hlavou se uprostřed kopule rozžíhá vlákno žárovky visící u samýho vrcholu kamen. Podlaha ve tvaru kruhu pod mejma nohama se po krátkym čase, přesně odměřenym na to, aby se tu člověk rozkoukal, rozděluje na dva polokruhy. Ty se od sebe pomalym propadem oddělujou ve spáře, která nebyla do týhle chvíle vidět, a to kvůli silný vrstvě prachu. Teď se ale dělící linie vykresluje v celý svý dýlce před mejma očima a porcuje tim podlahu pode mnou. Polovina podlahy u litinovecjch dvířek, na který stojim, se stává plošinou. A ta druhá se dělí na další menší části ve tvaru trojúhelníků, který se postupně propadaj níž a níž. Každej z nich se zatlačuje do hlubiny pod podlahou o jednu úroveň víc než ten před ním, a tím před mejma očima vytvářej kamenný točitý schody vedoucí dolů válcovou šachtou, která mizí kdesi v podzemí. Z něho ke mně vyvanul oblak prachu spolu s neodlučitelnym smradem typickym pro vlhkej sklep.

Šachta dolů je pouhym pokračováním stěn kachlovejch kamen, jako by tubus topeniště byl stavěnej od suterénu a teprve na úrovni přízemí se z něj staly kamna. Obě moje chodidla teď stojí stabilně na prvním schodu, kterej je už pod úrovní podlahy přízemí, a nad hlavou mám kopulovitej prostor, kterej naplňuju svym vzpřímenym postojem. Otočení vypínačem probudilo po mnoha letech i spící žárovky našroubovaný v objímkách nástěnnejch lampiček se skleněnejma stínítkama. Některý z nich ale, podle zvuků přicházejících z chodby pode mnou, praskaj a mně nezbejvá než jen doufat, že to budou lampičky na jednom okruhu, a já se za chvíli neocitnu zase ve tmě.

Mám štěstí a každá druhá mi zpoza krásnýho skleněnýho stínítka posílá pod nohy světlo přicházející zespoda, kterym mi ukazujou cestu dolů po právě vzniklejch schodech. Lákaj mě tak do válcovitý chodby položený v suterénu domu, jejíž tunel je tvořenej jen z nenahozenejch pálenejch červenejch cihel. Tady už není žádnej mramor ani zlatý lístky. Z toho je jasný, že tenhle tajnej tunel byl zbudovanej za jedinym účelem, pro jednu jedinou událost, a já doufám, že tou je vyzvednutí ukrytý závěti.

To mě utvrzuje v přesvědčení, že jsem na správnym místě.

Sestupuju na poslední schod, kterej se stejně jako ty předchozí stáčí doprava. Z něj se dostávám do cihelný chodby točící se ještě chvíli stejnym směrem tak, aby se jejím tubusem dalo podejít veřejnou chodbu s kobercem v přízemí, kterou mám teď nad hlavou. Díky tomu se dá dojít do části domu, ve který se ve vyšších patrech nacházej i kancelář Richarda a můj pokoj.

Pokračuju v chůzi dál rovně po ušlapaný hlíně. Po každejch asi dvou metrech pomalýho posunování míjím lampičku zavěšenou na stěně, která mi svítí na cestu tímhle ponurym prostorem. Vzduch je tu okořeněnej směsicí plísně a prachu pálícího se na žhnoucích žárovkách. Cihelný stěny tunelu jsou ozdobený spoustou starejch zaprášenejch pavučin plnejch vysušenejch hmyzích tělíček, který se už taky začínaj pálit na teď už rozpálenejch žárovkovejch baňkách. Obezřetně našlapuju v mírně nakrčený poloze se sklopenou hlavou, ke který mě nutí to, že strop tohohle tunelu vyrostl o trochu míň než já. Není to pohodlný ani příjemný stejně tak jako pohled na pavučiny plný smrti a houstnoucí zatuchlej vzduch, kterym prostupuju pomalu dál a dál.

U poslední z lampiček narážim na mramorovou stěnu, která tu tvoří překážku v chůzi a zdánlivě slepý rameno. Já už ale vím, že slepý ramena v těchle tunelech nejsou ve skutečnosti zas až tak slepý, jak se tvářej, ale maj jen zabránit nepovolanýmu v dalším postupu. Rozhlížím se proto opatrně kolem sebe po stěnách chodby, aby mi neunikl jedinej detail, kterej mi pomůže ze slepýho ramene vytvořit průchod, a dostat se tak dál touhle chodbou.

Jediný co kolem sebe dokola ale vidím, je válcovej cihlovej tubus chodby, po mý pravý ruce na stěně zavěšenou svítící lampičku a před sebou svislou mramorovou rovinu bránící mi v cestě dál. A jen v hloubi duše doufám a odříkávám přání, aby to, co otevírá tenhle průchod, nebylo ukrytý v některý ze stovek hrubejch a hlubokejch spár mezi cihlama. Netrvá dlouho a mý oči objevujou známej otvor, kterej v takovejchhle místech znamená jen jediný, a to klíčovou dírku. Tenhle je umístěnej v černym žíhání mramorový stěny přede mnou, a přesto v těsný blízkosti nástěnný lampičky zavěšený na cihelný stěně hned vedle.

Díky svýmu dopolednímu průzkumu mi objev týhle klíčový dírky dodává pocit, že dostat se za mramorovou desku nebude zas tak složitý. Ale trochu v neklidu přeci jen zůstávám. Nikde tu totiž nevidím šipku, která by naznačovala směr otočení poslední lampičkou, a ani její skleněný stínítko není opatřený tak jako v ostatních tunelech postranníma dřevěnýma úchytama. Oči proto posílám k dalšímu propátrávání stěn v mym nejbližším okolí, ale bez úspěchu.

„Hmm, a co teď?!“ ptám se nahlas svýho mozku a ten hned odpovídá připomínkou toho, že žádná z pradědečkovejch hádanek nebyla bez, třeba i jen titěrný, nápovědy. A protože tady žádnou nápovědu nevidím, musí se tenhle zámek rozpohybovávat způsobem, kterej byl už někde jinde napovězenej. Do hlavy se mi dere našeptávající hlas, jako bych slyšel pradědečka vysvětlujícího mi jeho záměr s tímhle rébusem: „Stojíš už blízko místa, kde je uložená závěť! Proto jsem přístup k němu víc zabezpečil a snažím se tam vpustit jen toho, kdo má důvtip. Jsi to ty Damiánku?!“

Sice nevím, jestli zrovna já jsem ten, kterej má důvtip, ale určitě jsem ten, kterej má díky dopolednímu průzkumu už nějaký zkušenosti s podobnejma hračičkama. A přesto, že jsem to prolejzání tunelů a šachty na druhý straně domu považoval postupem času za nudný a zbytečný, jsem teď rád, že jsem dostal šanci ho prožít. Díky němu totiž vím, že východ z tunelů je řešenej otočením poslední lampičky. A i když u týhle není žádná šipka, která by to naznačovala, ani žádný dřevěný madla pomáhající v otočení jejího stínítka, vytahuju řetízek s klíčem a zasouvám ho do klíčový dírky v mramoru. Otáčím s ním doprava a chytám skleněný stínítko do obou dlaní. S rozvahou a opatrností nakláním pomalu velkej skleněnej lipovej list ve svejch rukách doprava o devadesát stupňů. Prostřednictvím konečků prstů mi posílá mechanismus, ukrytej někde ve zdi přede mnou, až k ramenům citelný zacvaknutí. Nechávám ruce na pootočený lampičce a jen tak trochu otáčím hlavou, abych mohl pozorovat okolí, a čekám na jeho změny vyvolaný mou snahou.

Nic se ale neděje. Nevidím, ani neslyším nic, co by znamenalo úspěch. Jen cejtím na pokožce prstů teplo vycházející z hřejícího skleněnýho stínítka, který začíná bejt dost rozpálený od elektrikou rozdováděný žárovky za nim. Ucukávám rukama, protože žhnoucí žárovka už vydává takovej žár, že delší setrvávání mejch prstů na skleněnym stínítku už není možný. Díky tomu teprve teď doceňuju dřevěný prkýnka připevněný k okrajům skleněnejch stínítek na všech ostatních otáčejících se lampičkách.

Ustupuju o jeden krok dál od otočený lampičky a koukám na ni. Tahle disharmonie, před tím ladnejch tvarů skleněnýho listu, jakoby křičí tunelem a ten krásnej list mi beze slov dává najevo to, že se mu to nelíbí…, že nechce bejt takhle zkroucenej. A já ten neživej protest vidím a vnímám ho svejma očima i ušima, protože v tom se konečně zase ozejvá to moje ukecaný a přechytralý vnitřní já: „Blbče, básnička! Zkroucenej! Zkroucenej! Zkroucenej! Neboli třikrát zkruť!“

Ale teď jsem rád, že ho slyším.

„No jasně! … Dříve však třikrát záři zkruť, ať zblízka hřeje tvoji hruď!“ přeříkávám si nahlas verše říkanky, která mi má napovědět cestu k závěti, a já na ni v uplynulejch posledních minutách úplně zapomněl. Ale už ji mám zase zpátky v hlavě a plně se na její verše polohlasně soustředim: „… třikrát zkruť… Takže točim třikrát!“ Neochotně zase pokládám dlaně na hřející sklo stínítka. Opírám se mírnou silou do skla v mejch dlaních a otáčim s nim o dalších devadesát stupňů doprava. Velkej skleněnej lipovej list se díky tomu ocitá špičkou dolů a já v rukách zase cejtim známý dunivý cvaknutí. Ještě rychlejc, k čemuž jsem nucenej zvětšujícím se žárem, otáčim ještě jednou o dalších devadesát stupňů doprava a pohyb rukou končím se třetim cvaknutim přicházejícim ke mně ze zdi. Pouštim se skleněnýho pálícího listu a odříkávám poslední řádek veršovanýho návodu: „…ať zblízka hřeje tvoji hruď! Zblízka, blízka…, když se já přiblížim k lampě nic tim nevyřešim, to znamená, že musím přitáhnout lampu k sobě tak, aby byla blíž! No hřeješ dost, tak pojď na mou hruď, ty mrško rozpálená!“ laškuju s historickym osvětlením.

Během toho sundávám triko, abych jeho pomocí mohl dál pohybovat hřejícim stínítkem. Kvůli nižšímu stropu a stísněnosti tunelu je to ale složitější, než jsem očekával, a já se při tom musím předklonit. Přesto se mi daří několikrát se o cihelný stěny nad hlavou praštit do mávajících rukou, který se přetažením přes hlavu snaží triko stáhnout. Nakonec se mi to bez větších zranění daří a já přes natřikrát přeložený triko svejma dlaněma chytám okraj stínítka a přitahuju ho k sobě. Prvních pár okamžiků rozpálený sklo klade odpor, ale pak se poddává mýmu tahu a s několikerym cvaknutím povoluje. Vysouvá se z mosazný patky, která celou lampičku drží u zdi. Stínítko se vyklápí a opravdu to vypadá, jako by chtělo hřát mý potem lesknoucí se prsní svalstvo.

Vyklopení stínítka dává do pohybu mramorovou desku, která do teď tvořila překážku v tunelu. Pouštím stínítko, triko v mejch dlaních klesá i s nima k mýmu pasu, kde se zastavujou, a já s úžasem sleduju to, jak se neživej tunovej kus mramoru díky genialitě pradědečka posunuje před mejma očima doleva. Zasouvá se do stěny cihelnýho tunelu a mizí v něm. Už už to vypadá, že tam s ním zajede i můj klíč, kterej je pořád zasunutej v klíčový dírce a pohybuje se spolu s mramorovou bránou.

Zmocňuje se mě akční náboj a rychle Inro klíč vytahuju z mramoru.

A dobře jsem udělal, protože klíčová dírka za pár vteřin mizí ve zdí, a kdybych klíč pohotově navytáhnul, zlomil by se. Cuknutí zastavujícího se mramoru, kterej svou jízdu zakončil tak, že se úplně srovnal se stěnou chodby, mě probírá z tohohle překvapení a já svou úlevu upouštím polohlasitym táhlym písknutím a průpovídkou, kterou jsem často používal jako kluk a dlouho jsem k ní neměl příležitost: „Ty brďo, tak to bylo vo fous!“

Teprve s ní moje oči zaplavuje obraz, jehož hlavním motivem je průchod do mramorem vyložený komnaty, která byla ukrytá za teď už odsunutou deskou. Stáčím pohled na pootočenou a sklopenou lampičku na cihelný stěně po mý pravý ruce a laškovně se s ní loučím: „Jsi na mě až moc rozpálená, holka…, a taky jsem tak trochu na kluky! Takže díky a sbohem!“

Řetízek se vzácnym přívěškem vracím do bezpečí kolem krku, oblíkám přes něho prachem ušpiněný triko a velice rád opouštím tuhle nepřívětivou část tajný chodby.

Vykračuju pravou nohou a dostávám se do prostoru prokreslenýho paprskama umělýho světla dopadajícího na stěny obložený mramorem. Jeho nerostnejma žílama malovaná kresba mi připadá uklidňující a sympatická, a to i proto, že strop je tu už ve stejný vejšce jako v ostatních částech domu a já se můžu konečně vzpřímit.

Hluboce se nadechuju s nadějí, že svěžest mramoru se ponese celou místností.

Holt chybama se člověk učí a já právě jednu udělal. Do nosu jsem natáhnul zatuchlou směsici všeho možnýho a jediný, co v ní chybí, je čerstvej kyslík a příjemná vůně. Ale už se stalo a ponaučení pro mě z toho zní: šetřit dechem.

Rozhlížím se neznámou místností, která se kromě vyššího stropu a mramorovejch stěn liší od cihelný chodby, ze který jsem právě vyšel, i větší podlahovou plochou. Uprostřed obdélníkový místnosti stojí v zákrytu tři sloupy, který podepíraj strop. Poznávám je, jsou to ty samý žulový košatící se kmeny, jejichž sílící větvě zarůstaj a mizej ve stropě nad nima stejně tak jako v garážích. Moje oči na nich hned zaparkovaly a hlavou mi zní už tolikrát opakovaný verše: „…jeden ze sloupů napoví…,“ který si přeříkávám nahlas a obcházím u toho první sloup.

Sjíždím očima každej milimetr jeho kamenný kůry a pro jistotu ji ještě hladím bříškama prstů levý ruky, aby mi neunikl ani sebemenší detail. Ani totiž netuším, čím by mi mohli tyhle mlčenlivý bezcitný obři napovědět.

První kmen obcházím dokola, brouzdám se ve všudypřítomnejch prachovejch vločkách, který jsou tu na podlaze navrstvený jako první sněhová nadílka. Obhlížím kmen od jeho úpatí až po počínající korunu a se zakloněnou hlavou se opíjím pohledem do kamennejch větví vyrůstajících ze žulovýho kmenu, kterej věrně připomíná živej strom. Točím se kolem sloupu se zdviženym pohledem a připadám si jako na kolotoči a tak trochu mi to připomíná celej můj život, kterej je zatím taky jen točící se spletí započatejch ramen, který dohromady nikam nevedou.

Kromě melancholickýho opojení mě tady ale nic nenapadá, proto se s důvěrou obracim k tomu druhýmu, ale i ten ji zklamává a nenapovídá mi ničím znatelnym, kde je závět ukrytá. Já ale vím, že jsem na správnym místě, a nic nenaznačuje to, že by tu byl někdo přede mnou a schránku se závětí odnesl, proto tady někde musí pořád bejt.

Hledám proto nápovědu u třetího a posledního sloupu, kterej stojí skoro u zadní stěny. Větve vzadu jsou o něco níž než ty ostatní a to je na první pohled podezřelý. Stáčím se proto zádama k mramorový stěně a pozoruju tenhle kmen z jeho odvrácený strany. A k mýmu překvapení tu koukám na jméno vyrytý do jeho kamenný kůry, který znám a který ve mně, po všech těch prožitcích, probouzí smíšený pocity. Ale teď jsem docela rád, že ho tady vidím, protože je to konečně něco, co by mohlo napovědět. Nahlas čtu jednotlivý, černou barvou obtažený, písmena vytesaný svisle nad sebou do kamene, asi proto abych sám sebe ujistil, že se mi to nezdá: „I…N…R…O.“

Moje hlava se s každým tím písmenem zaklání o trochu víc.

Pradědečkovo příjmení navádí můj pohled směrem svýho napsání nahoru do košatící se spleti větví, z nichž jedna je silnější než ty ostatní a poslední písmeno se jí jemně svym obloučkem dotejká.

„Tam někde nahoře to musí bejt! Ale jak se tam sakra dostanu?!“ letí mi hlavou problém vznikající z usazení větve, na kterou normálně vzrostlej chlap nemůže dosáhnout. Ale já na ni dosáhnout musim, protože jsem přesvědčenej o tom, že kvůli tomu jsem tady. V nastalym mírnym zoufalství z toho, že budu muset běžet pro nějakou stoličku, pokládám obě dlaně na kmen sloupu a opírám se o něj. Hlubokym výdechem uvolňuju nahromaděný zklamání a s ním se můj pohled usazuje na prvnim písmenu, který se v týhle mý poloze dostává do úrovně mejch očí.

Moje úleva se rozlejvá celou místností, protože pohled na tohle písmeno mi dopřává zjištění, že pro žádnou stoličku nebudu muset asi běžet. Pradědeček mi tu totiž přichystal zase nějakej mechanismus, kterej mi určitě bude nápomocnej při získávání vytouženýho dokumentu. Koukám totiž přímo do klíčový dírky patřící k mýmu klíči, tentokrát zasazený do písmene I.

Pravou rukou odtahuju lem trička u krku a ze vzniklýho výstřihu vytahuju přívěšek ozdobenej stejnym nápisem, jakej je i na sloupu přede mnou. Řetízek ani nesundávám z krku, protože tahle dírka je tak nízko, že to není potřeba, a jen do ní klíč rovnou zasouvám. Otáčím s ním doprava a v tom moje oči přitahuje pohyb svislý mramorový desky na vzdálený protější stěně. Stejný stěně, ve který ústí i cihelná chodba, ze který jsem do týhle komnaty vstoupil. A právě tahle chodba se teď pomalu uzavírá za doprava se posunujícím mramorem. Mramorová deska přísunem sice zahaluje příchozí cihelnou chodbu, ale zároveň za sebou, na jejím původním místě, odhaluje tunel novej, ležící vedle a souběžně s tou cihelnou chodbou.

Tenhle novej tunel je ale i ze vzdálenějšího nahlídnutí do něj mnohem přívětivější. Je totiž vyloženej mramorem, v jehož žíhání se zrcadlí svit řady nástěnnejch lampiček, který sice mizí v zatáčce, za kterou už nedohlídnu, ale přesto vím, že tam někde je bezpečnej východ. Proto mě tahle akce neděsí a jen jsem ji shlídnul, jako by se mě ani netejkala. Teď se ale trochu lekám, protože mou pravou nohu začíná cosi u podlahy vytlačovat. Připoutanej řetízkem ke sloupu, spouštím oči dolů k mym patám a nehybně sleduju mramorovej kvádr o velikosti klavírní stoličky, kterej vyjíždí ze stěny za mejma zádama. Kamennej blok se pomalu vysouvá s randálem, kterej k tomu patří. Sune se skoro až k úpatí sloupu a já se musim rozkročit, abych mu uvolnil místo, a tam se zastavuje. Svojí vejškou v týhle poloze tvoří dostatečnej podstavec pro úspěšný dosáhnutí na nejvyšší větev.

Otáčím doleva klíčem zasazenym v písmenu I, vytahuju ho a zavěšenej na krku ho zasouvám zpátky za lem trika. Vyskakuju na právě vysunutou kamennou stoličku hnanej nedočkavostí objevitele a budoucího majitele čehosi. Čehosi co je zapsaný v závěti a co ve mně probouzí majetnický pocity doprovázený chtíčem, který jsme zatím neznal. Zatím žádnej větší majetek mi neříká pane a tyhle emoce jsou pro mě něčim novym a trochu mě děsí. Proto se zastavuju teď už stojící na mramorový kostce a slibuju si, že mě tenhle objev nezmění. A i já, stejně jako Danny a ostatní ochránci, zůstanu věrnej Dandyho myšlenkám a hlavně tý, která mě jako dědice zavazuje použít nabitý dědictví pro prospěšnou věc.

Natahuju pravou ruku k nejsilnější větvi, kterou mám díky pohyblivýmu kameni pode mnou pohodlně na dosah. Prsty, pátrající po větvi z vrchu, nahmatávaj dutinu, která je přístupná jen ze shora a jen z polohy, ve který se právě nacházim, ale i z ní je ta dutina neviditelná.

V ní šátrajícíma prstama nahmatávám předmět na pohmat připomínající pekáč přiklopenej víkem s podlouhlym uchem, který je na první dotek skleněný. Pevně ho tisknu do dlaně a vytahuju za něj cosi, co vzdáleně připomíná zapejkací oválnou misku s čirýho silnostěnnýho skla, do který je napevno zatavený průhledný víko s uchem, za který tu bizardní věc držim. Uvnitř toho se rozvaluje černá schránka, kterou vytahuju i s jejím skleněnym sarkofágem z úkrytu vydlabanýho do žulový větve. Odpočívala tu a čekala na někoho z mýho rodu desítky let, chráněná před vlhkostí a plísní. Neobjevená nikym nepovolanym přesně tak, jak si to přál, vymyslel a zrealizoval Dandy Inro, a to mi vhání slzy do očí. Na krátkou chvíli mě ovládá příval dojetí a povznášejícnosti, vyvolanej pocitem hrdosti z úspěchu jeho práce, kterej přetrval i desítky let. Odolal tady světový válce, která se tímhle místem prohnala stejně tak, jako čtyřicetiletá vláda lidu, která neměla pochopení pro takový, jako byl Dandy Inro a jejich styl života.

S mírným třesem v kolenou způsobenym návalem úcty ke společnýmu úspěchu pradědečka a i mýmu vlastnímu seskakuju z mramorovýho podstavce. Utírám do krátkýho rukávu zaslzený oči a protože cejtím, že dojemnejma emocema přesycenýho obdivu a vděčnosti je na mě už trochu moc najednou, rozhoduju se, že schránku odemknu až v soukromní svýho pokoje. A to i z toho důvodu, že jsem ze zřetele vypustil čas a vím, že v takovejchhle chvílích pádí jako pominutej, a já musím bejt na patnáctou hodinu u Richarda v kanceláři. Pokládám proto skleněnou schránku na mramorovej stupínek, na kterym jsem ještě před chvílí stál sám. Na mobilu kontroluju hodiny, který mi, jak jsem si myslel, oznamujou, že je nejvyšší čas k zahájení návratu.

Uklízim zase uspanej telefon do kalhot. Pevnym stiskem pravý dlaně objímám skleněný ucho sarkofágu a jediný, co mě teď zajímá, je to, jak ho nikym nepozorovanej přenesu do svýho pokoje. Trochu znervózněnej tím, že nově otevřenej tunel je pro mě zatím neznámej a cesta ven může bejt komplikovanější než tím cihelnym. Dandy ale očividně věděl, co vymejšlí a co dělá, proto ještě pevnějc obtáčím prsty pravý ruky kolem madla skleněnýho pekáče ležícího vedle mě na vysunutý mramorový kostce. Zvedám ho a ráznym krokem se, přes celou tuhle tajemnou komnatu, vydávám vstříc mramorem vyložený chodbě. Osvětlená je, stejně jako všechny tajný chodby, nástěnnejma dobovejma svítidlama, který mi prozrazujou při prvotním nahlídnutí do jejího tunelu to, že se asi po patnácti metrech rovná cesta stáčí doprava a tam mi mizí z dohledu. Neváhám a těch viditelnejch pár metrů zdolávám svižnym krokem a dostávám se do pravotočivý zatáčky. Tam mi můj oblíbenej chytrej kecálista ukrytej v mym podvědomí napovídá, že bych se ještě tady v tunelu měl zbavit skleněnýho obalu schránky, protože rozbíjení silnýho skla u mě v pokoji by mohlo přivolat nežádoucí pozornost Richarda sedícího dole v kanceláři.

Na chvíli se proto zastavuju a využívám mramor na podlaze chodby, na kterej se chystám pustit skleněnou nádobu tak, aby otřes nebyl moc silnej a neaktivoval destrukční systém uvnitř schránky se závětí, o kterym mi říkala Donna. Její zmínka o týhle ochraně, která brání tomu, aby závěť uplatnil někdo, kdo ji násilně vyzvedne ze schránky, mě zaujala natolik, že se mi zaryla do paměti. Otevírám dlaně ve vejšce pasu a skleněná nádoba padá k mejm chodidlům, u kterejch přistává, a tupej zvuk jejího dopadu doprovázenej ostrym prasknutím se šíří chodbou. Mísa i s víkem praská v půlce a já špičkou pravý boty odděluju obě její části od sebe, proto abych mohl bez pořezání osvobodit kovovej trezorek ležící teď v jejich sevření. Černou kovovou schránku zvedám do úrovně očí tak, abych na ni poprvý pohlídnul z bezprostřední blízkosti. Připomíná kancelářskou příruční pokladnu s uchem z pravý kůže.

„Mám tě! A už tě nepustim,“ povídám si s ní, jako by mi měla rozumět, a zároveň s tím pokračuju v chůzi do zatáčky, za kterou zase narážím na slepý rameno, kterym tunel zdánlivě končí. Já už ale teď znám fígl, kterym dokážu slepý rameno přimět k prozření. Proto rychle přistupuju k poslední lampě, která je doprovázená po její pravý straně nádherně viditelnou černou šipkou zatočenou směrem dolů.

Bříškama prstů levý ruky hladim pomalym pojezdem povrch mramoru v okolí poslední lampičky a hledám klíčovou dírku, na kterou po krátký chvíli narážim. Je jako v ostatních případech schovaná v silnym žíhaní mramoru a jen problematiky znalej objevitel ví, že tu musí někde bejt. Pokládám schránku na zem k nohám, abych měl volný obě ruce na odemykací proces. Tělem se mi rozlejvá pocit, jako bych to dělal úplně poprvý, protože skleněný stínítko, který jsem měl v rukách naposledy, jsem musel otočit třikrát a ještě vyklopit. Prostě úplně jinej postup než u všech ostatních posledních lampiček.

Proto, s o trochu většim soustředěním, zasouvám klíč tam, kam patří, otáčím s nim doprava a obě ruce pokládám opatrně na boční prkýnka na skleněnym listu lampičky. S ním otáčím ve směru šipky a k mý úlevě teď už jen sleduju známou scénu.

Po dotočení mramorovýho bloku kolem jeho svislý osy se přede mnou objevuje šachta, a aniž bych musel udělat jedinej krok a prozkoumávat ji, je mi jasný, ve kterejch místech mě suterén pouští ze svejch tajnejch zákoutí.

A jen ze mě letí slova údivu a obdivu: „To je gól! Geniální! Proto je to tu jednosměrný.“

Údivu a obdivu nad důmyslností tohohle systému chodeb. Objevilo se přede mnou totiž úpatí šachty s litinovym žebříkem, po kterym se dá vylízt až na střechu domu. Přesně to místo, kde jsem při dopoledním průzkumu našel jen čistící dvířka komínů a nebyl jsem tu schopnej najít klíčovou dírku umožňující vstup do chodby, ve který stojim až teď. Pradědeček tady vytvořil bezpečnej jednosměrnej výstup z tajný komnaty se závětí, protože přede mnou vyrůstající šachtou se dostanu nepozorovaně až skoro ke dveřím svýho a i ostatních pokojů v domě. Zároveň musel zajistit, zvlášť u tohohle tunelu, obtížnou přístupnost. Proto se do něho nedá dostat z týhle šachty jako do tunelů v ostatních patrech, ale jen přes kamna v přízemí, a to ještě jen pro toho, kdo zná naváděcí básničku. Můj obdiv k němu zase poskakuje o další stupínek vejš.

Vytahuju klíč ze zámku a opět ho ukládám do bezpečí svejch prsních svalů. Shejbám se pro schránku se závětí ležící u mejch nohou, vkládám ji do pravýho podpaží, abych mohl obouruč lízt po žebříku a otáčím nástěnnym porcelánovym vypínačem. Lampičky zhasínaj a ze vzniklý temnoty ke mně tunelem dolejhá slabej zvuk posunujících se mramorovejch desek, který se v komnatě se sloupama vracej do svejch původních poloh. Tím se zase uzavírá tenhle tunel a zároveň i příchozí cihelná chodba vedoucí z kamen v přízemí. Tyhle slábnoucí zvuky svym pohybem utlumuje přímo za mnou se otáčející mramorová přepážka, která mě svym pomalym zásunem vytlačuje na podlážku šachty, a tvoří tak zanedlouho její stěnu. Během několika málo okamžiků se prostor kolem mě tváří, jako by tu nikdy žádnej výstup z tajnejch chodeb a tunelů nebyl, a já se právě, v nějaký celkem obyčejný servisní šachtě, jen probudil z bláhovýho snění.

Tenhle dojem ale nabourává černá schránka, která to mý snění pošťuchuje dál, ale úplně jinym směrem a s úplně jinejma představama. Přistupuju k levý stěně šachty v místě, kde začíná až nahoru plazící se litinovej žebřík vedoucí k modrý obloze nad mojí hlavou. Tu zaklánim a s hlubokym úlevu přinášejícím výdechem se chytám první z mnoha litinovejch špruslí a začínám po každý z nich stoupat. Pravou ruku mám přitaženou u těla, protože musim přidržovat schránku v podpaží, tak to jde trochu blbě, ale jde to. Pomáhá mi i sílící denní světlo padající dolu šachtou a já jeho energii přijímám všema svejma smyslama. Po dlouhejch minutách strávenejch v podzemí, který jsem tam vnímal jako hodiny, to totiž potřebuju jako prase drbání.

Nebo mě možná nadnáší nadšení z nálezu schránky, ve který je snad vytoužená závěť. Proto tři podlaží, který zdolávám po žebříku, ani nevnímám.

Na úrovni druhýho patra se vyzkoušenou cestou dostávám téčkovou křižovatkou do ramene, na jehož konci je z druhý strany zdi výklenek u mýho pokoje. Teď lituju toho, že interiéry domu byly několikrát přeštukovaný, protože vrstvy omítky a barev zakrejvaj výhled z tajnýho tunelu, ze kterýho musel bejt mosaznejma kukátkama kdysi nerušenej výhled na chodbu a do pokojů.

V hlavě se mi vybavujou vitrážový mozaikový obrázky, kterejch jsem si všimnul ráno po snídani v přízemí. Ty svejma barevnejma sklíčkama poskládanejma v černejch rámečcích evokujou květinový vzory a dneska visej všechny v jedný řadě jako ozdoba recepčního pultu. Kdysi ale, podle mýho právě nabitýho úsudku, tvořily barevnej závoj filtrující pozorovateli, ukrytýmu v tajnym tunelu za zdí, dění na chodbě a v pokojích a pomáhaly do nich nahlídnout. A naopak pozorovanýmu člověku v pokoji nebo na chodbě s netrénovanym okem bránily rozpoznat to, že se pozadí mozaikovejch obrázků za jejich barevnejma skleněnejma lístkama a kvítkama změnilo otevřením mosaznýho šoupátka na druhý straně zdi a on je odtamtud někym sledovanej. Pozornost obyvatel pokojů taky určitě musely odvádět tehdy očouzený průduchy teplovodu. Ty do všech místností, komůrek a salónků přinášely teplo z obřích kachlovejch kamnech na chodbách a jako další prvek na bílý stěně pokoje sváděly oči od maskovacích vitrážovejch obrázků zavěšenejch pod nima. Dneska už není průhledama kukátek přes nešetrný rekonstrukce vidět nic, jen omítka z druhý strany. A skleněný vitrážový mozaiky bezúčelně zevlujou v recepci.

Mozaikový obrázky a teplovodní průduchy se mi točí v myšlenkovym víru právě teď, protože kukátko mířený na chodbu a na schodiště mi mohlo napovědět to, jestli se na chodbě někdo nepohybuje, a není tak ohroženej můj nepozorovanej výstup z tajný chodby s podezřelou schránkou v podpaží.

Slyšet v tunelu není přes mramorový pláty vůbec nic, musim to teda risknout.

Trochu mě uklidňuje to, že recepce a restaurace jsou daleko, a nikdo jinej než společníci nebo Richard by se na tomhle patře pohybovat neměl. Společnicí jsou mimo barák a Richard snad pracuje o patro níž ve svý kanceláři. Proto se odhodlávám, pokládám zase schránku ke svejm nohám a už několikrát vyzkoušenym způsobem otevírám tajnej portál na chodbu s kobercem. Vzniklym průchodem ve výklenku se kraťoulince rozhlížím po obou křídlech chodby a teď už bez váhání rychle přiskakuju ke dveřím svýho pokoje, kterej je naproti. Přikládám do čtečky automatickýho zámku vstupní kartu: „Bzzz, cvak!“ A bleskurychle dveře otevírám. Nechávám je otevřený dokořán a ještě bleskovějc přískakuju k otevřený bráně do tajnýho tunelu. Z
jeho podlahy zvedám drahocennou schránku a schovávám ji za otevřený dveře mýho pokoje.

Zmatkovitě beru za jejich kliku a ještě zmatkovitějc s nima třískám a to se zesílenym tlukotem srdečního svalu způsobenym vypjatou atmosférou těchhle okamžiků. Uvědomuju si to, že riskuju prozrazení. Může tu bejt někdo, a především tím myslím Richarda, sledující moje chování a čekající na tuhle chvíli. Srdce mi v hrudníku poskakuje čím dál tím rychlejc a začíná se uklidňovat až s vrčením automatickýho zámku, kterej mi aspoň trochu dodává uklidňující pocit toho, že závěť je v bezpečí.

Ten pocit je sice prchavej, ale jinej momentálně nemám!

Proto se budu muset spolehnout jen na něj v tom, že schránka je mym pokoji dostatečně ukrytá před cizejma očima a rukama, do kterejch se neměla, a nemá dostat.

Teď ještě rychle zhasnutím zavírám tajnou chodbu, kterou jsem nechal neopatrně otevřenou, ve snaze co nejrychlejc schovat závěť. Ale ukrytí schránky se závětí mi připadalo v ten okamžik důležitější. Pohyb vypínače vyhání z tajný chodby kromě světla i mě, protože vzápětí se výklenek zasouvá do svýho mramorovýho rámu.

Skorošpionážní mikroscénka se mnou v hlavní roli, která se tu před několika okamžikama odehrála, díky tomu mizí v propadlišti dějin připomínaná už jen mírně popraskanou a na několika místech lehce oloupanou omítkou tam, kde se pohyblivá štukovaná část výklenku dotejká jeho mramorovýho rámu. Není to ale až tak nápadný, aby to někomu nezasvěcenýmu prozradilo existenci poschovávanejch tajemnejch míst tohohle domu. To přivádí moji srdeční činnost do normálu, netrpělivě zase otevírám dveře svýho pokoje a bleskově za nima mizím.

Z podlahy zvedám černou schránku a konečně mám možnost si ji díky plnýmu dennímu světlu pořádně v klidu prohlídnout.

Držím ji pevně oběma rukama v úrovni očí, snad kvůli tomu, že jenom tahle její pozice mi dává uspokojivej pocit opravdovosti toho, co právě prožívám. Jak mě, díky její nemalý váze, začínaj bolet svaly v rukách, mě ujišťuje v tom, že nespím a tohle všechno není jen překrásnej sen. Otáčím schránku a hladím pohledem každou její stranu. Ne snad proto, že by byla tak krásná, ale protože není na první pohled jasný to, kam se zasouvá klíč, kterym se má tenhle trezorek odemknout.

Na každý z jeho šesti hladkejch kovovejch stěn jsou čtyři známý písmena. Jejich oblý tvary mírně vystupujou nad černej plášť trezorku a svejma boubelatejma tělíčkama ohlašujou jméno Inro.

Ale klíčová dírka nikde.

Svaly mě začínaj brnět z nepřirozenýho držení těžkýho ocelovýho předmětu, proto schránku pokládám na konferenční stolek uprostřed pokoje. Vytahuju z kapsy mobil, abych se pohledem na jeho display ujistil, že mi zbejvá dost času na průzkum schránky. I když povinnost v podobě Richarda čekajícího na mě u sebe v kanceláři volá, zvědavost a touha po tom zjistit konečně, co je předmětem mýho dědictví, teď když už mám hledanej dokument na dosah ruky, jsou v tuhle chvíli silnější než kterejkoliv pocit a emoce, který znám.

Na přesun do šéfovy kanceláře mám přesně dvacet minut.

Pokládám mobil na stolek: „To stihneš. Teď mysli, mysli!“