Románová pohádka - 2.díl

Ten přívěšek jsem dostal od táty k sedmejm narozeninám. Vím o něm jen to, že on ho dostal od svý babičky a to, že pochází z neznámejch hlubin historie naší rodiny, o kterejch nevím vůbec nic. Táta mi s přívěškem předal ještě skororozkaz, abych ho nikdy nesundával a hlídal ho jako oko v hlavě, a to za každý situace. Pak jsem se musel naučit básničku, která mi od začátku připadala na sedmiletýho kluka až moc jednoduchá, ale tátu jsem měl rád, tak jsem mu chtěl udělat radost. Slíbil jsem mu proto ochranu přívěsku na holej pupek, protože to byl pro mě a všechny moje tehdejší spolužáky a kamarády ten nejvyšší stupeň přísahy, a poctivě jsem odříkával jednoduchý verše.

Ty jsou pro mě dodneška nepochopitelný a tehdy jsem je nechápal ještě víc, protože i přes veškerou moji klukovskou snahu o recitaci mě v těch dobách zajímala víc elektrická modelová železnice, kterou jsem budoval ze součástek postupně získávanejch výměnou s ostatníma modelářema. Ale byl jsem poslušnej syn snažící se udělat milovanejm rodičům pomyšlení. A tak jsem stál uprostřed obejváku naproti tátovi, kterej přede mnou klečel na jednom koleni. Upřeně se mi díval do očí pro zdůraznění vážnosti situace a já se díky tomu víc soustředil. Držel mě při tom oběma svýma silnýma rukama za ramena a já po něm opakoval:

„Damiánku, Damiánku,
odemkni sobě černou schránku.
Jeden ze sloupů napoví,
brána k němu se zlatem skví.
Dříve však třikrát záři zkruť,
ať zblízka hřeje tvoji hruď!“

Odříkával jsem tyhle rýmy tak dlouho, dokud si táta nebyl jistej, že už je nikdy nedostanu z hlavy.

Pak stisknul moje ramena ještě silnějc, než je držel před tím: „Synku, tuhle básničku a klíč, který jsi ode mne dnes dostal, nikdy neztrať z očí ani z mysli. A pamatuj, nikdy… Nikdy jejich existenci nesmíš nikomu vyzradit! Je to moc důležité! Až budeš starší, pochopíš to.“

To jsou jedny z mála okamžiků, který si vybavuju, a většina z nich je zahalená do závoje z bílý mlhy. Jsou v nich táta s mámou, která mu vždycky v mejch vzpomínkách stojí věrně po boku, a to i ve chvíli, kdy jsem se učil ty rodinný verše. Byla to tehdy oslava mejch sedmejch narozenin, po který se rodiče vydali na svou pravidelnou procházku do nedalekýho parku. Přišlo mi podezřelý, že se se mnou před odchodem loučili dýl než obvykle. Máma mě k sobě tiskla a líbala na obě tváře, až ji táta musel ode mě odtrhnout. Malýmu klukovi nedocházelo to, že tahle nedělní procházka bude jiná než všechny předchozí.

A taky byla! Nikdy se z ní už nevrátili.

Zbytek svýho dětství jsem strávil u prarodičů z matčiny strany. Zakřiknutej, ve strnulý křeči způsobený ztrátou rodičů, jsem prožíval běh tupě plynoucích všedních šedivejch dnů, který byly jeden jako druhej od sebe k nerozeznání. Prázdnotu a tupost těch dní způsobovalo vědomí, že rodiče zahynuli při autonehodě smetený opilym řidičem na přechodu pro chodce v naší ulici, na kterym taky oba hned umřeli. Aspoň tak mi to vysvětlili babička s dědou. Přesto jsem v hloubi svýho nitra vždycky měl pocit, že to všechno bylo trochu jinak. Ale to nemění nic na tom, že rodiče byli pryč a já jim jako malý dítě nemohl jít ani na pohřeb. Zůstal jsem tady na to na všechno, po následnym přirozenym odchodu prarodičů, sám. Proto jsem při první příležitosti odešel z rodnýho městečka do Prahy za svou taneční vášní.

Ta mě dovedla i tam, na letiště v Madridu, kde jsem stál u výdeje zavazadel, naproti španělskýmu kudrnatýmu klukovi, kterej mi schovával onen vzácnej přívěšek pod košili, a mě se díky tomu vybavil přede mnou klečící táta a jeho slova.

Zapnul jsem proto rychle košili, aby už křížek nemohl vyklouznout, a s pohledem do jeho hlubokejch oříškovejch očí jsem si říkal, co asi znamená nebezpečí, před kterym mě právě varoval. Obával jsem se toho, že mi život přisouvá do cesty další krutost, kterou budu muset prožít.

Jeho oči se po zapnutí mojí košile uklidnily a stejně tak klidně zněl i jeho hlas: „Tak pojď… Máme před sebou ještě dlouhou cestu, ostatní už čekaj v autě.“ A už zase mě táhnul za ruku, tentokrát k východu z letištní haly. Nedaleko něho stál minibus, a v něm už sedělo pár lidí. Dvě holky stály na chodníku u vozu a vychutnávaly nikotinový opojení, který přináší zapálená cigareta.

„Tak končíme, dámy, a odjíždíme!“ křičel na ně André už z dálky, proto aby zajistil plynulej odjezd. Obě kuřačky poslušně uhasily hořící tabák o odpadkovej koš, stojící mezi nima, a zmizely v minibusu. Já hodil svůj kufr do otevřenýho nákladovýho prostoru na spodku vozu, André ho zavřel, zamknul a oba jsme nastoupili.

„Lidičky, tohle je Damián z Prahy,“ představil mě André v rychlosti osazenstvu minibusu ještě mezi dveřma a ukazovákem pravý ruky mě mlčky poslal dál do vozu: „Seznámíte se po cestě, času bude dost!“ dokončil svůj povel a posadil se za volant. Minibus se zlehka rozjel a já pomalu procházel do zadní části vozu, kde bylo pár volnejch míst. Krok za krokem úzkou uličkou jsem sledoval spolucestující a budoucí kolegy. Celkem s povděkem jsem viděl jen samý holky, samozřejmě krásky první třídy, ale i přesto mě uklidňovalo pomyšlení, že mě nebude nic a nikdo rozptylovat. Jako gay totiž nejsem imunní proti pohlednejm kolegům tanečníkům a modelům.

Holky se na mě usmívaly a asi očekávaly, od jedinýho kluka v týmu, nějaký to povyražení. I na to už jsem si za ty roky zvyknul a rád holky rozpálím, ale maximálně tak na parketu diskotéky, s čímž jsem počítal i ve Španělsku. Usadil jsem se na poslední řadu u zadního okna, která byla celá volná. Rovnou jsem nasadil sluchátka a celý čtyři hodiny cesty do přímořskýho městečka Torrevuera se s oblíbenym playlistem v uších nechal opájet výhledem na cize vypadající krajinu španělskýho venkova, která se míhala za okýnkem minibusu.

Náš příjezd na místo určení byl naplánovanej na pátou hodinu odpolední, a tak se taky stalo. Slunce svítilo ještě naplno a náš minibus zajel do klenutý brány turistickýho komplexu obehnanýho bílou ručně nahozenou zdí se stříškou z červenejch pálenejch tašek. Její úkol byl jednoduchej a jedinej, a to chránit několik samostatně stojících domečků před zrakama zvědavejch domorodců. Ten komplex byl totiž široko daleko známej jako útočiště pro tam pracující modelky a tanečnice. Tahle agentura si ho najímala dost často, a proto se tam pravidelně stáčely chlípný pohledy, který tam neměly co dělat.

S touhle skutečností nás André seznámil ještě před tim, než otevřel dveře minibusu, a my se po tom všichni konečně vysypali ven, celý rozlámaný a přesezený. Každej si vzal svoje zavazadlo a skupinově jsme se vypravili za odcházejícím Andrém. Jak jsem pochopil z vykulenejch tváří ostatních, byli jsme tam všichni poprvý, proto jsme se přirozeně drželi toho, kdo to místo už znal. Tak nás André odvedl do recepčního domku, kterej byl o něco větší než ty ubytovací a asi o polovinu menší než restaurace stojící vedle něj uprostřed celýho komplexu. Tu jsem zmerčil hned, protože miluju stravování v restauraci, která má úroveň a tahle tak vypadala už na první pohled.

Na recepci nám byly přidělený domky a já s příjemnym překvapením zjistil, že mám jeden samostatnej sám pro sebe. Přesto, že mi bylo jasný, že v doprovodnym technickym týmu budou i jiný kluci a mohli bysme tak v jednom domku bydlet dva, nebo i tři. Většinou se totiž produkce netrápí se soukromím a pohodlím tanečníků a manekýnů, a není se čemu divit, protože rozpočty se hlídaj všude. Ale moje nadšení bylo větší než logika, tak jsem si niterně pochvaloval to, že tohle byl povzbuzující začátek, a další překvapení se dostavilo hned vzápětí. Díval jsem se na dřevěnou cedulku připevněnou ke klíči chromovym řetízkem a nevěřil svejm očím. Bylo na ní číslo domku, kterej mi byl právě přidělenej, a měl bejt mym bezpečnym útočištěm na následující dva tejdny. Domek totiž nesl číslo jedenáct, což je datum mýho narození – jedenáctýho listopadu. Považuju to za svý šťastný číslo.

Bylo mi jasný, že se o to zasloužil André, jako asistent produkce byl jedinej, kdo tohle mohl vědět. Nevěděl jsem ale, co tím sledoval, možná mě chtěl držet dál od kluků, abych se nerozptyloval, nebo naopak kluky chtěl držet dál ode mě, abych je neobtěžoval, nebo mě prostě jen chtěl mít sám pro sebe, honilo se mi hlavou, a nesměle jsem proto zvednul oči jeho směrem. Ty se v ten okamžik setkaly s těma jeho. On mi poslal jednoduchý gesto znamenající, že mi tím chtěl udělat radost a já jemu na oplátku děkovný přikývnutí. Hned po něm nás André rozstrkal dál do prostoru od recepčního pultíku a usadil do sedaček a křesel rozházenejch naproti recepci a seznámil nás s tím, co nás během čtrnácti dnů, který tady prožijeme, čeká a v jakym sledu. Poslední informací byla pozvánka na první, a na dlouho taky poslední společnou večeři, za což sklidil náš upřímnej potlesk. Nejen mně jedlíkovi, ale i na první pohled vyzáblejm manekýnám, který jakoby chronicky odmítaly potravu, totiž po cestě pořádně vyhládlo.

Hromadně jsme opustili recepční domek a rozešli se k těm svejm, jejichž čísla byly nakreslený bílou barvou na jejich červenejch sedlovejch střechách z pálenejch tašek a byly tak pěkně vidět z celýho prostoru komplexu. Moje jedenáctka byla úplně v rohu, otočená terasou směrem k pláži. Ta byla od komplexu vzdálená asi tři sta metrů a my ji míjeli při našem příjezdu. Soukromí na terase tak bylo umocněný jemnym a ničím nepřehlušovanym ševelením mořskejch vlnek poskakujících po plážovým písku.

Vybalil jsem si kufr, po sprše oblíknul novou bílou košili a odešel na večeři. Příjemně strávenej večer s poznáváním přítomnejch modelek u dobrýho jídla, to se na každym focení nepovede. Holky byly v pohodě, já se cejtil neohroženě, což se ale v následujících dnech mělo změnit… A taky změnilo. To jsem ale ten první večer nemohl tušit, a tak jsem si ho užíval jako turista na dovolený s kamarádama. Všichni jsme ale stejně museli bejt opatrný a obejít se bez alkoholu a nadměrnýho ponocování, protože ráno nesměly bejt kruhy pod očima a obličeje prozrazující večerní zábavu, ale i tak to bylo fajn.

Dovolená skončila následující den ve čtyři hodiny ráno. Kokrhající budík na mobilu by se div neuvibroval do bezvědomí, jen aby mě dostal z postele, jak jsem mu předešlej večer nařídil. O půl pátý jsem musel bejt na pláži, kde se začínala fotit série s pozadím mořský hladiny a obzorem ozdobenym pohádkovostí vycházejícího slunce.

A byl to opravdu nádhernej pohled.

„Tahle nádhera stojí za to si přivstat!“ běželo mi hlavou při příchodu na pláž, kde už byl připravenej celej tým i s rozestavěnym osvětlením. Holky se zkrášlovaly a ke mně se hnal André s první náloží ramínek, obtěžkanejch sportovním oblečením, který se ten den fotilo.

Tím skončilo moje kochání se scenérií a od tý chvíle už nás místo slunce oslňoval jen blesk mistra fotografa a reflektory rozestavěný za jeho zádama. Cvakání spouště fotoaparátu už mi v uších zní jako moc dobře známá melodie, ale na pláži měla úplně jinou akustiku. Byla to příjemná změna, která dělala celou tuhle práci ještě zajímavější, a já byl čím dál tím víc radši, že jsem ji dostal, a byl jsem vděčnej i za to všechno, co do mýho života vnesla navíc. Počínaje tak obyčejnou záležitostí, jakou je skvěle vypadající svačina, kterou nám přinesli až na pláž číšníci z restaurace z našeho komplexu. Proutěný koše přetejkaly ovocem a křupavý čerstvý pečivo z nedaleký pekárny zavonělo hned po otevření prvního koše a společně s čerstvym sýrem a máslem se to všechno rozvonělo dvojnásob. Čas na labužnickou nirvánu byl ale striktně vymezenej. Pár soust, doušků ledovýho čaje a už nás André odháněl, od rozprostřenejch dek ležících na písku s už poloprázdnejma košíkama, zpátky na předem každýmu určenou značku.

To už se postupně rozsvěcovaly první reflektory, maskérky a kadeřnice ještě opravovaly to, co se během svačinový pauzy pokazilo. Od občerstvení přišli i osvětlovači, kteří kolem nás na poslední chvíli pobíhali s fotometrem a na konec mistr fotograf, kterej má většinou největší hlad a čeká se na něj zpravidla nejdýl: „Tak panstvo, na místa a jedem!“

Od těch slov už zase vzduchem svištělo cvakání fotoaparátu a hlasy Andrého a garderobiérek, který nám, co jsme zrovna nebyli na place, rozdělovaly modely předem rozsortovaný podle našich jmen a pořadí jejich focení. My jsme si je poslušně a rychle oblíkali a ty použitý odkládali do velkýho proutěnýho koše a víc nás už nezajímaly. André nás pak podle harmonogramu posílal před objektiv fotoaparátu a tak pořád dokola až do oběda.

Oběd v podání naší produkce znamenal další lehkou rychlou svačinu dopravenou na pláž v koších z naší restaurace v čase, kdy ostatní obědvaj. Ale v tom vedru to nevadilo a hlad nebyl tím, co by nás trápilo.

Po krátký obědový pauze přišla na řadu série ležérního koktejlovýho oblečení, který ve světle poledního slunce vypadalo skvěle. Kolem devatenáctý hodiny focení skončilo. Štáb sbalil techniku a my, poskakující před objektivama celej den, odešli zpátky do neustlanejch postelí, teda aspoň v případě tý mojí. Nevím, jestli holky stihly ráno ještě ustlat, ale vsadil bych se, že ne a že stejně jako já po návratu z pláže a zeleninový míse k večeři padaly bezvládně do postelí, aby nabraly síly na další dny.

Dny lišící se od toho prvního jen střihem a barvou předváděnýho oblečení. Dny, ve kterejch jsme dokončovali fotosérie Vycházející slunce a Odpolední ležérnost. Dny, který přinášely stejně jako ten první jen brzký vstávání a celejch dvanáct hodin v hektickym pracovním tempu. Celodenní pobyt na sluncem rozpálený pláži způsoboval nechuť a hlavně nedostatek energie k večernímu životu. Jediný, co jsem já od druhýho pracovního dne přidal do svýho denního programu, byl podvečerní běh po pláži pro udržení kondice. Jako tanečník jsem zvyklej na pravidelnej pohyb a po dvou dnech nehejbání se jsem začínal pociťovat absťák. Stačila mi každej podvečer jen půlhodinka tréninku, abych se rychle dostal zase do svý kůže, a hlavně do pohody. Jen mě překvapovalo to, že jsem byl jedinej.

„Modelky asi radši nebaští!“ říkal jsem si, když jsem první běžeckej podvečer mířil k bráně komplexu a pozoroval jsem cestou obyvatele jednotlivejch chatek. Holky se ukládaly ke spánku zmožený celodenní prací na pláži. V poslední chatce před bránou, za pootevřenym francouzskym oknem na terasu, seděl André u televize s naplno puštěnym zvukem, takže jím sledovanej fotbalovej zápas byl slyšet až ven. Díky tomu jsem měl jistotu, že vybíhám nepozorovanej a byl jsem proto v klidu, že nebudu poslouchat dobře míněný rady o blahodárnym účinku dostatku spánku, a to hlavně na vrásky a pytle pod očima. Přesto jsem radši další podvečer zvolil taktiku uprchlíka, a to elegantnim přeskokem přes zeď, která nás oddělovala od okolního světa.

Překonával jsem ji v místě, kde k ní bylo přirovnaný naštípaný dříví, kterym v naší restauraci krmili oheň při venkovním grilování. To místo bylo hned u mojí terasy, kde výhled na terasu a tím pádem i na zeď zakrejval můj domek číslo jedenáct. Nepozorovaně jsem tímhle způsobem opouštěl uzavřenej prostor s turistickejma domkama a pouštěl se do víru podvečerního veselení, kterej se probouzel v ulicích malýho přímořskýho městečka spolu se spoustou německejch turistů. Pláž byla sice většinou už v tu dobu prázdná, ale dolejhaly sem zvuky smíchu, křiku, troubení aut a hudba z několika otevřenejch diskoték ze skalnatýho útesu vypínajícího se nad pláž, ze který se většina turistů přesunula právě tam.

A tohle všechno, moje nepozorovaný odchody a hluk šířící se ze skalnatýho vršku, kterej jsem považoval za přirozenej, se mi mělo stát osudnym, jak jsem poznal během třetího podvečerního plážovýho sportování.

Nastala devatenáctá hodina, focení na pláži skončilo a já opakoval svůj každodenní už skoro rituál. Po návratu z focení všechno svlíknout, natáhnout běžecký kalhoty a jen tak nalehko bez trička v lehkejch plátěnejch plážovejch trepkách přes terasu vyskočit na dříví, z něho vylízt na tašky tvořící stříšku zdi a pak už jen seskok dolů do měkkýho písku. Ten už všude vytvářel ostrůvky s řídce rostoucí vysokou trávou, jako připomínka toho, že jste u moře, a že na blízku je pláž, to kdyby náhodou někdo necejtil ten čerstvej, vlahej a voňavej vzduch odtamtud přicházející. Já k němu taky už rychle směřoval známou cestou kolem pekárny, za ní stojícím kostelíkem se zvonicí, a po chodníčku vydlážděnym kamenama s mírným sklonem směrem k vodě.

Z něho jsem vstoupil na schodiště vytesaný do skály, která lemovala celou pláž. Tam, kde byl přístup na pláž, byla skalní stěna nejnižší, asi sedmimetrová, ale odtud se zvedala na obě strany pláže a stoupala do ohromující vejšky asi sedmdesáti metrů. Já už před vstupem na skalnatý schodiště nasadil běžecký tempo a bral schody po dvou, abych byl co nejdřív v měkoučkym a hřejivym písku. Na něm jsem sundal boty a nechal je zasunutý u úpatí schodiště. Na chvíli jsem se zastavil a s rukama v bok si vychutnával pohled na uklidňující mořskou pláň, po který se na vlnkách pohupovaly střípky zapadajícího slunce. S hlubokym nádechem jsem naplnil plíce blahodárnou vůní, kterou ke mně přinášel z mořskejch dálek slabej vánek a bosej jsem se poklusem vydal doleva směrem k útesu, z jehož vrcholu se ozývaly první rytmy startujících diskoték. Na druhou stranu byla pláž po několika metrech už kamenitá a přecházela v pole balvanů připomínající rozházený kostky stavebnice, kterou tam děti vysypaly a nechaly, když je hra přestala bavit. Byla to část pláže, na který probíhala většina focení, a možná i proto jsem radši běhal po druhý polovině pláže, abych dopřál relax nejen tělu, ale i mozku, a při běhu nemyslel na žádný povinnosti, protože jedině tak je pro mě sport nejúčinnější.

Vzpomínání na ty chvíle je příjemný stejně tak, jako byl tehdy vyhřátej písek mezi prstama chodidel. A ještě příjemnější je měkký sedátko křesílka, na kterym teď sedím a představuju si atmosféru těch okamžiků tam na španělský pláži.

Jak se tak nechávám unášet prožitkama, který přicházej se vzpomínánim, stává ze z něho snění. Já usínám, přítomnost přenáším zpátky v čase a zase se ocitám polonahej, jen ve sportovních kalhotách, uprostřed svýho běhu mořskym pískem.

Běžim a mý bosý chodidla se střídavě nořej do prohřátýho písku. Metry pláže ubíhaj a zůstávaj za mnou, tak jako stres a únava nahromaděná za celej den. Z dálky přede mnou slyšim hudbu a smích lidí bavících se v podnicích na útesu, který jsou až úplně vzadu, tam kde je skalní masiv nejvyšší a mění se v podkovu, která se stáčí do moře. Před nima, právě nad mojí hlavou, jsou na vršku toho skalnatýho útesu opuštěný místa s hustě zarostlym křovim. Všechno se mi to vypíná nad hlavu asi v padesátimetrový vejšce a mě lebkou z čista jasna prolítává zvuk podobnej ráně. Je skoro neznatelnej díky překrejvajícím se melodiím znějícím na diskotékách a v barech dál na útesu. Bavící se návštěvníci nejbližší diskotéky, vzdálený odsud asi pět set metrů, ho nemohli ani zaslechnout. A protože pláž je už dávno opuštěná jen s jedním osamělym běžcem, a to jsem já, jsem jedinej, kdo zvuk připomínající výstřel z pušky mohl zaslechnout.

Zastavuju se a zakláním hlavu nahoru směrem k místu, ze kterýho rána vyšla, nevěříc tomu, že by tady někdo mohl střílet.

V tom okamžiku mě ohromuje další, tentokrát dunivá rána: „BUCH!“ vyvolaná dopadem obrovskýho kusu skály. Ten přistává do písku zhruba půl metru ode mě, na místo kterym jsem před chvilkou proběhnul s pocitem klidu a užíval si masírující písek pod nohama. Ten mám teď hlavně v obličeji a v puse, protože balvan při svym dopadu vyhloubil úctyhodnej kráter a vyvrhl tím spoustu písku do vzduchu kolem sebe. Leknutím instinktivně uskakuju stranou, tam se ale potkávám s menšíma kamenama, který ten velkej strhnul při svym pádu z vejšky s sebou: „Au! Au!“ a dostávám jima zásah do zad a levý nohy.

Na zádech sice cejtim pálivou bolest, ale ta mi při pohybu nevadí. Zato levý lejtko mám zhmožděný a nejsem schopnej se na nohu postavit. Rychlejma úskokama, po jedný neporaněný noze, vbíhám do moře a několika tempama se celkem rychle dostávám z místa, kam po mym úprku ještě pár menších kamenů dopadá. Z vody už jen sleduju to, jak se v písku tvoří krátery pod jejich tíhou. Jsem v šoku, chvíli se nehybně udržuju na hladině a nevěřícně zírám. V nastávajícím šeru se snažím zjistit, co se to vlastně stalo, jako bych nechtěl věřit tomu, že je něco podobnýho možný. Sůl mořský vody mě ale velice rychle přesvědčuje o skutečnosti toho, co jsem právě zažil. Rány jsou totiž otevřený, krvácej a sůl není úplně to pravý ořechový, co by tam člověk chtěl zrovna v tuhle chvíli mít. Proto rychlym pláváním kopíruju písečnou pláž zpátky ke schodům, po kterejch jsem na pláž přišel. Belhavě vylejzám z vody, popadám svoje boty a stejnou cestou se dostávám do bezpečnýho prostoru ochranný zdi komplexu. Sice díky kulhání pomalejc, než při odchodu odsud, ale přece jen jsem tu a rovnou mířím k prvnímu domku. K tomu, kterej obejvá asistentet André, i když jsem si vědomej možný přednášky o nezodpovědnosti, ale ty rány potřebujou ošetřit a tady nikoho jinýho schopnýho mi rychle pomoct neznám.

Z Andrého domku pořád ještě dost hlasitě vycházej zvuky typický pro sledování dalšího televizního fotbalovýho zápasu a mě je jasný, že nebude nadšenej z vyrušení, který mu svojí návštěvou připravím. Přesto nemám jinou možnost a pomalu přistupuju přes terasu k pootevřenýmu oknu a klepu na něj.

„Už běžím!“ hlásí André a hned je u okna, který otevírá naplno a s úsměvem se mě ptá, co potřebuju.

Ve zkratkách mu vyprávim o svym podvečerním běhání, aby pochopil mojí přítomnost na pláži, a protože u toho začínám pociťovat nezvladatelnou únavu, opírám se o rám otevřenýho okna. A ještě než se stíhám ve svym vyprávění dostat k okamžiku, kvůli kterýmu tam stojim, začínaj mě překvapovat malý průhledný tečky poskakující mi před očima, který se mění v tmavý fleky, a ty se pomalu slejvaj v jednu velkou černou tmu. Vnímám už jen to, že už nic nepovídám a slyším Andrého hlas, kterej se zpočátku klidně ptá, jestli mi není špatně. S velkou černou skvrnou, kterou mám právě před očima, se vejška jeho hlasu zvětšuje a zároveň se vzdaluje, až úplně mizí kdesi v dálce.

Za chvíli se z tý samý neznámý dálky zase přibližuje a sílí mi v uších: „Damiáne, Damiáne!“

S jeho sametovym hlasem v uších se probouzím pololežící v pohodlnym, spánek vyvolávajícím křesílku, uprostřed pokoje ve Zlatym Lístku. Procitám z mikrospánku, do kterýho jsem vklouznul v reji vyvolanejch vzpomínek, kterej mě na krátko přemohl po vyčerpávajícím stěhovacím dni. Narovnávám svůj posez a opírám se zádama o opěradlo. Pravou rukou nazvedávám mobil ležící na stolku přede mnou a kontroluju čas na jeho displayi. Do dvaadvacátý hodiny ještě pár minut chybí a já se proto vracím ke vzpomínkám na svoje španělský dobrodružství a na to, co po něm bezprostředně následovalo. Doufám totiž, že ze svýho podvědomí vydoluju nějakej detail, kterej jsem tam tehdy přehlídnul, ale přesto mi zůstal v hlavě a já díky němu snáz dojdu ke svýmu cíli.

Plynule proto navazuju na vzpomínání prerušený probuzením ve chvíli, kdy se lesklá rozprostřená tma pomalu rozpouštěla a rozpadávala se na malý flíčky, který postupně praskaly jako mýdlový bubliny, a já v jejich pozadí slyšel příjemnej Andrého hlas a otevřel jsem oči.

Ležel jsem na pohovce u něj v domku u vypnutý televize. André mi otíral čelo vlhkym kapesníkem a snažil se mě probrat z mělkýho bezvědomí, do kterýho jsem venku na jeho terase upadnul. Asi díky stresu, bolesti umocněný mořskou solí nebo vyčerpání z namáhavější zpáteční cesty díky zraněný noze. Andrému to očividně nevadilo a starostlivě mi poskytnul prostor k nabrání sil.

Když uviděl, že jsem otevřel oči, pomoh mi se posadit. „Dobrý?“ a koukal na mě celkem pochopitelně nechápavě.

Chvíli jsem ještě tápal a pravou dlaní si masíroval ztuhlej obličej: „Jo teď už jo, díky moc!“

Mysl přišla k sobě celkem rychle, ale tělu to trvalo trochu dýl. Až se stupňující se bolestí se začaly připomínat zranění, který jsem utržil.

Nejdřív bolest lákala můj pohled na zkrvavenou díru v běžeckejch kalhotách na mý levý noze. „A sakra!“ uvědomil jsem si, že mám pravděpodobně taky krvácející ránu na zádech, a jak mě André položil na pohovku se světlym polstrováním, bude na ní flek už navěky. Je to trochu divný, já vím, ale jsem už prostě takovej, jsem puntičkář a pedant, co se pořádku a čistoty týče, a to i ve chvíli, jako byla tahle. Rychle jsem proto otočil hlavu za sebe, abych se podíval, jakou paseku jsem na sedačce nadělal. K mýmu překvapení byla ale sedačka pode mnou přehozená osuškou.

Obrátil jsem pohled na Andrého: „ Jsi dobrej, já bych to udělal taky! Omlouvám se za to, ale jak jsi viděl sám, neměl jsem šanci tě varovat.“

„V pohodě!“ usmál se André. „Tu krev na zádech už jsi měl stejně zaschlou, já tam tu osušku dal jen pro jistotu. Asi toho máme společnýho víc, než jsem si na začátku myslel, tím líp, budeme si víc rozumět.“

Vstal z proutěnýho křesla, ve kterým doteď seděl naproti mně, a zmizel v kuchyňce. Za chvíli se objevil s whiskovkou v ruce do poloviny naplněnou tím, co do ní patří, a podal mi jí přes stolek stojící mezi náma. Na jeho straně stolu už stála ta samá sklenice s trochu nižší hladinkou. André si sednul zpátky do křesla a vzal svou sklenku do ruky. Já si mezitím vychutnával první doušek kvalitní whisky a po něm jsem sklenici držel v klíně, abych se pro ni nemusel pokaždý naklánět ke stolku. „Ještě jednou promiň, asi jsem tě vyděsil, že už nebudu schopnej fotit, ale je to na místech, který jsou stejně zahalený, plavky už mám odfocený,“ snažil jsem se Andrého uklidnit.

Ten kroutil hlavou ze strany na stranu: „S tím si hlavu nelam, já se jen tak nenechám něčím vyděsit, nejdřív jsem ti ty zranění prohlídnul a trochu očistil desinfekcí a viděl hned, že to není nic vážnýho, myslím, že ani k doktorovi nemusíme. A teď mi to řekni ještě jednou od začátku! Co že se to stalo na pláži?!“ Pak lehce upil ze skleničky a vrhnul na mě zvědavej pohled. Proto jsem ho nenechal dlouho čekat a popsal jsem mu to, co se na pláži odehrálo. Když jsem skončil, André pomalu kroužil se skleničkou v pravý ruce a upřeně pozoroval vlnící se hladinu alkoholickýho nápoje v ní. Nad něčím asi přemejšlel a po minutový pauze přerušil nastalý ticho větou, kterou skoro šeptem procedil mezi zubama tak, abych ji slyšel jenom já. A já ji taky slyšel, ale nemohl chápat.

„To začali brzo!“ a opět ztichnul, pořád upřeně zíral do sklenice a bylo vidět, že opravdu přemejšlí.

To, co z něho vypadlo, mě vyděsilo a nechtěl jsem čekat na to, až se usmyslí mi říct víc, proto jsem se ujal slova a dost vyděšeně se snažil zjistit pozadí jeho předchozích slov: „Začal s čím?! A kdo?!“

André položil svou skoro prázdnou sklenici na stůl a podíval se na mě pohledem, kterym se mě asi snažil uklidnit beze slov. Ale moc to nezabíralo, což jsem dal najevo pokrčením ramen a rozhozením rukou do stran. Dostalo se mi na oplátku jen mezinárodně srozumitelnýho gesta v podobě vztyčenýho ukazováku přiloženýho ke rtům znamenajícího, že mám bejt potichu. To mě znervóznilo ještě víc a čím dál tím víc jsem dychtil po větším množství odpovědí. Jemu to bylo očividně jasný, proto jeho následující gesto bylo, že tím samým ukazovákem ukázal ke dveřím z jeho domku. A z toho já správně pochopil, že odcházíme ven.

Před domkem mi André nevysvětlil nutnost našeho odchodu, ale jen mě vzal za pravý předloktí, stejně jako před pár dny na letišti, když mě tam vedl k výdeji zavazadel, a tímhle způsobem mě směroval k mojí jedenáctce. Když jsme došli až k ní, způsobem a rychlostí napovídající to, že chtěl být co nejdál od svýho domku, mi z pozice nadřízenýho dal jednoduchý instrukce: „Osprchuj se, oblíkni něco pohodlnýho, já tě za půl hodiny vyzvednu a zvu tě do města na večeři… Musíme si promluvit!“ Bez dalšího vysvětlování se otočil a odešel zpět k sobě jako tajnej agent plnící další ze svejch světzachraňujících tajnejch úkolů. Aspoň tak směšně mi to v tu chvíli připadalo. Na druhou stranu moje poraněný záda a noha, nedovolující mi normální chůzi, nabourávaly směšnost jeho chování.

Značně vystrašenej tím, co se kolem mě začalo odehrávat bez toho, aniž bych měl šanci tomu porozumět, jsem se bez dalšího zbytečnýho otálení do svý jedenáctky vydal plnit jím zadaný úkoly. Přeci jen to byl v tu chvíli můj šéf a ty by se měli poslouchat pro "úspěch celého projektu", tak jsem si celou záležitost pro svý vnitřní uklidnění nazval a logicky jsem počítal s tím, že mi "šéf" všechno během plánovaný večeře vysvětlí. V hloubi svý vystrašený duše jsem doufal, že jde jen o nějakej špatnej kanadskej žertík, kterejch jsem na dětskejch prázdninovejch táborech zažil víc než dost. Ale nemohl jsem v tu chvíli ani tušit, že kanadskej žertík se nekoná!

„Bzzzzz… Bzzzzz… Život je jen náhoda… Jednou si dole, jednou nahoře…“ Z mýho vzpomínání na Španělsko mě vytahuje moje oblíbená písnička, nastavená jako vyzváněcí tón mýho služebního mobilu.

„Aaaaa… Už je to konečně tady!“ říkám si polohlasně pro sebe a nakláním se v křesílku směrem dopředu a beru zvonící mobil do pravý ruky. Ten pořád vibruje a vyhrává moudrou písničku.

„Už, už tě zvedám!“ uklidňuju vztekající se komunikátor, jako by měl bejt tak chytrej, že by chápal moje slova. Ale s moderní elektronikou si moc nerozumím, takže rozhovor s mobilem je tak trochu pošetilej, přesto ale odlehčující, a to mi trochu pomáhá zkrotit nastupující nervozitu.

Ta nastupuje, ale nevyvádí mě z míry, protože jednou z dalších mejch život někdy komplikujících vlastností je neustálá ostražitost vůči svejm rozhodnutím a svýmu konání. Snažim se bejt sebekritickej a neuspokojovat se klamnejma projevama úspěchu. Tohle nutkání mě vede k pokoře a neustálý nespokojenosti s mejma výkonama, který se díky tomuhle přístupu snažím zdokonalovat a dělat tak lepší a lepší, teda aspoň co mi moje člověčinou omezovaná tělesná schránka dovoluje. No, a protože jsem nikdy ještě profesionální doprovod nedělal, je sebekritická tréma na místě, a ona tam skutečně je.

Ale ne tak velká, aby mě paralyzovala, proto hovor rychle přijímám: „Dobrý večer, u telefonu Damián, jsem tu pro vás!“ a hlásím se tak, jak jsem byl poučenej při přebírání mobilu, aby to odpovídalo firemní kultuře a všichni společníci se představovali stejně. Sice mi to připadá nepřirozený, ale pravidla jsou pravidla a já jsem moc malej pán na to, abych je měnil. A pak taky, není přetvářka jako přetvářka, a pokud tahle udělá někomu radost, tak proti ní nic nemám.

„Dobrý večer Damiáne, tady Wintorová Helena, dostala jsem na vás tohle číslo od vaší recepční… Já totiž potřebuji zítra večer doprovod na galavečer pro podnikatelky konaný na Žofíně a vy jste mi byl doporučen jako nejvhodnější člen vašeho týmu. Co vy na to?“ ozejvá se z mobilu zralej ženskej hlas.

A ženský, ty po mě vždycky jely, proto nabírám na sebejistotě: „Samozřejmě, Heleno, jsem vám k službám!… Jen mi prosím sdělte vaše požadavky na oděv, místo a čas, kdy vás mám vyzvednout… Odvoz můžeme zajistit naší firemní limuzínou,“ a podávám jí, tak trochu škrobeně a nepřirozeně, informace, který jsou důležitý a to přesně tak, aby to odpovídalo firemním pravidlům.

Chvíli je ticho, jako bych jí tim zaskočil, ale to nemá dlouhýho trvání: „Damiáne, nevím, jestli to ode mne nebude příliš velká troufalost, a nerada bych, abyste to bral jako projev mé nedůvěry, ale já bych se ráda ještě před tou akcí s vámi sešla a své požadavky vám sdělila osobně. Brali bychom to jako neformální předpremiéru… Pokud souhlasíte, navrhuji vaši podnikovou restauraci za hodinu?“

Trochu mě to překvapuje, protože když na začátku hovoru mluvila o zítřejší akci, už jsem svůj mozek naprogramoval na zejtřek a nějak jsem z něho hodně rychle vypustil možnost dnešního setkání s ní. Jsem ale profík, tak si to v hlavě překládám do řeči tanečníka: „Je to jako s go-go na diskotéce, tanečník čeká na plošině, v kleci nebo na prosvětlenym špalku, jakou písničku tam DJ šoupne, a musí na nově příchozí rytmy, který dopředu nezná, ihned začít reagovat takovejma pohybama, aby to vypadalo přirozeně, návštěvníky diskotéky to nevyděsilo, ale naopak přilákalo na parket a přimělo taky k vytváření tanečních kreací. „A to ti vždycky šlo přeci skvěle!“ povzbuzuju se v duchu a přidávám trochou další teorie: „Při pohybu a při tanci obzvlášť se zvyšuje potřeba příjmu tekutin, tím se zvyšuje obrat na baru a to je přesně důvod, proč si diskotéky go-go tanečníky platí. „Tohle nebude o moc jinačí! Prostě se přizpůsobim jejímu rytmu, abych ji navnadil a přesvědčil ji o svý profesionalitě a flexibilitě, se záměrem vzbudit její žízeň po mý exkluzivní společnosti.“

Můj mozek se díky tomu zase zpátky ladí do režimu dnešní večeře: „Pochopitelně, rozumím vašemu návrhu, a v žádném případě ho neshledávám troufalým. Jenom mi dovolte, abych nám zamluvil stůl a textovou zprávou vás do deseti minut informoval o jeho rezervaci.“

Snažím se neopouštět profi nasazení s hlavní ideovou linkou: vše pro klienta.

A z jejího odlehčenýho tónu je poznat, že to vychází: „Děkuji, jste laskav! Budu tedy čekat na zprávu od vás. Zatím nashledanou!"

„Není zač, Heleno. Na brzkou shledanou!“

Končim hovor s ulevujícím pocitem, že jsem první kontakt s klientem Zlatýho Lístku zvládnul snad profesionálně. To se stejně brzy dozvím, protože služební hovory jsou díky ústředně nahrávaný, a já počítám, že ten můj první se mnou bude Richard konzultovat. Ale i kdyby měl připomínky, já jsem sám se sebou spokojenej, a to je pro mě důležitý – mít dobrej pocit z odvedený práce. Jenže tenhle můj chlácholivej pocit mi hned nabourává to moje ukecaný druhý já: „To ses teda nadřel! Děláš, jak kdybys holejma rukama postavil Karlštejn!“ který umí bejt pěkně škodolibý a ironický.

Přesto je to lepší pocit, než nedělat nic, nebo něco blbě. Mobil ještě nepokládám, protože když už jsem u tý profesionality, každej pořádnej profík má v práci pořádek, a to hlavně v kontaktech, proto číslo, ze kterýho mi Wintorová volala, ukládám do seznamu v paměti mojí sim karty.

Uloženo, teprve teď mobil pokládám na skleněnou desku stolku, zvedám se a přistupuju k aparátu interkomu, zavěšenýmu na zdi u vstupních dveří. Stiskem tlačítka se symbolem nula se automaticky spojuju s recepcí, která monitoruje a vyřizuje veškerý požadavky společníků. Telefon v recepci zvoní a zvoní a zvoní a už se hlásí, v tuhle chvíli sloužící recepční, podle hlasu sympatická a asi hodná holka: „Martina, recepce. Prosím!“ povídá příjemnym hlasem posazenym do polohy televizní hlasatelky. Mám rád, když má člověk naproti sobě profesionálně chovajícího se kolegu, nedovolí mu to v jeho vlastní profesionalitě polevit.

„Ahoj Marti, tady Damián, prosím tě udělej mi rezervaci na stůl v restauraci, za hodinu mi přijde klientka na první schůzku. Šlo by to, takhle narychlo? Ona mi to teprve teď volala,“ snažím se u ní ospravedlnit to, že dělám rezervaci na poslední chvíli. Protože vím, že by to v jinym podniku bylo ve dvaadvacet hodin nemožný.

Což je asi poznat i z mýho hlasu, proto Martina nasazuje uklidňující tón: „V pořádku, Dami, vždy nechávám dva stoly pod rezervací… Neohlášené návštěvy opuštěných duší se tady totiž odehrávají skoro pravidelně. Máš to na trojce. Ta je stranou, budete tam mít klid. Na třiadvacátou hodinu, ju? Uvidíme se, já tu budu, mám noční… Tak zatím pa!“ Přesně ten tón, kterej jsem potřeboval. No prostě srážka s profíkem, to se hned jinak pracuje.

„Díky moc, zatím ahoj!“ využívám k rozloučení a poděkování pauzu, kterou Martina nechala do položení sluchátka interkomu. Moc dobře ví to, že náš hovor musím rychle ukončit, protože teď musím zase já bejt profík pro někoho jinýho.

Pokládám sluchátko zpátky na stěnu. Vracím se ke skleněnýmu stolku uprostřed pokoje, beru mobil a do jeho klávesnice zadávám text smsky s číslem stolu a potvrzením hodiny, kterou jsem slíbil Heleně. Navíc ji doplňuju o vyjádření mý touhy ji poznat tak, abych v ní udržoval pořád to napětí a radost z toho, že o ní má někdo zájem a touží po její společnosti. Zprávu odesílám a odcházím se do koupelny oholit, od rána mi to už zase na tvářích trochu povyskočilo, a převlíknout se do ohozu vhodnýho na večerní posezení.

S úpravama jsem celkem rychle hotovej, už to mám v ruce, protože rychlá příprava na scénu mi nikdy nedělala problémy, a mám tím pádem do příchodu Heleny ještě dost času. Uklidňuje mě to, když všechno ve svym životě, a tudíž i v práci, dělám s předstihem, to když mi do dedlajnu zůstává nějaká ta rezerva. Tu jsem si rychlou přípravou vytvořil i teď, proto se ještě na chvíli pohodlně usazuju zpátky do křesla s touhou po ještě větším zklidnění zahánějícím zbytky trémy z očekávanýho prvního setkání s neznámou klientkou. Předchozí zkušenost mi už několikrát dokázala, že mi k tomu kupodivu pomáhá vzpomínání na situace nedávno minulý, asi proto, že jsem rád, že už jsou za mnou.

Znova proto obracim pohled nahoru ke stropu, kde jsem nechal svý vzpomínky na Španělsko. Snažím se vyvolat jejich pokračování v naději, že v nich zahlídnu odpovědi na otázky, kterejch mám plnou hlavu. Z informací, který se ke mně dostaly ve Španělsku, jsem v neustálym mírnym napětí, protože nejsou úplný a já pořád tápu. Potřeboval bych víc detailů, ale kde je vzít?!

Mojí mysl proto nepřetržitě, někde tam hluboko uvnitř vzadu, pošťuchuje myšlenka, že jsem třeba tenkrát něco přeslechnul, nebo přehlídnul, ale zůstalo mi to zaseknutý v nějakym zapomenutym koutku mý paměti a stačí to jen najít, oprášit a použít. Ale jak už to tak bejvá, to, co člověk chce nebo potřebuje, nikdy nepřichází ve chvíli, kdy je toho nejvíc třeba, a to platí i o vzpomínkách a snech. Zírám do stropu, jako by v bílý omítce měly bejt vidět stopy mý nedávný minulosti, ať se ale snažím sebevíc, do hlavy se mi derou myšlenky na všechno možný, jen ne na to, co bych si rád vybavil.

„Bzzzz… Bzzzzz… Život je jen náhoda…“ Ze snahy vykreslit si vzpomínky na bílej podklad nad hlavou mě zase vytrhává melodie znějící z mýho mobilu. Na displayi se objevuje informace, že mi volá Helena Wintorová a já po prvních slovech písničky hovor přijímám: „Dobrý večer, Heleno!“

Na druhym konci se ozejvá trochu rozrušenej Helenin hlas: „Ještě jednou dobrý večer, Damiáne! Nejprve bych ráda poděkovala za vámi zaslanou zprávu o rezervaci stolu, ale musím se omluvit. Za chvíli totiž odjíždím na neplánované jednání, a proto naši schůzku musím zrušit. Doufám, že jste s tím neměl moc velké zařizování, a ráda bych vám to vynahradila zítřejším obědem. Pokud můžete dnešní rezervaci stolu přesunout na zítřejší dvanáctou hodinu, prosím!“ I přes přirozeně přísnej tón jejího hlasu je slyšet, že ji to opravdu mrzí.

„Samozřejmě, Heleno, v žádném případě se tím netrapte, to je maličkost. Berte to za domluvené, jen vám to ještě potvrdím smskou hned po tom, co to zařídím u nás v restauraci. Kdybyste přeci jen potřebovala moji společnost ještě dnes, neváhejte a volejte mi na mobil kdykoliv! Jinak se těším zítra na shledanou a přeji vám příjemný zbytek dnešního večera.“ Společník nonstop, tak jsem přistoupil ke svý nový práci.

„Jste laskav, ale to nebude potřeba. Díky za pochopení a dobrou noc, zítra nashle!“ končí hovor tak trochu neformálně a z toho je poznat, že už je myšlenkama jinde.

Mobil ztichnul a po zobrazení informace „Hovor ukončen“ taky ztmavnul. Pokládám ho na stolek, ale v tom se opět display přístroje, kterej ještě napůl držím v ruce, rozsvěcuje, a to díky textový zprávě, kterou obdržel. Potvrzuju volbu „Otevřít zprávu“ a ani mě nepřekvapuje, že je od Richarda. Předpokládal jsem totiž, že hovory s Wintorovou poslouchal a text před mejma očima to taky potvrzuje: „Tady ještě jednou Richard, prosím zastav se u mne v kanceláři, díky!“

Vstávám z křesla, ve kterym jsem celou dobu seděl, a znova používám interkom, abych se spojil s Martinou v recepci: „Martina, recepce. Prosím!“ ozejvá se ze sluchátka stylizovaný hlášení a zase bez známek únavy s příjemnym tónem hlasu, až je člověk rád, že ji slyší.

„Ahoj Marti, tady zase Damián, omlouvám se, ale ten stůl dneska nebudu potřebovat, klientka to před chvílí zrušila, ale prosila mě o ten samej stůl na zejtřejší oběd na dvanáctou. Šlo by to?“ ptám se trochu přihlouple, přestože už vím, že nějakej ten volnej stůl k rezervaci se vždycky najde, ale zdvořilost nade vše.

„Jasně, v pořádku, dnes tady stejně není plno, takže jsi nikoho neblokoval a díky, jsi hodný že to rušíš, jsou tady tací, kteří se neobtěžují a jen přijdou druhý den, že to chtějí změnit. Což samozřejmě není problém ani v tvém případě. Ale jak na to koukám trojka, kterou jsi měl na dnešek, je už obsazená, to víš, ta je stranou a je tam víc soukromí, tak se mi tady o ni děcka perou. Vydrž! …. Hm… Hm… Jestli ti to nevadí, udělám ti rezervaci na sedmičku, ta je taky celkem klidná a zítra na dvanáct nula nula je volná, a od teď je tvoje, ju? A Damiáne, protože ti ta schůzka odpadla, kdybys měl chuť, stav se na skleničku! Ještě jsme nebyli představeni a já tě ráda poznám!“

Je poznat, že v recepci není dnes moc pohybu a Martina se tam tak trochu nudí. Jindy bych šel, ale dneska musím odmítnout: „Vůbec to nevadí, sedmička je v pohodě, třeba to bude šťastné číslo. Děkuju… A to i za pozvání, já tě taky rád poznám, ale musíme to nechat na jindy. Já teď ještě musím za Richardem a pak už padám do postele. Na zítra musím být do růžova vyspaný, bez pytlů pod očima. Ještě jednou díky za ochotu a dobrou. Já pádím za šéfem!“

„V pořádku, tak dobrou!“ loučí se Martina tak trochu zklamaně, ale zároveň chápavě.

Oba pokládáme sluchátko skoro současně a já se vrhám k mobilu, protože jsem si uvědomil, že ještě musím poslat Wintorový smsku, kterou jsem jí slíbil, a málem bych na to přes myšlenky na Richarda zapomněl. Na zítra to nechávat nechci, protože vím, že Wintorová má teď ještě práci, takže mobil bude mít zapnutej a zprávu si po jednání přečte. Já si to tak pak můžu odškrtnout ze seznamu povinností. Nerad totiž nosím v hlavě moc dlouho hitparádu toho, co musím udělat, a co z toho můžu, udělám radši bez odkladu. Jako právě teď, kdy brouzdám prstem po klávesnici mobilu a zadávám do políčka zprávy text potvrzující rezervaci stolu číslo sedm v restauraci Zlatý Lístek na dvanáctou hodinu následujícího dne.

„ S pozdravem Damián! Odeslat… Wintorová… Tak, a je to!“ dokončuju proces odeslání textovky nahlas, což mi pomáhá se na tuhle povinnost víc soustředit a zároveň si hlasitym odříkáváním jednotlivejch kroků, který provádim, jakoby odpočítávám ukončení úkolu. V hlavě už mám totiž odchod za Richardem, což je další povinnost, tak tuhle už chci mít odškrtnutou. „Zpráva úspěšně odeslána na číslo: Wintorová Helena,“ objevuje se na displayi mobilu. Proto ho pokládám na stolek, protože s sebou k Richardovi ho brát nebudu, teď skoro v jedenáct v noci už nikdo volat nebude. Zhasínám světlo a vycházím na chodbu, která je v týhle noční hodině ovládaná zvláštní potemnělou atmosférou.

Svym mírnym levotočivym zahnutím mě vede ke schodišti a já v něm míjím dva výklenky zasunutý do stěny naproti mýmu pokoji. Oba jsou asi metr široký, dva metry vysoký a jejich polokruhovej propadlej štukovanej prostor se do zdi zakusuje do hloubky asi třiceti centimetrů. Každej z nich je zakončenej a se stěnou srovnanej asi deseticentimetrovym rámem z hrubě opracovanýho matnýho bílýho mramoru. Přirozená krása bílýho luxusního kamene je zvýrazněná nepravidelnym ručně otesanym povrchem, na kterym se proplejtaj bílý vrstvy se silnejma černejma žílama.

Jeden z výklenků, ten, kterej je skoro naproti dveřím mýho pokoje, je prázdnej a já kolem něho procházim bez povšimnutí. Pozvolna se přibližuju k tomu druhýmu a můj pohled přitahuje malá dřevěná odpočinková lavička usazená v jeho prostoru. Když míjím ji a moje oči bezcílně letí přes výklenek, ve kterym stojí, na zlomek vteřiny zahlídnou něco, co sem jakoby nepatří. Něco, co narušuje noblesu tohohle místa, a proto i klid mýho zraku. Byl to ale opravdu jen zlomek vteřiny, já mezitím udělal další dva kroky a skoro se dostal na první klesající schod.

Ale nedá mi to!

Zastavuju se a ty dva kroky opakuju jako ve zpomalenym filmu promítanym pozpátku. Pomalu se přibližuju k místu, kde mě oči nakrátko upozornily na něco podezřelýho.

Nevím co, ani kde to bylo, nevím, co tu vlastně hledám, ale musí tady bejt něco neobvyklýho, co vydráždilo mojí pozornost. Prohlížím hnědej koberec před sebou, ale na něm nevidim nic znepokojivýho. Proto pátrání přesouvám na stěnu s těma dvěma výklenkama po mý pravý ruce. Úplně vzadu na jejím konci, stejně tak jako v ostatních podlažích, je do kulata propadlej prostor a jemu kralujou ohromný asi třímetrový válcový kachlový kamna, který vyplňujou svou šířkou a vejškou tenhle kout chodby až po její vysokej strop. Ten je stejně tak bílej, jako je kachlová fasáda kamen, která je posázená zlatejma lístkama. Černě natřená litina, ze který jsou vyrobený veškerý kovový doplňky kamen, zase koresponduje s tyčovou klecí schodiště, který je teď za mnou uprostřed chodby.

„Dokonalý!“ na chvíli se nechávám unýst nádherou tohohle kousku chodby. Ta ale není tim, co mě před chvíli během chůze upoutalo. Proto se očima vracim k prvnímu výklenku s lavičkou.

„Kamna to nebyly… Bylo to tady v tom výklenku! Tak se soustřeď! Nemáš moc času!“ Polohlasnym rozkazem se nutím k pokračování v pátrání po onom něčem, co vzbudilo můj zájem. Očima pomalinku osahávám každej centimetr týhle části stěny, na první pohled nenaznačující to, že by ukrejvala něco podezřelýho.

Ale já tu určitě zahlídnul něco, co mě znepokojilo, proto do pátrání zapojuju i bříška prstů pravý ruky. Lehce jima přejíždím po hrubym olemování výklenku, v jehož masivním černym žíhání se nepozornýmu divákovi leccos schová. Mě už ale ta věcička jednou upoutala, tak mi nedá spát, dokud ji nenajdu.

Moje prsty se pomalu posunujou dolů po ostrejch kamennejch vlnkách vytvořenejch sekáčkem a každou chvilku narážej na menší hrbolky a výstupky. Až se najednou jeden z prstů samovolně zastavuje, protože se asi deset centimetrů nad kobercem propadnul do otvoru pravidelnejch tvarů, kterej byl zcela zřejmě vytvořenej lidskou rukou. Ukrytej je uprostřed jedný z mnoha tlustejch černejch tepen mramoru, díky který není na první pohled vidět. Rozpoznatelnej je jen v určitou chvíli, ve který jsou oči ve správnym úhlu, a právě ten se mi před chvílí po cestě ke schodišti povedlo trefit. Z předklonu, ve kterym jsem během osahávání kamene skončil, přecházím pomalu v podřep, abych byl svýmu čerstvýmu nálezu blíž a mohl ho tak líp prozkoumat. Jak se nakláním čelem ke zdi otočenej zádama do chodby, něco nebo někdo mi za nima zašramotil. Otáčím hlavu směrem za sebe, aniž bych pohnul tělem, snad proto, abych ty zvuky, přicházející neznámo odkud, nevyplašil. S pocitem malejch bílejch myšek běhajících mi za krkem se snažim očima zahlídnout v rámci zornýho pole to, co mě vyrušilo. Nikoho a nic ale kolem sebe ani na viditelnejch částech chodby nevidim.

„Taky se ti to mohlo jen zdát… Je to starej barák, kde prostě občas něco zavrže,“ otupuju v duchu svý podezření na kdesi ukrytýho slídila, kterej mě pozoruje a vzápětí mi hlavou prolítává myšlenka na Richarda, kterej na mě čeká o patro níž. Ukazovákem, kterej zůstal viset jako přilepenej na malym otvoru, se ujišťuju o jeho opravdový existenci s myšlenkou: „Tahle malá tmavá mrška tady ještě chvíli počká.“ Snad možná proto, abych sám sebe nezdržoval v cestě za šéfem, která byla původně důvodem pro opuštění svýho pokoje.

Zvedám se z podřepu a sbíhám schody do prvního patra ke dveřím kanceláře s číslem jedna, ve který jsem – a není to tak dlouho – už dneska večer jednou seděl. Zlehka na ně klepu a po výzvě ke vstupu, která se ihned ozejvá, beru za kliku ve tvaru stočenýho listu a vcházím dovnitř.

„Posaď se… Hned se ti budu věnovat!“ povídá Richard sedící za svym pracovním stolem, aniž by se na mě podíval. S vážným výrazem ve tváři prohlíží dokumenty poskládaný v papírovejch deskách ležících na stole před sebou, ve kterejch je očividně něco znepokojujícího. Po chvíli mlčky desky zavírá a v okamžiku, kdy se titulní strana sklápí, se v mejch očích nakrátko zrcadlí číslo jedenáct, který je velkejma číslicema vepsaný do zažloutlýho papíru na její svrchní straně. Richard desky rychle schovává do jedný ze zásuvek, který jsou nad sebou po obou stranách jeho stolu, a hned jak zásuvka zaklapne, zvedá svůj pohled na mě: „Poslouchal jsem tvoje hovory s tvou první klientkou a chci ti říct, že to byla dobrá práce. Jen tak dál a budeme oba spokojeni. A ještě jedna věc… Protože vím, že zítra spolu jdete na tu podnikatelskou akci, což bude tvůj první doprovod mimo Lístek, musím tě seznámit ještě s jedním pravidlem, o kterém nevím, jestli víš. Tak ti ho radši řeknu, třeba podruhé. Při každém odchodu a příchodu se prosím tě hlas na recepci.“

Je u toho zase nějakej nervózní, jako by pokyn k píchačkám, kterej mi právě udělil, byl jenom zástěrka a ve skutečnosti se mnou chtěl řešit úplně něco jinýho. A asi ani ne to, co před tím dole v sauně. Působí na mě totiž jako typ, kterej se zbytečně neopakuje, a už vůbec ne ve věcech, který už jednou uzavřel, třeba i k jeho nelibosti.

„Jasně… Rozkaz, šéfe!“ snažím se atmosféru trochu odlehčit, ale stejně cejtim, že jeho nervozita se jen tak zmírnit nedá. Proto neplejtvám dalšíma pokusama o to a i pro nastupující únavu se radši snažím z kanceláře co nejdřív vypadnout: „Díky za pochvalu, ale rád bych už do postele, abych neměl zejtra na akci s Wintorovou kruhy pod očima a nedělal firmě ostudu.“ Proto ladím na notu dobrý pověsti podniku, protože vím, že Richardovi na Zlatym Lístku záleží a bez okolků mě pošle spát.

Přesně tak se taky stalo.

Během pár minut jsem zpátky na chodbě a stejně tak rychle, jak jsem před chvílí schody dolů seběhnul, jsem je teď zdolal nahoru. Znovu se na svym patře sklánim k výklenku a prohlížim si ten záhadnej otvor v mramoru, přestože nechápu, proč mě tak zaujal. Jak ho pozoruju a bříškem prstu hladim, přitahuje můj zájem čím dá tím víc a já už pomalu přicházím na to, proč. A je to vlastně hrozně jednoduchý.

Ono totiž většinou všechno v životě bejvá jednoduchý, jen lidi si to zbytečně komplikujou svojí omezeností. Ta malá černá neznámost ve mě vyvolává neklid a tím i můj zájem proto, že do dokonalýho interiéru tohohle prostoru prostě nepatří. Všechno ostatní tady je bez chyby a ta malá ručně vytesaná dírka je tady to jediný, co vybočuje z ladnejch luxusních linií svym nepravidelnym tvarem a hranatejma zásekama a škrábancema od ručního nářadí, kterym byla vytvořená. Ale je tady a já už se k ní zase naklánim ve snaze zjistit, proč. Jak na ní tak ale zírám, začínám si uvědomovat hlad a únavu, který se hlásej o slovo.

Přestože na noc nikdy už nic nejím a snažím se večeři naplánovat vždycky na podvečer, dneska to nějak nevyšlo a já se nenavečeřel. Hladovej nic nevykoumám, je mi proto jasný, že si musím jít něco zobnout a můj objev nechat ještě odpočívat.

Zvedám se z podřepu, otáčim se a odcházim do svýho pokoje. Únava je totiž taková, že mám pocit, že do podnikový kuchyně v přízemí bych už nedošel, proto se vrhám na zásoby pytlíků s vyloupanym slunečnicovym semínkem, který mám v prádelníku jako rezervu pro případ nouze, a tu právě teď prožívám. Jeden z nich natrhnutím otevírám a sypu si se zakloněnou hlavou jako vodopád jeho obsah do pusy. Jedna dávka na zahnání hladu stačí, odkládám proto načatej sáček na komodu s prádlem a po večerní hygieně se soukám do postele k vytouženýmu odpočinku.

Asi po čtyřiceti minutách převalování, naklepávání polštáře a počítání oveček mi dochází, že půlnoční sousto slunečnice, na který nejsem zvyklej, a nervozita ze zítřejší předpremiérový schůzky s klientkou doplněná o objev záhadnýho otvoru udělaly svoje, a jen tak mi nedovolej usnout.

Proto zahajuju už nesčetněkrát vyzkoušenou fázi vzpomínání, a to i přes riziko, že mě naopak ještě víc rozčílí. Občas mi totiž místo hezkejch památek začnou vyplouvat vzpomínky na nespravedlnosti a zástupy blbců, na který jsem musel v provozu reálnýho života narazit. Většinou se ale vzpomínky na to ostatní, co mi život naservíroval, stanou spolehlivym uspávadlem. V mym aktuálním zoufalym záchvatu nespavosti proto vsázim na tu druhou variantu a směřuju svůj pohled do teď už potemnělýho stropu nade mnou. Na něm měsíc, jasně zářící nad Prahou, vykresluje přes lístky na zácloně plejádu mihotajících se stínů a světýlek a já si představuju, že je to světelná show doprovázející moje velkolepý ántré na jeviště, na kterym se chystá ke startu výpravný představení s názvem Můj život ve vzpomínkách.

Hned v jeho prvnim dějství úspěšně navazuju na scénu přerušenou prvním hovorem s Wintorovou. Ta se odehrává v exteriéru domku číslo jedenáct ve Španělskym městečku Torrevuera a André mi v ní má prozradit to, proč mě potichu vytáhnul ze svýho domku.

„Damiáne, můžem? Taxi už stojí u brány. Jdu za ním, aby nám neujel. Dělej!“ volal na mě André do otevřenýho okna mý jedenáctky. Uplynula totiž zhruba půl hodina, kterou mi dal na opláchnutí a převlíknutí, a my se měli přesunout oním čekajícím taxíkem na večeři. Večeři, na kterou mě pozval po tom, co jsem na mym plážovym běhu zažil útok padajícího kamení. On mi, po mym belhavym návratu do komplexu domků, ošetřil lehčí zranění a zároveň mi nandal do hlavy něco, co si žádalo vysvětlení. To mi ale nebyl ochotnej prozradit v našem ubytovacím zařízení a trval na přesunu mimo něj.

Taxík nás odvezl na vršek útesu, kterej se rozprostíral nad pláží. Na místo, kde bylo centrum místní zábavy pro turisty. Několik barů, diskoték a restaurací nejrůznějších kuchyní, odkud se do širokýho okolí rozlítávaly zvuky, který k takovýmu místu patří. André bez rozmyslu, po zaplacení taxikářovi, zamířil do nejbližší restaurace.

Její zploštělá budova se rozvalovala na okraji srázu a André se v ní usadil ke stolku pro dvě osoby. Byl přímo u prosklený výlohy a on ho rezervoval během půl hodiny, kterou já využil ke sprše a přípravě na ten večer. Z našich židlí byl fascinující výhled na moře, celou pláž se skalnatou stěnou, a tudíž i na místo, odkud se na mě kus toho tmavýho masivu sesypal. André očividně znalej tohohle podniku objednal pro nás oba jídlo i pití s tím, že je to místní specialita, kterou musím ochutnat, a já neprotestoval, protože rád zkouším nový věci. Když se číšník vzdálil od našeho stolu za účelem vyřízení naší objednávky, André se na mě zadíval s vážnym výrazem ve tváři: „Asi oba chápeme, že ti musím něco vysvětlit. Prvně ti ale musím objasnit, proč jsem o tom nechtěl mluvit už tam u sebe v domku.“ Najednou se jeho vážnej výraz i tón jeho hlasu změnily na trochu nejistý. Mával zvednutejma dlaněma před sebou: „Ale prosím nech mě to vysvětlit všechno najednou a nelekej se jednotlivejch částí mýho vysvětlování. Teprve až ti řeknu všechno, co vím, trochu pochopíš, o co jde!“ A pak na mě jeho oči začaly házet tisíce otazníků, ze kterejch jsem pochopil, že musím odkejvat to, že mu rozumím.

On pak jen lehce přitakal spokojeně hlavou a dal se do vysvětlování: „Jsme tady, protože v celým ubytovacím komplexu můžou bejt odposlechy. Nevím to jistě, ale můžou tam bejt. Protože organizace, která je za útokem na tebe na pláži, má takový možnosti. Proto musíme bejt opatrný, protože očividně už vědí, kdo jsi ty, ale neměli by vědět to, kdo jsem já.“

Nevydržel jsem to a navzdory jeho úvodní prosbě jsem mu skočil do řeči, protože místo toho, aby se mi začalo něco vyjasňovat, mi do hlavy přidával další a další otázky a překvapení, kterejm jsem nerozuměl: „Jak… Kdo jsem já?! Jakej útok?! To kamení na pláži byla snad nehoda!“ Další moje otázky mi už přišly neveřejný, proto jsem se k němu naklonil s šepotem přes stůl: „A jaká organizace?! Já jsem úplně obyčejnej kluk a ne člen nějaký organizace! A ty jsi snad jen asistent, ne?!“

André nasadil vyčítavej pohled, narval mi ho do očí a mlčky chvíli kroutil nesouhlasně hlavou, pak ale promluvil: „Ty jsi mi na začátku nerozuměl?! To je přesně ono, dokud neřeknu všechno v kuse, budeš mít jen otázky a ne odpovědi, tak poslouchej, sakra!“ A tím mě odtlačil zpátky do židle.

„Promiň, ale to jsou informace, který děsí… Teda mě určitě! Promiň, pokračuj, poslouchám!“ snažil jsem se narvanej do opěradla omluvit svoji netrpělivost a radši jsem vzal sklenku červenýho vína, kterou nám každýmu zrovna číšník naservíroval. S lehce vytřeštěnejma očima jsem vychutnával první doušky z jejího obsahu a s obavou čekal na další informace.