Románová pohádka - 14.díl

Jednodušší ale bude určitě začít s těma vynálezama, a to by mi měl ulehčit list teď ležící jako první na hromádce dokumentů v kožený aktovce. Na první zběžnej pohled je to seznam, kterej obsahuje abecedně seřazený jména, který jsou ve svejch řádcích následovaný adresou a číslem příslušnýho svazku. Ten vždycky obsahuje podrobný schémata, nákresy a popis zařízení instalovanýho na daný adrese s poznámkovym blokem, do kterýho jsou vepsaný záznamy o jednotlivejch opravách, pravidelnym servisu a případnejch záludnostech dotyčnýho vynálezu. Volím proto nejjednodušší cestu a na všechny uvedený adresy zasílám hned po návratu ze Švýcarska doporučenej dopis určenej do vlastních rukou majitele konkrétního panství nebo firmy s vysvětlením toho, proč musel tak dlouho čekat na někoho, kdo by mu s jeho případnejma potížema s vynálezem, kterej nese jméno Dandy Inro, pomohl s důrazem na skutečnost, že to nebyla pradědečkova vina, což jak doufám obnoví možná ztracenou důvěru.

Odesláním dopisů v Praze se definitivně vracíme s Richardem do kolotoče všedních dnů obohacený ale o nádherně strávený chvíle na naší první společný dovolený. Odpočatý, v plný síle, v našem pevnym dvoučlennym týmu zvládáme všechny nástrahy společný životní cesty a elegantně přeskakujme klacky vržený nám pod nohy hlupákama a závistivcema, který člověk prostě musí potkat, aby ho to zocelilo.

***

Až jednoho dne po návratu z obchodní schůzky dostávám z recepce vzkaz s informací, že mě v hotelu hledala paní Helena Wintorová, která by se mnou ráda osobně mluvila a proto mě žádá, abych jí kontaktoval. Richard po tý obchodní schůzce obsazuje kancelář, aby tam dořešil záležitosti na schůzce projednávaný, který ještě potřebujou doplňující telefonický jednání. Jen tak mezi dveřma mizející v kanceláři si vzpomíná, že mu Helena ráno psala textovku a prosila ho v ní, abych se jí ozval. Kvůli našemu společnýmu rannímu tak trochu hektickýmu odchodu z domova, na to obchodní jednání, na Helenu ale zapomněl. Proto mě teď prosí, abych ji hned zavolal a on nebyl za nespolehlivýho.

I když Helenu vidět ani slyšet nechci, pro Richarda bych udělal cokoliv. Abych ho nerušil, přesunu se o patro vejš do mýho expokoje, a to i ze sentimentálních důvodů. Byl totiž kromě jinýho i dějištěm mýho prvního hovoru s Helenou a v tuhle chvíli je neobsazenej nikym s hostů, proto v něm budu mít klid na další hovor s ní.

Po trapasu na openparty, kterej je v mejch vzpomínkách zahalenej alkoholovym závojem a já si proto nejsem dost dobře jistej, jestli se to všechno opravdu neodehrálo, se mi do toho hovoru nechce, ale přesto vím, že se mu stejně nevyhnu. Když to neudělám teď, Helena se ozve znova, protože jak jsem pochopil, nevzdává se tak snadno a je velice vytrvalá, což ale není to, co mi v tuhle chvíli na kontaktu s ní vadí nejvíc. Vadí mi nepříjemnej pocit, kterej se prodírá z hloubi mýho nitra, jako by v něm byla zasunutá zášť vůči Heleně a vzpomínka na něco, co je s ní spojený. Já ten zážitek, z nějakejch zatím neznámejch důvodů, potlačil do podvědomí a on se mi teď připomíná jen slabym, nic konkrétního neříkajícím, hláskem našeptávajícím mi: „Pozor na ní!“

Po zdolání několika pár schodů po překrásnym schodišti se ocitám v druhym patře a nadcházející hovor s mojí první a jedinou klientkou v roli společníka mi navozuje vzpomínky na to, jak to tu vypadalo v těch dnech a na to, co jsem tehdy prožíval. Po otevření dveří pokoje vstupní kartou se ocitám uprostřed čtyř stěn, který by mohly vyprávět neuvěřitelnej příběh. Ty dveře proto za sebou zase rychle zavírám, aby náhodou ten příběh nezačal unikat dál do chodeb a neprozrazoval tam to, co by v tomhle pokoji mělo zůstat ukrytý už navěky. S jejich dovřením a dobzučením automatickýho zámku se jakoby náhle změnilo osvětlení a s ním i atmosféra celýho pokoje, a já se vracím v čase. Zase se stávám tim chudym klukem, kterej tu právě nastoupil jako společník a čeká na svůj první hovor s klientem svíranej trémou a nervozitou.

Zírám s pootevřenou pusou do vysokýho sněhobílýho stropu úplně stejně jako tenkrát a obdivuju pás štukovanejch zlatejch lístků, kterej se mi táhne kolem dokola nad hlavou. Já si ho zamiloval hned na první pohled a zase se na něho nemůžu vynadívat. Moje vzpomínání a kochání doprovází zvonění pracovního mobilu v mý pravý dlani připravenýho k plánovanýmu hovoru s Wintorovou, kterou jsem doufal už nikdy po zahajovacím večírku neuvidím. Společenský škobrtnutí, kterym pro mě večírek tehdy skončil, bych si totiž nerad připomínal společnostní jeho očitýho svědka. Ovládnutej plně vzpomínkama ale automaticky odklikávám zelený tlačítko na zvonícím telefonu.

„Halo, halooooooo,“ ozejvá se z jeho reproduktoru, „Drahoušku, jsi tam?!“

Fakt, že se mi s ní dneska nechce mluvit a už vůbec jí nechci vidět a to ani zejtra, ani pozejtří, prostě už nikdy, je najednou nějak silnější než před tim a je dokonce i silnější než můj smysl pro povinnost, a tak jen tak koukám na rozsvícenej display v mojí pravý ruce, kterej držim na úrovni pasu a poslouchám slabej Helenin hlásek, kterej vychází z jeho reproduktoru a dál rezonuje pokojem:

„Zlato, slyšíš mě? Já Tebe ne! Zatracené mobily, zase to nefunguje sakra,“ kleje u toho, ale nevzdává se a v lamentování pokračuje, „asi špatný signál!“

„Vy úspěšný podnikatelky přece špatnej signál nemáte!“ nedokážu si odpustit sarkasmus, ke kterýmu mě nutí můj nevysvětlitelnej negativní postoj. Ale už to asi přeháním, velí mi dobrý vychování, proto zvedám mobil do úrovně očí a pravym palcem mačkám červený tlačítko a ukončuju navázaný spojení. V nepřetrženym pohybu ale pokračuju v krasojízdě prstu po klávesnici: „Tak kde Tě mám… Wintorová, Wintorová!“ A listuju v kontaktech. „Tady tě mám!“ Zpomalenym mačkáním klávesy najíždím na řádek se jménem Wintorová Helena a potvrzuju ho. Hlavou se mi honí všechno možný jen ne to, co by se v ní teď honit mělo. Nějak se nemůžu na hovor s ní soustředit a dostat se do formy.

Ale už to zvoní! Hlavou mi proto začínaj problikávat specifický osobní oslovení a já v nich listuju jako v pomyslný kartotéce. Tenhle trik mi poradil Richard, kterej si před svym nástupem na ředitelskej post práci společníka zkoušel na vlastní kůži, aby pochopil, co jeho zaměstnanci prožívaj. Osobitý oslovení si každej společník musí přiřadit ke každýmu klientovi už po první schůzce, ve který je jeho úkolem zjistit co nejvíc intimností a tajemství člověka, kterej sedí naproti němu a je tak časově, nebo emocionálně zoufalej, že musí, nebo v mnoha případech i chce, utrácet svý finance za profesionální společnost. Poznaný moudra z týhle zkušenosti mi Richard předal a já to tak měl už se svojí první klientkou jednodušší. Je to taktika, která se osvědčila a funguje. Každej má totiž rád pocit výjimečnosti, a pokud nejsme schopný v některejch okamžicích svýho života sami v sobě najít sebedůvěru samovolně vyplývající z naší práce a osobnosti, potřebujeme vzpruhu od ostatních. Tak jako tahle holka, ale ta si svoji sebedůvěru na ostatních dohání na můj vkus až moc často. To ale nemám právo hodnotit a už vůbec za to někoho odsuzovat, natož klienta. Proto se se sebekritickym pohledem zakoukávám do opravenýho zrcadla na protější stěně: „No tak vzmuž se! Už si toho odmakal tolik, že tě ještě jeden hovor nebo schůzka nezabije, a co tě nezabije, to tě posílí. A pak, slíbil jsi jí na openpárty před tím, než jsi se opil do bezvědomí, že se jí ozveš a půjdete na oběd! Sliby si vždycky bez výjimky splnil, tak to na starý kolena nebudeš měnit!“ píchám si do žil trochu morálního dopingu, uhejbám pohledem zrcadlu a jdu na to:

„Ahoj Hel,“ tohle oslovení si vyžádala během openparty ještě u stolu v restauraci, hned po přípitku na tykačku, když jsem se všichni pomalu dostávali do nálady, protože si ráda připadá mladá, „nějak to vypadávalo. Vůbec jsem tě neslyšel. Asi špatný signál!“ slyším sám sebe jak říkám do telefonu a někdy mě až zaráží jak snadný je v týhle branži lhát, ale když to nikomu neublíží…? Tak v tom pokračuju:

„Chyběla jsi mi. Řekni, že já tobě taky!“

Tajně očekávám slova odmítnutí mojí společnosti. Třeba v srdceryvnym loučení, ve kterym mi řekne, že si našla chlapa a mě už tak nebude chtít nikdy vidět, abych jí nepřipomínal její osamocený časy. Já bych díky tomu mohl tenhle hovor rychle ukončit a nezaviněně vyklouznout z dalšího setkání s ní. Jenže to je přece nesmysl, vždyť ona shání mě! Ale život mi už přinesl nejedno překvapení.

„Jasně, blázínku! Já na tebe od včerejška myslím, kudy chodím. Taky proto jsem si zjistila číslo na Richarda a poprosila ho, aby tě přemluvil k tomuhle telefonátu a snad i našemu setkání, protože jsem si nebyla jistá, jestli se mnou budeš chtít mluvit.“

„K věci holka, k věci!“ snažím se jí telepaticky popohnat v pauze, kterou v hovoru dělá.

Přes všechny její neřesti a můj nevysvětlitelnej aktuální negativní postoj k ní, se jí nedá upřít to, že je to chytrá ženská, která toho hodně dokázala. Těsně po revoluci ještě na vysoký založila úklidovou firmu a za nedlouho i síť obchodů se starožitnostma, ve kterejch prodává historický předměty nalezený ve vyklízenejch nemovitostech, ke kterejm se nikdo z původních majitelů nehlásí. A protože byl po sametový revoluci trh ve všech oblastech úplně vyprahlej, rozjela se jí firma poměrně rychle do nejvyšších pater podnikatelskejch sfér. A to je důvod jejího úspěchu, ale zároveň toho, proč je sama a taky se osamělá cejtí. Přestože je neustále obklopená lidma, spousta chlapů heteráků má ze silnejch a úspěšnejch holek strach a hlavně mindráky, protože většina z nich by nedokázala za deset životů ani polovinu toho, co třeba zrovna Helena. Díky svýmu úspěchu neměla na chlapy štěstí a dneska už ani žádnýho nechce, což mi sama několikrát, během našich dvou intimnějších setkání, opakovala důrazně vyslovovanou průpovídkou: „Mám přeci tebe!“

Ale vracím se do právě probíhající pauzy telefonickýho hovoru s ní, ve který setrvává právě díky svý inteligenci a schopnosti empatie, kterou získala při mnoha jednáních se zaměstnancema. A to přesně jsem teď já – zaměstnanec, tak mi dává čas a prostor, abych vstřebal a dobře pochopil informace, který mi chce šeptat do ovárku. Takže můj ovárek je připravenej přijímat informace, ale mozek nějak stávkuje a úroveň toho, jak jsem byl rozhozenej a nesvůj před tímhle hovorem se ztrojnásobila a já zase zírám, ve snaze uklidnit se, do zrcadla před sebou, zasazenýho do bílý stěny. Mám totiž rád věci jednoduchý a křišťálově čistý, a proto na něj koukám v marný naději, že tenhle pocit najdu v jeho křišťálovym povrchu. Ale i přes ten naleštěnej pohled začínám mít pocity jako Alenka za ním, v říši kde je všechno možný a z jejího předchozího tónu tušim, že to, co se dozvim, nebude ani jednoduchý ani křišťálově čistý. K tomu mě přivádí i tahle dramatická pauza, díky který mě Helena chce mít napjatýho a zvědavýho.

„No budiž, je dobrá a tobě stejně nezbejvá nic jinýho než to přijmout!" letí mi hlavou s pohledem do zrcadla a zmáhám se jen na:

„A dál?!“

Její hlas se najednou mění ve zvonkohru složenou ze zpěvnejch hlásků lesních žínek, protože poznala, že mě má přesně tam, kde mě chtěla mít a já pozorně vyslechnu všechno, co bude řikat. A přesně tak to má ráda, proto si to chce ještě chvíli vychutnat a povídá:

„Co? Dál!“ Napíná mě potvora, chce ve mně vzbudit ještě větší zvědavost, tak se ptám:

„No spíš než co dál mě zajímá to, proč mě sháníš a jestli už si z hlavy vypustila ten usínací trapas, který jsem předvedl na večírku?“ Jen co jsem dořekl poslední slova svý otázky si uvědomuju, že ona byla tim, kdo na tu párty přivedl ty dva sexy kluky. Sexy krasavce, v jejichž společnosti pro mě asi ten večer skončil, aniž bych si pamatoval jak. Proto hned navazuju další otázkou:

„Co ten tvůj doprovod, doufám, že to nezašlo moc daleko?! Já si totiž nic nepamatuji a nerad bych někomu ublížil.“

Přerušená zvonkohra jejího hlasu pokračuje:

„Neboj, i kdyby zašlo, Richard se nic nedozví!“

Tyhle slova mi málem vyrážej mobil z ruky a do hlavy jako hřebík zabíjej tichou otázkou:

„Jak to, že ví o mně a Richardovi?!“

„Byla jsem nadšená, že jsi ho poslechnul a vzal mi tenhle hovor, ale…“ pokračuje Helena škodolibě, protože z mýho mlčení poznala to, že mě zaskočila. Konečně se vzpamatovávám, a přestože to považuju za neúctu k druhýmu, obsah jejích předchozích vět mě k tomu nutí a já jí skáču do řeči:

„Promiň Hel,“ v tuhle chvíli to oslovení ale nabírá díky změněný intonací úplně jinej význam, „ale odkud víš o mě a Richardovi, a co on má co společnýho s naším obchodním vztahem?!“

I na dálku vidím její úsměv: „Trochu moc otázek najednou, na to že jsi se mnou nechtěl původně vůbec mluvit, jak jsem pochopila, nemyslíš? Ale odpouštím ti, protože tě miluji. A protože tě miluji, tak ti to vysvětlím. To, že jsi gay, jsi mi prozradil sám už při našem prvním společném večeru a myslel sis, že tím máš ode mne jako od ženské pokoj. Ale omyl! Já ti zase ten večer vysvětlila, že když něco, nebo někoho chci, tak to dostanu. A tebe chci už od dob, kdy jsem tě chodila obdivovat do Discoklubu. Z toho vyplývá to, že tvá sexuální orientace pro mne není překážkou a ti dva kluci tě měli jen nažhavit. Počítala jsem s faktem, že během zahajovačky budeš ve stresu a s ohledem na to, že alkohol konzumuješ minimálně, tě opiji velice snadno. No a kluci, budiž útěchou tvým zásadám to, že to byli profíci, takže jsi měl minimální šanci jim odolat, mě v příhodné chvíli pustili do pokoje za tebou a tím okamžikem se náš vztah, který ty nazýváš obchodním, stal osobním. Nebo lépe řečeno, a to je to proč tě sháním, se stal přímo intimním. A to, že jste s Richardem pár, by viděl i slepec. No a on do toho všeho zapadá proto, protože chci, aby naše dítě vyrůstalo v harmonii a se spokojeným tatínkem. Z čehož jasně vyplývá, že tatínky bude mít dva. Tebe a Richarda.“ Teď už telefon opravdu pouštím z dlaně, která uvolněná šokovou vlnou přicházející od ucha, není už schopná ho dál udržet v sevření, jako by to byl rozžhavenej uhlík. Mobil dopadá do měkkýho, ještě nesešlapanýho koberce, kterej svůj první nápor hostů teprve čeká během vánoční sezóny začínající touhle nedělí, která je první adventní.

„Krucinál! Sakra!“ křičim za padajícim mobilem a sklánim se pro něj tak rychle, jak jen můžu s úzkostnou představou, že žár slov, který jsem z něho před chvíli vyslechnul, by mohl náš novej koberec i zapálit. Z jeho reproduktoru huláká Helenin hlas:

„Halooo, halooo! Stalo se něco?“

„Co jsi to řekla?!“ křičim do právě zvednutýho telefonu, protože nechci věřit tomu, co jsem před chvíli zaslechnul. Chci, aby to řekla ještě jednou, a Helena s tím nemá problém:

„Slyšel jsi dobře! Jsem těhotná a ty budeš táta, včera mi to na sto procent potvrdili na gynekologii, proto jsem tě hned ráno začala shánět.“

Nedokážu se vzpamatovat, nikdy jsem si nic podobnýho ani nepředstavoval a tomu odpovídá i moje reakce: „Do hajzlu!“

Helenu to nepřekvapuje a je očividně připravená na všechny varianty: „Nic po tobě nechci! Peněz mám dost. Jediné, co mi chybí, je dítě, které bych zahrnovala svou lásku a já chtěla tvoje dítě, a to taky láskou zahrnuto bude. A jestli se nechceš přidat, bude to jenom tvoje škoda!“

To mě burcuje a přivádim svoje prvotní nadávání na pravou míru. Souběžně s tím se mění můj přístup k ní. Přestávám s ní mluvit spisovně, protože to mi prostě nejde přes pysky, a díky tomu jí konečně přestávám vnímat jako klientku:

„Já nenadávám tobě. Ale sobě! Kvůli tomu, že nejsem schopnej se s tím hned vypořádat jako chlap a jasně ti říct, že mám vlastně radost. Já… Já… Nevím… Zaskočila jsi mě. Já děti nikdy nechtěl. Ale teď, když už je jedno na cestě, mám radost a těším se a samozřejmě že budu táta, a budu dobrej táta! Kde jsi? Přijď do Lístku, jestli můžeš!“ ale z nahromaděnýho rozčílení a radosti začínám zmatkovat. Překotně se snažim dát Heleně najevo to, že budu tátou naplno, a že s tím chci začít hned.

Ale po chvíli sám sebe brzdim: „Ne, počkej! Já tě zvu na večeři. Můžeš dneska večer přijít k nám do restaurace?“ Protože teprve v průběhu toho mi dochází, že hned to fakt nepůjde, musím to nejdřív říct Richardovi a mám trochu strach z jeho reakce, proto odsouvám první předrodičovský setkání s Helenou na večer. Nevím, jestli bude Richard ochotnej se o mě dělit s někym jinym, i když to bude moje dítě. Nechci ho ztratit, a proto je pro mě směrodatnej jeho názor a postoj, kterej zatim neznám. O dětech jsme spolu nikdy nemluvili, a to ani o těch cizích, a já vůbec nevim, jestli má děti rád. Hlavou se mi najednou honí několik otázek a pochybností. Ty ale přehlušuje Helenin hlas v telefonu, kterej mám pořád přitlačenej k uchu:

„Tak platí! Dorazím v sedm, vyhovuje?“

Strach z Richardovy reakce mi dovoluje jen krátký: „Jo!“

Helena s nadšením v hlase končí hovor rozloučením a spojení se přerušuje. Nevěřícně sunu mobil z ucha po tváři až ho pouštím i s vláčnou rukou podýl těla: „Tak to je síla!“ Vláčnost se mi přesouvá do zbytku celýho těla a já bezvládně sedám do polstrovanýho křesílka, který stojí za mnou. Mlčky z něho sleduju to, jak se otevíraj dveře pokoje a do něho vchází Richard: „Já tušil, že tu ještě budeš. Mám hotovo a můžeme jít domů. Co ty?“

Natahuju levou ruku jeho směrem: „Zavři dveře a pojď si ke mně sednout, musím ti něco důležitýho a závažnýho říct!“

Trýzněnej obavou z jeho reakce mu, teď už sedícímu v druhym křesílku naproti mě, popisuju do nejmenších detailů pointu právě ukončenýho hovoru s Helenou. S blížícím se úsekem mýho vyprávění, ve kterym se dostávám ke zprávě o počatym potomkovi, se mi zornice rozšiřujou a já upřeně koukám do těch Richardovejch a snažim se v nich zachytit jeho pravej přístup k dětem, nebo aspoň k dítěti, který změní i jeho život. A moje oči ovlivněný napětim tohohle okamžiku vidí to, jak se jeho pomněnková modř mění v námořnickou a ta zase po chvíli zpátky bledne. Krátce na to se na jeho tvářích objevujou ďolíčky, který se neustále prohlubujou a jeho rty se roztahujou do širokýho úsměvu. Ten plynule přechází do smíchu, do kterýho Richard svym překrásnym hlubokym hlasem burácí:

„Kecáš! A jestli ne, tak je to fantastické. Já vždycky chtěl syna, ale už jsem se s tím rozloučil. Bude se jmenovat Martin. A bude to sportovec. Zajistíme mu tu nejskvělejší budoucnost. Lásko, díky!“

„Díky? Za co?“ ptám se ho udiveně během polibku, kterej mi dává na tvář po tom, co rychle vyskočil z křesla a přihnal se ke mně.

„Za syna, hlupáčku! Dítě nikoho jiného bych nevychovával lépe a raději než to tvoje,“ šeptá mi opřenej oběma rukama o opěrky křesílka, ve kterym pořád sedim a nechci věřit jeho nadšený reakci, kterou se snažim brzdit:

„Není to tak úplně moje zásluha. Já si z toho včera nic nepamatuju a pozor, může to bejt holka!“

„No tak to bude holka, no! Bude krásná po tobě, tak z ní uděláme modelku, ale šťastná bude. O to se postarám!“ Jeho nadšení se nedá udolat a to mě naplňuje štěstím. Odměňuju ho, a tím i sebe, polibkem plnym vášně, lásky, vděku a úcty, kterej Richard končí krátkym napomenutím:

„Jo a s těmi svůdníky si nelam hlavu! Já je tady tehdy taky zmerčil, a kdyby šli po mně, taky se v alkoholovém opojení neudržím. Jen mi slib, že už se to nikdy, nikdy nebude opakovat!“

S odpovědí neváhám, protože nemám proč. Naprosto jasně vím to, že něco podobnýho už nechci opakovat: „Slibuju a přísahám!“

Po odchodu z pokoje veškerou naši energii věnujeme přípravě na večerní setkání s Helenou.

***

A velká dávka energie je potřeba i následujících sedm měsíců, který nám třem zabírá příprava na příchod kluka. Ten se na ultrazvukovejch snímkách tváří, jako by se na nás všechny tři už těšil, ale z jeho poloh, na nich vystřídanejch, zatím není nikomu z nás jasný, jestli z něho bude fotbalista, nebo fotomodel, a vzrušený diskuze o tom jsou častou náplní našich společně strávenejch dnů a někdy i večerů. Jediný, co ani na chvíli není jablkem sváru mezi náma všema, je jeho jméno. Jen co ho Richard vyslovil přede mnou, a pak ho ten následující první podvečer zopakoval před Helenou, bylo rozhodnuto. Bude to Martin.

Během těch uplynulejch měsíců dostávám poštou jenom dvě odpovědi na mnou rozeslaný dopisy adresovaný původnim pradědečkovejm klientům, ve kterejch mi jejich potomci uctivě a zdvořile děkujou za omluvu a připojenou nabídku pokračování přetržený spolupráce s vysvětlením, že už jí nebudou potřebovat. V jednom případě totiž už pradědečkův bezpečností systém nefunguje díky jeho masivnímu poničení během náletů v druhý světový válce a druhej vynález, což je systém tajnejch chodeb podobnej tomu ve Zlatym Lístku, je sice funkční, ale jeho majitelem dneska už nevyužívanej k jeho původnímu účelu. Ta zpětná vazba mi tlačí trochu smutku do duše, protože nebudu už moct v týhle oblasti pokračovat v pradědečkově práci a splnit tak jeho přání, kterym bylo nepřetržitý fungování jeho vynálezů.

Další dávkou smetí nametenýho do našich životů je velká voda, která se Prahou a Zlatym Lístkem žene o rok pozdějc a odplouvá s ní sice hodně našich sil, ale ani ta nemůže zničit to, co s Richardem budujeme, včetně našeho vztahu, kterej je po tak velký krizi naopak ještě pevnější. Ale je tu i jedno pozitivum, který mi tenhle přírodní vejprask přináší, je to další z poznání pradědečkova důvtipu, ve kterym musím ocenit to, že schránka se závětí byla celý desetiletí v několikrát zatopenym sklepě uložená v neprodyšnym skleněnym sarkofágu, jehož smysl jsem tak úplně až do tohohle osudnýho léta nechápal.

***

Po několika nádhernejch a zároveň náročnejch letech při péči a starosti o syna, a jeho výchově, už chápu pravej význam pradědečkova odkazu. Než abych svym bohatstvím plejtval jednorázovejma krokama na mnohdy zbytečný snažení se o přesvědčování jinejch a klopýtavě tak přispíval ke zlepšování společnosti, tím nejlepším a nejúčinnějším počinem bude investice do nejkvalitnějšího Martinova vzdělání a vytváření co nejlepšího možnýho předobrazu a vzoru pro jeho vývoj. Tak, aby z něho vyrostl slušnej, ohleduplnej, pracovitej a poctivej člověk, protože jenom takový jsou stabilním základem dobře fungujícího a prosperujícího celku, a je jedno, jestli tim celkem je jedna rodina, nebo celý státy. Bejt prostě příkladem ostatním, protože příklady táhnou. A tim nejlepšim příkladem je spořádanej život a dobře vychovaný a úspěšný dítě. Mám pocit, že tak nejlíp naplnim smysl pradědečkova dědictví. A náš Matýsek získal takovej předobraz a vzor ve svejch rodičích, ale inspiraci může čerpat i u dalších členů jeho úspěšný rodiny. Třeba u Richarda a jeho skoroadoptivních rodičů Juliana a Amandy z Paříže, kteří ho se vším, co k tomu patří, přijali za svýho dalšího vnuka.

Heleně jsem už dávno odpustil její lest a sleduju s nadšením to, jak mi před očima syn roste a utváří se pod vlivem těchhle lidí v jim podobnýho. A to mě naplňuje klidem, protože jenom takový lidi můžou svojí prací a inteligencí udržet fungující moudrý společenství přesně tak, jak si to přál spravedlivej, uznalej a milosrdnej Dandy Inro.

***

Spravedlivej, uznalej ani milosrdnej ale neni tenhle svět, a jak rychle dokáže štěstí někdy snadno dávat, o to rychlejc ho pak vždycky bere.

To je jeden z dalších přirozenejch a nepřekonatelnejch zákonů fungujících kolem nás a jedině ten, kdo ho pochopí, přijme ho a přizpůsobí mu všechny svoje rozhodnutí, nebude zbytečně překvapenej, nebo dokonce paralyzovanej v další chůzi životem jeho nespravedlnostma. A jedině tak se člověk přiblíží k duševní spokojenosti a vyrovnanosti, přesně jak to radil pradědeček.

Helena s Martinem odcházej tak, jako každej den z posledního uplynulýho měsíce. Mizí na chodbě a můj dvanáctiletej syn na mě ještě upřeně kouká škvírou zavírajících se dveří. Vidím v jeho očích neklid, jako by na rozdíl od ostatních cejtil něco podezřelýho ve vzduchu. Richard u mě zase zůstává o další dvě hodiny dýl. Dvě hodiny, který mi věnuje navíc každej den a já jsem za ně vděčnej. Obdarovává mě v nich svojí láskou, něžnostma a klábosením o obyčejnejch věcech, který ho ten den potkaly. Nechce se mu domů, nejradějc by tu pokaždý přespal se mnou, ale to nejde.

„Už běž domů, lásko! Musíš si odpočinout, vyspat se!“ posílám ho večer co večer do naší postele, do našeho bytu, a on večer co večer odolává mojí péči a brání se odchodu: „Miluji tě a nemůžu bez tebe žít. Doma je bez tebe hrozně smutno, nejradši bych tě měl tam.“

A každej večer je pro mě těžší a těžší přijmout neodvratnou skutečnost, a proto se ho snažím čím dál tím úpěnlivějc od sebe odpoutat: „Víš, že to nejde. A oba víme, že já už se tam nevrátím. Musíš jít dál! Musíš bejt šťastnej! Já si to přeju.“

Pro dnešek vzdává svojí snahu zůstat přes noc u mě, proto se zvedá z podřepu, ve kterym u mě sedí. Pořád drží mojí dlaň, kterou pevně svírá a naklání se k mýmu čelu s polibkem: „Ta tvoje paličatost! Moc dobře víš, že věřím v to, že existuje ještě naděje… Musí! Já tě totiž nepustím. Nesmíš mě tu nechat samotného, já ti to jako tvůj bývalý šéf prostě zakazuju!“ Tuhle větu mi tu opakuje skoro každej den, jako by s ní chtěl přivolat kouzlo a ani netuší, že sama ta věta je pro mě zázrakem.

Jeho oči se začínaj pomalu lesknout a pohádková modř jeho duhovek bledne pod tíhou faktu, kterej si i on sám ve svym nitru moc dobře uvědomuje, ale nechce si ho pořád připustit a podlehnout mu svym trápenim. Rychle se proto napřimuje z předklonu, abych neviděl jeho rodící se slzy, a s knedlíkem v krku se se mnou loučí:

„Jsi můj poklad. Miluju tě. Pro dnešek dobrou, odpočiň si a zítra ahoj!“ Nechce mi prozradit svoje slzy, ale já je vidim a cejtim i jeho smutek a trápení. A to je to jediný, co mě na tom všem bolí nejvíc.

Neochotně pouští mojí ruku. Pozpátku se blíží ke dveřím z pokoje a naše oči se při tom navzájem hladěj a mazlej vášnivejma pohledama na rozloučenou. Utápim se v těch jeho modrejch studánkách a na rozdíl od něho vím, že je to naposledy. Stáčí pravou ruku za záda a nahmatává tam kliku. Otevírá dveře na chodbu, kterejma prochází ven z pokoje a ještě jednou se před jejich dovřením zamilovaně dívá mym směrem a já mu posílám svý rozloučení:

„Dobrou, lásko. Miluju tě!“

Richard se na mě usmívá a pomalu dveře zavírá. S jejich doklapnutim do kovovýho futra se mi do očí hrnou slzy a na rty slib:

„Musíš mě, lásko, pustit, už je čas! Děkuju za krásnejch dvanáct let, a jestli je nějaký to nebe a já se tam dostanu, budu tě odtamtud hlídat. Slibuju, můj hrdino.“

Přemáhá mě uspokojení z toho, že jsem už dávno přizpůsobil svoje rozhodnutí krutosti a nespravedlnosti tohohle světa a hned po tom, co jsem si vyslechnul diagnózu, jsem svůj veškerej majetek rovnym dílem rozdělil mezi něho a Martina, kterýmu jsem v rámci jeho podílu zřídili studijní fond, a zajistil tak oběma spokojenou budoucnost.

Ta ale už nečeká mě samotnýho, což jsem pochopil už tehdy ze slov svýho ošetřujícího doktora:

„Mám pro vás špatnou zprávu! Máte srdeční vadu, která je v této fázi už neoperovatelná. To víte, i přes značný pokrok v léčbě srdečních vad se část pacientů dostane do stadia, kdy jedinou možností jak zlepšit nebo prodloužit jeho život je transplantace srdce. A do této skupiny nemocných patříte i vy. Vaše vada je podle všeho dědičná a u většiny pacientů se objevuje až ve vyšším věku, kdy se pak mladší muži v jeho rodině hlídají pomocí speciálních testů. Ale u vás… Proto je mi líto, ale budeme muset čekat na dárce. Musím vás ale připravit na to nejhorší, protože už vám nezbývá moc času, a vhodného dárce se nemusíte dočkat.“

Já tam jen seděl, zíral na něj a poslouchal to, že moje srdce drtí donedávna skrytá a úplně ta poslední část dědictví po pradědečkovi, kterej do mýho života vneslo kromě jména rodu Inrů i jeho geny. Prožívám tak, kromě Bonretiho a jemu podobnejch, i další stinnou stránku zděděnýho odkazu.

Ale nezoufám, jsem s tim totiž smířenej přesně podle pradědečkovejch rad a odcházim s uspokojenim, že mym dvěma andělům bude dál sloužit ta pozitivnější část mýho dobrodružnýho dědictví.

Moje unavený oči si přes sebe přetahujou víčka a schovávaj se pod ně, jako pod klid a teplo přinášející vlněnou deku, v marný snaze načerpat někde ještě trochu síly. Ale i oční víčka mám obtěžkaný všim tim, co jsem v životě prožil, a to se mi teď, jako na promítacim plátně letního kina, začíná odehrávat od začátku před zavřenejma očima. Scénky jsou to krásný, ale moje časově omezená vstupenka na tenhle biják pozbyla svojí platnost, a já musím odejít.

Už se mi nechce oči otevírat, ale musím. Dveře mýho nemocničního pokoje se totiž zase otevírají. Mýho nemocnýho a neskutečně unavenýho srdce se zmocňuje strach. Hrůza z toho, že se Richard vrací tak, jako to udělal už několikrát, když po cestě domů neodolal svojí touze dát mi ještě jednu pusu na dobrou noc. Dneska, na rozdíl od předchozích večerů, mě ale tahle možnost děsí. Děsí mě to, že by můj hrdina prožil mojí smrt ve svym náručí, což je to nejhorší, co se, podle mě, milujícímu člověku může stát. Stejně tak moc, jak bych chtěl v jeho objetí umřít, nechci vidět jeho slzy a zármutek. Moje láska k němu je tak silná, že mi nedovoluje sobecky žádat v tuhle chvíli jeho náruč a jediný, co chci, je to, aby jeho pořád krásnou tvář zdobil úsměv třeba i po boku někoho jinýho.

Stáčím proto pomalu svojí ztrápenou hlavu doleva ke dveřím. V nich ale nestojí, k mojí úlevě, Richard, ale postava ženy. Její obličej a silueta jsou, díky silnýmu světlu přicházejícímu z chodby za ní, rozostřený tak, že jí nepoznávám. Stres z představy Richardova návratu mi ale sebral veškerou zbejvající energii a už jí nemám dost na to, abych tý neznámý osobě řekl, že už dneska další návštěvu nezvládnu. Ona se proto ladnejma pohybama přibližuje a lehounce jako víla si sedá vedle mě na postel. Láskyplně a něžně mě svejma dlouhejma štíhlejma prstama hladí po tváři a snaží se stírat slzy, který se objevujou v mejch už zase zavřenejch očích a stejkaj mi po spáncích na polštář. Cejtim totiž známej parfém, kterej se rozprostřel po pokoji. Cejtim vůni domova, která v mym bezvládnym těle vyvolává akord pocitů. Souhru emocí, která zní štěstim, láskou, něhou, soucitem a bezpečím. A všechny tyhle dojmy někde hluboko v nitru mýho nemocnýho srdce zažehávaj, slabym jasem mihotající se, malinkatou jiskru života, která mi dovoluje ještě jeden hlubokej nádech. Chtěl bych se posadit a přitisknout se k ní. Ale už nemůžu. Proto mi trocha toho kyslíku stačí už jen na pozvolnej výdech, kterej je zároveň, po dlouhejch letech našeho odloučení, i našim shledáním: „Mamin…!“