Románová pohádka - 10. díl

Je to opravdu on. Jeho zářivej úsměv, kterej okamžitě oživuje barvy v restauraci, ho nezpochybnitelně usvědčuje. Ani nevím, jak jsem těch pár chybějících kroků udělal. Stojíme tváří v tvář, ale ne na dlouho. Nadšení z tohohle setkání je oboustranný a naše obličeje spontánně splývají v jeden stejně tak jako před chvílí naše oči a tuhle chviličku korunujeme sladkym, ale teď už jen přátelskym polibkem na přivítanou. Po něm sedáme naproti sobě ke stolu, na kterym už před Dannym stojí šálek čerstvýho kafe. Nemůžu se na něho vynadívat, a to ho očividně znervózňuje:

„To strniště se ke mně nehodí, viď?“ Hladí si u toho pravou dlaní tvář, na který má dvoudenní vousy a pokračuje: „Já věděl, že se ti to nebude líbit, ale mně se kluci s tímhle na obličeji prostě líbí.“

To mě rozesmává a uklidňuju ho, že můj vykulenej výraz není způsobenej jeho stylem holení: „Neblázni! Jsi ještě krásnější, než si pamatuju. Já jen nevěřím tomu, že jsi to opravdu ty! Co tady děláš?“

První věty našeho rozhovoru přerušuje vrchní s nabídkou jídel, ale protože Danny jasně naznačuje, že s jídlem nepočítá, objednávám i já jenom kafe a po tom vrhám svůj dychtivej pohled zpátky na Dannyho.

Ten se usmívá i očima a je na něm znát nadšení z povedenýho překvapení: „No já tě chtěl překvapit, tak jsem vymyslel, že budu jako klient. V akademii už jsem dokončil mimořádnou práci, kvůli které jsem musel opustit Torrevueru, a teď už mám prázdniny, tak jsem kontaktoval Andrého, aby mi řekl, co s tebou je a kde tě najdu. Já to totiž měl v plánu už když jsme se ve Španělsku loučili. Už tenkrát jsem si naplánoval, že ti zjistím víc podrobností k tomu, co máš hledat, abych ti to pomohl co nejrychleji najít. A už to mám, ale nerad bych tady.“

S opatrností tajnýho agenta se pomalu rozhlíží po restauraci a naznačuje mi tím, že se chce přesunout někam jinam. Objednaný kafe je ale už na cestě a přistává přede mnou na stole. Jeho vůni se nedá odolat, a proto se s Dannym navzájem vyzpovídáváme z toho, co se odehrálo během našeho nedlouhýho odloučení. Jsme oba už dávno smířený s tim, že pár z nás nebude, protože Danny zasvětil svůj život vojenský akademii a já zase nechci žít ve Španělsku. Na základě týhle skutečnosti rád slyšim, že i on je šťastnej po boku jednoho z krásnejch španělskejch kluků jménem Paul, kterej se živí jako automechanik. I když jak Danny důrazně dodává: „Nic vážného! Jen je nám spolu hezky.“

„Jasně, rozumím. To já to plánuju s Richardem navážno a napořád,“ komentuju svůj vztah s Richardem, o kterym jsem Dannymu před pár vteřinama řekl. Kafe mizí z obou šálků během právě pronesenejch vět a my se zvedáme k odchodu. Od recepčního pultu se k nám žene vrchní Tomáš, a abych předešel dalšímu konfliktu ohledně placení, mávám na něho dvoustovkovou bankovkou, kterou pokládám na stůl vedle svýho prázdnýho šálku. Ve chvíli, kdy se číšník profesionální chůzí dostává k už opuštěnýmu stolu, my s Dannym stojíme na chodníku před Lístkem a rozhodujeme se, kam zamíříme.

Danny mi to ulehčuje: „Preferoval bych procházku.“ Nemám nic proti, proto přikyvuju a vedu naše kroky k blízký řece na vydlážděnou náplavku. S opouštěním rušnýho chodníku se dostáváme vycházkovou chůzí na otevřený prostranství nábřežní promenády a Danny se hned ujímá slova:

„Po svém odjezdu od tebe z Torrevuery a návratu na akademii jsem zapojil opět své kontakty a hlavně začal víc poslouchat a číst doma. Ale ještě před našim seznámením v Torrevueře jsem se dozvěděl pár důležitých informací. Tehdy jsem ale myslel, že tě dokážu ochránit a navést směrem k závěti i bez toho, aniž bych ti prozrazoval všechno, co vím, a třeba tě tím zbytečně nezatěžoval a neodváděl tvé soustředění od hledání indicií k nalezení závěti. Protože tady jsi už pod ochranou Richarda, řeknu ti to všechno, i to, co jsem zjistil až po našich společných chvílích. Bacha na nějakého Bonretiho!“

Nasazuju úsměv, protože bych mu měl asi říct, že s tímhle se trochu opozdil, ale nechci mu kazit radost. Proto se rozhoduju, že mu to nebudu kazit. Ať si hezounek užije a připadá si jako důležitej agent, když se mu to tak líbí. A on opravdu jede, jako svědek u výslechu:

„Je to vatikánský úředník, který má na starosti nevypořádané podíly a je tím hlavním hybatelem tvé likvidace. Já se mu v tom už v Torrevueře pokusil zabránit. Jestli si pamatuješ na náš první večer po plážové party, tak u tebe v domku jsem ti prozradil to, co jsem v té době věděl ohledně všech těch věcí kolem dědictví po pradědečkovi. Ale o něm, o Bonretim, jsem ti neřekl, protože v tu chvíli jsem měl vymyšlený plán, jak ho vyřadit. Naši mě tehdy drželi zpátky, tak jsem začal pátrat sám v jejich záznamech a z nich jsem zjistil, kdo jsou v téhle hře hlavní postavy a to, co mají za úkol. Našel jsem pár emailů a v jednom z nich se psalo, že se Bonreti chystá do Torrevuery za svým poskokem Peterem Roskem, který zpackal první útok na tebe. To byly ty padající kameny na pláži. Bonreti tak chtěl asi tvou likvidaci řídit osobně. Na základě těch emailů jsem se tedy dozvěděl i o tom, že Peter je najatý církví, což jsem o něm do té chvíle samozřejmě netušil. Ale věděl jsem, že jako umělecký šéf agentury, pro kterou taky občas fotím, bude na konci focení pořádat párty na pláži, tak jako to dělá při každé kampani. To mi přišlo jako jedinečná příležitost a vymyslel jsem past, jak jim v tvé likvidaci zabránit, nebo jim to alespoň zkomplikovat. Po tom, co jsem odešel v noci z tvého domku, jsem vyloupil místní klenotnictví.“

Můj tázavej pohled plnej překvapení okamžitě odráží: „No, nediv se! Díky mým vynikajícím výsledkům na akademii, hlavně ve fyzickém výcviku a strategickém plánování, to byla hračka. Ve vykradeném obchodě jsem nechal kapesník Petera, který jsem mu vytáhnul z kapsy u baru na pláži. Vím totiž, že v levé kapse neustále nějaký má, protože když je nervózní, utírá si s ním dlaně. Tím jsem si zajistil pachové stopy jako důkaz jeho přítomnosti v tom klenotnictví v době vloupání. Ukradené šperky jsem okamžitě doručil, zase pomocí vloupání, na místní faru, kde Bonreti i Rosko v tu dobu bydleli. No a pak jsem zavolal policii jako vyděšený student, který byl právě svědkem loupeže. Bohužel jsem ve zlatnictví neměl u sebe nic z osobních věcí Bonretiho, aby byl usvědčeným pachatelem i on, proto ho policie pustila po několika dnech z vyšetřovací vazby. Tam se dostal díky tomu, že bydlel s hlavním podezřelým Roskem na faře, kde se také našlo kradené zboží. Sice ne na dlouho, ale doufám, že jsem je tím důrazně upozornil na to, že byli prozrazeni, a že už se k tobě tak snadno nedostanou. Což se asi povedlo, když tě tady mám vedle sebe živého a zdravého.“

To už nemůžu vydržet. Zastavuju se a chytám Dannyho za rameno, abych tím zvýraznil příběh, kterym mu popisuju všechny událostí posledních dvou dnů. Danny na mě kouká, jako by poslouchal něco, čemu nerozumí, a až po krátký chvíli se jeho nechápající oči probíraj a on povídá: „Tak to bych nečekal. Takže! To jsem vlastně přišel pozdě? A já doufal, že ti udělám radost.“

Moje ruka pomalu sklouzává z jeho ramene: „Ale to jsi taky udělal, ani nevíš jakou! Stačí, že jsi tu. Tebe vidět pro mě bude už navždycky svátkem a překvapením. Jsi něco jako moje šťastný číslo.“

Danny se díky mejm slovům dostává ze svýho skleslýho postoje, narovnává se a hrdinsky mi oznamuje:

„Přece jen pro tebe nějakou informaci mám. Málem bych na to zapomněl. Ty jsi o tom nemluvil, takže ti to Richard asi ještě nedal,“ se zamračenym pohledem namířenym někam do mraků přemejšlí nahlas, „nebo že by to do Prahy ještě nedorazilo?!“ Pak se zaměřuje zpátky na mě a pokračuje:

„Když jsem se vloupal na tu faru v Torrevueře, abych tam nechal kradené klenoty, stihnul jsem i prohledat zavazadlo, které bylo očividně někoho, kdo právě přijel, a to mohl být jedině Bonreti, proto jsem se do něj podíval a našel jsem tam složku. Připomenul jsi mi ji tím šťastným číslem, protože měla jednoduchý nápis, v uvozovkách napsané číslo jedenáct. Odnesl jsem ji a obratem zaslal Julianovi, o kterém jsem už tehdy něco málo věděl, hlavně to, že se mu dá věřit. Předpokládal jsem, že on to zase obratem ruky přepošle tvému dalšímu ochránci. Určitě se po ní sháněj a chtěj jí!“

Nemůžu odolat, i když z jeho naladění je jasný to, že víc neprozradí: „Co je v tý složce?“

A přesně, jak jsem předpokládal. Tajemný Dannyho ušklíbnutí vydává za všechny odpovědi, ale protože to není zlej a škodolibej člověk, chce mi trochu ulehčit:

„Zajímavé čtení, ale neboj, žádné budoucí katastrofy! Jenom ty minulé. Ale hlavně se tam dovíš to, co bys měl vědět.“

Pomalu postupujeme dál po čtvercovejch kostkách pod našima nohama a oba zjišťujeme, že společný minuty už nejsou takový jako ve Španělsku. A i když už mezi náma bude navždycky nepřetrhnutelný pouto, s koncem našeho milostnýho vzplanutí v Torrevueře se tohle pouto stalo jen přátelskym. Nevím, co cejtí Danny, ale já s každou naskakující vteřinou zjišťuju, že moje myšlenky se jako ručička kompasu otáčej zpátky ke Zlatýmu Lístku, kde touhle dobou obědvá můj Richard asi sám ve svý kanceláři. A to mě trápí mnohem víc, než to, že Dannyho návštěva končí:

„Dami, já už budu muset jít. Moc rád jsem tě zase viděl a doufám, že to nebylo naposledy. Přijeďte někdy oba za mnou do Španělska, až se to tady kolem tebe uklidní! Jste zvaní. Já mám na dnešek zpáteční letenku, nepočítal jsem totiž s tím, že to tady bude na dlouho. Jen jsem ti vlastně přiletěl říct to, co jsem ti už pověděl.“

Procházíme pod jedním z nosnejch oblouků mostu vysouvajícího se nad hladinu řeky, která je poskládaná z tisíce drobounkejch vlnek, na kterejch se s ušlechtilou noblesou pohupujou labutě plavající celou dobu souběžně s náma. Stín mostu položenej přes cestu tvoří pomyslnou cílovou linii. Labutě se po jejím dosažení vzdalujou od břehu a my dva vykročením z jeho obrysů vstupujeme do jiný dimenze naší schůzky. Z náplavky se během jeho slov vracíme, po nájezdu pro auta, na úroveň hlavní silnice, několik stovek metrů od Zlatýho Lístku. Danny rovnou míří ke dvěma u krajnice stojícím taxíkům. Jednoho z nich žádá o svezení na letiště, a aniž by se zajímal o cenu, nasedá na jeho zadní sedačku. Stále na mě otevřenejma dvířkama kouká smutně, jako by se mu nechtělo odjíždět, ale stejně jako já ví, že musí. To mě provokuje k tomu, abych mu oplatil uštědřenou radost:

„Nesmutni! Není všem dnům konec. Já myslel, že se rád vrátíš k tomu tvýmu automechanikovi. Tak proč ten smutnej výraz?“

Zabírá to. Jeho oči i obličej ztrácej truchlivej nádech a on si očividně uvědomuje, že je vlastně šťastnej a jen na to na chvilku zapomněl díky vzpomínkám na to krásný, co jsme spolu prožili. Usmívá se a loučí se sladce tak, jak to umí jen on:

„Ale jo, kotě! Já jen, že s tebou to bylo hodně intenzivní a já se asi nechci smířit s tím, že to skončilo. Máš pravdu, Paula miluji a hned po návratu mu to taky řeknu a vezmeme to víc zostra. Díky ty můj andílku a opatruj se mi tady! Ahoj!“

Zavírá dveře auta a dává pokyn šoférovi k tomu, že můžou vyrazit. Já se s ním šeptem loučím, jen tak pro sebe, protože Danny už mě nemůže slyšet a za taxíkem mizejícím v křižovatce ještě chvíli mávám. Přes reklamu nalepenou na jeho zadním skle nevidím, jestli to Danny opětuje, ale pro svůj dobrej pocit ho chci mít na očích do poslední možný vteřiny. Po ní se otáčím a vracím se stejnou cestou po náplavce vstříc svýmu
novýmu životu po boku toho nejlepšího chlapa, kterýho jsem mohl potkat. To pomyšlení mi vhání širokej úsměv do tváře, jako projev štěstí, který si užívám ve svym nitru. Do obličeje mě hřeje slunce posazený vysoko na nebi, který je dneska blankytně modrý bez jedinýho mráčku jako baldachýn nad hlavou. Tou mi běží jedna jediná myšlenka, která se mi tam opakuje jako přeskakující gramofonová deska: „Běž za Richardem pro složku! Protože jestli ji má, už nemůže bejt pochyb, že je opravdu členem ochránců. Což zatím vlastně ničím hmatatelnym nedokázal.“

I když by mě tenhle fakt měl zneklidňovat, není tomu tak. Přestože si tím nejsem úplně jistej, mám pocit, že jsem takhle označený desky u Richarda viděl při jednom z mejch sezení u něj v kanceláři, i když jen zábleskem, a já nejsem úplně přesvědčen o tom, že to není jen výplod mýho poblázněnýho zamilovanýho mozku. Přesto jsem pořád zaplavenej hřejivym tetelením, který mi proudí celym tělem a přináší mi pocit štěstí. Vlastně ani nepřipouštím, že by Richard lhal a byl někym, kdo ví o mym dědictví a nutil se mi do přízně jen kvůli němu. Po tom, co mě ale už v životě potkalo, vím, že fyzický důkazy jsou tím nejlepším ujištěním, který uvítám i v případě Richarda. Budou ale, jak předpokládám, jen třešničkou na tomhle vynikajícím dortu.

„Ahoj! To jsem jen já. Můžu k tobě?“ nesměle nakukuju pootevřenejma dveřma do jeho kanceláře po tom, co jsem na ně zaklepal a zpoza nich se ozvalo Richardovým sytým hlasem zvolaný vyzvání ke vstupu.

„Jasně, zlato! Já jsem právě doobědval. Co ten klient?“ Jako správnej manager nezapomíná na to, co se děje ve firmě, kterou řídí. Utírá si při tom dlaně do zvlhčenýho ubrousku a zvědavě mě pozoruje.

Sedám naproti němu ke stolu: „Jo! Tak to bylo jedno velký překvapení.“ A vyprávím mu, jak jsem se s Dannym poznali, co jsme spolu zažili a to, jak je Danny zasvěcenej do tajemství kolem Dandyho Inra. Na konci svýho vyprávění naznačuju, že v tom bude i malá dávka překvapení pro něj: „No a dneska mi Danny přiletěl dodat informace, který zjistil během tý doby, co jsme se neviděli. Včetně toho, že v Španělsku ukořistil nějakou složku, kterou bych si, podle jeho slov, měl určitě přečíst. Ta složka je nadepsána číslem jedenáct v uvozovkách a měl by ji mít jen můj ochránce.“

Zastavuju svojí řeč a upřeně sleduju Richardovu reakci. Ta mě nepřekvapuje, protože jsem jinou ani nečekal. Richard nasazuje vítěznej úsměv, protože vidí mý napětí a uvědomuje si, že mi teď dokáže svojí příslušnost k ochráncům a to, že mi nelhal. Pravou rukou vysouvá zásuvku v pravym křídle jeho pracovního stolu a vytahuje z ní na první pohled stářím zažloutlý osahaný papírový desky a pokládá je pomalinku, jako
neocenitelnou vzácnost, přede mě na stůl:

„Já ti je chtěl dát už první den. Ale byl jsem z tebe v rozpacích, což se mi nestává, a také jsem chtěl, abys měl klid na hledání závěti. To, co si tam totiž přečteš, tě určitě rozhodí, tak jsem tě toho chtěl ušetřit, dokud nebudeš bezpečně u cíle. A je to také to další překvapení, které jsem ti slíbil včera večer na výstavišti před zahájením diskotéky. No a po té krásné noci s tebou mi to dnes úplně vypadlo z hlavy. Ale říkal jsem, že na co jsem v noci, nebo tedy lépe řečeno dnes brzo ráno, zapomněl, ti rád dodatečně zodpovím a ukážu. Tak tady to máš. Přečti si to tady, rád bych byl s tebou, až to dočteš!“

Dlaní, kterou složku pořád přidržuje, mi ji přisouvá blíž. Sedím, strnule pozoruju hromádku poskládanejch překrejvajících se papírů ležících přede mnou a sbírám odvahu k odhalení toho, co nesou na svejch stránkách. Richard střídavě klopí oči do diáře a na mě, a je možná nervóznější než já.

Ukončuju napětí, který nás vytažením týhle zatracený věci ovládlo a desky otevírám. Jejich titulní strana je ve svym středu nadepsaná číslem jedenáct a ještě opatřená ve spodní části kulatym razítkem hlásajícím, že desky jsou výhradním vlastnictvím Úřadu pro věci finanční a majetkové Pravé církve Římské v režimu přísně tajný. Po úplnym otevření desek beru do pravý ruky první bělostnej list. Odkrejvám tím další, kterej leží v deskách pod ním, a vidím, že na všech je v jejich záhlaví předepsanej název instituce, v jejíž režii vznikly. Na těch spodních, stále ležících v deskách, je na první pohled viditelný jejich stáří lišící se od listu v mejch prstech, jehož na počítači psaný řádky začínám číst:

Díky sledování aktivit rodiny Inrů byl dědic č. 11 objeven na letišti v Madridu dnešního dne. Prvotní poznávací znamení: zcela zjevně zavěšený INRO klíč na krku zmíněného. Dle dalšího šetření vypátrána totožnost dědice: Damián Dendt z Prahy, živící se jako tanečník a fotomodel. Syn Damiána Zakla ml. a vnuk Damiána Zakla st. - prokazatelného levobočka Dandyho Inra. Důvod skryté identity objektu: dříve nebylo možné dědice vypátrat, protože otec matky, vysoce postavený státní úředník pracující na matričním úřadě, nechal úspěšně ukrýt veškeré dokumenty dokazující původ svého vnuka po emigraci rodičů, aby nebyl chlapec perzekuován. Po emigraci a smrti rodičů v Itálii byl prarodiči adoptován i se změnou příjmení s trvalým bydlištěm mimo hlavní město. Bližší informace o uvedeném zatím v pátrání.

Stránka je na konci opatřená kulatym razítkem, který je na rozdíl od toho na přebalu desek přepsaný podpisem, ve kterym se dá rozpoznat jméno Rosko.

Odkládám Roskovu v těchhle deskách nejmladší zprávu vedle nich na stůl a už chápu, co celý tyhle desky obsahujou a co znamenaj. S o to větší námahou a možná i strachem zvedám k očím další papír, na kterym je druhá zpráva napsaná na psacím stroji.

Ta obsahuje informace o nalezení Damiána Zakla mladšího, kterej se narodil čtyři měsíce po deportaci svýho otce Damiána Zakla staršího do koncentračního tábora. Damián junior byl plodem krátkýho mileneckýho vztahu Zakla staršího s dívkou jménem Simona Sentlová, která po odsunu svýho milence a otce jejich dítě do koncentračního tábora zůstala bydlet i s malým Damiánem u jeho babičky Alžběty Zaklový v Praze. Poválečný politický změny, hlavně únorovej převrat 1948, znemožňoval církevním agentům nepozorovanej pohyb po území Československa, a stejně tak nemožný bylo nárokovat na území socialistickýho státu do soukromýho vlastnictví majetek po pradědečkovi. Proto bylo pro vatikánský úředníky, který tuhle složku založili, další sledování Zaklovejch v Praze nemožný a hlavně zbytečný. Další odstavec toho samýho listu vyplňuje krátká zpráva o autonehodě, která se stala pátýho srpna 1985 ve večerních hodinách na polní cestě kdesi za Římem, kde se často procházely milenecký páry z nedaleký azylový ubytovny pro emigranty z východní Evropy. Oběti nehody byly identifikovaný jako Damián a Julie Zaklovi - emigranti z Prahy. Podle nalezenejch dokladů byl on prokazatelně syn Damiána Zakla staršího. Zpráva končí velkejma písmenama napsanym a podtrženym textem: KLÍČ NENALEZEN. Pod ním je ale ještě rukou dopsána poznámka:

Stále zůstává hádankou, zda byl klíč zcizen Zaklovi staršímu nacisty v koncentráku, což je ale nepravděpodobné, protože v rámci dobrých vztahů s církví dovolili nacisté účast zaměstnancům vatikánského úřadu pro věci finanční a majetkové při příjmu deportovaných do koncentračního tábora. Klíč u Damiána Zakla staršího tehdy při vstupní prohlídce nenalezen. Zřejmě ho nechal před deportací doma své matce Alžbětě a
ta ho možná později předala vnukovi. Pokud ten ho s sebou však nevzal do emigrace (v osobních věcech mrtvých emigrantů žádný přívěšek nenalezen), musel ho ještě před útěkem z komunistického bloku předat i on svému potomkovi, ten je ale v komunistickém bloku pro nás nevypátratelný.

A zase následuje kulatej inkoustovej úřední otisk a pod ním teď už nečitelnej klikyhák, jako podpis agenta, kterej zprávu vypracoval, a zřejmě měl v tý době sledování dědiců z rodu Zaklovejch na starosti.

Po přečtení Roskovy zprávy na prvním listu se mi rozklepaly kolena kvůli nepříjemnýmu pocitu, že jsem byl od jistý chvíle sledovanej jako lovná zvěř, ale po přečtení týhle druhý zprávy se mi po tvářích kutálej obří slzy a některý z nich mi stejkaj po rtech. Instinktivně je olizuju a jejich slaná chuť umocňuje smutek, kterej se mě zmocňuje při pomyšlení, že rodiče skončili jako ulovená zvěř, a já přitom celý roky věřil lži, že se stali oběťma autonehody u nás v ulici, protože to mi jako skoro osmiletýmu prckovi namluvili prarodiče. Zlobím se za to na ně, ale vzápětí si uvědomuju, že to dělali pro mojí ochranu. Tak jak je i napsaný ve zprávě, protože jako dítě emigrantů bych to neměl v komunistickym Československu lehký.

Nikdo z nich a nic z toho se mi už nevrátí, proto musím jít dál, tak jako teď mě zvídavost nutí číst další, třetí a poslední list uloženej ve složce. Na jeho zažloutlym papíru je text psanej rukou obsahující data o prvnim z dědiců jménem Zakl, kterej se narodil z mileneckýho vztahu mezi Dandym Inrem a sudetskou Češkou Alžbětou Zaklovou. Zpráva tak potvrzuje existenci dalšího nemanželskýho dědice, o kterym byla zmínka v denících Dandyho Inra, který se staly jeho pozůstalostí a nahlídlo se do nich až po jeho smrti. A to už bylo v době těsně před rozpoutáním druhý světový války, kdy už se díky politický situaci v Sudetách obyvatelstvo stěhovalo dost často bez úředních záznamů. Alžběta se usadila s tehdy dvacetiletym synem Damiánem juniorem v Praze, kde hledala azyl před nacistama pronikajícíma ze sousedního Bavorska. Tahle zpráva končí nemilosrdnejma slovama:

Zakl starší nedopaden kvůli likvidaci v koncentračním táboře, kam byl deportován pro své veřejné protinacistické vystupování a napomáhání skrývajícím se židům. Klíč nenalezen.

Stejný razítko tentokrát předchází čitelnej krasopisnej podpis Bonreti Alessandro.

Slzy se mi tlačej do očí a už mi nedovolujou číst, proto jsem rád, že nemilosrdnej text končí a další list už v deskách neni. Pořád držící nejstarší část složky si utírám zaslzenej obličej do dlouhýho rukávu trika, který mám na sobě. Richard rychle reaguje a přisouvá mi pod ruku krabici s papírovejma kapesníkama: „Já to věděl, já taky zaslzel, když jsem to četl. Proto jsem váhal, kdy ti to dát.“

Vytahuju jeden kapesník za druhym, suším jima oči a utírám nos. Do toho se snažim mluvit s Richardem: „Dobrý rozhodnutí. Sice tam toho moc není, ale i to málo je síla. Tolik utrpení. Život je děsně krutej!“

Dovzlykávám, dosmrkávám, protože pohled na Richarda mi trochu rozjasňuje náladu a já maskuju prosby odříkávaný hluboko v mym nitru, žádonící osud o to, abysme my dva podobný hrůzy nezažili.

„To máš pravdu, zlato. Ale slzami to nezměníš, tak už nebreč! Máš nejvyšší čas dojít pro závěť. A nezapomeň i na tu schránku! Pak mě tady vyzvedni a před odchodem k notáři dáme ještě v restauraci malou svačinu a kafe! Platí?“

Utírám nos posledním papírovym kapesníkem, kterej jsem z krabice přede mnou vydoloval, a snažim se vrátit svý emoce na normální úroveň, na jaký byly v období před složkou: „Rozkaz, šéfe!“

Na víc vtipkování zatím nemám buňky, proto roboticky opouštím svojí židli, jako stroj naprogramovanej k tomu, aby vstal a někam šel. A teprve teď na mě dolejhá smysl všech Richardovejch předešlejch slov. Ten ve mně zase rozpohybovává lidskou krev, která roznáší život do mejch robotickecjch tepen, a s ním se v mý hlavě rodí hřejivá myšlenka: „Jasně, závěť! Musím jí uplatnit a tím dokončit to, co se nepovedlo těm přede mnou, a tim aspoň trochu naplnit jejich předčasně zmařený životy.“

Povinnost, ale smysluplná, se stává dalším elementem mýho snažení o zrealizování pradědečkovy poslední vůle, kterou vyjádřil v závěti číslo jedenáct a věnoval jí mojí rodině. Povinnost vůči dědečkovi a rodičům, kterejm smrt zabránila dokázat to, co za ně dneska dokážu já.

Vracím do desek všechny listy a celou složku ukládám do jedný ze sbalenejch tašek s mejma věcma, který se choulí v rohu Richardovy kanceláře. Moje chůze ke dveřím na chodbu je už plná energie a elánu k nastolenýmu úkolu.

Po schodišti pelášim do posledního patra, protože je totiž dost pravděpodobný, že v mym pokoji v druhym patře nebo aspoň na chodbě před ním se ještě pořád budou pohybovat řemeslníci, který maj dát do pořádku můj bejvalej pokoj. Nemůžu proto riskovat, že mě některej z nich uvidí, jak vstupuju do stěny mramorovym rámem výklenku. Proto se do systému tajnejch tunelů dostávám v opuštěnym posledním podlaží.

Pomocí několika už nacvičenejch úkonů se dostávám k trezoru na konci levýho slepýho křídla tunelu v druhym patře, do kterýho jsem se spustil po litinovym žebříku v servisní šachtě. Stojím teď před uzamčenou skříňkou nabuzenej dalším silnym motivem k poodhalení tajemství vloženýho do písmen na dokumentu, kterej leží uvnitř. Zasouvám svůj drahocennej přívěšek, už připravenej v pravý ruce, do klíčový dírky a trezorovou skříňku otevírám. Úlevně si oddechuju, jako bych čekal, že bude prázdná.

Beru svitek opatrně do pravý ruky a druhou ho jemně rozbaluju. Očima se zakusuju do textu psanýho v angličtině a řádek po řádku mi hlavičkovej papír, na kterym je napsanej, popisuje právní předpisy, podle kterejch byla poslední vůle mýho pradědečka, kde a jakym notářem sepsaná a další okolnosti jeho odkazu, který už znám z ústního podání. Pořád mi ale na tý zažloutlý stránce chybí zmínka o tom, co jsem vlastně zdědil. Nedočkavostí přeskakuju slova a někde i celý odstavce nic neříkajících frází, až konečně moje zornice narážej na krátkou větičku uprostřed stránky. Ta svedla mojí pozornost už včera při letmym pohledu na závěť, ale okolnosti a zážitky včerejšího večera a následující noci vzpomínku na ni zastínily.

Teď se mi připomíná a já se v ní dočítám, že ten, kdo našel a po notářskym ověření předkládá tenhle dokument, se stává vlastníkem podílu číslo jedenáct z celkovýho dědictví po vejš uvedenym zůstaviteli. Moje objevitelský nadšení zase opadá spolu s tečkou na konci věty. Za ní totiž následuje text, kterej se věnuje už jen tomu, co se se závětí stane, když nebude právoplatně uplatněná.

Nadšení sice upadá, ale radost ne, a v tom si všímám malýho lístku, kterej byl původně sbalenej v závěti. Včera se mi z ní vysypal a já ho jen tak položil vedle na polici v trezoru. Tam taky pořád nehnutě leží a jeho aura na mě křičí: „Jsem také důležitý… Důležitý!“

Přestože moje uši nic neslyší, tenhle jekot ve vysokejch tónech rezonuje mym mozkem a nutí mě se o papírek víc zajímat. Beru ho proto opatrně z police a přikládám si ho před oči tak, abych přečetl to, co mi chtěj povědět písmenka na něm natištěný. Natiskl je na něj kdysi psací stroj, kterej byl v době svý aktivní služby snadno identifikovatelnej, a to díky lehce odskočenýmu prvnímu písmenku abecedy. Svym formátem ani stylem písma proto tenhle papírek nekoresponduje se stylem závěti, i písmenek je něm jen pár, a to přesně osm. Šest z nich je napsanejch v prvnim řádku a vůbec už mě po tom všem nepřekvapuje, že dohromady dávaj moje křestní jméno. Písmena jsou v druhym řádku přerušený řadou deseti číslic a dalšíma čtyřma za lomítkem, z čeho je naprosto jasný, že se jedná o číslo bankovního konta. Třetí řádek je obsazenej číslem 21973 a v posledním řádku jsou zase písmena, a to přesně dvě, velký C a velký H.

Je to jasný, jde o další pradědečkovu schovávačku a tohle jsou indicie vedoucí k něčemu, co nemá bejt oficiální součástí podílu číslo jedenáct. Nemusím ani intenzivnějc hloubat, kam se schovávaj cennosti, který chce člověk ukrejt.

„Do bankovního sejfu. A já musím zjistit, kde se tenhle nachází!“ uvažuju nahlas, to ale křižuje další myšlenkovej paprsek:

„To je snad jasný! CH je přece kód Švýcarska. Kam jinam by boháč uložil peníze a cennosti?“ A další paprsky letících myšlenek ho následujou: „Budu se muset do Švýcarska vypravit a podle kódu za lomítkem zjistit, která je to banka, a tu tam navštívit. Ale kdy a jak?!“

Zážitky vmetený během posledního měsíce do mýho života koštětem zvanym osud mě nutí v týhle situaci aktivovat strategický myšlení, a to mi napovídá: „Až po úředním připsání celýho dědictví! Protože jestli Dandy chtěl odhalit existenci konta a sejfu jen tobě, měl pro to pádnej důvod. Byl to přeci jen velice chytrej pán, kterej věděl, co dělá. Chtěl tuhle skrejš zatajit, tak to respektuj!“

Moje moudřejší já vítězí nad tím zvědavějším a nedočkavějším. Z papírku zaklíněnýho v mejch prstech odtrhávám pro jistotu první řádek s mym jménem, to si určitě budu pamatovat, a zbytek papírku pokládám zpátky na polici v trezoru a zamykám ho v něm, připravenej k pozdějšímu použití. Závěť pečlivě smotávám a vkládám si ji do podpaží, abych měl volný obě ruce na odchod z tajnýho tunelu ve druhym patře, protože volím pro svůj návrat na veřejnou chodbu zase nejvyšší patro, odkud jsem před pár minutama přišel. Vím totiž, že nájemníci tohohle patra jsou mimo republiku s klientama, a tak je to v tuhle chvíli ten nejbezpečnější východ.

Což se mi potvrzuje, když procházím domem dolů po schodišti druhym patrem a poslouchám z otevřenejch dveří svýho expokoje hlasy pracujících malířů komunikujících s člověkem opřenym o futro se stočenym kobercem ležícím u jeho nohou na chodbě, kterej tam takhle čeká na domalování pokoje. Nezastavuju se a dalších pár schodů mě dostává ke kanceláři o podlaží níž, ve který na mě čeká Richard.

„Tak to je ten zázrak?“ jsou první Richardovy slova, kterej kouká na srolovanou závěť v mym podpaží. Svym vlídnym hlasem mě vítá a jeho vlídnost pokračuje vzápětí starostlivou otázkou: „Tak už jsi rozdýchal tu složku? Jak ti je?“

Zavírám za sebou dveře, kterejma jsem právě věšel. Cestu ke svejm taškám položenejm v rohu kanceláře využívám k zodpovězení Richardovejch otázek, i když ta první byla jen poznámkou: „Jo, jo! To jen ten zázrak a napadlo mě, že ho uložim do schránky, tam by měl bejt totiž nejvíc chráněnej. Jak jsi říkal, tu schránku k notářovi bereme taky, tak je ponesu aspoň najednou.“

Shejbám se k větší ze dvou tašek a odhrnutím jezdce zipu jí otevírám. Levou rukou z ní vytahuju trezorek, kterej celý léta závěť chránil před okolím a pokládám ho na podlahu vedle tašky. Odklápím jeho víko, sedám do podřepu a odpovídám Richardovi na druhou otázku:

„Jo! Už je to dobrý. Jsem v pohodě. Ještě si to v soukromí párkrát přečtu, pořádně si pobrečím, protože jedině tak to dokážu vstřebat, ale ten největší šok je už pryč. A copak ty jsi tady vyváděl?“

Stáčím svou pozornost ke schránce ležící na podlaze a do jejího sametovýho vnitřku ukládám závěť. Zpod trika vytahuju zlatej řetízek visící mi na krku, ten jedním tahem přetahuju přes hlavu a jeho přívěškem schránku zamykám. Otočení klíče zároveň aktivuje destrukční systém, kterej chrání závěť před násilným vyjmutím. To se projevuje hlasitym cvakáním v útrobách kovovýho pláště.

Do toho se ozejvá Richard: „To je dobrý nápad, takhle bude v bezpečí. Nic důležitého, jen jsem potvrdil Julianovi schůzku u notáře, jinak jsem dnes celý jen tvůj.“ Očima u toho hltá černou schránku u mejch nohou, která se stala nedobytnou: „To jsou věci! Dandy má můj obdiv, já bych to nesestrojil.“

„Z toho si nic nedělej! Já taky ne a myslím, že by to dokázal málokdo,“ uklidňuju svýho hrdinu, sedícího za pracovním stolem, a spolu se širokým úsměvem ho pobízím k odchodu, ze kterýho začínám bejt mírně nervózní, proto se chci trochu povzbudit slibovanym kafem a svačinou dole v restauraci.

Richard souhlasí, proto schránku balím do plátěný nákupní tašky, ve který bude její přenos do notářovy kanceláře nenápadnej a hlavně pohodlnej. Pohmatem kontroluju zadní kapsy džínovejch kalhot, ve kterejch přenáším peněženku s dokladama, telefon a utrženej kousek papírku s mym jménem, kterej sem tam zasunul hned po jeho odtržení u trezoru v tajnym tunelu, protože ho chci vyhodit někde mimo Zlatej Lístek tak, aby ho nenašel někdo, kdo ví o tajemstvích kolem pradědečkovy závěti.

To už Richard otevírá dveře na chodbu a oba kancelář opouštíme.

***

Schod za schodem míjí noha nohu a černovlasý urostlý chlapík se tak posunuje dolů po tajném kamenném schodišti k maskovanému východu, který ústí do Andrého kanceláře v garážích. Už už se chystá odsunout posuvné falešné palubkové obložení, které nedávno po svém vstupu do labyrintu tunelů vedoucích do horních pater zasunul, aby jím neprozradil svou přítomnost u špionážního zrcadla ve druhém patře tam nahoře, ale na chvíli se zastavuje. Přes slabé dřevěné palubky totiž slyší hlas muže, který v kanceláři mluví do mobilu a do kanceláře přišel během jeho pobytu v tajném tunelu. Telefonující muž teď někoho na druhém konci spojení seznamuje s informacemi, které se nezvanému posluchači schovanému za palubkovým obložením zdají důležité, a proto poslouchá celý hovor.

Po krátké chvíli oba muži opouštějí kabinu kanceláře. Jeden z nich s pomocí toho druhého nasedá na místo spolujezdce nedaleko zaparkované dodávky patřící podle bočních nápisů malířské firmě.

Zelená dodávka se dává do pohybu a přibližuje se ke zvedajícím se garážovým vratům. Jejich pohyb vzhůru pouští do temného prostoru podzemních garáží Zlatého Lístku, doposud osvětleného pouze nouzovými svítidly postupně tloustnoucí pás slunečních paprsků a ty se zakrátko odrážejí od čelního skla nastartované dodávky připravené u výjezdu. Slunce proniká do kabiny auta a oslepuje nejen řidiče, který před chvíli opustil tajný tunel, ale dopadá i do obličeje na sedadle spolujezdce sedícímu Andrému.

Dodávka prudkým pohybem opouští garáže Zlatého Lístku a mizí z dohledu v husté spleti ulic a uliček centrální Prahy.

***

Posilňující kafe s kouskem malinovýho dortu z místní kuchyně si s Richardem vychutnáváme z vysokejch stoliček postavenejch u barovýho pultu, kam nás usadil číšník, protože restaurace je úplně obsazená, z čehož má Richard radost a s o to větším potěšením si zákusek vychutnává.

Poslední sousto zakončuje výčitkou na mojí adresu: „Ty mě pěkně kazíš. V noci hamburger s hranolky a dnes sladký dort, mám chuť po tvém boku hřešit, a to není dobře. Budu muset své choutky zaměřit na jiné hříchy!“ A mlsně na mě pomrkává. Pak už jen naklání šálek s kafem, který tim dopíjí. Já se přidávám, s polknutím posledního doušku kafe přitakávám a beru tašku s černou schránkou uvnitř, kterou jsem si položil pod bar na podlahu mezi nás. Sesedám z barovky, Richard ještě domlouvá s barmanem detaily dnešního večera, kterej chce mít volnej, a proto úkoluje směnu, která tu bude večer sama bez jeho vedení. Po krátký instruktáži i on opouští svoje místo na baru, bere mě kolem ramen a spolu opouštíme Zlatej Lístek.

Na chodníku před hlavním vchodem se Richard zastavuje a s pronikavym pohledem do mejch očí mi oznamuje, že se kousek projdeme. Rád by si mě prej totiž užil při procházce po nábřeží, a když nebudeme stíhat, chytneme si taxi pro včasný přiblížení ke kanceláři notáře. Její adresu mi ale zatím nechce prozradit, abych mu tam neutekl ve snaze rychle uplatnit závěť. Chce si mě prej ještě vychutnat, jako chudýho kluka, kterej potřebuje jeho ochranu. To zvedá moje koutky a vhání úsměv do obličeje: „Vtipálku, i kdybych měl všechny peníze světa, tak tebe budu potřebovat už navždycky.“

Richard se tetelí: „Přesně to jsem chtěl slyšet. Hodný kluk!“ A po tom mě pobízí k pohybu: „Tak už pojď! Ať nepřijdeme pozdě. Jak znám Juliána, tak tam už určitě čeká.“

Na to oba vycházíme pravou nohou a míříme k řece. Naše kroky kopírujou stejnou cestu, jakou jsem před pár hodinama šel s Dannym. Jako by tu po nás na kamenný dlažbě zůstaly neviditelný, ale přesto magnetizující stopy, a my jsme jima teď s Richardem přitahovaný, aby jsme je přepsali silnějším poutem, který je mezi náma.

***

Danny je stále trochu rozesmutněný ze setkání s Damiánem a nepřítomnýma očima pozoruje míhající se svět za okénkem jedoucího taxíku, který ukrajuje metry dělící ho od letiště. Několik stovek již ještě zbývá a jeho mysl se tak dál může poflakovat v dimenzi zasmušelosti a vzpomínání na to krásné, co bylo mezi ním a Damiánem. Tahle nálada mu přetrvává i v několika dalších desítkách minut při čekání na odbavení v rozlehlém přemoderním prostranství letištní haly, které je mu teď ale tak vzdálené jako jeho rodné Španělsko. Zvonící mobil v jeho kapse náhle ukončuje jeho melancholickou dvouhodinku.

Vřískající policejní sirénu, kterou má nastavenou jako vyzváněcí tón, umlčuje stiskem zeleného tlačítka po tom, co na blikajícím displeji přečetl jméno Donna, kterou zdraví: „Ahoj, Don! Co se děje?“

Z reproduktoru se ozývá rozčílený hlas jeho sestřenice, kterou Danny chvíli nerušeně poslouchá. „Díky Don! Končím. Pak se ti ozvu.“

Po ukončení hovoru Danny vybíhá ven z katedrály vzdušného přístavu, která se stala na chvíli místem jeho myšlenkového rozjímání. To je ale teď už dávno minulostí a on naskakuje, nabuzený akčním nábojem, na zadní sedačku prvního taxíku stojícího u dveří, ze kterých právě vyletěl. S dikcí vojenského důstojníka dává pokyn taxikářovi, aby ho co nejrychleji dopravil na nábřeží ke Zlatému Lístku.

***

My dva s Richardem se vycházkovou chůzí přibližujeme k místu, kde mě Danny před dvěma hodinama opustil nástupem do taxíku odvážejícího ho na letiště. Labutě zase krouží po hladině a pohupujou se na všudypřítomnejch vlnkách, nevšímaj si kolem nich skotačících kachen a racků, jen bedlivě a pozorně sledujou pohybující se lidský postavy na břehu a čekaj tak na sebemenší kousek pamlsku, kterej dopadne do vody. Pomalu procházíme touhle scenérií, pozorujeme milence, který v loudících bílejch ptácích viděj symbol nevinnosti a maj pocit, že je musej nakrmit, tak jako chtěj krmit svojí vášeň a z ní vznikající lásku. Míjíme spoustu takovejch párů, spoustu sportovců a spoustu dalších lidí, ale my máme oči jen pro sebe navzájem. Nevnímáme ruch kolem nás a nerušeně pokračujeme v hovoru, kterej sice neni o ničem zásadním, ale je symfonií pro moje uši.

Stopy zanechaný tu po procházce s Dannym sice přesně kopírujeme, ale cesta nám trvá mnohem dýl, než trvala ta s Dannym. Svět kolem mě je jinej, než byl před tím, bílá na labutím peří je bělejší, voda je mokřejší, lidi na ulici jsou usměvavější a vzduch je svěžejší. Jsem zamilovanej a hltám každý Richardovo slovo a jeho dech jako drogu, bez který nemůžu existovat. Jediný, co mě udržuje ve střehu, je přítomnost tašky s poslední vůlí mýho pradědečka, jejíž držadla mám obmotaný kolem pravýho zápěstí tak, aby se mi nemohla vysmeknout. Plátěný uši se mi díky tomu zařezávaj do kůže pod tíhou kovový schránky uložený v tašce, ve který je závěť zamčená, a to zaručuje, že kus reality v mojí mysli zůstane i přes její milenecký pobláznění.

***

Zelená malířská dodávka se jako součást kolony automobilů krokem posunuje po hlavní silnici. Její řidič sleduje okénkem u spolujezdce o dva metry níže položenou nábřežní promenádu táhnoucí se podél řeky, po které skoro souběžně s ním jde Richard s Damiánem. K této špionáži se dodávka dostala po tom, co po bleskovém výjezdu z podzemních garáží Zlatého Lístku její řidič zastavil v jedné z uzounkých a opuštěných uliček nedaleko, aby tu čekal, s výhledem na hlavní vchod do Zlatého Lístku, na to, až uvidí Damiána s Richardem, jak vycházejí z budovy a míří k řece.

Rozhodnul se využít ucpanou dopravní tepnu nad náplavkou a pomalým popojížděním z ní sledovat jejich právě probíhající procházku až k místu, kde se silnice setkává s nábřežní promenádou díky příjezdu pro auta k řece. To místo, kde Danny opustil Damiána, a ke kterému se nyní nezadržitelně všichni blíží. Místo, kde se mají jejich dráhy setkat, alespoň tak si to řidič dodávky naplánoval.

***

K budově Zlatého Lístku se mezitím přiřítil taxík, ze kterého vyskakuje Danny, a protože ze Španělska přiletěl dopoledne jen na otočku s mobilem a peněženkou v kapsách, usnadňuje mu to teď svižnější běh. Od dveří auta se velice rychle dostává až k recepčnímu pultu, kde mu Martina sděluje, že kluci před chvílí odešli směrem k řece. Danny děkuje a vybíhá zpět na chodník, ze kterého se stáčí po vydlážděném nájezdu dolů k vodě a proti proudu řeky zdolává sprintem metry pobřežní promenády. Její dlážděný povrch se zvedá o úroveň výš v dalším nájezdu, v tom, který byl před pár hodinami místem jeho rozloučení s Damiánem. To místo má teď běžící Danny na dohled a nejen to místo, protože v hledáčku má i Damiána s Richardem. Vidí, jak u nich ve chvíli, když vystoupali na úroveň silnice, zastavuje zelená dodávka a oni, po několika málo prohozených slovech Richarda s řidičem prostřednictvím staženého okénka u spolujezdce do ní nasedají.

Danny se snaží křičet Damiánovo jméno, ale to se rozptyluje a ztrácí se v rozčileném pokřiku racků, kteří křižují vzduch kolem něj, do kterého je vyhnal Dannyho křik a běh. Danny přidává na intenzitě svého sprintu, aby se po odjezdu dodávky dostal co nejdřív na silnici, na místo, kde před tím chytil taxík na letiště, a teď doufá, že se mu to na stejném místě povede znovu. Chce se o to pokusit co nejrychleji, aby se mu odjíždějící zelená dodávka neztratila z dohledu.

***

Chechtající a řvoucí rackové poletujou ve vzduchu nad celou náplavkou a z vejšky sledujou dění na břehu řeky. Proto maj možnost pozorovat i to, jak s Richardem stoupáme po nájezdu vejš a vejš až k silnici, po který se k nám v koleně aut přibližuje zelená dodávka. Okýnko u spolujezdce má stažený a za ním se zpoza volantu usmívá mohutnej černovlasej chlapík, kterej pokřikem zdraví Richarda: „Zdravím šéfe! Nechcete někam hodit?“

Richard se otáčí ke mně: „To je Raul z jedné pražské malířské firmy. Myslím, že bychom toho mohli využít.“ Pak se přitáčí k okýnku dodávky a komunikuje se sympaticky vystupujícím mužem: „Potřebujeme odvézt na Pankrác. Šlo by to?“

Raul sedící za volantem dodávky s běžícím motorem ho ujišťuje, že to není problém, a pobízí nás k urychlenýmu nástupu z obavy, že by mohl ještě víc blokovat už dost ucpanou silnici. Přední sedačky jsou pohodlný i pro další dva pasažéry, ale my se na sebe s Richardem přesto tlačíme, jako puberťáci, který se tešej na zážitek z nevšední jízdy.

Ten začíná zběsilym uháněním zelený dodávky šplhající klikatícíma se ulicema vedoucíma ji v mírnym stoupání na Pankráckej vršek. Během toho všeho rychlýho zatáčení, naklánění, brždění a rozjíždění na semaforech, kterejma projíždíme, se Richard s Raulem domlouvaj na místu našeho výstupu. Než se ale po několika Richardovejch marnejch pokusech povede nechápajícímu Raulovi pochopit, kde že to chceme ukončit tuhle dodávkovou rallye, ta najednou končí sama. Ze strojovny dodávky totiž vycházej prapodivný zvuky, který jsou zakončený trojitym škubnutím, po něm dodávka poskakuje bez motoru ještě pár metrů dopředu a tam se zastavuje.

Shodou náhod je v tomhle úseku postranní slepá ulička s odstavnym parkovacim pruhem, kam dodávku Raul se zařazenym neutrálem couvánim spouští díky tomu, že se nacházíme v prudším stoupání. Daří se mu to hladce a nepojízdnou dodávku tak parkuje, aniž by tvořila překážku v provozu. Po zatažení za ruční brzdu se Raul krátce otáčí na Richarda s pokrčením ramen, ke kterýmu přidává i poklesnutí koutů jeho rtů na zdůraznění svýho pocitu bezmocnosti.

Potom odepíná svůj bezpečností pás a vystupuje. Obchází dodávku dokola, snad aby zkontroloval, jestli na něco nenajel. Tohle jeho podezření se zjevně nepotvrdilo, proto zvedá kapotu, kterou před opuštěním kabiny odblokoval. Teď ji nazvedává, přidržuje pravou rukou a kouká do motoru.

Richard se mezi tim otáčí na mě a pokladá ruku na mý stehno: „Pojď, kotě! To už dojdeme.“

Beru proto za kličku dveří po mý pravý ruce a otevírám je. V tom se, aniž bysme to čekali, protože jsme ani jeden nesledovali Raulovo chování, otevíraj dveře u řidiče a v nich stojí Raul a prosí Richarda o pomoc při jednodušší opravě motoru, kterou ale nezvládne sám. Richard ho během našeho vystupování na chodník upozorňuje, že už nemáme moc času. Raul ho uklidňuje, že jde jen o prkotinu, která ale vyžaduje tah dvou siláků, a že během několika málo minut budeme pokračovat v jízdě. Oba mizí za nadzvednutym víkem předku karoserie.

Já si chvíli venku užívám vůni čerstvě posekaný trávy, kterou je nasycenej vzduch uvězněnej v uzavřenym prostoru vnitrobloku plnýho malejch dvorečků, zahrádek a zákoutíček, který obklopujou nikam nevedoucí ulici, na který jsme s nepojízdnou dodávkou skončili. Po pár vteřinách vdechování jarní vůně se vracím na sedačku do kabiny, pěvně svírám tašku se vzácnym nákladem, protože předpokládám, že oprava bude trvat jen chvilku, po který oba pánové přisednou každej po mym boku a jízda bude pokračovat ve stejnym stylu jako do chvíle, než se s náma dodávka zastavila uprostřed silnice.

Její zbytek za autem teď pozoruju v bočnim zrcátku a počítám v duchu bílý dílce přerušovaný čáry namalovaný uprostřed ní, abych zahnal nudu během čekání na opraváře, kteří se venku snaží dodávku rozpohybovat. Počítám čáry na vozovce, pak okna domů tyčících se nad silnicí a dochází mi, že je tohle místo až podezřele klidný a liduprázdný na to, že odpolední špička je v plný síle a v jinejch částech Prahy to v těchhle hodinách pulzuje maximálním provozem tvořenym tisícovkama aut a chodců.

A jak si tak nechtěně užívám tu pohodu, uvědomuju si, že tenhle podezřelej klid je už delší dobu i před dodávkou. Vystupuju proto z ní s nápadem, že ty dva mechaniky vepředu popoženu nějakou vtipnou hláškou.

To, co se mi ale vyjevuje v okamžiku mýho příchodu před stojící dodávku, není ani vtipný ani to, co bych chtěl ještě někdy v životě vidět podruhý. První pohled na Richarda a Raula mě na pár vteřin zbavuje rozhodnosti. Rychle se ale vzpamatovávám a odhodlávám se k bleskovýmu přískoku k nim. V tom krátkym časovym úseku, kterej mám na vymyšlení nějaký akce, mě nenapadá nic jinýho, něž se ohnat taškou obmotanou kolem mýho zápěstí po Raulovi s nadějí, že pevná a těžká schránka v ní ukrytá bude dostatečnym přesvědčovadlem, který ho přinutí pustit Richarda.

Černovlasej chlapík, kterej na mě až do teď působil přátelskym dojmem, totiž drží Richarda levou rukou za zátylek a pravou mu přidržuje u obličeje velkej kus nějakýho hadru. Ten musí bejt napuštěnej uspávadlem, který Richard očividně silně vdechnul, zaskočenej Raulovym útokem. Z jeho bezvládně se o kapotu opírajícího těla je totiž patrný, že neměl ani zlomek vteřiny na to, aby reagoval a bránil se. Stejně nečekanej útok teď pomocí plátěnýho cepu v mojí ruce připravuju já vůči Raulovi. Ten ale mojí přítomnost zaregistroval dřív, než jsem chtěl, a narozdíl od Richarda má k mojí smůle šanci se bránit, což mě staví do nevýhodný pozice. Tu se snažim vyrovnat pokřikem slůvka pomoc mířeným do oken okolních domů. Ne, že bych snad čekal, že někdo fakt přijde na pomoc, ale jen bláhově doufám, že už jen přítomnost týhle možnosti Raula vystraší a ten přinejmenším pustí Richarda.

Jsem ale na omylu. Raul sice opravdu pouští omámenýho, akce neschopnýho Richarda na zem, ale levou rukou odráží k němu letící tašku i s hranatym kovovym předmětem uvnitř, druhou mě chytá pod krkem a odhazuje mě dozadu.

Můj třímetrovej let vzduchem ještě podporuje kinetická energie odmrštěný obtěžkaný tašky, kterou nehodlám pustit. Netuším, jak to celý vypadá z pohledu někoho jinýho, ale já to vnímám jako zpomalenou akční scénu. Pomalym pohybem připomínajícim stav bez tíže se vzdaluju od dodávky, Raula i Richarda, kterýho sleduju, a i když by mě v tuhle chvíli měly zajímat jiný věci, jsem rád, že si pádem neublížil. Protože vidím, že jeho hlava nedopadla na tvrdej asfalt, ale na jeho pravou ruku, která samovolně dopadla dřív na místo, kam ji následovalo Richardovo čelo.

Samotnýho mě ale nevyhnutelně čeká v nejbližších vteřinách taky dost tvrdej dopad. Já ale nepropadám panice a hlavou mi běží hodiny scénickýho tance, který jsem si zaplatil z peněz vydělanejch na mý první brigádě.

„Dobře utracený prachy!“ bilancuje tuhle investici můj mozek a pohotově z paměti vytahuje a přehrává ty tréninky, při kterejch jsem se učil bezpečně padat.