Románová pohádka - 7.díl

Motivuju se hlasitym povzbuzovánim, který většinou funguje: „Dandy byl sice vynálezce prapodivnejch rébusů a schovávaček, ale vždycky, když jsem se uklidnil, jsem našel nějakou nápovědu.“

Proto je mi jasný, že jestli chci rychle najít klíčovou dírku, musim se uklidnit a soustředit se na ty nejmenší detaily. Věřim, že jeden z nich se musí v něčem nepatrnym lišit, a to mi napoví.

Můj mozek je ale o trochu netrpělivější než zbytek těla, proto mi do hlavy huláká další popohánějící slovíčka: „Jediný, co tu je, je jméno. To znamená, že to musí bejt v některym z těch šesti nápisů! No a logicky jsou v nabídce jen dvě písmena, který by mohly díky svýmu tvaru skrejvat otvor pro klíč, první a poslední, to je přece jasný!“

Naskakuje mi vzpomínka na klíčovou dírku ve sloupu dole v komnatě se závětí. Díky ní jsem spustil mechanismus otevírající ústupovou chodbu a taky mramorovej stupínek, kterej mi pomohl dostat se vejš do větví ke schránce. A tahle vzpomínka mi na rty lepí další polohlasitě vyřčený slova pospojovaný tak, abych líp pochopil podstatu svejch vlastních myšlenek: „Dostal ses vejš, o krok dál k získání závěti, to musí bejt ten samej systém! I! Bude to určitě písmeno I!“

Na základě toho dávám sám sobě rozkaz k podrobnějšímu prohlídnutí všech íček na schránce. A protože klíčová dírka u takovejchhle pokladniček bejvá na přední straně, automaticky se můj levej palec bříškem lehce nasouvá na první písmeno jména INRO na čele trezorku, aby ho prozkoumal. K průzkumu ale asi ani nedojde, protože tohle písmenko se po dosednutí palce na jeho vyboulenej povrch trochu propadává do nitra schránky a jako knoflíkovej spínač zase hned vyskakuje zpátky o trochu málo vejš, než jsou zbejvající písmena. Končí v takový poloze, ve který je patrný, že se s ním dá otočit do strany. Palcem to íčko za jeho spodní část vytáčim a nechávám ho vytočený. Ruka se mi nedočkavostí a trémou klepe tak, jak jsem to už dlouho nezažil. Přesto jsem schopnej zpod trika vysoukat řetízek s klíčem, přetáhnout ho přes hlavu a třesoucí se rukou ho dopravit až k právě odhalenýmu otvoru.

Klíč šramotí v zámku a po jeho otočení to ve schránce začíná cvakat. Nezvyklej zvuk prozrazuje to, že se neodemyká jen obyčejnej zámek, ale zároveň se uvnitř schránky pohybuje nějakej složitější mechanismus. Po docvakání těžkotonážně vypadající víko schránky nadskakuje s lehkostí motýla. Tím mi naznačuje, že ho můžu překlopit a že je tím pádem schránka připravená vydat mi to, na co mám díky jejímu úspěšnýmu odemčení zasloužený právo.

Neváhám ani vteřinu, víko nabírám za jeho nejbližší hranu pravym palcem, přetáčím ho v pantech a schránku otevírám. I když si uvědomuju, že nemám času nazbyt, síla tohohle okamžiku mě nutí se na chvíli zastavit a já strnule zírám do vnitřku otevřený schránky. Tam leží, jako nemluvně v zavinovačce, zažloutlej list stočenej do ruličky. Převázanej je hnědou stužkou posetou drobounkejma zlatejma lístečkama, jejíž konce jsou spojený a slepený pečetí. Takhle královsky uložená závěť trůní uprostřed obdélníkovýho nitra schránky, který je vyložený hnědym sametem, kterej připomíná koberec na chodbách. V nadejchaný látce je kromě závěti, kolem dokola jejího stočenýho papíru, rozložený i prapodivný zařízení s několika ozubenejma kolečkama a nejrůznějšíma táhýlkama propojenejma s jednotlivejma stěnama schránky. Na jejich koncích jsou hrozivě vypadající břitvy namířený směrem k zavinutý závěti. Což je asi to ústrojí, který jsem slyšel při odemykání schránky, a o kterym mluvila Donna. Pořád zírám do schránky, jako malý dítě na rozsvícenej vánoční stromek na štědrej večer, s posvátnou úctou mixovanou vděkem, která mi nedovoluje ani procítěnějc dejchat, i když bych to kvůli překypujícím emocím a dojetí potřeboval.

Z transu, do kterýho mě otevření schránky a první pohled na závěť dostalo, mě probouzí můj smysl pro povinnost. Ten byl díky dojemnosti posledních okamžiků potlačenej do pozadí, ale je pořád tam a nedá se jen tak umlčet. Teď jeho síla navádí moje oči roboticky na telefon ležící na stolku, a já s hrůzou zjišťuju, že za necelejch pět minut musím bejt o patro níž. Opatrně proto vsunuju pravou dlaň do schránky a objímám s ní závěť. Lehounkym tahem ji nadzvedávám, počítám totiž s nějakou další skrytou nástrahou neviditelně držící závět v sametu. Nic ale už nebrání tomu, abych si list papíru ze schránky vytáhnul. S nastolenou opatrností proto ve vytahování dokumentu pokračuju: „Bacha! Bacha!“

Míjím totiž na ní namířený břitvy a nerad bych ji o ně naříznul nechtěným ucuknutím mírně třesoucí se ruky. Ta je ale i s uchopenou písemností během kraťoulinký chvilky venku a já se rozhlížim pokojem, kam bych ji schoval. Nepočítal jsem totiž doteď s tim, že závěť najdu, a už vůbec ne s tim, že k tomu dojde tak brzo. Proto jsem ani dopředu nepřemejšlel o tom, co v takový chvíli budu dělat.

Narovnávám se z podřepu, držim s respektem vzácnou listinu v pravý dlani a otáčím se po pokoji dokola a zatím nemám ani potuchy, kde by byla v největším bezpečí.

Očí mi lítaj z jednoho kusu nábytku na druhej, od stěny ke stěně sem tam. Jediný místo, na kterym se zastavujou na delší dobu, a to asi znamená, že ho podvědomě v rámci časovejch možností vyhodnocuju jako vyhovující, je garnýž nad oknem. Ta je díky svýmu historickýmu provedení vybavená předním štítem, kterej vyčnívá nahoru ke stropu a tim zakrejvá moderní kolejnicovou část. Jeho divoce do všech stran rostoucí zlatý listy přesahujou nad kolejničky, a tím mezi nima a zdí vzniká skrytej úložnej prostor dokonale vyhovující k uspokojení mojí aktuální potřeby.

Jednim tahem popadám židli stojící u psacího stolu, stavím ji pod okno a vyskakuju na ni tak, abych dosáhnul za garnýž a závěť tam opatrně pokládám. Srolovanej dokument je tam, aniž by na sebe jakkoliv upozorňoval, sestupuju proto ze židle a vracím ji zpátky tam, kam patří. V nepřerušenym pohybu míjím stolek s otevřenou prázdnou schránkou a jen mi hlavou letí myšlenka na to, že ji uklidím pozdějc, protože aniž bych se musel dívat na časomíru, vím, že už se nemůžu dál ničim zdržovat.

Jediný, čím jsem ještě ochotnej se na chvilku zpomalit, je krátkej pohled do obdélníkovýho zrcadla visícího na stěně v rohu pokoje za dveřma. To zabírá celou mojí postavu a jeho čtyři kouty jsou ozdobený nalepenejma barevnejma sklíčkama v podobě známejch zlatejch lipovejch lístků. Házím pohled do zrcadla bezděčně, jako bych úplně zapomněl na svůj nedávnej průchod cihelnou chodbou a tajemnou komnatou. A samozřejmě během tohohle náhodnýho pohledu na mě ze zrcadla křičí ušmudlaný triko, který mám na sobě.

Automaticky, s rychlostí naprogramovanýho stroje, ho přetahuju přes hlavu, pouštím na podlahu a z komody, kterou mám na dosah, vytahuju jemu podobný. Oblíkám ho a současně s tím otevírám dveře na chodbu. Na ní vcházim s důraznym přibouchnutím dveří, který držím za kliku tak dlouho, dokud nedobzučí jejich automatický zamykání.

U dveří před Richardovou kanceláří se srážim s Andrém, kterej odtamtud právě vychází a začíná mi vehementně bez mýho přičinění vysvětlovat, že domlouval se šéfem dopravu na večerní akci na výstavišti. A jen tak mezi řečí po tom, co se špehovačně rozhlídnul po chodbě, se mě pološeptem ptá, jestli je něco novýho ohledně závěti. Nechce se mi prozrazovat moc, ale moje nadšení z jejího nálezu je větší než opatrnost a díky němu Andrému, u kterýho nepředpokládám nekalý úmysly, v hrubejch obrysech naznačuju průběh mýho dobrodružnýho odpoledne s mírnym naťuknutím toho, že mě jeho závěr víc než potěšil.

Než ale stíhám vyslovit další slova, rozlítávaj se dveře Richardovy kanceláře a v nich stojí on a kejvnutim levý ruky mě pobízí ke vstupu. Pozvednutím pravý dlaně mlčky naznačuju Andrému svoje rozloučení a do kanceláře za Richardem vstupuju se slovama, kterejma se snažim ospravedlnit drobný zpoždění. Richard se směje a ujišťuje mě, že se nemám za co omlouvat, protože jdu na minutu přesně. Stočením očí na jeho masivní náramkový hodinky se přesvědčuje o tom, že se nemejlí, a pak už svůj pohled nadšeně věnuje jenom mně. V jeho očích, lichotkách mířenejch mym směrem a tónu hlasu je poznat to, že jsem mu chyběl. To, že má radost z mojí přítomnosti a taky to, že textovka, kterou jsem v noci po návratu z večírku strávenýho s Helenou poslal na jeho mobil, mu udělala opravdu radost. A moje první schůzka s mojí první klientkou je taky pravym důvodem našeho setkání. Richard mi pokládá otázky na veškerý detaily včerejší akce. Já k nim přidávám informaci o nutnosti započítat i včerejší oběd, kterej by měl bejt zahrnutej na celkovej Helenin účet, a taky o konfliktu, kterej jsem kvůli jeho úhradě měl s vrchnim číšníkem Tomášem při dnešní snídani.

Skoro hodinovej rozhovor s Richardem utíká, jako by časomíra změnila svoje parametry a minuty byly najednou o mnoho kratší než ty před tím. Společně prožitá hodina v jeho kanceláři mizí v minulosti s pocitem, že jsme si zdaleka neřekli všechno. Ale i přes tenhle pocit jsou pracovní záležitosti vypořádáný a uzavřený, protože pro nás oba je profesionálně a dobře odvedená práce, zůstávající za každym z nás, důležitá. Šéfova spokojenost mě těší a dokázal bych se jí oddávat celý hodiny, dny, měsíce i roky po zbytek života.

Přesto, po neplánovanym pohledu na nástěnný hodiny, který svym provedením bezpochybně zapadaj do týhle kanceláře, se zvedám ze židle. Během toho neobratně, až trochu nervózně Richardovi popisuju, co všechno potřebuje tanečník při celovečerním výkonu, a proto to musí mít sbalený v tašce s sebou. Což ho asi nezajímá, ale očividně mě rád poslouchá, proto se na mě s úsměvem dívá a pozoruje mý pomalý přibližování se ke dveřím vedoucím ven z jeho kanceláře.

Když pozvolna pokládám levou ruku na jejich kliku, žertovně povídá: „To je věcí! Jako na dovolenou u moře.“

Já na něj házím pousmání, který je ve skutečnosti projevem obrazu malovanýho zamilovanym štětcem. Ten se mi z čista jasna po jeho slovech vynořil před očima a do nejmenších detailů vykresluje nás dva na společný dovolený na pláži. A jediný, co jsem pod vlivem týhle představy a jeho úsměvu schopnej, je zastřenym hlasem pronýst: „To jo! To máš pravdu. Tak ahoj večer na výstavišti!“

A jako nervózní puberťák vybíhám na chodbu.

Dveře Richardovy kanceláře za mnou zapadávaj do futra a já si uvědomuju, že se do něho začínám pomalu, ale jistě zamilovávat. To by ale v mý situaci mohlo bejt nežádoucí, nebo dokonce nebezpečný. Proto se nechci týhle opojný představě oddávat. Aspoň ne do doby, než uplatním závěť, kterou jsem teprve před pár desítkama minut našel. Počítám totiž s tim, že až to udělám, a nebo až všichni zúčastnění zjistěj, že závěť mám, projeví se naplno, kdo kym opravdu je a s jakejma úmyslama se kolem mě pohybuje.

***

Dřevěné palubkové obložení kancelářské buňky, která stojí u zdi v garážích Zlatého Lístku, se posouvá po tom, co ho odstrčila mužská ruka držící ve svých prstech klíč existující jenom ve dvou vyhotoveních.

To první spolu se vstupní kartou do Zlatého Lístku bylo vždy uložené v zásuvce psacího stolu Tomiho Bonretiho v jeho vatikánské kanceláři Úřadu pro věci finanční a majetkové Pravé církve Římské.

A to druhé je v držení správcovské rodiny Inrů ze Španělska, která zatím vládne i v tomto domě.

Jeden z těchto klíčů je právě zasouván do zámku tajných dveří, které se díky odsunutí falešného palubkového obložení objevily ve zdi suterénní kanceláře. A to přesně ve chvíli, kdy Damián vstupoval o dvě patra výš do Richardovy kanceláře.

Za těmi tajnými dveřmi je jednoduché kamenné schodiště, které stoupá do horních pater domu. Tam přechází do rozvětvených úzkých tunelů ukrytých v širokých zdech, které tvoří pokoje na této straně Zlatého Lístku. Tajné tunely jsou vybaveny, tak jako ty ostatní v domě, stylovým osvětlením a posuvnými, dnes už nefungujícími kukátky do pokojů.

Jen jeden z pokojů je vizuálně zpřístupněný průhledem, který se ze strany pokoje tváří jako zrcadlo. Je to pokoj ve druhém patře s konferenčním stolkem uprostřed místnosti, na který je z tajného tunelu přes zrcadlo vidět. A vidět je to, že na tom stolku leží otevřená černá skříňka po obvodu posetá nápisy INRO.

Přesně za hodinu a pětadvacet minut po tom, co se falešné dřevěné obložení dalo do pohybu, se zvedají vrata garáží Zlatého Lístku a z nich na dlouhou cestu vyráží kurýr motorkář. Zapíná směrovku naznačující ostatním řidičům jeho úmysl připojit se do provozu na hlavní silnici. Po krátké chvíli využívá mezeru v souvislém proudu osobních automobilů, který se krokem posouvá po hlavní třídě. Ta lemuje blok domů, na jehož konci je i Zlatý Lístek a za ním vozovka po padesáti metrech ústí do velké světelné křižovatky. Rozjíždí svůj silný stroj a výjezdem z nakloněné rovinky, vedoucí od dovřených vrat podzemních garáží Zlatého Lístku, ho stáčí doprava a pomalým popojížděním se přibližuje ke světelné křižovatce. Za ní tato silnice přechází ve dvouproudou komunikaci, která je už součástí městského okruhu s vyšší povolenou rychlostí. Jako správný motorkář se už nemůže dočkat, až otočí plynem na řídítkách svého motocyklu a pošle ho kupředu s větrem o závod.

Teď ale s trpělivostí zkušeného řidiče posunuje svou motorku stejným šnečím tempem, jakým se posunují i ostatní vozidla v jeho jízdním pruhu. Vědom si důležitosti zprávy, kterou má doručit, nechce riskovat zdržení kvůli případné policejní kontrole. Těch má už na českých silnicích za sebou několik a zkušenost, že jeho motorka opatřená zahraniční poznávací značkou je lákadlem pro místní strážce zákona, mu velí neproplétat se mezi automobily. Což by mu průjezd křižovatkou určitě urychlilo, ale mohlo by takovou policejní kontrolu přinášející zpomalení vyprovokovat.

Proto se na rychlostní část silnice za křižovatkou dostává až za pro řidiče silného stroje nekonečných patnáct minut. Osvobozen ze sevření automobilů a omezován jen rychlostním limitem sta kilometrů v hodině se řítí v levém pruhu vedoucím ho na západní výjezd z města, od kterého ho dělí už jen průjezd tunelem.

Na své červené motorce se žlutým bleskem na palivové nádrži si užívá jízdu a přes hledí své helmy, které je blikavě ozařováno světly zavěšenými u stropu v tunelu, občas ve zpětném zrcátku kontroluje provoz za sebou. I přes záblesky umělého osvětlení jeho pozornost poutá podezřelé chování modré dodávky, která se drží v těsném závěsu za ním. Po několika málo vteřinách, od chvíle, kdy dodávku zaregistroval, opouští tunel a blíží se k pravotočivému sjezdu na dálnici do Německa.

Najíždí do něho s mírným zpomalením v náklonu, během kterého se jeho pravé koleno skoro dotýká asfaltu. To ho zpomaluje a modrá dodávka s dosavadním malým odstupem se důsledkem toho přibližuje víc, než by si motorkář přál. Kolize dodávky a motocyklu způsobuje to, že se motorka začíná zmítat na silnici ze strany na stranu tím, jak se její řidič snaží získat zpět rozhozenou rovnováhu. To se mu však nedaří a po několika sekundách marného zápasu motorka proráží svodidla na levé straně sjezdu. Jeho teď už bezmocné tělo sedící na řvoucím stroji mizí v hloubce šesti metrů. Na jejím dně se vymrštěno nárazem pouští řídítek a po mnoha kosti lámajících kotoulech, ve kterých ztrácí ochranou přilbu, zůstává bezvládně ležet na bílé krajnici o několik metrů dál než jeho motorka. Dodávka, která nehodu způsobila, velmi rychle dojíždí k místu, kde motorkář zůstal ležet. Ze dveří řidiče vyskakuje muž s černou kuklou na hlavě, která úplně zakrývá jeho obličej. V pravé ruce s černou rukavicí drží nůž s dlouhou čepelí a s naprostou jistotou odřezává pás s kapsou, který má obrany neschopný motorkář obtočený přes levé rameno a kolem trupu. Maskovaný muž vytahuje přeříznutý pás z pod nehýbajícího se těla motorkáře, rychle se zvedá z pokleku a během několika málo okamžiků mizí rychlým sprintem v nedalekém křoví. Zanechává tak za sebou jejich osudu zraněného motorkáře, pod kterým zvětšující se krvavá kaluž mění barvu bílé čáry na okraji vozovky, kde jeho několikanásobný kotrmelec skončil, i vedle něho stojící modrou dodávku se stále běžícím motorem a otevřenými dveřmi u řidiče.

***

Vycházim romanticky naladěnej z Richardovy kanceláře, popoháněnej o patro vejš do svýho pokoje povinností k přípravě taneční brašny. Odjezd na akci je už za půl hodiny a já k němu jako hlavní účinkující musim bejt připravenej včas. Na výstavišti musim, a hlavně chci, bejt s předstihem, protože jsem zvyklej na to, že zatím neznámý místo mýho budoucího několikahodinovýho tanečního vypětí si ještě před začátkem akce vyzkoušim, abych si byl jistej jeho bezpečností. Moje taneční kreace jsou totiž někdy až akrobatický, a nejedna plošina a prosklenej špalek můj výkon nevydržely. Proto včasnej příjezd považuju za důležitou součást svý práce.

Taška s veškerym potřebnym tanečnim vybavením je precizně připravená a já její přípravou bezezbytku vyplnil k tomu určenej čas, ze kterýho už nezbyla ani vteřina pro kontrolu schovaný závěti.

Protože je ale v pokoji na první pohled všechno tak, jak bylo při mym odchodu, a to včetně nakřivo přistrčený židle u psacího stolu, kterou jsem tam tak postavil já před odchodem za Richardem, nenutí mě nic k myšlenkám, které by naznačovaly, že závěť není ve svym bezpečnym úkrytu. Proto v klidu odcházim z pokoje a plně se soustředim už jen na to, co mě čeká večer na výstavišti.

Je přesně šestnáctá hodina třicátá minuta a já scházim po schodišti s brašnou v pravý ruce do přízemí k restauraci, kde si chci před odjezdem ještě v klidu vychutnat jedno kafe. Než ale stíhám dojít k recepci, volá na mě André, napůl ještě stojící na schodišti v jeho suterénní části, abych ho následoval dolů do garáží. Trochu neochotně se stáčím zpátky ke schodišti a pohledem do jeho šachty dolů na Andrého se rozmrzele domáhám dobrýho kafe, který jsem už viděl před sebou stojící na stole v restauraci, a přísahám, dokonce jsem cejtil i to, jak už přede mnou voní.

„Neboj, já mám v autě ještě lepší. Pojď! Potřebuju si s tebou ještě před odjezdem nutně promluvit,“ posílá ke mě André s takovym důrazem, že nemám jinou možnost.

Měním kvůli tomu směr svý chůze a následuju ho do suterénu za plechový dveře do garáží.

Tam, stejně jako včera večer, stojí naleštěnej plechovej bílej krasavec v plný zbroji zvoucí mě do svýho voňavýho interiéru otevřenejma dvířkama na levym boku v jeho zadní části. Odtud se k mýmu nosu line umělá vůně autoparfému, která se dál od auta v prostoru garáže, kde teď stojím, mísí s odérem čerstvejch vejfukovejch výparů, jaký dokáže vytvořit jen motorka. To na krátkej okamžik zaměstnává můj mozek pomyšlenim, že jsem tu nikdy žádnou motorku neviděl.

„Ale o tajnejch chodbách jsi na začátku taky nevěděl, a jsou tu skoro všude! V tomhle domě je možný prostě všechno!“ nutim svůj mozek k soustředění se na to, co je důležitější v bezprostřední budoucnosti a dál následuju Andrého k limuzíně. Ten mi hned při společnym příchodu k ní nabízí otevřením víka zavazadlovej prostor, kam si odkládám brašnu, a pak oba rychle z popudu Andrého mizíme na zadní sedačce. Skoro to vypadá tak, jako by nechtěl, aby nás u toho někdo viděl.

„Promiň ty manévry, ale to, co ti teď povím, by nás mohlo ohrozit oba dva.“

Z mýho pohledu a nadechnutí je mu jasný, že mu do toho už zase chci kecat, tak mě zastavuje mávající levou dlaní a vztyčenej pravej ukazovák si přikládá přes rty: „Nech mě mluvit!“

Po chvilce ho spouští dolů: „Podstatnou část toho jsem ti chtěl říct už včera při cestě za tou klientkou, ale nebyl jsem si úplně jistej, že je to ta pravá chvíle. Ale teď už jsem si jistej. A dokonce ti to i musím říct, protože se mezitím udály další věci, o kterejch bys měl vědět. Proto dobře poslouchej!“

Manévry, za který se na začátku omlouval, jsou odpuštěný. Co mu ale nemůžu odpustit, jsou tyhle další, který mi na klidu nepřidávaj. Ale plní přesně to, co od nich André očekával, a on jima získává mou naprostou pozornost a soustředění. Zaostřuju proto na něho veškerý svý smysly, abych intenzivnějc vstřebával to, co bude následovat

„Jestli si pamatuješ všechno, co jsem ti říkal při naší první večeři na útesu v Torrevueře, tak já ti to teď trochu nabourám. Stydím se, ale neříkal jsem ti úplnou pravdu. Tenkrát jsem tě ještě neznal osobně a byl jsi pro mě jen kšeft. Ale dneska už je to všechno jinak. Poznal jsem, že jsi slušnej a férovej kluk a takový já nepodrážím a hlavně vím, že můj nejlepší kámoš Danny tě má fakt rád. A vím to od vašeho rozhovoru u tebe v chatce po tý party na pláži.“

Můj pohled do tý chvíle naplněnej zvědavostí měnim na pohled plnej výčitek a skáču mu do řeči: „Moment! Ty jsi byl přeci úplně na mol?! Danny tě musel dokonce odtáhnout do tvý chatky!“

André se mě snaží rychle uklidnit: „To bylo maskování, o kterym ale Danny věděl. Sám mě před tou párty varoval, i když bez podrobnějších detailů, že se něco chystá, a že by pro mě byla tahle hra na opilce lepší. Mně to i přišlo jako dobrá příležitost k tomu, abych tajně v rouše násosky sledovat to, kdo se k tobě má podezřele víc něž ostatní, a zjistil tak, jestli už tam nejsou lidi z Vatikánu nebo tvůj skutečnej ochránce. Myslím si, že Danny v tý době netušil, co mám v plánu a kdo mě k tomu najal, a já zase netušil to, co jsem se o něm dozvěděl, když jsem vás pak poslouchal na terase tvý jedenáctky. Tam jsem se doplížil po tom, co jste zmizeli ve tvý chatce a vyslechnul jsem tam skrčenej pod oknem, jaký má poslání a taky to, co k tobě cejtí. Proto jsem se už tam tehdy rozhodnul, že nemůžu udělat to, co jsem udělat původně měl.“

Kožená sedačka, na který oba vedle sebe sedíme, je sice neskutečně pohodlná, ale já mám pocit, že mě začíná pálit do partií, který se jí dotejkaj. Posouvám se dál od Andrého blíž k okýnku, snad s nadějí, že tam to bude lepší a bezpečnější, a na rty se mi dere zoufalý: „Děsíš mě. Cos měl v plánu?! Zkrať to a řekni rovnou, cos měl udělat!“

André se zapírá oběma rukama o kraj sedačky se zřetelnym pocitem větší stability: „Takže, jestli si pamatuješ, říkal jsem ti o tvejch nepřátelích z Vatikánu, ale záměrně jsem ti neřekl o tom, že nepřátel kvůli svýmu dědictví máš víc, protože jsem v tu chvíli patřil k nim. Patřil jsem ale k těm druhejm, k těm, co tě nechtěli zlikvidovat, a to jsem ti taky říkal. Říkal jsem ti, že já tě zabít nechci, a to byla a je pravda, to přísahám!“

Vyplazenym jazykem si olizuje špičky pravýho ukazováku a prostředníku a oba nasliněný prsty pak zvedá do úrovně očí, jako symbol přísahy, a pokračuje: „Já jsem totiž najatej rodinou Inrů, která se snaží ukrást tvý dědictví, a já jim v tom mám pomoct. Oni jsou už známí i mezi skutečnejma ochráncema, tak si najímaj na každýho dědice někoho neznámýho, kterej ho může nepozorovaně sledovat, a ve chvíli, kdy se dědic dostane ke svý závěti, má zaútočit. Pro Inry má tak získat závěť, aby si oni mohli dědictví z ní nechat oficiálně přepsat na sebe a nemuseli od tý chvíle odevzdávat výnosy z toho majetku do Vatikánu, kterej…“

Přerušuju ho chycením jeho levý dlaně, která silně svírá černou kůži na oblym okraji sedačky, za kterej se André oběma rukama drží s výrazem mučedníka padajícího do propasti nekončícího zatracení, a snažím se ho uklidnit: „Klid! Já tohle všechno už vím. Ale to, že patříš k Inrům, to je překvapení. Já tě měl celou dobu za ochránce. Jen mi řekni, proč mi to říkáš právě teď?!“

Andrého dlaně se pouští sedačky a nervózně se třou o sebe navzájem. Šustivej zvuk, kterej u toho vydávaj, doprovází mnou požadovanou odpověď: „A to je právě to nejdůležitější! Já měl totiž Inrům poslat do Španělska zprávu, až najdeš závěť. A dneska, když jsi mi u Richardovy kanceláře nepřímo prozradil, že jsi něco našel, jsem se o tom taky na vlastní oči sám pozdějc přesvědčil. Protože jak už jsi sám určitě zjistil, tenhle dům má tajný chodby, ale asi nevíš, že jedna z nich je i u tvýho pokoje…“

Nedokážu se ubránit a cedím mezi zubama: „A sakra,“ tím Andrého přerušuju a beru si tak slovo, který využívám k hlasitýmu polemizování, „tak to jsem měl tušit! Ale průhledy v chodbách, který jsem našel, jsou zaslepený, tak jsem to neřešil. Protože i kdyby mě třeba napadlo, že i u mýho pokoje je nějaká tajná chodba, počítal bych s tím, že pozorovanej kvůli zaslepenejm kukátkům bejt nemůžu. Zrcadlo mě fakt nenapadlo.“

Probodávám Andrého během toho dalším tázavym pohledem.

Ten se ho snaží odrazit: „A s tím právě Inrové počítali! S tím, že vstup do tajnejch chodeb v části domu, ve který je i tvůj pokoj, je dost špatně hledatelnej. A hlavně Inrové se postarali o to, aby nebyl přístupnej, takže počítali s tim, že ho dědic nenajde a tak nezjistí, že může bejt sledovanej. Ten vstup je totiž tady v garážích za mojí kanceláří. Tvůj pokoj jako jedinej má zrcadlo, který je z druhý strany průhledný, takže ten, kdo stojí v tajnym tunelu, vidí všechno, co se v pokoji děje…“

Moje rozbouřená zvědavost zase vítězí nad slušností a skáču mu do řeči: „Ale počkej, jak mohli Inrové vědět, že budu ubytovanej právě v tom pokoji se zrcadlem, a že nebude v době mýho příchodu obsazenej jiným nájemníkem, když říkáš, že je takhle vybavenej jako jedinej v domě, ha?!“

A jako bych objevil trhlinku v dokonalym plánu podvodníků se se zdviženym obočím na Andrého vyčítavě usmívám.

Ten konečně přestává šustit dlaněma a znova zatíná prsty do švů měkkýho okraje sedačky. Nasazuje ještě provinilejší pohled, než jakej měl na začátku, a trochu neochotně prozrazuje: „To já! To byl další můj úkol. Využil jsem toho, že jsi se Richardovi líbil už na bookovejch fotkách, který jsem mu poslal ze Španělska, a on byl tebou úplně uchvácenej. Tak jsem mu začal vnucovat myšlenku, že ty jsi ten nejlepší kandidát na novýho společníka, a to se mi taky povedlo. Takže ten pohovor byla už jenom formalita, která musela proběhnout, protože i ostatní hledači měli svý kandidáty a Richard je musel jako okouknout, i když už byl rozhodnutej pro tebe. No a další částí tý myšlenky, kterou jsem mu podsouval, když jsem mu tě představoval, bylo to, že tě musí mít co nejblíž u sebe. No a bližší pokoj k jeho kanceláři v domě není. A to, že byl pokoj volnej, jsem zařídil taky já. A to ještě před odjezdem do Španělska, protože to už jsem o tobě věděl. Věděl jsem, že jsi dědic, kterýho musím do Lístku dostat. A k uvolnění tohohle pokoje jsem použil jednoduchou lest využívající generátor zvuků. Ten jsem umístil do tajný chodby za zrcadlem a zapnul na něm na plný pecky mořský vlny a jejich šumění se díky tenkýmu zrcadlu dostávalo až do pokoje. Bylo to snadný jak facka, protože jsem věděl to, že tehdejší nájemnice má lehčí spaní a pravidelně se opakující zvuk jí i přes špunty do uší bude přivádět k šílenství. Nikdo ale nebyl schopnej přijít na to, odkud se zvuk šíří, tak jí Richard přestěhoval do protějšího křídla budovy. Ostatní společníci už byli dávno ubytovaný, takže pokoj byl připravenej pro toho nově příchozího.“

Sám cejtí, že jeho monolog je už moc dlouhej a taky mě už zná, takže ví, že mu do toho budu určitě chtít zase skočit. Proto už preventivně zase mává rukama před sebou, abych pochopil, že teprve teď přijde to podstatný: „A teď se musim vrátit k tomu nejdůležitějšímu, proč jsem ti to chtěl všechno vysvětlit a k tomu, proč ti to povídám právě teď! Je to totiž úplně čerstvý, já jsem toho plnej a ty jsi jedinej, kdo to ocení, protože ti to snad přidá trochu na klidu. Já jsem se totiž rozhodl Inrům poslat do Španělska falešnou zprávu, která jim poví, že jsi našel schránku poškozenou. Tuhle variantu mi dopodrobna nikdy nevysvětlili, ale já pochopil z jejich hovorů, že pokud se schránka otevře násilím, závěť v ní je znehodnocená nějakym systémem tak, aby ji nemohl použít někdo jinej než pravej dědic. Proto Inrové toužící po získání veškerýho majetku po Dandym vždycky nechali závět vyzvednout pravýho dědice, kterej měl mapu a klíč, a když byla bezpečně venku ze schránky, mu ji ukradli prostřednictví najatýho špeha, kterym jsem ve tvym případě já. A teď už ti můžu i prozradit to, že já jsem byl to zašramocení, který jsi zaslechnul, když si předevčírem objevil tu klíčovou dírku u sebe na chodbě. Protože ten tajnej tunel u tvýho pokoje má dvě průhledný zrcadla, jedno míří do pokoje a to druhý na chodbu před něj. Sledoval jsem tě, teda co mi práce dovolila, takhle od chvíle, co ses nastěhoval. A to nejen proto, že to Inrové chtěli, ale taky proto, že to i pro mě bylo velký dobrodružství, který jsem v životě nezažil a už ani asi nezažiju. Ale jak jsem už řekl, už tehdy jsem věděl, že jestli závěť najdeš, já nebudu ten, kdo tě o ni připraví. No a ta zpráva je už teď na cestě. Podle domluvy, která mi velí, že až zjistím, že ty jsi objevil schránku nebo dokonce závěť, vyšlu kurýra, kterej jezdí pro Inrům spřízněnou firmu. Oni totiž Inrové zásadně nedůvěřujou mobilům, emailům a regionálnim poskytovatelům doručovatelskejch služeb, tak využívaj tyhle svoje kurýry po celý Evropě.

Zprávu jsem mu předal hned po tom, co jsem se přesvědčil pohledem přes zrcadlo do tvýho pokoje, že schránku máš a zřejmě jsi v ní našel i závěť. On si zprávu osobně vložil do transportního pásu na prsa, kterej tahle firma používá standardně pro přepravu důležitejch dokumentů, a před malou chvílí odfrčel na motorce směr Španělsko, teda přes Německo a Francii, aby se vyhnul Itálii. Tam jsou církevní úředníci v plný síle a skoro nedotknutelný, tak aby se vyhnul jejich případnejm útokům. Takže jak už jsem řekl, snad to zmírní riziko toho, že by tě dál někdo kvůli závěti atakoval. Inrové by ti teď už měli dát pokoj, když si budou myslet, že závěť je zničená, a ty ani oni tak nemůžete uplatnit její dědickej nárok. A pokud jsem to dobře pochopil, Vatikán má svý špehy i v řadách Inrů, takže by se i vatikánští měli z mý zprávy dozvědět, že pro jejich bezpracný příjmy už nejsi hrozbou, a proto bys tak měl bejt v bezpečí i před nima. Tak to je celý a můžeš se teď na mě začít zlobit.“

S dětinsky vypadajícím gestem, složenejch rukou chránících obličej před pohlavkem, na mě skrz svý zkřížený ruce vysílá svejma velkejma oříškovejma očima prosbu o odpuštění.

Po tom, co poslal Inrům falešnou zprávu, mu odpustit prostě musim, a to i to, že se jim původně upsal. Jeho jednání a chování vůči mně bylo vždycky víc než kamarádský, a rád bych i jeho dál řadil mezi svý přátele. Napřahuju pravou ruku, jakobych mu chtěl ten pohlavek opravdu vlepit, ale zastavuju ji těsně u jeho hlavy. Po několikasekundovym strnulym držení v místě, kde se zastavila, její dlaní objímám Andrého kudrny na jeho zátylku a přitahuju si ho k sobě tak, abych ho mohl kamarádsky políbit na čelo, a šeptám: „Pojď sem, ty darebáku!“

Jeho ruce se pomalu z obranný pozice spouštej na koženou sedačku a opíraj se o ní tak, aby v lehkym předklonu, do kterýho jsem ho dostal, neztratil rovnováhu. Před tím odpuštění žádající oči i jeho pusa mi teď říkaj: „Díky, Dami!“

Moje přehnaně emocionální já se v nastalý situaci nedokáže umravnit a posílá do mejch očních kanálků pořádnou dávku dojetí ředěnou slzama, který mi vzápětí stejkaj z očí po tvářích a pokračujou dál až na mikinu, kterou mám na sobě. Přes všechny okolnosti jsem ale kluk, a jako takovej se trochu za podobný projevy stydim, a tak se snažim slzy schovat za rádoby vtipný pokárání Andrého: „Vidíš, co děláš! Mám za chvíli vystoupení a ty mi tady rozmazáváš oční stíny, ale díky za to všechno!“

Oba se usmíváme nad vtípkem, kterym nabourávám dojetí nás obou, protože žádný oční stíny samozřejmě nemám. André je očividně rád, že naše přátelství touhle epizodou nekončí a stvrzuje ho podáním ruky, který mu velice rád oplácim. Naše pohledy se u toho prolínaj se snahou dodat tomuhle okamžiku to, co mu nemůžou dodat slova ani žádný gesta, a já vidím, že i jeho oči lesknou. Kluci heteráci jsou ale větší drsňáci a André proto nedovoluje svym slzám, aby se mu kutálely po obličeji a smáčely mu kabátek uniformy řidiče, kterou má na sobě. Je tak připravenej k odjezdu stejně jako limuzína, ve který sedíme.

Vracím se myšlenkama zpátky do reality, pouštím Andrého pravačku a otevírám dveře auta: „Já si ještě skočím nahoru a pak po cestě musím vyzvednou holky na recepci. Hned jsem zpátky. Nikam nechoď!“

Zážitek uplynulejch několika minut strávenejch v limuzíně mě připravil o původně nepřekonatelnou chuť na kafe a já teď motivovanej úplně jinou touhou vyskakuju z auta na betonovou podlahu garáže a několika rychlejma krokama se dostávám k plechovejm dveřím, který vedou ke schodišti.

„Holky s náma nejedou!“ slyším za sebou ještě Andrého hlas, kterej vychází z otevřenejch dveří limuzíny.

Ta a všechno ostatní v garáži mizí za zavírajícíma se plechovejma dveřma a já se ocitám na začátku točícího se schodiště, na kterym se rozebíhám, a do druhýho patra se dostávám bez problémů v rekordním čase hodnym zápisu. Svůj sprint ukončuju vstupem na hnědej koberec ležící i se svejma zlatejma lístkama na podlaze chodby vedoucí k mýmu pokoji, a teď už pomalejší chůzí se k němu blížím. Ještě během chůze šahám pravou rukou do zadní kapsy kalhot, kam jsem si při nedávnym odchodu uložil peněženku s dokladama, mezi kterejma je i vstupní karta od mýho pokoje. Otevírám dveře do polohy, ve který úplně zakrejvaj zrcadlo visící za nima na stěně mýho pokoje, o kterym už vim, že je průhledem z tajnýho tunelu ukrytýho za zdí, protože už nehodlám nic riskovat. Nevěřím zrcadlům a prosklenejm obrázkům zavěšenejm na zdech tohohle domu a ještě v limuzíně jsem se během rozhovoru s Andrém rozhodl přemístit závěť, schovanou teď v garnýži nad oknem, a to na místo, který v tuhle chvíli považuju za jediný bezpečný v tomhle baráku. Vědomej si toho, že je chodba prázdná, zvládám beze svědků přistrčit židli pod okno, vytáhnout závěť položenou na kolejnicích držících záclonu zdobící okno v pokoji a zastrčit ji pod mikinu.

Rychle se vracim na chodbu, a to s právě poznanym faktem, že i zrcadlo na chodbě je průhled. Proto mám závěť teď schovanou tak, aby nemohl případnej čumil ani odtamtud vidět, že ji přenášim jinam. Zvládám to s bleskovym nábojem, kterej mě hnal nahoru po schodech a během několika málo okamžiků zavírám do teď dokořán otevřený dveře pokoje, který za mnou bzučí osazenou automatikou. Na chodbě nepolevuju v nastavený rychlosti, vytahuju z pod mikiny řetízek s klíčem a tím se dostávám do tajnýho mramorovýho tunelu ukrytýho za výklenkem. Během poslouchání Andrého vysvětlování před pár minutama dole v garáži se mi v myšlenkách připomenula uzamykatelná skříňka na jeho konci, a já jí od tý chvíle považuju za jedinej možnej úkryt cennosti, kterou mám teď schovanou pod mikinou. Předpokládám, že klíč k tomuhle tunelu a k trezoru v něm mám jen já. Proto ukládám podélně smotanej nažloutlej papír omotanej hnědou stužkou s pečetí na polici tohohle úkrytu zabudovanýho do mramoru ve slepym rameni vzadu v tunelu.

Závěť leží na tenký dřevěný polici uprostřed úložnýho prostoru a mizí mi z dohledu díky zavírajícím se dvířkům, který tlačim levou rukou do jejich rámu usazenýho ve stěně. Cejtim ale nutkání a vnitřní hlas motivovanej zvědavostí, která vítězí nad povinností. A jako by moji dlaň ovládal někdo jinej, sleduju, jak skoro dovřený litinový dvířka zase otevírá a ta druhá šahá zpátky na polici, kde leží důvod mýho nutkání a zdroj nepřekonatelnýho pocitu, že prostě musím. Musím se podívat, co mi pradědeček odkázal, jinak nebudu mít celej večer klid a nebudu se pořádně soustředit na go-go.

„Je to vlastně v profesionálním zájmu. Tak už to nezdržuj!“ chlácholí mě moje odrzlejší já, abych sám sobě ospravedlnil zdržování odjezdu za prací, a zároveň mě popohání, protože ho nemůžu zdržovat moc. To už závěť držím v obou dlaních a tou pravou rozmotávám mašli držící závěť ve stočenym stavu. Hnědá stuha zdobená zlatejma lístkama povoluje hned po rozlomení pečetního vosku, ve kterym je otisknutý nějaký kulatý razítko, a padá jako suchý podzimní listí do prachu k mym nohám, jako by tím poeticky říkala: „K nohám ti skládám a odevzdávám tajemství a poklady, které jsem pro tebe dlouhá léta objímala a střežila!“

Než stihne svym dopadem rozrušit souvislou vrstvu prachu na podlaze, následuje ji ale malej kousek papírku, kterej vyklouzává ze závěti v mejch rukách. Jak jsem ji pomalu rozmotával a soustředil se na to, abych starej papír závěti nepoškodil, nevšimnul jsem si ho a uvolnil mu tak cestu ven ze sevření, ve kterym byl dlouhou dobu uvězněnej. Sleduju ho akceneschopnym pohledem a vidím, jak hladce přistává nedaleko mý pravý boty.

Zatím ho nechávám ležet tam, kam právě dopadnul, a zaměřuju se na závěť, teď už plně rozbalenou před mejma očima. Držím jí opatrně a jemně prstama obou rukou za její horní a spodní okraj, ale ten pohled mě naplňuje zklamáním. V angličtině vedený písmo je drobounký a je ho plná stránka, což znamená, že nemám dost času na to se plně seznámit s jejím celym obsahem. Jediný, co se mi zařezává do očí, je uprostřed stránky umístěnej silnějším písmem napsanej text. Ten je umístěnej samostatně na jednom řádku, jako by byl tím nejdůležitějším v tomhle dokumentu: “part 11“.

Víc nestíhám, pokládám rozmotanou závěť zpátky na polici, shejbám se k podlaze pro mašli a ten malej papírek, kterej jsem ze zámotku vysvobodil, ale vím, že už prostě nemám čas. Oba je proto ukládám do trezoru vedle závěti a dovírám jeho dvířka tak, abych je mohl rychle zamknout svym Inro klíčem. Ten se mi celou dobu houpá na krku přes mikinu, kam jsem ho ledabyle zavěsil po tom, co jsem s ním otevřel vstup do tohohle tunelu. Nezdržoval jsem se jeho ukrejváním, abych měl volnou ruku na rychlý rozsvícení světel a souběžný uzavření vstupního výklenku. Proto ho teď mám připravenej po ruce. Řetízek beru do pravý ruky, přetahuju přes hlavu a klíčem na něm zamykám trezor. Zataháním za vnější kličku na jeho dvířkách se ujišťuju o tom, že je opravdu bez klíče nedostupnej.

Už se víc nezdržuju a dobře natrénovanym postupem otevírám výklenek.

Po krátkym nahlídnutí do chodby vyskakuju z tunelu na luxusní koberec. A teprve teď, asi díky zesílený opatrnosti z neprozrazení závěti, si všímám toho, že na něj moje podrážky vykreslily stopy. Ve slabym umělym osvětlení chodby jsou sice skoro neviditelný, ale přesto po důkladnym zaostření je patrný, že se prach uvízlej na mejch botách otisknul do hnědejch vláken koberce po tom, co jsem minule ukončil svý brouzdání prašnou chodbou v tunelu. Zatím vždycky jsem z něho ale pelášil pod tlakem nějakejch emocí, díky kterejm jsem si nikdy pořádně tohohle nepořádku nevšimnul. Měl jsem štěstí, že je v těchhle dnech dům poloprázdnej, proto se i úklid provádí jen o víkendu, a po chodbách v horních patrech se nepohyboval kromě mě zatim nikdo jinej. Mohl jsem tim totiž, taky mimo jiný, způsobit nepotřebnou paniku a zájem nežádoucích pátračů, protože stopy najednou vycházející ze zdi by ve slabších povahách mohly vyvolat děsivý představy duchů pohybujících se po domě a procházejících skrz jeho stěny. Otáčím se do tunelu a sahám po vypínači, kterym otáčím a tím tajnou chodbu posílám zpátky do temnoty a utajení pomocí uzavírajícího se výklenku. Po úplnym dosednutí jeho pohyblivý části do mramorovýho rámu se o něj opírám zádama pro získání stability a dlaní zbavuju obě svý podrážky prachu, abych na koberci nevytvářel další prachový šlápoty.

Dlaně čistím o sebe navzájem a pak jejich posouváním po povrchu koberce ničím stopy, který jsem tu nechal posledně. Už se ale fakt nemůžu víc zdržovat, závěť je podle všeho v neprozraditelnym a nedostupnym úkrytu, proto se rozbíhám po schodišti dolů do garáži. Rozrážím plechový dveře a v běhu směrem ke stále otevřenejm dveřím limuzíny, který jsem tak nechal před pár minutama, vyzvídám na Andrém plán odjezdu dohodnutej odpoledne s Richardem. Můj řidič je ale už přetlakovanej netrpělivostí a nervozitou, proto přešlapuje u svejch otevřenejch dveří: „Sedej a už nezdržuj! Řeknu ti to po cestě.“

Tím mě nekompromisně usazuje do auta, sám s hbitostí kaskadéra přistává v řidičově sedačce a já bez toho, abych zaznamenal start motoru, kontroluju čas na digitálních hodinách, umístěnejch na baru v autě, ukazujících sedmnáct hodin a třicet sedm minut. To už se limuzína dává do pohybu a pomalou jízdou se posouvá k výjezdu z garáží.

Dostává se díky tomu do nakloněný polohy, jako by se auto chystalo na start do mraků, všema odstínama modrý barvy hrajících a stahujících se na obloze nad Prahou. André mi během čekání na úplný otevření garážovejch vrat vysvětluje, proč limuzínou jedeme sami. Ostatní totiž, včetně Lídy a Martiny z recepce,

jsou už zřejmě touhle dobou na výstavišti a odvezl je tam po rozhovoru se mnou Richard minibusem. Dřív než bylo původně v ranním plánu, protože na výstavišti se musí připravit stoly na raut, kterej Richard ještě dodatečně odpoledne zařídil.

V tom okamžiku projíždí dlouhej bílej obr s náma na palubě pod zvednutejma vratama a stáčí se doprava na hlavní ulici. Srovnává se elegantně vodorovně s vozovkou a pomalym popojížděním v koloně aut vytvořený odpolední dopravní špičkou se blíží k první nedaleký světelný křižovatce. André zapíná rádio a zlostnym mručením, který je souběžně doprovázený jeho vulgárním komentářem, vyjadřuje svý znepokojení nad situací na křižovatce, která se mu zdá neobvykle málo průjezdná, a to i s přihlídnutím k vrcholící odpolední špičce.

Jeho podezření potvrzuje reportáž, která zní z dopravní relace rozhlasovýho vysílání, informující řidiče o rozsáhlý nehodě pěti kamionů. Ty do sebe postupně nabouraly na sjezdu z městskýho okruhu v západní části Prahy krátce před sedmnáctou hodinou, a to kvůli opuštěný dodávce uprostřed jízdního pruhu. Nehoda zablokovala během několika málo minut tenhle směr okruhu, včetně křižovatky před náma. Špatný dopravní situaci nepřispává ani velký množství záchranářskejch vozů snažících se rychle dostat, se zapnutejma majákama a sirénama, na místo nehody.

Jak se dál nesou prostorem limuzíny slova vycházející z reproduktorů rádia, se dozvídáme, že kamion, kterej jako první naboural do dodávky, převážel cisternu s naftou a ta teď uniká do okolí místa nehody a hrozí tak ekologický škody, kterejm se snaží zabránit právě rychle se přibližující vozy hasičů prodírající se stojícíma kolonama. Řidič dodávky z místa nehody podle všech zatím dostupnejch informací utekl a policie po něm vyhlásila pátrání a žádá případný svědky o pomoc. Informací přibejvá a z nich leze to, že blízko místa týhle nehody je zatím neidentifikovanej mrtvej motorkář a policajti tak předpokládaj nález dalších, třeba odmrštěnejch těl účastníků tohohle karambolu, a celá záchranná akce se komplikuje, kvůli prohledávání okolí pokrytýho hustym křovím. Doprava kolabuje, ale André přesto zachovává klid. Protože teď, když už ví, co a kde se stalo, zná správný řešení tohohle problému. Je totiž zvyklej na komplikace nastražený provozem v evropskejch velkoměstech.

Vrací se mu jeho obvyklá barva a pohodářská nálada. Otáčí se na mě a z mýho výrazu zřejmě poznává mojí nervozitu z pozdního příjezdu, proto mě uklidňuje: „Klid! To zvládnem. Už jsem si tu našel pár zkratek a hlavně jsem si udělal pár známejch u místních dopraváků, tak si nějakej ten prohřešek můžu dovolit, a i kdyby ne, tak malá pokuta nás nezabije!“

Hned po tom stáčí limuzínu doleva a kormidluje jí přes jízdní pruh v protisměru, kterej je díky neprůjezdný křivatce před náma volnej. Vjíždíme do boční uličky, na jejímž začátku v našem směru je dopravní značení zakazující vjezd motorovejch vozidel s výjimkou vozů zásobování a dopravní obsluhy. Míjíme tuhle značku a André s úsměvem na rtech dodává: „Když mě chytnou, řeknu, že vezu důležitý zásoby.“

Vytahuju mobil a esemeskou informuju Richarda o našem zpoždění. S odesíláním zprávy na jeho mobilní číslo posílám i svůj pohled zamilovaně do prostoru kabiny pro cestující a nechávám se unášet myšlenkama na večerní vystoupení, ukonejšenej okolnostma nabytejma během dnešního dne, který mi přinesly úlevu. Doslova a do písmene mi jeden kámen spadnul ze srdce objevem schránky se závětí, druhej ho následoval Andrého zpovědí učiněnou před odjezdem, která způsobila i pád třetího zatěžujícího šutru, protože po tom, co mi André odhalil, že on je člověkem najatym Inrama, kterej mě měl připravit o nalezenou závěť, mi došlo, že Richard je tím pádem mimo podezření z jakejchkoliv nekalejch úmyslů vůči mně. Inrové ho totiž nenajali, když na mě nasadili už Andrého, a kdyby byl proti mě štvanej Pravou církví římskou, už bych byl asi dávno mrtvej.

To ale fakt nejsem.

Právě naopak se po dnešnim odpoledni cejtím plnej síly a chuti do života, která je živená sílicíma citama k Richardovi, kterym teď už zřejmě nestojí nic v cestě, a jeho častý vyjadřování sympatií tak můžu při nejbližší příležitosti konečně opětovat. Zbavenej tak zátěže přivírám oči a pronikám hloubějc do prožitků přinášenejch jízdou. Dopravní informace ve vysílání rozhlasu nahradil André přeladěním stanice hudební kulisou a já se plně důvěřující jeho řidičskýmu umění, protože mi stejně nic jinýho nezbejvá, pohodlně zasunuju do luxusní kožený široký sedačky. Užívám si pohupování limuzíny doprovázený ševelením klimatizace, která nás odděluje od dusna venku oznamujícího příchod bouřky.

Cesta probíhá bez dalšího zdržení a jinejch problémů až k našemu cíli díky neuvěřitelnýmu řidičskýmu umění mýho šoféra a teď už opravdovýho kamaráda v jedný osobě, kterej prokličkoval pražskejma uličkama a objel tak nehodou paralyzovanou část města. Snad možná i díky tomu, že policejní hlídky jsou soustředěný v exponovanějších částech dopravního systému a žádná z nich tak nezaznamenala ani jeden z provedenejch přestupků proti dopravním předpisům, kterejma André obohatil svůj pomyslnej řidičskej deníček.

Siluety budov centrálního veletržního areálu se za nedlouho objevujou za zatemněnejma sklama okýnek naší limuzíny, což i Andrého uklidňuje: „Tak jsem konečně na místě. Bez pokuty, i když něco určitě přijde dodatečně z pouličních kamer, ale stálo to za to!“ hodnotí nahlas svůj výkon, vědomej si jeho následků. Zřejmě přesto spokojenej, že mě dopravil k cíli s minimálním zpožděním.

Limuzína najíždí a zastavuje v zadní bráně výstaviště, ve který André staženym okýnkem hlásí stojícímu vrátnýmu naši totožnost. Ten souhlasně pokyvuje hlavou a pravidelnym máváním pravý ruky naznačuje, abysme pokračovali v jízdě dál mezi pavilony a do provizorního městečka vybudovanýho mezi nima a tvořenýho z na sebe navazujících párty stanů a obytnejch přívěsů. Naše auto se pomalu proplejtá úzkejma uličkama tohohle mraveniště s opatrností vyžadovanou hustym výskytem chodců.

Když v tom se jeden z nich najednou staví před kapotu krokem jedoucí limuzíny a já i André s úlevou koukáme přes její čelní sklo do modrejch očí Richarda, kterej laškovně klepe na svý náramkový hodinky. Po kraťoulinkym žertovnym gestu se stáčí ke dveřím spolujezdce a nastupuje do kabiny k Andrému: „No nazdar! Kde jste?! Já už myslel, že vás pojedu hledat!“

Richardova přítomnost mě provokuje k přesunu k otevřený přepážce do kabiny řidiče, tím se k němu dostávám tváří v tvář a využívám situace k prvnímu oficiálnímu flirtu: „Ale já ti posílal zprávu! Ty smsky ode mě nechceš číst?! Hmm, a já přitom myslel, že netoužíš po ničem jinym, kocoure!“

Richard chápe, že můj postoj k němu se mění, proto se s rozzářenym úsměvem otáčí a kouká mi do očí: „Já vím! Já vám chtěl jen vyjádřit, že jste mi tu chyběli!“

Do toho se André chechtá: „Hele kluci, z toho mě vynechejte, jo!“

„Ty víš, jak to myslím,“ pošťuchuje ho Richard zaťatou pěstí a pak se otáčí zase na mě, „ale Damián mi tu opravdu chyběl!“

Mlčky, aby dál nepřiváděl Andrého do rozpaků, se na mě Richard občas se sladkym úsměvem ohlídne. To mě rozesmává už jen z toho důvodu, že se chováme jako puberťáci, který jsou prvně zamilovaný a nemůžou se toho nabažit. Usmívám se na něho ale i proto, že mi tohle pubertální chování dělá dobře a zahání trému, která by se v okolí mý bránice třeba jen chtěla usídlit s pomyšlením na blížící se vystoupení. To jsem ale kvůli nástupu Richarda do auta na chvíli úplně vypustil ze svejch myšlenek.

S povelem k zaparkování, vycházejícím ze šéfovejch úst, se opět vracím z romantickýho poblouzení do dimenze právě dějících se reálií a vidím Richardovu levou ruku, která ukazuje Andrému místo, kde má koně řehtající pod kapotou limuzíny ustájit. Ten koná podle jeho instrukcí a bílej dlouhán se zastavuje u jednoho z vchodů do provizorního zákulisí. Richard nám každýmu v autě podává na šňůrkách připevněný jmenovky, který jen oprávněnejm osobám umožňujou vstup do dveří hlídanejch ochrankou. Oba si je poslušně nasazujeme na krk a po tom, co jsem si ze zavazadlovýho prostoru vyzvednul svojí taneční brašnu, vcházíme těma hlídanejma dveřma do fascinujícího světa.

Světa, kterej je pro mě další dimenzí mýho bytí a okouzloval mě už jako malýho kluka, pro kterýho byla nejoblíbenější hrou ta na divadlo. Já v ní pořád dokola otevíral a zavíral oponu vytvořenou ze starýho ubrusu přehozenýho až k zemi přes jídelní stůl, kterej mi půjčovala máma. Ta mý umělecký sklony podporovala, aspoň co mi útržkovitý vzpomínky v mý paměti zobrazujou. Sama totiž ráda tancovala a byla hrdá, že jsem pohybovej talent a lásku k divadlu zdědil po ní. Do dneška ji v těch vzpomínkách vidím, jak stojí u sporáku, na kterym vaří oběd, a já skrčenej mezi nohama jídelního stolu předstírám, že prostor pod ním je jeviště. Máma odkládá na chvílí vařečku a nadšeně jásá s ostatníma imaginárníma divákama nad mym hereckym výkonem, a mně je při tom hrozně hezky a hřejivě. A to je asi jeden z důvodů, proč rád vstupuju do divadelního světa plnýho představ a iluzí, protože doufám, že v jedný z těch hezkejch a hřejivejch fantazií znovu potkám mámu.

Přivinu se k ní, nasaju její parfém, kterej se mi navždycky zapsal voňavym písmem do paměti, pohladím její hustý dlouhý vlasy a pošeptám jí: „Pozorně se dívej! Dneska budu tancovat jen a jen pro tebe.“

S každym mym vstupem na jeviště cejtim touhu tancovat tak, jako by se na mě máma dívala a viděla ve mně svůj nesplněnej sen a byla na mě hrdá. Možná i proto se rád při každý příležitosti toulám zákulisím plnym pojízdnejch věšáků s uskladněnejma kostýmama, nahromaděnejch rekvizit a sem tam pobíhajících účinkujících, osvětlovačů, inspicientů, zvukařů a dalších nepostradatelnejch človíčků zajišťujících v nepřehlednym, ale dopředu zorganizovanym chaosu to, že divák na druhý straně opony bude okouzlenej představením odehrávajícím se mu před jeho, po zážitku lačnejma očima na prknech, který znamenaj svět. A ten svět tady v zákulisí vytvářej a udržujou při životě tyhle lidi, a to mě vždycky okouzlovalo a očarovával mě ten pocit rodící se se vstupem do těchhle míst, do kterejch divák nikdy nevstoupí. Jsem uchvácenej tajemnem ukrytym před divákama za kulisama na scéně, tajemnem, ze kterýho k nim přicházej postavy a efekty, který tam venku mimo zdi divadelního sálu nemůžou potkat a zahlídnout. A jedním z elementů přinášejících do mý práce nadšení je to, že já jsem jedním ze členů posádky kormidlující tuhle loď fantazie. Během dnešního večera se ale v zákulisí bude pohybovat tým o menším počtu členů a jeho chodby nebudou přeplněný na sebe se tlačícíma účinkujícíma čekajícíma na svůj výstup a tímhle davem prodírajícím se technickych personálem, protože tenhle večer patří jen mně a jednomu diskžokejovi na scéně. Přesto atmosféra zákulisí zůstává, jako by tu všichni ty lidi byli a naplňovali ho svou nervozitou, trémou a halasením, který je neustále potlačovaný inspicientem vyžadujícím ticho. Jsem v euforii už jen z toho, že moje umění je jednim z těch efektů, který diváky okouzlujou a zatím ho vždycky ocenili obdivem.

Jak postupujeme všichni tři úzkejma chodbičkama dál do nitra stanovýho městečka, moje nadšení z tohohle prostoru s každym krokem sílí a nabírá na intenzitě. Nemůžu se už dočkat, až se v šatně převlíknu a na určenym místě v sále zaujmu úvodní pózu, kterou s prvníma tónama proměním v pro mě typický taneční šílenství plně ovládanej exhibicionistickou částí svojí osobnosti.

V takovejchhle vystoupení předcházejících chvílích se ale většinou o slovo hlásí moje ukecaný a škodolibý já: „Co blázníš?! Tohle není Broadway! Dneska budeš jen pár hodin dělat go-go na improvizovanym podiu postavenym pro estrády v rámci veletrhu! Který si mimochodem ještě ani neviděl! Třeba budeš zastrčenej někde stranou tak, že na tebe nebude ani vidět, ha!“

Tohle já umí bejt taky pěkně protivný, ale nenechávám se rozhodit jeho poznámkama. Protože vím, že i přesto podám stoprocentní výkon. Vím, že když se postavím na jakýkoliv jeviště, podium, nebo třeba jen do taneční klece, proměním se ve hvězdu a zářím, jako kdybych byl v jednom z divadel na slavný ulici v New Yorku a měl před sebou hlavní roli v celovečerní muzikálový show.

To už se dostáváme na delší rovnou chodbu, v jejíž polovině je po levý straně moje šatna. Ta sice není ve stylu muzikálovýho divadla, ale jsem rád, že je aspoň nějaká. Hlavou mi letí hrubej odhad toho, kolikrát jsem se na nejrůznějších diskotékách převlíkal pod schodištěm do sklepa, nebo mezi prázdnejma přepravkama na pivo. Proto s povděkem pozoruju cedulku se svym jménem, která je na jejích dveřích. Tu míjím a už stojím uvnitř, u malýho nástěnnýho zrcadla, a pokládám na jedinou židli svou brašnu: „Mohlo to bejt ještě menší a mnohem horší! Díky za ty dary!“

K otevřenejm dveřím moji pozornost přitahuje Richardův hlas, kterej v nich stojí a baví se mojí poznámkou. Během toho se ke mně pomalu přibližuje, bere mě za ruku a vytahuje mě za ni zpátky na chodbu. Jemně mě táhne směrem do sálu, oddělenýho od chodbičky těžkym závěsem, za kterym zmizel chvíli před náma André, aby tam pomohl ostatním s přípravama sálu.

Jak se k závěsu blížíme, Richard se přede mnou, pořád držící mojí ruku, zastavuje, a tím se stává překážkou pro mojí další cestu. Já, poháněnej setrvačností, nestíhám reagovat na jeho náhlý a mnou nečekaný chování, a přistávám proto na jeho širokym hrudníku. Naše spojený ruce se obtáčej kolem mýho pasu, a on si mě díky tomu přitahuje ještě blíž. Krátkym pohlídnutím do chodby přes moje ramena jí kontroluje, a protože jsme na ní v tuhle chvíli sami, proměňuje Richard tohle místo a tenhle okamžik v jeden z těch, o kterejch každej zamilovanej sní. Sní a představuje si ho v nejrůznějších provedeních, a to tisíckrát před tim, než se ten okamžik promění ve skutečnost. A když se pak tyhle fantazie mění v realitu, chce v nich zůstat na pořád, chce, aby nikdy neskončily, anebo si je chce aspoň co nejdýl pamatovat. První mileneckej polibek, kterej si my dva teď vyměňujeme, byl a je pro mě takovou fantazií a do týhle chvíle jen mučivou touhou. Ta se ale pomalu, s tím jak si vychutnávám Richardovu vůni, sílu a doteky, mění v točící se svět zabarvenej do slonoviny. Protože to je barva stanovejch plachet kolem nás, který tvoří chodbu spojující jednotlivý, od sebe nepříliš vzdálený pavilóny. Jeho sladký plný rty se od mejch odpoutávaj až s prvním zvukem naznačujícím to, že v sále začíná zkouška aparatury. Naše políbení a objetí končí, ale my zůstáváme spojený očima, který od sebe nedokážeme odtrhnout tak snadno, jako naše rty. Richard, rozzářenej a rozpálenej jako polední slunce, se ke mně naklání a šeptá mi do ucha: „Mám pro tebe překvapení a doufám, že ti udělá radost!“

Otáčí se a zase mě za ruku, kterou vůbec nepustil, táhne k závěsu. Po jeho odhrnutí se před náma objevuje sál s tanečním parketem vytvořenym uprostřed něj barovejma stolkama rozestavěnejma dokola. Richard mě vytahuje za ruku ze závěsu na podium, na kterym už DJ zapojuje a chvílema i zkouší aparaturu a snaží se nás seznámit, ale já už nevnímám. Sice klukovi se sluchátkama na uších podávám ruku a asi mu říkám i svoje jméno, ale to jeho se ztrácí kdesi v éteru přehlušovaný mojí soukromou mlhou, která otupuje můj sluch i zrak. Nechci totiž věřit svejm vlastním smyslům a od mixážního pultu zírám jako omámenej do rohu pod podiem, kterej při příchodu ze zákulisí nebyl na první pohled vidět. Až když jsme se posunuli blíž k forbíně, jsem zahlídnul to, co je Richardovym překvapením, na který je očividně hrdej. Moje ohromení je tak monstrózní, že jeho radost z povedenýho překvapení z něho přímo odkapává, a on ji transformuje do jen tak mezi řečí sebevědomě kladený otázky: „Mladý pán je spokojen?“

Nemám slov a jen souhlasně nekontrolovaně kejvám hlavou, proto Richard ještě dodává: „Doufám, že se ti bude dobře tancovat!“

To už moje ochromení, způsobený náhle nastoupenym překvapením, trochu polevuje a slova se začínaj tvořit i v mejch hlasivkách: „Jak jsi to dokázal? To je nádhera! Už jsem ani nedoufal, že si na něm ještě někdy zatancuju! Díky! Udělals mi obrovskou radost.“

On ji ale ještě násobí: „Není to přímo on, ale sehnal jsem pro tebe na jiné diskotéce přesnou kopii, kterou zítra odstěhujeme na diskotéku do Lístku. Dneska si ji tady jen zajedeš.“

Všechno ve mně pulzuje radostí a já bych nejradši vykřičel do celýho světa to, že ho muluju, ale krotím se: „Paráda! Jsi frajer, děkuju! Pusu dostaneš vzadu.“ šeptám mu do ucha.

A on mi to šeptání vrací: „Doufám, že nebude poslední! Stejně tak jako má překvapení a dárky pro tebe. Chci, abys byl šťastný!“

Otáčí se směrem do sálu, kde se pohybujou ostatní členové firemního týmu. Těm, co mě ještě neznaj, představuje moji maličkost a vybízí je, abysme se navzájem poznali během nadcházejícího večera u sklenky vína a občerstvení, který je nám všem a hostům večírku k dispozici na servírovacích stolech právě prostíranejch podýl obou bočních stěn sálu. Ty už se pomalu plní tácama a mísama zdobenejma lahůdkama, který přinášej naši číšníci a mě tím připomínaj, že jsem nevečeřel a dostávám hlad. Po ukončení proslovu, kterej Richard právě pronesl do spodních partií parketu, se otáčí zpátky na mě a posílá mě vyzkoušet přesnou kopii tanečního špalku, kterej jsem okupoval několik měsíců v Discoklubu.

Robustní černá kostka, asi metr vysoká s prosklenou horní stranou, z pod který je tanečník nasvícenej několika různobarevnejma pohyblivejma světlometama a stroboskopem, je pro můj způsob tancování naprosto ideální. Tuhle osobní informaci jsem Richardovi, jen tak mezi řečí, prozradil během přijímacího pohovoru. On si ji očividně zapamatoval a dneska ji šikovně použil jako dechberoucí překvapení.

Já ale nesouhlasně kroutím hlavou: „Ne, ne! Tuhle nemusím zkoušet, tu já moc dobře znám a věřim jí. Jen tam zkusmo skočím na jednu písničku, abys byl spokojenej, a pak půjdu ostatním pomoct se zbytkem stolů. A taky něco zobnout, umírám hlady. Souhlas, šéfe?“

Richard se ke mně jen přitáčí o trochu blíž: „Začínáš přesně v sedm! Pět minut před tím budu u tebe v šatně, abych ti popřál to vaše… zlom vaz!“

A s mrknutím oka mizí za závěsem v zákulisí.