Románová pohádka - 11.díl

Bez fyzickýho poškození, i díky trávníku za mnou, se můj zadek setkává s matičkou Zemí. Současně se mnou na ní dopadá i taška s trezorkem. Na rozdíl ode mě ta ale trefuje souvislou řadu obrubníků, který oddělujou trávník od dlažby na chodníku. Těžkej kovovej trezorek ukrytej v plátěný tašce, kterou mám pořád připoutanou k zápěstí, uvolňuje po setkání s betonovou obrubou jeden její už kdysi dávno nalomenej kus. Ten se vylamuje, mírně povyskakuje nad úroveň trávníku a bere s sebou i část starýho betonovýho základu, do kterýho byl původně zasazenej. Jeho zvětralej cement se teď mísí s vyprahlou hlínou a pískem v blízkosti mojí ruky.

Pokus o nepozorovaný nabrání plný hrsti týhle sypký a jemný směsi, kterou nahmatávám pod prstama, je úspěšnej a celej obsah takhle naplněný dlaně končí v Raulovejch očích, protože ten se ke mně přískokem přiblížil. I přes dočasný oslepení mává před sebou mohutnejma prackama se zjevnou snahou nahmatat mě a chytit k dalšímu útoku. To se mu ale nedaří a já tim získávám čas vyklouznout z jeho dosahu, postavit se mu za záda, volnou rukou popadnout ulomenej kus betonovýho obrubníku a rozpřáhnout se tak, že cílem dopadu jeho ostrý hrany není nic jinýho než Raulův vaz. Raul se přede mnou bezvládně potácí a netuší, kde mě má hledat. Prstama obou rukou se snaží vyčistit svůj nefunkční zrak a je při tom pořád otočenej zátylkem ke kusu betonu v mojí ruce. Já ji zvedám nad hlavu a se zaťatejma zubama, a s nezvyklatelnym odhodláním podporovanym vztekem z útoku na mýho Richarda, kumuluju všechny síly ve svym těle k co nejsilnějšímu úderu. Když v tom, kromě nenávistnýho hučení, slyšim v uších:

„Nedělej to! Ten ti za to nestojí!“

Překvapuje mě, že slyšim známej hlas v ulici, kde v odpolední špičce není živáčka. Polevuju proto v nápřahu, ale ruku s primitivní zbraní nechávám připravenou k úderu. Otáčím hlavu doleva, odkud přichází Dannyho hlas a nejen hlas, Danny osobně se ke mně blíží po tom, co vyskočil ze dveří taxíku, ze kterýho na mě ještě před jeho zastavením vykřiknul. Chytá mě za ruku a násilím z ní doluje úlomek obrubníku, kterej svírám pevně tak, jako by byl tim jedinym, co mi může přinýst pocit spravedlnosti a odplaty za způsobený násilí. Danny je ale přece jen silnější, a to i díky svýmu výcviku, kterej využívá i ke zpacifikování motajícího se Raula. Několik dobře mířenejch chvatů a násilník padá k zemi neschopnej dalšího odporu. Danny ho zaklekává, stáčí mu obě ruce za záda a svazuje je opaskem, kterej hbitě vytáhnul ze svejch kalhot. Stejně jako mobil, kterej mi podává a komanduje mě, abych okamžitě volal policajty a pak se postaral o záchranku pro Richarda. Vidí totiž, že se dostávám do šoku, kterej zahnal na útěk mojí předešlou bojovnost. K Richardovi bych se rozběhnul i bez jeho popudu, ale zbavenýho strategickýho uvažování mě nenapadlo hned vytáhnout mobil a volat odbornou pomoc. Nepřemejšlim nad tim, proč mi k tomu podal svůj mobil, a popohnanej jeho povelem v následujících vteřinách vymačkávám na jeho klávesnici požadovaný telefonní zkratky.

Do příjezdu záchranky držim hlavu svýho hrdiny v dlaních a bez negativních emocí ho hladim po vlasech s čekáním na to, až otevře oči. Považuju za naprosto samozřejmý, že je otevře, stejně jako to, že to bude každym okamžikem. Ani na vteřinu si nepřipouštím, že by jeho stav mohl bejt vážnější nedovolující jeho probuzení. Přesto se mi nepopsatelnym způsobem ulevuje, když se jeho modrý oči pomalu začínaj vyklubávat z neochotně se zvedajících víček. Ty se sice ještě párkrát zavřou, ale intervaly, ve kterejch zůstávaj otevřený, se prodlužujou a po několika minutách zůstávaj otevřený jen s přirozenym mrkáním. Proto už sám může pozorovat, ležící v mym náručí, příjezd záchranky a policejního auta, který se sem řítěj tak, jak se sluší, se sirénou a blikajícíma majákama. To zmateně komentuje za sebou jdoucíma otázkama:

„Sakra, co se stalo? Kde to jsem? Proč ležím? Dami, jsi v pořádku?“

Tu poslední už pokládá s výrazem, kterej naznačuje, že už přesně ví, co se stalo, kde je a proč leží. Proto odpovídám jen na ni: „Jo dobrý, v pohodě. O mě se nestarej! Ty se koukej postavit, ať vím, že ti nic není!“

Teprve teď si uvědomuju, že celý dosavadní snažení o uplatnění závěti je možná v… háji. Náraz schránky do obrubníku mohl aktivovat skartační proces v jejim nitru. Mohl bejt bezpečnostnim systémem, kterej chrání závěť před neoprávněnou osobou, vyhodnocenej jako pokus o násilný otevření trezorku. Nebudu se ale stresovat, a Richarda už vůbec ne, a otevření schránky u notáře bude tak překvapením.

To už z policejního auta vyskakuje urostlej a sakra pohlednej kluk v uniformě, kterej hned zaregistroval člověka ležícího na zemi, a proto míří rovnou k nám a zajímá se o Richardův stav. Jsem ale trochu překvapenej, protože hned, co ten uniformovanej hezoun kouknul na Richarda a zjistil, že je při vědomí, nasadil přísnej tón:

„No jo! Zase pan Valten. Člověče, ty musíš mít vždycky něco extra a být u všeho, že si nedáš na starý kolena už pokoj.“

Richard se usmívá, což mě okamžitě uklidňuje a ani se nepodivuju nad jednáním toho policajta, protože je z něho jasný, že se s Richardem moc dobře znaj. To Richarda opravňuje ke slovům, jejichž razantnost, k mojí radosti, mě přesvědčuje o tom, že je v pořádku:

„Hele, ty! Náčelníku vosí číro, buď rád, že tady nemusíš vyšetřovat a protokolovat vraždu, to by bylo mnohem náročnější a delší. Radši pomoz tamhle Dannymu!“

Během zvedání ze svý horizontální polohy ukazuje pravou rukou na Dannyho klečícího na zkroucenejch rukách Raula, kterej z příjezdu policajtů pochopil, že odpor je zbytečnej, a tak ho ani neklade. S policajtem, kterej přispěchal k nám, přijel i jeho kolega a ten už znehybněnýmu Raulovi nasazuje pouta, přebírá si ho spoutanýho od Dannyho a toho tím konečně vysvobozuje z role zachránce.

Danny přibíhá k nám s otázkou, jestli jsme oba v pořádku. Souběžně s ním se k nám dostává i záchranářka, která vyskočila z dobržďující sanitky a podpírá Richarda, kterej to s chlapskou hrdostí odmítá a dovoluje jí jen lehký přidržování za ruku, díky kterýmu ho hezká blondýnka dovádí k otevřenejm zadním dveřím záchranářský dodávky a tam ho posazuje. Policajti i záchranáři vyzvídaj sled událostí vedoucích k jejich přivolání. Zdravotníci proto, aby mohli poskytnout Richardovi odpovídají ošetření, a policajti zase chtěj vypátrat toho, kdo to zavinil. Já upozorňuju na ten hadr ležící teď na zemi před zelenou dodávkou a popisuju, jak ho Raul přidržoval Richardovi u obličeje. Policajt a Richardův kamarád v jedný osobě zvedá hadr z asfaltu a opatrně prozkoumává čichem nasládlej smrad, kterej se z něho uvolňuje. Po přičichnutí ho odtahuje od nosu s jednim jedinym slovem: „Chloroform.“

Pak podává ten kousek chemikálií nasáklý tkaniny zdravotníkovi, stojícímu vedle něj. Ten čichovou kontrolu opakuje a pak se otáčí na Richarda sedícího v sanitce opečovávanýhoj jeho kolegyní:

„Tak to buďte rád, že jste to přežil, větší dávka tohohle sajrajtu a mohl jste skončit úplně jinak. To už se na lidi vůbec nepoužívá.“

Pak se soustředí na tu blondýnku: „Mílo, dej mu kyslík!“ A zase hned zpátky na Richarda: „My s tím nic jinýho neuděláme. Jen vás převezeme do nemocnice na interní vyšetření.“

Vrací hadr policajtovi a stáčí se k Richardovi, prohlíží zblízka jeho oční panenky a kontroluje mu srdeční tep. Během toho se ptá, jak se cejtí, jak se mu dejchá, jestli nemá mžitky před očima, nebo jestli se mu dokonce netočí hlava. Richard se snaží bejt za správnýho superhrdinu a odmítá přiznat jakýkoliv potíže, snad možná i s vědomím toho, že mě má dopravit na sjednanou schůzku s notářem. To já odmítám po tom, co ho zdravotníci upozornili na to, že by měl podstoupit důkladnější vyšetření v nemocnici a nabízej mu okamžitej převoz do tý nejbližší. Trvám na tom a tvrdohlavě si stojím za tim, že na schůzku nepůjdu dřív, než on podstoupí doporučovaný vyšetření. V Richardovi se proto naplno probouzí manažerská krev a už zase v plný síle dává příkaz, kterym mě upozorňuje na to, že na schůzku musím, protože Julian se zase musí vrátit za svejma povinnostma a nemůžeme ho tady zdržovat. Pak se jeho přísnej hlas mění na diskrétní šeptání do mýho ucha, kterym mě důrazně upozorňuje, že pro všechny, a hlavně pro mě, bude lepší, když závěť co nejdřív uplatnim ve svůj prospěch. Svý šeptání pak otáčí k Dannymu a prozrazuje mu, kam jsme měli namířeno s prosbou, aby mě tam doprovodil, zatímco on se na moje nalejhání nechá odvízt do nemocnice, a dokonce mi přiveze lékařskou zprávu, abych měl klid.

V tom k nám přistupuje známej policajt, zatímco ten druhej hlídá spoutanýho Raula v policejním autě s otázkou, čí je ta odstavená zelená dodávka a jestli nevíme, co je v jejim nákladovym prostoru, protože se mu zdá, že odtamtud slyší nějaký zvuky. Samozřejmě nikdo z nás ani netuší správnou odpověď na jeho dotazy, jenom se všichni od vlastnictví dodávky distancujeme.

Policajt proto pozorní a vytahuje služební zbraň, kterou bere do pohotovostního uchopení a pomalu přistupuje k zadní části dodávky k místu, kde se její dvoukřídlý dveře zamykaj. Bere za kliku, ale ani jedna část dveří se neotevírá. Proto do vnitřku nákladovýho prostoru dodávky vysílá silnym výkřikem výzvu k ustoupení ode dveří a bez dalšího otálení svou zbraní zámek deaktivuje. Dveře se vzápětí rozlítávaj a v nich se objevuje vytřeštěnej obličej rozcuchanýho Andrého. Všechny, jak tam stojíme a zíráme s vykulenejma očima na něj do prostoru dodávky, nás vítá nadávkou:

„Jste všichni hluchý jak polena! Já tady vřískám už věčnost. Už jsem myslel, že mě tady necháte zamčenýho a půjdete na mejdan. Sakra!“ Hned po tom vyskakuje z dodávky, s dopadem na asfalt nás odstrkuje a vzniklou mezerou mezi náma si vykračuje přímo k blonďatý záchranářce starající se o Richarda, a jako by s ní chtěl na místě založit rodinu jí nalejhavě oslovuje:

„Já taky potřebuju kyslík! Ale já jsem nalejhavější případ, já potřebuju dejchání z úst do úst. Já byl taky omámenej, a víc. A odvezte mě, kam chcete! S váma pojedu kamkoliv.“

Blondýnka, ač do týhle chvíle plně profesionální, je tim naprosto zaskočená a chvíli se nevěřícně chichotá. Až po našem ujištění, že André asi říká pravdu a taky se stal obětí stejnýho útoku, se ho ujímá s odbornou péčí, jakou poskytla před chvílí Richardovi. Ten se zase stává pánem situace, protože si uvědomuje časovou tíseň, do který jsme se kvůli tomuhle incidentu dostali. Začíná nás všechny jako rozenej vůdce zase, teď už důraznějc, komandovat, a to včetně přítomnýho strážce zákona, kterýho oslovuje křestním jménem: „Pavle, my se za tebou stavíme všichni navečer a podáme vysvětlení. Určitě budeš sepisovat nějaký protokol. Stačí to, viď? My totiž teď hrozně spěcháme!“

A aniž by ho nechal reagovat svůj pomněnkovej, ale teď přísnej pohled, otáčí se na mě a Dannyho, a se stejnou přísností, která z něho odkapává, povídá: „Vy už jděte! Je to kousek, jste tam za pár minut, nebo Juliana prošvihnete.“

Pak popadá Andrého, kterej sedí na schůdkách sanitky pod nim, za ramena a vytahuje ho do jejího vnitřku:

„Tak nás pojďte vyšetřovat, ať to máme za sebou!“

Policajt Pavel jen s úsměvem nevěřícně kroutí hlavou: „Ty jsi pořád stejný! Jasně, že to jde. Mám odpo a jsem na služebně až do večera. Najdeš mě v kanceláři. Pro dodávku pošlu naše techniky a toho výtečníka bereme rovnou s sebou. Tak se mějte, panstvo!“

Po těhlech slovech se obrací k zelený dodávce, u který stojí. Zavírá všechny její otevřený dveře, aby nelákaly zloděje, než sem dorazí technická jednotka a odveze ji. Pak nasedá ke kolegovi a Raulovi do služebního auta a to s nima v mžiku mizí v zatáčce. Stejně tak rychle jako zmizelo policejní auto, bouchaj i dveře sanitky a ta odjíždí stejnou zatáčkou na hlavní třídu. Svůj odjezd ohlašuje vřískající sirénou, která je slyšet ještě několik minut díky tomu, jak se její zvuk tříští o fasády domů a dolejhá až k nám i přesto, že už musí bejt o pěknejch pár bloků dál. Stojíme s Dannym nehnutě a nevěřícně naproti sobě. Nastalej klid přerušuje až jeho:

„To je teda den! A já myslel, že už tě neuvidím. Ale jsem rád, že jsem se stihnul vrátit včas. Ten tvůj Richard je sympaťák, snad mu nebude vadit, že jsem se objevil?“ Což mi připadá jako hodně velký zlehčení toho, co pro nás právě udělal. Protože kdyby se tu neobjevil v pravou chvíli, nebo třeba vůbec, přišel bych určitě o hodně. Jak jsem totiž pochopil, Raul šel po závěti. Takže bych při nejmenším přišel o ni, možná i o život, nebo dokonce, což by pro mě bylo horší, o milovanýho Richarda. Proto hluboce vydechuju, a i když mám pocit, že nedokážu slovama vyjádřit, jak moc jsem mu vděčnej a co všechno pro mě znamená jeho přítomnost v tuhle chvíli v mym životě, přesto se o to pokouším:

„Blázníš?! V tuhle chvíli jsi zázrak! Hrdina! A já i Richard jsme ti navěky neskutečně a nepopsatelně vděčný. Jen mi prosím tě prozraď, co tě přimělo se vrátit, a proč jsi mi nezavolal na mobil?“ A vracím mu ten jeho, kterej mi půjčil pro přivolání záchranářů.

S úlevou, přicházející s Dannyho přítomností, začínám zase prakticky uvažovat, a proto pohmatem kontroluju obsah kapes svejch kalhot. Napadlo mě totiž, jestli jsem náhodou během potyčky s Raulem něco neztratil.

„Ne! V pohodě,“ letí mi hlavou, protože peněženka i mobil jsou tam, kam jsem je před svym odchodem ze Zlatýho Lístku zasunul, a stejně tak i útržek malýho papírku, na kterym je s odskočenejma áčkama natiskaný moje jméno, a já ho chtěl po cestě někde daleko od závěti vyhodit. Jenže tohle moje sebechlácholení okamžitě rozbourává Dannyho odpověď na mojí poslední otázku:

„Já se o to snažil. Volal jsem i Andrému na mobil. Ale jste oba nedostupní. Nechával jsem ti i vzkaz na recepci ve Zlatém Lístku, než jsem tam dorazil z letiště!“ Natahuje si u toho pásek zpátky do kalhot.

Člověk je někdy prostě fakt pitomej, a já jsem k tomu navíc ještě po první noci s Richardem i zbrklej. Mobil jsem totiž včera používal místo svítilny v tunelech a pak se celou noc válel na výstavišti. Ráno, když mi ho Martina vracela na recepci, byl sice ještě zapnutej, ale ani mě nenapadlo zkontrolovat baterku a dobít ho. A tak teď zírám na jeho černej display, jak ten blbec.

To už mě Danny bere za ruku a dostává mě tím do pohybu, ke kterýmu se přidává a oba jdeme do kopce po chodníku stáčícím se mírně doprava, kterej nás vede do malýho parčíku s prázdnym dětskym hřištěm uprostřed. S prvním šlápnutím našich nohou na pískem vysypanou parkovou cestičku míjíme první odpadkovej koš a já se zbavuju toho kousku papírku, kterej jsem do týhle chvíle zmačkanej žmoulal v dlani. Danny mi souběžně s tím začíná vyprávět krátkej příběh o telefonnim hovoru s Donnou, která mu volala do odbavovací haly na letišti v okamžiku, kdy už skoro nasedal do letadla. V něm mu rozrušeně popisovala objev emailu v kanceláři jejího otce Vincenta, ve kterym kurýr včera ohlásil svůj odjezd z Prahy a naplánovanej příjezd do Torrevuery s důležitou zprávou. Protože kurýr nedorazil, Vincent si dopsal rukou pod vytištěněj email, že kvůli tomu aktivoval Raula. Dannyho vyprávění pokračuje informacema, který zjistil sám během svýho pátrání ještě před odletem do Prahy za mnou. Ty vysvětlujou způsob komunikace klanu Inrů se svejma pátračema a zaměstnancema a že v týhle formě mohla kurýrem vezená zpráva znamenat jenom nález, nebo definitivní zničení mojí závěti. Podrobnosti z obsahu zprávy se ale do průvodního emailu nikdy neuvádí, takže ani sám kurýr neví, co veze za zprávu, jen si uvědomuje její důležitost.

Danny se ve svý řeči vrací k telefonátu s Donnou, kterej přišel v posledních chvílích jeho pobytu v Praze, aby se mě pokusil ještě varovat před zvýšenym rizikem. Jeho rychlý vyprávění stejně jako naše cesta parkem končí a my se ocitáme před prosklenou kancelářskou budovou a Danny oznamuje, že jsem na místě:

„Jsme tu, Dami! A protože pana Juliána znám, vím, že mě nebude chtít jen tak pustit a já bych tak už opravdu zmeškal poslední dnešní let domů. On je hrozně starostlivý a hodný člověk a já mu nechci kazit radost z našeho setkání tím, že hned zase odejdu, proto do kanceláře za ním vůbec nepůjdu a doprovodím tě jen ke dveřím notářovy kanceláře, abych se ujistil, že už tě nikdo a nic do uplatnění závěti neohrozí.“

Nečeká na mojí reakci a vchází do automaticky se před ním otevírajících skleněnejch dvoukřídlejch dveří. Vstupuje do prostorný haly uprostřed, kde se zastavuje, a já ho tam dobíhám. Teprve teď mám šanci promluvit: „Opravdu musíš? Byl bych rád, kdybys byl u oslav mýho vstupu do novýho života.“

Rozhodnost sálající z jeho překrásný tváře nemizí ani po mym nalejhání a utvrzuje mě v tom, že tohle jsou na dlouhou dobu naše poslední společný okamžiky:

„Musím. Přihlásil jsem se na dobrovolný letní výcvikový tábor, který začíná zítra a pomůže mi poskočit ve studiu o úroveň výš a ty víš, že pro mne akademie a kariéra hodně znamená. Tak už pojď!“

Vojenskym vpravo v bok se otáčí čelem k prosklený recepci, za jejímž pultem stojí modelka, která si tu hraje na recepční. Ta nás po tom, co Danny nahlásil naše jména a cílovou kancelář naší návštěvy, posílá do nejvyššího patra. Přidává ještě informaci:

„Pan Damián Dendt je už očekáván.“ A pravou rukou, ladnym pohybem jako víla, ukazuje na dvě souběžný vejtahový šachty. Ty díky svýmu celoprosklení odhalujou nejen pohybující se kabiny i s jejich pasažérama, ale i technickou část vejtahovýho zařízení včetně strojovny, která se objevuje vedle nás v okamžiku, kdy jednu z kabin, po jejím zastavení v nejvyšším podlaží, opouštíme a vystupujeme z ní a ocitáme se na dlouhý chodbě. Po pravý straně zajímavě řešená strojovna vejtahu naznačuje, že se musíme dát doleva a pokračovat dál chodbou tímhle směrem, dokud nenarazíme na dveře číslo dvaapadesát, což je číslo, který jsme se dozvěděli od krásky v přízemní recepci.

Stojím tu s plátěnou taškou obmotanou kolem zápěstí přede dveřma, který mi otevíraj cestu do jinýho života, a připadám si jako někdo, kdo sem nepatří. Najednou mě přemáhá pocit, že pradědeček udělal chybný rozhodnutí a já se shodou nepředvídatelnejch kotrmelců osudu dostal do pozice, kterou si nezasloužím.

Danny, jako by mojí nejistotu vycejtil, pokládá levou ruku na moje rameno:

„Jen jdi! Někdo tam někde usoudil, že to máš být ty, kdo tuhle závěť uplatní, tak o tom nepochybuj a udělej to! Já také mizím. Opatruj se!“ Hned po tom se pomalu otáčí a odchází vzpřímeně zpátky k vejtahu. Chodba je prázdná, proto se nerušeně k jeho uším snáší jako poletující nadejchaný sněhový vločky moje: „Děkuju! Za všechno, Danny.“

On se na mě otáčí až ve chvíli, kdy otevírá dveře vejtahu. Věnuje mi letmej pohled, ve kterym i přes slzama zastřený panenky čtu: „Sbohem, Dami, a rádo se stalo!“ Aniž by ty slova vyslovil, nastupuje do kabiny, která s nim klesá o patro níž a díky prosklenýmu tubusu vejtahový šachty jsou naše pohledy do posledního možnýho okamžiku spojený.

Danny je pryč, já stojim na chodbě sám a sbírám odvahu ke vstupu do kanceláře, ve který nikoho neznám, ale všichni tam znaj mě. Pro mě jako tanečníka s mnoha fanouškama, o kterejch taky většinou nic nevím, ale oni o mě vědí skoro všechno, by to neměl bejt problém, ale kupodivu je. Cejtím totiž, že otevřením těchhle dveří na mě přejde odpovědnost vyplývající z posledního přání pradědečka, a lidi za těmahle dveřma, který mi maj k získání tohohle privilegia formálně dopomoct, nesmí mít pochyb o tom, že si ho zasloužím. Nevím sice, jak bude ověření mýho nároku technicky probíhat, ale vím, že se musí od základu změnit moje vystupování. Musí se ze mě stát hrdej a sebejistej člověk, jakym by mě chtěl určitě pradědeček mít, a tím celýmu světu dokázat, kromě jinýho, že já jsem tím, kdo je schopnej nýst odkaz člověka, jakym byl Dandy Inro. Je to prostě úplně něco jinýho, jako tanečník jsem si jistej v kramflecích, ale u tohohle postrádám nejen ty kramfleky, ale i pevnou půdu pod nohama.

Za dveřma slyším zvonící mobil, do kterýho po chvíli mužskej hlas vyslovuje Richardovo jméno. Dochází mi, že to volá Richard z nemocnice, aby ověřil můj příchod na schůzku, a hlavou mi sviští: „Další slušnej člověk, kterýho nesmíš zklamat! Tak už běž!“

Proto klepu na dveře, který vzápětí otevírám, a vstupuju do prostorný kanceláře se dvěma postaršíma chlapíkama sedícíma u pracovního stolu naproti sobě, který na mě vyzejvavě upínaj pohledy. Ten prošedivělej, kterej sedí za stolem, vyslovuje otázkou moje jméno. Já společně s přáním dobrýho dne přikyvuju a on mi gestem naznačuje, abych se posadil vedle holohlavýho muže s knírkem a mobilem u ucha sedícím ke mně zádama. Ten se na mě pomalinku otáčí, zvedá se a do telefonu oznamuje, že jsem právě dorazil a že zavolá pozdějc. Rozloučením hovor ukončuje, mobil pokládá na desku stolu a bleskově mi podává svou pravačku s vyslovením svýho jména, kterym je Julian Artin. Po potřesení mojí rukou mi představuje toho prošedivělýho pána sedícího za stolem s tim, že je to spřátelenej notář, kterej je plně zasvěcenej do všech tajů poslední vůle mýho pradědečka, a ujišťuje mě v tom, že v týhle společnosti můžu bezpečně mluvit o všem. Protože oni dva jsou tu proto, aby mi pomohli uvýst můj zákonnej nárok na dědictví do reálnýho stavu. Svý tvrzení dokazuje vytažením řetízku z rozhalenky svý proužkovaný košile, na kterym se houpe podobnej přívěšek s nápisem INRO ve tvaru klíče, jakej nosim na krku i já.

Opanovává mě pocit důvěry a první slova, který vypouštím z pusy, formuluju do několika nesourodejch otázek, protože jich mám v hlavě tolik, že nevím, kterou správně začít tak, aby to dávalo smysl. Julian podle jeho shovívavýho výrazu očividně chápe můj zmatek a ujímá se slova:

„Damiáne, klid! Všechno se dovíš. Hlavně, jak už jsem ti říkal, tady jsi v bezpečí a už nikdo a nic ti nemůže překazit tvé snažení. Takže se uvolni a poslouchej!“

Po to všem, co jsem v posledních dnech prožil, mě samotnýho překvapuje, že necejtim potřebu nedůvěřovat a ovládá mě pocit bezpečí, jako bych seděl vedle svýho táty. On totiž klidnej hlubokej Juliánův hlas je tak trochu podobnej tomu, kterej měl můj táta a já ho najednou slyším vedle sebe, a proto mi Julianova společnost dodává klid a pohodu. Sleduju ho, jak bere do ruky láhev s whiskou stojící na stole přede mnou a nalejvá z ní do tří sklenic připravenejch před každym z nás:

„Ty to budeš potřebovat a nám přijde k chuti. A hlavně na oslavu!“

Notář za stolem jen s úsměvem sklenici zvedá a upíjí z ní. Očividně bude jen úředníkem stvrzujícím na konci Julianovo jednání. Ten šroubuje zpátky víčko na hrdlo lahve, kterou staví na její původní místo a pokračuje svou francouzsky znějící angličtinou:

„O základních informacích ohledně poslední vůle Dandyho Inra tě měli informovat tvoji ochránci, které jsem ti vybral. Protože nepozoruji v tvých očích údiv, usuzuji, že jsem vybral správně, a ty tedy víš i to, kdo jsem já. Proto tím nebudu začátek našeho jednání zdržovat a přistoupíme k prvnímu kroku, čímž je ověření pravosti tvého klíče a tím pádem i schránky se závětí, kterou jsi jím odemknul. Měli jsme totiž už případ, kdy se jeden z vatikánských pokusil falšovat všechny tyto atributy s nadějí, že získá podíl pro sebe, ale i na to Dandy myslel a každý z klíčů vyrobil tak, že je originálem lišícím se od těch ostatních v miniaturních detailech, které jsou pouhým okem neviditelné. Ty zapsal do seznamu, který byl součástí dědického podílu mého otce. Podle něj lze ověřit pravost klíče, a protože k němu patřící schránka se závětí nejde otevřít jiným klíčem, je po úspěšném odemčení ověřena i pravost schránky a tudíž i závěti, kterou ukrývá. Násilím totiž nelze závěť ze schránky bez jejího poškození vyzvednout. Každá schránka je opatřena systémem břitev, který závěť při pokusu o otevření bez klíče rozřeže na malé kousky a tím jí znehodnotí, ale to už asi také víš. Proto tě prosím, podej mi svůj klíč!“

Věřím mu, a proto bez pocitu ohrožení sundávám svůj řetízek s klíčem a podávám ho Julianovi. On přikládá lupu k pravýmu oku a několik minut pečlivě ze všech jeho stran zkoumá můj Inro klíč. Občas svůj průzkum prokládá nakouknutím do stránky nažloutlýho papíru, kterej je zasunutej do průhlednejch desek na stole a je popsanej mnoha číslicema a textem, kterej je pro mě z mý pozice nečitelnej. Dá se ale předpokládat, že popisuje ty nepatrný rozdíly jednotlivejch klíčů a detaily, který identifikujou ten můj a ověří jeho pravost. Julián končí ohledávání klíče a se spokojeností ve tváři mi ho podává. Hned na to mě pobízí k tomu, abych s nim odemknul schránku, kterou jsem měl přinýst s sebou, a abych z ní vyndal to nejdůležitější.

Nastává chvíle, který se obávám. Náraz schránky do obrubníku možná závěť znehodnotil. Na čele se mi objevujou drobounký krůpěje potu, přesto vyndávám schránku z plátěný tašky a pokládám ji na stůl před sebe. Otáčím klíčem v její klíčový dírce tak opatrně, jako bych pomalym a jemnym odemykáním prosil schránku, aby vydala závěť nepoškozenou. Klíč konečně po několika milisekundách, naplněnejch hororovym napětim pulzujícim v mym nitru, dosedá do finální polohy. Dál už s ním otočit nejde a já s vytřeštěnejma očima zírám na trezorek. Těch pár sekund je nekonečnejch, ale po nich s nebetyčnou úlevou poslouchám, jak schránka vysílá do místnosti zvuky prozrazující deaktivaci skartovacího zařízení a její víko se po jejich skončení nadzvedává. Převracím ho do úplnýho otevření schránky a vyjímám z ní zavinutou a nepoškozenou závěť. Přesně podle Juliánovejch instrukcí, kterej mi naznačuje otevřenou dlaní, abych mu ji podal. A zase mi u toho dává informace, o kterejch je přesvědčenej, že po nich prahnu:

„Teď přichází to, co tě zajímá asi nejvíc. Zjistíme, co je obsahem tvého dědického podílu. I když, abych pravdu řekl, já už to vím. Protože, a to ty asi ještě nevíš, ty jsi totiž poslední z dědiců. Tím pádem se dá snadno z nezařazeného majetku usoudit, co ti bude za nedlouho říkat pane. Ale pořádek musí být, obzvlášť v takovéto záležitosti a ještě v přítomnosti notáře.“ A žertovně pomrkává na nás oba.

Hned po tom odsunuje průhledný desky s identifikačníma poznámkama ke klíčům a odhaluje tak další, tentokrát kožený desky ležící na stole pod nima. Otevírá je a zvedá k očim list, kterej má už předem připravenej jako první z důvodu, kterej před chvílí prozradil. Jinej dědickej podíl totiž už není volnej, jenom ten s číslem jedenáct. Stejnym číslem je nadepsanej i papír, kterej Julián slavnostně pokládá přede mě na stůl:

„Čti!“

To ani nemusel, zvědavost mnou cloumá tak, že už jsem do listu nakukoval před tím, než ho Julian položil na stůl. Tam teď leží a chystá se mi prozradit, co jsem nevyčetl ze závěti mnou vyzvednutý z tajnýho úkrytu ve Zlatym Lístku. A tohle samý slovní spojení je i na onom papíru, na kterej teď nasazuju oči jako brusnej papír, a tyhle první slova nevěřícně smirkluju opakovaně a polohlasně pořád dokola:

„Zlatý Lístek, Zlatý Lístek, Zlatý Lístek s veškerým vybavením, firmami a majetkem s ním spojeným.“

Víc nepotřebuju vědět k tomu, aby mnou projel elektrizující výboj. Vzápětí následovanej pro mě neznámym a zatim neprožitym pocitem divnýho mravenčení a zároveň hluboký úlevy. Tuhle navenek nepozorovatelnou emoci můj mozek záhy mění v klid, kterej se plíživě rozprostírá i do těch nejnedostupnějších zákoutí mýho já a pomalu tak nastoluje jinej řád mýho vnímání okolního světa s novejma duševníma prožitkama. Je to něco podobnýho jako lahodný čerstvě uvařený ranní kafe, který provoní celou kuchyni, zahřeje člověka uvnitř a ještě ho nakopne energií. Tomu napomáhá i to, že mi v hlavě začíná všechno dávat smysl. Tak nějak to do sebe všechno zapadá a já už chápu, proč se mladej Bonreti, i když on i jeho otec dlouhý léta schraňovali majetek ve prospěch církve a jejího bohulibýho konání, se najednou rozhodnul v mym případě vzepřít svýmu poslání a pokusil se výnos z mojí závěti využít pro vlastní obohacení. Bylo to způsobený jeho znalostí toho, že jinou podobnou příležitost už mít nebude. Stejně jako Inrové, který se pokusili mě o závěť na poslední chvíli těsně před jejím uplatněním připravit, a to prostřednictví Raula. Ten měl určitě instrukce, který mu velely, že to musí provýst za každou cenu. Proto klidně riskoval i na veřejný ulici. Ta byla sice zastrčená bokem od hlavní proudu, ale přeci jen mohl naši potyčku, ve který hrály svojí roli chloroform, ulomenej obrubník a plátěná taška lítající vzduchem, zahlídnout někdo z oken okolních domů nebo náhodnej kolemjdoucí.

To všechno bylo v mym případě irelevantní a šlo jen o to, naplno využít poslední příležitost. To taky asi zapůsobilo i na ochránce, a ty proto byli v případě mojí ochrany aktivní ve větším počtu než u ostatních dědiců. Za to, že to neproběhlo úplně hladce, si můžu sám tím, že nejsem ošklivej a nepříjemnej. Proto se do mě Richard zamiloval a svojí roli tak úplně nezvládnul a já se dvakrát dostal do situace, která to všechno mohla zkazit. Ale nestalo se, a i díky tomu jsem do něho tak moc udělanej, že bych mu odpustil úplně všechno, teda kromě vraždy. Kvůli všem těmhle myšlenkám se pomyslně nadnášim půl metru nad podlahou a pro to, co právě teď prožívám, je sedmý nebe slabej výraz.

Julián, kterej sleduje moje niterně prožívaný prozření, bere svojí sklenici s nalitou whiskou a tu mojí mi posunuje po desce stolu blíž k mojí pravý ruce. Tu svojí zvedá do vejšky očí a tím naznačuje přípitek oslavující tuhle chvíli, oslavující mě a hlavně oslavující pradědečka Dandyho. K přípitku se přidává i notář, kterej to všechno zatím pozoroval zpoza stolu. Svojí sklenici držim v ruce a užívám si neustávající pocit klidu, spokojenosti a štěstí. A otázky, který zůstávaj v mý hlavě nezodpovězený, už beru jen jako nutnej doplněk a rozvážně nespěchající na jejich zodpovězení je vynáším na svět:

„Poslední? Co ostatní dědicové? Poznám je někdy? A jaký bude další postup?“

Julián a notář odkládaj dopitý sklenky na stůl a slova se ujímá zase Julián:

„Ano, poslední. A to proto, že životní cesty tvého děda a otce byly krkolomnější než u ostatních nemanželských potomků Dandyho. Hlavně z toho důvodu, že se dostali do soukolí neblahých událostí druhé světové války a následků, které přinesla do Evropy, jakým byl nástup komunistů a socialismu. To přehodilo uplatnění závěti až na tebe, proto tu sedíme až dnes a až po tolika mnoho letech měníme tenhle testament v realitu.“

Přerušuje svý vysvětlování, naklání se pro láhev a znovu plní svojí prázdnou sklenici. Po jejím dolití si ji přikládá ke rtům a lehounce si je až skoro rituálně zvlhčuje whiskou, jako by se na chvíli zasnil a v tý krátký pauze zavzpomínal na všechny ty ostatní, u jejichž uplatňování jejich dědictví byl přítomnej. Jeho výraz nemá daleko od toho, že by chtěl naznačit, že se mu stejská po těch dobrodružnejch příbězích, který během toho vyslechnul, nebo dokonce osobně prožil. Odkládá sklenici a výraz jeho očí se už plně soustředí na mě a můj příběh:

„Musíš mi to pak všechno dopodrobna povyprávět, něco málo už jsem slyšel od Richarda. Ale ty jsi to všechno vnímal určitě úplně jinak a z jiné perspektivy! Tak jako mi o svých cestách k dědictví vyprávěli i ostatní příbuzní. My jsme vlastně také příbuzní!“

A to je pro mě další zatím naplno neprožitá skutečnost. Už jsem sice potkal Donnu a Dannyho, kteří jsou vlastně taky mý příbuzní. U Dannyho mě ale ovládlo úplně jiný pouto a Donnu jsem neměl čas si pořádně užít. Setkání s ní bylo tak zvláštní až hektický, že jsem během něho neměl ani šanci pocejtit něco, co by aspoň připomínalo nějaký příbuzenský jiskření. Teď ale sedim vedle svý opravdový spřízněný krve, která mi navíc připomíná svym hlasem a vystupování tátu, a mě to dojímá. I v jeho tváři se odráží trochu toho niternýho dojetí, který prožívá, a asi proto zase upíjí svojí whisky, aby nabral dech k dalšímu povídání:

„Ty ostatní určitě časem poznáš. Občas se scházíme. Zatím to ale vždy bylo jen kvůli tomu, jak pomoci nově nalezeným dědicům usilujícím o uplatnění jejich závěti, což bylo i v tvém případě. Takže většina z nich už o tobě ví a rádi tě poznají. A tím se dostávám k tomu, co tě asi také bude zajímat, a tím je rozdělení celého dědictví po Dandym. A kolik nás vlastně je.“ V tom ale zase přerušuje sám sebe, a to pootočením se na slovem nepřítomnýho notáře:

„Petře, já myslím, že formalitám bylo učiněno zadost, a že to můžeš oficiálně sepsat, ať to tady Damián má už konečně uzavřené a černé na bílém. Já mu to zatím dovyprávím.“

Notář hned po tom přivolává přes interkom sekretářku, která do týhle chvíle seděla ve vedlejší místnosti za zavřenejma dveřma. Po jejím usazení k otevřenýmu notebooku, ležícímu na psacím stolku v rohu kanceláře, jí začíná diktovat potřebný náležitosti mýho dědickýho vypořádání tak, aby mělo veškerý právní náležitosti a nemohlo bejt už nikdy cílem zištnejch zájmů někoho neoprávněnýho. Během toho se Julián natáčí zpátky ke mně. Zase upijí po jednom doušku kvalitní whisky a začíná mi popisovat chronologicky to, jak probíhalo rozdělování dědictví po mym pradědečkovi mezi jednotlivý potomky.

První se na řadu dostala manželka Ester a její děti, který žijou ve Španělsku a jako jediný z dědiců nesou příjmení Inro. Dandy s nima ale dlouhý léta nebydlel, protože babička Ester ho po asi čtyřech letech od svatby podvedla, což Dandy nemohl přenýst přes svý morální zásady. Rodinu jako takovou ale nikdy neopustil a o svoje děti se dobře staral. No, a protože babička Ester se s tím milencem pak dokonce sestěhovali do jednoho bytu, dědeček Dandy to bral, jako že je vlastně volnej, a začal poznávat i jiný ženy. Ale rozvod zásadně odmítal, proto Ester a děti z jejich manželství zůstaly jedinejma zákonnejma dědicema. Díky tomu zdědili jeden ze tří největších podílů, a taky povinnost dobře spravovat a zhodnocovat majetek rozdělenej do osmi menších dílů, čekajících na postupně se hlásící nemanželský potomky Dandyho Inra. Do dnešního dne nad touhle jejich povinností měla dohlížet Pravá církev římská, která proto zdědila druhej větší podíl a s ním právo na druhou polovinu zisků plynoucí z hospodaření na zatím nepřidělenym majetku spravovanym rodinou Inrů.

Třetí z největších dědickejch podílů připadnul prvnímu nemanželskýmu synovi, do kterýho vkládal Dandy největší naděje, protože mu byl ze všech levobočků nejvíc podobnej, a to jak vzhledem, tak povahovym, intelektuálním a morálním základem. Byl to Juliánův otec Ludvík Artin, a stejně jako ostatní nemanželský děti Dandyho Inra nesl i on, podle přání otce, příjmení svojí matky. A to proto, aby nebyl v nechtěnym hledáčku hamižný Ester, která se za svýho života taky snažila ostatní dědice likvidovat, ve prospěch svejch vlastních dětí. Podle Julianovejch slov v tom byla ale neúspěšná. Ludvík v posledních letech Dandyho života pracoval jako notář, proto se Dandy rozhodnul převýst na něho a jeho potomky úkol spravedlivýho dohledu nad jeho poslední vůlí. K tomu mu dopomáhal velkej majetek, kterej díky třetímu většímu dědickýmu podílu získal, a stal se tak nezávislym na okolí. Ještě za života spolu s Dandym vymysleli skupinu ochránců, která se bude starat o nalezený dědice, který se teprve dopracovávaj ke svejm závětím a po jejich úspěšnym uplatnění je přijme do svejch řad tak, aby se i oni podíleli na pomoci těm nově příchozím.

Skupina ochránců se díky tomu časem rozrostla nejen o úspěšný dědice, ale i jedince se stejnym smyslem pro spravedlnost a morálku, jakym byl obdařenej sám starej pán. Jsou to lidi, který k pomoci druhejm nikdo nenutil a nic jim za ni nesliboval, jenom podporu pro výkon týhle služby. Jsou to lidi jako je i můj Richard, Danny a v neposlední řadě i Donna, o jejíž roli v mym případě Julián ví. A i když ona mezi ochránce ve skutečnosti nepatří, to, co zjistila a udělala, taky pomohlo. Julián mě proto prosí, abych ani na ni nezapomněl, jestli se rozhodnu něčim podarovat svoje ochránce.

Ale teď už se chystá na to, na co se očividně těšil. Začíná se rozpovídávat o menších dědickejch podílech, stejnejch jakym jsem byl obdarovanej i já. Dopodrobna mi popisuje to, jak v pořadí čtvrtej díl našel díky svojí napovídající básničce jeho učitel Enrike. Julián o něm do tý chvíle ani netušil, že je vlastně jeho nevlastní strejda. Enrike totiž nenosil svůj klíč u sebe jako ostatní. Až po smrti jeho matky našel v malý plechový krabičce, kterou mu odkázala, zlatej přívěšek ve tvaru klíče. A protože byl Ludvíkovi i Julianovi nablízku, velice rychle se jeho pravá totožnost díky od tý chvíle nošenýmu přívěšku prozradila, a on byl tak od počátku svýho pátrání po závěti pod ochranou prvního ochránce, kterym byl Ludvík. Rychle díky tomu bez problémů uplatnil svůj podíl, a stal se tak druhym úspěšnym dědicem levobočkem.

Po tomhle příběhu přichází v Julianově vyprávění smutnější pasáž, ve který se dozvídám to, že levobočkové, který hledali pátou a šestou závěť, neměli takový štěstí jako já. Jejich snažení, těsně před tím, než se jim povedlo závěti uplatnit, překazili Inrové, kterym se povedlo z úkrytů vyzvednutý schránky spolu s příslušnejma klíčema ukrást a uplatnit je ve svůj prospěch. Julián ale překvapivě neni zarmoucenej a hned mi taky vysvětluje proč:

„Asi se divíš, že to povídám s klidem bez srdceryvných emocí. Oni si za to totiž mohli z velké části sami, nalezení závěti a vidina bohatství je zcela oslepila a ovládla, což způsobilo to, že přestali naslouchat radám svým ochránců a začali se chovat neopatrně. Proto mám v těchto dvou případech čisté svědomí.“

Mě z toho přece jen trochu smutku v duši uvízlo. Dost rychle ho ale rozfoukává další Juliánovo vyprávění, který jako čerstvej vánek překrejvá všechno kolem mě, a to svou orientální vůní, kterou mu dodávaj další slova rozhozený Juliánem do éteru jako hrst exotickýho koření. Popisuje v něm osud závěti s pořadovym číslem sedm, kterej je z jinýho světa, a to doslova a do písmene. Nárok na tenhle podíl si totiž svym původem zasloužila jedna z osmanskejch princezen. Její matku Dandy poznal, víc než by si její urozená rodinka přála, během práce na tajnejch chodbách v jejich paláci. Protože ale Dandy už dávno před narozením malý princezny tam všechny přesvědčil o svý inteligenci a pracovitosti, královská rodina dovolila narozený dcerce, i přes její nemanželskej původ, setrvání v rámci vládnoucího rodu, jako zdroj dalších potomků přinášejících Dandyho genialitu do jejich paláců.

Podobnym příběhem se chlubí i v pořadí osmej levoboček, u kterýho Dandy se sebevědomou drzostí jemu vlastní použil stejnej scénář, kterej vyzkoušel v orientu. Tentokrát ho ale zasadil do prostředí švédský aristokratický společnosti. Oba posledně zmiňovaný levobočkové přes ohromný bohatství náležící jim už z dědictví po rodinách, ze kterejch vzešli, zůstali věrný a oddaný myšlence svýho pravýho otce Dandyho Inra a ochotně přispěli na fungování skupiny ochránců.

Desátej díl pradědečkovy poslední vůle je, podle Juliánovejch slov, trochu záhadnej. Na něj měl nárok kluk narozenej ve Švýcarsku, ale o jeho existenci a o vztahu Dandyho s jeho matkou nikdo nevěděl. I když Dandy ve svejch rukou psanejch denících, který odkázal Ludvíkovi, všechny svý nemanželský potomky označil, tohle Švýcarský dobrodružství vynechal. Proto měl švýcarskej levoboček klid, nepronásledovanej Inrama ani Vatikánem, k úspěšnýmu nalezení závěti. Až z ní pak vyčetl kontakt na spřátelenýho notáře ve Švýcarsku, ten obratem kontaktoval Juliána, kterej mu pomohl závěť uplatnit. Z návštěvy ve Švýcarsku Julián pochopil, že životní cesta tohohle levobočka byla trochu jiná než u těch ostatních, proto ho Dandy ukryl i před vlastníma deníkama. Moje naslouchání je u konce, Julián se totiž dostal k číslu jedenáct a to už je můj příběh. Nejsem ale zas tak mimo, abych zapomněl počítat:

„Moment! Přeskočil jsi devítku,“ a slovně útočim na Juliana, kterej už zase usrkává svoji whisky a očividně záměrně se týhle číslici chtěl vyhnout. Nevyšlo mu to, proto se k ní hodně neochotně vrací:

„Víš, to je případ, na který nejsem hrdý a bolí mě jen na něj pomyslet. Tam jsme totiž jako ochránci zklamali a místo nás uspěli vatikánští vrazi. Tento podíl už navždy zůstane neuplatněný a ve správě Inrů a zisky budou padat do jejich a církevních bezedných kapes. To je jediný případ, za který se stydím. Ale ty jsi hlavní postavou dne a my tady oslavujeme tvůj vstup do rodiny.“

V jeho očích a na jeho gestech je už patrný, že hladina alkoholu v jeho organismu přesáhla úroveň střízlivosti. Lehká rozevlátost je znát i z odhalování nejtajnějších přání a osobních bolestí:

„Víš, Dami, když jsem u té rodiny. Já mám dvě dcery. Jsou to krásné holky, dobré dcery. Starající se, pomáhají, ale…“ Dalším nahnutím sklenice svou melancholickou chvilku ještě prohlubuje, „obrovskou díru mi v srdci udělala smrt mého jediného syna Samuela. Moc mi chybí. Jediné, co nám s manželkou tehdy zachránilo zdravý rozum bylo to, že se k nám už dávno před tím nastěhoval jeho nejlepší kamarád a spolužák Richard, kterého jsme okamžitě přijali za svého druhého syna. Teprve pak se narodily holky a my se stali normálně fungující rodinou. I když v ní Sam pořád chybí, dalo se to díky Richardovi zvládnout. Říkám ti to, protože Richarda miluji jako vlastního syna a vím, svěřil se mi, pacholek, že on zase miluje tebe. Proto chci, abys věděl, že je v našich srdcích, a v naší rodině, místo i pro dalšího syna. Pokud budeš chtít.“

Sklenici, kterou ještě ani po posledním napití nepoložil na stůl, zase převrací do pusy. Ta ale marně čeká na whisku, která by do ní stejkala. Sklenice je totiž vyprázdněná stejně tak jako Juliánovo vyprávění. Jeho mysl ale zůstává i přes mírný alkoholový opojení přítomná v realitě a to mu velí, aby už láhev nabízející další alkohol nechal bez povšimnutí stát tam, kde jí nechal po posledním dolití. Místo toho se trochu vrávoravě otáčí na židli ke stolku se zapisovatelkou. Ta pořád vkládá prostřednictvím klávesnice do dokumentu vznikajícím na počítači notáře data a informace, který jí on soustředěně diktuje. Julián se proto natáčí zpátky a vláčně, pozorně se soustředící na každý svý slovo, mě pobízí k tomu, abych mu popsal svou dobrodružnou cestu končící teď a tady, než notář dokončí vznikající dokument.

Po mírnym usrknutí z mojí sklenice se do toho pouštím a důvěra, kterou jsem v Juliánovi za těch pár minut našel, mi dovoluje vykreslit svůj příběh i s emocionálnim podtónem tak, jako bych ho vyprávěl svýmu vlastnímu tátovi. Nevynechávám jedinej detail, ani to, že i na poslední chvíli těsně před touhle schůzkou jsem málem přišel nejen o závěť, ale i o Richarda, což mě vyděsilo nejvíc. To se Juliánovi líbí, podle jeho úsměvu, kterym mi dává najevo, že je spokojenej, a jeho spokojenost pramení ze zjištění, že jsem přesně tím správnym dědicem, kterýho by si Dandy přál. Z mojí od srdce vyřčený obavy o ztrátu Richarda, a ne o závěť v první řadě, totiž poznal, že jsem pochopil pravou cenu pradědečkova dědictví, která spočívá v nalezení úplný, milující a starající se rodiny, která mi od dětskejch let chyběla, a taky jedný spřízněný duše, což já ve svym nitru považuju za to nejcennější v lidskym životě. Dává mi svym požehnávajícím úsměvem najevo, že je mojí dovyprávěnou dosavadní životní poutí, a obzvlášť poslední větou, ujištěnej o tom, že jedenáctej díl dědictví připadnul do správnejch rukou. Úsměv na jeho tváři střídá záblesk v očích prozrazující to, že se dostává do svý obvyklý formy. Melancholický alkoholový opojení z něho během mýho povídání vyprchalo a Julián znovu pokukuje po písařce, kterou má za zádama.

Ta v ten okamžik akorát dokončuje notářskej zápis o provedení dědického řízení obsahující plnou moc, díky který místní notář Petr po jeho orazítkování a podepsání zařídí to, že majetek uvedenej s celkovym soupisu pozůstalosti mýho pradědečka jako položka číslo jedenáct, ve který je uvedenej překrásnej pětipatrovej dům v centru Prahy nesoucí od jeho postavení v roce 1899 jméno Zlatý Lístek, bude v katastru nemovitostí zapsanej pod mym jménem. Souběžně s tim taky zařídí převod firmy fungující pod stejnym listnatym jménem v prostorech teď už mýho domu. Já se tímhle úkonem zařazuju mezi úspěšný nemanželský dědice Dandyho Inra, a to všechno mi notář stojící nad finišující písařkou oznamuje. Jen tak, na krátkej okamžik, mi hlavou bleskne poetická myšlenka, že Zlatej Lístek je pro mě zároveň zlatym lístkem - vstupenkou, která mi umožňuje vstup do pomyslný lóže pro privilegovaný, ze který budu od teď pozorovat život.

Ale stejně rychle, jak se objevila, prolítla mi hlavou, tak z ní zase vylítla a zmizela. Sám sobě přísahám, že zůstanu stejnej obyčejnej kluk, jakym jsem byl do teď. A to mi taky velí, abych Juliánovi, kterej se na židli otočil zpátky ke mně, upřímně poděkoval a nabídnul mu společnou cestu do Lístku, kde už určitě bude čekat Richard, kterej by už touhle dobou měl mít za sebou vyšetření v nemocnici a určitě by se s Juliánem rád potkal. Julián se ale omlouvá, že se musí vrátit domů, a slibuje, že nás brzy navštíví i s rodinou, aby mě poznali, a oplácí mi pozvání k nim do Francie. Zvedá se od stolu, do koženejch desek vkládá veškerý papíry, který při jednání používal. Při tom z nich vybírá mojí závěť, která se mezi nima ztratila při jejím ověřování, a podává mi ji: „To si nech na památku! Já tu otcovu mám také schovanou.“

Sbalený desky zvedá ze stolu a k mýmu údivu nepoznamenanej alkoholem, kterej vypil, suverénně kráčí ke dveřím vedoucím ven z kanceláře. Na chvíli se u nich ještě zastavuje a otáčí se zpátky do místnosti: „Petře, děkuji! Až budu v Praze na delší dobu, zvu tě na oběd. Damiáne, rád jsem tě poznal. Pánové, odcházím. Hodně štěstí vám oběma!“

Nasazuje slaměnej klobouk s úzkou krempou a naposledy se s náma, jen tak ležérně gestem levý ruky, loučí a opouští kancelář s elegancí inteligentního člověka spokojenýho se svym výkonem.

Já v kanceláři notáře setrvávám už jen tolik času, kolik je potřeba na podpis plný moci, kterou uděluju spřátelenýmu notářovi k oficiálnímu zapsání mýho dědictví do patřičnejch úředních záznamů. Jedno vyhotovení dostávám i já, přikládám ho k závěti, oba dva papíry smotávám do ruličky a vkládám do schránky. Tu zamykám a schovávám do plátěnky, protože to považuju za její nejpohodlnější a nejbezpečnější transport. S poděkováním se loučím s osazenstvem kanceláře a i já z ní rychle vycházím na chodbu. Nečekám na vejtah, protože už se nemůžu dočkat Richarda, a z posledního patra do přízemí se dostávám po schodišti a rovnou ven na ulici.

Cestu mi ulehčuje lehkost nabraná schůzkou s Juliánem a hlavně s notářem, která je pro mě milníkem, kterym končí období plný nebezpečí, nejistoty a otázek. Těším se na Richarda, na naše vzájemný užívání se a společný spravování právě nabytýho majetku. Přesto mi občas rovnováhu lehkýho kroku nabourává tíha jedný nezodpovězený otázky, za což si ale můžu sám. Sám jsem se rozhodnul, že existenci malýho papírku ukrytýho v závěti nebudu zatím před nikym odhalovat. Jeho tajemství proto zůstává a jeho rozšifrování je ještě přede mnou.

„To už bude ale jen nějaká drobnost!“ říkám si v duchu a lehkost se mi vrací do nohou. Jsem tak okouzlenej nastalou atmosférou, že ani nevnímám okolí, nevnímám to, že jdu celou cestu zpátky pěšky a to, že vedle chodníku, po kterym se pohybuju, zastavuje taxík. Jeho dveře se otevíraj tak, že vytvářej překážku v mý dráze a já díky tomu končím v náručí urostlýho, krásnýho kluka, kterej mě chytá:

„Ty jsi nějaký poblázněný. Nejsi ty náhodou zamilovaný?“ A ještě to umocňuje tim, že si mě silně tiskne ke svýmu tělu. Líbí se mi to, proto se nebráním a se zmíněnou zamilovaností v hlase mu povídám: „Ríšo! Vidíš, co jsi se mnou udělal! Já tě mám plnou hlavu tak, že se nedokážu soustředit ani na chodník.“

Shodou okolností jsme totiž dorazili ke dveřím Zlatýho Lístku současně a potkali se u nich tím nejromantičtějším způsobem. Z druhejch dveří taxíku vystupuje André a mává na mě lékařskou zprávou s pokřikem: „Dobrý to je! Jsme zdravý. Pochlub se taky, ať má Damián klid!“

Popichuje Richarda, kterej mě pořád pevně drží v objetí, jako bysme se neviděli přinejmenším několik let, a odpovídá Andrému s mírně pootočenou hlavou jeho směrem: „Já mu svoje zdraví a elán předvedu jinak. To se neboj! Nepotřebuji k tomu potvrzení z nemocnice, na rozdíl od tebe.“

Svůj škodolibej pohled na Andrého doplňuje pošťuchujícim ušklíbnutim upozorňujícim na to, že André ještě nemá žádnou přítelkyni ani milenku, i když neustále o někom takovym básní. Andrého jako by píchlo tisíc včel a energicky obchází taxik a chytá Richarda za ruku. Tím ho vytrhává z našeho objetí a dál ho táhne do vstupních dveří Zlatýho Lístku s pro něho typickou hlučností:

„Ha! Tak já ti něco předvedu. To budeš zírat, kámo!“

Jako správnej hetero kluk totiž musí svym chováním celýmu světu a hlavně Richardovi, kterej je pro něho v týhle situaci tím, koho musí trumfnout, ukázat to, že i on už má někoho, komu může fyzicky předvádět svý zdraví, elán a díky komu má obrovskou chuť do života tak, jako Richard se mnou.

Takhle rozjetý v závěsu vtrhávaj do recepce, kde je vítá vyděšenej pohled Martiny, která se za pultem zastavila v chůzi. Ta nestíhá reagovat na Andrého přískok a mileneckej polibek, kterej sice opětuje, ale jedním okem pokukuje po nás dvou. My jen zkoprněle stojíme před recepčním pultem, kde nás André opustil před tím, než se vrhnul na Martinu, koukáme na ně a ani nedutáme. A přesně o to taky Andrému šlo, což je zjevný ze slov vycházejících z jeho rtů, který se konečně odpoutaly od Martiny:

„To koukáte?!“

Martina ale není a nikdy nebyla, aspoň jak jsem měl za těch pár dnů možnost poznat, žádná zakřiknutá puťka:

„Doufám, že to neděláš jen proto, aby ses vyrovnal Richardovi?! Protože, jestli si dobře pamatuji, nechtěl jsi náš vztah zatím vytahovat na veřejnost. Takže si dobře rozmysli, co mi teď odpovíš!“ A její přísnej pohled zaraženej do obličeje Andrého nedovoluje nikomu z nás pochybovat o tom, že puťka z ní nikdy ani nebude.

André je sice chvilkově zaskočenej, ale jako prvotřídní asistent, kterej svoji práci vždycky dokonale zvládal díky přirozenýmu talentu k bleskový improvizaci, pohotově vytahuje argument toho nejvyššího kalibru, kterej vysvětluje jeho náhlý zveřejnění jejich zatím utajovaný lásky:

„Marti,“ a jako profík znalej strategie vkládá krátký odmlčení, který doplňuje o rozpačitý klopení očí k zemi, jako by přemejšlel o tom, jak co nejšetrnějc podat to, co chce vyslovit. Moc dobře ale ví, že to odmlčení nesmí bejt zase moc dlouhý. „Víš, já jsem před pár hodinama málem umřel a poslední okamžiky, který se mi vtiskly do paměti, patřily myšlenkám na tebe a na to, jak je život pomíjivej. Proto jsem se rozhodnul, že musíme naplno využít každou vteřinu ke společnýmu štěstí a neskrejvat ho před světem!“ A zase nasazuje dramatickou pauzu se zahloubanym pohledem mířícím kamsi do nepřítomnejch dálek.

Martina se ale nechce ani přes právě vyslechnutý veřejný vyznání naladit na romantickou notu a vyděšeně odtahuje kajícníka tisknoucího se na ní se stejně vyděšenejma otázkama:

„Cože?! Umřel?! Proč?! Proboha, co jste zase vyváděli?!“ A její vyčítavej pohled se u toho stáčí na Richarda. Moc dobře totiž ví, že i v něm se čas od času probouzí malej kluk neustále vymejšlející nejrůznější rošťárny, do kterejch je schopnej zatahovat i ostatní, a o Andrém je přímo skálopevně přesvědčená, že z tohohle chlapeckýho období ještě nevyrostl. Ale protože to je vlastně to, co ji na něm od začátku přitahovalo, ovládá jí najednou pocit úzkosti přicházející s představou, že Andrého mohla ztratit. Najednou jí děsí, že už by ho neviděla, nedržela v objetí a nemohla ho peskovat za provedený lumpárny. Nejvíc jí ale mučí obraz objevující se jí před očima, na kterym je zraněnej André ležící na vzdálenym místě, kterému ona nemůže podat pomocnou ruku, protože o jeho nesnázích neví a sama si v těch pro něj trýznivejch minutách bezstarostně pluje každodenní všedností. Bez dalších slov si ho proto přitahuje k sobě, objímá ho a dopřává mu nadílku jemnejch polibků na tvář, kterou prokládá další sérií otázek, teď už ale v úplně jiný tónině hlasu než tu předešlou:

„Co se stalo? Jsi v pořádku? Už nikdy neodejdeš, aniž bych nevěděla, kam jdeš! Viď?“

Richard uklidněnej tím, že Martina už dál nebude pátrat po jeho odpovědnosti za Andrého nesnáze, ukončuje jejich láskyplný objetí:

„Tak končíme, hrdličky! Martina do práce a André s Damiánem ke mně do kanceláře!“ A svižnym krokem opouští prostor recepce. Míří rychle ke schodišti vedoucímu k jeho pracovně v prvním patře a to i z důvodu, aby se Martina nezačala vyptávat na podrobnosti Andrého nehody, kterou jí naznačil, a my kvůli tomu nemuseli všichni tři na místě vymejšlet nějakej pravděpodobnej druh karambolu, u kterýho bysme mohli bejt všichni tři najednou a hrozila by nám u něho smrt. Přesně to ale nenapadlo jen jeho, proto i já mizím v chodbě a následuju tak Richarda. A zakrátko se za mnou objevuje i André, kterej Richardovu lest, jak se zdá, taky nakonec pochopil a využívá ji, stejně jako my dva, k vyhnutí se všetečnejm dotazům jeho krásný a zamilovaný recepční.