Románová pohádka - 8.díl

Já si u kluka za mixážním pultem objednávám hity, který bych rád slyšel během večera. Jednu vypalovačku si poroučím teď hned a během jejího nástupu seskakuju na kostku stojící pod podiem. Hlasitější hudba strhává pozornost všech přítomnejch v sále pode mnou. Improvizovanou zkušební jízdou je v těch čtyřech minutách, na barevně rozblikaný taneční kostce, přesvědčuju o tom, že já fakt budu hvězdou večera a hlavním tahákem na tuhle akci.

Tak jako vždycky se z tanečního transu probírám s posledním tónem písničky, a to díky potlesku, kterym mě některý z kolegů odměňujou. Mezi nima poznávám i Martinu a Lídu z recepce, který po týhle chvilce toužily, a v jejichž výrazech je rozpoznatelný nadšení z toho, co právě viděly. Opojenej úspěchem seskakuju dolů na parket a pořádně vyhladovělej beru útokem první tác s obloženejma houskama, kterej mám po ruce. S vervou divokýho zvířete jednu z nich likviduju a to bude stačit, protože s plnym žaludkem se blbě tancuje.

Po zahnání hladu posílám svý kroky ke známejm dívčím tvářím z recepce, který se na mě culí od protějšího stolu a nabízím jim svý ruce připravený přidat se k dílu. Přitažení posledních barovejch stolků na určený místo do půlkruhu tvořícího taneční prostor a přinešení několika táců s jídlem z dodávky naší restaurace stojící na parkovišti před pavilónem mi zabírá přesně ten čas, kterej jsem ušetřil díky tomu, že jsem nemusel zkoušet mý taneční místo. Což mi hlásí můj náhodnej pohled nahoru ke stropu pavilónu, kde je zavěšenej obří podsvícenej ciferník ručičkovejch hodin. Pokládám poslední tác na dlouhej stůl stojící u stěny sálu a mizím v zákulisí plnej natěšení, ale s překvapujícím zjištěním, že tentokrát se netěším tolik na tanec jako na těch pět minut před ním strávenejch s Richardem v mý šatně.

Do ní vstupuju po pár krocích improvizovanou chodbičkou a převlíkám se do prvního nachystanýho kompletu. Richard se v šatně objevuje tak, jak slíbil, a při zavírání dveří se nebrání hlasitýmu projevu svýho obdivu: „Wow! To je tělíčko!“ S upřenym pohledem na mě polonahýho stojícího naproti němu, ve chvíli, kdy si přes hlavu natahuju poslední kousek oblečení. Dooblíkám se a přistupuju k němu a už jen jeho blízkost zase roztáčí celý okolí. Chytá mě za pas, přitlačuje si mě na vysportovaný plochý břišní svalstvo a ten kolotoč se ještě zrychluje. Tohle obětí a jeho polibky mě zbavujou veškerejch obav a starostí. Plně se oddávám opojný chvíli v jeho náručí, kterou ukončuje Richardovo přání: „Snad ti to přinese energii na večer, a kdyby to náhodou nestačilo, tak ti dám ještě jednu!“ Pak se na dlouho odmlčuje, aby vykonal, co právě slíbil.

Jak se naše rty neochotně loučí, šeptá mi do tváře: „A kdyby ani tohle nezabralo, prozradím ti, že mám pro tebe ještě jedno velké překvapení, ale na něj si budeš muset počkat do zítra, aby ses měl na co těšit, a večer ti tak příjemně utekl. Já se během něj nechám okouzlovat tvým tancem. Ta zkouška kostky byla impozantní, kousek jsem viděl a… wow!“

Mírně se odtahuje, ale přesto mě jeho ruce nepřestávaj objímat, a s trochu důraznějším tónem obtáčí svůj hlas kolem mejch uší lehce vyčítavou otázkou: „Ještě než odejdeš, mi prozraď, co se stalo, že jsi změnil názor na nás dva? To je to jediné, co mě teď tak trochu trápí!“

Pořád mě drží za pas a dívá se mi upřeně z bezprostřední blízkosti do mejch roztouženejch očí. Cejtim příležitost trochu ho poškádlit a tak ji využívám: „Tak to bude zase moje zítřejší překvapení pro Tebe, aby ses měl taky na co těšit. Ale už teď ti můžu pro tvůj klid prozradit to, že tě to trápit nemusí. Nebyly a nejsou v tom žádný nekalý úmysly a intriky. Měl jsem pro svůj prvotní přístup k tobě pádnej důvod, ale ten už pominul. Věř, že mně se to taky nelíbilo. Chtěl jsem tě od první chvíle, co jsem tě uviděl. Víš, já nemám problém s tím, že jsem teplej, ale s lidskou blbostí a bezohledností, který jsou neomezený a přežívaj každej politickej systém! Ale víc až zejtra!“

Čas v jeho přítomnosti pádí cvalem a těch pět minut vypadá jako pět vteřin. Proto mu dávám ještě jednu pusu se zpomalenym odtažením od jeho rtů, který nerad opouštim, a šeptám jim: „Tak já běžim. Nashle pozdějc! Během večera si tě najdu, rád bych s tebou jel zpátky.“

Richard nehnutě vychutnává moje něžnosti a se stejně laděným šepotem otevírá dveře: „Já taky.“

Opouštim bezpečí jeho náruče a s ještě větší dávkou touhy se předvést než obvykle se sunu chodbičkou k závěsu. Odtud už sem dolejhaj první dunící tóny diskotékovejch hitů doprovázenejch komentářem informujícím první návštěvníky přilákaný hlasitou hudbou o našem podniku, kterej pro ně pořádá tuhle párty s jedním z nejlepších go-go tanečníků v Praze. A to jsou slova, který ve mně probouzej euforii nutící mě k
rozhrnutí závěsu a k nástupu na stroboskopem problikávající podlážku mýho vyvýšenýho tanečního špalku.

Začínající diskotéku jsem rozjel do plnejch obrátek už během prvních pár písniček a s přibejvajícíma minutama se čím dál tím víc návštěvníků naší párty snaží s plnou vervou napodobit moje taneční kreace a nasazení. Díky tomu se parket plní a zábava nabírá na potřebný dynamice. Únava se ale pořád nedostavuje, proto pokračuju v nastavenym tempu a držim ho skoro tři hodiny bez přestávky. A to i proto, že jsem go-go dlouho
nedělal a chybělo mi to. K pauze mě nutí až pohled na muže stojícího nehnutě několik minut pod taneční kostkou zírajícího nahoru na mě, což je až podivný, podezřelý a hlavně nepříjemný.

Využívám konec právě doznívající písničky k přeskočení ze špalku na pódium a po schůdkách sestupuju na úroveň tanečního parketu s úmyslem dojít si pro láhev s neperlivou vodou servírovanou na stolech u stěn sálu. Pár metrů chůze tanečním prostorem, zaplněnym křepčícíma dobře se bavícíma lidma, mě naplňuje, díky jejich obdivnejm pohledům, pýchou a tak si sám pro sebe v duchu říkám: „Bacha chlapče, bacha! Pýcha předchází pád. Jak na potvoru teď zakopneš a z hvězdy večera bude placka na podlaze. Přece jen skoro tři hodiny na špalku v jednom kuse jsou nohy motajícim zápřehem!“ Samotnýho mě ta představa rozesmává.

A můj úsměv je očividně dobrou záminkou pro neznámýho zírajícího podivína do teď stojícího opodál, aby se přiblížil a oslovil mě: „Krásný úsměv a ještě krásnější tanec. Promiňte mou nezdvořilost! Jmenuji se Mansik. Richard vás možná už informoval?!“

Pomocí lámaný Angličtiny volí krátký slovní spojení, protože je mu jasný, že přes hlasitou hudbu v sále stejně většinu neuslyšim. Což je pravda a já mu posunkama navrhuju přesun do předsálí. Míjíme pár stojících hloučků, jejichž osazenstvo pískotem a potleskem doprovází můj odchod ze sálu a několika hlasitejma výkřikama mym směrem dávající mi tim najevo žádost mýho brzkýho návratu na taneční kostku. Víc si tanečník nemůže přát.

A proto trochu namyšleně vcházím do vestibulu následovanej panem Mansikem, o kterym mi Richard říkal ráno u recepce po snídani, proto je mojí povinností s ním navázat kontakt. Otočením povoluju plastový víčko na lahvi s minerálkou, kterou jsem popadnul, když jsem ji míjel stojící na servírovacím stole, a s pocitem neukojitelný žízně a omluvou naproti mě teď stojícímu Mansikovi do sebe nalejvám pár hltů, který si moje dehydrovaný tělo neodkladně žádá. Během naklánění lahve od rtů zpátky do svislý polohy si ve svym zornym poli, v otevřenejch dveřích do sálu mezi tančícíma lidma, všímám Richarda upřeně pozorujícího místo našeho zastavení ve vestibulu. Na jeho tváři, sice ošlehávaný barevnejma diskotékovejma efektama střídanejma s potemnělou atmosférou sálu, je znát znepokojení a jeho upřenej pohled nevyrušitelně soustředící se mym směrem prozrazuje to, že mě hlídá. A to je další z povznášejících elementů dnešního večera, o kterym se mi ani nezdálo. Proto s neotřesitelnym sebevědomím povzbuzenej okolnostma tohohle dne zavírám láhev s vodou a věnuju svůj pohled a hlas panu Mansikovi: „Ještě jednou se omlouvám! Richard mi říkal, že se tu možná objevíte. Rád vás poznávám! Co byste potřeboval?“

On se, se zřejmym nadšením, konečně ujímá slova: „Potřeboval bych doprovod na dnešní akci.“ Po tom se ale zastavuje a zkoumá očima moji reakci na jeho neobvyklej požadavek.

„Ještě dnes?!“

Jeho reakce ale svědčí o tom, že ji čekal a snaží se moje překvapení zmírnit: „Bylo by to jen na tak na dvě hodiny!“

To mě zrovna moc neuklidňuje, ale protože klienta nemůžu jen tak odmítnout, snažim se zjistit víc podrobností a doufám, že některá z nich mi dovolí se z jeho návrhu vymluvit a přesunout jeho doprovod na následující den: „Ale já jsem tady dnes do půlnoci, muselo by to být až po tom! Copak je to za akci?"

Opět nad svojí odpovědí moc nepřemejšlí: „Je to partie pokeru v jednom soukromém gay klubu, a kdybych tam přišel s vámi, jako se svým doprovodem, už bych nemusel žádné hráčské taktiky ani předvádět. Vy narušíte pozornost a soustředění i toho nejlepšího gay hráče pokeru na světě. A samozřejmě počítám s tím, že by to bylo až po vašem vystoupení tady a s nadstandardním příplatkem.“

Po tomhle vysvětlení se ztrácí jeho rozhodnost a nastupuje nervozita prozrazovaná přešlapováním a vzájemným masírováním prstů na rukou doprovázená až zoufalym výrazem jeho obličeje. Chvíli tápu. Nemám po ruce nic, co by mi umožnilo se z týhle akce vykroutit. Akorát mi na pomyslnou, aktuálně nic inteligentního nepřinášející, hromadu sena v mý mysli dopadá poslední stýblo naděje, a tak se ho, jako správnej tonoucí, chytám: „Já se budu muset ještě zeptat šéfa, jestli se mnou nemá už naplánované jiné úmysly. Přeci jen tady máme dnes mimořádnou akci!“ A pravou rukou napřaženou do sálu za jeho zádama se snažim vizuálně podtrhnout svoji loajalitu k firmě.

Moje záchranný stýblo se ale láme pod tíhou jeho argumentu:„To už je zařízené! S vaším šéfem už jsem to domluvil a on nemá nic proti.“

Což mě v duchu překvapuje: „Že by mi tohle Richard zapomněl říct?! Nebo to domluvili během uplynulejch třech hodin, když jsem byl na špalku, tak k tomu neměl příležitost a nechtěl mě rušit při tancování?!“ snažím si nastalou situaci sám sobě nějak logicky vysvětlit a vrhám zoufalej pohled do sálu do míst, kde stojí Richard. K mýmu nemilýmu překvapení ale zjišťuju, že už tam nestojí. Místo Richarda se tam vlní obtloustlá blondýna, kterou, i když je v tom nevině, proklínám: „No tak ty mi fakt nepomůžeš!“

Mansik z mýho zoufalýho výrazu poznává, že už nemůžu dál vzdorovat jeho požadavku a přebírá iniciativu: „Tak já vás vyzvednu ve vaší šatně o půlnoci. Jsme domluveni!“

Podáním svý pravačky ukončuje náš rozhovor a s otočkou do sálu se ztrácí v jeho temnotě. Toho využívá skupinka opodál stojích puberťaček, která se na mě v první vteřině mýho osiření uprostřed vestibulu vrhá a s halekáním mě táhne zpátky do sálu. Cestu na kostku využívám k přehlídnutí sálu ve snaze zachytit Richarda, kterýmu bych aspoň pohledem naznačil moje rozpaky doufaje v to, že by ho přilákaly do mý blízkosti, a já bych tak mohl ověřit Mansikovu verzi. Richarda ale nevidím, proto jdu nejdřív do šatny změnit taneční ohadření za jedno z mejch ještě dráždivějších. Ať si holky užijou!

Světelnejma efektama rozblázněnou podlážku tanečního špalku už mám zase pod nohama. Pokládám svojí rozpitou láhev s vodou do tmavýho rohu na okraj forbíny, která je o schůdek vejš. Krev v žilách se mi v celym těle zase začíná vařit. Nemůžu se, a ani nechci, bránit svý přirozenosti, proto zahazuju svý pochybnosti do temnoty sálu pod sebou a dostávám se do víru spalujícího rytmu odnášejícího mě daleko, daleko od reálnýho světa. Tam zůstávám další skoro dvě hodiny, aniž bych si to uvědomoval.

Jediný, co mě dokáže vrátit zpátky na pevnou zem, je žízeň, a ta se právě hlásí ke slovu. S končícím hitem se proto otáčím pro láhev na podium a pohledem letícím přes vršek sálu zase očima zadrhávám o nahoře zavěšený hodiny. Čas na nich naznačuje, že by bylo vhodný se pomalu přesunout do šatny a připravit se na odchod s Mansikem. Je mi to líto, protože dýdžej pouští do repráků jednu vypalovačku za druhou, a sám je jejich nábojem tak rozdováděnej, že ani nevnímá můj odchod do zákulisí.

Odhrnuju závěs do chodbičky, která vede k mý šatně a ten se za mnou zhoupnutím zavírá jako vše pohlcující vodní hladina. Pomalou chůzí, během který rozžízněnej upíjim z nesený lahve, se blížím ke dveřím svý miniaturní převlíkárny.

Po příchodu do ní s úlevou házím svý utancovaný tělo na židli. Nohy mi ale začínaj podivně těžknout únavou a s pro mě do týhle chvíle neznámym pocitem se mi ta slabost přesouvá i do rukou. Během několika vteřin obtěžkává moje oční víčka a začíná se mi pomalu, ale nepřekonatelně, vkrádat i do hlavy. To ve mě probouzí zděšení, ale uvědomuju si, že už je pozdě a já už dál nedokážu vzdorovat paralyzující síle, která násilně ovládá celý moje tělo. Ztěžklý a padající oční víčka pomalu tvoří temnou oponu a ukončujou tim moje dnešní vystoupení. Jen mi ještě na chvíli dovolujou, jako to poslední, zahlídnout Mansika.

Posledním záběrem v tomhle prapodivnym a neočekávanym filmu nazvanym „Mé nechtěné usínání“ je jeho příchod do mojí šatny a přivření jejích dveří.

Klapka, stop a světla zhasínaj stejně jako moje vědomí.

***

„Už jste ho našli?!“ s nelidským rozčilením v hlase křičí Richard, který běží chodbou směrem k Andrému. Ten se před pár vteřinami osvobodil ze sevření těžkého závěsu oddělujícího chodbu od tanečního sálu. Tam právě dozněly tóny poslední písničky a DJ se do éteru loučí s konečně odcházejícími návštěvníky diskotéky. Večírek končí o skoro čtyřicet minut později, než bylo původně v plánu, a to díky dobře se bavící mládeži neustále povzbuzující dýdžeje k tomu, aby k jejich pohybu lačným tělesným schránkám posílal další a další hity, a ten jejich žadonění nedokázal odolávat. Teď už ale ve dveřích vedoucích ze sálu do vestibulu mizí záda posledního tanečníka a tím diskotéka opravdu končí.

André se zastavuje v prvních metrech chodby, na kterou právě vstoupil, a to hned za závěsem. V jeho očích se tetelí obava ze srážky s rozběhnutým Richardem. Krčí rameny, rozhazuje ruce do široka a své gesto doprovází provinilým výkřikem: „Ne! U hlavního vchodu ho nikdo neviděl odcházet. A v sále není! Co u tebe?“

Richard se zastavuje na místě uprostřed cesty k Andrému a rozčilení v jeho hlase se mění ve zděšení: „Nic! Nikde nic! Tady nikdo přes dvě hodiny nebyl, s ochrankou jsem hledali toho dealera. Sakra, byla to past a my na ni skočili jako školáci!“

Zděšení z jeho hlasu i výrazu tváře mizí a střídá ho bojovnost posílená odhodláním. Opět se dává do pohybu směrem k Andrému. Používá dlouhé rázné kroky a dostává se k němu během zlomku vteřiny. Ten nezvládá na Richardovo překvapivé bleskové přiblížení reagovat jinak než úkrokem vzad, další už ale nestíhá udělat, protože ho Richard chytá za límečky jeho služební vesty a přitahuje si ho za ně zpět do původní polohy tak, aby se jejich oči setkaly v bezprostřední blízkosti. Jako by mu chtěl vytetovat do tváře slova, která pro něho má připravená: „Tak co jsi do té zprávy opravdu napsal?! Všechno jsem slyšel. Já jsem totiž skutečný Damiánův ochránce a mám po celém domě včetně aut sledovací zařízení s odposlechem, takže vím, že už jsi mu jednou lhal, nebo při nejmenším neřekl celou pravdu, kterou jsi měl. Proto ti nevěřím! Ale do teď to vypadalo, že to nebude hrát roli, proto jsem ti Damiána svěřil! Proto jsi ho měl místo mě hlídat! Dal jsem ti šanci mě přesvědčit, a ty jsi zklamal! V tomhle máš určitě prsty ty, nebo ti gauneři ze Španělska, pro které děláš! Tak kde je a co jste s ním udělali?!“

A s každým vykřičníkem a další větou cloumá Richard se svou bezmocnou obětí a posunuje ji o půlkrok vzad, až se oba dostávají k závěsu, ve kterém se André před chvílí objevil. On tenhle kus zavěšené těžké látky považuje, ve své zoufalé situaci, za odjinud nepřicházející oporu. Proto se jeho ruce, do teď spuštěné volně podél těla, chytají za Richardova silná zápěstí a snaží se tak zmírnit jejich škrtící sevření. A k tomu jim mají
dopomoc i z plných plic křičená ujištění: „Já jsem Damiánovi v limuzíně řekl pravdu! Já nevím, kde je!“

Tahle slova se ale stávají jen letenkou opravňující Andrého k nechtěnému letu vzad, na který ho posílá Richard vymrštěním svých do uniformního límečku zaťatých pěstí. Těžký závěs za Andrého zády, kterým právě proletěl, zbrzdil jeho dopad na pódium vedle mixážního stolu, kde jeho kaskadérský kousek děsí balícího dýdžeje: „Chlapi, co blbnete! Vždyť mi to tady rozsekáte!“

To ale ani Richard ani André nevnímají.

„Lžeš! Teď se s tebou nebudu zdržovat, ale až Damiána najdu, vyřídím si to s tebou!“ posílá Richard vztekle výhružku spolu s namířeným ukazovákem pravé ruky směrem k ležícímu Andrému, který skončil na prkenném pódiu. Ten je překvapený a zaskočený právě proběhnutým konfliktem a není schopný žádné reakce. Jen sleduje to, jak se za Richardovými zády objevuje jeden ze členů ochranky s nadějnou informací o tom, že celé zákulisí je monitorované kamerami, a mohou tedy ze záznamu zpětně zkontrolovat dění kolem Damiánovi šatny.

Ta je v tuto chvíli opuštěná a svými otevřenými dveřmi odhaluje povalenou židli a rozbalenou taneční brašnu ležící vedle ní na podlaze. Všichni přítomní ji považují za místo, kde se odehrálo něco, co se odehrát nemělo.

André se pomalu vzpamatovává z otřesu způsobeného Richardovým útokem a vstává. Dostává se tak ze své nelichotivé pozice ležícího poražence. Zaujímá postoj uprostřed pódia, ve kterém si může očistit umazaná místa na svých kalhotách a uniformě, která bez mechanické újmy odolala šéfově síle. Jeho myšlenky se ale soustředí jen na to, že na něm byla spáchaná nespravedlnost, a musí se před Richardem obhájit. Očistu šatu proto činí s bezduchou automatičností a po ní se vrhá zpátky do závěsu. Za ním se rozbíhá za mužskými hlasy přicházejícími odkudsi z chodeb stanového labyrintu. Jejich stoupající hlasitost mu napovídá, že je jim na správné stopě, a proto přidává na tempu, aby se mu na dalším křížení chodeb opět nezačaly ztrácet. Jeho rychlejší chůze se tím mění v poklus, až v něm skoro mine místnost, ve které se nad rozsvíceným monitorem sklání zoufalý Richard.

Přes jeho rameno, které nastrkuje nad klávesnici, se člen ochranky snaží v puštěném záznamu nalézt na časové ose video, které by prozradilo, nebo alespoň naznačilo to, proč se tanečník Damián nikomu nehlásí. A nejen to, nikdo nemá už dvě hodiny ani ponětí o tom, kde je, a co se s ním stalo.

To už Richard rozkazuje: „Vrať to tak před desátou. To jsem ho určitě viděl ve vestibulu s nějakým chlápkem. Pak jsem dostal hlášku o tom fěťákovi, tak jsem…,“ lehce pootáčí hlavu a oči doprava směrem ke dveřím na chodbu tak, aby bylo jasné, komu patří jeho další slova, „předal ochranu Damiána a odešel jsem dozadu za ochrankou, aby mi ho pomohla najít.“

Pak se vrací pohledem k monitoru a dál promlouvá k obsluze klávesnice: „Jo, to mohlo být tak ve třičtvrtě na deset. Určitě!“ A se zornicemi přilepenými ke každému pixelu lcd monitoru režíruje chlapíka obsluhujícího počítač záznamového zařízení se snahou vzpomenout si u toho na detaily uplynulého večera.

„Po tom ale ještě tancoval skoro dvě hodiny na kostce. To vím určitě. Já ho opravdu hlídal!“ ozývá se ze dveří monitorovací místnosti, ve kterých stojí André a snaží se tím Richardovi dokázat, že není už tím zrádcem, kterým byl na začátku tohohle dobrodružství. Ten opět nechtěně odsekává svůj pohled zaťatý do monitoru. Stáčí ho přímo na kajícníka stojícího ve dveřích, zatíná ho pro změnu do něho a zlostně u toho cedí mezi zuby: „Ale blbě!“

Po několikasekundovém vyčítavém pohledu dává Richard oči opět do pohybu a zastavuje je na sekuriťákovi sedícím u klávesnice, který teď zírá na něho nahoru s jasně viditelným očekáváním přicházejícího rozkazu. Richard se opírá se o desku stolu a rozkaz rezolutně vydává: „Tak to dej na jedenáctou, a kameru jen na chodbu u jeviště s Damiánovou šatnou, to bysme neměli nic prošvihnout.“

Mladík sedící u stolu pomocí správně mířených zmáčknutí několika příslušných kláves zadává do počítače požadované parametry. Monitor před ním začíná z paměti počítače zrychleně vytahovat zaznamenaný průběh událostí odehrávajících se před kamerou, která zabírá úsek chodbičky od závěsu za pódiem až po dveře šaten včetně té, která přítomné zajímá nejvíc. Všichni tři se automaticky přibližují hlavou k monitoru v okamžiku, kdy se jim kontrolovaný záznam před očima zpomaluje na reálnou rychlost přehrávání. Řídící jednotka záznamového systému totiž došla podle zadaných instrukcí k požadovanému časovému úseku.

Tříčlenný pátrací oddíl, tlačící se v maličkém velínu ochranky, hypnotizuje monitor, ale každý z nich z jiného důvodu.

Richard se ze záznamu snaží vykoukat to, co se stalo s jeho osobní hvězdou.

André tam hledá to, co ho sprostí Richardem vzneseného obvinění.

A člen ochranky očima tlačí videozáznam kupředu, aby se po celodenní směně už konečně dostal do postele.

Před nimi se na záznamu opakují vteřiny a minuty, které se sčítají a mění se v celou hodinu. Hodinu, která se stává nekonečnou pro každého, kdo na něco čeká. A tady čekají všichni a stále nenacházejí to, co ve videozáznamu potřebují najít. Únava už zmáhá nejeden mozek a pátrající oko, ale nikdo z nich se nechce vzdát tak snadno. Někdo z vášně a jiný zase z povinnosti.

Trpělivost, jako skoro vždy, po dalších přehraných dvou minutách přináší své ovoce, a to v podobě Damiána objevujícího se v závěsu. Prochází chodbou ke své šatně a intenzivně upíjí z jím nesené plastové lahve. Členové pátracího týmu tlačící se k sobě tak, aby každý z nich měl ten nejlepší výhled na monitor, ho sledují se zatajeným dechem. Jako by jediné silnější vydechnutí mohlo sledované video odfouknout z monitoru a rozptýlit ho do vzduchu nad jejich hlavami. Strnule ani nedutají a pozorují to, jak Damián otevírá dveře své převlékárny a vstupuje do ní, a také to, jak se ve stejnou chvíli před závěsem, kterým před malou chvílí prošel Damián vynořuje postava muže, kterému zatím není vidět do tváře, kvůli nedostatečnému osvětlení chodby. Muž ale pomalou chůzí dál následuje Damiána, a tím se jeho obličej dostává do světla zářivky u stropu.

„A do prdele!“ André, který se česky naučil pouze tuto šťavnatou nádavku, využívá situace, aby ji konečně použil. A to i proto, že to závažnost jeho zjištění vyžaduje. Snaží se tím své znepokojení dát důrazně najevo hlavně Richardovi. Ten se k němu otáčí a i z výrazu Andrého obličeje to chápe, chytá ho proto za ramena a cloumá s ním: „Co je?! To je ten chlap, co s ním Damián mluvil ve vestibulu! Co o něm víš?!“

Pak jen uděluje rychlý povel sekuriťákovi: „Zastav to na chvilku!“

André je očividně v šoku a neschopný slova, Richard proto třese jeho rameny ještě silněji a pomáhá mu popadnout dech. S ním z něho začínají vypadávat slova, která mají dostatečně vysvětlit jeho zděšení: „Nemůžu tomu uvěřit, ale je to on! Tomi Bonreti z Vatikánu. Už léta pátrá po dědicích s jediným cílem… Odstranit je! Poznávám ho! Když mě Inrové najímali, ukázali mi jeho fotku s tím, že hlavně před ním mám Damiána chránit. Proto jsem taky do zprávy pro Inry, kterou jsem odpoledne poslal, napsal to, že závěť je nepoužitelná. Počítal jsem s tím, že se k ní tenhle člověk určitě nějak dostane, protože on je tam šéf, a tím Damiána ochráním nejvíc. Ale tohle pro nás není dobrá situace a pro Damiána už vůbec ne!“

Richard s ním přestává třást a pouští ho: „Sakra! To jsi ho moc dobře nehlídal, jak jsi před chvílí tvrdil!“ kleje u toho a otáčí se se zoufalým pohledem zpátky na monitor. Jeho výraz je ale nejen zoufalý, ale i bezradný a André si to uvědomuje. Proto na šéfovo lamentování nereaguje a pokládá ruku na rameno mladíka u klávesnice: „Tak to zase pusť! Ať zjistíme konečně, co se stalo.“

Ten pravým ukazovákem teatrálním gestem tiskne klávesu enter a rozbíhá tím pozastavený záznam, jehož jednotlivé sekvence dávají dohromady scénku sehranou dvěma aktéry. Jeden z nich podpírá bezvládné tělo toho druhého a tímto způsobem vycházejí ze dveří šatny, do které před chvílí oba postupně vešli. Takto zaklíněni do sebe míří směrem k zadnímu východu ze zákulisí. Tam mizí ze záběru kamery na chodbě, na což sekuriťák ovládající celé tohle promítání reaguje duchapřítomně a bleskovým prstokladem posílá na monitor záběry natočené jinou kamerou, tou, která zabírá chodbu s dveřmi vedoucími na zadní parkoviště. Daří se mu to tak šikovně, že ani nedojde ke ztrátě kontinuity pohybu Damiána Dendta vláčeného na pravém rameni Tomiho Bonretiho. Richard ho za jeho pohotovou akci uznale poplácává po ramenech. Moc dobře si totiž uvědomuje to, že sekuriťák je udržovaný ve střehu nelidskou nervozitou, která ovládá zbytek osazenstva místnosti. Její atmosféra je kvůli tomu hustější než na jakou je sekuriťák zvyklý, proto by si ani nedovolil rychle nereagovat na průběh záznamu na monitoru.

Díky tomuto zásahu je vidět, jak Bonreti s Damiánem opouštějí zákulisí a dostávají se na zadní parkoviště. Tam je přebírá kamera hlídající budovu z venku a z ní pořízený záznam uložený v paměti počítače sekuriťák opět hbitě zadáním správného příkazu posílá na monitor. Na něm je díky tomu vidět to, jak do té chvíle cigaretu kouřící taxikář opřený o svůj vůz pomáhá Bonretimu naložit vláčného Damiána na zadní sedadlo.

„Fajn! Toho taxikáře znám,“ radostně na to reaguje Richard a doprovází své nadšení slabým bouchnutím dlaní do desky stolu. O ní se do té chvíle zapíral takovým tlakem, jakoby chtěl vyždímat informace o Damiánovi i z toho kousku nehybného a ničeho neschopného kusu dřevotřísky. Se záběrem na odjíždějící žlutý taxík Richard vystrkává Andrého za rameno z místnosti na chodbu: „Startuj limuzínu!“

Zároveň s tím vytahuje ze zadní kapsy kalhot mobil a karate připomínajícím šviháním prstu po jeho klávesnici hledá telefonní číslo na muže řídícího zaznamenaný taxík.

„Ahoj, Honzo! Prosím tě, asi před čtyřiceti minutami jsi odvážel ze zadního parkoviště na výstavišti dva muže, jeden z nich vypadal jako opilý. Kde jsi je vysazoval?“

Po krátkém přikyvování hlavou s přilepeným mobilem u ucha do něho taxikářovi povídá: „Jasně! Děkuju moc! Kdykoliv se stav v Lístku, máš tam na baru panáka, čau!“

Během hovoru poklusem vybíhá chodbou na parkoviště. Tam před chvílí vyběhnul i André, který teď už otáčí klíčkem v zapalování limuzíny a přistavuje ji přibíhajícímu Richardovi do cesty. Ten obíhá bílou kapotu a bez zaváhání naskakuje do sedačky spolujezdce a s ještě pootevřenými dvířky, se zvýšeným hlasem, popohání Andrého k rychlému rozjezdu bílého obra, který zastavil pro bezpečné šéfovo nastoupení: „Jeď, jeď! Do Lístku!“

André neváhá a s plnou razancí sešlapává pravý pedál a posílá tak limuzínu směrem k bráně, která dělí výstaviště od hlavní silnice. Na rozdíl od nohy na pedálu ale jeho mozek není úplně přesvědčený o správnosti jeho konání: „To jako fakt do Zlatýho Lístku?!“ A s pootočenou hlavou na Richarda čeká na odpověď.

„Jo! Koukej před sebe a přidej!“

André jako loajální zaměstnanec přitlačuje plyn na podlahu a posílá tím auto na rovný úsek silnice, který je za výjezdovou bránou výstaviště. Bílá limuzína se v několika málo vteřinách řítí nepovolenou rychlostí k nájezdu na obchvat města.

Richard mezi tím provokuje svůj telefon k tomu, aby ho spojil s recepcí Zlatého Lístku. Po dvou zazvonění se z reproduktoru mobilu hlásí recepční Kateřina, která měla tu smůlu a musela zůstat ve službě, zatímco se její ostatní kolegové bavili na párty na výstavišti. Richard ji ani nenechává dokončit předepsanou ohlašovací formuli a skáče jí tak do řeči: „Katko! To jsem já, Richard! Prosím tě, přišel do baráku ten nový společník Damián v doprovodu někoho? Jo… Jo, rozumím. Byl opilý a šli nahoru k němu do pokoje. A ten z té ochranky je pořád tam? Ne, nechoď tam! Já a André jsme na cestě a za deset minut jsem tam. Nic nedělej a počkej na nás v recepci! Zatím!“

Richard vztekle ukončuje hovor s recepční a mobil v pohotovostním režimu hází do čelní přihrádky, čímž očividně ventiluje rozčilení a pokračuje s tím i na adresu Andrého za volantem: „Přidej sakra! Ten tvůj Bonreti se na recepci vydával za ochranku z výstaviště a že prý doprovází Damiána, který se opil a má za úkol ho uložit. Teď jsou u něho v pokoji. To není dobré! To není dobré!“ Jeho zoufalství graduje. Bezcílně vyhlíží přes čelní sklo limuzíny do noční oblohy a hlavou se mu honí ty nejčernější představy. Nedokáže pochopit to, proč se mu nepovedlo bezhlavě milovaného Damiána ochránit a vyčítá si to. Protože zrovna teď krátce po tom, co k sobě konečně našli cestu, ho možná ztrácí navždy.

André by se rád bránil s tím, že to není žádný „jeho Bonreti“, ale i průměrně inteligentní jedinec by pochopil, že v tomto Richardově rozpoložení bude každý i sebemenší odpor jen přiléváním oleje do ohně. Proto si svůj nevyjádřený vzdor vybíjí na pedálu pod svou pravou nohou.

Vzduch noční Prahy je nasycený energií přicházející bouřky, kterou už od podvečerních hodin ohlašují tmavnoucí stahující se mračna. Z nich se teď k zemi spouštějí první výsadky kapek a postupně smáčejí autostrádu, po které se bílý obr řítí rychlostí zaručující nasbírání několika černých puntíků do řidičova průkazu, které možná zajistí i jeho odebrání. To ale v této chvíli a situaci ani jednoho z pasažérů limuzíny netrápí, a díky tomu za slíbených deset minut zastavuje vůz před hlavním vchodem své základny. Richard se jako mávnutím kouzelného proutku zklidňuje a rozvážným pomalým otočením hlavy doleva na Andrého naznačuje další postup: „Zavez auto do garáže a pak přijď k Damiánovu pokoji! Já to tam zatím zkusím nepozorovaně prozkoumat. Hlavně pomalu a potichu, nevíme, co ten chlap plánuje a čeho všeho je schopný!“

Po tom se otáčí doprava a sahá po páčce otevírající jeho dveře.

Zastavuje ho ale Andrého otázka: „Nemám zavolat policajty?“

Richard, aniž by se otočil, cedí mezi zuby jako maskovaný ctitel, který si to s padouchem musí vyřídit sám tváří v tvář: „Zatím ne! A dej mi klíč od toho tajného tunelu se zrcadlem u Damiánova pokoje!“ A nastavuje otevřenou dlaň před Andrého.

Ten bez protestů klíč vytahuje z náprsní kapsy a vkládá ho Richardovy do ruky.

Richard vystupuje z auta a pomalu, opatrně za sebou zavírá dveře. Rozvážným krokem se vzdaluje krápěný kapkami deště, které rozbíjejí na malé jiskry světlo vycházející z historických pouličních lamp a dopadají na jeho široká ramena. Překračuje obrubník oddělující silnici od chodníku a z něho vstupuje do budovy Zlatého Lístku. Kateřina stojící za pultem recepce mu posunky naznačuje pozdrav a to, že Damián i jeho doprovod jsou stále v pokoji ve druhém patře, jako by nechtěla ani hlesnout a nevyplašit svým hlasem toho muže, o kterém si podle Richardova jednání nemyslí nic dobrého. Richard ji stejně mlčenlivým gestem zdraví, bez sebemenšího zpomalení prochází kolem recepce a vstupuje do chodby vedoucí ke schodišti. Na něm se spouští o patro níž do suterénu, sebejistým krokem se přibližuje k plechovým dveřím do garáží a v jeho očích se zrcadlí odhodlání ředěné přemýšlením o strategii vedoucí k Damiánově záchraně. Strategii, kterou začal plánovat už cestou sem a ujištění od recepční Kateřiny o tom, že jsou oba muži pořád v Damiánově pokoji, jeho plán jen utvrdilo. Teď už najisto míří do suterénní kanceláře, kde podle vyslechnuté zpovědi Andrého posunuje falešné palubkové obložení a za ním objevuje ukrytý vstup do tajných chodeb vedoucích až k zrcadlu v pokoji s Damiánem v nesnázích.

Richard stoupá po kamenném schodišti na úroveň druhého patra a doufá, že Damián je jen v nesnázích. Ani na okamžik si nechce připustit, že by konečně získaný objekt jeho touhy probouzející v něm nespoutanou vášeň, už žádnou pomoc nepotřeboval. Tahle představa mu svírá zamilované srdce a rozčilení mu rozostřuje zrak. On klopýtá tmavým tunelem navigovaný jen vnitřním hlasem své obrovské lásky k Damiánovi. Po několika málo minutách je na místě a sevření jeho srdce se uvolňuje s pohledem do Damiánova pokoje přes sledovací zrcadlo. Za ním totiž vidí probouzejícího se Damiána se svázanýma rukama a lepící páskou přes ústa sedícího na židli. Ta je uprostřed pokoje, jehož podlaha je posetá rozházeným oblečením, semínky slunečnice, převráceným nábytkem a vysypanými zásuvkami prádelníku.

„Žije!“ šeptá, aby neprozradil svou přítomnost za zrcadlem. Nepřekonatelný pocit štěstí ale nedokáže potlačit stejně tak jako dvě drobounké slzy v koutcích svých modrých očí. Sám si však uvědomuje, že tohle rozpoložení je až moc oslabující a nechce jím být odzbrojený zrovna nyní. „Sakra! Teď nemůžeš být za bačkoru! Damián tě
potřebuje.“

Teprve teď jeho oči berou na zřetel Bonretiho stojícího naproti Damiánovi, který byl do tohoto okamžiku středobodem jeho vnímání. Ten se ale velice rychle mění a stává se jím pistole v Bonretiho pravé ruce s hlavní mířící na Damiána.

Útočník divoce gestikuluje a s pistolí mává, takže s ní ohrožuje každý bod v pokoji, kterým se line jeho proslov, jak prozrazují jeho pohybující se rty. V jednom okamžiku se otáčí k Damiánovi zády a dvěma kroky se dostává ke dveřím vedoucím na chodbu. Tím se přibližuje na dosah Richardova skoku, proto ten situaci vyhodnocuje jako vhodnou pro záchranou akci. Ve chvíli, kdy se Bonreti u dveří otáčí zpět do pokoje s pistolí namířenou k podlaze, očividně zabraný do své řeči, Richard silným kopnutím rozbíjí zrcadlo, u kterého na druhé straně Bonreti právě stojí.

***

Těžko se mi dejchá. Obtížně od sebe odlepuju oční víčka, který pořád připomínaj závaží, ale daří se mi to. Prostor kolem mě se rozjasňuje a já pomalu rozpoznávám známej pokoj. Poznávám svý věci rozházený na jeho podlaze a Mansika stojícího naproti mně mávajícího pistolí. Nechápu, co se stalo, a už vůbec ne to, co se děje. Proč sedím na židli uprostřed svý ložnice a přes pusu a zátylek mám těsně obepnutou lepící pásku, která mi nedovoluje pořádně se nadechnout? Ani uši nechtěj naskočit do svýho obvyklýho režimu a hučení, který v nich v pozadí slyšim, doprovází proslov mýho únosce. Ten mluví a mluví, říká mi svý pravý jméno a asi se mi snaží vysvětlit okolnosti, který ho přivedly až sem. Možná proto, aby ulevil svýmu svědomí, co já vim! Já jen vim to, že chci, aby přestal a já už ho nemusel poslouchat, protože mi to jde stejně blbě. S blížícím se koncem jeho proslovu se staví zádama ke dveřím na chodbu a bokem k zrcadlu visícímu na stěně. Jeho řeč definitivně končí nenávistnym: „Tak kam jsi ji schoval ?!“ A pak odhodlaně vyráží mym směrem s jasnym úmyslem sejmout mi lepící pásku ze rtů, který by mu po tom měly prozradit novej úkryt závěti, kterou hledá a zatím nenašel.

Zmocňuje se mě úzkost a panika, netušim totiž, jak zabránit tomu, aby se tenhle chlápek z Vatikánu zmocnil mýho dědictví. Nechce se mi pro něj umírat, ale je mi jasný, že on nebude váhat nad použitím násilnejch donucovacích prostředků proto, aby se k závěti dostal. Tep se mi zrychluje v doprovodu bubnujícího deště, jehož velký kapky dopadaj na plechovej parapet mýho okna. Snažím se v tomhle rytmu kvapíku rychle vymyslet, jak z toho ven, aniž bych utrpěl já nebo pradědečkův odkaz.

Můj zběsilej myšlenkovej kolotoč najednou ale zastavujou střepy zrcadla, který letěj na Bonretiho s bouchačkou. Ten je tim na zlomek vteřiny překvapenej a toho využívá z tajný chodby vyskakující Richard. Oběma rukama chytá sklopenou zbraň a stáčí ji i s rukou, která ji drží, dozadu k páteři tak, aby to co nejvíc bolelo. Bonreti se ale rychle vzpamatovává a svou volnou rukou Richarda odstrkuje za rameno. Ten proto musí povolit v tlaku na pravačku s pistolí, která teď zůstává jen v sevření jeho levý dlaně, a druhou rukou odráží útok s mírným zakolísáním v rovnováze. Jenže tím ztrácí převahu získanou překvapujícím útokem z úkrytu a jejich síly se vyrovnávaj. Oba stojí rozkročmo proti sobě tváří v tvář a jediný, co se mezi nima odehrává, je vyrovnaná jednoruká přetlačovaná o směr hlavně pistole. Bonreti ji pořád pevně drží ve svý pravý dlani a snaží se její hlaveň stočit na Richarda, kterej ale úspěšně udržuje zbraň otočenou nahoru do stropu. Po několika vteřinách, kdy je jasný, že tuhle přetlačovanou ani jeden z nich nepromění ve svý vítězství, mění Richard taktiku boje a využívá svý urostlejší postavy. Drží Bonretiho za obě ruce a v tomhle sevření ho tlakem svýho mohutnýho těla nutí k pohybu vzad. Ten díky tomu, a taky tý spoustě krámů pod jejich nohama, ztrácí rovnováhu a oba zápasníci končí na podlaze mezi mejma rozházenejma věcma.

Ze zbraně vychází výstřel a ztrácí se v ohlušujícím burácení bouřky, která kraluje za oknem. Její vláda hlasitym hromobitím oznamuje celýmu okolí, že se právě udála jedna lidská tragédie.

„Richarde, Richarde!“ snažím se křičet přes lepící pásku. Doufám, že tím přiměju Richarda, kterej svojí vahou drtí pod něho padnoucího ozbrojence, aby vstal, nebo se aspoň pohnul na znamení toho, že ho ta střela netrefila. Nemůžu o něho přijít, teď když jsem ho konečně získal, a tak křičím a vřískám, ale silná izolačka nalepená přes moje rty dělá z mojí snahy jen vtipný kňučení. Koukám na těla nehybně ležící na podlaze přede mnou a projíždí mnou hrůza, která se dá přirovnat jen k tý, kterou jsem cejtil ve snu během pádu Dannyho do rokle s gejzírama. Ale tahle je skutečná a nikdy se v mym reálnym životě zatim v takovýhle intenzitě neobjevila a doufám, že už ani nikdy neobjeví. Každou milisekundu tenhle děsivej pohled mění ve světelnej rok, a než se nezraněnej Richard stíhá zvednout z podlahy, aby uniknul případnýmu dalšímu výstřelu, já už jsem si stačil přehrát několik let truchlení a neutišitelnýho nářku, kterym by byl můj život v opačnym případě naplněnej.

Richard ale uskakuje od těla svýho protivníka, kterej zůstává nehnutě ležet. Jediný, co mu ještě jeho duchapřítomnost velí, je špičkou boty vykopnout pistoli z bezvládný dlaně stočený k Bonretiho spánku. Z něho začíná vytejkat krev a po jednotlivejch kapkách se vpíjí do koberce pod jeho mrtvym tělem a zbraň rozpohybovaná Richardovou botou zajíždí setrvačností otevřenejma dveřma až do koupelny.

Hrdina týhle chvíle se rozbíhá ke mně a s nedočkavostí malýho dítěte mě zbavuje lepící pásky, což musí vypadat jako rozbalování narozeninovýho překvapení. Po mym úplnym osvobození si ke mě kleká, objímá mě v pase a hlavu si pokládá do mýho klína a svou úlevu vyjadřuje tím nejkrásnějším vyznáním, jaký jsem kdy zatim slyšel: „Lásko, já se tak hrozně bál. Miluju tě! Už tě nikdy nespustím z dohledu.“

Konečkama svejch třesoucích se prstů hladim jeho krátce střižený blonďatý vlasy. Seběhlo se to všechno tak rychle a já díky tomu ještě nevěřím, že je to skutečnost. Ubíhající vteřiny v Richardově objetí ale postupně přinášej do mýho mozku realitu těchhle chvil a přemíra vděčnosti, která ovládá celý moje tělo, mi dovoluje jen: „Já tebe taky. A děkuju!“

Nebetyčná úleva, která nás oba ovládá, nutí naše těla setrvat v tomhle objetí několik minut až do chvíle, kdy se v černý díře, která zůstala po rozbitym zrcadle, objevuje obličej Andrého: „Chlapi, tady je binec! Co jste tady dělali?! Jste v pohodě?!“

S vědomím toho, že šlo o život, se jeho poznámky zdaj jako z jinýho příběhu a dětinskej výraz jeho obličeje neutralizuje vzniklý napětí. To mě a Richardovi dovoluje rozpoutat salvu smíchu, která ale není ani tak reakcí na vtipnost Andrého slov.

Noc plnou prapodivností chceme všichni tři už ukončit, protože jsme přemožený fyzickym i psychickym vyčerpáním. Je to i beze slov patrný ze vzájemnejch proplejtajících se pohledů, který během následujících vteřin prolítly místností. Proto se já a můj zachránce pomalou chůzí přibližujeme k Andrému, kterej už stojí celym tělem v pokoji a upřeně sleduje bezvládný tělo Tomiho Bonretiho. Ten leží u jeho nohou a André jako by hlídal, jestli se ještě náhodou v poslední smrtelný křeči nevymrští ve snaze uštědřit některýmu z nás odvetnej úder. Život ale Tomiho tělo opustil stejně tak, jako dávno před tím jeho mozek opustil smysl pro morálku. Jeho mrtvola se teď ale stává našim problémem.

Jeho řešení si André vzal už před chvílí za svůj úkol: „Máte nějakej nápad, co s ním?“ A jen tak pro kontrolu nás sjíždí pohledem. Protože ale ani žádnou odpověď slyšet nechce, pokračuje: „Já navrhuju hodit ho do řeky s pistolí v ruce. Ta rána vypadá, jako by si spánek prostřelil sám. Díky bouřce určitě nikdo neslyšel, že se střílelo tady, protože ty hromy vytvářely takovej rámus, že ani já v tý chodbě jsem to nepostřehnul.“

Pak jako ostřílenej kriminalista obchází mrtvolu a špičkou boty do ní kope jako do obtížnýho odpadu: „Vyloví ho bůhví kde a dlouhodobej pobyt ve vodě zničí případný otisky. Takže pojďte, naložíme ho do kufru limuzíny a já s ním za chvíli vyjedu z garáží, a kdyby náhodou někdo podle záznamů z pouličních kamer vyšťoural, že byl tady u nás, tak já řeknu, že jsem ho odvezl jako našeho vzácnýho klienta někam… To ještě vymyslí a budu tvrdit, že byl jako hodně emocionálně rozpoloženej a rozčilenej, a že si teda jako myslím, že tam spáchal sebevraždu. Motiv ať už si vypátraj policajti sami! Co ty na to, šéfe?“ A teprve teď se jeho oči roztěkaně dožadujou Richardovy reakce.

Ten nepřítomně znějícim hlasem vyrábí odpověď značící absenci jakýhokoliv jinýho řešení a přidává pokrčení ramen: „Jo! Asi dobré řešení.“

Během Andrého vysvětlování se všichni tři synchronizovaně posouváme ke dveřím a ven na chodbu s kobercem. Já si ho teď představuju jako runway pro můj odlet do jinýho pokoje, protože v tom původnim bych fakt už nikdy neusnul. Oba kluci jdou přede mnou se skloněnou hlavou zbavený veškerejch emocí, jako by teprve teď mlčky vstřebávali a uvědomovali si náročnost uplynulejch okamžiků, kterou si během nich ani nemohli připouštět. Jejich pochmurnost nepřidává na náladě ani mně a já nechci, abysme se rozloučili depresivně jen s plánem na likvidaci mrtvoly.

Proto oživuju komunikaci odpovědí na Andrého předchozí dotazy: „Já myslím, že plán je to dobrej! Jo a prve jsi se ptal, jestli jsme oba v pohodě… Tak jo, oba jsme v pohodě a zbytek ti povyprávím zejtra.“

Pokládám u toho dlaň na jeho rameno, on se díky tomu zastavuje v chůzi a otáčí se na mě s chápavym souhlasnym pohledem, kterej vzápětí stáčí na Richarda.

A já ten svůj taky: „Ríšo, já tady dneska neusnu! Není volnej jinej pokoj?“

Richard se zastavuje uprostřed chodby na hnědym koberci obklopenej jeho zlatejma lístkama, od kterejch zvedá svůj svěšenej pohled a s efektem zpomalenýho filmovýho záběru ho zastavuje na mně. Po chvilce k němu přidává ještě flirtem okořeněnej úsměv s lehce se chvějícíma pozvednutejma koutkama. Pohled na něho je úchvatnej, protože jeho heroickej postoj vytváří obraz antickýho hrdiny se zlatejma vavřínama u nohou, dokonalym tělem a ušlechtilou myslí. Což jsou v mejch očích nepostradatelný doplňky každýho mýtickýho boha, kterym se pro mě Richard po dnešnim večeru stal. On mou glorifikaci jeho bytosti ještě násobí svym nápadem: „Damiánku, Damiánku! Kampak my tě uložíme?“ Vychutnává si moje žadonění a zase ho zneužívá ve svůj prospěch: „Budeš spát u mně! Všechny pokoje tady jsou totiž dneska obsazené. Všichni společníci nahlásili, že tady dnes přespí.“

V tom obrací pohled na Andrého: „Ostatně teď mě napadá, je tady nějak podezřele ticho, a nikoho sem nepřilákala na čumendu ani…“

Ten mu skáče do řeči: „Tak to zase vím já! Když se akce na výstavišti chýlila ke konci, sháněli se po tobě, jestli je zase odvezeš zpátky minibusem, ale nikdo nevěděl, kde jsi. Pak se objevila informace, že s ochrankou někoho hledáš, tak se taxíkama svezli do Discoklubu, že se tam ještě dorazí. Takže předpokládám, že se brzy začnou trousit.“ Přitáčí se ke dveřím mýho pokoje, který se za náma mezi tim zamkly: „Proto jestli souhlasíte s mým plánem, musím si pospíšit, aby to tělo odsud rychle beze svědků zmizelo!“

V tom Richard mění styl svýho pohledu a nasazuje ten, pro něj typickej, přísnej šéfovskej, a stejně zabarvuje i hlasivky: „Počkej! Přeci jen, neměli bychom zavolat policii? Mám u Damiána v pokoji kameru a odposlech, takže ze záznamu by bylo jasné, že šlo o sebeobranu.“

Na malou chvilku s touhle větou zase ztrácí svou hrdinskou odvahu a jeho oči pátraj v těch našich po pochopení jeho otázky.

Toho se mu ale u Andrého nedostává: „Sám jsi při našem příjezdu policajty volat nechtěl! Tak proč teď?!“

Richard pořád ještě zůstává v navrácenym rozpačitym rozpoložení, jako by na něj teprve teď tady na chodbě dolehlo to, že zabil člověka: „Sám nevím! Asi jsem to nechtěl komplikovat a vyřešit to rychle sám.“

Andrého jeho nerozvážnost znervózňuje a je mu jasný, že musí šéfa přimět ke svýmu řešení, který se v týhle situaci jeví jako nejbezpečnější pro nás všechny: „Tak to nekomplikuj teď dodatečně! Stejně by byl průšvih už z toho, že jsme je nezavolali hned, a mohli by tvrdit, že by zasáhli líp a on nemusel umřít. To bys pak měl opravdu problém!“

U toho bere za rameno mě a přistrkává mě k zámku dveří s pohledem pořád otočenym na Richarda: „A hlavně, byl to sprostej, nikdy nepotrestanej vrah, kterej si nezaslouží nic jinýho než skončit jako odpad.“

Jemu se teprve tohle zdá bejt tim správnym pádnym argumentem: „To máš pravdu.“

Vyslechnutej rozhovor zase nedává smysl mně a začíná mi vrtat hlavou. K tomu se přidává Richardova poznámka o kamerách a odposlechu v mym pokoji, která mi teprve teď dochází a vrtání v mý hlavě se mění na dunění sbíječky. Údajnej klient Mansik mi odhalil svou pravou identitu během mýho sešněrovanýho věznění. Ve slabý chvilce, ve který podlehnul opojnýmu pocitu nadvlády nade mnou. Pocitu, kterýmu propadá asi většina únosců a násilníků, který potřebujou svý oběti ukázat svoji velkorysost a vysvětlit jí, proč dělaj to, co dělaj, a co s ní provedou, až to dodělaj. André je do toho všeho zase zasvěcen díky roli ochránce. Proto je mi jasný, že já i André víme o Bonretim možná dokonce víc, než o sobě sám prozradil.

Ale ještě navečer během odjezdu na výstaviště jsem byl přesvědčenej o tom, že Richard je mimo to všechno kolem závěti, Inrů a vatikánskejch vrahů. Tak jak to, že ví o Bonretim, kterýho přece musel vidět poprvý v životě až u mě v pokoji, a co maj k sakru znamenat ty kamery a odposlechy.

A to je to, co mi teď vrtá hlavou, a taky to dávám najevo: „Počkat! Ty toho chlapa znáš?! A co to mělo bejt s těma kamerama a odposlechem v mym pokoji?!“

A logicky se s těma otázkama obracím ode dveří svýho pokoje na Richarda, kterej se jen tajemně usmívá a očividně mu dělá radost, když mě může držet v napětí. Je mu ale jasný, že nabírám vážný obavy, proto mý napětí mírní chycením mojí ruky: „Neboj! Žádné podrazy v tom nejsou. Já ti to všechno vysvětlím doma, až se vrátím od řeky. Teď na to není čas!“

V jeho očích jiskří opětovně získanej náboj sebejistoty, kterej ho opravňuje k rozdávání povelů: „André, my spolu odneseme mrtvolu do garáže a odvezeme ji limuzínou za město mimo kamery. Tam se jí zbavíme s tím, že kdyby se přeci jen někdo někdy ptal, tak jsi ho sám vezl do penzionu v Roztokách, kde se chtěl ubytovat. Já tam mám známou provozní, tak bych snadno vysvětlil, že jsem mu tam zařídil ubytování v noci bez předchozí rezervace jako našemu vzácnému klientovi. On si to ale jako po cestě rozmyslel a nechal se od tebe vysadit u řeky, tam, co je přejezd za Sedlecí, s tím, že se chce projít a do penzionu už dojde pěšky. No a pak už to naváže na tvou variantu.“

André spokojeně přitakává: „Jo, jo! To dává smysl.“

Richard ale jako správnej šéf musí mít i v rozhovoru s ním poslední slovo: „Taky si myslím!“ A pak se k Andrému přibližuje na jeden krok, jako by mu chtěl svůj vztyčenej ukazovák zasunout do srdce: „Jo, a na výstavišti, když jsem tě prohodil tou oponou, jsem ti slíbil, že si to s tebou vyřídím, až najdu Damiána. Víš, já jsem byl přesvědčený, že jsi do jeho zmizení zapletený. Tak si to teď s tebou vyřizuji, promiň! Jestli můžeš!“

Pohodář André očividně na incident už dávno zapomněl, ale přesto oblaženej Richardovou kajícností přivírá spokojeně oči, a s mávnutím ruky a krátkym proslovem omluvu přijímá: „To nech bejt! Já to chápu a chápal jsem to už tam. Prostě jsi se zamiloval a to chlap dělá i větší blbosti. Já to znám!“

Pak třese Richardovou nastavenou pravačku: „Všechno dobrý! Chlapi, měli bysme sebou hodit!“ A oba dva nás sjíždí s pozvednutym obočím vyzejvajícím nás k urychlenýmu odklizení důkazů střelby.

Richard na to reaguje povelem mířeným ke mně: „Dami, až odneseme tělo z pokoje, sbalíš si věci, vezmeš taxíka a odjedeš na tuhle adresu!“ sahá u toho dvojicí prstů do náprsní kapsy a vytahuje z ní svojí soukromou vizitku s adresou jeho bytu, kterou mi podává. Souběžně druhou ruku zasouvá do zadní kapsy kalhot: „A tady máš klíče od domu a bytu. Uděláš si tam pohodlí a počkáš na mne!“

Já levou rukou sahám po vizitce zastrčený mezi ukazovákem a prostředníkem jeho pravý ruky. Druhou natahuju pro svazek klíčů, kterej se mi teď nabízí ležící na jeho rozevřený dlani. Ty klíče tam vypadaj jako kouzlo zvedající stavidla přehrady, která do týhle chvíle zadržovala štěstí a spokojenost mířící do mýho života. S patřičnym vděkem je schovávám do kapsy kalhot, ale nezvykle pro Richarda si mu dovoluju odporovat: „Já vám nejdřív pomůžu! Až ponesete to tělo, budete potřebovat, aby vám někdo otevíral dveře. Teprve pak odjedu. A neodmlouvej!“

Na Richardově tvářích se objevujou ďolíčky: „Já mám tak rád tu tvoji paličatost!“ To už mě i on rukou pobízí k odemčení pokoje: „Tak jdeme kluci, ať to máme za sebou, než se začnou objevovat spánkuchtivý nocležníci!“

Otáčím se proto zpátky ke dveřím svýho pokoje a svou vstupní kartou přemlouvám jejich automatickej zámek. Vstupuju jako první a přidržuju dveře tak, aby kluci nesoucí Bonretiho mrtvolu mohli pohodlně projít na chodbu. Rychle se ještě vrhám do koupelny pro pistoli a za krátko po tom se už všichni nepozorovaně posouváme dolů po schodišti.

Dům je zatím prázdnej, což nám pomáhá zůstávat v klidu a soustředit se na už tak obtížnou chůzi po točících se schodech. Já jdu v čele a levou rukou se snažím pomáhat Richardovi udržovat rovnováhu tím, že ho přidržuju mezi lopatkama. Ten jde pozadu, drží Bonrertiho v podpaží a svym mohutnym hrudníkem zapírá jeho klimbající hlavu. André klopýtá na konci tohohle bizardního průvodu a nese Bonretiho chodidla. Po několikerym klopýtnutí se úspěšně dostáváme do suterénu k plechovejm dveřím od garáží, který bez otálení otevírám a pravou rukou nahmatávám vypínač na stěně za nima.

Tmavej prostor před náma se prosvětluje rozblikanejma zářivkama. Richard pokládá bezvládný tělo na betonovou podlahu a opírá ho o stěnu do polohy žebrajícího bezdomovce, aby André mohl přistavit limuzínu, která stojí na parkovacím místě v rohu, kam jí zaparkoval po tom, co vyložil Richarda před domem. To dodává celý situaci nádech naděje, že přece jen existuje nějaká vyšší spravedlnost zaručující to, že ty zlý skončej v neúspěchu schoulený na betonový podlaze a ty, co měli bejt původně obětí, si jdou pro limuzínu. Ta se za několik málo okamžiků, s Andrém za volantem, elegantně nasouvá před nás. Richard se ještě před jejím úplnym zastavením ohejbá k tělu sedícímu u jeho nohou a opět ho za podpaží zvedá na úroveň svýho pasu. Takhle naložený ho táhne k zavazadlovýmu prostoru, kterej André po svym rychlym vystoupení z auta otevřel, a teď se sápe po Bonretiho nohách, který se smejkaj po hladký podlaze. Kluci konečně nakládaj padoucha, kterej ani přes svou obtloustlou tělesnou schránku nezabírá moc místa v prostoru úložiště bílýho obra. Já vedle něho pokládám ještě pistoli zabalenou v bavlněnym kapesníku, kterej ležel pohozenej na podlaze mýho pokoje. Zvednul jsem ho, zbraň ležící v koupelně jím obalil a takhle ji donesl až sem. Richard zavírá kufr auta silným přibouchnutím víka a i přes viditelnou fyzickou únavu je v jemnejch liniích jeho tváře rozpoznatelná psychická úleva. Přenáší ji i na mě a jediný, co teď roztáčí moje myšlenky, je představa společnýho večera s ním v jeho bytě a já se toho už nemůžu dočkat: „Jeďte opatrně!“

Je vidět, že už všichni tři vyškrabujeme ze svejch těl poslední zbytky energie. Přesto oba mlčky přímo naskakujou do sedaček limuzíny, André za volant a Richard do jejího zadního prostoru, a ta s nima mizí do noci panující v ulicích. Garážový vrata koordinovaně padaj k zemi a já zůstávám sám v opuštěnejch garážích.

Na chvíli se zastavuju, protože mi hlavou obrazně prolítávaj dva výstřely. Ten první zní z dálky a z vejšky a je to ten, kterym to všechno začalo na pláži ve Španělsku. Následovanej je vzápětí druhym, jehož třeskutej zvuk se ozval před chvílí v mym pokoji. A jen doufám, že tim ostrym zvukem, kterej právě znova prolítnul mojí hlavou, to všechno špatný v tomhle příběhu končí.

Bouchnutí dovírajících se vrat o beton pod nima odvádí moji pozornost od výstřelů v mojí hlavě, a tím je oba posílá do minulosti. Otáčím se a se zhasnutím světel v garážích procházim plechovejma dveřma na schodiště. A i když jsem k smrti unavenej po náročnym dni, kterej do mýho života přinesl víc než kterejkoliv jinej, stoupám hbitě po schodech ke svýmu pokoji, abych se rychle sbalil.

Tam nevnímám krvavou skvrnu na koberci ani kousky rozbitýho zrcadla kolem ní a celou svou bytostí se soustředím jen na části svýho ošacení rozházený po pokoji. Jsou tu všude na místech, kam dopadly, když je Bonreti vytahoval ze zásuvek prádelníku a bral z polic skříně posílajíce je záhy do vzduchu za sebe motivovanej vztekem, kterej ho ovládnul po tom, co nenašel závěť. S naprostou jistotou ji před mym únosem hledal v kolejničkách garnýže, kam jsem ji schoval před odpoledním odchodem do Richardovy kanceláře. Bonreti to sledoval ukrytej v tajnym tunelu přes průhledný zrcadlo a po odjezdu všech na výstaviště se pomocí duplikátu vstupní karty vydal do mýho pokoje s tím, že si jde najisto pro vytouženej dokument. Ten už ale byl v tu chvíli uzamčenej v nikym netušenym trezoru v tajnym tunelu na druhý straně domu, kam jsem ho přesunul po Andrého zpovědi. A tím jsem si zachránil život.

Sbírám svršky, vyklepávám z nich semínka slunečnice, který se rozlítly po pokoji, když Bonreti ve svym vzteku sestřelil z prádelníku otevřenej sáček s mojí potravinovou záchranou, a ukládám je systematicky do tašky. K mojí smůle mi zůstala v pokoji jen ta menší než je ta taneční, protože ta leží na podlaze šatničky na výstavišti. Snažím se tak do malýho příručního zavazadla vměstnat co nejvíc toho, o čem si myslím, že budu potřebovat na těch pár dnů u Richarda. Úhledně srovnanou hromádku oblečení uvnitř brašny korunuju zubním kartáčkem a sadou na holení, zatahuju podélnej zip, kterej lemuje její víko a opouštim svou ložnici připomínající bitevní pole.

Počítám s tím, že Richard bude u svýho domu zhruba za hodinu od chvíle, kdy on a André vyjeli z garáže, proto rychle sbíhám schodiště. Jen na krátkou chvíli se zastavuju u recepčního pultu a seznamuju se se třetí recepční Kateřinou, abych splnil šéfův rozkaz poznat všechny kolegy, a to se mi tímhle daří. Hned po tom se odpoutávám od pultu recepce a zase nasazuju rychlejší krok, kterej mě vede ven.

Hlavním vchodem se dostávám na mokrej chodník a nasávám vůni čerstvýho vzduchu vyčištěnýho jarní bouřkou. Je provoněnej mokrou trávou, která roste kolem vzrostlejch lip v úzkejch dekorativních ostrůvcích rozbíjejících chladnou dlažbu táhnoucí se všude kolem. Dlažební kostky jsou vlhký a svym kamennym způsobem i voňavý. Vlastně celá Praha osprchovaná odcházející průtrží voní, nebo aspoň můj zamilovanej nos to tak cejtí. A je možný, že to cejtí blbě, protože mi na něm seděj imaginární růžový brejle, přes který zkresleně pozoruju celej svět kolem sebe. Přes jejich skla mě lákaj taxíky, který stojí jako žlutý korálky navlečený na šňůře z asfaltu táhnoucí se obloukem v nájezdu ke Zlatýmu Lístku, kde čekaj na mládež opouštějící bar s diskotékou v jeho přízemí. Na ní se po ukončení svý produkce na výstavišti přesunul i zdejší vyhlášenej dýdžej, za kterym se na naší diskotéku stahuje každej sudej večer spousta jeho fanoušků a příznivců.

Otevírám zadní dveře prvního taxíku a nastupuju. Brašnu pokládám na podlážku u vedlejšího sedadla a po zadání instrukcí, kam má řidič vyrazit, se snažím ukočírovat svoje myšlenky rozbouřený emocema. Chci si navodit pohodovou a romantickou atmosféru prvního společnýho večera s Richardem, po kterym jsem dlouho toužil a mám ho konečně na dosah. Očekávaná romantika a uklidnění se ale nedostavujou, a to ani přes vynaloženou snahu podpořenou houpajícím se taxíkem a poloprázdnejma zklidněnejma ulicema nočního velkoměsta za okýnkem. Hladinu jezera klidu mi totiž neustále narušujou kruhy, který se na ní tvoří po dopadech otázek vyskakujících z temnoty uplynulejch hodin. Z ní se vynořujou, skáčou do vod mojí mysli a nedovolujou jí tak zůstat v nehybnosti:

ŽBLUŇK: „Jak to, že Richard znal Bonretiho, a co měla znamenat jeho poznámka o odposlechu v mym pokoji?!“

ŽBLUŇK: „Neni přece jen taky Vatikánem najatej?! Bonreti přece řikal, že on je šéf a sám normálně do terénu nechodí, takže tady musí ještě pobíhat jeden, a co když je to právě Richard?!“

ŽBLUŇK: „Sakra! Je závěť v bezpečí?!“

ŽBLUŇK: „Co s ní teď budu dělat?!“

ŽBLUŇK: „Co bude k večeři?!“

Místo dalšího kamene čeřícího hladinu mýho klidu mě začíná znepokojovat něco jinýho: „Sakra, koukej se uklidnit! Vždyť to nedává smysl. Co má večeře společnýho se závětí a s Richardem?!“

To se totiž po čase zase hlásí o slovo moje vnitřní já, který usměrňuje samovolnej tok mejch nepraktickej myšlenek, protože ty se začínaj vymykat logice, a nasazuje mi zpátky do hlavy trochu tý reality: „Se závětí večeře nemá společnýho nic, ty vole! Ale kolik hodin jsi nic nehodil do žaludku, ha?! A Richard taky ne!“