Románová pohádka - 9.díl

Takže přeci jen myšlenka na jídlo nebyla úplně mimo mísu. No a protože to sídliště, na který podle Richardovy vizitky mířím, trochu znám, dávám řidičovi pokyn, aby mi ještě před cílovou adresou zastavil u tamního nonstop supermarketu. K němu bude jízda trvat ještě pár minut, ve kterejch se mi na očích zase usazujou pomyslný růžově zabarvený brejle s červenejma srdíčkama, díky kterejm mi do podvědomí opět začínaj naskakovat myšlenky na Richarda:

„Kdyby byl vatikánskej vrah, tak by se k tobě celou dobu nechoval tak, jak se choval. Odpravil by tě hned, a když ne hned, tak určitě ve chvíli, kdy se na scéně objevil Bonreti, šéf těch individuí!“

Pomyšlení na blížící se večeři dělá moje myšlenky optimističtější a dokonce i přestávám řešit, co s ukrytou závětí. Všechny podobný starosti se začínaj ztrácet a rozpouštět jako mlha ve větru, protože taxík se přibližuje k cíli a tím se snovej první společnej večer s Richardem stává skutečností.

Řidič přesně následuje moje předchozí pokyny a zastavuje taxík u hlavního vchodu do supermarketu tak, abych mohl rovnou vplout do jeho pasáže.

Hlavou se mi teď honí vzpomínkový obrázky, ve kterejch jsou okamžiky strávený s Richardem a já v nich lovím ty, na kterejch by mohlo bejt jídlo, ve snaze vydedukovat, jaká večeře by ho nejvíc potěšila. Jediný, co mi z nich zůstává blikat před očima jako ikona na výherním automatu, je americkej hamburger s hranolkama. Podobnym, jako je ten, co mi teď právě bliká před očima, se Richard ládoval při pauze během přijímacích pohovorů, a to s neskrejvanym potěšenim. Já ho už tenkrát hladově pozoroval a to nejen pro jeho sexappeal, ale taky kvůli sexappealu toho hamburgeru. Takže je rozhodnuto a já kroky s naprostou jistotou směruju po dlouhý galerii, lemovaný po obou jejich stranách nejrůznějšíma obchůdkama a krámečkama zejícíma v týhle brzký hodině prázdnotou, a to až ke značkový nonstop restauraci, která nabízí hotový teplý jídla.

Na parkovišti nastupuju zpátky do taxíku s papírovou taškou neschopnou udržet vůni dvou kapitálních šťavnatejch úlovků doprovázenejch kýblem křupavejch tenounkejch hranolků.

„Člověče, to mi nedělejte! Já z tý vůně dostal hlad,“ otáčí se na mě žertovně s úsměvem sympaťák za volantem, ale to už otáčí klíčkem v zapalování a auto se rozpohybovává k závěrečný fázi cesty do Richardova bytu. Po pěti minutách pomalýho projíždění potemnělejch ulic mezi bytovejma domama se zpoza volantu ozejvá hlas taxikáře:

„Tady to je! 1771. Jsme na místě a já dostanu…“

Ocitám se sám, s odjíždějícím taxíkem za zádama, na chodníku vyloženym zámkovou dlažbou a snažím se očima proniknout oslepujícím svitem pouliční lampy, kterou mám přímo nad hlavou. Brouzdám pohledem po čelní stěně pětipatrový novostavby, jejíž rovina je pravidelně narušovaná polokruhovejma balkonama s tyčkovým zábradlím vystrčenejma do ulice nad můj nahoru zírající obličej. Jen tak šeptem pro sebe si rytmicky povídám:

„Tak kterejpak to asi je? Kdepak ten můj hrdina přebejvá?“

A už se chystám položit tašku visící v mý sevřený pravý dlani, abych mohl vytáhnout klíče, který mi Richard půjčil. Papírovou tašku s jídlem na mokrej chodník pokládat nechci, tak to musí odnýst ta moje.

„To nedělej zlato! Budeš ji mít špinavou,“ s kouzelným oslovením mě Richard chytá zezadu za zápěstí, aby mi v tom zabránil. Já se lekám jeho neslyšnýho příchodu:

„Sakra, Ríšo! Já se lek. Jsi tu dlouho?“

Leknutí z ruky na mym zápěstí je pryč a místo něho nastupuje pocit provinění z toho, že moje cesta trvala až moc dlouho a Richard tu byl dřív. Strach z toho, že musel čekat venku na klíče, který mám já.

Tenhle pocit se ale velice rychle ztrácí ve tmě kolem nás:

„Ale, ale! Ty nemáš čisté svědomí, že se hned lekáš. Ne, neboj, teď mě André vyhodil támhle na křižovatce, aby nemusel zajíždět limuzínou až sem. To víš, je nám prostě souzeno potkávat se v pravou chvíli.“

Mezi tím chytá mojí brašnu a bere mi jí z ruky:

„Tak už pojď dál, já potřebuju neodkladně sprchu, jinak na místě usnu a budeš mě muset vytáhnout na zádech až do bytu!“ A odchází s ní k nejbližším vstupním prosklenejm dveřím na kraji celýho bloku.

Nestíhám reagovat a jen ze mě letí: „Já bych tě klidně odtáhnul!“ A svižnym krokem ho dohánim. On je už skoro u dveří a z posledních sil se snaží žertovat:

„Nekecej, kecko, a odemykej!“

Klíče jsem po cestě ke dveřím vytáhnul z kapsy kalhot a zasouvám je do zámku dveří, který tlakem otevírám a ocitám se díky tomu ve vestibulu prostorný chodby vedoucí do zadních partií domu. Dveře za námi zacvakávaj do kovovýho rámu a Richard, kterej během pohybu dveří vytáhnul svý klíče z jejich zámku, s nima vchod zase zevnitř zamyká tak, jak velí cedulka nalepená na jejich skleněný výplni. Pak se otáčí k levý stěně, která je celá posetá poštovníma přihrádkama. Jednu z nich odemyká a kontroluje její obsah. Současně s tím mě posílá dozadu do chodby, abych tam zatim přivolal vejtah.

„Ukaž, tohle už si vezmu, ať máš volný ruce na poštu!“ odlehčuju jeho unavenym rukám od mojí brašny. Po pár krocích osvětlenou bíle vykachlíkovanou chodbou přistupuju k šachtě vejtahu a podsvícenym kulatym tlačítkem ho přivolávám. Visící ve druhym patře, což oznamuje jednoduchej display vedle ovládacího tlačítka, to nemá k nám do přízemí daleko. Proto netrvá dlouho a jeho posuvný vnější plechový dveře se otevíraj ve stejnou chvíli, kdy ke mně přistupuje Richard prohlížející si balíček asi deseti dopisů a několik složenejch letáků. Oba se přesouváme do kabiny, která je na bocích vybavená chromovejma madlama a velkym zrcadlem přes celou zadní stěnu. Richard bezmyšlenkovitě, pořád zírající do příchozí korespondence, mačká na podlouhlym ovládacím panelu tlačítko s číslicí čtyři a s tím, jak se zavíraj dveře vejtahový kabiny, strká letmo zkontrolovanou poštu do podpaží, opírá se ležérně o jedno z madel a konečně mi věnuje svůj sice unavenej, ale zamilovanej pohled.

„Nic důležitého,“ hodnotí právě provedenou kontrolu písemností a já pozoruju to, jak se jeho unavený pomněnkový panenky rozšiřujou a naplňujou se energií: „Co to tady tak… Tak nádherně voní?!“ s nadzvednutym nosem pátrá kolem sebe. I když je jasný, z toho jak svý oči upírá na papírovou tašku v mý levý ruce, že moc dobře ví, odkud se lákavá vůně jím milovanejch hamburgerů line.

„Napadlo mě po cestě sem, že budeš mít hlad. Vím, že často hamburgery nejíš, vždyť já taky ne, ale snad ti to dneska udělá radost.“ Otevírám u toho papírovou tašku a přistrkuju mu ji blíž k nosu. To vyvolává reakci, která mě fakt baví: „Vrrrrr… To je parááááda! To mě ani nenapadlo. V lednici bychom sice něco našli, ale tohle je mnoooooohem lepšejší. Vrrrrrr… Ty jsi poklad.“

Jeho vrnění mnou rezonuje a vyvolává ještě větší chuť na jeho smyslný rty. Těžko ovládám svý choutky, proto jakoby starostlivě povídám s křečovitym důrazem na to, aby z mejch slov nebyla až moc patrná moje skoro už nezvladatelná touha po jeho nahym těle:

„Maličkost. Já rád. Po sprše to zdlábneme a půjdeme spát, myslím, že toho máme oba pro dnešek dost.“

Moje choutky ale narušuje jeho poznámka doprovázená zastavením vejtahu v cílovym patře a otevírání dveří vejtahu, který nás tim vyhazujou z jeho kabiny: „Osprchujeme, zdlábneme, ale spát jen tak nepůjdeme!“ S ní na rtech Richard vejtah opouští.

Já jsem mu v patách a postupuju dlouhou chodbou lemovanou dveřma jednotlivejch bytů až na její konec ke dveřím zasazenejm sólo v čelní stěně. Richard je rychlejma pohybama odemyká, otevírá a vstupuje do předsíně vyložený tmavym dřevem s dlouhejma zrcadlama na obou bočních stěnách, který zakrejvaj posuvný dvířka zabudovanejch šatních skříní. Po dvou krocích se na mě otáčí: „Pojď dál!“

Vstupní dveře za mnou zavírá a zamyká je zevnitř, a aniž bych měl šanci se zout, svlíknout nebo aspoň položit obě tašky, mě objímá a celym svym vysportovanym tělem mi dopřává sadu supersexy něžností: „Po tomhle jsem toužil od chvíle, kdy jsem tě prvně uviděl na fotkách od Andrého. A po tom, co jsem tě poznal na pohovoru, jsem to považoval za něco, co se mi prostě musí splnit. Jsem rád, že jsi tu.“

Po chvíli mě pouští z vášnivýho sevření s omluvou: „Promiň, já se toho nemohl dočkat a ještě tak trochu nevěřím, že je to skutečnost, proto jsem to chtěl prožít naplno. Odlož si! Já tě tady pak provedu, teď je to i tvůj domov.“ Z háčku vedle dveří sundává dva klíče navlečený na jednom kroužku a podává mi je: „Ukliď si je, od teď jsou tvoje!“

Jako omámenej pokládám obě tašky na podlahu a nastavuju ruku pod klíče houpající se na Richardově prstech přede mnou, ten je pouští do mý otevřený dlaně a tu i s nima jejím pohlazením zavírám.

„Díky, ale já tomu taky nemůžu pořád věřit a nechci tě obtěžovat. Klidně budu dál v Lístku.“

Richard objímá mou dlaň svírající darovaný klíče: „Nepřipadá v úvahu!“

Pouští jí, což já využívám k tomu, abych klíče zasunul do boční kapsy svojí brašny, sundal boty a následoval Richarda úzkou chodbičkou do prvních dveří napravo, ve kterejch zmizel. Tam na mě čeká překvapení v podobě luxusně vybavený prostorný kuchyně. Malej jídelní stolek se dvěma židlema pod oknem komentuju jako dostačující pro dva lidi, a snažim se tim naznačit to, že velká jídelna není potřeba. Richard na stolek pokládá papírovou tašku s jídlem a usměv, kterej u toho nasazuje, prozrazuje to, že překvapením není ještě konec: „Jo! To je na snídani, když se mi nechce servírovat v obýváku.“

Chytá mě za ruku a táhne z kuchyně přes chodbičku do protějších dveří, kterejma vstupujeme do velkýho pokoje. Na Richardově výrazu je poznat nadšení z toho, že jsem zatím nerozpoznal to, do jakýho bytu mě přivedl. Jeho předchozí únava, hlad a touha po sprše jsou ty tam. Jeho pohyby jsou nasáklý vzrušenim z toho, jak moc budu nadšenej z bytu, kterej si pořídil, a kterym mi chce dokázat svůj úspěch a ohromit mě. Ten natěšenej cvok totiž asi ani netuší, že mě už ničím ohromovat nemusí. Zatím z mýho chování nechápe to, že já jsem dávno ohromenej už jen jeho existencí. Nadšení a vzrušení se ale přenáší i na mě a já mu nechci kazit jeho radost.

Rozhlížím se po rozlehlym obejváku a moje oči nestíhaj sledovat kmitajícího Richarda, kterej se mi snaží co nejrychlejc předvíst veškerý technický a audiovizuální hračičky, kterejma je tenhle pokoj napěchovanej. V jejich společnosti působí velkej dřevěnej jídelní stůl se čtyřma polstrovanejma židlema stojícíma po jeho stranách dojmem, jako by sem spadnul z jinýho časoprostoru. Protože jsem si ale všimnul během přeletu přes spojovací chodbičku, že na ní jsou už jen jedny dveře, a díky jejich pootevření bylo poznat, že za nima je koupelna, pokládám pochopitelnou otázku: „A tohle je rozkládací? A vyspíme se na tom oba dost pohodlně? Nerad bych, aby si byl kvůli mně nevyspalej,“ a to s pohledem na futuristickou pohovku stojící v rohu u dveří na terasu.

Richard moje na první pohled rozpoznatelný rozpaky zase využívá k zavtipkování: „Ne, ta se nerozkládá. Já budu spát na terase a ty ve vaně! Blázínku, sleduj mě!“ A s nadšením puberťáka, kterej zahrál na kytaru svý první akordy a potřebuje se pochlubit ostatním, mě zase chytá za ruku a vyvádí mě z obejváku. Láskyplně mě táhne chodbičkou směrem k pootevřenejm dveřím koupelny na jejím konci. Cítím ve vzduchu další překvapení, a jak se ke koupelně přibližujeme, všímám si, že chodbička tam nekončí, jak se původně zdálo, ale stáčí se doprava, což díky intimnímu osvětlení nebylo hned patrný.

Po překonání pravotočivý zatáčky je moje překvapení ještě větší, než jsem mohl očekávat. Richard mě pevně, ale jemně drží za ruku a stoupá přede mnou po dřevěnejch nášlapech jinak kovovýho schodiště vedoucího do patra. Mě během zdolávání jednotlivejch schůdků naplňuje obava z toho, že by moje rozpaky projevený v obejváku z nedostatku úložnýho prostoru mohly Richarda urazit, ale zároveň se dostavuje uklidnění z toho, že se oba dobře vyspíme. Všechny moje pocity jsou ale překrytý sebezklamáním, že jsem o Richardově úsudku vůbec pochyboval, a slibuju si, že tohle už nikdy neudělám! Je to kluk, na kterýho se můžu spolehnout.

Svižně vybíháme ruku v ruce po schodišti a zastavujeme se u další koupelny, která je jednovaječnym dvojčetem tý dole. Od ní se táhne stejná chodbička jako o podlaží níž a jsou na ní troje dveře. Richard otevírá ty první nalevo vedoucí do pokoje pro hosty, kterej je nad kuchyní. Naproti němu, nad obejvákem, je malá pracovna a nakonec si, s intimní obřadností, nechává prostornou ložnici s dvojlůžkem stojícím uprostřed. Jedna ze stěn je tvořená jen vestavěnejma skříněma, ta protilehlá zase jen vejlohou se vstupem na balkónek, kterej je stejnej jako ty u ostatních bytů na druhý straně do ulice, ale tenhle se vysouvá nad terasu patřící k bytu, na kterou se vstupuje z obejváku. Ložnice je tónovaná do zelena v nejrůznějších odstínech, což je uklidňující a zároveň energetický.

A energie se probouzí i v už tak dost nabuzenym pánovi domu. Ten využívá mýho nadšení z krásný ložnice, kterou přejíždím očima sem tam, a taky mojí nepozornosti. Lehce mě chytá za pas i druhou rukou a tak mě pokládá na postel u našich nohou. Najednou cejtim jeho dominanci, jeho ruce hladící mě po těle a sladký rty, který mě líbaj na krku. Pokračující vášnivý polibky se přesouvaj vejš až k mym rtům, který je s radostí oplácej. Cejtím jeho roztouženej rozpálenej dech na svejch tvářích a vůbec ho cejtim celym svym tělem. Vnímám ho celou svou duší a jsem neskutečně šťastnej. Polibky ustávaj a Richard mi z bezprostřední blízkosti kouká přímo do očí: „Tak co? Je to lepší? Tady už se dá pohodlně ve dvou vyspat, ne?“

Klopím oči a hladím ho dlaní po jeho jemný tváři a snažím se zamluvit svoji předchozí nedůvěru: „Jasně! Promiň! Mě to vůbec dole nenapadlo a měl jsem strach, že ti moje přítomnost způsobí nepohodlí. Ta ložnice je krásná.“

V jeho očích čtu, že se ho má prvotní nedůvěra nedotkla a to, že ho něčím takovym nikdy nerozhodím, a dokazuje mi svou zaujatost mojí bytostí a ne mejma rozpakama: „Je krásná jako ty. Jako ty tvoje nádherný zelený korálky. Nechal jsem ji tak vymalovat, protože jsem si byl jist, že tě tady jednou takhle položím, aby ti šla k očím. Tak, ale i kdybych tady s tebou takhle chtěl ležet už napořád, tělo si žádá své a já se musím najíst, umírám hlady a ty určitě taky. Nejdřív ale navrhuji sprchu. Ty zůstaň tady nahoře! Je tam připravený čistý ručník a župan. Já jdu dolu a sejdeme se v kuchyni!“

Na rozloučenou před jeho odchodem dostávám ještě jeden dlouhej polibek, po něm se Richard zvedá z postele a odchází dolu. Nechci zůstávat dlouho bez jeho společnosti, tak se v horní koupelně rychle osvěžuju horkou sprchou, která ze mě smejvá uplynulej den a všechno to, co chci, aby odteklo s použitou vodou a zmizelo z mýho života.

V bílym froté županu sbíhám bos dolů do kuchyně a tam na mě čeká obraz hodnej obdivu. Rozhalenej župan na těle u stolku sedícího sportovce Richarda odhaluje jeho hedvábnou pokožku a jeho dokonale vyrýsovaný prsní svalstvo. To odvádí mojí pozornost od na talíři připravenýho hamburgeru a místo k jídlu se skláním ke svýmu klukovi. Zasouvám do jeho rozhalenky dlaň ještě rozehřátou z teplý sprchy, hladím jeho rozpálenou kůži pod županem a cítím jeho divoce poskakující srdce. Nasávám u toho jeho omamnou vůni a líbám ostře řezaný rty, který se do mě zakusujou dřív než do připravenýho jídla. Má stejně rozehřátou dlaň a ta mě hladí po tváři, a po touhou překypujícím polibku mě ta samá dlaň odtahuje od jeho rtů.

Modrý rozzářený oči se mi zarejvaj do obličeje s jasnou neochotou naše políbení přerušit, ale očividně má Richard v plánu něco jinýho: „Pojď se najíst! Pak si musíme promluvit. Ne promluvit, spíš ti musím něco vysvětlit. Něco, co jsem ti měl vysvětlit už dřív, ale do dneška jsem myslel, že pro tvou bezpečnost bude lepší, když to nebudeš vědět.“

Jeho překrásná tvář se na mě usmívá, jako by potřebovala souhlas k tomu, co právě vyslovil. Abych pravdu řekl, to je další věc, který jsem se nemohl dočkat. A taky jsem už dávno pochopil, že Richard přesně ví, co dělá, a že se na jeho rozhodnutí můžu spolehnout a důvěřovat jejich logice: „Jak budeš chtít. Dobou chuť!“

I když ani jeden z nás moc často netankuje u rychlýho občerstvení, s chutí se zakusujeme do ještě teplejch hamburgerů a přijídáme k nim hranolky z kyblíku, kterej stojí na stolku mezi náma, a s radostí porušujeme nastavený mantinely zdravýho životního stylu. Oba ale, vyčerpaný odcházejícím dnem, prahneme po hříchu a hamburger je tím prvním po ruce, kterej dodá energii na ty další, co se nám rodí v myšlenkách. A tak se s umaštěnejma pusama opíráme loktama o stolek stojící u okna v kuchyni, kterym pozorujeme bělostnej měsíc brouzdající po noční obloze, která je vyčištěná bouřkou a chycená do hvězdný sítě. Pohádkovej výhled je nám, spolu se společně strávenejma okamžikama, odměnou za poslední hodiny, který byly celkem dost náročný. Netrvá dlouho a i konzumníma chutěma prosycená hostina se stává minulostí.

Richard se rychle zvedá od stolku, ruce zbarvený směsí hořčice a kečupu drží vztyčený podýl těla jako chirurg, kterej vstupuje na operační sál, jen s tím rozdílem, že Richard k umyvadlu, který má za zádama v desce kuchyňský linky, teprve spěchá. Židli pod sebou odstrkává nataženim nohou, aby ji nezasvinil špinavejma prstama. Ta trochu odolává jeho tlaku a spínající se kovový nožky, sunutý po červenejch kachlích, úpěnlivě povrzávaj falešnou písničku, a to dokud není Richard uvolněnej ze sevření mezi stolkem a židlí. Celé se to odehrává tak rychle, že nestíhám dojíst svou porci, a to je asi zřejmě i záměr. Richard chce mít náskok, aby se mohl zpátky posadit s umytejma rukama ve chvíli, kdy já ještě budu dojídat. To se mu daří, a protože plnou pusu nikdy neotvírám, se na něj jen mlčky culím, jako to přežvykující tele.

Proto Richard začíná rychle povídat s jistotou, že bude mít dost času říct mi všechno, aniž bych mu do toho kecal: „Nechci aby sis myslel, že s tebou chci být jen kvůli tvému dědictví. Protože teď už asi tušíš, že já do toho všeho také nějak patřím. Trápí mě to od začátku, co jsi se tady objevil. Už při naší první prohlídce domu jsem ti tam v suterénu chtěl říct všechno, ale nechtěl jsem právě proto, abys ke mě nepojal už od začátku tohle podezření. Doufal jsem, že ke mně pocítíš stejné sympatie jako já k tobě a naše láska tě postupně přesvědčí, že s tebou chci být z úplně jiných důvodů. To se mi tam nepovedlo, tak doufám, že mi to dovolíš v dalším našem společném životě. Tak a teď mě dobře poslouchej! Budu mluvit dlouho, ale je potřeba, aby sis to všechno vyslechnul.“

Mojí hlavou se rozlejhá srdečnej smích, protože tohle už jsem slyšel tolikrát, že mi to už ani nepřipadá divný, ale to Richard samozřejmě netuší a povídá dál: „Začnu od základu a to tím, že vím to všechno o závětích Dandyho Inra, vím, že ty jsi jedním z jeho dědiců, jejichž podíl nebyl ještě vypořádán. Vím, že André je, nebo lépe řečeno byl, nasazen tvými příbuznými ze Španělska, aby jim pomohl tě o tvůj podíl připravit, a vím, že to neudělal a snad ani už neudělá. Měl jsem na něho podezření od začátku a byl jsem ve střehu už při naší společné první prohlídce baráku. Dole v sauně mi dokonce přišlo, že nás pozoruje a také se mi to později potvrdilo, protože mám po celém Zlatém Lístku, včetně aut a limuzíny, kamery s odposlechem.

Tady odbočím. Ty mohu také použít pro svou obhajobu na důkaz sebeobrany při potyčce s Bonretim, kdyby na to došlo. Proto jsem nakonec váhal, jestli nezavolat policii, věděl jsem, že bych se uhájil. To jen pro tvůj klid, že ani v tomhle mi nic vážnějšího nehrozí. A vracím se zpět k tomu špehovacímu systému, který mi umožnil vyslechnout Andrého zpověď v limuzíně před odjezdem na výstaviště. Nechal jsem ho instalovat všude, kde jsem předpokládal, že se budeš pohybovat. André mi poslal první zprávu o tobě a já si u jednoho moudrého pána ověřil, že ty bys mohl být oním hledaným dědicem. Později mi ukazoval tvoje bookové fotky a ze Španělska mi po telefonu referoval o tvé pracovitosti a spolehlivosti. A já už tehdy věděl, že tě chci, a že jednou budeš můj kluk. Proto jsem tě při první příležitosti vytáhnul na tu večerní prohlídku Lístku a pokusil se s tebou navázat intimnější vztah, věděl jsem, že dřív nebo později k tomu stejně dojde, tak jsem nechtěl ztrácet čas. Zároveň bych tě tak měl pořádně pod dohledem a mohl tě lépe chránit.

Ty jsi ale pochopitelně odmítnul, tak jsem se uchýlil jen ke špehovací technice. Mám to napojené na telefonní centrálu a zvukový záznam si mohu poslechnout i z hlasové schránky, kam se ukládá. Takže i když už jsme byl s ostatními na výstavišti, poslechnul jsem si to ze záznamu dřív, než jste s Andrém dorazili. Díky kamerám jsem už věděl, že jsi schránku našel, a hlídal jsem ty záznamy pravidelně, kdyby na tebe náhodou někdo zaútočil. Proto jsem nebyl ani tak moc překvapený tím, že André poznal Bonretiho na záznamu z bezpečnostních kamer ze zákulisí, když jsme ho sledovali po tvém únosu. Jen mě to rozhodilo. Byl jsem naštvaný sám na sebe za to, že jsem to na výstavišti podcenil, tak jsem v tu chvíli trochu zazmatkoval a prohodil ho závěsem do sálu. Za to byla pak ta omluva. Čekal jsem, že se vatikánští stejně ukážou, a tak jsem pojal podezření, že André tě zradil a v limuzíně lhal, aby zmátl tvou ostražitost a Bonreti tak měl k tobě snazší cestu. Po tom, co jsem Bonretiho zastřelil, jsem se uklidnil, a došlo mi, že neměl důvod něco takového dělat.

Teď přijde to nejdůležitější, čím jsem měl asi začít. To, co jsem ti chtěl říct už dávno, ale jak jsem ti vysvětloval už před chvílí, měl jsem pocit, že když nebudeš vědět, kdo tě chrání, bude to pro tebe lepší a budeš víc motivovaný se soustředit na rychlé nalezení závěti.“

To já už ale urychleně dojídám poslední sousto, popoháněnej tím, co slyším, a s radostnym nadšením ze mě vyskakuje: „Ty?! Ty jsi můj ochránce? A já tě před tím považoval za člověka od Inrů, nebo z Vatikánu, proto jsem od tebe udržoval odstup. To je úžasný! Jsem rád, že jsi to ty.“

A když jsem konečně schopnej ovládat svoje nadšení, naznačuju Richardovi gestem pravý umaštěný ruky, že může pokračovat v řeči, do který jsem mu neurvale skočil: „Promiň! Pokračuj!“

Richard zůstává nad věcí: „V pohodě. Nějaká reakce musela přijít a já jsem rád, že je takováhle,“ a pokračuje ve vysvětlování, „Jasně, že jsem to já. Dávno před tvým příchodem na pohovor jsem se stal ochráncem dědice, který si má do Lístku přijít vyzvednout svou závěť, i když nikdo netušil, jestli se vůbec objevíš. Ale všechny nepřímé indicie, ke kterým se mi ostatní můžeme dostat, naznačovaly to, že je uložená právě tam, a Dandy Inro si to tak přál, tak se to tak zařídilo a čekalo se na tebe. A po zprávách přicházejících ze Španělska o tom, že si se tam objevil, se rada ochránců a já taky na tebe moc těšili.“ U toho pozoruje moje upatlaný ruce a to, jak se nechci ani pohnout, abych ho nerušil. Otáčí se proto za sebe a z linky mi podává krabici papírovejch ubrousků, abych si ruce aspoň utřel, a opravdu ho nerušil tím, že si je půjdu umejt.

Přesto svojí řeč nepřerušuje: „Teď ti musím vysvětlit, co to je rada ochránců, protože dalším mým úkolem je zasvětit tě do všeho, co se závěti týká, a protože nevím, co všechno víš, začnu raději od počátku. Dandy Inro byl neobvykle inteligentní a pracovitý člověk, který dokonale ovládal většinu přírodních věd, matematiku a zákony mechaniky. Své nadání využil k nahromadění obrovského majetku při práci konzultanta těch nejbohatších rodů ze všech koutů planety, pro které hlavně vymýšlel a následně i realizoval tajné trezory, únikové chodby a záchranné bunkry, čehož si jeho klienti vážili nejvíc a neváhali mu platit obrovské sumy i v pravidelných částkách za to, že o jejich tajemství bude mlčet. Jejich neutuchající zájem o jeho služby si pojistil i tím, že servis těchto mechanismů dokázal jen on. Pro jednoho z budoucích dědiců sice sepsal podrobné návody a ucelené informace o všech tajemstvích, která u klientů vytvořil. K nim se ale ten dědic měl dostat až po jeho nenásilné smrti a jsou ukryta v jedné ze závětí.

V případě, že by byl zavražděn, měla být všechna tato tajemství zveřejněna, což všichni věděli a on si tím zajistil stálou ochranu a podporu ze strany těch nejbohatších a nejvlivnějších lidí planety. Protože se zatím nic z těchto spisů na veřejnost nedostalo, předpokládá se, že už je některý z uznaných dědiců vlastní a inkasuje dál pravidelné platby, o čemž samozřejmě diskrétně mlčí, aby neohrožoval svou bezpečnost. Hádanky, rébusy, tajné chodby a trezory byly i jeho koníčkem, což už jsi sám zjistil při hledání své závěti. Chtěl totiž, aby závěť našel vždy jen ten, kdo má alespoň nějakou inteligenci a důvtip, proto aby jeho dědictví využil ku prospěchu společnosti a ne ho prohrál v kartách. Dandy byl totiž také vyhlášený filantrop a spoustu ze svého majetku a i času věnoval charitě a vynalézání mechanismů sloužících zdarma veřejnosti. Na druhé straně mu jeho rozhled, světaznalost a inteligence dovolily nezkresleně nahlížet na lidi a díky tomu si uvědomoval, že jsou mezi nimi v nemalé míře i živly nehrající podle pravidel ani morálky, a hlavně proto si vždy tvořil zálohy a kryl si záda. Ve Zlatém Lístku vybudoval psychoanalytickou kliniku, kam se do srdce Evropy sjížděla smetánka ze všech kontinentů řešit své deprese, a tam studoval lidskou psychiku a její reakce na nejrůznější podněty a situace. To byl také dův…“

S Richardovejma slovama se mi před očima zase rozsvěcujou nástěnný lampičky se skleněnejma stínítkama ve tvaru listu, který visí na stěnách tajnejch tunelů, a mě to dochází: „No jasně! Proto ty kukátka,“ a samovolně si polohlasně povídám.

„Jaká kukátka?!“ střílí na mě zpátky Richard.

Teprve teď mi dochází, že jsem to fakt řekl nahlas a tím Richardovi skočil do řeči a musim mu to teď vysvětlit: „Já ti do toho nechtěl zase skákat, ale uvědomil jsem si smysl kukátek na stěnách, který jsem objevil dopoledne v tajnejch tunelech naproti mýmu pokoji. Dneska už jsou zahozený omítkou, ale dřív jima muselo bejt vidět do pokojů za stěnou, a tak asi Dandy pozoroval chování pacientů. Promiň! Mě to jen naskočilo, jak jsi mluvil o tý psychoklinice. Pokračuj!“

Richard ještě nevzpamatovanej z nutnosti položit první otázku už pokládá druhou: „Tam jsou taky chodby?!“ Jeho údiv ale zároveň s jejím vyřčením mizí, proto ani nečeká na mojí reakci a pokračuje dál: „No co se divím, Dandy byl podle všeho taky pěkný pošuk. Já jsem do Lístku nastupoval před pěti lety, když se podnik rozjížděl. Před tím byl ten dům opuštěný, zdevastovaný a řešila se restituce, kterou nakonec uplatnili Inrové jako správci všech nevypořádaných dědických podílů. Mě na místo ředitele dotlačila rada ochránců, samozřejmě tajně, tak, aby Inrové ani Vatikán netušili, že o závěti vím a čekám tu na právoplatného dědice. Na tebe!“

Můj krásný ochránce si dává pauzu a vyplňuje jí zamilovanym vydechnutím následovanym otázkou: „Nedáš si něco k pití?“ Během toho se otáčí k lednici, kterou má za zádama. Vstává a vyndává z ní krabici s jablečnou šťávou, kterou pokládá na stolek. Pak se hrne k horní skřínce kuchyně, ze které vytahuje dvě sklenice a staví je před každýho z nás.

Už už se chystá posadit se zpátky na židli: „Nebo něco ostřejšího? Bude to noc plná hříchů, co ty na to?“ A spiklenecky na mě pomrkává. Z lednice teď servíruje flašku bílýho kořeněnýho vína, která mě osobně dělá radost, protože tuhle značku miluju. Za prvý mi chutná a za druhý připomíná svym názvem jméno mýho prvního kluka, kterej byl fakt moc hodnej a je dodneška hezkym kouskem ve skládačce mýho života. Ještě větší radost mi ale dělá, že tu teď sedim s ještě hodnějším a hezčím úlovkem, kterej se teď cudně omlouvá za nabídnutej alkohol: „Promiň! Sliboval jsem něco ostřejšího, ale tohle je jediný alkohol, co tu mám. Já moc nenasávám.“

Jeho rozpaky jsou roztomilý, ale mně už se v hlavě zase motá něco jinýho: „Naopak, tahle značka je ideální. Ale když jsi před chvílí mluvil o tom, jak Inrům vrátili zdevastovanej Zlatej Lístek, mám k tomu jednu otázku!“ Protože Richardova vzpomínka na dobu restituce mi vyvolala z mozku zarytou poznámku, která se tam usídlila při mym prvním výstupu na střechu domu, a tak ji teď transformuju do otázky: „Proč má Lístek jako jedinej široko daleko v jeho okolí rovnou střechu? To mi přišlo trochu divný a nedá mi se nezeptat, jestli o tom něco nevíš.“

Polovičatej obsah lahve u toho rozlejvám do připravenejch sklenic, a přestože neodpovídaj předpisům stolování, ve společnosti Richarda bude víno chutnat třeba i z pivního půllitru, proto do sebe oba s chutí nalejváme první doušky. Richard objímá svou sklenici položenou na stole před ním a rozjíždí další kapitolu svýho vyprávění. A začíná ji odpovědí na mojí, mimo téma vloženou, otázku: „To je jedna z mnoha hrůz komunistického řádění. A je to až mozek zastavující, co všechno si tito lidé dovolili a jak moc velký měli pocit, že jsou neomezenými pány. Smůla je v tom, že spousta stejně smýšlejících lidí i dnes žije mezi námi a také to, že všechny škody a to hlavně ty morální, které na tomto národě napáchali, nemuseli po revoluci soudruzi zaplatit a napravit z vlastních kapes, do kterých si pěkně nakradli. Protože to by je všechny zruinovalo a dnes by netrousili z parlamentu ta svá moudra.“

A hned prvních pár vět musí spláchnout dalším douškem vína, aby překryl jejich pachuť: „Fuj! Jen si to uvědomím, je mi zle. Ale abych ti odpověděl. Viděl jsem historické fotky a Lístek měl kdysi tu nejkrásnější střechu, jakou jsem kdy spatřil. Protože to, že Lístek tvoří kraj bloku, ho od jeho postavení činilo výjimečným a jako takový měl privilegium mít také výjimečnou dvoupodlažní střechu s krásnou velkou čtvercovou věží s ochozem, kolem které byla dokola spousta malých věžiček a vikýřů s okny, a pod ní na hrad otočená terasa. Jenže ten dům, co je přes ulici dál do centra, býval nějakým hnízdem komunistických papalášů. Ti tam pořádali chlastačky se svými bratry z Kremlu a při jednom takovém vodkovém dýchánku jedno z těch oteklých prasat rusky zachrochtalo, že přes střechu Lístku nevidí z okna jeho ložnice na hrad. A bylo to! Ti naši rudí rektální alpinisti, kteří bohužel jako většina jim podobných nepoužívají cepíny, si to vyložili tak, že soudruhovi ze Sovětského svazu musí splnit každé jeho přání. No a do týdne byla střecha Lístku zarovnaná na úroveň posledního patra. No prostě necivilizovaná tupá zvěř, která v primitivní honbě za žrádlem a požitky pro tlusté panděro všechno hezké a kvetoucí zničí.

A nejhorším na tom všem je, že se za to takoví lidé ani nestydí a jen proto, že se kolikrát i podvodem a lží dostanou na chvíli k moci nebo majetku, si o sobě myslí, bůhví co nejsou, jak jsou báječní a jak je všichni žerou. Takže střechu nechali oplechovat a okapy zaústit servisní šachtou do povrchové kanalizace. Soudruzi to ve své primitivní snaze zatočit s buržoazií a kapitalismem považovali za něco hrdinského a klidně všechny tyto informace uvedli jako oficiální důvod stavebních úprav na Lístku. A já to všechno díky tomu vyčetl ze složky vedené na stavebním úřadě, kterou jsme dostali při restituci, abychom podle ní mohli provést rekonstrukci. Po složitých jednáních se povedlo vyjednat to, že pokud budou památkáři trvat na uvedení domu do stavu při jeho postavení, bude to muset stát zaplatit, protože když státní moc nařídila střechu sundat, tak ať si také novou zaplatí, a to by bylo sakra drahé. Proto k tomu nikdy nedošlo a ve stavebním povolení rekonstrukce je poznámka, že střecha zůstává rovná. To jsou věci, viď?!“

Richard dolejvá obě prázdný sklenice, a aniž by se napil, pokračuje, jako by nechtěl ztratit nit: „Kde jsem to skončil? Jo už vím! Když jsme Lístek rozjížděli, barák musel nejdřív projít důkladnou rekonstrukcí. Ale původní plány nebyly, jen pár historických fotografií, a složka ze stavebního úřadu obsahovala jen projekty na úpravy, tak se postupovalo opatrně i pod dohledem památkářů. Nesmělo se rozbít jediné původní okénko, no a to byl důvod toho, proč jsme si nemohli dovolit oficiálně razantnější bourání, nebo pátrání po tajných chodbách v útrobách domu, i když všichni zúčastnění asi tušili, že tu nějaký tajný systém bude. Ale vraťme se od tajných chodeb k podstatě věci!“

Až teď si konečně zase naklání sklenici s vínem ke rtům a stejně jako já se nechává na chvíli unášet jeho alkoholem. Ale i tahle krátká pauza rychle končí:

„Starý pán si při skládání svého finálního rébusu, kterým je jeho poslední vůle, uvědomoval, že nemůže spoléhat na slušnost svých dědiců, vědom si existence několika levobočků, které chtěl také zajistit. Vytvořil proto několikadílnou závěť, která různými vzájemnými vazbami zaručuje při správném postupu spravedlivé rozdělení jeho majetku tak, jak si to představoval. Ze svého jmění vyčlenil tři větší celky a ty odkázal tak, že ten první a největší přidělil manželce a dětem z jeho právoplatného manželství uzavřeného ve Španělsku. Tam také strávil největší část svého života, proto do nich také vložil důvěru, že se budou řádně starat a hospodařit se zbývajícím majetkem čekajícím na ostatní dědice.

A na tuhle jejich úlohu má dohlížet podle druhého dílu závěti Pravá církev římská sídlící ve Vatikánu, která v případě shledání pochybení v nakládání se svěřeným majetkem může odmítnout Inrům vyplatit polovinu ze zisků, které automaticky plynou na církevní účty. Tím mají být Inrové motivovaní ke zhodnocování tohoto dědictví správnými investicemi a smysluplným hospodařením. Tímhle druhým dílem své závěti také daroval církvi větší díl majetku, protože jako silně věřící jedinec byl vnitřně ovládán vírou v jejich spravedlnost a ve vůdčí roli boží ruky v jejich řadách. Věřil tomu, že členové a zaměstnanci církve budou díky tomu spolehlivě dohlížet na správu majetku, která byla svěřena Inrům.

Třetí, stejně velký podíl odkázal prvnímu z levobočků Ludvíkovi. Ten byl totiž v morálním základu nejvíc Dandymu podobný, proto měl tajně dohlížet na Inry i na církev. Zbylé bohatství rozdělil mezi ostatní levobočky podle číslovaných závětí, které poschovával v nejrůznějších úkrytech po svém impériu, ale ne vždy se závěť přímo vztahovala na místo, kde byla nalezena. Tohle všechno mi prozradil Julian, což je ten chytrý pán, se kterým jsem se před tvým nástupem radil, je to prvorozený syn Ludvíka. Další podrobnosti jsem už ale poznat nemohl, aby nebyl ovlivněný můj úsudek při tvé ochraně.“

Richard nasazuje úsměv filmové hvězdy a laškovně na mě pomrkává: „Což se stejně nepovedlo, protože můj úsudek byl nakonec přeci jen ovlivněný, ale úplně jinými okolnostmi.“

Rychle se ale zase vrací k předchozímu tématu: „Ale to už jsem zase trochu odbočil. Odměnou Vatikánu za tuto službu je také dodnes uplatňované právo na polovinu čistého zisku, který produkuje hospodaření s majetkem, jmenovaným v neuplatněných závětích levobočků, který je ve správě Inrů. To víš, ti jsou ale hamižní, takže si založili spoustu spřátelených firem poskytujících služby a servis podnikům fungujícím v tomto majetku, a to vždy za nadhodnocené ceny. A tím si svůj podíl vlastně legálně dál zvětšují na účet církve, která od nich dostává falšované výroční zprávy a hlášení o výběrových řízeních dokazující, že ceny byly řádně vysoutěžené. Já sice vím, že v řadách Inrů jsou nasazení církevní špehové a kontroloři, ti ale musejí být Inrama už dávno vypátraní a uplacení, protože za celou dobu mého fungování ve funkci ředitele jsem se nesetkal s tím, že by někdo z církve měl snahu to ověřit v reálu, a tak jen platí za svou hloupost a liknavost, což je vlastně v pořádku. Ona hloupost a lenost je dnes vůbec nějak víc na vzestupu, a kdyby byla pokaždé takto odměněna, bylo by jen dobře. Ale to už zase odbočuji. Tak zpět!“

Zvedá svoji sklenici s vínem a vypadá to, jako by chtěl zase spláchnout myšlenky na hloupost a lenost značný části lidí kolem nás, který se mu začaly vkrádat do vyprávění, a proto používá to první, co má po ruce, aby správně naladil na podstatu svýho povídání: „Protože byl Dandy nejen silně věřící v boha, ale zároveň silně nevěřící v lidskou mysl okouzlenou velkým bohatstvím, stejně velký díl svého jmění, jak už jsem před chvílí říkal, odkázal závětí číslo tři svému nemanželskému synovi žijícímu v Paříži. To byl Ludvík, který už v té době vystudoval právo a během své advokátní praxe aspiroval svým intelektem, pracovitostí a nadáním na post státního notáře. Podle deníků, které mu Dandy v závěti také odkázal, byl jeho neoblíbenějším potomkem. Těšil se Dandyho bezmezné důvěře, kvůli které si vysloužil roli strážce dohlížejícího na všechny a všechno během výkonu jeho poslední vůle.

No a Ludvík měl časem také syna Juliana a vnuka Samuela. A se Samem jsme tvořili už od základní školy, do které jsme spolu chodili, nerozlučnou dvojku nejlepších kamarádů. To nám vydrželo i přes střední a přetrhlo se až ve třetím semestru na právech autonehodou, kterou Sam nepřežil. Ztrátu jediného syna si po protruchlených měsících nahradili jeho rodiče Julian a Amanda tím, že mě přijali za svého, protože jsem skoro celé dětství stejně strávil u nich. Moji rodiče byli totiž emigranti z Československa a ve Francii to sami neměli jednoduché, proto využili nabídnutého internátního stipendijního programu, který mi, sice daleko od nich, zajistil bezplatná studia. Po Sametové revoluci jsme se s rodiči vrátili do Prahy i z toho důvodu, že mi tady Julian svěřil tajný úkol tvého ochránce maskovaného za ředitele podniku spravovaného Inry. Původně tvým ochráncem měl být Sam, a to byl pro mne tak silný motiv, že jsem přerušil v Paříži všechno včetně studií práva a dnes vím, že jsem se rozhodnul správně. Julian to udělal z titulu svého postavení hlavního ochránce, které zdědil po svém otci Ludvíkovi společně s nemalým majetkem, který jim připadnul díky závěti číslo tři. Díky němu Ludvík také zřídil nadační fond, ze kterého se činnost ochrany potomků Dandyho Inra pátrajících po jejich závětích financovala, a postupně do něj začali přispívat i dědicové, kteří už svou závěť našli a jejich dědický podíl jim byl připsán. No prostě přesně v duchu morálních principů Dandyho Inra tak, aby spravedlnosti bylo učiněno za dost a ti další zatím nevypořádaní nebyli okradeni Inry nebo vatikánským úřadem. Tak to je na vysvětlenou, abys věděl, jak jsem se do toho celého přimotal já.“

Vyschlo mu v krku, tak si nalejvá zbytek vína, protože předchozím pohledem zkontroloval mojí skoro plnou sklenici a z toho správně usoudil, že já už další víno potřebovat nebudu. Já jsem totiž nebyl po první vypité sklenici a prvních slovech Richardova vyprávění už schopnej dál upíjet. Ohromenej těmahle informacema jen zírám na jeho rty a ani nedutám, abych se dozvěděl všechno a neuniklo mi to, co bude dál. Pár drobnejch loků, ke kterym oba využíváme nastalou pauzu, mě dělí od dalšího vyprávění: „Snad už chápeš, co se kolem tebe zatím odehrávalo a čeho jsi součástí. Doufám, že jsem nic neopomenul, a i kdyby, máme celý život na doplnění detailů. Nyní následuje další můj úkol. Musím tě poučit o tom, co tě čeká a s čím ti samozřejmě jako tvůj ochránce pomůžu, a rád.“

Natahuje se přes stůl ke mně a bříška jeho prstů mě hladí po hřbetu ruky položený na stolku: „Nejsi unavený? Můžeme to nechat na zítra.“

To by mě ani nenapadlo, proto s odpovědí neváhám: „Unavenej jsem, ale to ty taky a přece mi to taky vyprávíš, takže tě v tom nenechám. Je mi jasný, že bych to měl vědět co nejdřív a taky to tak chci. Takže pokračuj!“

Moje odpověď ho těší, protože v jeho úsměvu čtu, že se i on rád co nejdřív zbaví svojí povinnosti vyplývající z jeho role ochránce, ke který tohle vyprávění patří, a to i z důvodu, aby mohl vedle mě dneska poprvý klidně usnout. K tomu se ale zatím ani jeden z nás nechystá, protože já soustředěně naslouchám a on vypráví: „Jak jsem říkal, hlavním ochráncem je notář Julian, můj skoro otec, a ten má samozřejmě spoustu známých právníků, advokátů a notářů s tím, že v Praze má známého notáře zastávajícího stejné morální hodnoty. U něho se s Julianem sejdeme, ten ověří pravost tvé závěti. Neptej se mě jak, protože to nevím! A pak zařídí vše potřebné s místními úředníky tak, aby tvé dědictví a majetek z něho nabytý byl ve vší správnosti legálně a nezpochybnitelně už jen tvůj. Já už jsem Julianovi do Paříže volal navečer hned po tom, co jsem vyslechnul tvůj rozhovor s Andrém v limuzíně. Přes den mi bude volat Julian zpátky a domluvíme tu schůzku u notáře tady v Praze. Pak už to pro nás všechny skončí. Jen mi prosím tě musíš ještě prozradit, co se dělo na výstavišti a pak v Lístku. Jak se Bonretimu povedlo to, co se mu povedlo. Ale jestli ti to nebude vadit, to už opravdu necháme na zítra, já už neudržím víčka a rád bych se ještě trochu pomazlil, když už tě tu konečně mám u sebe. Já jsem totiž hodně na mazlení a na to si budeš muset zvyknout!“

Roztomilejší pohled na kluka jsem ještě nezažil, tváře se mu červenaj, ďolíčky v nich jsou hlubší než obvykle a jeho modrý oči se neudrží dívat nehnutě do jednoho bodu, což se nedá komentovat jinak než: „Jestli se nebudeš bránit, umazlím tě do bezvědomí. Bonretiho necháme na jindy, usnul bych během povídání. A hlavně to už teď není důležitý, to nám neuteče.“

Měsíc za oknem se posunul o pořádnej kus dál od chvíle, kdy jsem ho pozoroval naposledy, proto se i já dávám do pohybu. Zvedám se ze židle a s posledníma slůvkama objímám pořád sedícího Richarda a i přes froté župan cítím jeho rozechvění a napětí, kterym je ovládanej. Jeho svaly jsou v extázi z mojí přítomnosti, což jen urychluje moje kroky do spodní koupelny, kde jsem se usídlil se zubním kartáčkem, kterej jsem po cestě tam vytáhnul ze svý brašny pořád ležící u vstupních dveří na podlaze. Pán domu se ke mně připojuje v koupelně a po jejím použití mě spiklenecky vede za ruku po schodišti do patra a dál do ložnice v jeho zadní části.

Ležíme vedle sebe a obdarováváme se dotykama a vytouženym pocitem přítomnosti milovaný osoby. Richard se ke mně během ubíhajících minut vine čím dál tím těsnějc, až končíme v mileneckym propletení. Naše dejchání se po chvíli ladí do stejnýho rytmu, kterej se zpomaluje. Jeho mužný obětí mě uklidňuje a dodává mi žádanej pocit bezpečí. Cejtím ho celýho na svym těle, cejtim, jak lehce oddechuje a usíná mi v náručí. To zanedlouho přivolává i můj spánek a já se propadám do světa snů konejšenej vědomím, že jeden z nich prožívám i v tom skutečnym.

***

Ranní slunce se mi zvenku prodírá přes zavřený víčka do očí a to mě přivádí zpátky do bdělýho stavu. Oči neochotně otevírám, protože takhle dobře a sladce jsem se už dlouho nevyspal. Nadopovanej energií z hlubokýho spánku se odkopávám a teprve po sklouznutí deky z postele si uvědomuju, že jsem v ní sám. To zjištění zahání poslední zbytky chtíče zůstat v ní ještě o chvíli dýl. Vyskakuju z postele a rovnou i z ložnice a s opakovanym voláním Richardova jména se pomalu ploužím chodbou ke schodům a do spodního podlaží. Tam propátrávám obejvák a kuchyň, ale můj hrdina je k nenalezení. Zvyk je i přes vnější okolnosti železná košile, proto se automaticky dostávám do koupelny k ranní hygieně. Po závěrečnym osvěžení obličeje studenou vodou se mi osvěžuje i praktická část mozku, rychle a lehce proto jednou tisknu obličej do osušky a vybíhám ke svý brašně ležící v předsíni. Šátrám v její boční kapse a vytahuju z ní peněženku, kterou jsem tam zastrčil včera večer po zaplacení taxíku.

Zírám na ní, jako by to nebylo to, co jsem chtěl vytáhnout: „Mobil! Sakra! Moje taneční brašna zůstala na výstavišti i s telefonem,“ a hlasitě mi u toho dochází to, co mě tak rychle vyhnalo z koupelny. Byla to myšlenka na mobil, kterym bych postrádanýho Richarda přivolal.

Nestíhám udělat ani vymyslet nic jinýho a v zámku šramotí klíče. Vstupní dveře se otevíraj a do předsíně vstupuje Richard, na kterýho koukám zespoda klečící u svý brašny. On je ještě hezčí než kdy před tim, vyspanej do růžova, čerstvě oholenej, a tak tam na mě ze svý heroický vejšky kouká překvapeně dolů: „Co tady blbneš, zlato?!“

„Hledám svýho kluka a telefon!“ Což se mu zjevně líbí, a jak už je u něho zvykem, následující větičkou mě osvobozuje od mejch starostí: „Tak už nehledej! Tvůj kluk už je doma u tebe i s čerstvou snídaní a telefon i s brašnou máš v Lístku. Poslal jsem pro ně Andrého na výstaviště, když jsme se zbavili Bonretiho. Měl to po cestě domů, a když jsi se v noci sprchoval, přišla od něj smska, že dorazil v pořádku domů a tvoje věci dnes vezme s sebou do práce. Ještě nějaké trápení, které bych zahnal?“

Konsternovanej úžasem chvíli stojím, ale pak se mu vrhám kolem krku: „To víš, že by se něco našlo. Můj kluk mi dneska ještě nedal pusu.“

Richard pokládá tašku s nákupem na podlahu a objímá mě silnym stiskem svejch svalnatejch rukou, a tím si mě přitahuje blíž ke rtům: „Tak to musíme rychle napravit!“

Nejkrásnější ráno mýho života nabírá každou svou vteřinou na intenzitě díky okamžikům, jakym je právě tenhle. Richard to cejtí asi stejně, proto se ani jeden nechceme objetí toho druhýho vzdát tak snadno a opouštíme ho pozvolna až po několika minutách s Richardovým: „Pojď snídat! Máme toho dnes dost. Teď mi volal Julian, že schůzka s pražským notářem bude dnes odpoledne v šestnáct hodin. Takže po snídani jedeme na firmu, ty musíš vyzvednout závěť, a to i se schránkou, a já zařídím opravu tvého pokoje. Jo, a taky Katka z recepce nechávala brzo ráno vzkaz, ve kterym připomínala, že tam máš na dvanáctou hodinu toho klienta, o kterém jsem ti už říkal. Ten se přijde do Lístku s tebou naobědvat. Co je?“ Richard chytá lehce dvěma prstama mou pozvolna klesající bradu.

„Když mně se tady s tebou líbí. A i když jsem ti včera říkal, že v Lístku budu klidně bydlet dál, teď už se mi tam vracet nechce.“

Jeho zasmání je takový, že bych i beze slov poznal, co chce říct: „Hlupáčku, to je jasné! Vždyť už včera jsem ti dal klíče od tohohle bytu a já si za svým slovem stojím. Ten pokoj musím nechat opravit, i kdyby měl zůstat prázdný. Pojď už snídat, povíš mi u jídla, jak to bylo s tím prdloušem Bonretim!“

Rozlejvám vroucí vodu do hrnků se sáčkama zelenýho čaje a po odložení konvice do stojanu ode mě Richard dostává ještě jednu pusu a s přáním dobrý chuti i já sedám ke stolu. Abych rychle uspokojil Richardovu zvědavost, barvitě popisuju, jak během našeho rozhovoru ve vestibulu Bonreti lhal o tom, že je s nim domluvenej na mym odchodu na partii gay pokeru. V týhle pasáži svýho vyprávění si uvědomuju to, že Richard, kterej nás během rozhovoru ve vestibulu pozoroval a očividně mě hlídal, najednou zmizel.

To už se zase ujímá slova on a já se dozvídám, že na výstaviště asi půl hodiny před tím volal anonym. Ten ochrance oznámil, že někde v přední části pavilonu u vstupu nebo u hajzlíků jedna holka nabízí sex za peníze a o půlnoci to nahlásí na policii, což by byla pro Zlatej Lístek špatná reklama. Proto když ochranka Richarda konečně našla, jak mě hlídá z parketu, šel s nima tu prostitutku hledat a zabránit tak poškození dobrýho jména firmy. Spoléhal na to, že mou ochranu převezme André, kterej zůstal na parketu a Richard ho o to před svym nečekanym odchodem poprosil.

Shodujeme se na tom, že to byla akce Bonretiho, kterej tím odvedl pozornost mejch případnejch ochránců jinam a měl tak volnou cestu k mýmu únosu. Po krátkym zamyšlení přijímám spekulaci, že Bonreti musel dát silný uspávadlo do mojí rozpitý lahve s vodou, která stála během mýho vystoupení na okraji podia, a jak jsem z ní pak upíjel cestou do šatny, jsem se sám uspával. Další dění už mi popisuje Richard tak, jak ho viděl na záznamech z bezpečnostních kamer v zákulisí.

Já navazuju okamžikem svýho probuzení, kdy mi kolem mě obtočený prostěradla, šály a opasky fixující mě k židli dovolily jen pár mělkejch nádechů a já mezi nima vyslechnul krátkej Bonretiho příběh o tom, že už jeho otec celý léta sloužil na vatikánskym úřadě a v rámci týhle služby shromažďoval majetek pro církev, ale sám žil podle názoru jeho syna Tomiho prostě a chudě. Ten se mě po nezdařenym útoku na pláži v Torrevueře nakonec rozhodl nezabít, ale chtěl získat mojí závěť a konečně taky zbohatnout.

Popisuju dopodrobna, jak ho jeho rozčilení hnalo dál rychle v příběhu, kterej mi tam svázanýmu na židli začal vyprávět.

Po návratu z Torrevuery pátral po mym pobytu a když zjistil, že už jsem ve Zlatym Lístku, došlo mu, že už vím, kdo jsem a co mám hledat, a že už asi budu i pod hledáčkem ochránců a Inrů. Díky držení náhradních klíčů a vstupních karet se v tajnym tunelu za zrcadlem u mýho pokoje skrejval skoro celej včerejšek. Pozoroval dění v mý ložnici a na přilehlý chodbě a díky tomu viděl, jak vylejzám se schránkou z protilehlýho tunelu za výklenkem, následně v pokoji otevírám schránku se závětí a tu schovávám nad okno. Po mym odchodu do Richardovy kanceláře ho vyrušily kroky blížící se po tajnym schodišti vedoucím od dveří ukrytejch v suterénní kanceláři. Ty patřily Andrému, kterej se šel podívat skrz průhledný zrcadlo do mýho pokoje na to, co jsem našel. Na to, o čem jsem s ním mluvil před Richardovou kanceláří, a když uviděl otevřenou schránku ležící na stolku v mym pokoji, nahlas vykřiknul a zažehnutý vzrušení ho vedlo k tomu, že si nahlas začal plánovat, jak pošle Inrům zprávu.

Ale to, že ta zpráva bude falešná, aby mě tím ochránil, už si vymyslel dodatečně a jen v duchu, protože o tom se Bonreti nezmiňoval. Svym hlasitym plánováním o zaslání zprávy André ale Bonretimu, schovanýmu ve stejnym systému tajnejch tunelů o patro vejš, kam se přesunul, aby nebyl odhalenej, prozradil, že se Inrové brzy dozví o nalezený závěti a pošlou obratem určitě někoho dalšího, kdo ji získá pro ně. Protože podle jeho slov je André moc velkej moula na to, aby mi ji sebral sám. Usoudil proto, že musí nejdřív zabránit odeslání týhle Andrého zprávy, aby měl víc času a míň soupeřů v honbě za bohatstvím z dědictví. Závěť z mýho pokoje totiž mohl vyzvednout až po odjezdu všech na výstaviště, a to nevěděl, kdy přesně to bude. Richard mu sice do telefonu, když si pod falešnym jménem Mansik rezervoval mojí společnost, říkal, že já tam budu tancovat od devatenáctý hodiny, ale on počítal s nepředpokládanejma komplikacema a uvědomoval si, že se nemůže po Zlatym Lístku pohybovat po veřejnejch chodbách v době, kdy by tu mohl potkat svědky jeho přítomnosti.

Vyloučil i variantu rozbití zrcadla vedoucího do mýho pokoje, protože rachotící střepy by mohly taky přilákat nežádoucí pozornost. Uvědomoval si, že Inrové budou mít svýho člověka na místě během pár hodin, nemohl proto úspěšný doručení zprávy riskovat a rozhodnul se nejdřív zneškodnit kurýra. Po odchodu Andrého z tajnýho tunelu se proto rychle vyplížil z domu do ulic, kde narychlo zosnoval plán likvidace motorkáře pomocí kradený dodávky. Obeznámenej s tím, že Inrové pro tuhle komunikaci používaj výhradně svý doručovatele na typickejch červenejch motorkách se žlutym bleskem, který vozí takovýhle zprávy na pásu připnutym na těle. Koupil proto na nejbližší tržnici rukavice a motorkářskou kuklu, a v ukradený modrý dodávce svůj vražednej plán uskutečnil.

To mu ale zároveň zabránilo, díky jeho nepřítomnosti v tajnym tunelu za zrcadlem, vidět mě, jak se před odjezdem ještě jednou vracim do svýho pokoje změnit skrejš závěti. Proto, když se po vraždě kurýra vrátil do Lístku pro závěť s vědomím, že už jsou všichni včetně mě na výstavišti, nenašel ji nad oknem v mym pokoji a byl tím nucenej vymyslet můj únos z výstaviště, abych mu po násilnym nátlaku prozradil, kam jsem závěť přesunul.

To všechno mi spoutanýmu a umlčenýmu vyzradil s výrazem člověka, kterej se až moc snažil, na to aby těsně před cílem neuspěl. Proto ta nabitá pistole kmitající po pokoji, která mě měla přimět k prozrazení, kam jsem závěť schoval. Po tom by už jen stačilo mi sebrat Inro klíč, schránku a vyrazit k notářovi. A mělo k tomu dojít právě, když s koncem svýho monologu vyrazil ode dveří, u kterejch stál směrem ke mně, aby mi sejmul pásku nalepenou na mý puse a já mohl promluvit. To se mu ale už nepovedlo, cestu k židli mu přerušil Richard proskakující zrcadlem. Ten na mě teď kouká s otevřenou pusou, která původně chtěla sníst sousto přibližující se k ní nabodnutý na vidličce v Richardově ruce, ten se ale tak zaposlouchal do mýho hlasu, že zapomněl i snídat.

„Jez, ty zamilovanej! To už je stejně konec, dál už to znáš.“ Svým povzbuzováním ho dostávám zpátky do reality a on se díky němu probouzí z tranzu náruživýho posluchače: „Ty bláho! To mi vyprávět někdo cizí, tak mu nevěřím. Věděl jsem už dávno, že jsou tihle schopni všeho, ale tohle je síla. Už baštím.“

Dojídá porci naloženou na vidličce, která byla tou poslední. Oba dopíjíme zbytky čaje a po rychlym výběru ošacení si vyměňujeme před odchodem z bytu ještě pár něžností, kterym se prostě nedokážeme ani jeden ubránit. Nadšení z přítomnosti toho druhýho je nepřekonatelný a zároveň životadárný. S takovou chutí do práce jsem už dlouho z domova neodcházel.

Do centra odjíždíme taxíkem a společně z něho vystupujeme před budovou Zlatýho Lístku.

Vcházíme dovnitř a rovnou míříme k recepci, za kterou se na nás s badatelskym pohledem culí recepční Martina a nadšeně nás vítá: „Ahoj, kluci! Já to věděla, a jsem nadšená!“

Richard hraje překvapenýho: „Ahoj! Copak jsi věděla a z čeho jsi nadšená? Mám tu nějakou poštu?“

Martina se ale jako správná recepční, která musí mít přehled o všem v baráku, přesto nevzdává: „Jen se nedělej, šéfe! Nejsem slepá, mladá ani blbá. Damiánovi ses líbil od začátku, to na něm bylo vidět, a on tobě taky, tak je krásný, že jste k sobě našli cestu. Z toho jsem nadšená, protože si to oba zasloužíte a hlavně se už stavoval André a říkal mi, že Damián spal u tebe. Teda já to z něho lépe řečeno vytáhla, protože od Katky vím, že tu bylo nějaké noční drama, ale ona nevěděla podrobnosti, že prý se nesměla hnout z recepce, tak jsem to dolovala z Andrého. Ten zase prozradil jen to, že Damián byl terčem únosu a jeho ložnice je neobyvatelná. Jo, pošta tady nějaká je, prosím!“ Podává Richardovi přes recepční bar svazek asi patnácti dopisů.

Během toho se otáčí na mě: „Pro tebe tady mám tašku. André ji tu nechal. A buď na něj hodnej! Je to zlatej šéf, tak ať ho nezkazíš!“ A dál si s úsměvem užívá svůj objev.

Já se natahuju pro podávanou tašku, kterou Martina vytáhla ze spodní skříňky pod deskou recepce:

„Díky za tašku! Neboj, já ho budu rozmazlovat, že nebude jen zlatej, ale rovnou diamantovej, a prémie budou každej tejden,“ a nemůžu odolat si trochu zavtipkovat.

Martina obdařená smyslem pro humor to očividně bere, usmívá se a se zvednutejma rukama nad hlavou tleská. Richard se otáčí od recepce: „Já vám dám, prémie! Jsem díky Damiánovi plný energie, tak to bude ještě větší cvrkot a všichni budou pracovat s ještě větším nasazením.“ A odchází k centrálnímu schodišti, po kterym míří ke svý kanceláři.

Přetahuju svojí taneční brašnu přes desku recepce a chystám se vykročit za nim. Na chvilku mě ještě zastavuje a rozesmává reakce Martiny, která přestává po Richardově poznámce tleskat: „Já to tušila!“ A spiklenecky se na mě usmívá s připomínkou, že mám domluvenej oběd na dvanáctou.

Vybíhám schody a jednou nohou stojím v šéfově kanceláři, jejíž dveře zůstaly kvůli mně pootevřený. Otevírám je na plno, Richard už sedí za stolem a rozdává úkoly: „Dami, ty si teď běž sbalit věci do pokoje, během hodiny tam přijdou řemeslníci na opravy, tak ať ti tam v tom nešlapou. Jo a samozřejmě to všechno přines sem, večer to přestěhujeme ke mně, teda k nám do bytu. V poledne se soustřeď na toho klienta a ve tři se sejdeme v recepci a odcházíme za tím notářem.“ S pozvednutou dlaní levý ruky mi už jen mlčky naznačuje, že nastal čas pracovat. Zvedá telefon a už si mě nevšímá.

Odcházim o patro vejš do svýho pokoje, kterej mám uklizenej a věci sbalený v rekordně krátkym čase, protože se nemůžu dočkat vyzvednutí závěti a hlavně jejího podrobnýho průzkumu, na kterej nebyl včera čas.

Sbalený tašky odnáším k Richardovi do kanceláře a stále mluvícího se sluchátkem ho zase opouštim jen s na dálku poslanym mávnutím, který mi on mlčky oplácí, a po něm se rychle myšlenkama vrací k pracovnímu hovoru.

Spěchám zpátky do druhýho patra, protože musim nepozorovaně vklouznout do tajnýho tunelu s trezorem dřív, než se tu objevjej řemeslníci. To se mi daří a já se za pár okamžiků pomocí už dobře natrénovanýho postupu ocitám stojící před uzamčenou skříňkou, do který jsem včera na poslední chvíli schoval závěť, která teď, i přes zamčený dvířka trezoru, bičuje mojí zvědavost.

Zvědavost je sice roztomilá věc, ale fungující mozek je mnohem roztomilejší. A ten můj se teprve teď probudil, a hezky a mile na mě volá: „Ty jsi ale vůůůůůl!“ Protože já si teprve teď uvědomil, když už stojím maximálně natěšenej před trezorem, že nevím, kam dám vyzvednutou závěť během oběda s klientem. A nejen během něj! Nerad bych ji totiž nechával až do odchodu k notářovi, třeba i schovanou v tašce, v Richardově kanceláři. Jemu věřim, ale on tam nemusí bejt celou dobu, a v tomhle domě plnym tajnejch chodeb a průhledů nevěřim ničemu a nikomu cizímu, obzvlášť ne dneska, kdy se tu bude pohybovat spousta řemeslníků pracujících na opravách mýho expokoje.

„Jak řikám, vůl, a ještě korunovanej!“ přisazuje si moje ukecaný já, protože jsem se nechal ovládnout emocema, aniž bych před tím svoje kroky promyslel. A to není zrovna moc v souladu s přemejšlenim pradědečka, kterýmu se chci co nejvíce přiblížit. Nechávám si proto zajít chuť a beru to jako trest za svoji neuvážlivost. Vracím se na chodbu ke svýmu pokoji, která zatím zeje prázdnotou a já si do ní, po uzavření tajný brány ve výklenku, mumlám: „Abys to náhodou s tím trestáním nepřehnal. Zajdi si na relax!“

A to i proto, že po dramatickym zakončení včerejšího dne cejtím, jak každej milimetr mýho těla volá po odborný péči a důkladný masáži, která mně zaručeně dodá potřebnou svěžest pro následující schůzku s dalšim novym klientem. Teprve teď mě napadá, že jsem mohl prozkoumat text závěti a třeba z něho vyčíst, na co se můžu těšit, ale už se mi nechce znovu otevírat výklenek a riskovat tak jeho prozrazení, protože řemeslníci se tu můžou objevit každou chvíli.

Sbíhám proto po schodišti točícím se přede mnou dolu do suterénu, kde se oddávám slastnýmu dvouhodinovýmu řetězci procedur, kterej zakončuju krátkou saunou a sprchou.

Je čas se vydat nahoru do restaurace a přivítat toho, kdo je ochotnej si za chvíle strávený se mnou zaplatit.

Vcházim do prostoru recepce a přes kouřový sklo posetý zlatejma lístkama, který odděluje recepci od restaurace, vidím u jednoho z jídelních stolů sedět někoho, kdo by tady ale neměl bejt, i když bych si to nepopsatelně přál. Nevěřím vlastním očím a jako omámenej, zbytkama Bonretiho uspávadla, krůček po krůčku míjím recepční pult, kterej nevnímám stejně tak, jako toho, kdo za ním stojí a jediný, co moje smysly přijímaj, je hlas odtamtud přicházející a oznamující mi, že můj klient už na mě čeká u stolu číslo tři.

Ovládanej myšlenkou, že se moje osudem zkoušená mysl už dočista pomátla, se přibližuju ke stolu přede mnou. To, co před sebou vidím, považuju za fata morganu, a stejně jako žízní drcenej dobrodruh, kterej se plazí po rozpálenym písku nekonečný pouště mířící za svou představou, tak i já považuju svý vidění za něco neskutečnýho a nereálnýho. Do poslední vteřiny nevěřím, ale jdu. Jdu a zmenšuju tak vzdálenost mezi náma. Ta najednou mizí, protože moje soukromá fata morgana sedící ke mně do teď zádama otáčí hlavu a naše oči se setkávaj. Naše pohledy se proplejtaj a z tohohle spojení se rodí tornádo pocitů, který mě ve svym víru vynáší do nebeskejch vejšek a pak zase bleskově zpátky dolů ke stolu. Od něho stojim už jen pár kroků, ale přesto nechci čekat na okamžik, až budu přímo u něj.

Nechci a ani nemůžu! Moje nadšení z očí, do kterejch právě koukám, je tak obrovský, že nedokážu v krku udržet nadšenej výkřik. Překvapení, který paralyzuje moje hlasivky, je ale tak silný, že z původně fenomenálního oslovení je jen tichounký zašeptání:

„Danny!“