Románová pohádka - 4.díl

S hlubokym nádechem a rychlostí střely se dostávám do sedu v posteli a v prvních okamžicích nejsem schopnej orientace. Už se mi ale začíná rozjasňovat, poznávám bílej strop se zlatejma lístečkama, kterej jsem v noci ve snaze usnout použil jako promítací plátno k vyvolání vzpomínek na Španělsko. S druhym hlubokym nádechem se uklidňuju a uvědomuju si, že někde uprostřed vzpomínání jsem plynule vklouznul do říše snů a závěr toho, co se mi v hlavě odehrávalo, nebylo úplně tak z reálnýho světa: „Blbče! Takovej hnusnej sen. Tak to přece nebylo!“

Hrozně moc bych se chtěl zavrtat zpátky pod deku a přesnít konec mýho výletu s Dannym, ale nejde to. Celej můj mozek je totiž už zaměstnanej mou první akcí v roli profesionálního společníka, a ta všechno ostatní odsouvá do pozadí.

Sedim na posteli, rukama se snažim rozmasírovat rozespalej obličej a trochu se vzpamatovat.

Na konferenčním stolku uprostřed mýho pokoje ve Zlatym Lítku začíná vibrovat mobil s úmyslem vzbudit mě. Nechtěl jsem večer nechat svý probuzení na náhodě a riskovat tak, že budu spát moc dlouho a nebudu mít do oběda dost času. Chci bejt totiž fit a svěží, proto mám v plánu zajít dopoledne do fitka a do sauny, který jsou dole v suterénu.

„Ale ještě před tím… Hurá na snídani!“ velim sám sobě a po krátkym ranním ošplouchnutí sbíhám plnej elánu po schodišti do přízemí domu. Optimistický veselí ovládlo mojí mysl díky faktu, že to všechno nemusí bejt tak špatný a nebezpečný, jak se to může na první pohled zdát. Přesně tak, jak tomu bylo o uplynulý noci, kdy jsem si sám sobě vzpomínky úplně zbytečně zdramatizoval a přidal do nich trochu ze svý bujný fantazie.

Po příchodu do prostoru restaurace se na mě od recepčního pultu usmívá menší blondýnka s modrošedejma očima a pozvednutym obočím, kterym jasně i beze slov pokládá otázku: „Kterej ty seš, a co tady tak brzo ráno děláš?!“

Já to zaregistroval, protože i kdybych sebevíc chtěl, nešlo to přehlídnout. Zvolňuju proto svůj krok a přistupuju k recepci. Svý pravý předloktí ležérně pokládám na desku recepčního pultu z černýho mramoru s koketně zdviženym levym obočím, přesně ve stylu milovníků ze stříbrnýho plátna prohánějících se na něm ve třicátejch letech minulýho století. Blondýnka za ním to správně chápe jako nadsázku a přistupuje na mnou započatou hru na upjatý prvorepublikový chování. Mizí její pozvednutý obočí, postoj se mění v pózu figuríny z výkladní skříně a s decentnim odkašláním začíná konverzaci: „Mladý pán si bude přát, prosím?“ S mírnym předkloněním, směrem ke mě, strnule čeká na mojí odpověď.

„Mladý pán se jmenuje Damián Dendt a ráčí býti v tomto podniku zaměstnán. Rád by s vaším laskavým svolením využil snídaňových služeb vámi nabízených, pokud je to v tuto brzkou hodinu možné, děkuji!“

Strojený chování nám ale nejde a oba to cejtíme. Holka se proto začíná trochu chechtat, její pusa se roztahuje od ucha k uchu, uvolňuje postoj do civilnější podoby a teď už úplně ve stylu jednadvacátýho století povídá: „Ahoj Dami, já jsem Martina… Martina Žaučková. Včera večer jsme spolu mluvili. Moc ráda tě poznávám!“ A přes desku recepce mi podává pravou ruku.

„Ahoj! Mě taky moc těší. Jen jsem tě tu nečekal, myslel jsem, že už budeš z noční doma. Ale jsem rád, že jsi ještě tady, aspoň mi ukážeš, kterej stůl mám zamluvenej na ten oběd. Já se tu ještě úplně neorientuju… Teda jestli tě můžu poprosit.“

„To víš, že ukážu… Žádný problém!“ Martina se hbitě posouvá k místu, kde se mramorová deska recepce dá nadzvednout, a tím vytváří úzkej průchod pro obsluhu do prostoru restaurace. Tak se teď dostává na mojí stranu pultu a využívá moje rámě: „Mladý pán mě ráčí následovat!" Chytá se za rámě a táhne mě od recepčního pultu: „Směna mi končí za půl hodiny, tak já ti ukážu váš obědový stůl a rovnou se u něho nasnídáš, ju?“ A než ta slova stíhá dopovědět, usazuje mě ke stolu číslo sedm.

Sezení je obklopený ze dvou stran zástěnama ozdobenejma jak jinak než zlatejma listama. Přístup k němu je zacloněnej vzrostlou palmou a po usazení na pohodlnou židli se před strávníkem rozprostírá neobyčejnej výhled na Vltavu se všema jejíma krásama. Ty se dneska předváděj v ranním slunci za dokonale vyleštěnou skleněnou tabulí obrovskýho jednoduchýho okna, který budí dojem, že tam vůbec není. Člověk sedící u tohohle stolu tak má pocit, jako by si mohl na vodu protejkající kolem šáhnout a pohladit na ní plavající labutě, což se nedá komentovat jinak než: „Dokonalý místo, děkuju! Tady budeme mít soukromí a ještě romantiku.“

Odlepuju oči ze skla vejlohy a otáčím se zpátky, směrem k palmě, za kterou Martina před chvílí zmizela, a zase se u ní objevuje, přičemž nese moje snídaňový kafe, který pokládá přede mě na stůl: „Není vůbec zač! Já tady taky ráda sedávám u kafe, když je tu volno. Proto jsem ti ho napsala, byl jsi už po hlase sympaťák. Snídani ti přinesu za chvíli, vydrž minutku!“ Otáčí se a zase mizí za palmou a ještě dál kdesi za lítačkama vedoucíma do kuchyně. Za chvíli se tou samou cestou vrací s tácem vydatný snídaně, kterou si následující hodinu vychutnávám s romantickym panoramatem před sebou.

Ten výhled je tak uklidňující a jídlo tak chutný, že jediný, co mě děsí, je vidina nastávající hodiny, kterou kvůli kondici musím strávit v posilovně. Děsí mě to, ale běhání po centru Prahy mi připadá ještě děsivější. Proto se po snídani přesouvám o další patro níž a zavírám se osamocenej do místnosti s několika profesionálníma přístrojema na tvarování postavy, který připomínaj spíš středověký mučící zařízení, a dalších šedesát minut ze svýho dnešního dopoledne trávím v jejich zajetí. Nějak mi to ale nejde, pořád mám před očima ten děsuplnej výjev padajícího Dannyho do smrtící hloubky, kterej se mi vkradl do snu. Do toho kluka jsem se bláznivě zamiloval a moje láskou a touhou nadupaný mladý srdce je ztrápený tím, že mezi náma nemohl náš smyslností do běla rozžhavenej románek přerůst ve vážnej vztah.

Danny by byl dobrej a spolehlivej partner, ale svou budoucnost si zvolil už dávno před tím, než mě potkal, a jako cílevědomej mladej muž jí nemohl celou překreslit jen kvůli prázdninovýmu románku. A ani bych to po něm nechtěl, protože jeho uvědomělost a zralost bylo to, co mi na něm imponovalo ze všeho nejvíc. Jediný, po čem ve svejch snech netoužím, je vidět ho umírat, ale během uplynulý noci se mi to povedlo. Trochu mě to rozhodilo a zase se mi to začíná během cvičení připomínat a vkrádat na mysl v tom kontextu, že něco podobnýho reálně hrozí i mně. Z toho důvodu původně naplánovanou saunu vypouštím z programu, co kdyby náhodou někdo zablokoval dveře a otočil kolečkem termostatu na maximum, to už jsem v několika filmech taky viděl. I osprchování nechávám až do soukromí svýho pokoje, kterej je vybavenej plnohodnotnou koupelnou. V suterénu u posilovny se saunou samozřejmě funkční sprchy jsou, a je jich tam hned několik, ale říkám si, že jistota je jistota, v tomhle světě plnym bláznů nikdo z nás neví dne ani hodiny, jak se hezky romanticky říká.

Do příchodu Heleny zbejvá asi čtyřicet minut a já jsem čím dál tím nervóznější, ale vlastně ani nechápu proč. Sama tenhle oběd přeci označila za neformální předpremiéru, proto se nebude konat žádný předávání květin, pukrlata a podobný strojenosti. A dalším faktem, kterej by měl otupovat moji nervozitu a trému, je to, že ze všech zatím nasbíranejch kousků skládačky, která mi má ukázat moji budoucnost, vyplývá, že pokud se mi povede najít závěť, bude to budoucnost bez nutnosti pracovat.

Ale ani jedna z těhle skutečností nemůže vymazat fakt, že pocházim z poměrů, ve kterejch jedinym bohatstvím byla právě slušnost, poctivost a touha po dobře odvedený práci, protože jednou ze skromnejch odměn za ni je klidný každovečerní usínání s vědomím, že se za sebe člověk nemusí stydět. S vědomim, že si svý živobytí umí obstarat poctivě a nemusí kvůli svý lenosti nebo hlouposti krást, lhát a podvádět. Což je pocit za všechny prachy, a právě ten mě nutí k tý trémě a nervozitě, který prožívám ve svý nový práci.

A prožíval jsem je i v těch předchozích, protože tanec nebyl vždycky spolehlivym a pravidelnym zdrojem mejch příjmů. Talent a píle vždycky nestačí a kousek toho štěstí naše životy ovlivňuje víc, než bysme si přáli, a to mi zatím nakloněný moc nebylo. Prarodiče celej život bydleli v obecním bytě a já tam po smrti rodičů bydlel s nima. Všichni ale bez řádný nájemní smlouvy, natož třeba dekretu, kterej bych po nich zdědil. Byt byl proto po revoluci zahrnutej do privatizačního procesu, ale já neměl peníze na to, abych ho koupil. Proto jsem se v brzkym věku ocitnul v roli člověka střídajícího nájmy a podnájmy, a podle výše aktuálního poplatku za bydlení jsem dělal práci, kterou mi moje učňovský vzdělání dovolovalo. V repertoáru mám díky tomuto uklízeče, prodavače, pokladníka a operátora callcentra. V souběhu s každym z nich jsem si ale zachovával kontakty a každou příchozí nabídku na tancování a focení jsem využil beze zbytku. Až se jednoho krásnýho dne štěstí konečně trochu unavilo a na chvilku si sedlo i na moje rameno jako motýl, kterej po dešti potřebuje na nějakym klidnym místě osušit svoje zvlhlý a unavený křídla, a já tak díky týhle motýlí únavě dostal svoje první stálý angažmá v Discoklubu jako go-go tanečník. Tam jsem taky pozdějc dostal vizitku s pozvánkou na casting, ze kterýho se nakonec vyklubala práce ve Španělsku.

Proto ta nervozita, pořád mám v sobě totiž odpovědnost, která se mě nepouští ani s vidinou pohodlný budoucnosti.

Na druhou stranu ale vím, že s touhle průpravou jsem ten, kdo to určitě zvládne. Vím, že se budu s plnym nasazením snažit potěšit toho, kdo je sám a potřebuje vyplnit svůj drahocennej čas kultivovanou společností. Už vím, že Richard je perfekcionista a nenajal by mě, kdyby si nebyl jistej tím, že to nezprasim.

Nadopovanej těmahle povzbuzujícíma pocitama vycházím ze svýho pokoje a pokračuju po schodišti dolů až do restaurace k rezervovanýmu stolu číslo sedm.

Je přesně jedenáct hodin a pětačtyřicet minut a já pokládám za svou povinnost přivítat Helenu u stolu. Jak se říká, zvyk je železná košile a já mám ve zvyku na každou schůzku vždycky dorazit s předstihem a radši někde počkat, než abych přišel pozdě. Což je omluvitelný jen ve výjimečnejch případech, jinak to považuju za projev neomalenosti a neúcty k tomu druhýmu. A já nehodlám tuhle železnou košili sundávat, a především ne tady ve Zlatym Lístku.

Dvanáctou hodinu odbíjí skříňový pendlovky stojící v rohu restaurace. Všimnul jsem si jich už při příchodu na snídani, protože jsou stylově vybavený kyvadlem v podobě zlatýho listu, kterej prostě okamžitě upoutá pozornost, která je pak dál přitahovaná jejich hlubokym dunivym odbíjením, který v hloubi člověka probouzí pocit, že po jeho skončení nastane něco osudovýho. Prostě detaily, který mě ohromujou.

Stejně tak jako dochvilnost mladší ženy s rozpuštěnou hustou hřívou světlejch mírně navlněnejch vlasů, která v ten okamžik do restaurace vstupuje. Její štíhlá postava je zahalená letníma červenejma středně dlouhejma šatama, který jsou doplněný bílejma lodičkama na vysokym podpatku, páskem a psaníčkem stejný barvy jako její boty. Elegantní žena je vítaná vrchním číšníkem ve vstupních dveřích, od kterejch slyším její pronikavej hlas ptající se na stůl číslo sedm. A to je pro mě impuls k tomu, abych se postavil a tím upoutal její pozornost. Ona můj pohyb ihned registruje a otáčí sluneční brejle, který má pořád na očích, směrem ke mně a pak zpátky na číšníka stojícího před ní. Tomu dává lehkým poklepáním špičkama prstů pravý ruky na jeho náprsní kapsu najevo, že už se nemusí obtěžovat. Těma samejma prstama sundává z nosu tmavý skla, zasazený v bílejch obroučkách. Natáčí se k mýmu stolu a pravou nohou se vydává k němu. Předstupuju před stůl, abych mohl vysunout židli, na kterou se bude chtít bezesporu usadit. Ona nabídnutou židli obchází a nezvykle intimně, jako bysme se znali dlouhý léta, přistupuje do mý bezprostřední blízkosti s podáním pravý ruky: „Helena Wintorová, teší mě!“ Říká to s takovou nadsázkou, jako by tuhle větu opakovala. A je pravda, že mym uším se zdá známá. Držím její malou ručku a dívám se do její tváře, která mi připadá povědomá. Považuju ale v týhle chvíli za nevhodný se jí vyptávat, proto jen opětuju její představení a přivítání: „Damián Dendt! Potěšení na mé straně, paní Wintorová.“

„Slečna!“ opravuje mě okamžitě, ale s takovym tónem, že je jí to celkem jedno a zmiňuje to jen pro formu, kterou následně ještě tvaruje: „Ale říkejte mi radši jen Heleno… Díky!“

Teď už se bez okolků usazuje na mnou nabízenou židli u jedný ze zástěn tak, aby neseděla zádama k přicházejícím číšníkům, ale přesto měla výhled na řeku, protože to ji určitě udrží přátelskou náladu, se kterou přišla.

Po dosednutí pokládá brejle a kabelku na okraj stolu, já mezitím obsazuju svojí původní židli u protějšího paravánu. Po mym dosednutí mi Helena dlouze a mlčky nastavuje svůj obličej, jako by chtěla, abych si ho v klidu pořádně prohlídnul. Jinou možnost nemám, tak na ní chvíli civím. Pohled je to příjemnej, přesto ale nic neříkající. Její mladistvá tvář decentně doladěná dokonalym líčením se zdravou pletí mi prozrazuje jen to, že žena sedící naproti mně si je plně vědomá svojí krásy a úspěchů, kterejch určitě dosáhla svou inteligencí a pracovitostí. Nemá totiž potřebu hejřit zbytečnostma v makeupu, doplňcích oblečení nebo podceněnou sílou parfému. Ten její je kvalitní a příjemnej, navozující pocit přicházející letní bouřky nad lesní loukou, a je decentně a naprosto přesně nadávkovanej. Z toho všeho je poznat, že žena přede mnou zná cenu peněz a nepatří k zástupu zbohatlíků, který se dostali k většímu množství finančních prostředků snadno a rychle a maj pocit, že čím víc parfému na sebe nalijou nebo čím víc značkovejch a zlatejch kousků na sebe navěsí, tím si jich bude okolí víc vážit a obdivovat je. Helena s naprostou jistotou vysílá signál, že touží po obdivu a úctě jen od jednoho člověka, kterej se jí ale očividně zatím do cesty nepřipletl, protože jinak by teď neseděla tady se mnou a na dnešní akci by se nechala doprovodit od něho. Naši tichou pauzu využívá číšník a objednává nám pití, ona si objednává zázvorovej čaj s medem, citronem a neperlivou minerálku a já zůstávám věrnej svýmu oblíbenýmu hořkýmu černýmu kafi. Číšník nám po zapsání objednávky strojeně oznamuje: „Děkuji, jmenuji se Tomáš a budu se dnes o vás starat. Kdybyste cokoli potřebovali, neváhejte mě přivolat!“

Po našem dvouhlasném poděkování se vzdaluje pro objednaný nápoje. Helena je pravá dáma, o něco starší než jsem já, znalá pravidel etikety podle doktora Gutha-Jarkovskýho, který jsem i já trochu pochytil od dědy, a proto konečně zahajuje konverzaci a tím celej tenhle oběd, na kterej mě pozvala: „Už mě poznáváte?“ S tajemnym úsměvem se opět zahaluje mlčením a dává mi prostor na reakci, kterou očekává. Očividně mě zná a chce, abych si to uvědomil a dal jí to najevo. Já ale tápu, mym životem prolítlo už tolik obličejů, že si je, ani kdybych chtěl, nemůžu všechny pamatovat. Což je na mně, podle jejich následujících slov a pohybů, očividně poznat: „Tak já vám napovím!“ Její levej ukazovák se elegantně natahuje přes stůl mezi náma a lehce se nehtem dotejká křížku, kterej visí na mym krku. Jeho silueta se totiž tlačí ven z pod černýho trička, který mám na sobě. A jen co se u něho zastavuje, Helena povídá: „Co po vás chtěl tem muž v Discoklubu?“

V tom se mi před očima vybavuje diskotéka v Discoklubu, kde jsem minulej tejden ukončil svou smlouvu na svoje pravidelný go-go vystoupení. V mysli zaostřuju tam na stolek po mý levý ruce v den, kdy se u něj k jedný z mejch fanynek posadil tajemnej neznámej muž s vizitkou. Jak si tak ve vzpomínkách přibližuju to místo a teď se nesoustředím na toho muže jako ten večer, ale na ženu, která seděla vedle něho, dochází mi to a konečně ji poznávám. Je to ta samá žena, která teď sedí naproti mně. Nepřekvapuje mě, že jsem ji dnes hned nepoznal, protože ponurá atmosféra diskotéky a asi zřejmě i jiný líčení způsobily to, že jsem ji dnes hned nezařadil mezi obličeje mejch obdivovatelů.

A tak ji hlasitě ujišťuju o tom, že už vím, kam ji zařadit: „Jasně! Já už vím!“ Ale trochu se ve mně chvěje dušička kvůli poznání, že tahle žena ví o mym přívěšku. Jasně, věděla o něm i před tím a nabízela mi kdysi na diskotéce jeho odkoupení, ale to zase já nevěděl, co ten přívěšek znamená pro mě a hlavně pro další skupiny lidí. Tak jsem tomu tehdy nepřisuzoval nic víc než to, že se mnou chtěla jen navázat kontakt. Dnes už vím o svém Inro klíči víc a zneklidňuje mě každej, kdo se o něj začne zajímat. Zároveň mě teď překvapuje a umocňuje mou nervozitu to, že ona neví, co po mně chtěl muž tehdy sedící u jednoho stolku s ní. Na diskotéku s ním tenkrát přišla, a proto by se dalo předpokládat, že věděla, kdo to je a proč za mnou do Discoklubu přišel. Proto hned pokračuju: „Ale já myslel, že toho muže znáte?!“ A opírám se zádama o opěradlo židle a tím odtahuju sebe i s přívěškem od jejího prstu, kterej se ho pořád dotejká, a nasazuju tázavej výraz.

Helena se trochu nedůtklivě odtahuje: „Ano i ne! Jak už jste pochopil, já vás znám už déle… Sice jen z dálky, ale vím, kdo jste, a obdivuji vaše umění. A jak jsem vás tam tak chodila sledovat a kochat se pohledem na vás, několikrát jsem si všimla přívěšku, který máte na řetízku, a to čistě z profesionálního hlediska. Já mám totiž po Praze několik starožitnictví, a takovýto kousek je určitě už na první pohled starožitnost, a to hodnotná, už jen třeba pro nějakého vášnivého sběratele. Proto mě zaujal, a jestli si pamatujete, také jsem vám nabídla jeho odkup. Proto když přišel dotyčný muž do jednoho z mých obchodů a zanechal tam nákres přesně tohoto kříže s tím, že se za týden přijde zeptat, jestli ho v některých z našich dalších obchodů nemáme, počkala jsem si na něj. Řekla jsem mu o vás a on mi povídal, že v jejich rodině takový přívěšek byl a během války zmizel někde v Praze, že je to jejich rodinná památka a to byl prý důvod, proč se po něm sháněl. Nenapadlo mě, že by vás to dnes mohlo tak zaskočit! Na té diskotéce jsem viděla, že k žádnému incidentu nedošlo a myslela jsem, že jste se domluvili třeba na nějakém pozdějším odkupu. On pak odešel bez rozloučení a já už ho nikdy neviděla. Proto mě zajímá, jestli on uspěl tam, kde já ne, a jestli jste se na případném prodeji toho přívěšku dohodli, to je vše!“

Cejtím se trochu trapně: „Omlouvám se, ale ten křížek patřil odjakživa do mé rodiny. A teprve v posledních měsících jsem se dozvěděl, že je opravdu velmi cenný. Proto mě zarazilo, že už tehdy to jiní věděli a já ne, a mohl jsem tak o něj snadno přijít.“ Její chápající pohled naznačuje, že přesně rozumí tomu, co jí říkám. Proto toho rychle využívám: „Pojďme raději k našemu dnešnímu společnému večeru, musíme domluvit nějaké detaily. Jestli vám to nebude vadit před jídlem?“

Odvádím její pozornost od přívěšku, protože chci věřit jejímu vysvětlení a tomu, že nemá nic společnýho s Inrama ani s Vatikánem, a dál už na něj nechci zbytečně upozorňovat. Při jednom letmym pohledu, kterej byl jako magnetem přitaženej k recepci, jsem si totiž všimnul opřenýho Richarda o pult. Pozoruje nás a já o něm a o jeho skutečnejch úmyslech pořád nevím nic. Proto se radši vracím do pracovní polohy, abych víc ze svýho soukromí neprozrazoval, a to ani z dálky sledujícím pozorovatelům.

Helena nasazuje úsměv: „Vůbec se neomlouvejte, já tohle chápu. S rodinnými cennostmi pracuji a vím, že jejich hodnota má pro lidi i emocionální rozměr. Co se týká dnešního večera, můžeme to klidně probrat hned… Ale asi budeme muset nejdříve objednat!“ Hned po těch slovech stáčí hlavu doleva a tam kouká do očí u našeho stolu stojícímu číšníkovi Tomášovi, kterej nese naše nápoje, a já jeho příchod během hovoru s Helenou vůbec nezaregistroval. Tomáš po tom, co se pohledem ujistil, že mu věnujeme pozornost, před každýho z nás staví na stůl objednanej nápoj a kolem našeho stolu se díky tomu začíná rozpínat vůně čerstvě umletýho kafe, který položil přede mě. Číšník sklápí teď už prázdnej podnos a otáčí se k bokem stojícímu servírovacímu stolku, na kterej prázdnej podnos pokládá, a bere odtamtud dva jídelní lístky. Každýmu z nás jeden podává do ruky a vypouští očividně naučenou, dnes už několikrát zopakovanou, větu: „Prosím! Prosím, račte si vybrat. Já vám mohu doporučit dnešní specialitu šéfkuchaře, polévku Kulajdu se ztraceným vejcem, a jako hlavní chod Grilovaného lososa s hráškovým pyré. Za chviličku jsem u vás!“ A opět mizí za palmou a míří k dalšímu obsazenýmu stolu v jeho sekci.

Helena a já se noříme do právě obdrženejch seznamů nabízenejch jídel a hledáme v nich to, co nám už jen svým názvem podráždí chuťový pohárky. Protože jsem ale pořád mírně nervózní ze setkání s první klientkou, u který jsem si navíc před chvíli uvědomil to, že by taky měla zájem o můj přívěšek, i když zřejmě z jinýho důvodu než ti ostatní, rád bych měl už oběd za sebou. A doufám, že do večera se moje obavy a nejistota rozptýlej s tím, jak tyhle informace odezní a já je racionálně vstřebám. Proto urychluju vybírání jídla: „Přiznám se, že jeho doporučení mi zaznělo lákavě, co vy na to?“ A s očima stále zaraženýma do listů otevřenejch před sebou, s hereckym nasazením vyvolávajícím dojem, že mi tam nepřipadá nic lákavýho, se jí snažím přimět, aby si taky objednala dnešní specialitu. Doufám totiž v to, že jí kuchař bude mít jako hotovku, a tak její transport na náš stůl nebude trvat moc dlouho.

Helena kouká do jídelníčku stejně bezradně: „Určitě… Dobrá volba! Abych se přiznala, já na to taky dostala chuť hned, jak to vyjmenoval, ale byla jsem zvědavá, co tady ještě nabízejí.“ Po tom oči zvedá na mě: „Jsem tu totiž poprvé, a to jen kvůli vám. V Discoklubu od barmanů jsem zjistila, kam jste se přesunul. Pár večerů jsem vás tam neviděla vystupovat, na což jsem nebyla zvyklá, tak jsem pátrala.“ Usmívá se blaženě, jako by to, že mě tady našla, bylo to největší stěstí jejího života: "Klidně se nechám lákat dalšími místními nabídkami, i co se jídla týká. Prosím objednejte to dvakrát!“ Zaklapnutím zavírá svoje menu a pokládá ho před sebe na stůl. Já to svoje taky zavírám a jeho pozvednutím přivolávám Tomáše, který už od baru kontroluje, jestli máme vybráno, a ihned přijímá moje gesto pro příchod k našemu stolu: „Vybrali jste?“

Jako správný gentleman, taky znalej základů společenskýho chování, objednávám denní specialitu šéfkuchaře pro dvě osoby. Číšník je očividně potěšenej, že jsme zvolili jeho nabídku, a na tváři se mu dokonce na malou chvilku objevuje i cosi jako úsměv: „Skvělá volba, děkuji!“ Pak sbírá ze stolu jídelní lístky a cestou do kuchyně je pokládá zpátky na servírovací stolek, kde je původně vyzvednul. Nám tím vzniká prostor pro doladění detailů blížícího se večera. Naplno toho využíváme a plánujeme společnou večerní akci, od vyzvednutí Heleny před jejím bytem podnikovou limuzínou, přes oblečení, který by mělo v některejch detailech ladit pro vytvoření dojmu, že jsme skutečnej pár. Několik základních informací o ní, abych věděl, jaký pití nosit z baru, o jakejch tématech se ve společnosti bavit a o jakejch naopak pomlčet. Až po přesnou hodinu, kdy chce večírek opustit, protože má zítra brzo ráno jednání a nesmí ponocovat. V tom se, podle jejích slov, chce spolíhat na partnera, protože se ráda baví a taky ráda během zábavy zapomíná na včasnej odchod z takovejchhle akcí. A tím partnerem budu tenhle večer já, proto musí bejt firemní limuzína připravená na Žofíně na předem domluvenou minutu, abysme nečekali zbytečně venku na odvoz, až jí budu zase zpátky doprovázet k domovu.

Plánování přerušujeme, protože nám Tomáš servíruje objednaný jídlo. Oběd občas přerušujeme a doplňujeme už tak dlouhej seznam toho, co musím během odpoledne zařídit, aby plánovaná akce dopadla k Helenině plný spokojenosti. Jsem začátečník a ten seznam je tím pádem na mě už dost dlouhej, ale baví mě to. Nabírám sebevědomí a pevnou půdu pod nohama, se kterou se tréma, nervozita a dokonce i obavy vzdalujou. Atmosféra našeho setkání se uvolňuje i díky tomu, že Helena s ubíhajícíma společnejma minutama mění svůj na začátku strohej přístup. Občas se dokonce i zasměje mejm drobnejm vtípkům, který používám pro přiblížení se k její civilnější nehraný podobě, a daří se mi to. Oba zjišťujeme, že jsme si padli do noty, a že si určitě budeme i v případnejch krizovejch situacích vědět rady, jak z nich elegantně vyklouznout tak, aby Helena zůstávala za každejch okolností hvězdou večera. Protože to je cílem placenýho společníka, což jsem pochopil už před setkáním s ní. Klient, jako je ona, si platí za uspokojení svý potřeby bejt pro někoho výjimečnej, aspoň na jeden večer.

A ten náš se kvapem blíží, a protože jídlo z talířů je do posledního sousta pryč, sklenice jsou prázdný a my si s Helenou řekli všechno potřebný, ona beze slov bere brejle a kabelku ležící vedle ní na stole s úmyslem opustit svoje místo. Vnímám její gesta, tak se zvedám první, abych její židli odsunul a pomohl jí tím líp se vymanit z mírně stísněnýho prostoru mezi ní a stolem.

„Děkuji, bylo to velmi příjemně strávené poledne… Jste profík. Jsme domluveni, v případě nějaké nečekané změny zavolám, ale nepředpokládám žádné dramatické zvraty v mém programu. Takže se budu těšit v devatenáct hodin na této adrese,“ pronáší během pomalejch pohybů, který jí pomáhaj dostat se od stolu. Stojí teď vedle mě, kouká mi do tváře a podává mi vizitku se svou soukromou adresou.

Vizitku si beru: „Samozřejmě, vše bude připraveno a v devatenáct nula nula to můžeme odstartovat,“ a doprovázím ji ke dveřím.

Když v tom se zastavuje a snaží se očima zachytit našeho číšníka Tomáše: „Já bych zapomněla! Ještě účet, já vás pozvala, musím útratu zaplatit!“

Taneční otočkou jako na plese jí svou pravou rukou obracím zpátky ke dveřím: „S tím si nedělejte starosti, já to zahrnu do konečného účtu, tady na místě by vás to stálo víc.“ A posílám jí spiklenecký mrknutí levýho oka.

Ona se usmívá, podává mi pravou ruku: „Díky a na shledanou večer!“ A s přátelskym rozloučením mizí v davu proudícím za prosklenejma vstupníma dveřma. Zlatý lístky na nich jsou jako divadelní opona dělící mě od hektickýho světa tam venku. Já tam za ní stojím a dochází mi, že mám málo času na přípravu svýho prvního pomyslnýho večerního představení, který tam venku budu muset po boku Heleny odehrát. Proto se rychle otáčím směrem k recepci a přemýšleje o tom, co odškrtnu jako první ze seznamu mejch dnešních povinností, nevnímám svoje okolí a s prvním krokem dopředu málem porážím Richarda.

Ten celou dobu decentně, jakoby náhodou stál opřenej u recepce a pozoroval moji schůzku s klientkou. A když viděl, že Helena odešla, vyrazil mi naproti.

Já mu tak vpadám přímo do objetí, což se setkává s jeho nadšením: „Mám tě!“

Leknutí mě zbavuje slov, ale on má ty další už připravený: „Promiň, já ti vlezl do cesty, ale záměrně, vím, že máš před večerní akcí a že máš určitě nějaké přípravy. Dovol proto, abych ti napoprvé pomohl. Příště už budeš vědět co, jak a kde zařídit. Dnes by ses jen zdržoval hledáním těch správných lidí.“ Kouká mi přímo do očí a já v těch jeho vidím jiskřící touhu po pocitu, že ho potřebuju. A protože stojíme skoro uprostřed restaurace, ve který se sice ostatní hosti intenzivně věnujou sami sobě, a srážka s Richardem se mi povedla ve chvíli, kdy i číšníci zmizeli v kuchyni se špinavým nádobím, ustupuju o krok vzad. Tím se vymaňuju z jeho náruče a vehementně souhlasím s jeho nabídkou, a to z několika důvodů.

Za prvý proto, abysme byli oba co nejrychlejc pryč z jídelního prostoru a nebudili pozornost ostatních. Protože by nebylo vhodný, aby číšníci po svym návratu z kuchyně uviděli svýho šéfa, jak se intimně projevuje vůči jednomu ze svejch podřízenejch.

Za druhý, protože mi to neskutečně lichotí. Richard je totiž krásnej, charismatickej chlap a s každou naší další srážkou mi čím dál tím víc začíná připomínat Dannyho. Každý setkání s ním, a jeho přítomnost, je tak pro mě vždycky vzácnou událostí, a proto s nim moc rád strávim chvíle vyplněný zařizováním mýho prvního profesionálního večera.

A za třetí má samozřejmě pravdu. Zatím nevím, kde zamluvit limuzínu, kde sehnat odpovídající oblek ladící s Heleninejma šatama a další drobnosti. Musel bych poprosit někoho v recepci, to je totiž kromě ředitelny jediný místo, který má v takovymhle podniku přehled skoro o všem. Ale protože už tam není Martina, která dávno odešla shodit únavu nabranou na noční směně, žádal bych o pomoc neznámou dívku, která Martinu vystřídala. Znamenalo by to zase seznamování a vysvětlování, takže další zdržování. Proto uznale a prosebně pokyvuju souhlasně hlavou: „Prosím!“

Jiskřící touha v jeho očích se mění v záblesky radosti. Bere mi z ruky seznam dnešního zařizování, kterej v ní žmoulám od Helenina odchodu, a mizí s ním v chodbě za recepcí vedoucí na schodiště s dvojsmyslným povelem: „Tak mě následujte, pane nově příchozí, já vás zaučím!“

A já ho taky po schodišti následuju do jeho kanceláře, kde si za pracovním stolem sedá do svý supermoderní židle a hned na mobilu, kterej tu nechal ležet na stole, rychlou volbou někoho vytáčí. Ticho vytvořený čekáním na požadovaný spojení využívá k tomu, aby mi pokynul rukou na židli naproti němu a dává mi tím najevo, že se tam mám posadit. Zavírám za sebou dveře jeho kanceláře, pomalu přistupuju do středu místnosti a usazuju se na stylovou židli. Čekám a zároveň si užívám pohled na Richarda, kterej je ve svym živlu v roli schopnýho managera a dává to najevo širokým úsměvem, kterym mě oslňuje. V tom nečekaně, až k mýmu uleknutí, hlasitě křičí do telefonu: „No nazdar, to jsem já! Prosím tě, potřeboval bych tady katalog a asi nějakou úpravičku na dnešní večer, takže co nejdřív!" Chvilinku přikyvuje s následnym: „Jasně, to stačí, tak zatím, a díky!“

Mobil s ukončenym hovorem pokládá na desku stolu: „Tak výběr obleku tady za půl hoďky. Ten, který vybereme, pak přinesou a zase tady ti ještě upraví na míru. Teď si doběhni dolu do suterénu do garáží, tam je řidič s limuzínou. Nebudu ti napovídat, ale určitě ho poznáš, a s ním si domluvíš odvoz. Já tady na tebe počkám. Tak utíkej!“ Začíná pomalu otevírat obálky doručený pošty, kterou asi nestihnul vyřídit dopoledne.

Rychle jako voják na cvičišti, kterej právě obdržel jasnej rozkaz od svýho velitele, se razantně zvedám ze židle, a stejně tak rychle a razantně se ocitám u dveří vedoucích ven z kanceláře. Otevírám je, a jak v nich mizím, naše oči se setkávaj. Vidím to, jak mě Richard pozoruje, jeho ruce plný obálek se zastavujou a on na poslední chvíli, než zmizím na chodbě, povídá: „Nebo počkej! Já půjdu raději s tebou!“

Hned u schodiště při příchodu do suterénu jsou plechový dveře, který Richard otevírá.

Přede mnou se tak objevuje rozsáhlej prostor vyplněnej jen několika masivníma, očividně původníma, sloupama z válcovitejch žulovejch dílců, ze kterejch geniální řemeslný umění vymodelovalo životem překypující kmeny mohutnejch stromů. Jejich kamenný větvě, snažící se vytvořit bohatou korunu, se zakusujou do stropu a mizí v něm, jako by měly pokračovat v dalších patrech nahoře. Ze žuly dokonale vytesaný silný větve sousedících sloupů se potkávaj v místech, kde mizí ve stropu garáží, a tím tvoří klenbu, která strop podpírá a vynáší. Každej ze sloupů u jeho úpatí obtejká už moderní podlaha z uhlazenýho betonu a na něm jsou v rámci možností, který tlustý sloupy dovolujou, nakreslený bílý čáry vyznačující několik parkovacích stání osvětlenejch řadama zářivek připevněnejch na stropě mezi žulovejma větvěma. Celym tímhle prostorem, kterej by nikdo z nezasvěcenejch nečekal pod starym domem v centru Prahy, je hnanej průvan z průduchů vzduchotechniky. Ten je ale, i přes veškerou snahu větráků nasávat čerstvej vzduch z venku, ovoněnej vejfukem právě odjíždějícího auta, který se kolem nás prohnalo a zamířilo ke vzhůru se otevírajícím sektorovejm vratům. Po jeho výjezdu na ulici vrata zase elegantně bez většího rámusu padaj zpátky na betonovou podlahu. Odér ze špatně spálenýho benzínu, vnikajícího do studenýho motoru, se chvíli kolem našich nosů mísí s dalšíma čichovejma podnětama, který patří k místu, jako je tohle. Část garáží totiž slouží i jako servis pro podnikový auta, proto se z koutu garáží šíří typický aroma nejrůznějších automobilovejch náplní a mazadel. Tam Richard, se mnou v zádech, po našem vstupu míří. Přicházíme k prosklený kabince s otevřenym okýnkem, za kterym k mýmu úžasu vidím, u malýho pracovního stolu plnýho papírů, sedícího a telefonujícího Andrého.

Viděl jsem ho naposledy ve Španělsku, během cesty na natáčení posledního klipu kampaně, když mi v autě předal informace o chystanym pohovoru na pozici společníka a tanečníka ve Zlatym Lístku. Nejvíc z toho mě tehdy zaujalo, že zmíněná práce je v Praze a to, že on v podniku hledajícím nový tváře sedí jako externista v poradním týmu ředitele. To mi vysvětlil tak, že se v Praze dost často pohybuje kvůli náborům modelů a tanečníků pro španělskou agenturu, protože mladý lidi v Čechách a na Slovensku mají k týhle práci jedny z nejlepších dispozic v Evropě. Díky týhle činnosti si vybudoval renomé a spoustu kontaktů. Ty mu zase dopomohly k přístupu do Zlatýho Lístku a k lidem v něm pracujícím, mezi kterejma hledal vhodný adepty pro reklamní agenturu ve Španělsku. To mi všechno dávalo smysl a připadalo mi zábavný, že mně by zajistil opačnej směr, a to z agentury do Zlatýho Lístku. Na nabídku jsem tehdy v autě jedoucím po španělský silnici kejvnul, a on mi na základě mýho zájmu vyjednal pohovor, kterej mi umožnil tu teď stát vedle Richarda a znovu se s Andrém setkat v roli řidiče a managera vozovýho parku. Podobnou pozici bych jemu nepřisuzoval ani v nejbláznivějších fantaziích, ty se ale dostávaj do reálnejch obrysů díky vysvětlení, který mi poskytuje Richard skoro šeptem, natočenej k mýmu levýmu uchu: „André mi dělal jen poradce pro výběr společníků a tanečníků, ale před týdnem po tom fiasku ve Španělsku mi volal, že by potřeboval stálé místo. Protože ho všichni s Peterem pořád spojovali, tak tam po dokončení tvé kampaně skončil. Hlavně mi ale představil tebe a tvou práci, která mě nadchla a věděl jsem, že náš tým obohatíš. Za což jsem mu byl a jsem vděčný, i proto jsem mu dal tuhle práci. Byla jediná, kterou jsem měl neobsazenou a on ji přijal, protože jako asistent prý dělal i řidiče, takže k tomu měl tak trochu blízko, a zatím funguje fakt efektivně.“

Já napodobuju jeho šepot tak, aby to nezaslechnul André, kterej pořád s někym mluví po telefonu: „Já vím, že je šikovnej, ve Španělsku mi hodně pomohl, a to nejen pracovně.“ A rovnou využívám naší šeptaný k vyřešení další záležitosti: „Šéfe, můžu tě o něco poprosit, ale nesmíš se zlobit!“

Richard se ke mně přitahuje ještě blíž: „Jasně, ty můžeš skoro všechno… A zlobit se na tebe ani nedovedu, a i kdyby náhodou, tak si to odpracuješ!“ A nedokáže si ani teď odpustit další z mnoha jeho dvojsmyslů a provokativních narážek. Což mi na jednu stranu navozuje příjemnej pocit výjimečnosti, ale zároveň je předmětem mojí prosby: „Prosím, tolik mě pořád nechval! Je to sice moc fajn, ale nehodí se to, a hlavně mě to znervózňuje.“

Richard zdobí svůj obličej decentním úsměvem, kterej prozrazuje i přes veškerou jeho snahu zklamání, ale navenek zůstává nad věcí a přijímá mojí výtku s nezbytnym pochopením: „Jasně… Promiň! Ale já ti říkal už včera, že si jdu vždy za svým cílem.“ Pak zvedá vzdávající se dlaně: „Slibuji… Slibuji, budu se krotit!“

Z našeho mírně intimního rozhovoru nás vyrušuje prásknutí sluchátka o telefonní přístroj, kterym André ukončil hovor. Pokládá sluchátko a natáčí se naším směrem, a díky tomu nás konečně bere na vědomí. Vyskakuje ze židle, vybíhá ze svý kanceláře do volnýho prostoru garáží a s napřaženou pravou ruku se blíží rovnou ke mně: „Damiáne, ahoj! Rád tě vidím! Já ještě neměl čas se za tebou stavit… Jak se máš?“ Třese mi u toho zběsile pravou rukou, kterou jsem mu na oplátku podal, jako by se vítal po dlouhejch letech se ztracenym bratrem.

Což u mě vyvolává smích: „Ahoj! Jsem úplně mimo z toho, že tě tady vidím! To bych nečekal! … Ale sluší ti to za tím telefonem.“ Naše pravačky se rozdělujou, ale já pokračuju: „Vůbec nic mi nevysvětluj, já se taky teprve rozkoukávám a zjišťuju, že je tady toho hodně na objevování. Takže toho mám taky plnou hlavu a nevím co dřív, a proto jsme vlastně taky teď tady.“

Mojí řeč směřující k Andrému přerušuje zvonící mobil, kterej ihned Richard přikládá k uchu a otáčí se zádama k nám. Po ukončení hovoru strká telefon zpátky do kapsy kalhot a vrací se k nám: „Tak výběr obleku bude o trochu dřív, krejčí musí pak někam odběhnout dřív, než původně předpokládal. Takže se domluvte, já běžím do kanceláře, a ty tam doraz hned, jak tady skončíte!“ Napřahuje pravou ruku směrem k Andrému na pozdrav: „Zatím, André!“ A současně se otáčí k plechovejm dveřím, kterejma jsme spolu před chvílí přišli, a mizí jima v útrobách domu.

Já se nepřerušeně dívám na Andrého, protože v něm stále vidím asistenta, kterej byl v Torrevueře ve chvíli mýho návratu z pláže, na který jsem málem umřel. Byl taky prvním člověkem, kterej mě začal zasvěcovat do mýho novýho života, a asi proto čekám něco… A vlastně ani sám nevím, co. Stále nevím, kde mám závěť hledat, a proto se chytám každýho stýbla, který se mi položí přes cestu, po který se potácim, a nevím, kam mě zavede. André je na ní jedinej známej záchytnej bod, kterej ve mě vzbuzuje důvěru, a jak mi sám prozradil při večeři, na kterou mě ještě ten osudnej večer pozval, je informátor. Proto ve skrytu duše doufám, že v sobě objeví ještě nějakou informaci, která by mi pomohla přestat se na tý pomyslný cestě potácet, ale jít vzpřímeně bez škobrtnutí rovnou za cílem.

To se ale nekoná, podle jeho slov to vypadá, že je z něj už jen řidič a manager vozovýho parku, kterej pro mě má odpovědi na otázky týkající se úplně jinýho problému, a ten se právě snaží zjistit: „Tak povídej! Co potřebuješ?“

Přeprogramovávám proto svůj mozek z hledání závěti na řešení úkolů vzešlejch z příprav na dnešní večer s Helenou: „Prosím tě, potřebuju limuzínu na dnešní večer. V devatenáct hodin musím bejt na týhle adrese.“ Sahám pravou dlaní do kapsy svých kalhot, ze který vytahuju vizitku s Heleninou adresou, a podávám ji Andrému: „Tam vyzvednu tuhle slečnu a odjezd na Žofín, kde se koná akce, na který jí budu dělat doprovod. Konec akce bude ve dvaadvacet hodin a potřebuju, aby auto bylo v tu chvíli u hlavního vchodu připravený k odjezdu zpět k ní, a pak se mnou sem do Zlatýho Lístku. Můžeš to zařídit, prosím?“

André kouká dolu na vizitku, kterou drží oběma rukama v úrovni pasu, a pokyvuje hlavou: „Jo, to by šlo! Jedna limo se mi vrátí za hodinu. Tak jí připravim, doplnim pití, občerstvení a odvezu vás sám. Mám dneska večer volno, a taky si s tebou rád pokecám.“

Zvonící telefon na jeho stole v kancelářský kabině přitahuje jeho pohled jako magnet, pak ho zase pouští a ten se rychle vrací ke mně: „Tak jsme domluveni, počítej s tím a buď tady v osmnáct hodin! Zatím!“ S posledníma slovama mizí za dveřma svý kanceláře, a za jejím otevřeným okýnkem je vidět jeho postava zvedající sluchátko drnčícího telefonu.

Já se mezitím otáčím, odcházím z garáží a plechovejma dveřma vstupuju do chodby, která mě rovnou posílá na schodiště. Zdolávám ho po dvou schodech nahoru k Richardově kanceláři, ze který pootevřenejma dveřma slyším hlasy a probíhající rozhovor Richarda s nějakym mužem.

Dveře otevírám dokořán tak, abych jima mohl projít, a tím na sebe strhávám pozornost obou mužů stojících u šéfova stolu. Oba se nad něj nakláněj a koukaj do otevřenýho pořadače. S mým příchodem se jejich hlavy otáčej na mě, postavy se rovnaj do vzpřímenýho postoje a Richard na mě ukazuje prstem: „Tak to je naše hvězda, Damián!"

Stejnej prst stáčí na chlapíka vedle něj ve středních letech s prořídlou kšticí v oblečení dvacetiletýho kluka: „Damiáne, tohle je Petr Hyrtman, ten nejlepší krejčí a garderobiér v Praze.“ Pak pokládá ruku na Petrovo rameno a tím ho poposunuje ke mně: „Tak pánové, a do práce, možná budeme upravovat, tak ať se to do večera stihne!“

Přistupuju ke stolu a cestou sleduju údajně nejlepšího garderobiéra v Praze oblečenýho do oděvních kousků, který naprosto neodpovídaj jeho věkový kategorii. Proto mi nepřipadá moc důvěryhodnej a ani způsobilej k tomu, aby radil ostatnim, jak se maj oblíkat. V tuhle chvíli mi ale nezbejvá nic jinýho, něž se mu vydat na pospas a věřit v to, že by mě Richard nepředhodil někomu, kdo neví, co dělá. Petr si mě přeměřuje s rukama založenejma přes prsa a pravym ukazovákem zdviženym přes rty. Svoji pózu doplňuje výrazem kyborga, kterej si skenuje moje míry a v jeho jen na oblečení naprogramovaný hlavě se mu protáčí kartotéka, ve který virtuálně vybírá oblek pro mě. Z jeho pohledu, s mou postupující chůzí, vystupuje na zřetel jeho spokojenost, kterou taky po chvíli dává najevo: „Hmmm… Perfektní postava! Konfekční velikost tipuju na padesát osm…,“ a už se chytá pořadače položenýho na stole před nim a hbitě otáčí jeho jednotlivý stránky. Po chvíli se v listování zastavuje a stáčí na mě oči zpátky s otázkou: „Ještě potřebuji vědět, jaká to je akce. Co bude mít dáma na sobě a jak se chceš prezentovat?“ A zase noří oči mezi stránky v jeho rukách, a je očividně připravenej podle mejch instrukcí okamžitě vyhledat ten pravej oděv na dnešní večer.

Bez otálení, ale trochu znejistěnej člověkem přede mnou, proto spisovně vyjmenovávám informace ohledně oblečení, na jehož podobě jsme se dohodli s Helenou během oběda: „Jde o večírek úspěšných podnikatelek na Žofíně, Helena bude mít rubínové koktejlky a černé doplňky včetně lodiček s rubínovou přezkou. Já bych rád ležérní eleganci, abych se cítil uvolněně. Je to můj první večer jako doprovod, tak budu nervózní ze spousty věcí a nechci ještě řešit omezující oblek!“

Na Petrovi je vidět, že ze závěru mýho proslovu pochopil mojí obavu z jeho neodbornosti, a tak se na mě pobaveně dívá: „Já vím, co tě hlavně znervózňuje, kocoure! Pěknej kluk ve středních letech narvanej v moderních hadrech, viď!“

Fakt nechápu, co se děje, a tak jen bezradně rozhazuju rukama a házím u toho na Richarda pohled žádající záchranu. Ten ale Petra očividně zná a ví, že jen vtipkuje, proto mu dává slabej políček: „Neblni, Péťo! Takhle z toho bude ještě víc vynervovaný.“

Petr kroutí obličejem a dává najevo svojí nespokojenost s tím, že jsme nevzali jeho vtipkování s takovym nadšením, jaký si asi představoval: „No jo, no… Promiň! Tak tedy vážně. Já vím, že nemám léta na takovýhle outfit, ale odtud hned běžím na přednášku, kterou si narychlo objednali z jedné firmy v Pařížské. Je pro jejich managery a má být o tom, jak se mají na různé akce oblékat. Já tam chci ale především prezentovat, jak se oblékat nemají. Rád používám názorné příklady, aby to bylo každému jasné a oni sami na vlastní oči viděli, jak trapně vypadá to, když se chlap nedokáže smířit se svým věkem a s tím, že už si ve čtyřiceti nemůže dovolit to, co ve dvaceti. Na tvém výrazu vidím, že tenhle se mi povedl, tak za to díky! Aspoň vím, že přednáška bude úspěšná. Ale zpátky k tvé akci! Tobě najdu něco extra sexy a pohodlného, neboj!“

Listy pořadače sviští, jak jima Petr rychle otáčí, aby se dostal na ten s oblekem pro mě, o kterym už byl podle rychlosti otáčení jednotlivejch stránek na sto procent přesvědčenej. Když se konečně rotace listů v pořadači zastavuje, Petr ukazovák pravý ruky zaráží do jednoho z nich: „To je ono! Sexy havraní černá, bavlna dvěstěčtyřicítka, jedna z nejjemnějších a nejkvalitnějších! Je to originál Cottonvest Milano s bílou hedvábnou podšívkou, jednořadé s jedním knoflíkem, tím to bude pro tebe jednodušší a nesvazující, jak jsi říkal. Nebudeš muset myslet na to, jestli to máš mít zapnuté, nebo ne. Jeden knoflík je vždy zapnutý, to si zapamatuješ! A je to teď i moderní! K úspěšné podnikatelce ideální ohoz!“

Petr se rozplývá nad svym objevem a pravou rukou listuje pořadačem na jeho zadní stránky s doplňkama a košilema a pokračuje v mym virtuálním oblíkání: „Do kapsičky dáme rubínový kapesníček složený do závitku. Je to italské kratší pohodlné sáčko, skoro sportovní střih, takže velmi lehké a neomezující. Má kratší rukáv, aby vynikly manžetové knoflíčky, ty dáme s českým granátem. Ten perfektně ozdobí svou rubínovou barvou rukávy košile, která bude z bílé bavlny se soft roll collar od Selleth Brothers, ti jsou na soft roll podle mne nejlepší, a proto jich tady od nich mám ve tvé velikosti nejvíc, a všechny jsou pravá sea island bavlna, takže maximálně pohodlné. Nakonec černé monkstrap s rubínovou přezkou, ty taky seženu. Odhaduji, že máš velikost bot čtyřicet šest?“ S upřenym pohledem na mě teď přerušuje svůj odbornej výčet toho všeho, čím mě na dnešní večer ozdobí, ve kterym polovině výrazů nerozumím a předpokládám, že to udělal schválně. A to proto, aby mě ohromil a dokázal mi, že je odborník a zároveň mě tak trochu i potrestal za to, že jsem o něm na začátku pochyboval.

A já si opravdu připadám jako nevzdělaný jelito, který sem nepatří.

S jeho pokračujícím pohledem to teď ale vypadá, že už mi má nevědomost byla odpuštěná, a to soudě podle jeho výrazu, kterej nenasytně očekává mojí odpověď týkající se velikosti mýho chodidla. S jeho odhadem nemůžu než souhlasit, proto mlčky přikyvuju, což mu očividně dělá radost: „Paráda! Přesně takové tam mám a přezka se dá vyměňovat v nejrůznějších barvách. Tak to bychom měli, pánové, a já pádím do té Pařížské! Za dvě hodinky jsem tu v plné výbavě a na místě to kdyžtak upravíme, ale myslím, že to nebude potřeba. Tak zatím!“

Zavírá pořadač a strká ho do tašky, kterou měl celou dobu položenou u nohou. Tu si teď už zavřenou, se seznamem obleků uvnitř, přehazuje přes pravý rameno a mizí v otevřenejch dveřích Richardovy kanceláře.

Ten za ním už na chodbu volá poděkování a sedá si za stůl. „Tak už si sedni! Vidíš, že jsi pěkný kluk… Já to říkám pořád, a ty se za to na mě ještě zlobíš!“ Nasazuje hned úsměv, abych pochopil, že jen nezávazně laškuje. Potom bere do ruky mobil a po prvním zazvonění se na druhý straně ozejvá ženskej hlas, kterýmu už ale nerozumím přes Richardovo: „Ahoj, krásko! Prosím tě, potřebuji na dnešní večer pánskou kosmetiku a kadeřnici k nám na barák, šlo by to tak za hodinu?“ Chvíli naslouchá hlasu vycházejícímu z mobilu a chápavě mu přikyvuje: „Hm… Jasně chápu! Ale to nevadí, tak pošli Matěje, ten je taky šikovný. Fajn, tak jsme domluveni a díky! Měj se!“

Pokládá mobil na stůl a ze zásuvky vytahuje peněženku, vyndává z ní tisícovku a podává mi ji: „Dami, skoč naproti do květinářství, tam kup nějakou kytici. Heleně musíš něco při příjezdu darovat. Během akce ji necháte v autě a ona si ji vezme po skončení večírku, až půjde domů. Tohle by ti mělo stačit. Kytku nechej na recepci ve váze a paragon mi pak přines sem nahoru!“ mává na mě bankovkou, aby mě popohnal: „Tak utíkej, ať tam mají ještě něco slušně vypadajícího. Jo a za hodinu přijde kadeřník, dole v suterénu v té menší kosmetice tě upraví, počítej s tím, prosím tě!“

V přízemí procházím chodbou vedoucí od schodiště k recepci a všímám si zlatejch lístků, který jsou tu jako na jedinym místě v celym domě i na stěně. Napadá mě, že to by byla hezká a originální kytice, ale víc se už nezdržuju. Míjím tu stěnu ozlacenou závojem zlatejch lístečků, pak recepci a mířím ke vstupním dveřím. Z nich vstupuju do víru ulice, kterej mě polyká a za několik desítek minut zase vyplivuje na stejnym místě s luxusně vypadající kyticí uvázanou z pěti slunečnic prokládanejch kláskama pšenice svázanejma ve spodní části rubínovou stužkou. Osamocená v květinářství mě okouzlila na první pohled, a protože mě prodavačka varovala: „Tyhle se moc neprodávaj…,“ mi právě tahle kytice přišla jako nejoriginálnější prostředek pro vyjádření výjimečnosti dnešního večera. Podle šéfova pokynu ji nechávám na recepci, kterou obsluhuje vysoká černovláska. Nezdržuju sebe ani jí představováním, protože já musím bejt za několik málo minut u Richarda v kanceláři, a i ona je očividně zaneprázdněná obsluhou staršího muže, kterej požaduje večerní rezervaci stolu v restauraci.

Hned ve dveřích kanceláře mě Richard zastavuje a oznamuje mi, že kadeřník dorazil taky o trochu dřív a je už dole v suterénu v malym kosmetickym studiu.

A opravdu!

V suterénní místnůstce čtyři krát čtyři metry, nacházející se v chodbě vedoucí k sauně, je nachystanej mladej ušatej kluk i se všema potřebnejma proprietama, který má systematicky uspořádaný v profi kufříkách. Po mym vstupu k němu do místnosti mi podává ruku a představuje se jako Matěj z kadeřnickýho salonu Denisimi, jehož majitelkou je Denisa Siminová. Což je zřejmě ta žena, se kterou Richard mluvil po telefonu, když tuhle službu pro mě objednával. Podle hovoru nemohla sama přijít a poslala jednoho ze svejch kadeřníků, a ten mě právě pobízí k tomu, abych se usadil na koženkou potažený polstrovaný křeslo podobný tomu zubařskýmu. Matěj díky tomu, a taky díky svýmu zřejmýmu umu, ze mě během hodiny, vyplněný mytím vlasů, jejich stříháním, manikúrou a kosmetickou péčí o pánskej obličej, vytváří elegána právě vypadnuvšího z titulní stránky pánskýho módního časáku. Za což mu děkuju a odcházim, dnes už po několikátý, do kanceláře ředitele. Protože se blíži hodina, ve který by měl dorazit z přednášky o vhodnym odívání v Pařížský ulici garderobiér Petr s oblečením pro mě.

Můj kompletní ohoz na dnešní večer visí v transportním igelitovym obalu na provizornim skládacim pojízdnym věšáku, kterej stojí ve chvíli mýho příchodu uprostřed Richardovy kanceláře. Nečekám na svolení Petra stojícího vedle Richarda u pracovního stolu a oblek osvobozuju z igelitovýho sevření, a díky tomu se mi v rukách objevuje, kvalitou materiálů a precizním ušitím, zářící černej oblek. Věším ho zpátky na věšák a shazuju ze sebe svoje sportovní svršky na vedle věšáku stojící židli, k radosti přihlížejícího Richarda a Petra. Dychtivě si oblíkám lehounkou luxusní košili a přes ní nádherný sako. Přesně, jak Petr podle mý postavy tipoval, je tohle sako s hlubokym útlym dekoltem a úzkejma klopama i délkou rukávů perfektní pro moji roli společenskýho elegána. Tělo mi hladí sněhobílá košile z nejkvalitnější bavlny, kolem krku se mi obtáčí její pevnej límeček bez kravaty, vpředu zakončenej vidlicí ze dvou dlouhejch, až neobvykle ostře řezanejch špičáků, který svym mírnym rozevřením vytváří sexy rozhalenku, která mi dodává sebevědomí upíra. Manžetový knoflíčky s českym granátem lemujou moje zápěstí. Knoflíčky efektně zdobí moje ruce díky tomu, že rukávy košile jsou asi o dva centimetry delší než rukávy saka a tím z něho i s knoflíčkama vykukujou. Jediný, co Petr musí upravit, je dýlka nohavic u kalhot stejný barvy a materiálu jako sako. Měl je přede mnou někdo o trochu menší, proto povoluje založenou část, a tím se kalhoty dostávaj do ideální dýlky. Po tomhle zásahu obouvám u koleček věšáku položený dokonale vyleštěný černý kožený boty s nártovou přehazovačkou, která je na každý z nich místo šněrování. Na koncích přehazovaček jsou dvě rubínový přezky barevně identický s hedvábnym kapesníčkem, kterej je složenej do závitku a ze tří jeho čtvrtin podélně zastrčenej do náprsní kapsy saka.

„Dokonalé!“ vzdychá Richard ve chvíli, kdy se kompletně oblečenej a obutej obracím k němu a Petrovi, abych vyslechnul jejich názor a hlavně souhlas s tím, že takhle můžu reprezentovat firmu Zlatý Lístek.

A Petr ho následuje vzápětí: „Souhlasím, to je dokonalé! Nechal bych se také doprovodit!“

Richard do něj žertovně šťouchá: „Hele, ty se koukej doprovodit ke dveřím a nezapomeň mi poslat fakturu! Ne jako minule, ať tě zase nemusím urgovat! A díky moc, jsi frajer!“

Petr stejným způsobem jako před chvílí Richard s lehce zatnutou pěstí atakuje jeho levý rameno: „Já vím, a nemáš zač!“ U toho si přehazuje zase tu svou kabelu přes rameno a posouvá se ke dveřím: „Pošlu, pošlu! Pánové, mějte se a Damiáne, večer hodně štěstí, ať to napoprvé klapne!“ Cestou se ke mně přitáčí a rovná mi kapesníček v náprsní kapse saka a já mám tak prostor mu poděkovat nejen za výběr ošacení, ale i za vyjádřenou podporu: „Díky, Petře! A promiň, na začátku jsme tě měl za amatéra, ale to teda fakt nejsi, ani zdaleka! Ty jsi umělec, ještě jednou díky a měj se!“

S dokončením mejch díků Petr mizí na chodbě, dveře za ním lehce zapadaj do futra a my zůstáváme sami s Richardem, kterej už zase stydlivě klopí oči k podlaze tak, jako včera večer při našem rozhovoru u sauny. A to je pro mě znamení, že mám zmizet a neprovokovat ho k dalším snahám o sblížení, protože to teď nechci.

Začínám proto ze sebe luxusní svršky pomalu svlíkat a ukládat je zpátky na ramínka a do igelitovýho obalu pro jejich bezpečnej transport do mýho pokoje.

Richard mlčky sedá do židle za stolem a otevírá svůj diář: „Sakra, já bych málem pro to dnešní zařizování zapomněl! Na pozítří máš dalšího klienta a rovnou si objednal oběd s tebou. Přejíždí prstem po řádcích diáře: „Tady to mám, ve dvanáct nula nula v restauraci, rezervoval stůl číslo tři, tak si to prosím tě zapiš, já už to pouštím ze zřetele!“ Pohledem na mě se ujišťuje o tom, že jsem ho slyšel a rozuměl mu. Po mym kejvnutí zase klopí oči do stránek diáře: „Zítra máš volno, tak se prosím tě projdi pořádně po baráku a seznam se s lidmi, se kterými si to ještě nestihnul, a v šestnáct nula nula se potkáme my dva tady a povyprávíš mi, jak ta tvoje dnešní první akce dopadla!“ Se zavřením diáře se zvedá ze židle. Ze stylovýho věšáku sundává zavěšenou tašku, kterou přehazuje přes rameno a dívá se u toho na mě jako štěně opouštěný milovanym páníčkem: „Já už budu muset jít… A dnes tady už nebudu. Kdybys něco potřeboval, mobil máš, tak neváhej volat i v noci. A po akci rovnou zpátky! Nikde neponocuj, budeš toho mít plný kecky, věř mi! První akce je vždycky dost náročná.“

Tyhle jeho starostlivý slůvka mě vyprovázej ven z jeho kanceláře, která se za náma automaticky zamyká. Což je doprovázený lehounkym vrčením samočinnýho zámku ukončenym dvojitym pípnutím stvrzujícim uzamčení kanceláře. Ono dvojí pípnutí za nás ukončuje těch pár vteřin, ve kterejch jsme oba mlčky koukali na dveře a čekali na tenhle okamžik, jako bysme v něm hledali důvod ke společně strávený chvilce a ani jeden z nás nechtěl vzácnost přítomnosti toho druhýho narušit, a to za nás dělá právě až zvuk zámku.

U schodiště se naše cesty rozdělujou. Já jdu nahoru a on dolu, sice po stejnym schodišti, ale každej z nás s jinym pocitem. On unavenej, po celym dnu zařizování, odpočívat. Já natěšenej, po celym dnu zařizování, na nastávající večer a nový zážitky, který očekávám. Na chvíli se ještě zastavujeme a s upřímnym vzájemnym pohledem, přes proutky litinový klece tvořící schodišťový zábradlí, se loučíme s přáním hezkýho večera. On mě ještě klidný, a já jemu na oplátku dobrý noci. Po jeho opuštění schodiště o patro níž musim odtrhnout svůj pohled od místa, kde zmizel, a vyběhnout do toho druhýho ke svýmu pokoji, protože je krátce po sedmnáctý hodině a já se musim finalizovat do dokonalosti a připravit se tak na odjezd za Helenou. Nesu v pravý ruce vak s oblečenim zvednutej do úrovně očí úctyhodně tak, jak si jeho obsah zaslouží, a vcházim do svýho pokoje.

Naposledy si opakuju informace o Heleně tak, abych je dokonale ovládal a my abysme díky tomu během konverzace budili dojem opravdový známosti. Po sebeujištění znalosti všeho, co mi o sobě prozradila, odcházim do koupelny zajistit hladce oholenou tvář.

A teď už nezbejvá nic jinýho než bezchybně natáhnout perfektní oblek. Do košile nasadit manžetový knoflíčky ozdobený šestnácti drobnejma, do čtverce porovnanejma kamínkama tmavě rudejch českejch granátů zasazenejch do žlutýho zlata. Nazout blejskající se boty a všechno to korunovat párem mlhavejch obláčků svýho nejoblíbenějšího parfému.

S pocitem, že víc už připravenej bejt nemůžu, vycházim v sedmnáct hodin pětapadesát minut ze svýho pokoje, kterej se za mnou zamyká, a já sestupuju po slavnostně vypadajícím schodišti až na jeho konec v suterénu. Srdce mi při tom trémou tluče jako o závod a já přistupuju k plechovejm dveřím, který vedou do garáží.

Sahám na jejich kliku a v tom mě paralyzuje úder myšlenkou. Ta se najednou objevila nad mojí hlavou v nápřahu jako obrovská gumová palice. Je pravda, že už delší dobu během chůze po schodišti dolů mě něco v zátylku šimralo a to šimrání sílilo s tím, jak jsem se přibližoval k suterénu. Stále víc to šimrání nahlodávalo pocit mojí dokonalosti a našeptávalo to, že mi něco chybí.

Po tom myšlenkovym úderu nejsem ani schopnej tu kliku zmáčknout a chvíli se jí držím, jako by byla mojí jedinou životní oporou. Ve strnulym postoji, trvajícím jen pár okamžiků, mi dochází, že nemám kytici pro Helenu. Slunečnice stojí ve váze na recepci, kde jsem je nechal odpoledne po tom, co jsem je koupil, a ve spěchu na výběr oblečení u Richarda v kanceláři na ně úplně zapomněl.

Pouštím kliku a schodiště do přízemí k recepci vybíhám nezvyklou rychlostí. A to nejen kvůli tomu, že dole na mě už určitě čeká André, ale taky ze strachu, jestli na recepci váza s kyticí ještě pořád stojí, když jsem jí tam nechal bez dozoru celej zbytek odpoledne.

Přibíhám k opuštěnýmu a potemnělýmu, jen čtyřma světelnejma kuželama vycházejícíma z bodovek nad ním ozářenýmu pultu recepce, a s úlevnym povzdechem koukám na vázu se slunečnicema pro Helenu, která je přesně na tom samym místě, na který jsem jí odpoledne postavil. To povzdechnutí muselo bejt slyšet až ve skládku za recepcí, ze kterýho vykukuje černovlasá holka, která měla službu i odpoledne ve chvíli, kdy jsem tam kytici nechával. S úsměvem prozrazujícím to, že přesně ví, v jaký jsem situaci, ještě než stíhám cokoliv říct, povídá: „Neboj, já ti ji tady hlídám!“

Vytahuju slunečnice z vázy, a abych nebyl za nezdvořáka, se na recepční v neprerušenym pohybu směrem zpátky ke schodišti otáčim: „Díky! Já dnes jedu poprvý, tak trochu zmatkuju. Mimochodem, já jsem Damián, ale už musím běžet, čeká na mě auto… Představíme se zejtra, jestli tady budeš. Díky!“

A než ona stíhá cokoliv říct, mizím na schodišti a stejnou rychlostí jako před tím nahoru teď pádim dolů, aby André dlouho nečekal. Už zase stojím u těch plechovejch dveří, za kterejma jsou garáže, a kde má podle domluvy čekat André s připravenou a nastartovanou limuzínou.

Pokládám pravou ruku na kliku, tlačím jí dolů a tím uvolněný dveře odhrnuju od sebe. Neustávající nervozita mi navozuje stav batolete, který dělá tyhle pohyby poprvý v životě a musí si je zafixovat do mozku tak, aby je nezapomnělo. Po jejich otevření vstupuju konečně do prostoru garáží a plechový dveře se díky hydraulickýmu zavírači vracej do svý původní polohy. A já se díky tomu ocitám v naprostý tmě.

Nevidím ani Andrého, ani limuzínu a vlastně nevidím nic. V garážích je zhasnuto a celýmu prostoru panuje neproniknutelná tma. Její černota, rozprostřená všude kolem, rezonuje mym překvapením a zaskočením nad tím, že nevidím to, co jsem čekal. To velký černý nic kolem mě začínaj nabourávat jen mý protichůdný myšlenky, a to svejma hvízdavejma nadzvukovejma průletama mojí hlavou:

HVÍZD: „My se určitě blbě domluvili!“

HVÍZD: „Ne, udělal to schválně!“

HVÍZD: „Ale proč by to dělal?! Ve Španělsku mi pomáhal?!“

HVÍZD: „Tak na to prostě zapomněl!“

HVÍZD: „Kravina! To by si na novym místě nedovolil.“

HVÍZD: „A co když jo?!“

HVÍZD: „Klid! Máš hodinu fóra, nějakou jinou limuzínu v Praze najmeš!“

A s tím poslednim myšlenkovym bleskem si v hlavě představuju, jak metelím nahoru po schodech tak, jako jsem před chvíli metelil pro zapomenutou kytici, ale tentokrát by to bylo ještě o dvě poschodí vejš až do mýho pokoje. Tam mám totiž v zásuvce psacího stolku uložený desky s nejrůznějšíma důležitejma dokumentama, ale hlavně s kontaktama a vizitkama na lidi, který jsem v minulosti při práci potkal. A už tehdy jsem usoudil, že by se mi někdy mohla hodit jejich ochota dát mi na sebe spojení pro případnou budoucí spolupráci.

Mezi ně patřil i majitel jedný pražský firmy pronajímající luxusní auta, pro kterýho jsem fotil propagační materiály do firemního katalogu nabízejícího jeho služby a prezentující jím vlastněnou vozovou flotilu.

Další hvízdnutí pomyslnýho myšlenkovýho blesku se už ale nekoná.

Hrůzyplná chvilka, během který jsem už tak divoce poskakující ztrémovaný srdce cejtil až v krku, nemá dlouhýho trvání, a to díky počínajícímu rozblikávání zářivek u stropu garáží. Záblesky zářivkovejch trubic nabíraj na intenzitě a postupně se mi v tom blikajícím chaosu začínaj před očima rýsovat obrysy něčeho velkýho stojícího přímo přede mnou. Jak se elektrikou rozdováděný zářivky pomalu uklidňujou a jejich blikání postupně přechází v kontinuální svit, zjišťuju, že na dva kroky ode mě, to původně velký, nezjistitelný, blikotajícím světlem objevovaný, je ohromující bílej americkej plecháč model 80. Poznávám to o jedno boční okýnko prodloužený auto, protože stejnýmu typu v černý barvě jsem totiž dělal společnost na jedný z propagačních fotografií, která teď zdobí titulní stránku katalogu půjčovny luxusních vozů.

Naleštěnej krasavec tu teď dominuje prostoru, a u jeho otevřenejch dveří vedoucích do zadního soukromýho prostoru pro cestující stojí André ve slušivý černý uniformě s nezbytnym zlatym lístkem na každý klopě, rukávech a taky na čepici. Díky krátkodobýmu oslepnutí, z nečekanýho rozsvícení zářivek, můj zrak stěží vykresluje do mejch očí Andrého s autem a úplně ignoruje osoby přibližující se zpoza limuzíny. Až když všichni stojí na úrovni Andrého, si uvědomuju, že nás tam stojí asi deset. Uklidňuju se, protože už jen fakt, že André nezklamal a já nebudu muset narychlo shánět venku jinou limuzínu, je potěšující. A další potěšení, a taky úsměv, přichází s pohledem na ostatní kluky. Teprve teď, když dokážu svůj pohled zaostřit na jejich tváře, si uvědomuju to, že některý z nich jsem tady viděl přes den a jsou to mechanici starající se o chod technickýho zázemí domu a vozovýho parku. Jsou to Andrého podřízený a obraz, kterej tu teď vytvořili, mě nutí k úsměvu, protože na hlavách maj špičatý párty čepice a v pusách píšťalky, na který spouštěj ohlušující salvu.

Po tom, co pískot rozléhající se garáží utichá a naše uši se dostatečně vzpamatovávaj z akustickýho útoku na jejich bubínky, se André ujímá iniciativy: „Milej Damiáne, vyprovázíme tě na tvý první spanilý jízdě, protože dnešní večer tě čeká něco jako odpanění. Proto ti my, co tě na něj odvezeme a budeme tě vozit i na další tvoje akce, a vůbec my všichni, co se budeme starat o to, abys ke svý práci měl to, co potřebuješ po celej čas, ti přejeme hodně štěstí, tak jako každýmu před tebou a i po tobě. Přijmi tenhle křest jako uvítací rituál do týmu!“ Aniž by mě nechal reagovat, hned pokračuje: „Tak kluci se ti rychle představí, abys příště věděl, kdo je kdo, a musíme vyrazit. Praha bude zasekaná, tak ať na to tvoje odpanění nepřijedeš ještě s další ostudou pozdě. Úplně bohatě bude stačit ta, kterou si utrhneš během něj!“ Neskutečně se u toho chechtá a pokládá mi ruku na rameno: „Ne, promiň! Dělám si srandu, budeš určitě skvělej a ona z tebe bude úplně hotová, a to hned, jak se na ni podíváš!“ A stejně se, i přes to svoje chlácholení, nepřestává smát. Prostě si ten rošťák nedokáže ani ve chvílích pro mě tak stresujících odpustit to svoje věčný heterácký vtipkování. Ale kupodivu mu to nemám za zlý, protože teď to funguje a já se s jeho nakažlivym smíchem dostávám do emocionálního naladění takový úrovně, že na okamžik zapomínám i na Helenu.

Po jeho proslovu mám zase srdce až v krku, ale tentokrát dojetím a kvůli uklidňujícímu pocitu, že má člověk za sebou třeba jen jednoho z nich, kterej pomůže, když bude potřeba. Díky tomu zjištění ze mě tréma a napětí částečně opadávají, a tak se sluší poděkovat: „Díky, kluci! To je fajn, že jste a budete tu, já to budu určitě párkrát potřebovat.“

Osazenstvo garáží si se mnou postupně tak, jak je André popohání, podává ruce a sděluje mi jména, který si určitě v tomhle rozpoložení nebudu stejně pamatovat, ale nedávám na sobě nic takovýho znát a s každým z nich si rád rukou potřesu a seznámím se. S koncem jejich špalíru se ke mně přibližuje i André. Chytá mě za ruku a než stíhán nabrat dech, abych se s ostatníma rozloučil, sedím už na zadní sedačce uvnitř limuzíny.

Lavice potažená černou kůží s vyšitejma znakama automobilky se se mnou a s celou tou nablýskanou plechovou nádherou dává do pohybu a míří ven z garáží. Dál na hlavní silnici a po ní na dopravní tepnu vedoucí nás na místo určení. Tam podle předpokladu dorazíme díky provozu asi za čtyřicet minut, proto stahuju přepážku do prostoru pro řidiče: „Proč jsi tam schovanej?!“

André otáčí hlavu doprava s očima nasměrovanýma dopředu tak, aby pořád bezpečně viděl na silnici a mohl kontrolovat probíhající provoz kolem nás: „Já chtěl, aby sis to v klidu vychutnal a soustředil se na práci. Musíš bejt nervózní, nebo já bych aspoň… Ale jestli chceš, můžeme si klidně povídat!“

Já jeho nabídku ke konverzaci přijímám. Využívám ji k tomu, abych zjistil, co se přesně ve Španělsku odehrávalo druhej tejden po párty na pláži. V něm už jsem jen já sám, bez modelek, točil taneční klipy. Atmosféra tam byla tehdy docela napjatá a já celej ten tejden spolu s týmem strávil jen cestama minibusem do nedalekýho města, kde bylo natáčecí studio. Minibus sice tehdy řídil taky André, ale díky přítomnosti ostatních, ne zrovna moc sdílnejch zaměstnanců agentury, ho nebylo možný zpovídat. Ve studiu bylo vždycky práce na celej den a po ní ve stejnym stylu návrat do ubytovacího komplexu. Tam jsem večer co večer padal únavou do rozestlaný postele ve svý jedenáctce, a ráno v sedm hodin byl zase sraz u brány komplexu, kde stál minibus nastartovanej k dalšímu odjezdu do studia. Celou tu dobu jsem, z různě pochycenejch šeptanejch hovorů, neklidný nálady a nervózně vrhanejch nedůvěřivejch pohledů naznačujících mírný zděšení, cejtil, že se něco stalo nebo děje. Nikdo mi ale nedal žádný vysvětlení, asi proto, aby nebyl ovlivněnej můj výkon před kamerou.

Můj krásnej agent Danny se musel vrátit ke svejm povinnostem spojenejm se studiem na akademii, což mi řekl po společně strávenym dni a noci, která následovala po návratu z našeho vejletu od mořskejch gejzírů. Proto si myslím, že André už není jen informátor, jak se mi snažil namluvit, ale je přímo ochránce a vystřídal v tý roli Dannyho. Od tý chvíle, kdy mě ochránci vypátrali, mě musel někdo chránit, jak mi bylo z několika zdrojů naznačený, a nikdo jinej než on se ke mně tehdy nehlásil. Proto André musí bejt ten, kdo mi dá víc odpovědí. Aspoň na to, co bylo zdrojem neklidu v Torrevueře.

Pokusím se je z něho dostat teď a tady: „Řekni mi… Co se stalo v Torrevueře? Já neměl šanci se o to tam zajímat.“ Ze zadní sedačky si přesedávám do přední části soukromýho prostoru tak, abych seděl přímo u přepážky otevřený k řidičovi a slyšel dobře Andrého vyprávění, který očekávám.

On zase natáčí obličej doprava, ale nepřestává sledovat čelní sklo: „Jo, teď už ti to můžu říct. Tam jsme se se zbytkem týmu domluvili, že tě nebudeme znervózňovat, abys kampaň úspěšně dokončil bez známek znepokojení a nepřirozenosti, který jsou většinou na kameře vidět. No, takže ráno, po tý párty na pláži, zatkla policie Petera na místní faře a oznámila nám, že bude pár dnů ve vyšetřovací vazbě. Tim byla celá kampaň vážně ohrožená a vypadalo to, že ji ani nebudeme moct dokončit, protože Peter to všechno vymyslel. Tak jsme skoro celej tejden žili v tom, že tu práci nedoděláme a pro některý by to znamenalo přijít o peníze, protože měli smlouvu o dílo. Proto ta nervozita, kterou jsem se celou dobu já snažil mírnit, hlavně proto, aby neplašili tebe. Už nám chybělo jen těch pár klipů a všechno to před tím by bylo možná ztracený. Z vedení agentury chodily neúplný instrukce, protože nikdo pořádně nevěděl, co se vlastně stalo. Nikdo ani netušil, za co ho zašili, jestli třeba taky policie neobviní i mě, protože jsem byl Peterova pravá ruka. Tak nám chvíli páni z agentury říkali, že to stopnou, za hodinu volali, že pošlou někoho jinýho z uměleckýho oddělení, pak to zase odvolali s tím, že nikoho jinýho kompetentního nemaj a že máme udělat jen něco a sbalit to dřív a… “

V tom s sebou limuzína divoce škube do strany, protože André strhává volant doleva. Z našeho pruhu nás totiž vytlačuje sebejistě se tvářící blondýna v bílym SUV. Ta se do hlavního pruhu tlačí z napojovacího, a to stylem naznačujícím ostatním účastníkům provozu, že ona je tak báječná, že přednost prostě dávat nemusí.

„PUTA!“ André je tak rozčilenej, že se mu do jeho už tak pošpanělštěný Angličtiny vkrádá nadávka v jeho rodnym jazyce, a po ní dál pokračuje ve svym láteření: „Viděls to?! Tyhle zlatokopi a namyšlený nány jsou nejhorší, a to nejen za volantem. Vůbec nechápu, kvůli čemu jsou tak sebejistý a arogantní, vždyť nic neumí, jsou to jenom děvky, a ještě jsou zmalovaný a smrděj!“ snaží se uvolnit nahromaděnej stres.

Když se mu daří limuzínu vrátit do její původní trajektorie bez sebemenší úhony, pokračuje ve vyprávění: „A… A… Jo! No a druhej den mi volali z ústředí agentury, že podle místního vyšetřovatele jsem já mimo podezření. Vyslechnul totiž několik svědků, který odpřísáhli to, že opilejšího člověka, něž jsem byl ten inkriminovanej večer já, ve svejch životech ještě neviděli. Takže jsem se nemohl toho, ať už to bylo cokoliv, z čeho Petera podezírali, účastnit, a to ani jako spolupachatel. Takže z agentury oznámili, že mají celej Peterův harmonogram a plán kampaně a že mi ho pošlou, a že to dokončím já. Ale pořád to neposílali a já tu kampaň kočíroval, jen podle toho, co jsem si pamatoval z hlavy. A lidi kolem to věděli a uvědomovali si, že to každou minutou může krachnout. Poslední den jsem celej strávil ve střižně, kde jsme upravovali tvoje klipy a byl jsem z toho na konci tak vyčerpanej, že jsem už neměl ani sílu se s tebou pořádně rozloučit. Jen jsem zavolal do Prahy Richardovi, že dorazíš sám na ten už domluvenej pohovor do Lístku, a proto tě taky na letiště do Madridu vezl taxík a ne já. To je celý!“ S posledním slovem otáčí svůj pohled na zlomek sekundy přímo na mě, jako by se potřeboval ujistit, že jsem všemu rozuměl a věřím mu.

To už ale navigace v autě začíná hlásit, že se blížíme k cíli, proto se André plně věnuje zase jen řízení. Jeho oči přejíždí ze strany na stranu prostor před čelním sklem limuzíny ovládanej podvečerním šerem, který prorážej přední světlomety našeho auta, a před námi se v jejich záři objevuje seskupení několika menších bytovejch domů.

Nově postavenej, velice moderní komplex je obehnanej nízkym živym plotem. Keře, srovnaný do řady kolem něj, tvořící zábranu před nechtěnym vniknutím psů nebo jinejch nezvanejch návštěvníků, jsou na několika místech vystřídaný brankama s pletivem. A v jedný z nich se objevuje Helena.

Jde nám naproti, protože se už nemůže dočkat, až se ve společnosti pochlubí svym společníkem, od kterýho očividně podle jejich šatů očekává, že z ní udělá tenhle večer princeznu. Srdce mi proto začíná zase divoce super luxusně poskakovat pod super luxusní bílou košilí, která je pro dnešní večer moje. Protože jak se Helena blíží k autu a já ji sleduju zatemněnym okýnkem zevnitř, uvědomuju si, že ten společník jsem já. Krotím svoje vyvádějící srdce a nervovej systém skleničkou šampusu, kterou jsem dostal od Andrého během přijímacího rituálu v garážích. Teprve když je sklenka prázdná, beru do pravý ruky kytici slunečnic, do tý chvíle zastrčenou ve váze zabudovaný v baru v prostoru limuzíny.

Jenomže i já si teď připadám, jako bych byl do interiéru limuzíny zabudovanej už ve výrobě. Zadek mi těžkne a nechce se z pohodlný kůže sedačky zvednout. Snažím se osvobodit z magnetizující síly černý kůže, ale ta mě zase přitahuje a spolu s tím mi do hlavy naskakuje myšlenka nabádající mě k sebekritickýmu pohledu a k uvědomění si, že jsem jen člověk a můžu první minuty našeho setkání, a tím celej večer, jedním špatnym slovem zkazit.

S vypětím všech sil překonávám přitažlivost sedačky a sevření několika imaginárních bezpečnostních pásů tvořenejch sítí mejch našponovanejch nervů, který mě do teď držely v interiéru limuzíny, a vítězoslavně z ní vystupuju.

Jdu Heleně naproti s mírně neohrabanym a hektickym uvítáním: „Dobrý večer, Heleno! Jaké jste měla odpoledne? Jste připravena? My ano!“ A zahrnuju jí otázkama, který mám už delší dobu v hlavě připravený. Hned vzápětí si ale uvědomuju, že jsem je měl pokládat jednotlivě tak, jak mi na ně bude ona postupně odpovídat.

Helena z toho správně chápe, že jsem nervózní, protože moc dobře ví, že je to moje premiéra: „Dobrý večer, Damiáne! Měla jsem se pracovně jako každé odpoledne, ale to dnešní jsem se nemohla dočkat této chvíle a ani v nejdivočejších snech jsem nečekala, že vám to bude takhle slušet… A ta kytice je překrásná a originální. Doufám, že je pro mne a že jste ji vybíral vy sám, protože mám ráda originální a odvážné lidi, co se nebojí udělat to, co ostatní ani nenapadne?!“ A svejma slovama mi pomáhá pokračovat v inteligentní a uvolněný konverzaci decentnim upozorněnim na kytici slunečnic v mý pravý dlani, kterou nesu svěšenou k zemi, a kvůli trémě jsem na ni úplně zapomněl.

„Samozřejmě… Výjimečné květiny pro výjimečnou ženu!“ Chytám se její nápovědy a slunečnice otáčím jejich žlutejma hlavama nahoru tak, aby si je Helena mohla převzít.

Usmívá se, kytici bere do náruče jako panenku. A i když ji v mý ruce viděla už při mym vystupování z auta a muselo jí bejt jasný, že tyhle kytky jsou jen a jen pro ni, při jejich přebírání pookřává a v jejích očích se objevuje nevinnost malý holky, která právě pod vánočním stromečkem rozbalila krabici s panenkou svejch snů, a se stejnou nevinností a něžností v hlase povídá: „Děkuji, jsou krásné! Ano, i já jsem připravena, můžeme vyrazit!“

A tahle něžnost jejích slov odfoukla veškerou moji nervozitu a trému někam do tmy, a já jen slyším tichounký zadunění, jak obě dopadly někam hodně daleko od nás. Já totiž vím to, že tuhle kytici jsem vybral sám, a Helena mi dala svym nadšenim znamení a jistotu toho, že jsem pro ni opravdu tim pravym společníkem.

Do konce večera jsem tenhle pocit neztratil, a naopak s postupující zábavou nabíral na dalších svejch podobách vonících šarmem, vtipem a sexappealem. Což se mi potvrzovalo sledováním Heleninejch reakcí, podle kterejch jsme jako pár udělali na její kolegyně, známý a kamarádky na večírku skutečnej dojem, a ona se cejtila ještě líp, než se cejtit chtěla.

Na místě, kde naše společný chvíle týhle noci začaly, taky po čtyřech hodinách končí. Na jejich začátku jsem čekal, že budou nekonečný, ale nakonec jsem je skoro ani nezaregistroval. Je čtyřicet minut po dvaadvacátý hodině, přesně ten čas, kdy si Helena s ohledem na svý zejtřejší povinnosti přála bejt doma. Já ji doprovázím od otevřenejch dveří limuzíny k brance, ve který se při mym příjezdu objevila.

Ona se u ní zastavuje a dává mi polibek na tvář: „Děkuji… Jsem nadšená! Dobrou noc a na shledanou!“ Otáčí se, otevírá drátěný dvířka, prochází jima a vstupuje tak do chráněnýho prostoru obytnýho komplexu. S posledním letmym pohledem do mejch očí se se mnou ještě mlčky loučí a mizí za rohem první budovy.

„Já děkuji a dobrou!“ stíhám ještě vyslovit, než ji zahalí pletivo zavírající se branky, která se znepřístupňuje automatickym samouzamykatelnym zámkem, a to mi dává znamení, že je v bezpečí domova a my se s Andrém můžeme odebrat na základnu.

Nasedám do limuzíny na zadní sedačku, protože jedině ta mi nabízí dostatečnej prostor pro mý unavený nohy, který rozhazuju před sebe. Půjčený boty nejsou úplně to nejpohodlnější obutí a i přesto, že jsem trénovanej na několika hodinový go-go vystoupení, na těchhle podrážkách bych ho fakt nezvládnul. I André toho má za celej den už dost, proto se od řízení nerozptyluje mluvením, a tak se mlčky vracíme stejnou cestou do centra města. Hejčkaný pohodlnym pohupováním auta na nerovnejch úsecích naší cesty, kterou díky uklidněný dopravě zdoláváme rychlejc než opačnym směrem. Po vjezdu našeho luxusního dopravního prostředku do garáží Zlatýho Lístku André zastavuje před plechovejma dveřma vedoucíma ke schodišti tak, abych to měl co nejkratší a byl co nejrychlejc v posteli.

I přes svou únavu vyskakuje rychle z auta, obchází ho a otevírá mi dveře: „Prosím, pane! Co budeš dělat zítra?“ Kouká na mě dovnitř vozu a na to, jak se zmoženej večerním zápřahem válím na sedačce. To je taky důvod toho, proč byl rychlejší v otevírání mejch dveří.

Snažím se mu odvděčit za jeho galantnost a zároveň mu odpovědět na jeho dotaz: „Díky, pane! Já jsem teď tak unavenej, že se mi nechce ani vstávat a sápat se do schodů, nejradši bych spal tady na tý pohodlný sedačce. Ale zejtra budu procházet dům a seznamovat se se zbylym personálem… Nechceš jít se mnou?“

Protože je André podle všech indicií ochráncem, doufám, že na můj návrh řekne ano a já budu mít šanci prolomit konečně jeho tajemnost. Pokud je závěť někde na blízku, prozradí mi to během procházení domem třeba jen náznakem, třeba jen nepatrnou poznámkou k nějakýmu detailu, a já se budu mít konečně ve svym pátrání čeho chytit. Proto se nehnutě dál rozvaluju na sedačce a snažím se mu naznačit, že se nehnu, dokud mi neslíbí doprovod na mý zejtřejší obchůzce. K mý radosti po chvíli přemejšlení souhlasí a domlouváme si společnej start dalšího dne u snídaně. To už se ale soukám ven ze sedačky a opouštím tím limuzínu, a s přáním dobrý noci Andrému i garáže.

Schody mi pod unavenejma nohama samy prouděj dozadu, aspoň tak mi to připadá, a já za malou chvíli vstupuju do svýho pokoje. Jediný, co ještě chci udělat, je odeslání textovky Richardovi. Tuším totiž, že nebude ještě spát, a že ho smska ode mě potěší: „Ahoj šéfe, vše dopadlo na jedničku s hvězdičkou, už jsem zpátky v Lístku a jdu spát. Zítra v 16.00 budu u Tebe, dobrou!“

Po zobrazení informace o úspěšnym odeslání a doručení zprávy telefon vypínám a vrhám se konečně do vytoužený sprchy.

Po ní padám do ještě vytouženější postele a v ní sice naprosto vyčerpanej, ale přesto uspokojenej svym večerním výkonem, usínám. S vědomím, že jsem to zvládnul v započatym usínání, chlácholím sám sebe: „Co mě nezabije, to mě posílí… Takže příště už z toho nebudu ani tak hrooooooooozně unaveneeeeeeeej!“ A tyhle dvě poslední prozívaný slůvka mě posílaj spát.