Románová pohádka - 3.díl

André zvedl svoji sklenici s vínem do vejšky očí s gestem přípitku mym směrem a pak ji přiložil ke rtům. Po položení sklenice zpátky na stůl se z nich začal vynořovat svět, kterej jsem pořád nechápal, ale pozorně jsem mu naslouchal. Překonával jsem u toho bolest z čerstvejch zranění, kterou jsem se snažil skrejvat nejen před okolím, ale hlavně sám před sebou, protože to, co jsem poslouchal z Andrého povídání, bylo mnohem víc znepokojující: „Máš pravdu, já jsem asistent, ale ne… jen! Jak říkáš. Pracuju ještě pro jednu organizaci, která má za úkol tě chránit před lidma z Vatikánu. Teda abych byl přesnej… Před zaměstnancema úřadu pro věci finanční a majetkový Pravý církve Římský sídlící ve Vatikánu. A cílem týhle církve jsi proto, že jsi dědicem určeným v poslední vůli tvýho pradědečka, kterej se jmenoval Dandy Inro. Celá ta rozsáhlá pradědečkova závěť je v jejich úschově, a pokud se ty nedostaneš k svýmu dílu, výnosy z něho budou mít oni už na vždy. Ale nejsi jedinej dědic, je vás víc. Některý se ke svýmu podílu už dostali, ale některý přičiněním Vatikánu ne. Asi se ptáš, proč se k němu nedostali.“

A samozřejmě následovala pauza na další lok vína. Ten jsem do něho tlačil očima, takže jsem se brzo dočkal pokračování: „Protože byli zavražděný, a to právě lidma, o kterejch mluvím. Jsou to vycvičený vrazi, který to dělaj už desítky let a maj svý metody likvidace. Vždycky to vypadá jako nehoda. Nikdy a nikde se nenašel jedinej náznak útoku a následný vraždy, proto nikdy policie nezahájila vyšetřování… Vždycky smrt dotyčnýho uzavřela jako nehodu. Teda tak se to ke mně doneslo z doslechu, nikdy jsem u toho nebyl osobně. V Itálii maj volnější ruku, protože tam má Vatikán a jeho lidi dlouhý prsty, ale mimo Itálii se musej víc snažit to svý vraždění krejt, takže se uchylujou třeba k padajícímu kamení. V tvym případě využili uvolněnejch balvanů… Když se podíváš támhle,“ stočil hlavu mírně doleva směrem, kde byl útes pokrytrej skoro neproniknutelnym křovím, „tam se skoro nikdo nedostane, kvůli těm pichlavejm keřům. Ale oni ano! Pro splnění svýho úkolu udělaj cokoli. Předem si je asi uvolnili, a jak jsi mi popisoval, že jsi slyšel výstřel, tak to se používá k upoutání pozornosti. Prostě chtěli, aby ses zastavil a padající kameny tě trefily. Moc dobře věděli, že na večerní pláži už nikdo nebude a nejbližší lidi budou turisti tady na útesu, který nemohli kvůli hluku výstřel slyšet. Takže by nikoho nenapadlo, že jsi prostě neměl jen smůlu. Vím ještě, že třeba zjišťujou zdravotní stav svejch cílů a v případě alergiků vyvolávaj silný záchvaty, kdy to taky vypadá jako neštěstí, nebo opíjej oběti do bezvědomí a pak auto s nima pošlou do vody… A podobně.“

André to ze sebe sypal jako moderátor hlavní zpravodajský relace, proto jsem se ani neodvažoval mu do toho vstupovat a jen jsem, s lehce nedůvěřivym výrazem, usrkával svoje víno a natahoval uši blíž k jeho puse, která se nezastavovala: „A proto jsem tady já, abych na tebe dával pozor. Proto prosím tě… Už ani krok bez mýho vědomí! Musím tě ochránit, než si tě převezme další člen ochrany. Ale neřeknu ti, kdy a kdo to bude, protože to sám nevím. Dozvím se to až v průběhu tohohle focení od spojky, a stejně to bude jen místo, kam tě mám nasměrovat. On už si tě najde sám, a bude tě kontaktovat. Já totiž ani nevím, o jaký dědictví jde, jen vím, že jde o velkej majetek. Proto je to celý zařízený tak, aby nebyl nikdo, kdo zná všechny podrobnosti a znal by všechny členy týmu. Je tak zajištěný, že se k dědictví dostane jen ten pravej, a i ten ho bude muset nejdřív vypátrat. Já tě mám jen chránit a jediný, co vím, je to, že to má co dělat s tím přívěškem, co máš na krku, a ještě jakýmsi návodem, kterej bys měl znát jenom ty. Víc nevím, ale jestli chceš, tak se ptej… Když budu vědět, tak ti odpovím.“

Vzal znovu sklenku s vínem do ruky a trochu upil. Seděl hluboce opřenej v proutěný židli a koukal na mě zvídavě, protože asi očekával smršť otázek.

Já už měl dopito, protože to, co jsem si právě vyslechnul, mě nutilo upíjet průběžně, aniž bych si to uvědomoval.

To už se ke mě blížil náš číšník s lahví vína a dolil mi na startovací hladinku. Počkal jsem, až zmizí z doslechu.

Bylo mi jasný, že André mi víc nepoví. Jak totiž sám naznačil, víc informací z něho nedostanu a já pochopil z jeho tónu, že by tomu tak bylo, i kdyby věděl víc. Přesto jsem se nemohl nezeptat na dvojici jednoduchejch otázek, na který odpověď musel znát: „Rozumím… Zeptám se jen na dvě věci. Jak mám vědět, že ty jsi ten hodnej a nebudeš mě chtít taky zabít?! A co je to proboha ta Pravá církev Římská?!“

I přes ně jsem ale pořád jeho vyprávění považoval za fantasmagorickou pohádku, kterou vystavěl na základě mýho zážitku s padajícím kamením, kterej jsem mu po návratu z pláže svěřil, a on ho jen využil k tomu, aby se pobavil na můj účet. Jeho divoký kudrliny a klukovskej rozjívenej kukuč na mě jako by křičely, že je to kluk s bujnou a pohotovou fantazií, která mu do hlavy okamžitě vykreslila báchorku o pohádkovym dědictví a jakýsi církvi, o který jsem nikdy ani neslyšel.

André zase upil trochu vína, usmál se, položil napůl upitou sklenici s vínem stranou a naklonil se ke mně přes stůl: „To je přece naprosto jednoduchý! Mám tě na starosti během focení, a když si uvědomíš, jakej vztekloun je Peter, tak ten by mě pronásledoval do konce života, kdybych mu nějaký focení zkazil tím, že by v jeho půlce přišel o fotomodela a dokonce hlavní tvář kampaně.“

Pak se zase zasunul zpátky do židle, popadnul víno a pokračoval: „Ještě pořád tě potřebujeme, čeká tě ještě natáčení taneční části. Nezapomínej, že je to moje práce a mám ji rád a nechci o ni přijít. Což zaručuje to, že se budu maximálně snažit o to, aby se ti nic nestalo, takže se mnou jsi v bezpečí. Ochránce dělám jen proto, že jsem se k tobě při týhle práci mohl dostat ze všech nejblíž. Vždycky se v týmu hledá ten, kdo se dostane nejblíž. A pak… Jsem ti myslím dokázal už nejednou svoje sympatie, třeba jako domek pro jednoho, to není samozřejmost!“ A zase mi zasalutoval sklenicí vína, kterou hned po tom dopil a prázdnou položil před sebe na stůl.

„Jiný ujištění nemám, budeš mi muset věřit! Anebo nemusíš, to je na tobě, já tě budu prostě chránit, protože to je teď můj úkol. Jen jsem tě chtěl poprosit, což už jsem udělal na začátku, abys už tady nikam nechodil bez mýho vědomí. Ber to třeba jako součást smlouvy na focení, když už v ničem jiným, tak v tom mě poslechnout musíš.“

Pohrával si s prázdnou sklenicí, kterou posouval sem a tam po stole, a vyhlížel číšníka, aby si řekl o dolití: „No a ta církev… Tak to je trochu delší vyprávění. Chápu tvoji nedůvěru, já o nich taky donedávna neslyšel, ale výmysl to není. Kdysi dávno v dobách nějakýho reformátorskýho kazatele, myslím že byl tam od vás, se i v samým srdci katolický církve objevili lidi, co nesouhlasili s požitkářským způsobem fungování Římskokatolický církve. Protože ale mezi nima byli i lidi zároveň velmi blízký jednomu z tehdejších tří papežů, a on o ně nechtěl přijít, dovolil jim tak nějak potají založit novou církev, která by víc uspokojovala jejich neotřesitelnou víru, a dokonce je nechal působit z blízkosti svatýho stolce. Římskokatolická církev tak měla i pod určitou kontrolou věřící, který přešli k týhle církvi, což všem vlastně vyhovovalo, a tak to dlouhý léta fungovalo a žádná následná církevní revoluce nedokázala, nebo spíš nechtěla tuhle část věřících rozzlobit. Přispíval k tomu taky fakt, že to byl uzavřenej spolek většinou na tu dobu hodně vzdělanejch a bohatejch lidí, který mezi sebe zase každýho jen tak snadno nepustili a celý staletí neškodně existovali mimo dohled veřejnosti. Učení týhle církve oslovilo i tvýho pradědečka a ten se stal jejím členem a nakonec jim svěřil i dohled nad vykonáváním jeho poslední vůle. Jenže ke konci jeho života byl už dost nemocnej, a tak nepostřehnul to, že se začaly v Pravý církvi Římský rozbíhat změny, a to s nástupem nějakýho Bonretiho. Ten začal zavádět praktiky, díky kterejm hromadil majetek a moc, jakože ve jménu tý církve. No a v rámci tohohle hromadění se do jeho hledáčku dostala i závěť tvýho pradědečka.“

Moje nedůvěra v reálnost jeho slov i po tomhle vysvětlení přetrvávala, ale to už jsem viděl přicházející obsluhu s naší večeří a pomyslel si: „No co… Jestli si to vymyslel, tak ať se baví, já se aspoň kultivovaně a snad i dobře najim.“

Sklouznul jsem zvědavym pohledem do talíře, protože jsem do chvíle, než se objevil přede mnou na stole, netušil, co budu baštit. Byla na něm hlavně čerstvá zelenina a pečená rejže s krevetama, což byla ta specialita podniku, o který André mluvil. Ten se na mě podíval a před tím, než strčil do pusy první sousto, který tam v tu chvíli naložený na vidličce mířilo, se lehce usmál: „Neboj… Nic nezdravýho a postavu devastujícího bych ti neobjednal!“ A už se ládoval.

Večeře skončila a my se stejnym způsobem, kterym jsme se na ní dostali, zase vrátili do komplexu domků, ve kterejch jsme měli všichni najít bezpečný útočiště během práce. Ale já tim večerem pocit bezpečí ztratil a měl jsem obavu, že už ho nikdy nenajdu. Protože i když jsem Adnrého vyprávění považoval z pětadevadesáti procent za nesmysly, těch zbejvajících pět procent jsem si nechal na pravdivý rčení, který říká, že na každym šprochu pravdy trochu. Proto ač nerad jsem v první řadě opustil svůj plán na každovečerní sportování, a to nejen kvůli informacím od Andrého, ale taky kvůli zhmoždění a poranění nohy, který by mi stejně sportovat nedovolovalo.

Zamknul jsem zevnitř dveře ve svý jedenáctce a po zaklapnutí zámku ve vstupních dveřích jsem pečlivě zkontroloval okna a hlavně to francouzský na terasu. Po ujištění, že jsou všechny zavřený, jsem s pocitem sledovanýho objektu, kterej znám zatím jen ze svejch tanečních vystoupení, padnul do postele. Usnul jsem v okamžiku, kdy se moje hlava dotkla polštáře, a to i přes to, že byla obtěžkaná únavou, která byla v tu chvíli silnější než strach a i stále citelná bolest.

Následující den odstartoval jako ty předešlý, a to zvoněním budíku a cestou na pláž. Tam finišovalo zvěčňování modelů kolekce pro volnej čas. André se choval, jako by se předešlej večer a náš rozhovor u večeře vůbec nikdy neuskutečnil, a to mi imponovalo. Mám rád, když jsou lidi profíci a svou práci dělaj na sto procent. Protože pokud byla pravda to, co mi při večeři povídal, musel bejt nenápadnej. Kdyby nás opravdu pozorovali lidi, o kterejch večer mluvil, nemohl dopustit to, aby byla prozrazená jeho identita ochránce. Nemohl by mě pak plně chránit, protože případnej útočník by si ho držel stranou, a možná by se ho snažil zabít taky. Jeho profesionalita byla jedním ze schůdků, po kterejch stoupala vejš moje důvěra k němu. A přestože jsem nebyl úplně přesvědčenej o skutečný existenci toho, co mi předešlej večer povídal, v hloubi duše ve mně přeci jen zažehnul jiskřičku nepokoje, která mě nabádala k tý pětiprocentní ostražitosti.

Celej den probíhal tak, jako ty minulý, jen já ho měl zpestřenej o překonávání omezení, který mi přinášely moje zranění, ale bolest už nebyla tak intenzivní jako předešlej den.

Závěr dne se od těch předchozích ale lišil pro všechny, a to díky pozváním na párty, kterou pro nás uspořádal uměleckej šéf agentury Peter. Večírek byl oslavou ukončení focení dvou kolekcí, kterym skončila smlouva pro modelky, takže byl zároveň i rozloučením s nima. Po ní jsem už ve Španělsku zůstal jen já s týmem, se kterym jsme v nedalekym ateliéru natáčeli taneční část kampaně.

Peter nám pozvání na párty přišel předat osobně, což pro nás všechny bylo překvapení, protože celou dobu ho zastupoval André a sám Peter se mezi náma objevil až v ten poslední den focení, a to právě na jeho konci s onou pozvánkou. Všechny přítomný tim nejen překvapil, ale taky potěšil a vysloužil si za to obdivnej potlesk a pískot od těch, co pískat uměli.

+++

O dva tisíce kilometrů východněji, za starobylými vatikánskými palácovými zdmi, kde jeden z vyšších církevních úředníků, jménem Tomi Bonreti, sedící ve své kanceláři v archivu úřadu pro věci finanční a majetkové Pravé církve Římské, zvedl zvonící telefon stojící na kraji jeho pracovního stolu: „Bonreti!“ pronesl studeným úřednickým způsobem do sluchátka, které držel na dva centimetry od levého ucha tak, aby si neporušil k dokonalosti vedený sestřih. Je to cílevědomý, sebestředný a krutý puntíčkář, vykonávající svou práci se stoprocentním nasazením. Jeho pozice mu byla svěřená v jeho dvaceti letech, jako dědictví po jeho odcházejícím otci, který byl nejen v této funkci jeho předobrazem.

Proto ho informace, která se mu dostala k uchu z reproduktoru sluchátka, rozčílila. A protože mluvil se svým podřízeným, musel zachovat polohu nic neodpouštějícího pedanta, který jde za svým cílem i přes mrtvoly, a to doslova a do písmene. Proto se tón jeho hlasu změnil v ještě o něco nepříjemnější, ale už nebyl studený a nic neříkající, ale naopak znějící všemi negativními emocemi, jaké si jen lze představit: „To jsem mohl čekat… Jste neschopní diletanti!“

Vřískal do telefonu a podporoval svou odhodlanost přimět člověka na druhé straně telefonického spojení ke splnění jeho příkazů tím, že nabíral na síle hlasu. Zapíral se při tom křečovitě o levou ruku, která se pří vstávání z hluboké starožitné dřevěné židle opřela o desku stolu. Ta byla vyložená překrásnou skládankou dřevěných parketek poskládaných do čtverců, které svou skladbou a stínováním vytvářely prostorový efekt. Ten stůl nechal do své kanceláře s nástupem do ní vyrobit jeho otec a mozaika na jeho desce měla člověka sedícího za ním připravit a každý den v práci mu připomínat to, že život a každý úkol v něm není plochý, ale je tvořený mnoha schody a stupni, které do sebe zapadají a tvoří jeden celek. A ten, kdo je zdolává, musí svoje kroky dělat s nadhledem a všechny ty schůdky vidět v kontextu svého cíle a nevzdávat se před první větší překážkou. Tenhle kus nábytku plnil tuhle svou úlohu beze zbytku po několik desetiletí stojící nehybně na jednom místě. Mladý Bonreti, opírající se o tu starobylou nádheru, zdůrazňoval muži na telefonu svůj příkaz: „Já vám říkal, že padající kamení není spolehlivé! Zvolte jiný úspěchuschopný způsob! Máte jich k dispozici celou řadu. Proč vám to musím neustále vysvětlovat znova a znova?! Musíte se ho co nejdřív zbavit. Rozumíte?!“

Po pár vykřičených větách se trochu uklidnil a posadil se zpátky do židle: „Hlavně pamatujte… Striktně se držet pokynů! Nesmí dojít k náznakům útoku, které by rozpoutaly vyšetřování, musí to být jednoznačná nehoda, a to na první pohled! Tak to zase nezorejte a o všem mě informujte… Jako vždy!“

Jeho pravá ruka se už chystala položit sluchátko a ukončit tím hovor. V poslední vteřině, která ho dělila od přerušení spojení, ale vrátila sluchátko k hlavě a on do něj zase křičel: „Halooo! Halooo! Slyšíte mě ještě?!“ a po uspokojivé odpovědi, které se mu ze sluchátka dostalo, pokračoval: „Zajistěte mi tam pokoj! Budu na akci dohlížet osobně. Čekejte mě zítra ráno na místní faře!“

S nervozitou neslučující se s jeho postavením položil sluchátko. Po jeho dopadnutí do vidlice, trčící z horní části černé hranaté skříňky s otáčecím číselníkem na boku, si sám pro sebe povzdychnul: „Už abychom to měli za sebou!“

Koukal u toho na obraz otce, zasazeného do zdobeného rámu, visící naproti stolu. A jako by otci a svému úřadu něco dlužil, pronesl směrem k obrazu slova, kterými se hlavně sám sebe snažil povzbudit. Ale s takovým tónem hlasu, jako by od muže na obrazu očekával požehnání k nastávající akci: „Já to dokončím! Přinesu našemu jménu to, co si zaslouží… To ti přísahám!“

Z jeho slov čišela ctižádost a odhodlání. Naklonil se, aby si pravou rukou mohl přisunout papírové desky nadepsané číslicí jedenáct, které do té chvíle nerušeně ležely v pravém rohu pracovního stolu, a on je po jejich nahmatání přitáhnul před sebe po desce stolu. Pomalu, až obřadně je otevřel. Jeho oči plné zášti živené nenávistí klouzaly, už po několikáté v jeho životě, po řádcích listů v deskách. Nejnovějším z nich bylo vytištěné emailové hlášení ze Španělska. Bonreti otočil list s právě přečteným emailem s úšklebkem: „Jak dojemné!“

Jeho oči jen tak letmo přelétly další stránku, na první pohled mnohem starší, která byla mnoho let tou vrchní a poslední stránkou ve složce, a tenhle muž ji viděl a četl už několikrát. Celá složka totiž strašila jeho otce jako nevyřešitelná a neuzavřená, což nebylo v zájmu úřadu, který zastával, a předával ho svému synovi Tomimu s nadějí, že se zatím nevypátraný dědic ztracený někde ve východním komunistickém bloku, kam jejich moc nezasahovala, přece jen objeví. Junior levou rukou překlopil a připlácnul přední stranu zažloutlých desek ke stolu a tím je zavřel: „Já tě dostanu!“

+++

Večírek s živou kapelou a rautem připravenej naší restaurací se konal na pláži, na který focení v uplynulejch dnech probíhalo. Všichni jsme se na něj vyšvihli do gala a bez obav z ranního vstávání jsme se klidně v podvečerních hodinách vydali z našich domků vstříc bujarý zábavě, kterou podobný akce nabízej do pozdních nočních hodin.

Část pláže s naší párty byla pro veřejnost uzavřená a od přístupovejch schodů v dýlce asi dvě stě metrů na každou její stranu byla lemovaná hořícíma loučema na bambusovejch tyčích, který byly zapíchaný do písku v místech, kam už skoro zasahovala houpající se hladina moře. Muzikanti usazený na provizornim podiu pod schodama už při našem příchodu naplno zaměstnávali reproduktory, ze kterejch nás vítaly melodie nejhranějších hitů.

Sešel jsem rychle těch pár schodů, který mě dělily od tanečního parketu vytvořenýho z prken nabitejch na stavebních trámech položenejch do písku před kapelou. Naprosto jsem při pohledu na taneční prkna zapomněl na veškerou bolest, protože takový místo je můj život. A taky jsem chtěl ještě jednou ukázat svý taneční umění Peterovi, protože tanec od srdce během nevázaný zábavy je trochu jinej než ten na castingu. Chtěl jsem mu nezpochybnitelně dokázat to, že na kampaň vybral dobrýho tanečníka. Rytmus hudby s dobrym tanečníkem totiž laškuje a probouzí v něm spalující vášeň, kterou ten musí uvolnit v exhibicionistickym šílenství. A pokud je navíc při takovym výkonu povzbuzovanej obdivnejma pohledama diváků, a ne jako na castingu studenym ostřížím zrakem poroty, je jeho šílenství o to šílenější a vášeň ještě vášnivější.

I přes bolavou nohu jsem na parketu vystřihnul perfektní sólo díky doprovodu hudebníků, který přidávali jeden disko hit za druhym, když zpozorovali to, že někdo konečně reaguje na jejich snažení. Protože jak už to tak bejvá, ostatní hosti do tý chvíle postávali kolem parketu a u občerstvení, a i když byla na jejich vlnících se postavách patrná touha po tanci, vedli tam sofistikovanou diskuzi o nesmrtelnosti brouka vyvolanou ostychem z představy prvního a osamělýho tanečníka, kterým by se se vstupem na parket stali. To ale dobrýmu go-go tanečníkovi nedělá problém, právě naopak je rád, že jeho umění je středem pozornosti a často i terčem obdivu přihlížejících, a to se mi i tam povedlo.

Holky se vzápětí přidaly, protože i modelky mají rády přilepující se pohledy vysílaný jejich směrem přítomnejma divákama, a protože jsem to už na parketu rozjížděl já, bylo snadný se už jen připojit. A zábava díky tomu nabírala na intenzitě úměrně ubývajícímu alkoholu na baru. Ten byl postavenej bokem k tanečnímu prostoru a obrysy přírodního vlnolamu, kterej měli barmani za zádama, se pomalu nořily do tmy nastávající noci.

Byli tu všichni z týmu i vedení agentury. Některý tváře jsem viděl poprvé, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, protože se všichni dobře bavili. Jedinej z těch neznámejch, ze kterýho jsem nemohl odlepit oči, i kdybych chtěl sebe víc, byl nakrátko střiženej brunet v luxusním bílým tričku, který vykreslovalo jeho dokonalý tělo. Zíral jsem na něj nejen proto, že byl neuvěřitelně sexy, ale taky proto, že jsem ho zahlídnul ve společnosti Andrého ve chvilce, ve který se k sobě měli víc než jen jako kolegové. Tak mě zajímalo, jestli uvidím víc, a zjistím, jestli k sobě kluci náhodou nepatří. Díky tomu bych bezpečně zjistil, jestli je André taky gay, kterej se ke mně snaží dostat blíž, a protože neví, jak na to, tak si vymejšlí pohádky o svý ochranářský roli. A jak jsem je tak pozoroval, zjistil jsem, že i ten kluk sleduje mě, přestože se to snažil odvracejícím se pohledem maskovat.

Po několika vzájemnejch propletenejch pohledech se na mě díval čím dál tím intenzivnějc a s menším počtem pohledů záměrně mířenejch jinam. Jeho oči se pořád častějc vracely k těm mejm, až k nim nakonec zůstaly připoutaný trvale, a to bez sebemenšího mrknutí, což už se nedalo vydržet a já se na něho zřetelně usmál. A jako bych mu svým úsměvem dal povel, on položil na bar sklenku, kterou to tý doby držel v levý ruce, a vyrazil směrem k parketu.

Krok za krokem pomalu bosejma nohama pročesával plážovej písek. Vzdálenost mezi náma se tím zmenšovala a on ze mě nespouštěl svý magicky působící oči, ve kterejch se zrcadlily plameny opodál hořících loučí. Když se přiblížil až k okraji prken znamenajících můj svět, zastavil se a lehkym kejvnutím hlavou doprava mi naznačil směr, kterym se vzápětí vydal, a já ho tam měl podle jeho chování následovat.

„Zatancoval sis už dost, tak je čas na další zábavu!“ pomyslel jsem si v duchu trochu lehkovážně a omluvou mi mělo bejt pár sklenek vína, který už jsem vypil. Moje myšlení bylo tak příjemně a lehce osvobozený od morálních zásad střízlivýho jedince, kterej ve mně jinak většinou vždycky vítězí. Ten večer ale neměl dost síly na to, aby přemohl zvědavost toho slabšího, mírně zhýralýho já, který mi našeptávalo a nutilo mojí hlavu k myšlenkám na hřích. Seskočil jsem z parketu a vydal se směrem, kterym odešel i on. V dálce před sebou jsem ho viděl stojícího u poslední zapálený louče. K ní se z druhý strany od skalního útesu přibližoval skalní výběžek zaťatej v dýlce asi tří metrů do plážovýho písku, a tvořil tak jedinou přírodní přepážku na pláži. Tak daleko od baru se už ostatní účastníci večírku nevydávali, a tím vzniklý intimní soukromí bylo ideální pro společnost, která tam na mě čekala.

Přeci jen ve mně ale zůstalo trochu střízlivýho opatrnějšího já, který mě uklidňovalo, že je tam ještě dost světla od třepotajícího se plamene vycházejícího z hořící louče, a když se budu držet v jeho dosahu, nehrozí mi fyzickej útok, před kterym mě varovalo Andrého tak trochu neuvěřitelný včerejší vyprávění. Neotřesitelně jsem proto pokračoval v chůzi ke krasavci stojícímu v blikotající hře stínů, kterou na jeho dokonalý postavě vytvářel vedle něj hořící oheň. Když jsem konečně došel až k němu, podal mi pravou ruku a hlubokým mužným sebejistým hlasem vyslovil svoje jméno: „Danny!“

Podlomily se mi kolena, ale tentokrát to nebylo kvůli zraněný noze, ale jeho pevnýmu stisku svalnatý ruky, kterou jsem držel tou svou a tisknul ji. Pevnej stisk při podání ruky znamená čestnost a upřímnost, tanulo mi na mysl a pevnou půdu pod nohama jsem neztrácel kvůli bořícímu se písku, ale vědomí, že jsou ještě kluci krásný a zároveň čestný a upřímný.

Sebral jsem všechny síly, který jsem ve svym napůl opilym těle našel, a vyhrknul: „Damián!“ a mírně u toho našima spojenejma rukama potřásl.

„Tak už ho pusť!“ ozvalo se ihned po vyslovení mýho jména ze tmy, která se rozprostírala za onou skalní přepážkou za zádama Dannyho. Ty slova pronesl mladej ženskej hlas a velel Dannymu, aby mě pustil, protože ten se mně pořád držel se stejným stiskem jako na začátku, jako by mě už nikdy nechtěl pustit. Ještě než provedl uposlechnutí rozkazu, kterej právě obdržel, si mě k sobě na chvilku přitáhnul blíž rukou, kterou ke mně byl přikovanej, a lehce mi zašeptal do ucha: „Až tady skončíte, promluvíme si v klidu u baru!“ Pak naše do tý chvíle spojený ruce pomalu rozdělil, udělal krok stranou a zůstal stát s pohledem mírně stočeným do tmy k místu, odkud se záhadnej dívčí hlas ozval.

Já zůstal nehnutě stát a snažil se tam zaostřit na toho, kdo se z ponurýho šera nastávající noci vynoří. Netrvalo dlouho a přede mnou se objevila o hlavu menší holka s rozpuštěnou kudrnatou rezatou hřívou.

Na chvíli se zjevila ve světle ohně a zase zaplula jako muréna za ten skalní výběžek zpátky do tmy, ze který se před okamžikem vynořila. Na nic nečekala a hned na mě spustila salvu jako z kulometu a já jí nerozuměl jediný slovo. Její angličtina říznutá španělštinou mi připadala jako vřískání papoušků v deštnym pralese, kdy s každým otevřením pusy přilítne jinej zvuk s úplně jinou intonací.

„Zpomal… Zpomal, prosím! Já ti nerozumím! Musíš pomalu a zřetelně!" skočil jsem jí do toho jejího halekání.

Zarazila se, protože se s tím očividně ještě nesetkala. Z temnoty, ve který se skrejvala, se přesto za chvilku linuly celkem srozumitelný slova pospojovaný do vět a souvětí, který mě posunuly zase o kousek dál v mym konspiračně romantickym dobrodružství: „Já jsem Donna a jsem ochránce informátor, nevím, jestli ti tenhle pojem něco říká, ale předpokládám, že jsi mimo, tak ti všechno vysvětlím.“ Nechala krátkou pauzu, abych mohl reagovat.

I přes lehký ovínění si moje hlava uvědomovala Andrého slova s varováním, že nesmí bejt jako můj ochránce prozrazenej, abych já nebyl ohroženej. Opakoval jsem si proto v duchu, že nesmím říct jeho jméno, ale jinak jí asi můžu prozradit to, že už něco vím: „Já už o tom něco vím, můžeš přejít k věci!“

„Fajn, tak pozorně poslouchej, bude to dlouhý, ale důležitý…“

„Ježiš, to už jsem někde slyšel!“ zakoulel jsem očima a zaklel jsem si v duchu, jako narážku na Andrého pohádkový vyprávění. To ale Donna nemohla tušit, proto pokračovala:

„Za prvý, promiň tu léčku s Dannym. Není ochránce, ale pomáhá mi tlačit spravedlnost v týhle záležitosti a to je, aby ses dozvěděl celou pravdu. Je to Andrého kámoš z agentury, dost často pro ně fotí. Proto jsem využila toho, že se sem dnes mohl dostat, aniž by vzbudil pozornost lidí, který nesmí vědět o mně. Proto vy stůjte na světle ať je na vás pořádně vidět, všichni tady ví, že jste teplý, tak si budou myslet, že tady máte rande! Nikoho z nich pak nenapadne, že já jsem tady taky, ve tmě schovaná. Nechala jsem si tě trochu proklepnout, proto jsem se spolehla na to, že Danny bude spolehlivá gay volavka a já tě díky němu dostanu stranou mimo ostatní.

Za druhý, řeknu ti všechno, co vím, i když už asi víš, že to nebude všechno, co potřebuješ vědět. Bude to zase jen pár střípků do mozaiky, kterou musíš poskládat, aby ses dostal k cíli. Začnu tím, že Dannyho příjmení je Inro, myslím, že tohle slovo znáš. Je na křížku, kterej nosíš na krku a asi sis vždycky myslel, že je to jen překlep, protože na kříži má být nápis INRI. Ale Inro je skutečný příjmení… Dědictví, o kterým už asi taky víš, pochází z tohoto rodu.

Všechno to začal muž jménem Dandy Inro, kterej byl Dannyho pradědeček a zároveň i tvůj. Ty totiž pocházíš z nemanželskýho spojení Dandyho s tvou prababičkou. A to je taky jedinej rozdíl mezi váma dvěma. Danny pochází z manželskýho vztahu Dandyho, a tam taky po jeho smrti skončila velká část majetku, přestože s nima dlouhý léta nežil. Sice se se svojí manželkou, mojí a Dannyho prababičkou Ester nikdy nerozvedl, ale protože ona mu byla nevěrná, odloučil se do ní. Nikdy je ale neopustil jako rodinu a o všechny se dobře staral.

A protože to byl velmi moudrej a vzdělanej člověk a miloval rozmanitost, plodil pak děti i v různejch zemích a s jinejma ženama, protože byl de facto svobodnej. Každýmu narozenýmu dítěti postupně přiřknul podíl z jeho stále rostoucího majetku jako dědictví. Vytvořil systém nápověd, tak aby se k závěti, která je na doručitele, dostal jen ten správnej dědic. Asi se ptáš, proč na doručitele, když už znal jméno svýho potomka, ale jak jsem řekla, byl to chytrej a života znalej šprt a předem počítal s tím, že ne každej z jeho synů a dcer se dědictví po něm dožije, ať už z jakejchkoliv důvodů. Proto ve svým odkazu zanechal možnost, aby se k předem vybranýmu majetku dostali i potomci jeho nemanželskej dětí a nemuseli složitě prokazovat svou příbuzenskou totožnost. Proto se ti na krku houpá ten klíč a v hlavě máš uloženou mapu k závěti. Víc nevím, to ti vysvětlí zase někdo jinej, ale nevím, kdo a kdy to bude.

Znám sice ty, co tě chtějí připravit o tu závěť, ale nevím, kdo to bude chtít provést. Oni si totiž na špinavou práci najímají jiný frajery. A ty druhý, který tě kvůli závěti chtějí připravit o život, neznám vůbec. A tím se teď dostávám ke svýmu úkolu, kterej v tom celým mám já. Hlavním důvodem, proč jsem tě chtěla kontaktovat, je varovaní, který ti právě předávám… buď na pozoru a nevěř nikomu! Věř jenom sám sobě, svým instinktům a tomu, co máš v hlavě! Teda nemyslím jako intelekt, ale měla by to bejt mapa nebo návod říkající to, kde je závěť uložená a jak se k ní dostaneš, a to nikomu neprozrazuj! To je všechno, co jsem ti chtěla říct. Jestli máš nějakej dotaz, ptej se, ale nic moc víc ti neřeknu. Ale je možný, že jsem na něco zapomněla.“

I přes některý výrazy, kterejm jsem v jejim monologu nerozuměl, jsem z něho začal chápat, že to nebude jednoduchý. Místo toho, aby mi tahle holka udělala aspoň trochu jasno, mi naopak naložila do hlavy další otázky: „Je to pravda, nebo se na mě domluvili s Andrém a pokračujou tak v jeho kanadskym žertíku? Proč by to ale dělali, vůbec mě přece neznaj, a co by z toho měli? Já zas neznám ji, tak proč bych jí měl věřit?!“

Ale napadla mě jedna otázka, na kterou Donna musí znát pravdivou odpověď a mohla by ji prozradit, proto jsem ji vypustil do temnoty před sebou: „Jak ses o mě dozvěděla, a jak se o mě dozví další ochránci a informátoři, o kterejch mluvíš, a jak se o mě dovídaj ty, co mě chtěj, jak říkáš, buďto obrat o závěť, nebo o život?!“

Odpověď ze tmy vyletěla vzápětí: „Nevím, jak ostatní, ale v mým případě je to jednoduchý… Pomohl mi Danny. Abych k tobě byla úplně upřímná, já nejsem členem žádný party, co by tebe nebo další dědice plánovaně chránila. Moje příjmení je totiž taky Inro a jsem Dannyho sestřenka, akorát že na rozdíl od něho jsem černá ovce rodiny. Dlouho jsem tady nebyla, protože jako puberťačka jsem po jedný hádce s našima odplachtila do Barcelony a makala tam za barem. Tam po pár letech pubertální vzdor rychle vyprchal a já se vrátila před nějakym tím měsícem domů a zjistila, co naše povedená zbohatlická rodinka provádí. Do tý osudový hádky jsem to jako malá holka, neznalá života, nevnímala a hlavně všichni staříci v našem klanu to před mladejma tají tak, jako donedávna před Dannym. Tomu jsem to vyzvonila až já před pár tejdnama.“

Nedalo mi to a i přes její snahu mluvit v jednom kuse jsem jí skočil do řeči další otázkou: „A jak mám vědět, že to, co mi povídáš, je pravda, a že si ze mě tady neděláte jen legraci? Na začátku jsi říkala, že jsi ochránce informátor, a teď najednou už zase nejsi?!“

Na chvíli se zarazila a zjevně v hlavě formulovala to, co mi chce říct nejdřív, aby to mělo hlavu a patu. Pak se nadechla a spustila zase svůj teď už trochu rozčílenej proslov v rytmu střelby z kulometu. Už jsem byl ale na její tempo naladěnej, tak jsem jí rozuměl i přes ten fofroidní vodopád hovorový angličtiny se španělskejma prvkama: „Tak za prvý, jak bych vůbec věděla o nějakejch závěťích, ochráncích a informátorech, kdybych v tom celý dětství nežila, hm?! Za druhý, já po tobě přece nic nechci! Jen tě varuju, a po dnešku se už ani nikdy víc nepotkáme… Takže co bych z toho žertíku, o kterým tady mluvíš, měla?! A za třetí jsem si nevšimla, že by se tady někdo smál, takže o nějakým žertování nemůže bejt řeč!“

Pak trochu zvolnila, protože se už dostatečně vyvztekala: „Ale abych odpověděla na tvoji původní otázku, jak jsem na tebe přišla. Tady Danny, když jsem mu vyložila, co naši staříci už celý desetiletí dělaj, tím byl stejně jako já znechucenej. Tak mi slíbil, že bude špehovat, co jeho a ostatní fotrové z Inrů dělaj. Protože je zatím jima drženej mimo ten jejich byznys, tak si myslej, že je neškodnej, a nejsou v jeho přítomnosti ve střehu. No a všechno, co zjistil, mi pěkně nosil ještě za tepla. No a před tejdnem přišel s tim, že na letišti v Madridu přistál někdo s Inro křížkem na krku, a že ho naši mají už na mušce. Mimochodem, ten křížek je klíč, kterej mají všichni dědicové, a většinou pasuje do tajnejch dveří, nebo k nějaký škatuli se závěťí, jenže ten, kdo nemá ten návod, ty dveře ani škatuli nenajde. A pokud tu škatuli najde někdo bez klíče a snaží se jí otevřít násilím, aktivuje se v ní nějakej systém, kterej závěť uvnitř zničí tak, že je nepoužitelná. A na tom je založenej byznys naší rodinný mafie… od smrti Dandyho hledají ostatní dědice po celým světě, a když je vypátrají, snaží se k nim dostat co nejblíž a vylákat z nich ten návod. Pak jim ukradnou klíč nebo už vyzvednutou závěť a tu pak doručí k notáři. Dostanou tak další dědickej podíl, na kterej ve skutečnosti nemají nárok, a to mě a Dannymu připadá sprostý, protože všichni naši dědové, teda jako synové Dandyho z manželství s naší babičkou Ester, dostali dohromady největší podíl z dědictví, a to nám všem zajistilo na věky pohodlný životy. U pár dědiců se jim to povedlo, a jak vím, ty jsi snad jeden z posledních, protože to v tvý zemi bylo nějaký divoký a nebyli jste k vypátrání.

No takže Danny přinesl asi před dvouma měsícema to, že tě jejich spojka v Praze konečně našla, protože oni pátraj pořád a úpěnlivě. Pak následovalo pátrání po tom, kdo jsi, co děláš, čím se živíš a tak dál, takže počítám, že mají něco společnýho i s tímhle focením, tak aby tě dostali co nejblíž jejich působišti, kde jsou nejmocnější.

Pak Danny přišel před tejdnem s tím, že jsi tady, a dnes přinesl, že bude tahle party. To mě přišlo jako dobrá šance, jak tě nenápadně varovat, protože je mi jasný, že jsi na začátku a moc toho nevíš. Já zase nevím, jestli už tě kontaktoval nějakej ochránce, kterej tady už může bejt na týhle akci, nebo i focení. Ale zase na druhou stranu… Když jste byli tak dlouho k nenalezení, třeba o tobě ani ochránci ještě neví, a našinci ti to určitě všechno vysvětlovat nebudou a varovat tě sami před sebou taky nebudou, takže tohle moje varování je asi první, proto jsem s ním tak spěchala!“

Na to ze mě vypadlo jen: „Uf, první?! Ono toho bude víc?! To snad ani nejde!“

Donna se ale nenechala vyvést z rytmu a pokračovala: „Klid! To já jen, abys v tom začínal pomalu mít jasno. První hrozba jsou Inrové, teda jako naši, který se ti budou snažit ukrást tu závěť. Ale pak je tu větší nebezpečí, a tím jsou lidi z Vatikánu. Abys tomu rozuměl… Dandy Inro uložil celou svoji složitou závěť i s veškerejma instrukcema, který popisujou, jak má bejt majetek rozdělenej, do archivu vatikánskýho úřadu skrz peníze. Protože majetek, kterej nepřipadnul našim, teda jako Inrům, a byl předurčenej nemanželskejm dědicům, který měli postupně nosit nalezený závěti, aby jim ten nepřidělenej majetek byl oficiálně připsanej, tak o ten se stará naše povedená rodinka, ale jenom jako správci do doby, než se najde závěť na ten danej kus majetku. Protože kdyby to nedělali, nebo kdyby se o ten majetek starali špatně, tak jim ta církev ve Vatikánu jako kontrolor nemusí vyplácet půlku zisků proudících přes jeho účty. Zisky z tohohle správcovskýho byznysu, kdy se domy pronajímaj, na farmách se hospodaří, v galeriích se prodávaj obrazy, tak všechny tyhle zisky plynou do Vatikánu, kterej na to všechno podle poslední vůle Dandyho má dohlížet a s Inrama se o ty zisky spravedlivě dělit. Z toho plyne jediný, a to, že každej dědic, kterej se nenajde a neuplatní svůj nárok na tenhle plonkovej majetek, znamená nikdy nekončící přísun peněz do vatikánský pokladny. Takže to je mý druhý varování, a dobře ho poslouchej! Tyhle tě budou chtít rovnou zabít! Těm nezáleží na závěti, ale na tom, aby se nikdy nenašla, a ten nerozdělenej majetek zůstal ve správě našinců a půlka zisků z něho bezpracně tekla do jejich pobožnejch kasiček tak, jako do teď!“

Její právě vyřčený věty mě už tolik neděsily, protože jsem je slyšel už předešlej večer od Andrého, a i když jejich podstata děsivá byla, nějak automaticky jsem ji potlačil do podvědomí. Možná proto, abych se z toho nezbláznil, a možná i z toho důvodu jsem zareagoval tak trochu nepatřičnou otázkou: „Proč to udělal Dandy tak zamotaný?“

„Jo, hochu, to nevím, pradědeček byl asi ve svý inteligenci taky pěknej vtipálek! Ne promiň, teď to trochu zlehčuju! Já si myslím, že za to z velký části může Jules Verne, se kterým se dobře znal a možná se navzájem i inspirovali. Verneovky byly jedním z jeho nejoblíbenějšího čtení, proto taky původní vydání každý z nich, i s vlastnoručním podpisem autora, je dodneška jedním z pokladů naší skromný rodinný knihovničky. Ale ještě složitější Dandyho závěť udělal sám život, a to díky tomu, že ty lidi z Vatikánu většinou nikdo dopředu nezná, a našinci si na vyhledávání dědiců taky najímaj vždycky někoho neznámýho. Takže moje varování je vlastně jen virtuální, protože vlastně nevím, před kým přesně tě varuju.“

„Paráda!“ už jsem neměl síly ani fantazii na jinou reakci.

Ze tmy se ke mně přineslo ironický zasmání: „Tak to jsem ráda, že se ti to líbí, protože dalším zamotancem v tom všem je další organizace, která se v tom pohybuje, a to jsou ti ochránci. Jenže o těch nevím vůbec nic, jen to, že existujou, a to z hovorů u nás doma, ve kterejch se naši rozčilovali, že jim kazí byznys. Občas jsem jako malá holka takovej hovor zaslechla. Nedávalo mi to smysl, ale připadalo mi to tenkrát hrozně pohádkový. Představovala jsem si je jako udatný nádherný prince na bílejch koních, co zachraňujou unesený princezny. Možná i proto jsem se na začátku za jednoho z nich vydávala, mělo to házet důvěryhodnej lesk. Takže abych to celý shrnula a zjednodušila, protože sama jsem napoprvý nerozuměla, o co komu jde.“

Danny vedle mě už nervózně přešlapoval. Já na něho hodil lehkej úsměv, abych ho uchlácholil, a on to ještě chvíli vydržel, anebo jsem se na něho křenil možná proto, že jsem sám potřeboval vidět něco hezkýho, co mi dodá trpělivost. On se usmál taky, ale to už jsem se soustředil na Donnu: „Inrové chtěj klíč a mapu k závěti, aby i majetek, o kterej se teď jenom staraj, byl oficiálně přiznanej jim. Proto vyhledávaj Dandyho nemanželský dědice a chrání je do doby, než se jim povede závěť najít.

To ale zase nechce Vatikán, protože ten má z nezděděnýho majetku pod správou Inrů zisky a ten Inrama nalezený dědice likviduje.

A pak tu jsou ochránci, těm nevím, o co jde, ale vím, že ti znemožňujou Inrům získávat dědictví a Vatikánu likvidovat dědice.

Takže z toho je jasný, že si musíš dávat pozor na lidi od Inrů a z Vatikánu, akorát ti neporadím, jak je poznáš! Jediný, co ti poradím, je, abys nikomu neříkal, s kým jsi kde mluvil, o čem jste mluvili, a hlavně nikomu nevyzrazuj mapu a chraň klíč!“

V tom se ke mně Danny tochu naklonil tak, aby to budilo dojem, že si povídáme spolu a zašeptal do tmy k Donně: „Bacha… Někdo sem jde!“

Splnilo to svůj účel a ona ho slyšela: „Stejně už nemám víc, co bych ti řekla! Tak já mizím, buď opatrnej a hodně štěstí!“ zašeptala ze tmy, do který byl celej náš rozhovor zahalenej, a její poslední slovo v našem rozhovoru, kterym bylo: „Čus!“ jsem už zaslechl jen mizející někde v dálce, jak se snažila rychle a nepozorovaně zmizet.

„Čus a díky!“ snažil jsem se zase já za ní poslat. Bylo mi ale jasný, že to už nemůže slyšet, proto jsem ty dvě slůvka napůl spolknul. A to i proto, že mě Danny chytil za ruku, aby jejich vyslovení zarazil a já tím neprozradil přibližující se postavě, že tam s námi byl někdo třetí. Ve světlech poskakujících plamenů se k nám blížila mužská postava, ve který jsme po chvíli v mihotajících se záblescích poslední louče rozpoznali Andrého. Ten na nás s dalším krokem a s opileckým přízvukem volal: „Co tady plánujete, hrdličky?“

Donnina strategie vyšla, všichni si mysleli, že jsme si s Dannym udělali romantickou chvilku, proto jsme oba pokračovali v rozehranym představení: „Nic neplánujeme… Jen tak si povídáme!“ ujal se slova Danny, a když se André dopotácel až k nám, objal ho kolem ramen. Tím ho pobídnul ke zpáteční cestě na bar: „Jdem se napít… Už mi vyschlo. Musíme taky pokecat!“ a zavěšenej na Andrého ramenech ho jako vlečná loď otáčel směrem k rozjetý zábavě u baru. Mě druhou rukou chytil lehce za prsty levý ruky a v tomhle seskupení jsme dorazili až k parketu. U něj mě Danny pustil a poslal nahoru na taneční prkna a v nepřerušeném objetí Andrého pokračoval k baru, kde se oba usadili.

Pokaždý, když jsem zabrousil pohledem jejich směrem, vykazovali známky intenzivního rozhovoru o všem možnym, jak už to tak na baru bejvá. Danny se ale tu a tam otočil k parketu a zaměřoval moji pozici. Ta se díky taneční vřavě měnila, holky se předháněly, která si se mnou zatancuje, proto jsem byl každou chvíli v jinym sektoru tanečního prostoru. Byl jsem ve svym živlu a soustředěn na smyslný pohledy přicházející od Dannyho jsem nevnímal upřenej pohled uměleckýho šéfa Petera, kterej postával u parketu. Když se naše oči konečně setkaly, na což zcela zjevně dlouho čekal, pokynul mi gestem pravý ruky, abych za ním přišel. Ač nerad, musel jsem, byl to šéf!

Holky zůstaly křepčit na parketu a já z něho sestoupil do písku v místě, kde Peter stál a čekal na mě.

On se hned ujal slova: „Jde ti to! Jsem rád, že jsme vybrali dobrého tanečníka, to tahle kampaň přesně potřebuje,“ a podal mi skleničku šampaňskýho, kterou měl už připravenou. Z toho bylo jasný, že náš rozhovor nevyplynul jen tak z náhodnýho setkání dvou necílenejch pohledů, a jeho další slova to taky potvrdily: „Skleničku si dát můžeš, zítra máš volno, tak to vyspíš. Co na zítra plánuješ? Španělsko je krásná země a okolí Torrevuery nabízí spoustu atrakcí. Někam vyrazte třeba s Dannym. To je hodný kluk a já si všimnul, že už jste se seznámili.“

Na šéfa celý kampaně měl až moc podezřele dobrej přehled o takový banalitě, jakou byl můj denní program a zábava ve chvílích volna, to je totiž většinou záležitost asistentů. Proto jsem na něj upřeně koukal a už začínal bejt asi trochu paranoidní, protože jsem si v duchu říkal: „Jsi ty od Inrů, nebo z Vatikánu?! Ochránce asi nebudeš, ochránce je André!“

Ale nakonec ze mě vypadla jen holá nic neříkající věta, i proto že bych nikomu nedával podrobný informace o mejch záležitostech a plánech, abych tak následoval Donnino varování: „Uvidím, ještě jsem nad tím nepřemýšlel. Máš nějaký konkrétní tip?“ a nepřestával jsem na něho upřeně koukat, snad ve snaze vyčíst z jeho pohledu nějaký to znamení, který by mi pomohlo odhalit jeho skutečný úmysly.

Mezitím se mi v hlavě začínala spřádat další konspirační pavučina: „No jasně, musí dělat pro Inry! Proto jsme tenhle kšeft dostal! Celej ten casting byla jen kamufláž! Bylo tam víc tanečníků a určitě byli některý lepší než já, ale on si vybral mě, protože už dopředu od toho chlapa z Discoklubu s vizitkou, kterej mě na casting vylákal, věděl o mym Inro klíči! Díky tomu tehdy už dopředu věděl, že mě vybere jako tvář týhle kampaně, aby mě dostal až sem! Přesně jak říkala Donna, zapadá to, ale co pak André?! Že by šel proti svýmu šéfovi a v roli ochránce se snažil bránit Peterovi sebrat mi závěť?! Jak sám včera u večeře říkal, má svou práci rád a neriskoval by ji kvůli mně… To zase nesedí! Takže André musí bejt taky od Inrů! Z Vatikánu nebude, to by mě před jejich praktikama nevaroval. Anebo je Peter zrádce nasazenej Vatikánem do řad Inrů a André o tom neví! Pak si ale musím dát pozor na Dannyho, protože ho Peter nějak moc podezřele vychvaluje a podsouvá mi společnej výlet s ním!“

A jak jsme se tak potichu zamotával do svý myšlenkový pavučiny intrik, Peter na mě mluvil dál a dával mi tipy na zítřejší program. Já ho ale vůbec nevnímal, a jen jsem pozoroval, jak se mu hejbaj rty. Myšlenka na to, že je Danny možná spolu s Peterem agent Vatikánu, mě zklamala a zároveň překvapila, a na základě svýho překvapení jsem neplánovaně vypustil polohlasnej projev svýho zklamání: „Hmm!“ jako bych teprve objevil něco, co bylo na první pohled jasný.

V tom se Peter stojící naproti mně, s poloprázdnou sklenkou šampaňskýho, odmlčel. Podíval se na mě, jako by ten zvuk považoval za mou reakci na jeho řeč, a zeptal se: „Zaujalo tě to? Fajn! Řeknu Dannymu, aby tě tam zítra vzal.“

Sice jsme naprosto netušil, o čem to mluví, ale jeho reakce a nadšení z toho, že jsem ochotnej s Dannym někam vyjet, mi potvrdily to, že Danny je jeho komplic a budu si na něho muset taky dávat pozor. Což mě rozmrzelo ještě víc, protože jsem s Dannym měl úplně jiný plány. Nesměl jsem ale Peterovi ani v nejmenším náznaku prozradit to, že tuším něco o nebezpečí, který mi od něho asi hrozí, abych tim nevyvolal případný nežádoucí reakce z jeho strany.

Přesto, že jsem si připadal jako ve špatný parodii na tajný agenty všeho druhu, zážitek s výstřelem, po kterym se na mě sesypal kus skály, a varování, který následovaly, mi nedovolovaly dýl pochybovat o tom, že se kolem mě skutečně dělo něco nenormálního. Proto jsem se na Petera usmíval a dával mu souhlasnym kejvánim hlavou najevo svůj zájem o jeho pro mě neznámej návrh. To ho očividně nadchlo, a proto pokračoval v mluvení, který už jsem se snažil vnímat a získat tak co nejvíc informací o tom, co na mě chystá.

Jeho výraz se rozjasnil ještě víc: „Fajn! Pojď, Danny je na baru, já to s ním hned domluvím,“ a vyrazil rázným krokem k baru.

André byl ještě víc pod vlivem alkoholu, než když jsem ho viděl naposledy, ve chvíli, když jsem se já po schůzce s Donnou vracel na taneční parket a on se s Dannym usazoval k baru. Na něm už částečně ležel a jen se hlasitě smál. Peter k němu přistoupil ze zadu a položil mu ruku na záda, aby ho nenásilně upozornil na svoji přítomnost, což zabralo. André se na něho otočil a ve stejný hlasitosti, v jaký z něho před chvíli vyházel smích, z něho vyletělo: „Šéééééééfe!“ a tím pro něj večírek skončil, protože se hned po tom otočil zpátky k baru, opřel si čelo o svý ruce položený na jeho desce a okamžitě usnul.

To vyvolalo salvu smíchu u všech přítomnejch v našem nejbližším okolí, který na Andrého opilecký chování upozornil jeho předchozí hlasitej výkřik. Když jsme se všichni přestali smát, posunul se Peter stále stojící Andrému za zádama k Dannymu, aby ho seznámil s naším předchozím rozhovorem plánující moje aktivity následujícího dne: „Damián má zítra celý den volno, byl bych rád, kdybys mu ukázal místo, kde jsi ty fotil svou první kampaň. Rád bych totiž, aby se tam točila i část té Damiánovy, a ty mu nejlépe vysvětlíš, na co si tam má dát pozor a tak… Vždyť víš!“

A stejně jak položil ruku na záda Andrému před tím, než ten usnul na baru, ji spiklenecky položil na Dannyho a usmál se na něj. Já tam jen stál, upíjel svý šampaňský a horečnatě vymejšlel, jak se z toho vejletu s Dannym elegantně a nenápadně vyvlíknout. Dannyho jsem totiž v tu chvíli už na sto procent považoval za Peterova komplice a bylo mi jasný, že André s opicí nebude schopnej následující den ničeho, co by mě mohlo ochránit. Byl jsem proto k smrti vyděšenej z představy, že sám jedu na neznámý místo v neznámý zemi s někym, kdo mě chce asi zabít. Což byl v tu chvíli neskutečnej paradox, protože ještě hodinu tomu předcházející, když se ke mě Danny blížil, aby mě odvedl z parketu za Donnou, byla představa společnýho výletu s ním neskutečně dráždivá a přitažlivá.

Peter po svejch slovech pronesenejch k Dannymu položil svou už prázdnou sklenku na bar, tím uvolněnou ruku položil na záda mně, a v poloze otce objímajícího svoje syny se s náma rozloučil: „Tak fajn kluci, teď už se domluvte sami! Příjemnou zábavu a dobrou noc!“

Lehce poplácal Dannyho po zádech rukou, která na nich po dobu jeho hovoru nehybně spočívala, a pak vyrazil směrem ke schodům z pláže.

„Díky! Tobě taky!“ rozloučil se s ním Danny za nás oba. Já jen pokynul hlavou, abych neopakoval to samý, a po odchodu Petera, kterej definitivně večírek opustil, jsem trochu nervózně vypil zbytek svýho šampaňskýho a položil sklenku na bar. Podíval jsem se upřeně na Dannyho a ten z mýho vyděšenýho a bezradnýho výrazu, kterej musel ovládnout celej můj obličej, zřejmě vycejtil mojí nervozitu a pochopil, že se něco děje, a proto převzal iniciativu: „Jsem rád, že si vyrazíme… Chtěl jsem ti to navrhnout i bez Petera. Zítra tě vyzvednu v devět u tvého domku. Teď už musím jít, mám ještě nějaké zařizování… Dobrou a hezký zbytek večera!“

Během těch slov si přitáhnul mou pravou rukou, která do tý chvíle visela jen tak volně podýl mýho bezradnýho těla. Do dlaně mi vložil pod deskou baru několikrát přeloženej ubrousek a dal si záležet na tom, aby se to odehrálo nepozorovaný ostatníma. Dlaň mi pak lehce přivřel, aby lístek nevypadnul, a taky abych pochopil, že by o tom nikdo neměl vědět. Mojí sevřenou dlaň držel ještě chvíli pevně v tý svý a srdcedrásajícně se mi zadíval hluboko do očí. Beze slov mě tím pohledem vzal do exotickejch dálek překypujících spalující vášní. Jeho zelený oči si na zlomek vteřiny laškovně pohrávaly s těma mejma a mlčky se se mnou loučily. Po těch pár okamžicích, který mi připadaly jako nebeská věčnost, po který touží každej z nás, se Danny zvednul z barový stoličky. Podebral si stále spícího Andrého pod jeho levou rukou a zavěšenýho na svejch širokejch ramenech ho odváděl, po schodišti stoupajícím z pláže, k vytouženýmu a potřebnýmu odpočinku.

Já se za odcházejícím Dannym, omámenej jeho zelenym pohledem, otočil a ještě než si naložil Andrého na ramena, mu popřál dobrou noc a vyjádřil svý předstíraný natěšení na náš společnej vejlet. Přesto, že tomu tak v tu chvíli nebylo, a mě kromě jeho okouzlujícího charismatu spalovala obava z jeho pravejch úmyslů. Ale pořád ještě jsem v dlani držel ten složenej ubrousek, kterej nahlodával moje přesvědčení o jeho nekalejch plánech, a přiživoval moji touhu po jeho ušlechtilosti.

Když ti dva zmizeli z dohledu v temnotě za kamennym schodištěm nad pláží, poodstoupil jsem od baru a otočil se do tmy směrem k ševelícímu moři. Svym šploucháním se mi, a všem těm lidskejm rozbrojům, z titulu svý gigantický existence vysmívalo, ale zároveň mi temnota z něho přicházející přinesla potřebný soukromí k rozbalení a přečtení vzkazu od Dannyho. Díky hořící louči, kterou jsem měl za zádama k mym rukám, a ubrousku v nich, pronikaly mihotající se paprsky světla a dopadaly na text napsanej propiskou, a já ho díky nim mohl dychtivě číst: „Odvedu Andrého do jeho domku a pak počkám u toho tvého. Nenech mě čekat dlouho, prosím!“

Do hlavy se mi začala vkrádat zběsilá představa toho, že mě Danny bude chtít odstranit už tam a ten večer že byl tím pádem mym posledním. V tom se ale, jako mávnutím kouzelnýho proutku, tahle myšlenka rozplynula jako pára nad hrncem a to díky faktu, kterej jsem si během svejch podvědomejch úvah neuvědomil: „Ty hlupáku, Danny přece celou dobu stál u toho, když tě Donna varovala, a kdyby byl jednim z vatikánskejch, věděl by, že po tomhle varování budeš na pozoru, a tak okatě, a ještě před tebou, by se s Peterem nedomlouvali na tom, kde tě zítra zlikvidujou!“ A to mě popohnalo k odchodu za ním.

Večírek na pláži byl v plnym proudu a stejně tak i ještě nekončící noc, během který se mi potvrdila Dannyho oddanost věci, který kdysi věřil i náš společnej prapředek Dandy Inro. Jak jsem začínal postupně už tehdy chápat, nešlo pradědečkovi jen o peníze a majetek, ale taky o to, aby se bohatství spravedlivě dostávalo do rukou zvídavejch a přemejšlivejch lidí obdařenejch odvahou a nápaditostí. Tak nějak v podvědomí jsem cejtil, že pradědeček chtěl, aby si jeho dědici svoje podíly zasloužili.

A obohacením mýho života bylo i setkání s Dannym, který vstupovalo do svý další fáze, když jsem pomalu a nepozorovaně opouštěl pro mě už nezajímavej večírek. Přesunul jsem se nenápadně na kamenný schody nesoucí mě na svejch jednotlivejch stupních nahoru pryč z pláže, dál a dál od rytmů hudby pořád vycházející z reprobeden položenejch na písku vedle tanečního parketu, na kterym jsem ještě před pár minutama oslňoval svym tanečním talentem.

Dál a dál, krok za krokem jsem mizel ve tmě po kamennym chodníku vedoucím moje kroky k našemu ubytovacímu zařízení, kde už na mě, aspoň jsem po tom v tu chvíli toužil, čekal Danny, jak slíbil ve svym vzkazu. Díky opojení, který mi přinesla sklenka šampaňskýho, ale taky předchozímu sebeujištění, že tenhle pohlednej kluk pro mě znamená nebezpečí jen co se týče srdečních záležitostí, jsem zdolal celou cestu z pláže až ke svý jedenáctce poměrně rychle, bez sebemenšího pocitu bolesti ze zranění. Ty se totiž celkem rychle samy hojily a s mizející bolestí mizela i vzpomínka na ten stresující zážitek s padajícím kamením. Což nebylo dobře a já si to uvědomoval, ale hřejivej pocit vyvolanej Dannyho přítomností byl v tu chvíli silnější. Proto jsem bezstarostně došel až k němu.

Stál v zesláblejch zbytcích umělýho světla, který na mojí terasu házela poslední pouliční lampa stojící u sousedního domku. Věděl totiž, že nasměrování mojí terasy ke zdi z ní dělá soukromím oplývající místo, a nebudem tak terčem zvědavejch pohledů, který by se mohly nepozorovaně objevit. Přivítal mě prosbou, abych ho dovnitř pustil francouzskym oknem, který sloužilo jako vstup z obejvacího pokoje na terasu, po tom, co já sám do domku vejdu hlavnim vchodem. Už mě to ani neudivovalo. Po tom všem, co jsem do tý chvíle zažil a dozvěděl se, byla opatrnost na místě. Proto jsem terasu jen přešel, minul Dannyho a tím jsem se dostal k za rohem umístěnym vstupnim dveřím. Rychle jsem vytáhnul klíč ze zadní kapsy svejch kalhot a dveře jsem odemknul. Klíč jsem automaticky a bezmyšlenkovitě vytáhnul ze zámku a stejně bezmyšlenkovitě ho položil na nejbližší volnou plochu, kterou v tu chvíli byl parapet okna vedle dveří. Ty jsem přibouchnul a rozsvítil světlo v centrálním pokoji. V něm byla televize a před ní rozestavěnej sedací nábytek a taky vchod na terasu. A za nim, díky mym rychlym pohybům nedlouho, čekal Danny.

Ten ladně vklouznul dovnitř, hned jak jsem francouzský okno mírně pootevřel, a zase ho za sebou rychle zavřel. Trochu nečekaně mě rychlym přískokem k vypínači minul, zhasnul, a tím zahalil pokoj zpátky do šera. Do intimna, ve kterym se promítaly naše proti sobě stojící postavy na bílej závěs zakrejvající vejlohu terasy. Ten v tu chvíli připomínal stříbrný plátno letního kina, na kterym bylo možný sledovat to, jak se k sobě siluety obou hlavních hrdinů přibližujou. Nastalý napětí, vyvolaný mírnym alkoholickym omámením a dychtivejma pohledama, který jsme na sebe s Dannym celej večer na pláži vrhali, by se dalo posílat do elektrický sítě. To se ještě víc vystupňovalo až v přeskakující jiskření po tom, co se ke mně Danny přiblížil a naše rty se skoro dotkly. Pravou rukou sjel po mym levym rameni až k prstům, do kterejch propletl ty svý, a druhou rukou si mě za pas přitáhnul tak, že ten pohyb plynule přešel v dlouhej a intenzivní polibek.

„Toho jsem se nemohl dočkat, od chvíle, kdy jsem tě poprvé uviděl“ zašeptal mi do tváře z bezprostřední blízkosti, kterou si každym milimetrem svýho těla užíval. Pak se jeho rty znova dlouze nabažily těch mejch, jako by se chtěl přesvědčit, že se mu to jen nezdá. Jeho opálená bezchybná kůže ještě voněla dávno spícim sluncem a doháněla mě k šílenství, ale musel jsem ho zastavit: „Danny, promiň, ale já dneska na víc nemám! Dneska nebudu dobrej společník ani…“

Ani jsem to nestihnul dokončit a jeho ruka, kterou mě pořád držel za pas, mě k mýmu překvapení jednoduchym pohybem usadila do křesla stojícího po mym boku, a já tím byl chvíli zaskočenej. Danny se ale vzápětí posadil naproti mě do sedačky a nedovolil, aby mě moje zaskočení dlouho paralyzovalo: „Dami, neomlouvej se a nic mi nevysvětluj! Naopak já musím něco vysvětlit tobě. A doufám, že to tě uklidní natolik, že budeš ještě lepším společníkem, než jsi byl do teď.“

Já na něho v tom šeru koukal jako na zjevení, ale po hovoru s Andrém a s Donnou už jsem byl vycvičenej k tomu, že prostě musím naslouchat dlouhosáhlym vysvětlováním toho, co se to kolem mě děje. A u Dannyho jsem byl připravenej poslouchat nejen to… A klidně až do rána.

Jeho dramatická minipauza skončila: „Víš… Já nejsem úplně tak mimo, jak ti říkala a jak si také myslí Donna. V současné době jsem studentem na vojenské akademii, kde se připravuji na dráhu agenta v tajné službě, a už teď ovládám dovednosti, které tahle profese vyžaduje. Tahle práce byla už můj klukovský sen, proto mě tohle poslání neskutečně baví a dělám ho rád, a to i mimo školu. Takže abys mi dobře rozuměl… Spolupracuji s organizací ochránců pro zajištění tvé bezpečnosti. K tomu, co ti popisovala Donna, jsem se dostal z materiálů našich otců. A jak už i Donna řekla, nesouhlasím s tím, co naši dělají, proto jsem se rozhodnul, že ti pomůžu, a beru to i jako součást své přípravy na službu, kterou se chci v budoucnu živit. Proto jsem využil, jako jeden z nejlepších studentů v našem ročníku, svých nadstandardních vztahů s vlivnými lidmi v tajných službách a přes prostředníky nabídnul ochráncům svou pomoc. A to hned, když jsem zjistil, že tě naši objevili a že tady budeš pracovat.

Povedlo se, a tvá ochrana mi byla svěřena, ale předem předesílám, že nikoho neznám. Vše probíhá přes prostředníka, kterým je notář v Barceloně. Podrobnosti o tobě ani tvé závěti neznám, což je v postupu této organizace v normálu, jak mi bylo řečeno. Všechny ty tajnosti jsou pro zajištění toho, že se ke své závěti dostaneš postupně svým pátráním a objevováním jednotlivých střípků celé skládačky, přesně tak, jak si to představoval a vymyslel starý pán. Ten totiž podle toho, co po něm zůstalo, měl rád a obdivoval podnikavé lidi s důvtipem a odvahou a chtěl, aby se jenom tací dostali k jím ukrytým závětím. Donnu nechávám v nevědomosti, protože ona je partyzánka, nemá výcvik a ve své zbrklosti by mě akorát prozradila. Proto jsem jí nechal zorganizovat a uskutečnit to bláznivé předání varování, které provedla na pláži, aby měla radost. Ale musím jí uznat zásluhu za to, že vymyslela, jak se s tebou seznámit, ten večírek byla dobrá příležitost. Já bych jinak nesebral odvahu tě oslovit, přestože tě znám už od chvíle, cos vystoupil z letadla v Madridu. Od té chvíle tě sleduji a hlídám, a jediné, čím jsi mě zaskočil, byly tvé tajné odchody za běháním na pláž. Ty jsem nezaregistroval ani já. Jen ten první, protože jsi odcházel hlavní branou. Já jsem totiž pozoroval tvůj domek z restaurace a z ní není na tvou terasu vidět. Dal jsi mi tím dobrou a užitečnou lekci.

Ten třetí večer jsem jí byl ale překvapen a zaskočen, protože ty jsi zhasnul a kolem tvého domku byl klid, tak jsem se asi po čtyřiceti minutách rozhodnul odejít, tak jako dny před tím. Ale než jsem pomalu dopil a zaplatil, najednou jsem tě spatřil, jak se kulhající blížíš k domku Andrého. Nechápal jsem, kde ses tam vzal a nevěřil chvíli tomu, že jsi to ty, pak jsi tam u okna omdlel a on Tě přenesl dovnitř. To už jsem tě bezpečně poznal a pochopil, že mi něco uteklo. Tak jsem se nepozorovaně připlížil na jeho terasu a poslouchal jsem pootevřeným oknem to, jak mu vyprávíš o útoku, který jsi zažil na pláži.

Andrého znám dlouho. Vyrůstali jsme spolu a v pubertě si spolu občas klukovsky zablbli, ale nic víc… on není gay. Je to hodný kluk, a po včerejším večeru si myslím, že je taky ochránce, nebo přinejmenším informátor, který ti má dodat potřebné informace. Ale jak už jsem řekl, nemůžu to tvrdit na sto procent, navzájem o sobě členové týmu ochránců neví. Říkám ti to proto, abys byl v klidu. Od teď už jsi pod nepřetržitou ochranou, tou mojí určitě. No a před chvílí na párty, když Peter plánoval náš zítřejší výlet, bylo vidět, že máš obavy a vymýšlíš, jak se z toho vykroutit. Což chápu, nevěděl jsi o mě nic a Donna tě dost vyděsila. Proto doufám, že teď už pojedeš, a že si to oba užijeme, to místo, kam tě vezmu, je nádherné… Sám uvidíš!“

Usmál se na mě, což bylo vidět i v tom šeru, který nás obklopovalo. Položil mi ruku na koleno, aby fyzickym kontaktem potvrdil svoje slova, kterejma se mě snažil uklidnit, něco trochu vysvětlit a ujistit mě, že mu můžu věřit.

Přikryl jsem jeho ruku na mym koleni svou dlaní: „Díky, Danny… Už teď se těším!“

Ruku, kterou jsem mu u toho hladil, otočil tak, aby se naše dlaně spojily. Zvedl se ze sedačky, tím naše propletený prsty nadzvednul do vejšky mejch očí, a na kůži mýho zápěstí vykouzlil lehkej krátkej polibek. Druhej mi dal tvář, a když jsem jako reakci na jeho pohyby přizvednul hlavu, abysme si koukali do očí, znova se ke mně sehnul, opřel se volnou rukou o opěradlo křesla, ve kterym jsem seděl, a dlouze a vášnivě mě políbil. Po chvíli se naše rty odpoutávaly a vzdalovaly od sebe tím, jak se Danny pomalu vzpřimoval, až nade mnou úplně stál a řekl: „I když se mi vůbec nechce, musím tě opustit. Tady ti nic nehrozí, jen se prosím tě po mém odchodu pro jistotu pořádně zamkni. Já musím ještě něco zařídit a zítra tě vyzvednu v devět!“

Než ty slova dokončil, stál jsem i já, a to naproti němu skoro v jeho objetí, a držel jeho ruce spuštěný podýl těla tak, jako bych je takhle chtěl držet navěky, a pošeptal jsem mu: „Nemůžu se dočkat… Dobrou!“

„Dobrou!“ zaznělo už jen z jeho sladkejch rtů, který mě ještě jednou políbily, a než jsem se vzpamatoval z jejich opojný chuti, zmizel Danny na terase stejně tak rychle, jak z ní před chvílí přišel.

Francouzský okno jsem za ním přivřel na kliku, zatáhnul závěs mírně poodhalenej tím, jak se jím Danny protáhnul ven, a v tom jsem si všimnul, že klika podlouhlýho okna sousedícího s dveřma na terasu, který se táhlo podélně nad sedačkou stojící u stěny, je pootočená na mikroventilaci. Toho jsem si před tím kvůli zataženýmu závěsu nevšimnul. Moje mysl poblázněná Dannyho vyprávěním o agentech, ochráncích a zlosynech jen tak na okamžik zapřemejšlela o tom, že tou mikroventilací mohl někdo celej náš rozhovor vyslechnout a uniklo to i trénovanýmu Dannymu. Protože jsem ale nebyl poblázněnej jen jeho vyprávěním o tajnejch intrikách, ale i jeho charismatem, vůní a krásou, pustil jsem svoje myšlenky úplně jinym směrem a k úplně jinejm představám, a šel zamknout vstupní dveře. U nich jsem prožil leknutí z toho, že jsem klíč nechal venku v zámku, protože jsem ho nenašel na háčku vedle dveří, kam jsem ho obvykle pokaždý zavěsil. Po chvíli, kterou jsem strávil tím, že jsem očima pročesával nejbližší okolí zádveří a opakoval si nahlas: „Klíč, klíč… kam se ho jenom…“ jsem si všimnul osamocenýho klíče položenýho na parapetu okna a uvědomil si, že jsem ho, ve snaze co nejdřív vpustit Dannyho čekajícího na terase, nedal na obvyklý místo. Díky tomu bylo zažehnaný zděšení z představy klíče houpajícího se zvenku v zámku přístupnýho komukoliv jdoucímu zrovna kolem, a já se tak mohl uložit ke spánku. Moje usínání tehdy doprovázelo bláhový poblouznění z Dannyho polibků, který mě zbavily všech starostí a dokonce i slábnoucí bolesti z poraněnejch zad a pohmožděnin na noze. Tak krásně se mi už dlouho neusínalo.

Druhej den jsem nedočkavostí nemohl ani dospat a z postele jsem vyskočil ještě před tim, než mě z ní můj elektronickej kohout stihnul vytáhnout. Po ranní hygieně jsem skoro hodinu strávil probíráním oblečení, který jsem měl s sebou, a pořád nemohl trefit tu správnou kombinaci tak, aby vyjadřovala ležérnost a chtíč současně. Když jsem čirou náhodou od rozloženýho oblečení na posteli otočil pohled k hodinám visícím na zdi naproti ní, musel jsem to šílenství ukončit, protože do Dannyho příchodu zbejval už jen čas na klidnou snídani. Oblíknul jsem proto kousky svršků ležící nejblíž k ruce, který zbyly na posteli jako finalisti soutěže “Oslníme Dannyho“, a poklusem vyrazil do restaurace.

Tam byla pro mě, odjíždějící modelky a štáb připravená snídaně v podobě švédskejch stolů. Celej tým ještě vyspával po včerejší párty, a mohl si to dovolit, protože je čekal den bez povinností. Proto jsem byl v tu chvíli v restauraci první a užíval si díky tomu plnejch stolů prohejbajících se pod lahůdkama, o který se tu v předešlejch dnech sehrávala sice nevyhlášená a bezkontaktní, ale o to intenzivnější bitva, protože jsme na snídani docházeli všichni najednou, abysme zase všichni najednou dorazili na pláž k focení. Vychutnával jsem si myšlenku, která mi běžela hlavou jako nekonečná smyčka, která mi našeptávala to, jak ten den krásně začínal.

Během návratu ze snídaně jsem už z dálky viděl Dannyho klepajícího na dveře mojí jedenáctky, na kterou byl z chodníčku vedoucího od restaurace ničím nestíněnej výhled. Díky tomu i on zahlídl mě, a to v okamžiku, kdy na chvíli odvrátil svůj pohled směrem k restauraci. To vyvolalo, k mojí radosti, na jeho tváři okouzlující úsměv, kterej neztrácel na síle ani přesto, že jsem zvolnil svoje chvátání a pomalu kráčející si užíval pohled na usměvavýho krasavce.

„Neskutečně ti to sluší!“ přivítal jsem ho, když jsem dorazil na zápraží. „Proto jsem šel tak pomalu, abych si tě vychutnal. Jo a taky proto, že jsi tu o pět minut dřív,“ vysvětloval jsem mu zpomalení svojí chůze. Nechtěl jsem totiž, aby se urazil kvůli tomu, že jsem ho nechal čekat zbytečně dlouho, a taky aby věděl, že se mnou jeho vzhled dělal přesně to, co určitě chtěl, aby se mnou dělal, a potěšil ho tím.

„Ty jsi rošťák!“ usmál se doširoka ještě víc než před tím. „Ahoj! Taky vypadáš sexy,“ dodatečně pozdravil a věnoval mi na tvář polibek, který si dostatečně vychutnal zpomaleným provedením. „Promiň… Ale já už se nemohl dočkat,“ a pak se snažil vysvětlit a ospravedlnit svůj předčasnej příchod.

„Ale to přece vůbec nevadí… Já si dělal srandu! Jsem moc rád, že jsi tady! Jen si vezmu z domku doklady a vyrazíme. Pojď dál!“ pronesl jsem a přitočil se k zámku dveří, strčil do něj klíč a dveře odemknul. Jak se díky tomu dveře mírně pootevřely, Danny po nich sáhnul pravou rukou, tou druhou chytil mě kolem ramen a tím pohybem mě dostal dovnitř rychlejc, než jsem měl původně v plánu. Když jsme oba konečně stáli v předsíni, obě ruce položil na moje ramena, současně s tím zavřel vstupní dveře lehkym přikopnutím podrážkou svý levý boty a dal mi dlouhej a intenzivní polibek, přesně takovej, jakej jsem si pamatoval z předchozího večera, díky kterýmu se mi tak krásně usínalo.

„A taky jsem se nemohl dočkat tohohle,“ pronesl, když mě pustil ze svýho objetí, a moje nadšení nebralo konce, hlavně po jeho následujících slovech: „Ale na to bude dost času večer. Večer si to člověk víc vychutná! Teď už pojeďme, ať jsme co nejdřív zpátky!“

Nedalo se mu tenkrát odolat, a stejně tak teď nemůžu odolat pohodlí svojí postele ve Zlatym Lístku a konečně nastupujícímu spánku. Přestávám se převalovat, oči se mi pomalu samovolně zavíraj, a já se začínám propadat do snovýho poblouznění živenýho tim, že studium a výcvik na vojenský akademii mělo svý výsledky v podobě jeho sportovní a sexy postavy, silný osobnosti a odzbrojujícího pohledu, jakym musí bejt každej dobrej tajnej agent bezpodmínečně vybavenej.

Poslední dlouhý zívnutí, já zavírám oči a usínám. Vzpomínky na Dannyho a na Španělsko jsou ale rozjetý v takový intezitě, že pokračujou dál.

Danny vychází ze dveří mý jedenáctky jako první, já je za náma zamykám a oba vedle sebe míříme k jeho bílýmu roadsteru, německý značky se dvěma ledvinkama na mřížce chladiče, zaparkovanýmu u hlavní brány. Ten se s náma za malou chvíli žene nedalekou dálnicí směrem na jih. Čas kolem mě začíná plynout podle jinejch zákonitostí a já ho nevnímám úplně naplno, protože si užívám Dannyho přítomnost. Proto je docela i možný, že naše svižná jízda trvá dýl než oněch pár minut jako v mý hlavě, po kterejch se auto zastavuje na okraji údolí pozvolně klesajícího k moři. Posledních asi pět metrů toho klesání už nejsou ozeleněný nízkym travnatym porostem jako celý údolí, ale naopak jsou rozdrásaný střídajícíma se odstínama černý a šedý, kterou tam vykreslujou skály vystupující z moře.

Útesy jsou poskládaný do mírně ohnutejch pruhů, který jsou ponořený v mořský vodě do vzdálenosti asi dvacet metrů od břehu. Celý to skalnatý přírodní sousoší připomíná prsty lidský ruky, mezi kterejma se pravidelně v souladu s pohybem mořský hladiny objevujou asi desetimetrový gejzíry slaný vody natlačený vlnama do prostoru mezi skalistý prsty. Protože těch je přesně pět a neochvějně se zakusujou do mořskýho příboje, objevujou se na nebi před náma v jeden okamžik čtyři vodotrysky v synchronizovanym výskoku, kterej je pokaždý zakončenej impozantním rozčísnutím každýho z nich o špičatý skalní hřebeny a chaotickym návratem vody zpátky do moře. Tahle podívaná musí v každym jedinci stojícim v přímym kontaktu a v bezprostřední blízkosti s takhle čarujícim vodnim živlem vyvolat uvědomění si naší titěrnosti. A v těch přemejšlivějších i touhu prožít plnejma douškama potěšení a radosti, který tenhle svět a život nabízej. Protože ty můžou v mžiku zmizet stejně tak rychle, jako pohádkový gejzíry, tam na tom místě se rodící a vzápětí umírající. Malou chvíli po vystoupení z auta oba stojíme na zelenym trávníku a s patřičnou pokorou, já i s úžasem diváka prvně sledujícího to ohromující představení, mlčky se kocháme tou nádherou a vzduchem naplněnym rozprášenou mořskou vodou, jejíž miniaturní kapičky poletujou všude kolem nás.

„To je fascinující! Ty fotky musely bejt nádherný!“ s hlubokym obdivnym vydechnutím komentuju tu nádheru před sebou po tom, co jsem dostatečně uspokojil svoje romantický já, a stáčim svůj pohled od rachotících gejzírů k Dannymu a teprve teď vidím, že on na mě už asi delší dobu kouká.

Na moji poznámku reaguje jednoduchym, ale můj sluch těšícim: „To byly… Ale s tebou je to tady teď mnohem nádhernější!“

Burácející voda před náma ale nedovoluje ani jednomu z nás zaslechnout to, že nám někdo stojí za zádama a poslouchá náš rozhovor. A to až do chvíle jeho sebeprozrazení: „A taky tvoje kampaň bude nádhernější!“

Oba se otáčíme a koukáme z očí do očí za náma stojícímu Peterovi, kterej na naši otočku plnou otazníků reaguje pozvednutím obočí, jako by nechápal, proč jsme tak zaskočený jeho přítomností: „No, no… Netvařte se tak překvapeně! Vždyť jsem vás jsem vlastně poslal já! Jsem tu, protože vám chci ukázat něco, co v Dannyho kampani nebylo, a co jsem vymyslel pro Damiána! Pojďte!“ a každýho z nás jednou rukou bere kolem ramen.

Takhle spojený jako jeden muž a vedený Peterem vyrážíme směrem k útesu s divočícíma gejzírama. Peter se dívá jako v transu dopředu na moře a asi ani nevnímá to, že mi Danny škubavým pohledem očí naznačuje, abych se vysmeknul z Peterova objetí a ustoupil dozadu. Po všech těch varováních a informacích o lidech, který na mě maj spadýno z nejrůznějších důvodů, ani na moment nepochybuju o tom, že ho musím poslechnout. S vědomím toho, že je Danny ochránce a zřejmě ví, že Peter patří k těm špatnejm. Ostatně to jsem si na včerejším večírku, po tajný schůzce s Donnou, myslel skoro o všech, a hlavně o Peterovi. S nelogicky uklidňujícím pocitem, že má Danny armádní výcvik získanej v akademii, snad i na boj zblízka, a že asi plánuje úder k zneškodnění potencionálního agresora, se na svůj ústup začínám hlavně psychicky připravovat. Je mi totiž jasný, že to budu muset udělat navzdory Peterovu objetí a tím mu ukážu, že už víme o jeho úmyslech, a mohl bych tak ohrozit Dannyho, kterej zůstane tim pádem v Peterově dosahu o něco dýl než já. Proto se snažím udržovat s Dannym oční kontakt a dát mu při příhodný příležitosti mrknutím oka znamení před zahájením svýho ústupu. Danny ale svejma očima sjíždí nejbližší okolí a skály, ke kterejm se pomalu, ale jistě, všichni tři přibližujeme.

Až se v jednom okamžiku naše oči konečně setkávaj a mě je jasný, že to nebude na dlouho a jindy už se to nemusí podařit. Proto tenhle okamžik považuju za ten správnej k útěku a viditelně na Dannyho mrkám levym okem. Ten to opětuje a lehounkym pohybem pravýho víčka mi dává souhlas se zahájením mýho ústupu.

Neváhám a hbitě se předkláním. Tím se vysmekávám Peterově pravý ruce, která mě pevně drží kolem ramen. Protože on můj úhybnej manévr nečekal, jeho ruka ze mě sklouzává, a on tím nade mnou ztrácí kontrolu. Souběžně ho Danny, očekávající mou akci, atakuje pěstí levý ruky plnou silou do břicha. Peter se po uštědřenym úderu prohejbá v pase, předklání se a díky leknutí, který mu způsobuje náš neočekávanej útok podpořenej hřmotem právě se rodících gejzírů mořský vody, který nás všechny tři ve svym závěru smáčej až na kůži, ztrácí rovnováhu a díky tomu zakopává o špičku svý vlastní černý boty.

A protože se celá tahle akce odehrává ve zlomku vteřiny ve chvíli, kdy už stojí v místě, kde se zelená tráva mění v černotu kluzký skály padající do hloubky asi pěti metrů, na jejímž dně je nehostinný místo s kamenitou průrvou plnou ostrejch balvanů omývanejch mořskou vodou, vydává ze sebe Peter děsuplný vykřiknutí. Je mu v ten okamžik totiž jasný, že už není cesty zpátky a on skončí tam dole.

Já se po svym vyškubnutí z jeho objetí úskokem dostávám o pár kroků vzad na trávu, kde sice ještě dostávám sprchu z padající masy vody, ale jsem tam už mimo nebezpečí. Po pár metrech chůze pozpátku, po kterejch jsem ztratil rovnováhu a posadil se na zadek, s hrůzou sleduju dechberoucí a srdcervoucí scénu, běžící mi před očima jako zpomalenej film. Chtěl bych tu scénu vrátit a natočit jí jinak. Překreslit to, jak se sklouzávající levá ruka padajícího Petera stále držící Dannyho za jeho levý rameno, chytá za jeho černý triko, který tím napůl vyhrnuje a stahuje ho Dannymu na hrudník. Už, už to vypadá, že vrávorající Peter úplně ztrácí kontrolu nad svym pádem, a že se Dannymu povede triko úplně svlíknout přetažením přes hlavu a tím se osvobodit z nebezpečnýho spojení s Peterem. Stejně jako Peter ale i Danny stojí moc blízko kamenný rokli. Na kluzkym povrchu, vyhlazenym neustále padající vodou, se mu smeká noha a dolů letící Peter ho svou vahou stahuje s sebou do rokle.

Po tom, co oba svym pádem mizí z mýho zornýho pole, se nemůžu hrůzou ani pohnout a jen bezmocně sleduju okraj útesu. Snad v naději, že se Danny vyškrábe nahoru po tom, co se zachytil o nějakej výčnělek na stěně rokle. Ale nic se neděje a Danny se neobjevuje. Jsem bezmocnej a vyděšenej tak, že nemůžu ani popadnout dech. Snažím se zhluboka dejchat, ale nejde to. Hrudník mi divoce poskakuje nahoru a dolu, jak se snažim nabrat do plic dostatek vzduchu, ale přesto pořád cejtim dusivou trýzeň. Mám pocit, že hrůzu, která se právě odehrála před mejma očima, nemůžu přežít, a na místě se jejím dozníváním udusím.