Gay povídky

Když usedala na postel s pohledem upřeným na obraz, již věděla, že tohle ještě není konec a čeká ji neskutečná a těžká cesta k naplnění jejího osudu.

Nahádžem do košíka posledné veci z maminho zoznamu a poobzerám sa po predajni. Marian stojí pár metrov odo mňa a sleduje ma. Nečaká však, že niečo ukradnem. Toto sme si už vyjasnili. Skôr tuší, že sa k nemu dnes zas pozvem. Nesklamem ho a prejdem rovno k nemu. „Potrebujem šukať,“ poviem potichu. „Spíš potřebuješ ztřískat,“ uškrnie sa. Podvihnem obočie a on prikývne. Takže sme sa dohodli. Zďaleka nie prvýkrát. Vlastne sa už podobným spôsobom stretávame viac ako dva mesiace. Samozrejme nie vždy mu oznamujem, že potrebujem šukať. Niekedy ma pozve on. Niekedy na seba len kývneme a on už vie, že budem podvečer čakať u jeho auta.

Měl Edu doma jen jednu noc a jen ten pocit ho ukolébal natolik, že spal tvrdě a beze snů, ale minulé týdny prožil v silném stresu nebo najetý a opilý. Když už usnul, trápily ho noční běsy doprovázené živými obrazy mrtvého Marka a běsnícího děda. Temnota – věděl, že je jí obklopený. A byl si jistý, kdo by ji dokázal velmi dobře odehnat. Ještě než stihl řádně zanalyzovat poslední myšlenku a zapudit ji s tím, že nemá právo o nic žádat, otočil se na Edu a vyhrkl: „Mohl bych tě obejmout?“

Tento příběh popisuje mou první pořádnou zkušenost, tři roky zpět, kdy mi bylo čerstvě osmnáct. Už od mládí jsem věděl, že mě přitahují kluci i holky. S holkami mi to moc nešlo a u kluků bylo těžké říct, jestli jsou taky na kluky. Jak šel čas, přišla i má první potřeba zažít něco skutečného. Ale jak?

To jsem asi neměl dodávat, protože mě vzápětí Kid nabírá nártem do rozkroku. Naštěstí je již částečně pod parou, lehce vrávorá a jeho kopanec se vychyluje, noha mu klouže po mém stehně a nabírá mě mezi levou koulí a rozkrokem. Koule to částečně schytává, ale lepší, než kdyby mě nabral přímo. Přesto se předkláním, což si debílek Kid vysvětluje podle svého se slovy: „To abys nebyl drzý.“

Nenápadně k němu stočím oči a usměju se při vzpomínce, jak mu to v tý jeho uniformě sekne, a zároveň při představě, že když teď zase začne chodit do práce, uvidím ho v tom jeho sexy pracovním úboru častějc… „Co se křeníš?“ všimne si Ondra mýho nenápadnýho pohledu. „Nic,“ pokrčím rameny, „prostě se těším!“ Na co konkrétně, to si nechám pro sebe. „To se teda těš!“ zatváří se temně, ale v očích mu taky natěšeně jiskří. „Protože dneska vyhraju, zítra si svou výhru vyberu – a ve středu se z toho budeš celej den pod mým dohledem kurýrovat! Skoro to vypadá, že ti ani všechny tvoje volna nebudou stačit!“ „Ještě chvilku pokračuj – a rovnou dám výpověď, abych mohl v tý tvý přísný péči zůstat napořád! Zní mi to o dost líp než náplň mý práce,“ zamrkám na něj, a on nade mnou jenom s odevzdaným úsměvem zavrtí hlavou.

Tomáš se díval do zrcadla a popáté za pět minut si upravoval límec košile. Károvaná košile, kterou nosil jen na svatby a pohřby. Dnes k ní přidal nejlepší džíny a boty, které nekřičely "dílna". Pořád se cítil jako v kostýmu. Piliny pod nehty vyškrábal už počtvrté, ale něco tam pořád zůstávalo. Ruce měl drsné od práce, na palci jizvu od pily, kterou utržil před dvěma lety. Představil si, jak si bude potřásat s otcem té premiantky. Určitě další chlap v obleku, hladké dlaně, drahé hodinky. Jako Pavlínin nový muž.

Když jsme pomalým krkem došli tak sotva do poloviny mostu, nasměroval mě po schodech dolů ke Střeleckému ostrovu a mě napadlo, jestli v tom kufru není nakonec nějaká mrtvola a já se nemám stát pomocníkem při zahlazení zločinu v chladných říčních vodách. Což by minimálně, pokud šlo o hodnocení důvěryhodnosti mé osoby z jeho strany, bylo jistě potěšující vyznamenání. Do zločinného spolčení si jen tak někoho nevyberete. Na druhou stranu tomu by asi neříkal kultura. Další možností bylo, že v kufru se skrývá mobilní pimprlové divadlo a já s ním budu v noci na chodníku hrát představení pro obveselení podnapilých turistů. I když v tom případě bych snad předem dostal aspoň obrázkový scénář. Vcelku nepřekvapivě to nakonec nebylo ani jedno z toho. Ačkoliv komedii si pro mě skutečně přichystal a přiměl mě v ní navíc ještě i více či méně dobrovolně účinkovat.

Auto se rozjelo, tentokrát konečně správným směrem, a jeho tělem se rozlila zvláštní úleva smísená s čímsi důvěrně známým a svým způsobem také neskutečně nostalgickým. Nejeli nijak extra rychle, přesto se však téměř přirozeně chytil Damiana za paži. Nijak ji nedrtil. Spíš potřeboval fyzicky cítit, že jsou tam oba dva. Pořád se mu špatně pobíralo, co všechno se kolem něj dělo, srdce měl těžké, ale jel domů.

Tomáš zastavil svůj modrý Ford na krajnici dálnice, když uviděl muže s nataženou rukou. Bylo po sedmé večer, slunce se chýlilo k obzoru a on měl ještě dvě hodiny cesty do Prahy. Obvykle stopařům nezastavoval, ale něco na tom muži ho zaujalo – možná způsob, jak klidně stál u silnice, nebo prostě fakt, že vypadal stejně unavený jako on sám.

To indiánské mučení, co jsem měl právě za sebou, bylo sice tou nejúžasnější stimulací, jakou mi kdo kdy poskytl, ale cítil jsem, že je toho minimálně pro tu chvíli až dost a víc už bych asi nevydržel. Napadlo mě, že mě svým způsobem tak trochu znásilnil. Nebo spíš zmermomocnil. Do té postele jsem mu přece jen vlezl sám, o tom nebylo sporu. Stejně tak ovšem nemohlo být sporu o tom, že mě natlačil někam, kam bych se sám od sebe jen tak neodvážil. Jestli to vnímal stejně, netuším. V okamžiku, kdy se ze mě konečně svalil, se však nedalo nevšimnout, že dýchá téměř stejně vyčerpaně jako já.

Přišel první polibek. Spíš oboustranně nesmělý. Jako by se vzájemně ptali, mohu? Sedli si na pohovku a přitáhli blíž stolek. Napili se vzájemně ze svých sklenic. Milan cítil obrovskou touhu po mladíčkovi, co se tolik podobal jeho dávné lásce. Třiadvacet let zmizelo. Arne ho stahuje k sobě na pohovku. Jazyky spolu bojují v jejich ústech, zatímco ruce osvobozují jejich těla. Nic, nic se za ta léta nezměnilo. Rašící chloupky na prsou a malé znaménko.

Nejednou jsem měl ptáka napatlaného leckjakým kekelem. Šlehačkou počínaje, přes marmerádu, med, šampus, whisky, olej, kaviár, různé omáčky a dezerty až po vazelínu jak lékařskou tak strojní, a i kolomazí a dehtem. Dokonce mi ho jedna náruživka mazala rašelinou a pak jsem jí ho musel narvat dovnitř. Prý to bylo léčivé.