Gay povídky

Nyní se usmál taky, jen lehce a pohladil ho po tváři. Hebká pokožka hřála, chtěl ji ochutnat polibky, ale potlačil tu touhu a začal knoflíček za knoflíčkem rozepínat jeho košili. Pomaličku odhaloval jeho bledou kůži, až spatřil malé bradavky. Lehce, jen jakoby mimoděk po nich přejel prsty a fascinovaně pozoroval, jak reagují na ten letmý dotyk. Edovi se na pažích objevila husí kůže, téměř neslyšně vydechl a spokojeně přivřel oči.

„Vildo, Vilímku můj, vzbuď se,“ skoro brečel Marek, když držel zmítajícího se Viléma v náručí. Dnes se Vilda svého snu držel velmi pevně, a ne a ne se probudit. „Trápíš se kvůli mně a já nevím, jak ti to mám říct, pomoz mi trošku.“ Vilém se náhle uklidnil, ale spal dál, dnes se Markovi nepodařilo ho probudit. Marek Viléma nepustil, nedovolil mu, aby se vrátil ke své noční můře. Zato v Markově hlavě se jedna noční můra začala usazovat. Červík, který mu šeptal: „Čím déle to budeš tajit, tím víc bude trpět a tím horší to bude mít následky.“

Prichádzam do čakárne urológa v trnavskej poliklinike. Sedí tu možno desať mužov rôzneho veku. Sadnem si bokom od dverí ambulancie, kde sú ešte voľné dve stoličky. Aj by som si zdriemol, ale je tu cítiť ten nepríjemný nemocničný zápach. Ten si pamätám ešte z mladosti, keď som bol na Prednej Hore za mojím kamarátom Andrejom. Hrozná spomienka. Tak iba zatvorím oči, hlavu opieram o stenu a uvažujem nad tým, ako mi bude asi znovu doktor strkať tú nepríjemnú štipľavú tyčinku do dierky na penise. Už som to raz zažil. Aj teraz mám podobný zápal, vtáka ako v ohni, rezavú bolesť pri močení. Zrazu sa ozve škripotavý zvuk dverí. Vchádza mladý štíhly chalan, biela šiltovka, pod ňou hrdzavá ofina. Posadí sa vedľa mňa, malý ruksak si položí do lona. Tichým hlasom sa spýta, kto je posledný na rade.

Následující dopoledne bylo pro mě utrpením, seděl jsem v lavici ve škole a jenom myslel na to, co se stane odpoledne. Minuty se táhly a já každou chvíli měl v kalhotách pěkně těsno. Nakonec jsem to přežil bez toho, aby si někdo něčeho všiml, a hned jak skončila výuka, tak jsem spěchal domů se připravit na odpoledne. Zkontroloval jsem zprávy od Milana, udělal si hygienu a vyrazil vstříc dobrodružství. Cestou mě ale začaly napadat různé myšlenky, že bych to vlastně neměl dělat a radši bych se měl otočit a jít domů. Ale něco uvnitř mě mě táhlo dál, až jsem stál pod Milanovým domem. V rychlosti jsem mu napsal, že čekám dole, a téměř okamžitě mi odepsal, že jde dolů. V ten moment se mě zmocnila panika, chtěl jsem utéct, ale Milan byl rychlejší.

Robinovi se firma skutečně rozjela a to takovým tempem, že i já, který byl v tomto směru optimista, jsem byl překvapený, jaký byl zájem. Zpočátku to byly zakázky v rámci okresu, pak už jezdil v rámci kraje a jednu zakázku měl až na Vysočině. Po roce jsme tak stáli před dalším rozhodnutím, Robin přestal stíhat, i když pracoval od rána do večera i přes víkendy. Byl chudák zmordovaný, což si vybralo daň na našem společném životě.

Nábřeží se vylidnilo. Zůstali jen ti nejzoufalejší. Ti, pro které je bouře menší zlo než hlad. Francis Fitzgerald stál opřený o zavlhlý dřevěný kůl starého mola. Úřední kabát nechal na ubytovně. Teď měl obnošenou vlněnou kazajku a čepici naraženou hluboko do čela. Ruce vražené v kapsách. Ramena stažená zimou. Vypadal přesně tak, jak měl vypadat, jako jeden z těch mnoha mladíků, kteří tady každý večer čekají, jestli jim noc nepřihraje drobek štěstí, když už den se k nim otočil zády.

„V dzedovim lodnim kufru jest šicko.“ Vzpomněl jsem si na nezajímavý dědův lodní kufr, plný ještě méně zajímavých papírů. Tak jsem to bral, když jsem byl malý kluk a snil o tom, že je v něm nějaký poklad pirátů. Vypadal totiž tak, jako to ukazovali ve filmech, ale byly tam pro mne jen nezajímavé papíry.

Slávek pak nemohl usnout. Nebylo to kávou, ale nějak moc musel myslet na Kamila. Zkusí zítra načít hovor o holkách. Uvažování ho pěkně nabudilo a nakonec se udělal do malého froťáčku. Jen aby u toho nezůstalo i dál. Vzpomínal na své začátky. Jeden spolužák se mu líbil už někdy v šesté třídě. To ještě nevěděl, proč to tak je. Něco zaslechl, když kluci mluvili o buzerantech. Velice se bál, že by mohl někým takovým být. Ale nemohl se zbavit podobných pocitů. V osmičce už věděl skoro všechno, jen to byla pouhá teorie. Dát někomu takový pocit najevo neměl odvahu.

„Začaly se mi zdát sny,“ oznámil Vilém psychiatrovi na dalším sezení. Doktor Hořčička se pohodlně opřel do křesla a zadíval se na Viléma. „To je dobré znamení.“ „No zdá se mi pořád jen jeden sen, ale den ode dne je jasnější,“ doplnil Vilém a odvyprávěl doktorovi obsah tohoto snu. Doktor trpělivě vyčkal, až jeho pacient dokončí své vyprávění a pak mu položil otázku: „A co si o tom snu myslíte?“ „Prosím?“ „Jak na vás ten sen působí?“ zpřesnil dotaz doktor. „Děsí vás? Uklidňuje? Nebo něco jiného?“ „Já nevím, pane doktore, možná…,“ zamyslel se Vilém, „ napoprvé mě asi vyděsil, ale teď mě naplňuje nadějí, že se to v lepší obrací.“

Na začátek prázdnin jsme se těšili, o prodlouženém víkendu jsme chystali po letech zase vandr. Čistě pánská jízda, naše parta, a jako nováčky jsme přibrali Libču s malým Fildou. Popravdě jsem moc netušil, jak to naplánovat, bylo jasné, že musím ubrat v kilometrech, s Robem jsme se shodli, že nějakých deset, dvanáct kiláků za den by mohli zvládnout. Tohle kvitovali i kluci z party, bude to volnější, nebudou tak utahaní a bude se častěji odpočívat. Naplánoval jsem trasu z Kaplice do Nových Hradů, trochu náročnější na kopce, na což později nadával hlavně Pucek, ale vzhledem k denní vzdálenosti jsme si to mohli dovolit.

Usadil se do svého snového křesla a v duchu si představoval Honzíka. Viděl, jak se mu na teplácích tvoří malé pohoří. Rozesmál se. Stáhl je i s trenkama a zálibně si prohlížel stavící se penis. Ostatní domy byly níž, tak mohl svoji fantazii vybít jako jindy v křesle. Vždycky se první vloudila vidina Mildy. Používal pánský parfém s jemnou, ale děsně vzrušující vůní. Ústa, uši, krk. To bylo neskutečné nabuzení při polibcích a líbání nahoře. Dole v klíně voněl úplně jinak. Jeremy by nikdy neřekl, že vůně může být i drsná. Skoro zvířecí.

Život se nám trochu změnil, kdo by si byl pomyslel, že nástup děcka do školy je až taková změna. Dohlížet, jestli a jak Libor zvládá učivo a úkoly, zabralo dost času. Hlavně když nevěděl a potřeboval poradit, tápali jsme, co po něm to školství vlastně chce, a sem tam se stalo, že jsme mu s úkolem pomohli tak dobře, že to paní učitelka vyhodnotila horší známkou. Naštěstí byl Libor docela samostatná jednotka, dobře chápal, a tak tyhle eskapády byly spíše výjimkou.

Filip se cítil divně. Ještě má na čele kousek náplasti a zarudlý ret, pár modřin na zádech a tady ho berou jako kamaráda. Byl by rád, kdyby to tak bylo. Ale je to všechno jen díky jejich novému učiteli. Ten je taky zvláštní. Když ho Slávek vyprovázel před domovní dveře, podal mu ruku. „Přijdeš ještě?“ V té otázce byla skrytá naděje i obava.