Dredař na treku 1

Autobus, jehož házení a drásavý funění v serpentinách šplhajících do kopců mi už začínalo s žaludkem dělat psí kusy, nás konečně vyklopil na vopuštěný zastávce uprostřed nekonečnejch luk a lesů. Vyklopil skoro doslova, protože tady, kde lišky (a lišáci) dávaj dobrou noc, samozřejmě mezi jeho podlahou a štěrkovanou krajnicí pustý silnice zela snad půlmetrová mezera. Kevin se mi z autobusu doslova vrhnul do náruče a jeho vozejk, vověšenej jak vánoční stromeček spakovanym stanem a další bagáží, jsme vytáhli až potom. Stylovej začátek tohohle tripu.

První kilometry z těch pár desítek, který nás v příštích dnech čekaj na treku, kterým dáme civlizaci na pěknejch pár dní sbohem, ubíhaj docela rychle, takže se ani necejtím jako takovej blázen, že jsem před pár tejdnama, sotva jsme spolu začli chodit (nebo teda napůl chodit, napůl jezdit, hehe) kejvnul na to, že vyrazíme někam pod stan. A jasně, že ne do nějakýho kempu k rybníku, kde se prodávaj klobásy a langoše. Vo tom, že Kevin přijde s ňákou takovou šíleností, jsem přitom nemoh‘ pochybovat ani na vteřinu, když mě chytil kolem pasu a dal mi pusu na záda se spikleneckejma slovama: „Lásko, měl bych nápad.“

Na uježděný cestě, vinoucí se mezi nízkejma smrčkama, držíme skoro pochodový tempo. Ztrpčuje  ho akorát pálící slunce, co nás brzo nutí sundat sofčelky, který se v ranním chladu zdály jako nutnost. Za chvíli, jak postupně vodkládáme jednu šlupku funkčního prádla za druhou, pokračujem voba svlečený do půl těla. Popruhy krosny se mi tím do holý kůže ramen zakusujou čím dál vostřejc. No co, přiznám si (pořád trochu stydlivě), aspoň se můžu kochat pohledem na Kevinovo světlý vypracovaný tělo, na kterým pomalu začínaj vyskakovat krůpěje potu, a jeho svalnatý ruce, zabírající do trochu zešikmenejch terénních kol jeho vozejku v rytmu nějakýho hitu, kterej si k tomu pobrukuje.

Tvl, eště nedávno by mě ani v divokým snu nenapadlo, že se budu na mužský tělo někdy koukat pod tímhle zornym úhlem. Než jsem potkal tohodle pohodovýho kluka, kterej mi ukázal, že všecko je jinak. A vzal to hodně vostře.

***

Krajina kolem se stává čím dál divočejší a skalnatější. Pro naši stezku platí samozřejmě totéž.  Pořád víc a víc šutrů a vejmolů.

„Fuck it,“ komentuje Kevin polohlasně pokaždý, když mu kola zapadnou do díry po vymletym kameni. Takže se čim dál častějc musíme do vozejku zapřít voba, teda  když Kev po několika  pokusech konečně připustí, že to jinak nepůjde. Ale postupujem dál, yes, a to se počítá!

Když konečně stojíme (teda můj parťák furt sedí, abysme byli přesný) na plochým návrší, na který jsme se posledních pár hodin drápali, pot už se z nás vobou řine jak pramínky horskejch potoků. Který si mimochodem často vybíraj jako místo svýho vybublání na povrch prostředek pěšiny, takže nohy máme pěkně zacákaný blátem.

Zároveň nás pleská do vobličeje čerstvej horskejch vzduch. Nemůžem se vynadívat, až po vobzor samý lesy, louky, jezera, kopce. Naše ruce se navzájem najdou a prsty propletou.

Z vršku do sedýlka cesta mírně klesá, je celkem široká a vysypaná šotolinou, takže Kev to dolů docela rozjíždí. Batoh, pověšenej zezadu na vozejku, mu nebezpečně nadskakuje a konce jeho staženejch dredů divoce vlajou.

„Hej, Keve!“ řvu na něj, ale v pofukujícím větru samozřejmě nemůže nic slyšet.

„Mi ujedeš se stanem a já tu v noci mám asi sám zmrznout, co?“ rádoby se na něj vobořim, když ho konečně pod svahem dobíhám. Chytám a tahám ho za kštici.

„Si piš,“ Kevin se rošťácky směje a couvá přede mnou s přizvednutejma předníma kolečkama, „naštěstí pro tebe mi došlo, že máš u sebe večeři, tak musim čekat, no.“

Řach! Najede nevědomky do odvodňovací strouhy napříč cestou a vozejk, vzadu přetíženej bagáží, se s ním převrací na záda. Zatrne ve mně, jakou si asi musel dát pecku do hlavy, ale hned vidím, že jeho bohatej drdol tu ránu pohltil naprosto suverénně.

„Máš kliku, že seš takovej vlasatec, ty zvíře!“ vrhám se přes překocenej vozejk na jeho trup a pořád eště v předstíranym vzteku se mu na kamenitým povrchu zapřu vo ramena ramenama. Za pár vokamžiků už se proplejtaj naše jazyky a na bradě mě škrábe jeho hustý strniště.

„Hej vy tam, všecko v pohodě???“ vozve se naléhavě ňákej hlas.

Přece jenom – vykusujem se v prachu uprostřed cesty pod převrženym invalidnim vozejkem. Na horský cestě asi trochu nečekanej výjev.

„Jo tááák, kluci si tu jenom hrajou,“ komentuje vzápětí ten ženskej hlas, kterej se mezi tim evidentně přiblížil, zatímco se snažíme rychle se sebrat ze země. Podám ruku Kevovi, kterej se na svejch silnejch packách pokouší zvednout na kola. To už ale jsme skoro vobstoupený skupinkou mladejch lidí s krosnama.

„Jak jste se sem proboha dostali s tímhle?!“ ptá se jeden z kluků nevěřícně.

„Nebuď tak nevomalenej, Seane!“ sykavě ho vokřikuje vedle stojící holka.

„Po cestě, asi?“ uchichtne se Kev a krčí ramenama , „vy jste sem přilítli vzducholodí?“

„Heej, chci jenom říct, že fakt dobrý,“ plácne Keva kluk po rameni, „pěkná kérka, by the way.“

„Tvoje taky neni špatná,“ zakření se Kev na kluka, jehož ruka je až po zápěstí skoro černá.

Zaplašim v sobě tu lehounkou žárlivost z toho, že na Keva někdo šahá.

Vzájemně porovnávám plány treku, maj mezi sebou drobnej spor kudy, tak Kev vytahuje mapu a vyjasňujem si to.

Zatim ale míříme stejnym směrem, takže dál vyrážíme společně. Jejich nabídku, jestli nechcem vzít ňáklý bágly, ale samozřejmě vodmítáme. Todle dáváme sami, to je snad jasný, ne?

Trasa se trávou a zelenofialovejma vřesovištěma vine, jak jinak, zas nahoru. Kevin zabírá, co mu síly stačej, ale v rozblácený strouze mu kola věčně podkluzujou a rozmnožujou vodstřikujícíma hnědejma kapičkama drobný pihy na jeho nahym trupu. Po nějakým čase musíme dát voraz, přestáváme jim stačit, i když kvůli nám dost zpomalili. Nabízej, že na nás počkaj, ale je nám jasný, že musíme pokračovat  po vlastní ose. Loučíme se, párkrát se na nás eště vohlídnou a po chvilce se jejich štěbetání z dálky ztrácí v šumu větru běžícího trávou. Jsme zas sami dva uprostřed nekonečný přírody. Slunce už nabírá čím dál sytější nádech, stíny se pomalu prodlužujou, a to nás  jasně vybízí, abysme se  pomalu začli rozhlížet, kde podniknem náš dnešní bivak.

„Co tady, lásko? Tady by nemuslo moc foukat,“ vybírá Kev travnatej plácek kousek vod začínajícího řídkýho lesíka.

Zakotvíme tam, shodíme bagáž a Kevin sesedá do tuhý horský trávy. Škube zadkem zmoženym celodennim tlakem a rukama si protahuje  nohy.

Lehám si do trávy vedle něho a voba se necháváme unášet vokolnim klidem, rušeným akorát  bzučenim much na kravincích. Kterejch je tu všude plno.

„Víš, že se taky v jednom válíme?“ všimnu si až za chvilku. Posouváme se vedle. Čich nás nevaroval.

Pot se z nás dneska jenom lil a nalepený vedle sebe cejtíme, jak moc sami voba smrdíme. Jenomže honestly, já se toho Kevova vostrýho chlapskýho pachu stejně nemůžu nabažit.

Kev relaxuje v trávě s rukama za hlavou, s prstama propletenejma jeho teďka polorozpuštěnejma špinavě blond dredama, a se zavřenejma vočima vo něčem sní. Jeho povotevřená pusa postupně nabírá zamyšlenej výraz.

A zatím se ňákej zbloudilej mravenec vydal na cestu po jeho pihovatejch prsou a šimrá ho přímo na bradavce. Vyvinutej prsní sval mýho parťáka lehce zavibruje, jak se ho reflexivně snaží setřást, ale  hmyzák, kroužící kolem toho růžovýho výstupku, má výdrž. Nevypadá to, že by Keva probral.

Naklonim se, slíznu ho jazykem z Kevovy slaný bradavky a vodplivnu. A Kev, aniž by votevřel voči, se zas šibalsky usmívá.

„Jsme si pro změnu ustlali v mraveništi?“ posadí se a protírá si voči, „pojď, dem připravit pořádnej pelech“.

Je na to nejvyšší čas. A taky na pár dalších nevodkladejch úkonů. Třeba osobní hygienu…

„Tohle teda bude prdel,“ vodtuší Kevin dvojsmyslně pobaveně a začíná si vrtivejma pohybama svlíkat kalhoty.

Na kraji lesíka mezi dvěma smrčkama vyhrabu jamku a narafičim nad ní skládací sedátko s dírou uprostřed, který pro tendlec účel taky táhem s sebou.

Mezitim se k němu Kev po zemi po zadku přesouvá, chytne se vobou kmenů a dřepne si na tu improvizovanou latrínu.

Láhev s tryskou na vomytí a vlhčený ubrousky tu má, takže…

„Zlom vaz,“ mrknu na něj a plácnu ho po zádech.

***

„Všecko cajk?“

Když se Kevin zas vynoří z lesa, jsem zvědavej, jestli všecko fungovalo tak, jak jsme plánovali.

„Si piš, v lese se kadí líp jak v pětihvězdě,“ tlemí se Kev.

„Jak se kadí v pětihvězdě?“ gebim se. Ne že bych to někdy zažil.

„Nemám šajn? Ale ptáci ti tam k tomu nekoncertujou, hádám?“

„Kej, no, přesvědčils mě, musim to taky vyzkoušet,“ mizim do lesa. Když už jsme si to tam tak pěkně připravili…

Poslední kolíky stanu zatloukáme se soumrakem.

„Támhle to by měl bejt Velkej Vůz a kus vod něj bejk?“ snažim se vzpomenout si. Užasle civíme na teďka už úplně inkoustově modrou voblohu.

„Tak pojď, bejčku,“ dá mi pusu na ucho a chytí mě kolem pasu.

Soukáme se voba nahý do stanu.

„Nebudem plejtvat teplem, ne?“ mrkne na mě.

Spíná voba spacáky do jednoho velkýho, dvojitýho.

„Ale ne že mě budeš v noci kopat,“ dobírám si ho.

Rošťácky vycení zuby a vyjede po mě, v uzoučkým prostoru mu jen tak tak ucuknu. Narážím do plachty stanu, která se rozvlní, jako by chtěla spadnout. Asi jsme ho měli přeci jen zatlouct líp.

„Čkej,“ zastavim ho, když nás chce zazipovat.

Natáhnu se ke krosně.

„Eště nedávno ses tvářil jak stoprocentní heterák,“ vyprskne, když vidí, jak vytahuju tubu s gelem. Jeho vlhčený ubrousky se budou taky hodit.

„A cos myslel, že tu dokážeme před tou naší láskou utýct?“

„No já před ní neuteču rozhodně,“ řehtá se Kev. A konečně náš zip zapne.