SEBASTIÁN

Pomalu se vracím domů. Měl bych pospíchat, abych byl v práci čas. Ale mám tak dobrou náladu, že je mi to jedno. Vojta už několik minut očichává keřík a já ho nechávám. Mám chuť se rozběhnout a poskakovat jako malej kluk, jako bych tu radost nemohl udržet v sobě. Než abych skákal po chodníku jako blázen, radši zavolám Tomovi.
„Ahoj,“ pozdravím ho.
„No ne, ty žiješ.“
„No jo, žiju. To bys neuvěřil, co se stalo.“
„No, tak povídej. Nebo to chceš probrat u kafe?“ zeptá se.
„Musím do práce. Nechceš se stavit?“
„Odpoledne bych mohl zaskočit.“
„Dobře, hele já už fakt musím.“
„Jasně, tak čau.“
„Ahoj. Tomu neuvěříš,“ dodám ještě rychle a položím telefon.

Neděle se táhne. Nudím se, nic se neděje, za což bych měl být vlastně rád. Konečně se objeví Tom.
„Ahoj,“ pozdraví mě a obejme mě.
„Čaau, to je dost, že jsi tu, já už to musím někomu vykecat.“
„Tak povídej, koho jsi přetáhnul.“
„Daniela.“
„Děláš si prdel?“ vyvalí na mě oči.
„Ne, zůstal u mě až do rána a teď si pořád píšeme. Já jsem se do něj fakt zbláznil, Tome.“
Tomáš zírá před sebe a nic neříká.
„Posloucháš mě? Chápeš to?“
„Ne, nechápu, myslel jsem, že na něj kašleš.“
„Ale to jsem nečekal, že se to vyvine takhle. Já vím, že je to celý v háji, ale já ho asi fakt chci.“
„Vždyť ho vůbec neznáš,“ namítne.
„No a? To vadí?“
„Možná trochu.“
„Ježíš, Tome. Chceš kafe,“ změním téma, když vidím, že se mnou moje absolutní štěstí asi sdílet nebude.
„Ne, já docela spěchám. Do kolika tu dneska jsi?“
„Do osmi. Proč?“
„Ale, jen tak. Takže do osmi?“
„Jo do osmi,“ zakroutím hlavou.
Tom jen zvedl ruku na pozdrav a vycouval ze dveří.

Byl nějakej divnej, celkem mi to vrtá hlavou. Tom byl moc hodnej kluk a jestli se něco děje, měl mi to říct. I když to možná občas vypadá, že ho jen využívám, tak ho mám fakt rád a nechtěl jsem, aby byl smutnej. On si vůbec bere všechno nějak moc k srdci.
„Sebastiáne,“ přijde za mnou Kamil.
„No?“
„Můžeš tu zůstat o chvíli dýl?“
„Proč?“
„Igor musel vést babičku do nemocnice, zlomila si nohu v krčku nebo co. Říkal, že dorazí co nejdřív, ale dřív jak v devět to nebude.“
„Co se dá dělat.“
Paráda, chtěl jsem jít v tom večerním tichu zapadajícího slunce běhat, místo toho budu trčet tady bůhví dokdy.

Za deset minut devět. Nervózně vyhlížím Igora, už chci vypadnout. Vojta sice chrápe pravděpodobně v mojí posteli, ale stejně z toho mám špatný pocit nechávat ho tak dlouho samotnýho doma.
„Jedeme,“ zakřičí na mě Kamil. „Nějaká autonehoda za městem,“ hlásí mi po cestě.
„Kolik je tam aut?“
„Jedno a jeden člověk.“

Bože, čeho jsou ti lidí schopní.
„Co to je sakra za magora,“ zakleju nahlas, když to vidím.
Tu silnici za městem znám, nepřijde mi na ní nic nepřehlednýho a auto z dálky nevypadá tak špatně, že by jel jako prase. Kamil už je u auta, pokouší se otevřít dveře normálně, ale nejde to.
„Sebe, nechoď sem,“ zařve na mě po chvíli.
Zrychlím směrem k rozmačkanýmu autu.
„Zůstaň u auta,“ zkusí mě ještě jednou zastavit, to už se s vyděšením rozklušu.
Doběhnu k autu. Na první pohled ho poznám, i když je úplně jiný, má stejný tričko jako odpoledne, ale obličej má zmáčený krví a hlavně… hlavně je bez života.
„Tommy,“ hrnu se k němu, ale přes ostatní se k němu nemůžu dostat.
Kamil se snaží zjistit, jak je na tom. Filip mě drží, abych nepřekážel.
„Tome, křičím a znovu se snažím se k němu probojovat. To už mě odstrkuje záchranář. Kleká si k němu. Na chvíli se mi zatmí před očima. Když se vzpamatuju, Toma už nakládají na nosítka se zapnutým límcem kolem krku. Snažím se k němu přistoupit klidně, aby mě neodehnali. Chci se ho aspoň na okamžik dotknout.
„Tommy, Tommy,“ chytnu ho za ruku a doprovázím až k sanitce.
Zdá se mi, že na okamžik pootevřel oči, ale to už se dveře sanitky zavírají a ta se po chvíli začne pomalu rozjíždět.
Sednu si do trávy tam, kde zrovna jsem.
„Tommy,“ zašeptám a po tváři se mi skutálí první slza.
Sanitka odjíždí pryč. Kamil mě pevně drží, jinak bych asi běžel za ní.
„Sebastiáne, pojď, nejdřív musíme na stanici a pak můžeš jet za ním do nemocnice.“ Pak? Pak? Co když už nebude žádný pak. I to se může stát, napadne mě. Začnu lapat po dechu, nemůžu se nadechnout. Kamil mě pevně stiskne.
„Hej, to bude dobrý. Bude to dobrý, uvidíš,“ uklidňuje mě. „Pojď,“ přikáže mi a táhne mě k autu.

Kamil chápe, že jestli mě do nemocnice neodveze hned, tak se seberu a půjdu pěšky. Auto mi půjčit odmítl.
„Bude to dobrý, uvidíš,“ uklidňuje mě.
Chtěl bych mu na to něco říct, ale z hrdla se mi nevydere zhola nic, a tak jen zakroutím hlavou. Cesta do nemocnice jako by byla nekonečná. Ale pomůže mi to se trochu uklidnit i když nepatrně. O chvíli později stejně zjistím, že jakýkoliv spěch byl zbytečný. Tomáš je kdesi na sále a my se dostaneme jen k sestřičkám, které nám odmítají cokoliv říct, především proto, že samy samozřejmě nic neví. A tak nezbývá nic jinýho než čekat. Nejdřív nervózně pochoduju po chodbě, ale pak si sednu a v hlavě si pořád všechno přehrávám. Jak se to sakra mohlo stát? Na tak přehledným místě? Vždyť je sucho, slunce mu svítilo za zády, a ne do očí. Sakra, proč? Po nekonečné době konečně vyjde ze dveří doktor. Ihned vyskočím. Přijde ke mně.
„Vy jste jeho kolegové? Tomáše Marka?“ zeptá se.
„Sebastián Perry,“ podám mu ruku. „Jak je na tom?“ vyhrknu.
Vezme mě kolem ramen a nakloní se ke mně: „Víte, že bych vám správně neměl nic říkat.“
„Já to chápu, doktore, ale…“
„Pojďte stranou,“ poodvede mě pryč z hlavní chodby.
„Měl velké štěstí, je stabilizovaný. Nic vám neslibuji, pomalu se probouzí z narkózy, pokud bude všechno v pořádku, zítra se na něj jeden z vás může jít podívat, ale jen na malou chvíli. Bude to trvat dlouho, než se z toho dostane, ale jak říkám, měl štěstí.“
„Nestalo se mu něco ještě předtím, než naboural?“ zeptám se.
„Jak to myslíte předtím?“
„No, jestli se mu třeba neudělalo špatně nebo tak něco.“
„Tak možné je všechno, ale na nic vážného jsme nepřišli.“
„Dobře,“ přikývnu.
„Počkejte, jak to myslíte?“
„Tomáš je můj kamarád, vím, že se mohlo stát cokoliv, ale vy jste to místo neviděl, jestli nebyl opilý, tak, tak,“ rozhodím rukama.
Doktor se poškrábe na čele.
„Víte co, pojďte se mnou.“
Po chvíli vejdeme do nevelké místnosti primářovny.
„Posaďte se,“ vybídne mě.
Mám chuť odvětit, že zůstanu stát, ale jsem si jistý, že výsledkem by bylo jen další protahování.
Když se primář konečně usadí, velmi pomalu začne rovnat papíry na stole, ale potom konečně rozvážně promluví: „Uvědomte si, že tohle je velmi vážně obvinění. My opravdu nemůžeme vědět, co se stalo před jeho nehodou. Takže se vás zeptám, proč si myslíte, že chtěl nabourat schválně, pochopil-li jsem to správně.“
„Já vlastně nevím,“ přiznám popravdě, „ale on se dneska choval tak nějak divně. Odpoledne za mnou přišel a najednou měl hrozně naspěch a pak se asi třikrát ujistil v kolik končím jako, jako, jako by nechtěl, abych tam přijel já,“ pomalu ze sebe koktám.
„Ale přesto jste tam přijel.“
„Kolega se zdržel, tak jsem zůstal za něj.“
Doktor si až moc dlouho mne čelo.
„Takže to uděláme takhle,“ začne, „já o tom vím a budu na něj hned po probuzení dávat pozor. Jste dobří kamarádi?“
„Nejlepší,“ přikývnu.
„Potom to bude na vás. Nepustíme ho odtud, dokud nebudeme vědět, že všechno zvládne. Bude to lepší, než abych k němu hned volal psychiatra, zvlášť, když to ani nemáme potvrzené. Ze začátku dělejte, že o ničem nevíte, buďte k němu milý a jemný. Kdybyste cokoliv potřeboval, stačí přijít za mnou nebo za vrchní sestrou, ta se vyzná ve všem.“
„Dobře.“
Pomalu mi dochází, jaké to může být, až se probudí.
„Bude to dobré, uvidíte,“ uklidňuje mě a zvedá se že židle, „jdu ještě zkontrolovat pacienty.“
Když vyjdu na chodbu, Kamil tu ještě pořád sedí.
„Já, zůstanu tu přes noc,“ oznámím mu opatrně. Bojím se, že bude chtít, abych se jel domů vyspat.
„Víš, že tu nebudeš nic platný.“
„Vím, ale budu tu klidnější, kdyby něco.“
„Dobře, bude to dobrý, uvidíš.“
Jen přikývnu. Už mám dost ujišťování, že to bude dobrý.

Křeslo na nemocniční chodbě se zdá být pohodlné, ale po delším sezení změním názor, přesto začnu klimbat.
„Tady přece nemůžete zůstat celou noc,“ zatřese mi s ramenem.
Rozlepím oči.
„Chci být blízko něj.“
„Přeci nebudete spát celou noc tady na tý židli. Pojďte ke mně.“
Doktor mi hned podává deku.
„Moje pohovka bude určitě pohodlnější.“
„Ale co vy?“ rozhlídnu se po místnosti.
„Se mnou si nedělejte starosti, mám ještě dost práce a kdyby, tak si lehnu na lékařák, ale tady nebývá moc klid. Nechcete si tykat, když už tady trávíte noc?“
„Proč ne.“
„Já jsem Adam.“
„Sebastián.“
„Já vím.“
Sednu si na pohovku, nechce se mi spát v oblečení, ale nechce se mi tady svlékat.
„Chceš půjčit aspoň tričko?“ vytáhne ze skříně bílé tričko stejné jako to, co má na sobě.
Svléknu si kraťasy i triko. Zmuchlám oblečení do velké koule a přitisknu si ji k hrudi. Mačkám k sobě tu hroudu oblečení, jako bych ji chtěl rozdrtit. Do očí se mi derou slzy, zavřu oči, jako by má víčka měla udržet ten proud uvnitř.
„Všechno bude dobré,“ obejmou mě jeho paže.
Pevně mě přitiskne k sobě.
„Slibuju,“ dodá.
„Já, já…,“ snažím se ještě zamáčknout slzy, ale už to nejde.
„Noták, noták, vždyť bude v pořádku,“ hřbetem ruky mi rozmázne slzu po tváři.
Přitiskne mě k sobě ještě pevněji, zabořím hlavu do jeho hrudi. Cítím teplo jeho těla, srdce mi přestává bušit jako splašené. Jeho dech ve svých vlasech, je tak blízko. Blíž a blíž. Položí svou hlavu do mých vlasů. Jeho ruce už mě křečovitě netisknou k sobě, hladí mě po těle. Zacítím jemné příjemné chvění.
„Jen se uvolni,“ zašeptá.
Zvednu hlavu a podívám se mu do očí. Upřeně na mě hledí. Pomalu se přibližuje svými rty a stále mě u toho sleduje. Políbím ho. Nemyslím. Proč bych měl. Adam na nic nečeká. Svleče mi tričko, které jsem si oblékl sotva před pár minutami. V jeho bílých kalhotách se zřetelně rýsuje boule. Rozepnu mu knoflík, tričkem se nezdržuju. Vysvobodím jeho péro z boxerek a začnu ho zpracovávat ve svý dlani, zatímco Adam se snaží vysoukat z kalhot.
„Zpomal,“ pokusí se mě po chvíli zastavit.
„Co?“
„Jáá,“ vydechne a zastaví mou ruku.
Pochopím. Přestanu ho honit a svléknu mu tričko. Adam už se dobývá do mých boxerek.
„Chceš to?“ zeptám se ho.
Místo odpovědi odkudsi vytáhne kondom. Nedaří se mu ho rozbalit. Vyškubnu mu ho z ruky a zubama ho ve vteřině roztrhnu. Chci si ho narolovat na péro, ale Adam si aktivisticky klekne a vezme si můj penis do pusy. Hned ho zarazí hluboko do krku.
„Jo, takhle se mi to líbí,“ přitlačím jeho rty ještě blíž ke svým koulím.
Kouřit umí pan doktor vážně dobře.
Zadržím ho rukou. Naroluju si gumu na péro. Povalím Adama na záda a chci na něj nalehnout. Adam ale začne rukou šátrat v mezeře mezi sedákem a opěrkou, po chvíli vyndá tubu s gelem a podá mi ji. Spěšně si Adama připravím.
Když do něho vniknu, jen tiše zakňourá. Přirazím až po kořen. Nepřestávám ho šukat. Kroutí se pode mnou. Sotva párkrát přirazím, Adam hlasitě vydechne a začne stříkat. Chci ho vysunout a vyhonit si rukou. Něco takovýho už se mi dlouho nestalo.
„Pokračuj,“ zašeptá Adam.
Penis má ochablý. Přitisknu se k němu a líbám ho. Trochu zpomalím, ale tak moc to chci, že hned zase začnu šukat pěkně v tempu. Po celém dni bez uvolnění mi to netrvá příliš dlouho. Několikrát prudce přirazím a začnu cákat svoji mrdku. Zavřu oči a několik sekund si užívám ten pocit. Potom ale zmizí všechna euforie a mně začíná docházet má nekonečná hloupost. Péro mám pořád uvnitř Adama, o to je to horší. Odkulím se od něj a rychle popadnu boxerky. Panicky si je navlíkám, naštěstí mi dojde, že mám pořád navlečenou šprcku. S trenkama u kotníků se dopotácím ke koši a vyhodím ji. Rychle si navlíknu boxerky. Adam už si dopíná knoflík u kalhot a zvedá se z gauče.
„Já jdu ještě na oddělení, tak dobrou,” popřeje mi a spěchá ke dveřím.
Sakra. Lehám si a v hlavě se mi honí tolik myšlenek. Jak můžu být takový hlupák. Je pozdě, ale…