Gay povídky

A on si položil hlavu na moje rameno. Chvíli jsme tak mlčky seděli na sněhu a hladil jsem ho po zádech a po vlasech, když jsem viděl, že se tomu nebrání, spíš naopak, tak jsem se k němu naklonil a dal mu pusu na tvář. Adama to ani nezaskočilo a pak se naše rty přiblížily k sobě a začali jsme se líbat. Bylo nám úplně jedno, jestli nás někdo uvidí nebo ne.

„Byli jsme spolu něco přes měsíc, stál mě spousty nervů, starostí, peněz, času a slz. A stále po něm toužím. Stále na něho myslím, snažím se ho z mysli vypudit, a tak si užívám, kde mohu, ale nic, stále se tam ve mně někde drží zuby nehty. Přestože vím, že si mé lásky nevážil, tak po něm toužím, stále. Vše bych mu odpustil, zapomněl. Navalil jsem si na sebe spoustu práce, učení a starostí, jen abych ho vytěsnil, aby mi nezbyla co jen milisekunda pro myšlenku na něho. Přijde večer a já brečím a usínám s myšlenkou na něj.“ Jirka mne objal a rukou hladil záda. Stékaly mi slzy. Toužil jsem po Andrém, chtěl jsem ho, vzal bych ho na milost? Nééé! Už né! Poroučel rozum.

Odemkl dveře kolárny. Bylo tam. Jeho milované kolo. Od doby, co se téměř před třemi lety rozešli s Honzou, na něm seděl sotva třikrát. Koupili si je (stejná, jen v jiné barvě) chvíli před úplným koncem vztahu. Chtěli tehdy nové vybavení pro pokračování společných cest životem i Evropou. Pak se jeho partner bláznivě zamiloval do nového španělského programátora u nich v práci.

„Nebudu vás zdržovat nijak dlouho," přisadil si Syd ještě, aby tak doplnil svého matikáře. „Dobře. Dobře, tak já na chvíli půjdu. Počkejte na mě před školou, jen si zabalím věci a hned jsem u vás," ujistil ho David. Syd s vítězným úsměvem na tváři zpražil pohledem Roberta a sebevědomě vyplul ze dveří. David stiskl pevně čelist, až se mu napnuly svaly na lících. Otočil se na Roberta a silně vycítil jeho nevoli. Jejich pohledy se prolnuly a ten Robertův zřetelně hlásal: „Ty ses zbláznil!"

Tom seděl u svého psacího stolu, na stole stohy papírů, asi ty bakalářky a tak. Jeho kolečková židle otočená zrovna ke vstupním dveřím. Jen jeho krásné oči jsem neviděl, ačkoliv nepochybuju, že ten překvapený výraz určitě měly. Ani úsměv jsem neviděl. Zato jsem viděl čile kmitající holý zadek nějakého studenta v tu chvíli zakrývající jeho obličej. Krve by se ve mně nedořezal. Takhle jsem si to překvapení tedy rozhodně nepředstavoval.

Kolem desáté večer naše už ani tak ne moc početný řady ještě víc prořídnou, odporoučí se jak třídní, tak i několik holek, na který doma čekají buď rovnou děti, nebo aspoň starostliví manželé a přítelové, což je jenom jinej výraz pro žárlivý páníčky, jak se vyjádří Jiřka. Měl bych se pomalu zvednout taky, čeká mě dlouhá cesta domů, ale zjišťuju, že se mi z téhle rozveselené společnosti ještě nechce, a tak mi nedělá problém sám sebe přesvědčit, že jestli vyrazím teď, nebo až za dvě hodiny, tak to už není takovej rozdíl…

Dan cítil pomalé pronikání a jeho tělo vycházelo vstříc. Miloval nejprve dlouhá, později se zkracující přerušení, kdy plně vnímal tep obou srdcí. Stejně tak dech a všechna chvění. Pak už nebylo nic než neskutečně krásné vypětí posledních vteřin. Vždycky se snažil svého milence znovu obejmout a sevřít. Ujistit se, že to nebyl jen sen.

„Růženko, vstáváme. Vypadáváš mi z režimu, tak krásně jsi včera vstal a dneska bys chrápal ještě v poledne, ke kterému už to nebude daleko. Je odmocnina z tisíce osmi set sedmdesáti čtyř mínus tisíc sedm set devadesát tři hodin, což je od poledne o jednu odmocninu z toho celého hodin. Minuty zanedbáme, stejně jako sekundy uplynulé za dobu, co jsem ti tohle říkal a co si to budeš počítat. Nebo můžeš rozlepit oči a podívat se sám. No tak," pošťuchoval jej a dloubal mu do tváře, jako každé ráno plný energie. Vlastně už mu jejich společná vstávání chyběla, a přestože se David vždycky ksichtil, bylo na nich něco hezkého…

Můj tok myšlenek přerušil tichý, rytmický a pleskavý zvuk, který jsem jako každý správný devatenáctiletý kluk téměř okamžitě poznal. Někdo si tu honí. K podpoře své teorie jsem se mírně sklonil a přejel pohledem jednotlivé kabinky. Obsazená byla jen jediná, zrovna ta nejblíže k pisoárům, a zespoda byly vidět jen čistě bílé tenisky s černými tkaničkami. Fakt si tu někdo honí péro…

David už by se nebránil drobným intimnostem na veřejnosti. Neohlížel by se na zhnusené pohledy lidí, dokázal by se postavit před třídu s možným ocejchováním. Věřil, že většinu nenávisti, se kterou by se mohl potkat, by dokázal s Robertem po boku ignorovat. Všechno tohle bylo téměř dokonalé, kdyby nebylo jedné maličkosti – drobného černovlasého klučiny, který nejspíš za pár minut přijde pro svou dávku sexu. Dokonalého sexu, jaký David s nikým jiným nezažil. A nebyl v tom jen ten sex. Davidovy myšlenky stále brousily okolo něj.

„Můžu se zeptat, jak se jmenuješ?" Snažím se dál konverzovat, jako by se nechumelilo. No, nechumelí a hned tak nebude. Železo se musí kout, dokud je mladé. A mladé je, žhavé teprve bude. To on je to železo, tedy želízko v mé výhni. Ale všeho do času. A ne, nechci si s ním pohrávat, tuhle hru musí hrát oba.

I tak jejich tep stoupal a blonďákovi blesklo hlavou, kolik času by jim zabrala rychlovka. Neměl to sice rád, vlastně nikdy neměl rád, když byl v čemkoli omezovaný časem, ale začínal být nadržený. Alespoň klacek mezi nohama úpěl. Zavřel oči. Od kdy jej někdo – kdokoli z jeho milenců – dostával tak rychle do stavu bez mozku? Ani nepostřehl, kdy vládu téměř přebral jeho úd. Měl by přestat. Místo toho však druhou rukou zajel do Sydových kalhot a nahmatal tam klacek stejně tvrdý, naprosto připravený k jakékoli akci. Syd mu toužebně vydechl do úst v němém výkřiku, zakláněje u toho hlavu, jak to vždy dělával. Vystavoval tak Davidovi jedno z nejcitlivějších míst svého těla.

A tak, když asi minutu poté pokládám mobil na stůl, už se mi na tváři zase rozprostírá natěšenej úsměv. No co! Možná mi vesmír hází pod nohy klacíky v podobě malinkatých zádrhelů, jako je výměna technika za jinýho nebo posunutí schůzky o hodinu, ale to moje vysněný auto prostě získám! Tentokrát už to klapne!