Kauza Eduard 42.

„Edo? Jsi v pohodě?“ ozvalo se od auta. Stál před ním černovlasý mladík tak o deset čísel vyšší, než byl Eda sám. Byl přirozeně spíš tmavý typ, přerostlé vlasy měl stažené vzadu na hlavě, ačkoli pár neposlušných pramenů mu i tak lemovalo obličej. Na nose mu seděly brýle podobné těm, které nosil Damian. Oblečený byl ve sněhobílé košili a saku. Jeho povaha ovšem rozhodně nebyla tak nonšalantní, jak mohla působit. Naopak, rozešel se za Edou, v očích vřelou starost. Setkali se na půli cesty. Starost v jeho tváři se přeměnila v překvapení, když si všiml cestiček slz kousek pod Edovýma očima, a překvapení pak v pochopení, které muž podtrhl, když si jej přivinul do náruče. Eda se nedovedl zastavit a plačtivě vydechl.

„Pomohlo by, kdybych ho zmlátil? Jsem vyšší, určitě bych to zvládl,“ zamumlal Edovi do ucha, ačkoli měl blonďák dost pocit, že to Damian musel slyšet. Přestože mladík podobnou ironii povětšinou nechápal, zde věděl. Šlo o snahu ho rozveselit.

Zakroutil hlavou, stále ještě přitisknutý na pevné hrudi.

„Ne. Ale dík.“

„Odvezu tě k nám, dobře?“

Eda přikývl. Nechal muže vzít jeho tašku. Neřešil nepříjemný pohled, který neznámý mladík Damianovi věnoval. Vděčně se na muže podíval. Unaveně. Vyčerpaně. Ale vděčně. Trochu se bál, že se vděčný úsměv taky změní v škleb. Slzy byly zatraceně zrádná záležitost.

Damian stál jako socha s výrazem dravce. Zaťatá čelist drtila zuby tak, až mu cukaly lícní svaly. Pěsti zatínal a zase uvolňoval podle dávky sebeovládání, kterého mu ale zbývalo pomálu. A pohled mu pohrdavě přejížděl po objímajících se mužích. Ale nejvíc opovržení patřilo vysokému černovlasému muži, který se tak familiárně vinul k Eduardovi.

Kdyby pohled mohl zabíjet… Ano, v té chvíli už by ten nevítaný tmavovlasý parchant byl mrtvý. Jenže pohled není zbraň, přestože by o tom pár lidí, se kterými měl nějaký spor, dokázalo dlouho polemizovat. Jedno bylo jisté, ani mladý muž, který bez pozvání vkročil na jeho pozemek, se na něj nedíval s láskou a úctou. Musel znát i Damiana a nejspíš znal i jejich příběh. Samozřejmě ten z Petiškovy strany. Protkaný hustou pavučinou lží a polopravd.

Kdo to sakra je?

Než se stačil uklidnit, auto už se vzdalovalo od jeho domu. V ruce stále držel Oskarovo vodítko a vší silou, kterou mu způsobila frustrace, jím švihl na kamennou terasu.

Bella stále štěkala, ačkoli auto už bylo dávno pryč, na rozdíl od Oskara, který seděl potichu u branky, jako by čekal, že se jeho pán objeví v zatáčce a vrátí se pro něj.

Damian měl vztek a vlastně neměl ponětí, proč se jím nechal tak strhnout. Zatočila se mu hlava. Moc toho poslední dny nenaspal a psychické vypětí si začínalo vybírat svou daň. Zhluboka se nadechl a posadil se. Káva, kterou měl před sebou, mu však pomoci nemohla. Uznával, že ani šedesátiprocentní pálenka by jeho psychiku nevyléčila. Nejspíš by v opilosti jeho zlost vzrostla a zdevastoval by všechno, co by mu přišlo do cesty. Odmítal se už kvůli tomu spratkovi ničit. Proč taky? Byl pryč – z jeho domu, z jeho kanceláře, z jeho života. Stačí se jen důkladně připravit na soudní při a mít po ruce nějakou špínu, kterou by mu mohl případně znemožnit očernit ho na sociálce. Až tohle všechno skončí, bude zase spokojený. Relativně. Opravdu spokojený už nebyl… Vlastně nebyl nikdy. Vždycky bylo něco, co mu jeho štěstí ničilo. Vždyť on vlastně ani nevěděl, co to dokonalé štěstí je.

Možná byl jen náročný. Možná úplná spokojenost neexistuje, ale pokud byly momenty, kdy si myslel, že je šťastný a nic ho o tento pocit nemůže připravit, byly to mnohé chvíle, které strávil s Edou. Proč se na něj tak upnul, a jak bylo možné, že mu s ním bylo tak dobře? To proto, že on dokázal vidět i za oponu – tam, kam Damian nikoho nepouštěl a nepustil tam ani Eduarda, a on navzdory všem obranným valům dokázal ten olověný závěs zdvihnout a prohrabat se jeho skrytým a silně utajovaným Já. Proto toho kluka miloval – on ho dokázal poznat, aniž by se mu sám otevřel. On vnímal, cítil…

Do hajzlu, Damiane! Už se vzpamatuj! Byla to jen krutá hra…

Slunce se pomalu klonilo k západu a začalo se ochlazovat. Damian však stále seděl na terase a zíral na hru světel, kterou zapadající rudý kotouč vytvářel. Jindy by ho tato podívaná uklidnila, dnes se však utápěl v sebenenávisti a zlosti na sebe sama, že stále nemůže odehnat myšlenky na kluka, který tu s ním trávil posledního půl roku. Co ho však zneklidnilo ještě víc, byl bodavý pocit, který po delším uvážení nemohl identifikovat jinak než jako žárlivost. To, s jakým pohrdáním se na něj díval ten parchant, jak ochranitelsky se k Eduardovi choval… Byl mu blízký. Tak blízký, že bylo nad slunce jasné, že je to jeho partner. Žádný heterosexuální muž by si tak intimně k sobě dalšího muže nepřivinul.

Hlavou mu bleskl jeho bratr, jenže ten byl lehkovážný magor, kterému taky chyběla z mládí kapka jednoduché a ničím nezastíněné rodičovské lásky. Ale tento kluk, ano kluk, Damian by málem pochyboval, že už dosáhl osmnácti let. Přijel ale autem… Novým Superbem.

Když si Damian uvědomil, jak byl oblečený… Ne, tohle nebyl jen nějaký Jeníček z chudé chaloupky, který spěchal zachránit Mařenku. Ten mladík měl vkus a hlavně peníze.

Povrchní frajírek…

Petiška ho oškube jak husu. Nejlepší typ zlatokopa, jakého kdy poznal. Člověk může být jakkoli inteligentní a podezřívavý, ale tohle zkrátka tak lehce prohlédnout nejde.

Stejně jako se pokouší oškubat tebe… – našeptával mu škodolibý hlásek. 

S tím už se Damian smířil. Jen ten pocit ponížení stále nepřekousl. Proč se jen nechal ukolébat pocitem, že celý Petiškův život se otáčel okolo něj? Jak byl sebestředný… Kluk si žil dvojí život, a z něj, a koneckonců i z jeho bratra, si dělal jen blázny. A Viliam ještě vůbec nic neví…

Byla už úplná tma, když se Damian zvedl a odešel dovnitř. Nechal dveřmi prokulhat i Maxe a pak se kolem nich samozřejmě protáhl i Oskar.

Zapálil dřevo v krbu, sedl si na běhoun a psi se mu uvelebili každý z jedné strany. Bylo příjemné vědět, že alespoň někdo je mu věrný a nezklame ho.

§§§

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Martin znovu, když se auto dostalo na polní cestu a on nemusel věnovat veškerou svou pozornost řízení. Trochu zpomalil a nechal svaly v zádech i na rukou zrelaxovat. Na chvíli se taky otočil na Edu, aby si jej starostlivě prohlédl.

„To nic,“ odtušil Eda skoro šeptem a odkašlal si. Dlaněmi si otíral tváře, na kterých už v podstatě nebylo co otírat, až dokud nebyly úplně červené. Přestával se klepat a přestával dýchat, jako by mu měly vypovědět plíce, tíha na srdci ovšem tak snadno zmizet nemohla. Požírala ho zevnitř, rozrůstala se v něm. Nutila ho myslet si, že už nikdy nebude lépe.

Byl svědkem smrti další části svého já.

Ztěžka vydechl. V tu chvíli na to myslet nechtěl.

„Trochu jsem… já nevím. Neměla to být žádná katastrofa, a tak nějak jsem čekal, že to nedopadne moc dobře. Asi. Jenže jsem stejně nebyl připravený, že to všechno bude tak… konečné. Tak jisté. Žádné otazníky, žádná zadní vrátka, nic. Překvapilo mě, jak moc se to všechno dělo. To asi nedává smysl, že?“

Černovlásek neodpovídal. Eda se na něj vděčně zadíval. Zachránil jej. Věděl, že kdyby Martin nepřijel, Eda by se před Damianem sesypal úplně. Plakal by a prosil, aby si ho nechal u sebe a aby mu dal ještě šanci. A pak by si to vyčítal a cítil by se ještě hůř, protože prosit někoho o lásku bylo snad to nejbolestivější, co člověk může sám sobě udělat. Už nyní se sám na sebe zlobil, když si uvědomil, jak blízko k tomu byl.

Měl za to, že se trochu oklepal? Ani náhodou. Možná to bylo dobře. Odmítl jej chlap, do kterého byl zamilovaný. Jenže i tak, každý moment, kdy to na něj všechno dolehlo, by dal duši, aby na to zapomněl.

Panebože. Chystal se soudit.

„Proč jsi vůbec přijel?“ zeptal se jej Eda, aby odpoutal vlastní pozornost. Pak si ovšem vzpomněl na zprávy, které si vyměnili s Helen, než Eda telefon uzamkl a schoval do tašky. Prozradil jí, co a kam jde dělat. Musela mít strach. A tenhle strach pak mohl mít i Martin, protože byl stejně dobrosrdečný a obětavý jako ona. Byli jeho andělé.

„Mám kousek odsud brigádu. Zrovna jsme končili, když se ozvala máma, že by se ti možná hodil odvoz.“ Z jeho odpovědi Eda pochopil, že mladík ví mnohé o Edově situaci, a ze starostlivého pohledu pak, že s ním sympatizuje. Bylo to zvláštní. Skoro Edu neznal. Párkrát už si povídali, dokonce spolu příležitostně konzultovali buď opravy Heleniných chyb v jejích smlouvách, když zrovna Eda nemohl, anebo jeho studia. Jenže taky byl Martin přirozeně hodný, a jak se zdálo, své mámě bezpodmínečně věřil, snad až na téma jeho otce, na kterém se jejich názory rozcházely. Nebo by se na něm rozcházely, kdyby o něm mluvili o něco víc.

Bude se soudit. Byl si jistý? Nebyl. Zoufale nebyl. Rád by si to ještě rozmyslel. Proč si to tedy nerozmyslet? Rozmyslí si to. Neudělá nic. Zůstane ve svém pokoji, ve kterém bude sedět a číst si, protože už nemá ani práci, ani nutnost starat se o psa, o Damianův pitný režim… o cokoli. A dost možná přijde i o Viliama. Při téhle myšlence se mu stáhlo srdce. Bude sedět mezi čtyřmi stěnami, jen aby čas od času vstal a odešel na záchod nebo pro jídlo. Dřív by tuhle myšlenku zbožňoval, nyní měl však pocit, že ho pomalu, ale jistě dusí. Nebude kolem sebe mít nikoho, ke komu by se stulil, kdo by dýchal a hřál. Eda by se nepovažoval vyloženě za extroverta, měl rád svůj klid. Jenže si zvykl pustit do svého klidu Damiana. A chodit do práce. A než se nadál, jeho dny byly nabité programem, který by pro mnohé působil místy monotónně, on však řád oceňoval. A každou minutu si mohl užívat a těšit se na tu další.

Znovu si bolestně uvědomil, jak moc miloval svůj život posledního půl roku. A byla to všechno Damianova zásluha, protože bez něj by nic nebylo takové. Nošení kávy, překlady, práva, úklid, ale taky chození ven, jedení, dýchání, a vlastně i to čtení – nic nebyla taková zábava, tak naplňující.

Možná proto ho tolik miloval. Když byl s ním, měl pocit, že už jen to, že žije, je důvod žít dál. Díky němu byl prostě šťastný, aniž by k tomu potřeboval záminku.

Vyděsila ho představa, že by najednou nedělal nic. Jak dlouho by si vydržel spokojeně číst? V tomto stavu možná pár dní. Za běžných podmínek snad pár měsíců, ale spíš týdny. Nikdy to nezkusil. Chodil do školy a pak do práce, a pořád bylo na čem pracovat, co dohánět, čím se stresovat.

Mohl by znovu chodit do školy. Anebo začít pracovat na nějakém novém místě. Mohl by dělat obojí. Zaměstnal by se tím, a třeba by pak nepřemýšlel nad každým svým nádechem. Mohl by dělat v knihovně, jak vždycky chtěl, a mohl by doučovat, a mohl by studovat literaturu a jazyky a možná chodit na přednášky z matiky a fyziky a všeho toho, co bylo taky zajímavé, i když mu to zdaleka neříkalo tolik co jeho knihy. A mohl by začít dělat nějaký nový sport, a třeba cestovat po světě, ano, to by určitě mohl. Vždycky se tak trochu chtěl podívat za oceán, zjistit, co ta místa skrývají. A mohl se vydat na cestu do Santiaga, nebo žít podle nějaké té výzvy britského prince, teď nevěděl kterého. Anebo se zbavit všech věcí a každý den si brát jednu a točit dokument, jako to kdysi viděl v televizi. A mohl se ostříhat a naučit se šít a vyšívat a chodit na lekce kreslení a koupit si kytaru a čekat, až mu naroste knírek, jen aby si ho mohl každé ráno holit a tím svůj den postupně členit do spousty drobných úkonů, které mají vlastně smysl a udělat se musí, že.

„Zastavíš mi, prosím?“ zeptal se tiše. Tak tiše, že jej Martin zprvu neslyšel. Když však Eda svou žádost zopakoval, rychle se rozhlédl a odbočil ke kraji silnice.

„Děje se něco?“

„Mám to odsud kousek. Rád bych šel domů.“

V tmavých očích se objevilo nepochopení.

„Myslel jsem, že tě hodím k nám. Rádi ti poskytneme azyl.“

Vlastně to byl skvělý nápad. Na chvíli nebude sám. Jenže se toho nápadu nemohl chytit. Potřeboval na vzduch, a potřeboval se sžít s myšlenkou, že nic z výše jmenovaného nikdy neudělá. Protože když si představí, že by se cíleně posouval dál, prázdnota na jeho hrudi se rozroste.

„Jste hodní. Tvoje máma je hodná. Jenže já bych potřeboval být chvíli sám. Budu v pořádku. Vážně. Vyřiď to Helen, prosím. A děkuju. Vám oběma.“

Když mladík váhavě přikývl, Eda vystoupil. A rozešel se ulicemi k tramvajové zastávce. Rozhodně to neměl tak blízko, jak řekl. Jenže když si představil, že by v tu chvíli mluvil s Helen, sevřelo se mu srdce, protože by jí musel říct, o čem mluvil s Damianem, a on nevěděl, jestli to skutečně udělá, nebo ne. Udělal by to, kdyby měl na své straně Damiana. Sám? Byl vyděšený.

Když počtvrté toho dne vcházel do tramvaje, uvědomil si, že mnohé z rozpoložení, které měl při minulé jízdě, zůstalo. A vlastně i při té předtím. Chtěl to udělat pro Damiana, pro toho člověka, který ho pustil k sobě do postele, když měl Eda pocit, že na něj padají stěny vlastního pokoje. Příšerně se děsil, že si tím dá planou naději. A ostatně, skutečně by to tak bylo, protože začít se soudit by pro něj automaticky znamenalo doufat, že pak mu Damian třeba odpustí a vezme ho zpět. A to nejen znemožňovalo uzdravit své poničené srdce, ale přímo to implikovalo jeho další zlomení.

Nešel domů. Potřeboval být ještě chvíli na vzduchu, a tak když vystoupil na své zastávce, ještě se nějakou dobu procházel po sousedství. Jeho myšlenky se znovu a znovu vracely k soudnímu procesu, kterého se nedovedl tak snadno vzdát, přestože mu všechno říkalo, ať to nedělá. Dokonce i Damian sám.

Neměl ani právníka. Dovedl sám podat žalobu, to ano, jenže dřív nebo později bude muset někoho sehnat a neměl tušení, koho. Damiana už nepřesvědčí. Žádat kohokoli z firmy by znamenalo chtít po nich, aby se vzdali své práce, protože firmu vlastnila Magdalena Krausová a ta by si v ní rozhodně nenechala někoho, kdo pomáhá soudní při proti ní. A nikoho dalšího Eda neznal, a ani mu nemohl důvěřovat.

Chvíli přemýšlel, odkud se ta náhlá nedůvěra vzala. Nikdy nebýval podezřívavý a paranoidní. Jenže pak si uvědomil, že cizí člověk byl prostě a jednoduše cizí. Nevěděl, že Eda ve skutečnosti nechtěl firmu zničit ani potopit kohokoli v ní, nedejbože dokonce Damiana. Kdyby na něj někdo vyhrabal špínu, po které by byla jeho práce těžší nebo nemohl k dětem, Eda by si to vyčítal do konce života. A tahle špína vyhrabat šla. Eda muže viděl, jak si pudruje nos. Věděl to. A co věděl, to mohl omylem prozradit…

Tohle by možná šlo obejít. Ostatně, mohl by se obhajovat sám a někoho si najmout spíš pro konzultaci. Znělo to dost šíleně, ale mělo by to jít zrealizovat. Asi.

Panebože, nad čím to přemýšlel? Copak si dovedl představit sebe v soudní síni – jako advokáta? Hlavně dýchat, připomínal sám sobě. Dělat to nemusel. Bylo to jen jeho rozhodnutí. A i kdyby to udělal, i kdyby se skutečně soudil, pokud prohraje, nemusí si to přece tolik vyčítat. Hlavní je, že to zkusí. Dokáže tím sám sobě, že mu za to Damian stojí.

Když se toho dne dostal domů, byl už večer a on stále ještě nebyl rozhodnutý. Většina paniky ovšem odešla a on už nad oběma možnostmi přemýšlel veskrze klidně, s pocitem, že obě mají cosi do sebe a obě jsou pochopitelné. Byl odhodlaný nezlobit se na sebe, ať už ho to potáhne k čemukoli. Konec konců, znovu studovat vždycky chtěl. Práva ho nikdy nezajímala, a přesto pro Damiana pracoval dlouho a rád. Třeba mu vážně nic nedlužil.

Možná to bylo všechno zbytečné rozhodování, uvědomil si okolo osmé hodiny večer. Scházel tou dobou dolů do obývacího pokoje, kde našel svou matku. Posadil se na druhou stranu pohovky, natočený k ní.

„Přemýšlel jsem nad tím, co jsi mi řekla ráno,“ začal, jelikož jej k tomu její pohled vyzýval. „Dal jsem dneska výpověď. Svým způsobem. A chtěl bych se soudit.“

Stejně celou dobu věděl, co si vybere.

Matka zvážněla, narovnala se a posunula se o něco blíž k němu. V její tváři mohl vidět, že tuhle odpověď chtěla slyšet.

„Všechno ti zařídím, pokud budeš chtít. Chápu, že zrovna přijít o práci je náročné, potřebuješ si odpočinout. Mohl by sis číst, nabírat síly…“

Znovu se mu v hlavě objevily jeho obavy týkající se neznámého právníka. To nemohl dopustit.

„To zvládnu. Nic nezařizuj.“

Matka se nezdála úplně přesvědčená, neměla však jinou možnost než krapet neochotně přikývnout.

„Dám ti na to alespoň peníze, abys mohl najmout někoho dobrého. Budeme potřebovat ty nejlepší,“ sdělila. Tehdy ještě nevěděl, že mu už ten večer přistane na účtu suma, jakou snad ještě v životě ani neviděl.

„Rozhodl ses správně,“ řekla mu jemně. On pokýval hlavou, myšlenkami už ovšem byl daleko mimo ten dům. Rád by si svým rozhodnutím také byl tak jistý.

§§§

Když dalšího dne přijel Damian domů a přivítalo ho ticho, uvědomil si, že si celý den připadal jako stroj. Velmi výkonný a nelibě reagující na jakékoli vyrušení. Zpětně si uvědomil, že měl poslat výkazy finančnímu řediteli, který ho o ně osobně přišel požádat, protože interní komunikaci ignoroval. Nechtěl nikoho vidět a poprvé v životě, kdy seděl v ředitelském křesle, se zamknul v kanceláři. Odmítal totiž interakci s rozzuřeným Karáskem. Byla jeho povinnost ho informovat, že pan Petiška dal výpověď, pravděpodobně na hodinu. Což pro něj znamenalo, že porušil smlouvu a tím pádem nemá nárok na žádné odstupné.

Odchytla si ho pouze Helena, o které se domníval, že šmírovala, kdy se jeho dveře otevřou a on si půjde pro kávu. Měla ho přečteného a věděla, že celý den bez kofeinu nepřežije. Na záchod byl jednou, což mu připomnělo, že pokud za sebou nemá drába, který mu stále spílá, že má pít, je naprosto marný. Bolest hlavy ignoroval, ta pramenila i z jiných důvodů.

Seděl na patiu za domem, popíjel jednosladovou whisky a sledoval vrány šedé, které intenzivně krákaly. Nikdy dřív je tady neviděl. Do jeho rozjímání se radostně rozštěkali psi. Damianovi se sevřel žaludek. Nechtěl se s ním vidět. Teď měl právo mít chvíli na to, aby si rozšklebené hnisající jizvy chvíli léčil. Sám. Neměl chuť dnes řešit žaloby, Petišky, nic… Chtěl se jen opít tak, aby mohl jít spát a netrápily ho žádné sny.

„Hej! Je někdo doma? Edo! Damiane! Přijel váš oblíbený naprosto bravurní umělec, kamarád a bratr. Kde jste?“ zahalekal vstoupivší Viliam do nitra domu.

Damian se zvedl a otevřel dokořán velké skleněné dveře oddělující španělskou zahradu od haly.

„Pokud čekáš dunění stáda buvolů, které se vždycky ozve, když Eduard svou ladnou aristokratickou chůzí schází schodiště, tak čekáš marně. Není tady. On ti nevolal? Ach, to vlastně není nikterak překvapivé,“ pronesl silně ironicky Damian, ale pak se pousmál a natáhl k bratrovi ruku, aby se s ním přivítal. „Vítám tě doma, umělče. Nikdy bych si nepomyslel, že to někdy řeknu, ale rád tě vidím.“

Viliam se na něj zakřenil. Taky ho rád viděl, ačkoli zas tak nutně to nahlas přiznávat nemusel. Stačilo, že sem jel prakticky hned poté, co dorazil do Prahy. A taky, že do Čech odjel o něco dřív, než bylo nezbytně nutné. Ano, čas mezi dalšími umělci byl skvělý, ano, bavilo ho to tam, jenže už mu chybělo jeho město a také jeho rodina, kterou se Damian i Eda stali. Esemesky, ačkoli s mnohými jinými fungovaly, byly s Edou omezované jen na předání nejnutnějších informací. Rád by se zúčastnil pořádného lechtacího souboje nebo se dozvěděl, co přesně připomínají pihy na jeho zádech.

„Je fakt, že mi to naše prtě čas od času volá i to, že zrovna viděl hodně zajímavýho brouka, ale pakliže nešel na rande, což bys ho doufám s nikým cizím odejít nenechal, dovede existovat i bez mého svolení. Naopak, povětšinou existuje bez mýho svolení, mně pak volá, aby se zeptal, jestli pomůžu napravit škody,“ zašklebil se Viliam, zatímco následoval bratra ven na terasu. Posadil se tam vedle něj, dívaje se na skalku zdobenou jarními květinami. Pak se otočil zpět na bratra.

„Ale ty vypadáš nějak přešle. Trápí tě něco?“

Damian přitáhl k mahagonovému stolku další křesílko a sáhl za sebe do výklenku, kde příhodně čekaly další sklenice i alkohol. Nalil medově třpytivou tekutinu do skleničky a přisunul ji k již sedícímu bratrovi. Na jeho protesty, že sem přijel autem a taky jím musí odjet, nikterak nedbal.

„Vile, to tvoje prtě je pěkný hajzl. Celou tu dobu si s námi jenom hraje a jediné, o co mu jde, je část Kraus Advocatus. Je to syn jednoho z bývalých vlastníků. Možná si pamatuješ na Václava Petišku. Byl to ten nejméně upjatý právník, který k nám do Horoušan jezdil. Matně si vzpomínám, že jsi mu říkal strejdo Vášo a neustále jsi ho tahal na projížďky, ačkoli ten člověk měl z koní hrůzu. Pan Petiška se ženou museli po jedné kauze s devadesátkovými mafiány opustit republiku. Vznikla tehdy smlouva, že Petiškův potomek získá poměrnou část firmy. Celý ten půlrok, co pro mě pracoval, byl jeho pokus se mi vetřít do přízně a získat ji pak třeba jen tím, že ho přijmeme mezi sebe a s pokorou uznáme, aby si vzal, co mu nenáleží.“

Viliam překvapeně zamrkal a více se na bratra otočil, jelikož v tu chvíli měl Damian veškerou jeho pozornost. Kdyby se muž netvářil tak vážně a kdyby ho Viliam přece jen neznal, myslel by si, že si z něj střílí.

„No… tohle je hodně informací na zpracování. Ale asi se nedivím. Ne, když to vezmu kolem a kolem, není to zas tak divné. Chci říct, tohle všechno jsi asi tak nějak tušil, ne? Nikdo se nevzdá kusu firmy jen tak, bez vyplacení nebo nároku na návrat. Nechápu ale, proč je to problém a proč to z Edy dělá hajzla? Jsem si stoprocentně jistej, že mi dlouho do noci nevykládal, jak máš fascinující vlasy, jen aby získal možnost pracovat v odvětví, který mu nic neříká. Máš docela štěstí, že ze všech lidí má bejt spolumajitelem zrovna on. Ten kluk tě obdivuje, udělá, cokoli ty budeš považovat za nejlepší,“ pokrčil Vil rameny. Ulevilo by se mu, kdyby v bratrových očích neviděl záblesk nevole. Měl nepříjemný pocit, že je za tím vším daleko víc.

„I z tebe dělal blbce, copak to nechápeš? Rozumím tomu, že je docela těžké se s tímto smířit, sám jsem to vstřebával dlouho, ale je to tak. Jen si s námi celou dobu hrál a dělal ze sebe troubu. Naletěl jsem na sladká slova a nevinný obličej a drtí mě to. Chce se s námi soudit, a přestože vím, že nemá šanci, jsem z toho v prdeli. Nabízel jsem mu finanční kompenzaci – ano, uznávám, že mizernou, ale on nechtěl ani slyšet. Víš, Viliame, mně totiž ani tak nejde o kus firmy nebo peníze, ale o to, jakým způsobem mě podrazil, jak si se mnou hrál celé ty týdny, jak mě těma zasranýma modrýma očima přinutil zobat mu z ruky. A přestože mám důkazy, jakým parchantem a manipulantem je, nemůžu na něj přestat myslet,“ povzdechl si Damian a doplnil obě skleničky. Přál si alespoň někomu se svěřit úplně se vším, co ho tíží. Potřeboval ze sebe vysypat všechny pocity a frustrace, ale pochyboval, že by ho jeho bratr dokázal plně pochopit. Vždyť ani on sám v sobě je nedokázal urovnat tak, aby je mohl systematicky zpracovat a smířit se s nimi, nebo naopak s nimi intenzivně bojovat. Chtěl mít svůj život pod kontrolou a tu mu Eduard sebral.

Viliam měl tendence nahlas se rozesmát. Situace jako by to po něm přímo vyžadovala. Cosi v tmavých očích mu ale jasně říkalo, že taková reakce by byla zcela mimo mísu. Nakonec se tedy jen zašklebil, což se dalo považovat za znak pobavení a přinejhorším to šlo zapřít.

„Střílíš si ze mě? Damiane, na něco takovýho jsem si za ty roky slušně odvykl. Měl bys mi vždycky dávat nějaký varování, že se mě zrovna chystáš bavit, jinak se nerozesměju a tvoje úžasný schopnosti stand-up komika přijdou vniveč,“ podotkl, Damian ovšem nehnul ani brvou. Viliam znejistěl.

„Nemyslíš to vážně, že ne? Dame, tohle zní jako pěkná blbost. Ten kluk se málem rozbrečel štěstím, když jsem mu odkejval, že budeme kamarádi. Viděl jsem ho smát se nebo plakat tolikrát, že bych naprosto určitě aspoň jednou poznal, že to není upřímný. A rozhodně by nedovedl někoho manipulovat. On neumí ani udržet v tajnosti, že má pro někoho dárek. Peníze má asi ve stejnejch místech jako já práva a práva samotný umí jen proto, že ho do toho matka tlačila dlouhý roky. A taky možná protože je zakoukanej do tebe. No tak, brácha, tomuhle přece nemůžeš věřit. Musels ho špatně pochopit. Víš, jakej Eda je, všechno podá nejhoršim možnym způsobem. Řekne A, myslí A, ale vyzní to jako B, který se v průběhu jeho hovoru změní v C, pak se omluví za D… a nakonec ti řekne, že máš hezký obočí, i když trochu srostlý. Určitě by se s tebou nepouštěl do křížku kvůli něčemu, o co vůbec nestojí. Aspoň ne z vlastní vůle.“

Damian pevně stiskl čelist, až mu zacukal sval ve tváři. Moc dobře si uvědomoval, že jeho bratr za nic nemůže a je stejná oběť jako on sám. Nebylo by moudré se s ním pohádat. Ne kvůli Petiškovi. Už mu toho vzal hodně a dle jeho vyjádření ještě neskončil.

„Tušil jsem, že to nepochopíš. Máš příliš málo informací a já tě jimi odmítám zatěžovat. Nemáš nic společného s firmou a ostatní není také tvá věc. Jen tě žádám, dej si na něj pozor. Není to žádný naivní brouček, spíš dokonalý pokerový hráč, ač je to těžko pochopitelné. Nechci tě tím zatěžovat, máš svůj život a své starosti s novou popularitou. Mimochodem gratuluji k článku v Art. Nepochlubil ses, že už se o tebe zajímají i média. Kdyby mi to Magdalena neřekla, tak to ani nevím. Jsem rád, že se ti daří, jsi výjimečný a zasloužíš si to.“

Po těch slovech se zvedl a odešel do domu. Věděl, že není možné, aby Viliam ihned jeho slovům uvěřil. Varoval ho, a to prozatím stačilo. Věděl, že jeho dvojče není zdaleka tak podezíravé a paranoidní jako on, přesto to byl stále Kraus. Nedůvěřivý a ověřující si fakta, než si udělá vlastní názor. Pak je velmi těžké ho změnit.

Viliam sám pak ještě hodnou chvíli seděl v zahradě, pozorující Edova vlka, kterak kolem něj pobíhal v závěsu za Isabellou, a bojoval s prvotním instinktem za bratrem se rozejít a znovu mu zopakovat, jak moc to všechno znělo jako hloupost. Eda? Jejich Eda, a manipulant, který je všechny oblboval? Dokonalý pokerový hráč? Jeho bratr se musel zbláznit. Věřil tomu a přirozeně očekával, že se odněkud blonďák vynoří a začne se smát, protože na tohle by přece nenaletěl ani on sám, natož Viliam, který už znal svého bratra i svého nejlepšího kamaráda. Vystřelili si z něj pěkně pitomě, s tímto fakt neměli šanci.

Jenže Eda nevyskočil a Damian se nevracel. A jeho na moment napadlo, jestli by to přece jen nemohla být pravda. To, že jej to jednou napadlo, už nešlo smazat. A bylo to už jen krůček od toho rychle si v hlavě projet všechny zprávy, které si s Edou vyměnili, zkoumat jeho podezřelé chování a začít pochybovat. Protože byla pravda, že mu Eda něco tajil.

Než se nadál, tvář měl staženou v přemýšlivé grimase a zdaleka už si nebyl tak jistý, jak by asi být měl. A tendence vyjet na Damiana, že si z něj střílí pěkně pitomě, se změnila v tendenci pokládat další otázky, aby si ověřil, že jde skutečně jen o vtip. Něco se dělo po celou dobu. A Damian žertoval naposledy jako šestiletý.

Odmítal Edu zavrhnout. Rozhodně nebyl žádný hajzl. Ale červíka pochybností se mu z hlavy vypudit nedařilo. Snad proto se mu hned, jak vilu opustil, pokoušel dovolat. Hovor však spadl do hlasové schránky. A po zbytek večera se černovláskovi Eda neozval.

§§§

Na druhé straně Prahy zatím pro Eduarda skončil poněkud zdlouhavý a vyčerpávající den, který začal dost možná přesně tak, jak také skončil – Eda měl před sebou velké věci, ke kterým měl velké plány, ale ruce měl zoufale prázdné.

Jestli si myslel, že přes noc zázračně nabyde jistotu, co se týkalo jeho rozhodnutí vysoudit z Magdaleny Krausové svou část Kraus Advocatus, rozhodně se to nestalo. Naopak, probral se okolo páté hodiny ranní s neurčitým pocitem, že ať se mu zdálo cokoli, snažilo se ho to odradit. Tehdy si zakázal myslet na Damiana Krause a byl příjemně překvapen, jak snadno se to řeklo a také udělalo. Byl zcela nad věcí.

Těsně před dalším propadnutím se do říše snů mu hlavou problesklo, jestli by znovu neměl kontaktovat Damianovu babičku. Říct jí, co se chystá udělat. Třeba se taky nechce soudit. Třeba se jí kvůli tomu spalo stejně špatně jako jemu. Mohl by jí za to upéct svoji skořápkovou bábovku.

Nebyl si jist, o čem se mu zdálo potom. Dost možná tam byla Lotte. Dost možná mu také něco poradila. Jenže už si její radu nepamatoval.

Jeho první ranní myšlenka patřila Damianovi. Zakázal si ji. Pokusil se nasměrovat svou mysl k žalobě, kterou hodlal podat, a zavalit ji povinnostmi a nápady. Bylo to trochu jako mít hlavu zanořenou pod vodou, ze které se nemůže dostat, a v puse mít brčko – zoufalství, protože se topil, ale mdloby v nedohlednu, protože stále ještě měl dost vzduchu, aby zůstal při vědomí.

Pokusil se sebrat všechnu kuráž, kterou v sobě předešlého dne našel. Hlavou mu problesklo, jak dobře bylo, že se včerejšek udál zrovna včera. Dnes by Magdaleně nejspíš skutečně předal Karáskův vzkaz. Pak by se posadil zpět za svůj stůl a nechal by ho házet po něm urážky až do pěti hodin, kdy by se on zvedl, zadal by Edovi práci ještě alespoň na hodinu a odplul by z kanceláře.

Asi dvacet minut také strávil rozhovorem s Helenou. Když jej Martin nabíral, přirozeně ho chtěl odvézt k nim. Ona s tím jistě počítala. Nechtěl jí přidělávat starosti. Předešlého dne neměl sílu mluvit s kýmkoli dalším, dnes ji ovšem najít musel.

O soudu, ke kterému se chystal, se nezmínil. Jednou to udělá. Slíbil jí, že jí v blízké době řekne, co s Damianem probíral. Jen ne ten den. A tak mluvili o Martinovi a Danielovi. Bylo úlevné na chvíli řešit jiné problémy než své vlastní.

Vlastně na Damiana skoro nemyslel. Nebo si to alespoň tvrdil. Ale být na sebe hrdý za něco, co se mu nepodařilo, je podstatně lepší než zlobit se na sebe za něco, čemu stejně nezabrání.

Skoro celý zbytek dne pak seděl za stolem s hlavou skloněnou k papírům. Matka mu vytiskla všechny smlouvy, ze kterých bylo potřeba vycházet, a tak je začal systematicky procházet a podtrhovat si vše, co by mohlo být důležité. V dalším čtení si pak vypisoval poznámky – na jeden papír to, co se dalo využít, na další pak části, kterých by mohla využít protistrana a kde tedy bylo potřeba hledat protiargumenty. Litoval, že nemá doma svůj archiv. Kdyby měl, vytahal by z něj případy od začátku devadesátek až po rok nula devět – vybavoval si, že v tom rozmezí byly alespoň tři, které by mu mohly pomoct. A taky by se podíval do Damianovy knihovny, vyhrabal všechny ty tlusté svazky se zákony, a využil počítač, který se na rozdíl od jeho ultrapomalého noťasu neustále nesekal. Když už byla řeč o tom stařičkém přístroji, Eda ho začal potřebovat okolo šesté hodiny a ukázalo se, že byl úplně vybitý. Příliš tím nepřekvapil.

Měl by si najít právního zástupce, uvědomil si. A uvědomil si to už ráno. Jenže něco takového on nikdy nedělal, dokonce ani na škole, protože proč by je proboha měli učit, jak si najít právníka, když oni sami měli být právníci, že? Takže jeho prvotní nápad by nejspíš byl zadat do vyhledávání „právník“ a čekat, co mu přístroj najde. A s jeho štěstím by mu stejnak jako první vyplivl Damiana.

Damian. Jak moc bezpředmětné bylo zakázat si myslet na to jméno? Stejně se mu do hlavy vracelo. A kdykoli se tam vrátilo, něco hluboko v něm se rozvibrovalo. Damian, Damian, Damian. A v takových chvílích se jeho spojka se světem nad hladinou zúžila a on už zase lapal po dechu.

K večeru se konečně přemluvil alespoň to vyzkoušet. První straně odkazů se pro jistotu vyhnul. Ten, který zvolil, jej dovedl k Jaroslavu Karáskovi.

Když okolo jedenácté usínal, hlavou mu blesklo, že byl snad nejhorší uživatel Googlu široko daleko. Nedovedl si najít brigádu, bydlení – v tom selhal dokonce třikrát – a nyní ani právníka. Možná mohl být rád, že byl tak bolestně zamilovaný do černovláska. Kdyby si měl potenciální lásku hledat sám, nedejbože si ji hledat na internetu, dost možná by tam omylem začal nabalovat toho Damianova druhého kamaráda, který ho oslovil na charitativním plesu. Ať si může odškrtnout ze seznamu pletky i s posledním členem jejich partičky.

Telefon, na kterém večer přibyl Viliamův nepřijatý hovor, úplně zapomněl kontrolovat. Ležel na stolku, napojený na nabíječku, kterou do něj Eda strčil už před více jak čtyřiadvaceti hodinami.

A pak přišel dnešek. On ten zmeškaný hovor našel.

Viliam byl na příjmu.

Teď, když viděl jeho jméno, tím víc si uvědomil, co všechno se kolem něj odehrávalo. Viliam nebyl Lotte, neporadí mu s věcmi, o kterých by normální smrtelník nevěděl vůbec nic. Jenže mohl být svůj a upřímný. Eda ho zbožňoval i za tu ironii a narážky na něj samotného, protože snad jako jediný ze všech se k němu nebál chovat jako k ostatním.

Eda mluvil legračně? Viliam mu to řekl. Chvíli se mu za to smál. A pak mu prozradil, jak to příště udělat lépe.

Tolik mu chyběl.

Téměř na ikonku klikl, před tím se ovšem zarazil. O čem chtěl mluvit?

Znal se. Nedovedl lhát. Bylo mu jasné, že Viliamovi už v prvních svých větách vysype, že se chce soudit. Jak jen mohl něco takového říct? Zaprvé, nechtěl ho stresovat. Zadruhé, nechtěl ho naštvat. Zlobil by se Viliam vůbec? Damian se zlobil, a tak se asi mohl zlobit i on. Ačkoli to nebylo moc pravděpodobné. Byli tolik odlišní.

Anebo mu to prostě neřekne. To zvládne. Bude mluvit o počasí. Viliam s největší pravděpodobností vůbec nic neví.

Když nad tím přemýšlel takto, vyplývalo z toho, že ale něco vědět mohl. Panebože, co když už věděl? Co když volal, aby mu řekl, že s ním taky skončil?

Tak a dost! Neskončil. Byl Edův nejlepší kamarád. Eda mu zavolá a bude si s ním povídat. O žádných soudech se vůbec mluvit nemusí. A kdyby Viliam náhodou věděl a chtěl jejich přátelství ukončit, tohle nebyla konverzace tváří v tvář. Mohl prostě zavěsit, no ne?

Stiskl ikonku. Přiložil si telefon k uchu.

„Ahoj,“ ozvalo se z něj, snad ještě před prvním zazvoněním. Eda sebou trhl, telefon oddálil a rychle hovor položil.

Určitě věděl!

Co to proboha dělal? Jak asi mohl vědět? Nevěděl nic! Jenom ho pozdravil.

Ale zvláštním tónem.

Jo. Jasně že to bylo zvláštním tónem. Před chvílí vstával. Každý mluví zvláštně, když zrovna vstane. Už takhle Viliama slyšel nesčetněkrát.

Znovu ťukl na ikonku. Nádech, výdech. Okey, tentokrát to určitě zvládne.

„Eddie?“ ozvalo se. Vydržel to.

„Ahoj?“ zkusil Eda stejně váhavě, jako Viliam vyslovil jeho jméno.

„Jsem v Praze,“ začal Viliam. Eda ho nenechal domluvit.

„Stalo se toho strašně moc a já nevěděl, jak ti to přes zprávy napsat a taky jsem tě nechtěl stresovat, jenže všechno bylo horší a horší a Damian mě nechtěl vidět a pak mě začal nenávidět a já to zaregistroval až moc pozdě a pak mě to všechno mrzelo a pak jsem slyšel jeho babičku a,“ následovala krátká pauza, ve které hlasitě naplnil své plíce. Viliam jej v ní zastavil.

„Eddie, vydrž! Nechystám se tě vykostit!“

To bylo docela překvapení.

„Fakt ne?“

Nečekal to. Opravdu ne. Ale Viliam se rozesmál. Na chvíli přemýšlel, jak bylo možné, že jej smích obou dvojčat Krausových tolik uklidňoval. Byl jako pohlazení.

„Seš můj nejlepší kámoš, ty pako. Viděls mě čistit si uši. Takový lidi člověk jen tak nezavrhne,“ nadhodil. A i Eda poznal, že to byl vtip. Zaplavil jej vděk tak silný, že v prvních chvílích nedovedl říct vůbec nic, jen sedět, hledět před sebe a vnímat, jak jej štípou oči slzami, které ale zůstanou za víčky.

Bože, byl tak rád, že ho měl.

„Mohli bychom se vidět? Chtěl bych ti to vysvětlit,“ zaprosil. Uvědomil si, jak dávno už to měl udělat.

„No jasně. Pošleš mi adresu? Dojedu si pro tebe, vysvobodím tě jako princeznu a dovezu na zmrzlinu. A žádný odmlouvání, tohle je snad poprvé, kdy tahám na zmrzku já tebe, tak ne že mi to zkazíš. Po celou dobu, co jsem byl pryč, se mi nikdo nesmál, že mám čokoládu až na nose, jen aby si vzápětí hodil kopeček vanilkový do klína, šíleně mi to chybělo.“

Jo. To Edovi taky.

Čekal na Viliama před domem už deset minut dopředu. Snažil se nemyslet na to, jak jejich setkání dopadne a jak jeho přítel celou pravdu přijme. A ono to šlo. To byla Viliamova superschopnost. Být optimista bylo v jeho přítomnosti zcela přirozené.

Zastavil na kraji silnice a vystoupil. Eda zůstal stát. Panebože, byli s Damianem tak stejní. Tak bolestně stejní.

Než se nadál, pevně ho objímal rukama i nohama, zatímco ho muž přidržoval pod zadkem a šklebil se, jako by snad sám nebyl úplně stejně rád, že Edu vidí. Eda jeho výrazy dovedl prohlédnout. Mohl se šklebit, jak chtěl. Srdce mu bušilo, tiskl Edu k sobě ještě blíž. Voněl barvami.

Byl vždycky tak… nízký? Panebože, on byl takový prcek. Jak bez něj Eda mohl vydržet?

„Změna plánu. Do cukrárny se jede taky, ale první hurá někam na snídani. Nemusíš ani nic říkat, je mi naprosto jasný, žes ještě nic nejedl. A protože já měl zatím jenom jednu snídani a mám hlad jako vlk, protože doháním snídaňovej deficit z Belgie, kde se rozhodli mě vyhladovět, aby zjistili, jestli pak budu jako umělec plodnější. Jede se hledat nějaký místo, kde nám udělaj míchaný vajíčka,“ zavelel.

Kdyby měl přiznat, co se mu honilo hlavou, když Edu spatřil, asi by byl nucen říct, že byl poměrně vyděšený. Eda už zase zhubnul. Předloktí měl celá dorasovaná, jak si je škrábal nejspíš i ve spánku, a pod očima se mu dělaly stejné kruhy, jaké tam míval Damian. Ano, Viliam měl v plánu od začátku jej zahrnout otázkami. Chtěl si vše ujasnit pěkně hned. Jenže tohle byl Eda, jeho kamarád.

Usadili se ke stolu. Objednali si. A najedli se. Přestože u toho Viliam mluvil o všem možném, jen aby byl Eda co nejvíc v klidu a v pohodě, blonďák cítil, že nejpalčivější z témat mezi nimi stále visí. Nakonec tedy nevydržel. Pootevřel ústa. Zase je zavřel. Jeden výsledek to ale mělo – Viliam zmlkl a zadíval se na něj měkce a přívětivě. Eda se naň vděčně usmál.

„Chci to vysoudit pro něj.“

Viliam měl původně v plánu vydržet jej poslouchat bez přerušování. V téhle fázi to začalo být těžší, než očekával.

„Počkej. Jak jako pro něj?“

„No pro něj. Slyšel jsem ho mluvit s vaší babičkou. Nechtěl jsem je odposlouchávat, jenže se to stalo a já se dozvěděl, že mám mít nárok na část firmy. Velkou část firmy. Kdybych to všechno získal a pak to Damianovi dal, měl by většinu. Bylo by jenom na něm, kam bude firma směřovat,“ pokusil se vysvětlit. Viliam se přemýšlivě zamračil.

„Snažím se tě pochopit, ale moc mi to nejde,“ přiznal. „Chceš na něco získat nárok, jen aby ses ho vzápětí vzdal ve prospěch protistrany? Jestli tu firmu nechceš, nemusíš dělat vůbec nic a ona zůstane, jak je, víš o tom? Anebo, pokud chceš nějak dokázat, že ji opravdu nechceš, můžeš sepsat prohlášení, že se svýho nároku vzdáváš. Tohle je přece hloupost.“

„O to nejde,“ namítl Eda. „Je to složitější. Vili, ta firma není jeho.“

To Viliam věděl. Začínalo mu svítat.

„Řekla mu, že se jí nikdy nevzdá. Že dokud bude žít, bude ho kontrolovat. Já vím, že o vás a vaší minulosti nevím skoro nic, jenže mám pocit, že ho někdo ovládá prakticky už od narození. Chci tomu zabránit, chtěl bych ho nějak ochránit. Šel jsem za ní, řekl jsem jí, že se soudit nebudu, když předá Damianovi, co mu měl předat už váš děda.“ Mohl si všimnout, jak Viliam zaťal čelist, když slyšel to jemné označení pro Vladimíra Krause. „Jenže ona mě vůbec neposlouchala. Trochu jsem se s ní pohádal.“

Když to Viliam slyšel, neodolal a zašklebil se. I on se s Magdalenou pohádal. Těsně po tom, co se dozvěděl, že po celou dobu věděla, jak se k Damianovi choval její manžel, a nikdy s tím nic neudělala. Namítala tehdy, že se snažila zachránit jeho a že by jí měl být vděčný. Že díky ní měl hezké dětství. Málem ji za to tehdy zaškrtil. Nadával jí tak, že kdyby to ještě chvíli pokračovalo, zavolala by na něj policii. Od té doby spolu nemluvili. Damian po něm ovšem nikdy nevystartoval, takže jak se zdálo, tahle jejich konverzace zůstala mezi nimi jako jejich další, a nejspíš taky poslední společné tajemství.

Jestliže se Eda rozhodl chránit Damiana před jejich babičkou… Ano, to zapadalo. Až děsivě moc to zapadalo. Damian své prarodiče bránil i před Viliamem. V tomto ohledu i kdyby Eda mluvil velmi opatrně a vážil každý svůj krok, vždy se mohl dočkat poměrně plamenné reakce. A Eda vážit své kroky sakra neuměl.

„Navrhl jsem Damianovi, že bychom se mohli soudit spolu. Jako my dva proti ní. Že bych mu pomohl.“

„Jenže on nechtěl ani slyšet. Je mi to jasné,“ připustil Viliam. Pak se však jeho zamračená tvář začala vyjasňovat. „Tohle je ale skvělé! Stačí to Damianovi vysvětlit, nic víc. Tohle on pochopí. Prostě mu řekneme, žes to chtěl udělat pro něj, a hurá zase zpátky k němu pod střechu.“

Kdyby to bylo tak snadné…

„Vili, tohle já jsem zkoušel. Řekl jsem mu to. Nevěřil mi.“

„Protože jsi pako a naprosto určitě jsi mu spolu s tím řekl něco dalšího, co ho postavilo na zadní. Eddie, Magdalena je pro Damiana docela citlivý téma. Nicméně ty jsi pro něj úplně nejcitlivější, jen tak se tě nevzdá. Promluvím si s ním já, zkusím mu to podat nějak kulantněji. Nemá důvod tomu nevěřit. Neudělali jste si přece nic dalšího, no ne?“

Edovi trochu zčervenaly líce. Působilo to nadmíru podezřele.

„Eddie?“ protáhl Viliam jeho jméno s přimhouřenýma očima. Eda se zadíval na desku stolu. Byly na ní dvě šmouhy.

„Pustil jsem mu do domu psy. A jeden z nich převrhl celou sadu skleniček a pořezal si packy, takže s ním Damian musel na veterinu,“ přiznal, a přiznal to tak kajícně, že se Viliam musel pousmát. „Taky jsem mu rozbil takovou drahou sošku. A lampu. A taky jsem mu asi zničil vztah s Helenou. Nevím jak. Prostě s ní teď moc nemluví.“

„Okey. Ještě něco?“

„Taky mě přeřadil na jiné místo, a ten člověk, se kterým jsem měl pracovat, mě nesnášel.“

„Provedl jsi mu něco?“

„Ne. Jenže on nesnášel i Damiana. A vlastně spoustu lidí. Myslím, že když jsem odešel, musel si jít stěžovat a nejspíš na Damiana vyjel, jako vyjížděl na mě. A taky mu asi prozradil, že jsem se pohádal s vaší babičkou, protože to všechno Damian věděl, když jsem s ním mluvil.“

„Ještě něco?“

Eda si vzpomněl, jak Damiana viděl s bílými lajnami nachystanými jen je do sebe vdechnout. Přikrčil se.

„Já o tom nemůžu mluvit,“ vydechl. Viliam povytáhl obočí.

„Můžeš mi říct cokoli. Udržím tajemství.“

„Já vím. Jenže to není moje tajemství,“ snažil se vysvětlit Eda. „Já totiž… viděl jsem ho… Ne, já to nemůžu říct. Opravdu nemůžu. Promiň, Vili, jenže kdyby nás někdo slyšel, neodpustil bych si to, a taky, no… to je jedno.“

Bylo vidět, že by mu to Eda řekl rád. Že na to něco myslí, dost možná poměrně často. Začínalo mu svítat. Zas tolik věcí, které by nemohl nikdo kolem slyšet, nebylo. Kdyby ho načapal, jak si leští své kopí, rozhodně by neměl problém sdělit to na plná ústa před restaurací plnou lidí.

„Zkusím s ním promluvit, dobře?“ navrhl. „Nějak mu to vysvětlit.“

„Dobře,“ svolil Eda, „ale musíš mi slíbit, že to zkusíš co nejvíc citlivě a opatrně.“

„Jasně, budu něžný a přívětivý. Budu ho za každým slovem líbat,“ nadhodil, a Eda nepatrně našpulil rty nevolí. Až poté si uvědomil, že to byl vtip. Stále měl tendenci si Damiana bránit. Žárlil i na jeho vlastního bratra.

„A teď mi řekni, jakej je plán. S tím soudem. Zatím to má moje sympatie.“

§§§

S Edou se Viliam toho dne rozloučil po obědě, na který si společně ještě zašli, protože Viliam dle vlastních slov odmítal nechat Edovo stravování náhodě. Navrhl mu samozřejmě, jestli se rovnou nechce přestěhovat k němu, to však Eda odmítl.

„Jistěže bych chtěl,“ řekl mu, když viděl Viliamův ublížený výraz. „Vždycky budu chtít. Jsem s tebou strašně rád. Jenže je to moje matka, kdo má všechny páky, které by šlo využít. Potřebuju je získat. V tomto ji potřebuju na své straně.“

Znělo to logicky. A dospěle. Svým způsobem Viliama překvapovalo, jak dospěle Eda dovedl znít.

„Stejnak to není fér. Za Damianem bys stopro šel. Jsem raněnej a krvácím,“ prohlásil, aby si udržel tvář. Eda jeho žert pochopil a zašklebil se na něj, ačkoli slyšet Damianovo jméno jej vždy rozvibrovalo a zasáhlo zároveň. I přesto ho ale pevně objal. Viliam to přijal.

A pak Edu opustil, ponechávaje jej stále stejně rozbolavělého, zároveň ale s doplněnou nadějí. Měl na své straně Viliama. Měl na své straně Helenu. To znamenalo, že i Damiana na ni mohl získat. Chtělo to jen hodně úsilí. A on hodně úsilí vynaložit mohl. Nic jiného mu ani nezbývalo.

Černovlásek ještě domů nemohl. Zbývalo dostát svému slovu. Slíbil, že si promluví s Damianem. A nevzdal by se toho.

Už v průběhu dopoledne si uvědomil, že to skutečně nebude tak jednoduché, jak si původně myslel. Damian z něj nebude skákat štěstím do stropu. Jenže tím spíš Viliam musel vynaložit veškeré své úsilí. Oba byli paka, Eda i Damian, a oba se bez toho druhého trápili, přestože každý se s tím vypořádával jinak.

Když do vily přijel, byla prázdná. Tak trochu to čekal. Damian se však mohl vrátit každou chvíli, a tak dal zatím vařit kávu, aby si nějak zkrátil čekání a taky aby zlepšil náladu, ve které bratra zastihne. Zázračný plán, jak mu všechno podat, nepřišel. Bude muset improvizovat.

Všechno mu vyšlo tak akorát. Kávu už měl skoro dovařenou, když se vchodové dveře otevřely.

„Už jsi doma, miláčku?“ houkl do předsíně, jelikož mu bylo jasné, že Damian přemýšlí, kdo se mu do domu nacpal tentokrát. Když jeho bratr vstoupil do kuchyně, zazubil se na něj. Jak se zdálo, všechny plány šlo ještě na chvíli odložit. Toto si nemohl odpustit.

„Jak bylo v práci? Odlož si, prosímtě, a klidně si sedni k televizi. O děti je postaráno, dům je jako ze škatulky, činil jsem se, zatímco jsi vydělával na naši rodinu,“ zapitvořil se. Mluvil groteskně vysoko a mrkal jako mrkací panna.

Damian zůstal stát a s trochou zoufalství rozhodil rukama.

„Co tady sakra děláš?“ obořil se na něj, ale setkal se jen s přitroublým širokým úsměvem a pitvorným pukrletem.

Těšil se domů, na svůj klid, na to, až se posadí na terasu nebo vyběhne se psy do polí. Jen ať na něj proboha ten den už nikdo nemluví. V práci měl dojem, že se dostal do posledního kruhu Dantova Pekla. Musel řešit problémy, o kterých ani netušil, že by mohly vzniknout, do toho všeho rozzuřený Karásek, který ho neustále uháněl, a totálně nepříčetná Helen. Nikdy by si nepomyslel, že by ho ta ženská mohla rozhodit natolik, aby na ni ječel jako hysterka. Nebyla poslední, kdo si to za dopoledne od něj slízl, a vlastně byl vděčný, že se mu odpoledne všichni klidili z cesty a on se mohl soustředit na zpackanou práci, za kterou ke svému zděšení mohl on sám.

Dělal chyby – to bylo hodně zlé. A proto měl právo na svůj klid, po kterém ten večer opravdu prahnul.

Kód k domu od Edova odchodu ještě nezměnil. Tohle byla další z mnoha malých chyb, kterých se poslední dobou dopouštěl. Měl plné zuby toho, že to bylo u něj mnohdy jako na Václaváku a on nad tím neměl kontrolu. Kromě toho neměl ponětí, jak moc je Petiška mstivý. Nevěřil, že by měl koule ho přijít vykrást, ale mohl kódy dát komukoli. Jen tak, nebo je prodat i s informacemi, kdy se majitel domu nachází v práci.

Jenže do háje! Před týdnem zíral do manuálu toho nesmyslu a nebyl z toho nijak chytrý. Infolinka Super security byla v tu chvíli obsazená a další dny na to zapomněl. 

„Poslal tě Petiška, že?“ zeptal se už opět vyrovnaným hlasem.

Viliam povytáhl obočí. Zdá se, že se netrefil v nejvhodnější denní dobu. To jeho plány celkem komplikovalo.

„Nikdo mě neposlal,“ pokusil se bratra uklidnit, ruce zdvižené k hlavě, jako by se vzdával. Pak se natáhl pro oba hrníčky.

„Promiň, že jsem ti sem tak vpadl. Myslel jsem, že už budeš doma. Přišel jsem před chvílí, nechtělo se mi čekat venku. Takže jsem uvařil kávu. Copak se nemůže bratr rozhodnout jen tak navštívit své dvojče, udělat mu něco dobrého, mile se na něj usmát…“

Damian si jen rezignovaně povzdychl, posadil se a napil se kávy. Byla horká. Spálil si jazyk a do očí mu vhrkly slzy. Polkl nadávku a unaveně se na svého hyperaktivního bratra zadíval.

„Tak spusť. Co máš na srdci? Nevěřím tomu, že ve svém nabitém programu sis našel skulinu jen na to, abys se mnou vypil kafe a hodil po mně úsměv. Ačkoli jsi dneska první, kdo to udělal,“ zabrblal a znovu, tentokrát opatrněji usrkl černé tekutiny. Ocenil, že mu ji jeho zlotřilý bratr neosladil.

Ten si Damiana zatím přeměřil pohledem. Zaváhal. Snad nikdy ho neviděl tak vyčerpaného. Naopak, běžně přicházel domů, jen aby pracoval dál. Možná, že to všechno nebyl nejlepší nápad. Možná by se měl zeptat až zítra. Jenže zároveň, čím déle bude problém odkládat, tím víc bude Damian unavený, protože bude stále tak rozrušený. Byl to začarovaný kruh.

„No, vlastně mi dneska můj úžasný šéf, tedy já, dal volno, takže můžu být, kde chci,“ prohodil. Až poté si uvědomil, že akorát chodí kolem horké kaše. „Jo, máš pravdu, jsem tu, abych něco probral. Výjimečně. Nicméně, mluvil jsem dneska s Edou. Než se začneš vztekat – chtěl jsem si ověřit informace. On je pako, ty čas od času taky, myslel jsem, že byste se mohli jenom nepochopit. A ano, měl jsi pravdu, chce se soudit.“ Částečně měl pocit, že když bratrovi připustí, že měl pravdu, a tím pohladí jeho ego, bude pak snazší přesvědčit ho, že ne všechno bylo tak, jak si myslel.

„Aha, fajn, je dobré vědět, že to není jen moje noční můra a že netrpím bludy. To je poměrně pozitivní,“ prohlásil Damian se silným sarkasmem v hlase. To byl přesně ten rozhovor, na který neměl náladu. Bylo mu jasné, že znova uslyší lži, které se Petiškovi tak usadily v té jeho blonďaté palici, že už jim snad i on sám věří. A že o nich přesvědčil i jeho dvojče, které má pevně na krátkém provázku omotané okolo malíčku na noze. Aby se před ním musel plazit…

„A dál? S čímpak se ti svěřil dál?“

„Moc tomu nepomáhám, vidím,“ utrousil Viliam. Na jinou stranu, mezi slovy Damiana líbat, jak slíbil Edovi, by taky dost pravděpodobně nezabralo.

„Dame, poslyš, vy dva byste si měli promluvit. On je na tom stejně špatně jako ty. Je už zase kost a kůže – oba jsme se ho snažili trochu vykrmit a jde to do háje. Myslíš, že se schválně drží dál od jídla, jen aby na mě zapůsobil? A že si na ty ruce leje nějakou kyselinu, aby si je rozdráždil? Byl jsem s ním celé dopoledne, už zase má ty předloktí rozdrápaný skoro do krve. Když byl s tebou, emočně v pohodě, vypadal podstatně zdravěji. A ty taky. Brácha, on to opravdu chce udělat pro tebe.“

„Do prdele, Viliame! Slyšíš se, co říkáš? Já chápu, že je v nervech, jde mu o hodně. Odešel z práce, tudíž je bez peněz a čeká ho soud. Soud s jednou z nejvyhledávanějších advokátních kanceláří. Samozřejmě, že je ve stresu. To ještě neznamená, že to chce dělat pro mě. Prostě má strach. A oprávněný, nevyhraje to. Poslouchej Vile, klidně si ho opečovávej a vykrm ho, ale zapřísahám tě, nepleť se do tohoto sporu. Já si nepřeji, aby ses cítil jak mezi mlýnskými koly a musel si vybírat stranu. A úplně nejvíc bych byl nerad, kdyby ses postavil proti své rodině. Přemýšlej nad tím.“ Damian na malou chvíli zavřel oči, když ho přepadla mírná nevolnost z pocitu, že by opět mohl Vila ztratit. Vlastně to doteď ani tak necítil, ale jen myšlenka na to ho ujistila, že by to bylo velmi bolestivé.

I Viliam vnímal, jak jej ten nápad zasáhl. Přísahal sám sobě, že už Damiana nikdy nenechá napospas osudu. A v prvé řadě ho odmítal nechat napospas přesně té rodině, kterou on tolik bránil. Moc se to neslučovalo.

„Nebudu se stavět proti tobě. Nikdy,“ oznámil pevně. „Jsem na tvojí straně. Jenže Eda má pravdu v tom, že Magdalena je pěkná mrcha. Snažíš se bojovat proti tomu, aby se tvoje firma nedostala do rukou někoho, kdo na ni nemá nárok, ale to už se přece dávno stalo. Chceš vědět, o co se Eda snaží? Tehdy jak jsme byli na tom plese, jak mluvil s tím tvým kamarádem, složil se pak přede mnou na záchodech a docela dlouho jsme spolu mluvili. Svěřil se mi, mimo jiné, že by v životě chtěl svýho prince. Takovou trochu naivní představu, někoho, kdo by ho chránil a miloval. Myslím, že se snaží dělat takového prince tobě. Je v tom zoufale špatnej, to neříkám, ale je to Eda. Ty ho v takových gestech nepoznáváš? Co sedí k Edovi víc, snaha sebrat ti firmu, o kterou přitom nestojí, jen aby měl moc, o kterou nestojí, a získal peníze, o který nestojí, nebo snaha získat pro tebe něco, co ty chceš? Je jedno, jestli je to taška v ledový vodě nebo obrovská korporace, kde jsou ve hře milióny. On tyhle rozdíly nevidí.“

Damianovi začalo pár věcí zapadat do sebe. Byl hloupý, že si to plně neuvědomil už dřív, ale to, co jej teď napadlo, by mohla být jedna z možností, proč Eduard takto jedná.

„Kde bydlí? Kde teď bydlí?“ vyjel na něj. „Je u tebe? Není, že? A ani se k tobě nastěhovat nechce. Proč asi? Vím o tom, že bydlí u matky. U té, která ho okradla a vypudila z domu a údajně se k němu chovala jak ke kusu hadru – pokud je to pravda. Možná to pravda je. Možná je Eduard tak nevinný, jak ho vidíš ty. Ale pokud je to tak, pak jde na ruku jí. Něčím si ho zase přitáhla domů, našeptala mu pár scénářů a on jí zase zobe z ruky. Je pravda, že do té zparchantělé ženské bych řekl, že má víc inteligence, aby synkovi nakecala uvěřitelnější scénář než to, že to dělá všechno pro mé dobro, ale budiž. Možná je taky pod tlakem a nemyslí jí to. Anebo je hloupá. Ať je to, jak chce, určitě to nevoní takovou čistotou, jak to vidíš ty. Vile, já jsem ochotný ho vyplatit. Sumou, nad kterou by se ti protočily panenky, ačkoli už i ty jsi solidně v balíku. Neví to, protože se odmítl na smlouvu byť jen podívat. Udělal jsem chybu, že jsem nejdřív plácl směšnou částku. Možná by ses měl sbalit a donutit ho, ať si ten návrh přečte. Anebo, pokud v tom má prsty jeho matka, ať se na tu cifru podívá ona. Pak bych měl jasno, odkud vítr vane. Takže tě poprosím, a bude to naposledy, kdy tě v tomto případě zneužiji, dones mu ty desky.“

„Damiane,“ oslovil jej bratr naléhavě. Tohle nikam nevedlo, i on to cítil. Každý si pevně stáli za svými názory. „Můžu mu donést, co budu chtít, jeho to nebude zajímat, protože mu o peníze nejde. On se nechce s firmou domlouvat, protože kdyby to udělal, zajistí tím, že Magdalena konkrétně o tyto procenta vážně nikdy nepřijde, ani kdyby ty ses začal prát o ta svoje. Nikdy, až do smrti. Navždycky by nad tebou měla převahu. O to přece nemůžeš stát ani ty. Copak by nebylo lepší sdílet tu firmu s ním? I kdyby si to všechno nechal pro sebe. On je tvárnej, co ty řekneš, to on udělá. Nebude ti do ničeho kecat, už protože o tom vůbec nic neví. Proč ti přijde tak nesnesitelný sdílet tu firmu s člověkem, kterýho miluješ?“

Damian během sekundy změnil unavený výraz na odmítavý.

„Tohle nikam nevede, Viliame. Nechci se s tebou hádat, ale ty pořád zpíváš stejnou písničku. Pokud mi chceš pomoct, předej mu ty dokumenty. Ale dělat to nemusíš, jak jsem říkal, nechci tě do těchto sraček zatahovat. A byl bych dost nerad, kdybys nám dělal spojku, ale tohle by náš spor mohlo vyřešit. A vyřiď mu, že se mi může ozvat, kdyby mu cokoli nebylo jasné. Zcela jistě si na něj udělám čas. O toto tě žádám jen proto, že pan Petiška byl v tu chvíli mírně indisponován a odmítal se mnou hovořit rozumně. Ty máš ale na něj mnohem větší vliv, a proto ti věřím, že ho dokážeš přesvědčit,“ řekl důrazně a intenzivně zkoumal pohledem bratrovy reakce. Ten mu pohled oplácel, přestože v tom jeho Damian viděl starostlivost.

Sakra! O toto nestál. Nepotřeboval, aby ho jeho bratr litoval. Přestože moc dobře věděl, že nevypadá zdaleka tak svěže a plný života, jako tomu bývalo ještě před několika týdny. Ničilo ho to. Celé toto ticho před bouří. A stále se nebyl schopen vzpamatovat z té zrady. Pořád k němu něco cítil. Intenzivní a nezkrotnou nenávist za to, že ho stále miloval.

„Běž, Viliame. Potřebuji se vyspat.“

Jeho dvojče ještě chvíli váhalo, pak však neochotně přikývlo. Ten den už toho nebylo mnoho, co by Viliam mohl udělat. Naopak – tušil, že kdyby se dál snažil bratra přesvědčit, jen by všechno ještě víc pokazil. Mrzelo ho to. Věděl, že kdyby si ti dva promluvili, kdyby si skutečně naslouchali, mohli si ušetřit tolik bolesti.

Třeba když si Damian odpočine, dá tomu alespoň šanci. Moc tomu nevěřil. Ale jinou možnost stejně neměl.

„Aspoň o tom přemýšlej,“ poprosil jej ještě, než jeho dům opustil. Dokumenty, které mu Damian předával, přitom nechal ležet na stolku. Věděl, že by si je Eda stejně nevzal.