Kauza Eduard 43.

Damian o tom přemýšlel celé dva týdny. Zkoušel hledat cesty, dlouhé hodiny seděl nad smlouvami a do toho všeho se pokoušel soustředit na nově vznikající pobočku v Ostravě. Kdyby věděl, s čím se bude potýkat, nikdy by se do toho nepustil. Magdalena okolo něj chodila po špičkách, za což jí byl vděčný, přestože věděl, že je za tím jen prostá sobeckost. Nechtěla se hádat. Věděla, že píchat klackem do vosího hnízda se nevyplácí. Stejně jako to věděli jeho zaměstnanci. Konkrétně doktor Karásek pochopil ve chvíli, kdy mu po několika výměnách názorů, po kterých nepochopil, kdo je jeho nadřízený, přistála na stole výpověď. Magdalena tiše zuřila, ale nezasáhla. Nechávala mu volnou ruku, a i tato skutečnost Damiana zneklidňovala. Domů chodil pozdě a většinou rozladěný a protivný. Mnohokrát proto místo večeře sáhl po alkoholu nebo kokainu, zvlášť tehdy, když se potřeboval soustředit a dodělat to, co v práci nestihl. Věděl, že tímto způsobem odreagování nikam nedojde, protože ráno býval nevyspalý a permanentně se probouzel s bolestí hlavy, na kterou mnohdy nepomáhala ani farmaka. Přemýšlel, jak dlouho toto vydrží, ale neměl sílu se z toho kolotoče vymanit. Mnohdy se jej pokoušeli kontaktovat jeho přátelé, nejvíce pak Julián, ale on neměl sílu ještě řešit jeho pokání.

V neděli odpoledne, ve chvíli, kdy odjela Magdalena, která mu udělala přednášku, jako by byl nezvladatelný spratek, se sesypal. Tlačila na něj, aby se dal dohromady, a on se po hodině opravdu cítil jako ten malý kluk, kterého cepuje jeho děd.

Po zbytek dne i po celou noc se dopoval kokainem. Potřeboval se pohnout z místa, potřeboval dát své mentorce odpovědi a návrhy. Měl smlouvy mezi svým dědem a Václavem Petiškou nastudované natolik, že je znal snad slovo od slova. Ta smlouva byla velmi dobře sepsaná, přestože pan Petiška starší ještě neměl ani ponětí, jestli nějakého potomka mít bude a jak se ten bude stavět ke svému dědictví. To, že Eda nedostudoval právničinu ani ekonomiku, v tomto případě hrálo jen mizivou roli. Našel pár nejistých míst, které by mohl využít. Ve slabých chvilkách ho však přepadaly výčitky svědomí. Utlumil je další dávkou, přestože cítil, že jeho nosní sliznice další nápor nevydrží. Když mu do jeho psaných poznámek začala kapat krev, vzdal to, převlékl se do teplákovky a vyběhl do překvapivě teplé noci. Domů se vrátil až po pár hodinách, kdy cítil, že kdyby uběhl ještě kilometr, tělo by to nezvládlo.

Probudil se až před polednem, zborcený potem a třesavka nepřestávala sužovat jeho zesláblé tělo. Zakrvácená peřina ho přesvědčila, že to tentokrát opravdu přehnal. Bylo pozdě a věděl, že do práce v tomto stavu nemá smysl chodit. Čekala ho pouze večeře s jeho osobním bankéřem a tu mohl přesunout na jindy.

Nedokázal se dlouhé minuty ani pohnout. Bolela ho snad i oční víčka. 

Po půlhodině usoudil, že pokud se nezvedne, vypustí do své postele močový měchýř. Toho se nemínil dočkat. Se zasténáním se převalil na bok a hrábl po telefonu, který se v tu chvíli rozsvítil a rozvibroval.

Magdalena…

Neměl na ni náladu. Vlastně nechtěl ten den mluvit vůbec s nikým. Měl dojem, že z jakéhokoli zvuku by mu praskla hlava. Odmítl hovor jen z toho důvodu, aby se snad nezačala strachovat, jestli se mu něco nestalo, a neměla tendenci za ním přijet. Z té myšlenky se mu udělalo nevolno. Další vlnu bolehlavu mu přineslo zjištění, že si stále nezměnil kódy k domu. Mohla mu kdykoli vplout až do ložnice.

Vyskočil na nohy a prázdný žaludek se mu zhoupl. Na telefonu bylo pět nepřijatých hovorů. Rychle jí naťukal esemesku, že se jí ozve později, a zapadl do sprchy.

Po dvou hodinách a jednom telefonátu drahé mentorce vystupoval z auta u budovy firmy. Nebylo mu nejlépe, bolest utlumil dvěma ibalginy, jenže důsledný, naléhavý hlas Magdaleny ho přesvědčil, že se děje něco neodkladného. Neřekla mu co, ale on ji znal. Nastal nějaký průser a bylo nutné ho vyžehlit. Jeho vrozená disciplinovanost mu nedovolila to jen tak přejít.

„Posaď se, Dami,“ řekla vlídně ihned poté, co vstoupil do její svatyně a ona si celou jeho postavu projela rentgenovým pohledem. Byl upravený stejně jako jindy, dokonale, ale tvář nešla obalit luxusem, aby vypadala lépe. Alespoň ne tak rychle. Věděl, že vypadá jak tři dny před smrtí, ale Magdalena to přešla.

Asistent vrchní šéfové příhodně přinesl kávu a pár sušenek, které měl Damian rád.

Úlevně se napil a otevřel složku, kterou před něj babička beze slov položila. Nemohl tvrdit, že něco takového neočekával. Začetl se však do řádků s hlavičkou, kterou důvěrně znal.

„Mimosoudní jednání? Setkání s mediátorem? Směšné! On o to nemá zájem, zkoušel jsem to. Nikam se nedostaneme, je to jen ztráta času.“

„Damiane. Chci vědět, jestli s tebou můžu počítat, nebo si k tomu mám přizvat doktora Vaníčka.“

„Ne! Půjdu do toho. Znám ho nejlíp a vím co na něj platí, ačkoli v tomto případě mám dojem, že nepomůže ani svěcená voda. Přesto jsem nad tím už docela dlouho seděl a věřím, že máme šanci.“

„Tak se dej do kupy. A rychle! Potřebuji tě schopného a odmítám spolupracovat s takovou troskou, jakou ses stal,“ řekla přísně, postavila se a zahleděla se na vzdálené Hradčany přes obrovské okno, které bylo téměř přes celou jednu zeď.

„Dobře,“ zamumlal Damian a sklonil hlavu, aby alespoň částečně uvolnil ztuhlou šíji. Hned poté se zvedl, sebral složku a opustil její kancelář.

Z Edova pohledu se toho v těch dnech stalo poměrně hodně. Přišel si neustále v zápřahu tak moc, že skutečně nemyslel na sebe a své potřeby přesně v tom smyslu, za jaký jej Viliam napomínal, kdykoli s ním mluvil. Vynechával obědy třeba jen proto, že zapomněl. Neměl moc hlad. Trávil hodně času na internetu, kde hledal případné právní zástupce. Přemluvil se dokonce napsat pár z nich mail, z jejich odpovědí ale nebyl příliš moudrý a po telefonátech zase nebyl příliš přesvědčený. Buď to byli dravci, ze kterých měl strach, nebo byli hodní, když ale slyšeli, proti komu mají nastoupit, brávali nohy na ramena. Eda neměl vyloženě dobrý pocit z ani jednoho z nich.

Byl unavený. Moc nespal. Budily ho sny. Mozek mu k ránu předhazoval představy, obrazy, ve kterých povětšinou figuroval Damian, což bylo zlé, protože když se pak probral se stojákem, spolu s touhou jej naplňovalo zoufalství. Naučil se sám sebe uspokojovat, provádět poměrně mechanické, odosobněné dotyky, které jej dovedly k uvolnění, tvář se mu však křivila spíš bolestí než potěšením. Všechno mu to přišlo svým způsobem nechutné.

V těch dnech pak vynechával i snídaně. Bylo mu na zvracení.

Večeřel. Nutil jej k tomu žaludek, který se mu okolo šesté začal bolestně stahovat, tím spíš pokud byl prázdný už od rána. Měl na paměti, že by z něj byl Damian smutný, kdyby ho viděl. Po celou dobu se snažil udělat jej zdravějším a teď Eda posílal všechny jeho snahy do kopru.

Někdy, když byl hodně špatný den, představoval si taky, jak by spolu v tomto stavu spali. Jak by se před ním svlékl. Jednou to dokonce udělal, před velkým zrcadlem, které v pokoji měl. Prohlížel si všechna vystouplá žebra, která by šlo spočítat. Dlouho hleděl na bledou kůži, bledší než obvykle, a na pytle pod očima, které s tou průsvitnou pokožkou naopak skoro kontrastovaly. Hleděl taky na vyrážku, která se mu z předloktí rozlezla až na hřbety dlaní. Na světlé chloupky, tak světlé, že skoro nebyly vidět, a to jej pomyslně dělalo ještě mladším, ještě menším, ještě zranitelnějším. Přišel si jako reklama na asexualitu.

Nepředstavoval si, jak by se tvářil Damian. Nedovedl to odhadnout. Ale věděl, jak špatně by se sám cítil. Jednou se z té představy málem rozplakal.

Také se konečně opět stavil za dětmi. Původní plán byl navštěvovat je co nejčastěji, aby nebyly nijak vyčleněné, nechtěl je zanedbávat. Jenže zároveň věděl, že kdyby za nimi šel v těch horších dnech, v těch, ve kterých vypadal jako kostlivec a sám na sebe hleděl do každého zrcadla, které potkal, jen aby si uhýbal pohledem, spíš by jim ublížil. A přesvědčila jej o tom už ta první návštěva.

Eliška s ním mluvila pokud možno co nejméně. Moc to nechápal. Pochopil až v momentě, kdy se dostal do Luisova pokoje. Chlapec se od něj odmítal hnout víc než obvykle, mluvil na něj pouze španělsky, aby jim nikdo nerozuměl, a nechtěl kolem sebe dokonce ani svou blonďatou přítelkyni. Až v polovině jeho návštěvy Eda zjistil, proč tomu tak je.

„Řekl jsem mu, že ho nesnáším,“ přiznal chlapec. Rtíky měl jemně našpulené. Bylo vidět, že sám se sebou bojuje. Za svými tehdejšími slovy si stál, zároveň se za ně ovšem styděl, vyčítal si tento stud i to vyčítání. Eda takové pocity poznával.

„Není to pravda, jenže zároveň, on o tobě mluvil tak hnusně. Tohle sis nezasloužil! Máš ho rád a on to podává, jako bys mu nějak ublížil. Nijak jsi mu neublížil.“

„Lui,“ snažil se ho uklidnit Eda, obočí nepatrně stažená. Přepadla jej lítost. Tohle přece nechtěl… „Možná jsem se tehdy vyjádřil špatně. Já se na Damiana nezlobím, za nic, víš? Zachoval se nejspíš tak, jak se zachovat měl.“

„To není pravda,“ opakoval tvrdohlavě Luis. „Není to pravda. Nechci, aby sem jezdil.“

„Takové věci neříkej,“ napomenul jej blonďák jemně a lépe se vedle něj posadil. Zadíval se na stěnu před sebou. Musel trochu ztišit hlas, aby se mu neroztřásl.

„Já bych dal všechno za to, aby jezdil za mnou. Je to úžasný člověk, víš? Nevzdávej se ho, když nemusíš.“

Mohl vidět, že u chlapce příliš neuspěl. Pohladil jej po tváři. Chvíli váhal.

„Děje se toho víc než jenom tohle. A dělo se toho ještě víc – myšleno v minulosti. Damian… to nemá lehké. Ale já udělám všechno, aby to měl o něco snazší. A až bude mít, všechno se změní. Uvidíš.“

Nebyl si jist, jestli to byla lež, nebo ne. Přikláněl by se asi k tomu, že to byla hezká lež, které sám věřil. S Luisem to bylo o něco náročnější, hleděl na něj podezřívavě, nakonec však neochotně přikývl a k Edovi se přitulil. Slíbil, že až příště Damian přijde, bude s ním mluvit. Víc z něj Eda zřejmě dostat nemohl.

Ostatně, víc by nedostal ani ze sebe.

Taky v těch dnech mluvil s Helenou. A začali poměrně zostra – pěkně jej pokárala.

„Edo, ty jsi takové pako,“ spustila, hned co se usadil v kavárně. „Mohl bys mi říct, jak je možné, že ty se chystáš soudit a já se to dozvím až od Viliama? Co tě to proboha napadlo?“

Přestože to byla otázka na místě, přestože by se tak ptal asi každý… nu, v tom to možná bylo. Ptal se tak každý. Měl pocit, že žije jeden a ten samý příběh pořád znovu, znovu a znovu. Samozřejmě jí nic nevyčítal, to by si nedovolil. Jen jím ta myšlenka prošla a zase odplula kamsi do jeho podvědomí. Povzdychl si.

„To je na déle,“ začal. Ona ho nenechala.

„Znám všechny informace. Nicméně to na otázce nic moc nemění.“ Pak, když toto vyslovila, uvolnila napjaté tělo a zadívala se na něj podstatně mírněji a podstatně jemněji. Znal ten pohled. Kdykoli se tak na něj dívala, cítil se jako pětileté dítě. V tom dobrém smyslu. V tom, kdy má člověk pocit, že se všechny problémy vyřeší za něj. Protože osoba před ním ho má ráda a dokáže všechno. I zachránit jeho dětskou dušičku.

„Edo, tohle je velké rozhodnutí. Opravdu velké. Věř mi, vím moc dobře, o čem mluvím.“

Narážela na svého manžela. Jako na povel se i jeho pohled stal podstatně jemnějším. Rád by ji chránil stejně, jako chránila ona jeho. Rád by jí nějak pomohl.

„Potáhne se to s tebou a za tebou, a to i kdybys o to už přestal stát. Budeš mít pocit, že z dvou set kroků, cos udělal, tě vpřed posunul možná tak jeden, a možná ani to. Nebudeš to moct úplně vzdát, abys nepřišel o všechno, co už jsi tomu obětoval, a zároveň budeš mít čas od času pocit, že ještě jeden den a už to nezvládneš.“

Sklopil oči. Pak se natáhl a chytil ji za ruce. Tahle konverzace by neměla být o něm.

„Helenko,“ oslovil ji jemně. „Děláš všechno, co můžeš.“

„Jenže to nestačí.“ Hořce se na něj usmála. „Dokud nepřesvědčím Martina, nepřesvědčila jsem nikoho. A já ho přesvědčovat nebudu. Nepřipravím ho o otce, kterého má rád. Který má rád jeho.“

A co když nemá, napadlo Edu. Co když nemá? Nezeptal se na to. Věděl, že Helena sama na tu otázku myslí až moc často. Zformulovat ji do slov a pronést nahlas, to by bylo stejně definitivní jako Damianovo odmítnutí.

„Jen… pochop, co se ti snažím říct. Nebude to snadné.“

„Já vím,“ přiznal Eda. Pravda byla, že nad tím přemýšlel skoro pořád. Když probíral smlouvy. Když sepisoval žalobu. Když ji pak chtěl odeslat a došel k poštovní schránce a zase zpět čtyřikrát, než ji do ní konečně hodil, a pak chvíli zběsile přemýšlel, jak ji dostat ven. Jenže ať už váhal, jak chtěl, nakonec vždy udělal další krok. A další. Nebylo to snadné, nepředpokládal, že by se to zlepšovalo, ale zatím to zvládal…

„Vím to. Jenže taky vím, že pokud to neudělám já, neudělá to nikdy nikdo. Nikdo krom mě nebude mít možnost to alespoň vyzkoušet. A já bych si to vyčítal, protože…“

Větu nedokončil. Nemusel. Láska byla mrcha, Helena to moc dobře věděla.

„Mám ho rád. Opravdu rád.“

Když jí Viliam vysvětloval důvody, které Eda ke svému rozhodnutí měl, bylo jí ho svým způsobem líto. Tohle byl přesně Eda, jakého znala, jenže zároveň, Damian byl ředitel, právník i obchodník se vším všudy. Dovedl utrhat obě ruce komukoli, kdo k němu natáhl dlaň, jen pokud to ten člověk dovolil. A Eda mu hodlal po utrhání obou paží nabízet obě nohy, hlavu a dost pravděpodobně i všechno, co z něj ještě zbývalo. Bála se, že to nevydrží.

„Mohl by sis část z toho nechat,“ nadhodila pak. „Mohl bys mu dát většinu, ale nějaká procenta si vzít. Máš na ně nárok, i když ti to on vymlouvá. Není tvá povinnost dávat mu ani tu většinu. Dokonce ani menšinu. Zajistil by sis tak alespoň trochu respektu, a taky nějaké ty peníze. Na horší časy.“

„Nechci peníze,“ namítl tvrdohlavě.

Smutně se usmála. Byl tak nevinný.

„Já vím. Ale jednou bys je mohl potřebovat. Damian by to takhle taky udělal.“

Zadíval se na ni krapet prázdně. Pak se však jeho oči zaměřily na její tvář. Viděla, jak se do těch světlounkých studánek dostává odhodlání. Skoro ji zaskočilo, kolik ho tam jen tak, z čista jasna, našla.

„Já vím,“ řekl jí. „Právě proto to tak já udělat nechci. Helen, já ten soud nemusím vyhrát. Můžu ho klidně i prohrát. Můžu ztratit spoustu peněz a spoustu úsilí. Ale za žádnou cenu se nevzdám možnosti mu ukázat, že se na světě najde člověk, který by to pro něj udělal. Všichni lidi nejsou zkažení. Možná, že ne úplně každý člověk v sobě má alespoň kousek dobra. Možná jsem se v tom pletl.“

Zaskočilo ji, že to přiznával. Nedala to na sobě znát.

„Jenže i kdyby valná většina byla zkažená, musím mu ukázat, že ne všichni. Že alespoň někdo je ochoten pro něj udělat víc, než on sám čeká, víc než nezbytné minimum. Dokonce víc, než by bylo běžné. Že na laskavosti není žádné měřítko, že ne všechno se točí kolem peněz. Chci, aby viděl, že takoví lidé existují. Protože i kdyby nakonec neskončil se mnou, za žádnou cenu nechci, aby skončil s nějakým zmetkem, jen protože bude mít pocit, že lepší to být nemůže.“

Sklopil hlavu. Ona naopak visela pohledem dál na jeho tváři, ústa mírně pootevřená. Napadlo ji, že kdyby každý znal ve svých těžkých letech nějakého takového Edu, svět by možná přece jen byl o něco lepší přesně tak, jak si to mladík sám přál. Možná, svým způsobem, své ušlechtilé cíle naplňoval už svou existencí.

„Dobře,“ souhlasila nakonec. Jejich oči se opět setkaly. „Nicméně, rozhodně do toho nejdeš jen tak s někým. Je mi úplně jedno, že za to na svém současném místě končím. Vlastně, abych byla upřímná, už pár dní zvažuji, že bych dala výpověď. Od doby, co jsi odešel, to s Damianovým přístupem k lidem kolem sebe jde od desíti k pěti. Je čas ukázat našemu velkému šéfovi, jak vypadá lepší svět.“

Usmála se na něj. On na ni chvíli hleděl s překvapením, které nedovedl v prvním momentě zpracovat. Pak vstal od stolu, aby ji objal, jen aby chvíli stál nejistě na místě, přešlapoval a nevěděl, jestli jí to nevymlouvat. Přece jen, sama to neměla snadné.

Ona to vyřešila za něj. Objala ho sama. Poslední dobou ho objímalo tolik hodných lidí.

Ano, věděla, že toho sama měla na talíři hodně. Nicméně jestli ji Eda něco naučil, bylo to, že nikdy není nevhodný čas žít dál. Nebála se, že by si v brzké době nenašla novou práci. Krom toho, v tomto by svého přítele nikdy nenechala. Eda bude potřebovat podporu. A ona sama zase bude potřebovat všechny podklady, které budou umět sehnat. A to pěkně rychle.

§§§

Hodně zjednodušeně mu Helena onu úvodní schůzku s jejich mediátorem vysvětlila jako takové seznamovací setkání, a to jak s člověkem, který by toto mimosoudní řešení případně vedl, tak s procesem samotným. Eda si ze školy nepamatoval mnoho a byl tedy vděčný, když se ujala objasnění této záležitosti.

Soudní spor začínal momentem, kdy jedna strana podala žalobu. To Eda věděl, tak daleko se dostal i on. Ne vždy však podání žaloby znamenalo, že se obě strany sejdou v soudní síni. Některým situacím by totiž soudní síň mohla jen přihoršit – jednalo se zejména o rodinné spory, rozvody nebo řešení střídavé péče, kdy bylo třeba zachovat v rodině dobré vztahy už jen kvůli dětem. Také se tak často řešily sousedské spory, jelikož spolu sousedé museli nějakým způsobem vyjít, a neméně často obchodní záležitosti, které bylo pro dobro obou stran i pro chod podniku třeba ukončit rychle a pokud možno ke spokojenosti všech stran. Do této kategorie spadali i oni.

Soud pak mohl navrhnout první setkání s vybraným mediátorem. Strany se na něj musely dostavit povinně, bylo však koncipované spíš informativně. Po této schůzce pak řeknou, jestli se chtějí účastnit dál, nebo si mediaci nepřejí. Případ by se v takové chvíli přesunul do soudní síně.

Co bylo podstatné – mediace byla dobrovolná záležitost, jejímž cílem nebylo říkat stranám, co mají dělat, ale navádět je k vzájemně prospěšné dohodě.

Jinými slovy, zatím o nic nešlo. Nemohli dokonce ani udělat nějakou chybu, která by je dostala do vězení, což Edovi z nějakého důvodu strašilo v hlavě. Byla to navíc soukromá záležitost, takže i jeho matka musela zůstat doma a on se tak nemusel bát, že bude do jednání zasahovat. Měl tak trochu strach, že by se o to jinak mohla pokusit. Znělo to vlastně úplně v pohodě. Navzdory tomu, když slyšel, jak se jeho kroky rozléhají po chodbách veliké soudní budovy, směřující ke kanceláři jejich mediátora, kde se rozhovor měl konat, cítil, jak se mu zrychluje dech.

Zoufale nebyl připravený. Přestože se probudil brzy ráno a od té doby vlastně jenom přemýšlel, přestože se oblékal asi našestkrát, jen aby nakonec skončil s kravatou s proužky berlínské modři a na tramvajové zastávce si uvědomil, že ji vybral, protože mu ji Damian kdysi pochválil. Chvíli pak dokonce přemýšlel, že se vrátí, aby si kravatu vyměnil. Sám sobě přišel patetický. Byl ztracený případ.

Helena s ním nebyla. Možná neměl slibovat, že se na místo zvládne dostavit sám, a měl ji naopak zoufale prosit, aby se setkali někde před budovou, stejně jako se středoškoláci potkávali před budovou školy prvního září. Jenže už se stalo a on tady byl sám – s předstihem, nervózní a už zase nenajedený. Doufal, že mu v průběhu nezačne kručet v žaludku.

Teď, blesklo mu hlavou, teď kdyby sis to rozmyslel. Kdyby ses prostě zastavil a otočil a odešel. To by byl povyk, co? Kdyby tam všichni čekali a tys tam prostě nepřišel. Už to udělat nemůžeš. Už není cesty zpět. Ale kdybys byl o něco zbabělejší, nebo možná naopak o něco odvážnější – svým způsobem by to bylo zvráceně vtipné, nemyslíš?

Měl pocit, že nestihl přemýšlet vůbec nad ničím. Že se nestihl ani pořádně stresovat, přestože měl obě ruce rozdrápané a předešlého večera si pomalu ani nemohl v klidu sednout, jak se celý klepal nervozitou. Ráno pak přemýšlel, jestli by nemohl přijít polonahý, protože košile, kterou si vezme, by mohla být brzy tak nacucaná potem, že by ji v průběhu sezení mohl ždímat.

Stál před dveřmi. Přirozeně počítal, že se před nimi bude dlouho klepat, všechno rozmýšlet, třikrát se otočí a třikrát zase vrátí. Byla to součást jeho rituálu. Nebylo mu to umožněno. Dveře se otevřely přímo před ním. Stál v nich poměrně vysoký a štíhlý muž zhruba středního věku. Přívětivě se na něj usmál.

„Dobrý den,“ natáhl k Edovi ruku, aby stiskl tu jeho, „jmenuji se Maxmilián Vávra, rád vás poznávám.“

„Dobrý den,“ dostal ze sebe Eda. „Já jsem Eda… myslíte, že byste mohl ještě na chvíli zavřít?“

Muž překvapeně zamrkal. A pak dveře skutečně zavřel. Eda si v duchu zanadával.

Dobře, třeba si tím pro ten den vybral všechny hlouposti, které udělá. Tak jo. Nádech, výdech. Měl by se psychicky připravit co nejrychleji. No tak. Chystal se celé ráno, jen aby tu pak nestál jako pitomec. Všechno to má v malíku. Dělá to pro Damiana a pro sebe a pro Viliama a pro Helenu. Bude skvělý, bude úžasný, protože bude mlčet a nechá zářit Helenu. To by mohl zvládnout.

Zaklepal. Nechal překvapeného muže podruhé jej pustit do místnosti. A pak najednou seděl uvnitř. Jejich mediátor mu nabídl občerstvení – Eda odmítl, nejspíš by ho zase rychle dostal z těla ven – a taky pití, kávu, kterou Eda přijal, jen aby si v první sekundě popálil jazyk, postavil hrníček v dostatečné vzdálenosti od sebe a pro jistotu se na něj ani nedíval. A pak tam prostě seděl na pohodlném gaučíku, který tvořil půlkruh okolo čajového stolku, a střídavě hleděl na knihy, rostliny a velká okna, která místnost prosvětlovala.

Teprve tehdy si plně uvědomil, jak moc může být vděčný, že jeho přítelkyně nechtěla slyšet jinak, než že tu dnes bude s ním. Kdyby tu měl být sám, nebo vedle něj měl sedět někdo, koho neznal, asi by se sesypal. Nikdy nebýval nervózní typ, nebo si to alespoň myslel. Doteď. Helena byla anděl, opravdu. Po všech stránkách.

A taky dost možná bude mít zpoždění. Říkala mu, že přijde o deset minut dříve. To právě uběhlo…

Damian nevcházel do budovy soudu s takovou sebejistotou jako jindy. Nedokázal si své rozpoložení vysvětlit, ale nakonec přiznal, že má ze setkání s Eduardem strach. Ne ze schůzky samotné, z něj. Lépe řečeno z toho, jak bude reagovat. Už několik dní se s ním neviděl a za ty dny se nejenže trápil nesmyslným vzpomínáním na hezké časy, ale i v noci ho nepřestávaly sužovat erotické sny, ve kterých byl hlavní hrdina Eda. Velmi zřídka si své sny pamatoval, ale tyhle byly čisté, barevné, a ráno i přes den si je vybavoval do nejmenších podrobností. Samozřejmě toto snění mělo jeden důsledek. Každé otevření očí bylo doprovázeno téměř bolestivou erekcí. Připadal si, jako by měl znovu patnáct. Nesnášel to a v důsledku toho nesnášel i původce. Ten teď bude sedět proti němu a bude na něj upírat své velké modré nevinné oči.

Potřeboval by panáka, potřeboval by si šňupnout. Nějakou dobu nad tím přemýšlel už doma, ale pak ten nápad zapudil. Nebyl přece srab, na tohle nepotřebuje žádnou berličku. Taky neměl zapotřebí, aby to na něm Eda poznal. Dokázal působit normálně, ale své rozšířené zornice vlivem drogy by neskryl. Ani když jsou jeho oči tmavé téměř jako samotné panenky. Je to přece jen prosté seznamovací sezení s mediátorem, takovými už prošel nesčetněkrát.

V aule se zastavil a sevřel pevně víčka, aby se vydýchal a uklidnil. Potřeboval působit neohroženě a nad věcí. Dělal to už tolikrát, že ani nad cvičením duševní rovnováhy nemusel přemýšlet.

Do místnosti vstoupil sebevědomě a s úsměvem. Podáním ruky se přivítal s Maxmiliánem. Nebylo to poprvé, kdy s tímto mužem pracoval, a Damian si ho vážil.

„Dobrý den, pane Petiško,“ přivítal se i s ním a podával mu ruku. Eduard ji přijal. Jeho dlaň byla vlhká, ale pohled na něj upřel pevný a odhodlaný.

„Paní Krausová se trochu opozdí, zasekla se v koloně cestou z Plzně. Pokud je to možné, můžeme začít bez ní, později se k nám připojí.“

„V pořádku, Damiane, stejně ještě čekáme na právníka pana Petišky. Mohu ti nabídnout kávu? Černou, bez cukru?“ obrátil se na něj Vávra.

„Díky, dám si rád,“ přikývl Damian. Usadil se do křesla a téměř ladně, sebevědomě přehodil nohu přes nohu. Moc dobře si uvědomoval naučené ležérní pohyby, které vyzařovaly sebevědomí a klid, které ale vnitřně dost postrádal. Koho Eduard dokázal přemluvit, aby se dal do křížku s ním a s Kraus Advocatus? Ta nevědomost v něm vyvolávala značnou nejistotu. Ten někdo musel mít dost silný žaludek, anebo byl sebevrah. Ale byli tu i advokáti, kteří byli stejně dobří, a když se setkali v soudní síni, bývalo to dlouhé a úmorné. Ti však byli nekřesťansky drazí a Damian pochyboval, že by na to měl Petiška peníze.

Než stihl vytáhnout z paměti všechna jména právníků, kteří by ho potenciálně mohli ohrozit, ozvalo se zaklepání a do místnosti vplula Helena Svárovská ve svém nejupjatějším kostýmku, s hlavou sebevědomě zdviženou a s úsměvem, který věnovala všem v místnosti. Kromě Damiana.

Ten jen zmateně zamrkal a pootevřel překvapením ústa. Tohle byl zlý sen. Rozhodně to byl sen. Odmítal věřit, že jeden z nejinteligentnějších mozků jeho týmu a dlouholetá spolupracovnice se postavila proti němu. Musela se zbláznit. Ale dávalo to dokonalý smysl. Nikdo neznal Damianovu práci lépe než Helena.

Probral se ze své strnulosti, pevně sevřel rty do úzké linky a jeho oči se změnily v led.

„Paní Svárovská,“ oslovil ji a podal jí ruku. Nemínil v žádném případě ukázat, jak ho pohled na ni vykolejil, natož aby dělal nějaké scény. Na Eduarda se už raději ani nepodíval.

Eda však svého bývalého šéfa sledoval prakticky od chvíle, kdy černovlásek vstoupil do místnosti. Měl pocit, že se na něj nemůže vynadívat. Svým způsobem ho bolestně fascinoval, pohled na něj jej naplňoval úzkostí, jenže to taky bylo poprvé od jejich odloučení, co se cítil něčím naplněný. Slyšel jeho kroky, jeho pohyb, dech, viděl, jak se mu při chůzi vlasy trochu natahují a zase kroutí do jeho vln. Viděl všechny vrásky a čáry a každý vlas ležící samostatně na čele nebo jinak vystupující z upravené a pročesané záplavy. Všechny ty nedokonalosti, které mu mozek nepředložil, když na Damiana myslel. Byl tak strašně skutečný. Z toho pocitu by se Eda dovedl rozplakat.

Možná si sliboval, že na něj nebude koukat tak často a tak moc. Možná se chtěl soustředit. Jenže stálo sotva pár sekund vědět naprosto přesně, co má na sobě i jak se tváří. Řekl jen pár slov a Edu jeho hlas celého rozvibroval. Kalhoty, stejně jako vlasy, měl tak tmavé, byla to černá tmavší než jakákoli jiná černá, tak nějak černější, a jeho košile byla naopak bělejší, než bílá bývala. A Eda to všechno zaregistroval, aniž by si jej prohlížel, aniž by chtěl, aniž by se snažil. Prostě věděl. Sám sebe tím trápil.

A pak se přestal bránit. Prostě na něj hleděl. Jen tak. Neslušně, hloupě, pateticky, ale hleděl na něj a žaludek měl jako na vodě. Bože, byl tak krásný.

Byl vděčný za Helenu, která se posadila vedle něj a krátce stiskla jeho dlaň, aby ho podpořila. Usmál se na ni. Bez ní by to tu nezvládl.

Jeho pohled znovu doputoval k Damianovi. Do místnosti zatím dorazila i jeho babička, a tak sledoval, jak se s ní krátce přivítal a pak oba zamířili k červené pohovce. Díky jejímu tvaru skončil černovlásek jen kousek od Edy a ten měl možnost prohlédnout si jej i zblízka.

Byl bledý. Až příliš bledý.

Edu to vyděsilo. Pamatoval si, že tvář míval Damian snědou a minimálně poslední týdny velmi zdravou. Za dobu, co se znali, jej Eda nesčetněkrát donutil jít spát do své postele, nepracovat dlouho do noci a hlavně pořádně pít. Býval takový svěží, takový mladý. Teď, když jej viděl, první slovo, které jej napadlo, bylo křehký. Ne že by se mu s Damianem nepojilo už předtím. Pojilo. Ale nikdy s jeho fyzickou stránkou.

Schůze kolem něj mezitím začala. Uvědomil si to, až když Damian začal mluvit. Překvapil ho tím. Když se nad tím zamyslel, vybavoval si, že sám odpovídal na pár otázek – jestli nic nechce, jestli mohou začít – a že všechny odpovědi za něj vyřídil autopilot v něm. On byl až příliš zaměstnaný. Začal si za to nadávat. Musel se soustředit. Slíbil si, že se bude soustředit. Jenže něco nebylo tak, jak mělo být. Něco. Přepadl jej strach.

„Damiane?“ oslovil jej dřív, než se stačil zarazit. Neuvědomil si, že vstoupil do poloviny černovláskova monologu. „Jste v pořádku?“

Damian se zarazil uprostřed věty, otočil se na něj a mírně se zamračil. „Prosím?“

„Jste v pořádku?“ zopakoval Eda mnohem tišeji.

„Ano, jsem v naprostém pořádku. Má tento dotaz nějakou spojitost s tím, proč jsme tady, nebo s tím, o čem teď mluvím? Protože jestli ne, pak nechápu, co touto otázkou sledujete.“

„Jistěže má,“ odvětil Eda skoro šeptem. V hlase se mu odrážela naléhavost. „Jsme tady, protože mi na vás záleží. Jenže to, že se chci starat o vaše já za deset let přece neznamená, že mě nezajímá to současné. Jste… strašně jiný.“

V jeho podání to znělo děsivě. Nedovedl se zastavit, natáhl se a krátce mu položil dlaň na tvář. Zarazilo ho, jak moc cítí jeho lícní kost. Aniž by si uvědomil, co přesně dělá, palcem mu po tom výrazném rysu něžně přejel. Kůže mu pod rukama hřála. Možná až moc. Jemná, teplá. Křehká. Jako motýlí křídla. Pootevřel rty a vydechl. Všechno se v něm pohnulo, v čele se srdcem. Bylo to tak strašně intimní.

Jakmile se Damian vzpamatoval z vpádu do jeho intimní zóny, okamžitě ucukl a jeho tvář ztvrdla ještě víc. Měl chuť jej chytit za bradu a přímo do tváře ho nepěknými slovy poslat do patřičných míst. Takové reakce po dotyku, jednoduchém pohlazení, které netrvalo ani dvě sekundy, od nikoho nepocítil. Celý se napjal a uvnitř něj zuřil boj – tělo versus mozek. Ten kousek kůže, který se setkal s jeho něžnými prsty, vibroval blahem. Měl chuť ho za toto uškrtit. Neměl právo. Neměl!

„Nejste moje chůva! Možná jako můj asistent jste ten pocit nějak získal, ale nikdy to nebyla pravda. Je to nepřípustné. Několikrát jsem vás v minulosti žádal o to, abyste se o mě přestal starat a nedotýkal se mě. Co na tak prosté žádosti nechápete?“

„Nemůžu,“ přiznal Eda polohlasně. Do Damianových očí se pak zadíval zoufale, ztrápeně, ale pevně si za svými slovy stojící. „Snažil jsem se. Jde to špatně. Nikdy jste nevypadal takhle. Jste nemocný, nebo unavený. Zhroutíte se. Děsíte mě.“

Ruku, kterou se jej dotýkal, už dávno stáhl do klína. Měl pocit, že na ní stále ještě cítí tu hřejivou kůži. To, jak jeho dlani skoro vycházela vstříc. Měl na ty sekundy pocit, že je s Damianem propojený. Nyní se natočil ke stolku a tou rukou, která ono blaho směla zažít, se natáhl pro sklenici, kterou předtím jejich mediátor přinesl pro něj. Viděl, mimo jiné, i suché rty, které jako by trochu ztrácely svou přirozenou barvu. Vtiskl mu sklenku do dlaní. Hlavou mu u toho problesklo, jak často to dřív dělával. Z toho pocitu mu bylo úzko.

Jejich mediátor si odkašlal. Chtěl pokračovat. Eda mu věnoval částečně nechápavý a částečně skoro káravý pohled.

„Počkejme chvíli. Tohle je důležité. Prosím, otevřte okna. Chtělo by to čerstvý vzduch.“

Tohle muž nejspíš nečekal. Překvapeně zamrkal, než se zvedl, aby pokyn zaraženě splnil.

V Damianovi se vzedmul vztek. Nebyl žádné dítě a Petiškovi mohlo být úplně jedno, jak vypadá. Chtěl ho svou přehnanou péčí jen znejistit.

Udeřil pěstí do stolku, až se sklenice a šálky s kávou otřásly.

„Tak a dost! Jsme tady, abychom se pokusili domluvit! Vidím, že vaše snaha se ubírá úplně jiným směrem, a proto bych doporučoval toto setkání rozpustit. Obírá nás všechny o čas. Jestli se mě ještě jednou dotknete nebo vyrukujete s nějakým takovým nesmyslem, vyžádám si pro vás soudní příkaz o zákazu přiblížení. Systematicky porušujete mou osobní svobodu. Pokud se nedokážete udržet, bude to nejspíš nezbytné a já se poté budu bavit jen s vaším právním zástupcem,“ řekl tvrdě a hned nato se otočil na Helenu. „A s vámi bych rád hovořil hned po skončení této schůzky. Předpokládám, že jste s tím počítala a uděláte si na mě čas.“

Helena pouze přikývla, tvář stoicky klidnou – měla ten výraz naučený, stejně jako Damian. Navíc moc dobře věděla, co nastane, už když Edovi své služby nabízela.

To blonďák sám si o stoickém klidu mohl nechat jenom zdát.

„Co?“ vyklouzlo mu ze rtů tiše, skoro neslyšně, ovšem s náznakem přesně toho zoufalství, které na Damiana kdysi tolik působilo. Nepatrně stáhl obočí k sobě, oči veliké a prosící. Ústa už mu zůstala pootevřená.

Zákaz přiblížení? Jen ho pohladil. Dotkl se ho, protože měl pocit, že pokud se ho nedotkne, ta krásná a smutná tvář se mu před očima rozplyne. Potřeboval se ujistit, že je muž pořád ještě před ním, skutečný, naživu. Chtěl vědět, že má v žilách kolující krev, že dýchá, že se hýbe a že mu dovede věnovat pozornost, kterou do té doby dával všude možně, jen ne jeho osobě. Když se k němu natahoval, zaplavovala jej potřeba to udělat tak silná, že by mu ta ruka snad měla shořet, kdyby ji zase stáhl k tělu. Ano, znělo to jako závislost. Byl barbar! Ale jen ho pohladil, nic víc. Jen trošku si pomohl, na chvíli. Copak to bylo trestné?

Obalilo jej zoufalství, když ta slova slyšel. Výčitky mířené na sebe samého a zároveň dusivé vzpomínky na to, kolikrát se Damian v minulosti dotkl jeho. Pohladil ho po tváři stejně jako Eda nyní jeho, a to nejednou. Chytil jej za ruku tehdy na té pláži, a nepouštěl ji. Objímal jej. Jeho dotyky byly podstatně střídmější, ale ne všechno inicioval Eda. Snad to tedy pro něj nebylo jen trápení. Snad se mu to alespoň někdy, alespoň trochu líbilo. Eda by dal duši za to, aby si Damian kontakt jejich kůže užíval. Tak rád by na jeho pokožku položil celé dlaně. Měl pocit, že by tím dosáhl nebe. Byl ztracený. Miloval ho. Panebože, jak on ho miloval. Uvědomil si to bolestně a těžce, jako už mnohokrát.

§§§

Schůze skončila a Helena Svárovská si moc dobře uvědomovala, že žádné další setkání s Maxmiliánem Vávrou už se v této sestavě konat nebude. Čekala je soudní síň.

„Omluv mě na chvíli, prosím,“ požádala Edu, když společně vycházeli z místnosti. Kus od sebe viděla stát svého tou dobou už nejspíš bývalého nadřízeného, jak se baví se svou babičkou. Eda jí to odkýval, pohled vzdálený, jako by na ni ani nekoukal. Chápala, že to pro něj bylo těžké. Stiskla mu povzbudivě rameno. Skoro neznatelně se na ni usmál. Napadlo ji, jestli to udělal vědomě, nebo měl jen pocit, že se to od něj očekává.

Možná mu tohle všechno měla rozmlouvat déle. Možná to měla zkusit zakázat. Jenže teď už opravdu nebylo kam ustupovat.

Ještě jednou se pohledem ujistila, že je Eda v pořádku – alespoň v rámci možností. Pak se vydala za svým dlouholetým přítelem a nyní největším protivníkem, alespoň v jeho očích, do jedné z místností určených primárně pro důvěrné rozhovory mezi právníky a jejich klienty. Nečekal na ni. V podstatě ji nechával vlát za sebou. Sama pro sebe si povzdychla. Bylo jí jasné, že není, co by ještě mohla zachránit.

Damian pokynul rukou, ať se posadí, a sám se přemístil naproti ní. Mlčky si ji prohlížel a hlavou se mu míhaly zběsilou rychlostí vzpomínky na jejich spolupráci za celé ty dlouhé roky. Nebylo to poprvé, kdy přemýšlel nad tím, kde udělal chybu, že se ta žena obrátila proti němu. Nyní jen doufal, že z její tváře dokáže vyčíst, proč tato loajální právnička udělala tak dětinskou chybu, že se nechala naverbovat do případu, který ji připraví o práci.

„Damiane…,“ nevydržela tíživé ticho Helena.

„Mlč!“ osopil se na ni a vstal ze židle. „Mluvit budu já a nebude to na dlouho, nemusíš se bát. Rozhodně tě nechci připravovat o čas. Pracovala jsi už pro mého děda, když já jsem se plácal ještě na základce. Byla jsi jeho koncipientka. Znáš ho snad nejlépe ze všech, co ve firmě dosud zůstali. Řekni, byla jsi spokojená, když jsi pro něj pracovala?“

„Co to má společného s…“

„Tak byla jsi spokojená? Odpověz!“

„Asi ano, tedy…“

„Rád bych slyšel upřímnou odpověď. Myslím, že chápeš svou situaci, do které ses touto fraškou dostala, takže mi můžeš na plná ústa říct, jak ses tenkrát cítila?“

„Tvůj děda byl skvělý mentor, hodně mě toho naučil, ale jako člověk byl egoistický parchant, který neznal slovo empatie. Byl jako stroj – výkonný a neomylný.“

„Jsem jako on?“

„Ne, to nejsi…“ Na chvíli se zarazila, ale poté pozvedla bradu a zadívala se mu do očí. „Nebyl jsi. Poslední týdny k němu máš blízko.“

Damian nabral vzduch do plic, aby jí odsekl, ale rozmyslel si to.

„Je něco, co bys mohla říct na svou obhajobu?“

„O mých důvodech nejsem povinná tě informovat. Chci podat výpověď.“

„Jistě, podepíši ti ji, přesto se uvidíme v práci. Dvouměsíční výpovědní doba. Chci, abys dokončila všechny případy, které máš rozdělané, případně, pokud není šance je ukončit do této doby, předala je mně. Dále bych velmi nerad, abys své pozice zneužívala ke sběru informací ke svému novému případu. Můžeš jít. Díky, že sis na mě udělala čas.“

Eda na Helenu čekal před hlavním vchodem. Kolem něj za tu dobu stihla projít Magdalena Krausová, která jej okázale ignorovala. Prohlédl si ji. Sjížděl ji očima od hlavy k patám, až dokud mu nezmizela z dohledu, a až když se tak stalo, uvědomil si, že na ní vlastně hledal rysy, které by sdílela se svými vnuky. Nikdy jich nebylo mnoho, nějaké však přesto kdysi nacházel. Nyní měl pocit, že nevidí nic. Prošla kolem něj jako ukázka síly a bezcitné inteligence. Uvědomil si, že vlastně vůbec nebyla hezká. Zdála se mu stará.

Helena budovu opustila jen pár minut nato. Když si všimla Edy, kývla na pozdrav a zařadila se po jeho bok.

„Vyhodil tě?“ zeptal se. Bylo mu to tak nějak jasné, přece jen ale doufal, že si Damian takový krok rozmyslí. Byla schopná, hodně schopná, a taky byla velmi loajální zaměstnankyně. Mohl si být jistý, že udělá všechnu svou práci na sto procent, a pokud to budou okolnosti vyžadovat, zůstane s ním ve firmě i přesčas. Věděl, že svou práci dělala ráda. Bavila ji, bavilo ji právo jako takové, ale i všechny povinnosti, které měla přímo na svém místě. Kdyby to předem nebylo odsouzené k neúspěchu, udělal by všechno, aby tam mohla zůstat.

„Dala jsem výpověď.“

Ach tak. No, Eda vlastně taky. Přestože oba dva svou práci milovali. Byla to celkem ironie.

„Hlavu vzhůru. Děláme to pro něj, ne?“ nadhodila Helen, na rtech už zase úsměv. Napadlo ho, že kdyby s nimi v tu chvíli byl Viliam, nějak by si do Damiana rýpnul. Stoprocentně by začal prohlašovat, že až to všechno vyjde na povrch, Damian ji bude muset do konce života uctívat. A pak by se tomu sám smál, protože by si představil, jak jí jeho bratr denně nosí kávu, a dost možná by si ho u toho představil v nějakém pitoreskním kostýmku a se svým kamenným výrazem, a pak by se chechtal, zatímco by se jim to snažil sdělit, takže by z historky neměli nic moc.

Zašli si společně na zmrzlinu. Pořád ještě měl Eda dojem, že mu hořkne na jazyku – měl pocit, že si ji naposledy skutečně dovedl vychutnat, když byl ještě s Damianem. Stejně to měl se čtením knížek.

Snažil se dělat všechno pro to, aby měl ze zmrzliny maximální požitek. Dal si hned dva kopečky a chvíli měl opravdu dojem, že mu chutnají. Dokonce se usmál na slečnu za kasou, a usmíval se pak na Helen, protože nechtěl zhoršovat náladu i jí. Ale valnou většinu času stejně myslel na Damiana. Asi už to tak bude vždycky, když ho uvidí. A vlastně i když ho zrovna neuvidí. Nemohl přestat myslet na tu tvář. Vpila se mu do paměti a vytlačila všechny jiné vzpomínky. Snažil se vybavit si Damiana předtím, aby mohl srovnat – vidět jeho líce, oči, rty, vlasy, kterak tu tvář lemují – jenže neviděl nic. Všechno zmizelo. Když se snažil vzpomenout si na některý z Damianových úsměvů, ten jediný, který v paměti dovedl stvořit, měl v sobě zvláštní nádech krutosti.

Chvíli také přemýšlel, jestli se ve skutečnosti opravdu nespletl. Jestli si jen nebyl tak jistý svou znalostí Damianových rysů, výrazů a gest, že začal jednat na základě mylných domněnek. Možná měl Damian právo jej od sebe odstrkovat. Možná ta tvář vždycky vypadala takhle a on v ní zkrátka hledal něco, co tam nebylo. Chtěl si dokázat, že Damiana zná, přestože měl poslední dobou pocit, že ho vlastně neznal vůbec.

Na chvíli jej také napadlo, jestli si nevysnil i ty úsměvy. Jestli se Damian skutečně za ty měsíce s Edou změnil, nebo byl vždycky takový, jakého jej vídal nyní. Tak dlouho už neviděl v jeho očích starost, náklonnost nebo třeba jen špetku lásky, klidně jen přátelské. Začal přemýšlet, jestli je tam vůbec kdy viděl.

Nakonec ty představy zahnal. I kdyby si už nepamatoval tu vlídnou tvář s hřejivýma čokoládovýma očima dostatečně do detailů, aby si ji nyní promítl za zavřenými víčky, dovedl si vybavit pocity, které to v něm vyvolalo. Když viděl Damiana se usmívat, srdce mu tancovalo. To by si snad přece jen nevytvořil.

Večer se pak znovu snažil vzpomínat. Marně. Se zděšením zjišťoval, že už si úplně do detailů nedovede vybavit ani tu tvář, kterou viděl dnes. Litoval, že Damiana neposlechl, když mu černovlásek plamenně vyvracel jeho obavy. A zároveň se o něj bál dál. Protože pokud měly jeho obavy nějaký reálný základ, měl pocit, že pokud se nebude strachovat on, nebude se strachovat nikdo. Měl tendence nesnášet za to Magdalenu Krausovou ještě o něco víc.

Toho večera seděl Eda dlouho u svého věčně mrtvého počítače. Damian sice smetl jeho návrh na sepsání smlouvy, která by zaručila, že co Eda vysoudí, to on dostane, rozhodl se však zapracovat na tom i tak. Potřeboval mu své úmysly dokázat, jakýmkoli způsobem. Za pokus to stálo, i kdyby ten papír Damian nakonec roztrhal, aniž by si ho byť jen prolistoval. Tohle je ničilo oba dva, to blonďák přesně nechtěl. Dělal to pro Damiana. Když už nebyl šťastný sám, mohl být alespoň Damian.

Usnul okolo půlnoci, naplněný odhodláním. Zdálo se mu o Viliamovi. V polovině snu se změnil v Damiana. Dokud se Eda neprobral dost na to, aby si uvědomil, kde je, kdo je, a hlavně v jakém marastu se poslední dny brodí, ze spánku se usmíval.

§§§

Následující dny po mediaci se Damian snažil dávat do pořádku. Alespoň tak, nakolik mu to pracovní zápřah dovolil. K jeho současné práci mu přibyly ještě případy od Heleny. Nechtěl jimi zatěžovat nikoho dalšího, a nový mladý advokát se teprve rozkoukával. Přesto se vždy snažil si udělat přestávku na jídlo a doma místo prolévání mozku whisky běhal. Dlouhé kilometry až do pozdního večera ho příjemně vyčerpávaly natolik, aby mohl spát.

Ne vždycky se mu to ale podařilo. Ty večery se mu do mysli vtíraly myšlenky na minulost, vracíval se do Holandska a vzpomínal na časy, kdy se cítil svobodný a šťastný. V těch chvílích měl na Edu největší vztek. Kdyby mu tyhle pocity neumožnil, nevěděl by, o co přichází. Zůstal by spokojený ve svém emočním vakuu, stejně jako býval před tím, než ho poznal.

Ty večery laskával srst Edova vlka, zapálil krb, ačkoli už nebyla taková zima, aby to bylo potřeba, a přemýšlel o Platónově podobenství o jeskyni. Možná byl opravdu jeden z těch, kteří nechtěli ven, a když se tak stalo, byl nešťastný. Měl se držet svých přesvědčení, své víry v to, že emoce člověka jen ničí a v konečném důsledku jsou vlastně úplně k ničemu. Oslabují a rozežírají člověka zevnitř, až z něj nakonec zbude jen zbytečná troska bez špetky sebeúcty a spokojenosti.

V těch chvílích přemýšlel, jak dlouho ještě vydrží sám sebe trýznit, než bude znovu natolik silný, aby se dokázal emocí vzdát.

Byl pátek podvečer, když přiběhl z jednoho ze svých maratónů a zhroutil se vysílením na ratanovou sedačku na terase. Ještě nevečeřel a ani neměl hlad, vypil jen sklenici vody s ledem a citrónem a zatoužil po jantarové tekutině, která by ho zcela jistě poslala velmi brzy do limbu. Neodolal.

Ticho a malé množství alkoholu mu zklidnily bušící srdce a on jen klidně zíral na rozkvetlou zahrádku. Byly tam Edovy tulipány a pomalu umíraly odcházejícím jarem. Měl chuť se rozbrečet. Byl sám, jen psi leželi stočení do klubíčka u jeho nohou. Před nimi mohl popustit stavidla slz, které by snad alespoň trochu odplavily frustraci, kterou neustále cítil. Nešlo to. Neuměl plakat.

Bylo skoro deset hodin, když se do ticha rozezněl telefon. Damian ho chvíli nechal vyzvánět, ale nakonec se přece jen podíval, kdo volá, a hovor přijal: „Ahoj Karlíku…“

„Tak poslouchej, ty nafrněný právníku, slíbils mi, že mě v tom nenecháš…,“ odmlčel se a Damian v pozadí slyšel dunivou hudbu a ženské chichotání.

„Karle, jsi ožralý jako prase. Nevím, o čem mluvíš.“

„Dneska je úplňková Bakchanálie a tys mi před čtrnácti dny potvrdil účast. Nejsi tu, ty poblázněný workoholiku! Jednou tě ta práce sežere. Co já z těma všema krásnýma ženskýma mám dělat? Jsem gay jak poleno, ale na tebe čekají a slintají…“

Damian se otřásl nevolí, ale nakonec uznal, že trochu nevázané zábavy mu rozhodně neuškodí. Nebude pít a ničím se nesjede. Zato by mohl vyšukat nějaké barbíně mozek z hlavy. S chlapama totiž už skončil, to se zapřísahal.

Vzhledem k tomu, že měl jen jednu skleničku na sklonku odpoledne, cítil se fit na to, nasednout do auta. Naivně doufal, že ho to donutí nepít.

Bakchanálie se tradičně konaly každý úplněk v sezóně, kdy se už daly dělat párty venku, u někoho z pražské smetánky, komu nevadilo, že bude mít nablito v bazénu. Damian nikdy svůj dům k tomuto nepropůjčil, ale jednu dobu tyto večírky navštěvoval s oblibou každý měsíc.

Za dvě hodiny už sotva stál na nohou, když se smál nějakému hloupému vtipu dlouhonohé blondýny, kterou držel majetnicky za zadek. Po chvíli ji poslal k baru pro další pití a sám poodešel kousek od hlučné zábavy a dunivé hudby.

„Damiane!“

Damian se otočil a pozvedl obočí. Mírně se zakymácel a pro jistotu vyhledal oporu kmene stromu u kterého stál muž, jehož jednu dobu nemohl ani cítit. Dnes se na něj díval jinýma očima. Věděl, že nevinný králík, kterého si vysnil a který ho dlouhé měsíce obelhával, si klidně trochu tvrdšího zacházení zasloužil. Podíval se mlžným pohledem do azurově modrých očí.

„Chci šukat!“ vyplivl ze sebe Damian a znovu se zakymácel.

„A co ti v tom brání?“ smutně se pousmál Julián.

„Ty! Ty mi v tom bráníš! Chci šukat tebe!“ zakoulel očima Damian a lascivně si olízl ret.

„Zlomil jsi mi nos,“ podotkl.

„Můžeš mi to vrátit, klidně to udělej, klidně mě nakopej do koulí, stejně jsou mi k ničemu…“ Narovnal se tak, jak mu jeho podroušený stav dovolil, a roztáhl ruce.

„Damiane, co blbneš?“

„Je mi to všechno jedno, chápeš? Klidně mě zabij, ale první mě nechej tě ošukat!“

Julián se na něj útrpně podíval.

„Vím, že jsi mě vždycky chtěl, užíval sis, když jsme byli spolu,“ přimhouřil oči Damian a laškovně ho pohladil dvěma prsty po tváři. „Miloval jsi mou společnost!“

„Jsi opilý!“

„Jo, jsem, a najetý, ale to ty jsi taky, tak nemoralizuj,“ vyčetl mu, a než se stihl překvapený Julián vzpamatovat, zmizel mu kdesi v davu mezi lidmi.

Netrvalo dlouho a Julián ho našel, jak si na stolku u bazénu přepudrovává nos.

„Potřebuju s tebou mluvit, Dame! Vážně potřebuju, pojď kousek stranou a vyser se na ten koks, udělá z tebe trosku!“ vyčítal mu, ale v jeho hlase byla slyšet naléhavost.

„Moralizuješ, nechceš šukat, nefetíš, co je s tebou? Políbila tě matka Tereza a je z tebe kajícník, nebo co?“

„Pojď se mnou!“ řekl břitce, že i Damian zpozorněl. Kokain pomalu začal převládat nad alkoholem a došlo mu, že to není tak dávno, co Julián utekl hrobníkovi z lopaty. Jistěže to člověka změní. Pak ale nechápal, co dělá tady v tom semeništi, kde na každém kroku voněla tráva a kokainu i jiných drog bylo v lidech víc, než co dokázala policie zabavit za celý rok dealerům.

Zvedl se a následoval Juliána do odlehlé části zahrady.

„Vnímáš mě, Damiane?“

„Jistěže ano,“ přikývl a zarazil ho vážný tón, kterým na něj Julián promluvil.

„Jsem HIV pozitivní…“ vydechl tiše.