Venkovský příběh – 20. Usmíření?

Ve velké skupině jsme u našich bydleli i v lednu, ale Vencovi se opravdu podařilo sehnat pronájem bytu v Písku od února. Takže dostál svému slibu, myslím, že lepší důkaz toho, že Venca se o rodinu postará, nešlo vidět.

Naši si zvykli na přítomnost tolika lidí a bylo jim tak trochu líto, že Evka s Vencou půjdou pryč. Jak sami říkali, nyní to u nás pořádně žije. Ovšem bylo také jasné, že ti dva se chtějí osamostatnit a udělat si život pěkně po svém.

Když se překlopila druhá polovina ledna, Robinovi zazvonil telefon, byla to jeho máma. Byla plná nadšení a naděje. Volala mu kvůli tomu, že táta vyslovil přání, že by se chtěl vidět s ním i Evou a promluvit si s nimi a že jestli by k nám mohli někdy přijet. Robin o tom nejdříve nechtěl slyšet, ale jelikož cítil máminu radost, přislíbil jí, že to s Evou probere, a taky s mými rodiči, zda to po poslední scéně vůbec dovolí. Máma Robinovi přislíbila, že táta nebude křičet, a kdyby začal, že ho můžou ihned vypoklonkovat.

Naši s návštěvou souhlasili, jen můj táta si vymínil, že by chtěl být doma pro případ, že se to zvrhne jako posledně. Eva s Robinem se sice báli, ale na druhou stranu mu chtěli vyjít vstříc, když o to sám požádal. Nakonec se tedy dohodlo, že pozítří večer přijedou.

Už jak vystoupili z auta, bylo jasné, že je vše zcela jinak. Nešlo ani tak o Robinovu mámu, ale o jeho tátu. Byl učesaný, oholený a především bylo vidět, že je střízlivý, ale zároveň hodně sešel, byl hrozně hubený, propadlé tváře, oči a jeho pohled byl takový divně zastřený. Na sobě měl svůj starý oblek, který už měl evidentně svoje nejlepší léta za sebou, ale zase to na první pohled vyjadřovalo, že mu na setkání s dětmi opravdu záleží. Zároveň v ruce držel kytici, kterou věnoval mojí mamce se slovy omluvy jí i mému tátovi za to, jak se zde posledně choval. Zároveň jim nabídl peníze za škodu, kterou způsobil na plotě.

Na to reagoval můj táta:

„Pane Bláha, to není třeba, plot nám opravil váš Robin, je to neskutečně šikovnej kluk, jsme moc rádi, že ho tady máme. Můžete bejt na něj opravdu pyšnej.“

Byl jsem to ale já, kdo se dmul pýchou po těchto slovech. Robin nevěděl, jak se má tvářit, zato já jsem chtěl vykřiknout do celého světa: Podívejte se všichni, slyšíte to? Tenhle sexy frajer, tenhle nejhodnější kluk na světě, tenhle šikula patří ke mně!

Sedli jsme si ke stolu, naši odešli a já s Vencou jsme se také chystali k odchodu. Robin ale striktně řekl:

„Tati, nezlob se, ale jestli nám chceš něco říct, chci, aby u toho byl i Filip, po posledním výstupu tady na tom trvám.“

Evka se přidala:

„Jo, i já chci, aby tady Vašek zůstal, určitě nám nechceš říct něco, co by naši partneři nemohli slyšet.“

Panu Bláhovi to sice bylo evidentně nepříjemné, ale když viděl neústupnost obou sourozenců, nebyl proti, a tak jsme se také posadili, každý po boku své polovičky. Pozoroval jsem pana Bláhu, kromě evidentní nervozity, která mě nikterak nepřekvapovala, mě však znovu překvapila sešlost, které jsem si všiml, již jak přijeli. Po téměř půl roce, co jsem ho neviděl, se jeho tělesná schránka změnila k nepoznání. Je možné, že si uvědomoval, jak se zachoval, a nyní ho to trápí, a tak sešel steskem? Nebo se takhle na něm podepsal alkohol, kterému tak holdoval? Psychika, alkohol, to vše umí udělat pěknou paseku. V tu chvíli jsem si uvědomil, jestli i já to občas nepřeháním, ale zase jsem si řekl, že si jen sem tam dám jedno dvě pivka a rozjedu to spíše o víkendu, ale ne o každém. Myšlenky jsem rozehnal a soustředil se opět na dění v místnosti.

Pan Bláha se naposledy nadechl a spustil:

„Děti, v poslední době mi není moc dobře a vím, že jsem vám udělal strašný věci, já myslel především na vás, abyste se měli dobře a jednou nelitovali svých kroků. Já vás nechci ztratit. Ale asi se mi povedl pravý opak. Evičko, jsi ještě hrozně mladá, na dítě máš ještě spoustu času, měla sis užívat života jako ostatní děvčata v tvém věku, ale když už to přišlo a chceš si miminko nechat… Vždyť já se na vnouče těším, ty jo, vždyť já budu dědek…! Moc se těším, Evi,“ a pohladil ji po ruce.

„Tati, jsem moc ráda, že sis to uvědomil, neboj, školu stihnu dodělat, a až budu rodit, bude mi už osmnáct, bylo by mi líto, kdybys moje dítě nechtěl vidět, i my s Vencou pro to malé chceme alespoň jednoho dědečka a babičku. A neboj, Vašek se o nás postará,“ pookřála Evka.

Mně to nedalo a musel jsem se vložit do hovoru:

„Přesně tak, pane Bláha, sice teď bydleli přes Vánoce a leden u nás, ale od prvního sehnal Venca bydlení v Písku.“

Venca zase nechtěl, aby to znělo velikášsky:

„No je to zatím garsonka, pro nás dva to stačí, a než malej nebo malá povyroste, tak seženu něco většího.“

Pan Bláha se podíval na Vencu:

„Ano, Vašku, a tobě se omlouvám za toho nýmanda nebo co to ze mě ještě vypadlo. Víš, já jako táta jsem bránil Evičku a já v tobě neviděl žádnou perspektivu, nevím, jak ti to vysvětlit, snad, až jednou budeš mít dítě skoro dospělý, mě pochopíš. Ale věřím, že Evička bude s tebou šťastná… A vůbec, co byste někde platili za nájem? Vždyť můžete bydlet u nás, vím, není to nic moc, ale dáme to nějak dohromady, však zatím můžete bydlet u Evy v pokoji, a než malé povyroste, dáme dohromady alespoň jeden pokoj, však když jsme stavěli, počítali jsme s tím, že tam budou bydlet naše děti se svýma dětma. Jen to není dokončený.“

Eva se zamyslela:

„Víš, tati, nad tímhle plánem jsem uvažovala úplně původně, ale po tom, co se stalo, jsme to s Vaškem zamítli, ale pokud myslíš svoje slova upřímně, tak bychom to uvítali, jen tedy teď bychom asi šli do toho nájmu, a až bude vše hotový na baráku, tak bychom se přestěhovali k nám.“

„Evi, samozřejmě, vše jak budeš chtít, dáme to tam s Vaškem mezitím dohromady, to budeš koukat. No a s mámou samozřejmě rádi pohlídáme, když se budete chtít jít někam bavit, s tím počítejte,“ radoval se pan Bláha.

Pak se podíval na nás:

„A co s váma, kluci?“

Robin se posadil do takové obranné pozice:

„Co? Co s náma? Nám je tady dobře,“ odsekl.

„Robíku, já vím, že tobě jsem ublížil ještě víc, můžeš mi to odpustit?“

„A proč chceš odpouštět? Zjistil jsi, že ti není dobře, tak hledáš někde nějakou podporu? Nebo jak si to mám vyložit? Tys mě vyhodil z domova jak prašivýho psa, ještě jsi mi naložil na cestu. Kdyby nebylo tady Filipových rodičů, kteří se zachovali tak skvěle, že jim to do smrti nejsem schopnej vrátit, tak chrápu někde po ubytovnách, na dílně nebo po kamarádech.“

Při své ohnivé řeči mě chytil za ruku, jasně mi vyplynulo, že to gesto bylo záměrné a čekal, jak bude jeho táta reagovat. Ten si toho všiml a koukal na to docela očividně.

„Víš, Robíku, vím, že jsem ti ublížil, asi tak jak jsem jen mohl. Ale byl to pro mě hroznej šok, nevěděl jsem, jak reagovat, nikdy jsem se s tím nesetkal. Jen jsem o tom slyšel, dnes je to navíc hodně moderní, když kluk nemá holku. Myslel jsem si, že je to jen nějaký dočasný nápad, nebo já nevím.“

„V životě ses nesetkal? Tomu nevěř, určitě setkal, jen jsi to nevěděl, ne každý gay chodí v sukních a lodičkách. A nejsme spolu proto, že jsme si přečetli někde v časopisu, že je to teď moderní, ale proto, že to tak prostě máme. Já to vím od mala, už na základce jsem si všimnul, že se mi nějak na klucích líbí něco víc než na holkách, akorát jsem to neuměl pojmenovat. S pubertou už mi to došlo, takže ne, fakt to vyčtený nemám. Navíc, ty tvoje chlastací výlevy tady? Pamatuješ, co jsi tady vyřvával? Ať si tady otevřeme bordel, Fildovi jsi nadával do buzerantů a Pepovi, teda jako panu Machovi řekneš, že je určitě taky buzerant, když má teplýho syna? Copak vy jste mě vedli k teplýmu životu, když to tak nakonec mám? Co to je za logiku? Jak ses to k nim vůbec choval? Jak ti mám teď odpustit?“

„Robine, je vidět, že jsi paličák po mně, když jsi od nás odešel, měli jsme tam Evu, ale teď když tam není ani Eva, tak mi prostě chybíte, je tam smutno, prázdno.“

„No a jsme u toho, ty to tady podáváš, jako že jsem se sebral a šel někam do tramtárie, jestli si dokážeš vůbec vzpomenout, tak jsi to byl ty, kdo mě vyhodil. Mamka tě přemlouvala, ale tys jen mlel o tom, že mě tam nechceš, dokud si nepřivedu ženskou. Evu s Vencou jsi taky vyhodil a teď ti není dobře a tvrdíš, že je ti po nás smutno. A kdybys nevyhodil i Evku, tak po mně bys ani neštěknul! Co ti vůbec je? Jestli ti je blbě, tak to máš z toho chlastu. OK, dneska vypadáš střízlivej, ale co bude, až se zase nameteš, to bude návrat do starejch kolejí.“

„Nevím, co mi je, čekají mě teď v únoru nějaká vyšetření a od Nového roku nepiju, měl jsem za celou dobu možná dvě piva k obědu.“

„Robinku, táta opravdu přestal, jak mu není dobře,“ potvrdila Robinova mamka.

„Dobře, to je samozřejmě dobře, že se krotíš, jelikož jsi to fakt přeháněl, ale mě jsi prakticky vydědil, a i když jsi to říkal, když jsi měl naváto, přesto to nebylo jenom o tom chlastu. Stydíš se za mě, nejradši bys byl, kdybych vůbec neexistoval, musí ti bejt jasný, že ti prostě nevěřím. Ještě bych pochopil ten úplnej začátek, kdy to byl pro vás šok, ale půl roku jsem ti byl ukradenej a vůbec jsi neprojevil zájem se mnou mluvit. Půl roku, rozumíš?! Nechci po tobě, abys jásal, že jsem s Filipem, ale to, abys nás oba toleroval. Filipa fakt miluju a nevyměním ho za nic, a ty a ani nikdo jinej s tím nic neudělá, to ber prostě jako holej fakt.“

„Vím a taky si teď nadávám, Robine, vím, že jsi na mě teď hodně naštvanej, ale věř, že jsem si hodně věcí teď uvědomil a nechci tě ztratit, vždy ty, Evka a máma jste jediný, koho mám, a záleží mi na vaší budoucnosti. Samozřejmě se ti omlouvám, i když je mi jasný, že to nestačí. A ty, Filipe, taky promiň, jestli alespoň trochu můžeš, vím, že jsem byl na tebe sprostej, přitom vím, že jsi hodný kluk. Líbil ses mi hned, jak tě Robin přivedl k nám domů. Tichý, skromný, slušný, žádnej frajírek, vždyť vlastně můžu bejt rád, že si Robin přivedl právě tebe, když už je takovej, mohl si taky přivést nějakou vyžírku línou.“

Byl jsem v rozpacích, co říct:

„Pane Bláha, nebojte, línej určitě někdy jsem, ale snad ne moc. Studuju ekonomku, za rok maturuju, a buď půjdu dál, nebo do práce. Rozhodně nemám v plánu zůstat někomu na krku. A nebojte, můžu vás ujistit, že to s Robinem myslím smrtelně vážně, co jsem ho poznal, úplně mi změnil svět, ale v tom pozitivním slova smyslu.“

Robin mezitím trochu polevil ze svého ofenzivního postoje:

„Ale tati, nikdo po tobě nechce, abys něco dělal, aby sis to jako odčinil. Prostě vem v potaz, že jsme spolu, chovej se tak, jako předtím, než jsem ti to řekl, a bude to v pohodě, to je všechno.“

„No, Robine, a můžeme začít znovu, třeba tím, že se vrátíš zpátky domů. Filip tam má samozřejmě dveře otevřený a kdykoli může přijet a přespat, to není žádnej problém.“

„Tati, dobře, ale nechtěj po mně teď odpověď, promyslím si to. Pochop moje obavy, a navíc jsem si na Fildu už tak zvyknul, že se mi od něj moc nechce,“ usmál se na mě a poplácal mě po zádech.

„Samozřejmě, Robine, ale chci, abys věděl, že budu moc rád, tady máma samozřejmě taky, to je bez diskuse, když se vrátíš. A ty, Filipe, opravdu se neboj, opravdu tě tam rádi uvidíme.“

Tím jsme tak nějak debatu ukončili, všichni jsme se rozloučili, na paní Bláhové bylo vidět, že se jí evidentně ulevilo, jen pořád nevěděla, co čekat od Robina. Než nastoupila do auta, naklonila se k němu:

„Robinku, prosím, nebuď tak zatvrzelý, tatínek to myslí opravdu upřímně, nedělej nám to těžký.“

„Mami, já si nezačal, já nic komplikovat nechtěl, ale neboj, to bude dobrý, jen mi dej trochu času, jo?“ A dal jí pusu na rozloučenou.

Když odjeli, sedli jsme si všichni ještě s našima. Evka s Vencou to brali celkem v pohodě, byli rádi, že nebudou muset řešit bydlení a že ušetří za nájem, což pro ně bude obrovská úspora. Nejvíc polemizoval Robin, vůbec nevěděl, co má dělat. Pravda byla, že i mně hrozně vyhovovalo, že máme svůj pokojíček a jsme spolu jako dospělí partneři. Bál jsem se, že tohle nás odloučí. Podobné smýšlení měl i Robin:

„Víte, já jsem si na život s Filipem tak zvyknul, že se mi odsud nebude chtít, je mi tady s váma všema prostě dobře. Ale tak, snad tady budu moct taky občas přespat? Vlastně kdyžtak můžu i u Dominika.“

Naši se na sebe podívali a mamka spustila:

„Robine, my tě ale nevyhazujeme, jestli tady chceš zůstat a nechceš jít zpátky do Vojkova, tak tady zůstaň. Máte s Filipem svůj pokoj, zařiďte si ho, jak chcete, a než zase spustíš, že nás obtěžuješ, tak opravdu ne. Na domácnost nám normálně přispíváš, takže na dluh tu taky nejsi a my už jsme si na tebe taky zvykli a máme tě rádi, myslím, že plně chápu, proč si s tebou Filip tak rozumí.“

Odebrali jsme se do pokoje, lehli jsme si k sobě, když se Robin zeptal:

„Filípku, co si o tom všem myslíš? Věříš mu, že to chce urovnat, nebo zase něco hraje?“

„Hele, já nevím, ale přišlo mi, že si docela sypal popel na hlavu, už to, jak přijel, že se snažil hezky oblíknout, upravit, něco znamenalo.“

„Ach jo, kdybych tak měl jistotu, jenže po tom všem já mu prostě nevěřím, podle mýho mu o něco jde, ale já nevím, o co. Asi jsem byl na něj i dost hnusnej, co?“

„Robíku, upřímně, byl jsi. Byl jsi dost vyhrocenej, ale zase když ty jsi chtěl s ním něco řešit, tak byl zase vyhrocenej on a v klidu to řešit nešlo, a byl jsi rozhodně klidnější než on.“

„Teď si myslíš, že jsem hnusnej, co? Já mám taky docela výčitky, že jsem takhle vyfuckoval svýho tátu. Jenže je to jenom následek, co myslíš, jak jsem měl reagovat?“

„Robinku, miláčku, opravdu si nemyslím, že jsi hnusnej, naopak to úplně chápu. Kdyby se k tobě tehdy nezachoval, tak jak se zachoval, ty bys dneska jednal taky úplně jinak. Takže tvoje výčitky jsou naprosto zbytečný, a pokud tvoje chování nebylo správný, tak alespoň mu to nedáš zadarmo. Kdybych ti uměl poradit, jak se správně zachovat, byl bych fakt happy, ale já to nevím. Řeknu si, že bych jednal mírněji, ale já tohle nezažil, představím si svýho tátu, ale ten mi zase neprovedl to, co tobě provedl ten tvůj.“

„Jojo, tvůj táta…, no oba tvoji rodiče jsou fakt zlatíčka, jak mi hned nabídli, že i tak tady můžu zůstat, to je prostě skvělý.“

„Viď? Jsem taky rád, asi jim je jasný, že bych byl bez tebe poloviční.“

„Tak zase bychom se navštěvovali, jsme deset kiláků od sebe a přespávali bysme.“

„Ale to jo, ale tak takhle je to lepší, můžeme se vídat furt.“

Oba dva jsme pomalu usínali, já měl hlavu na Robinových prsou a takhle jsme i usnuli. Po nějaké době jsem jen ze spaní uslyšel ťukání a v dáli uslyšel taťkův hlas:

„Oni už spí,“ a zvuk, jak zhasl světlo.

Druhý den ráno, než jsme se rozutekli za školními a pracovními povinnostmi, jsme se dohodli, že Robin zavolá mámě a že další den bychom tedy oba přijeli a přespali prozatím jednu noc. Máma se prý rozplývala štěstím a nemohla se dočkat a bylo vidět, že i Robin má za mámu radost. Přece jen měl mámu moc rád a to, že ji vídal jen občas a pokoutně, ho dost štvalo. Na druhou stranu se pro jistotu domluvil s Dominikem, jestli by pro nás nepřijel, kdyby se zase situace vyhrotila. Ten říkal, že bude ve střehu, ale zároveň si byl jistý, že jeho pomoc nebude třeba.

Na druhý den jsem jel ze školy rovnou do Vojkova s tím, že vyzvednu Robina v práci a půjdeme rovnou k němu. Dorazil jsem tam ještě asi hodinu před koncem šichty, Robin mě vyzvedl a zavedl na dílnu, ať tam nemrznu. Bylo tam, kromě Robina a Dominika, asi ještě šest dalších chlapů, věkově tak od čtyřiceti nahoru. Já se samozřejmě soustředil na Robina a Dominika. Kluci v montérkách mají fakt své kouzlo, je na tom něco hodně sexy, sice neumím pořádně říct co, ale krevní tlak mi to vždy zvedlo.

Robin tam něco šudlal, a jak byl zabraný do práce, moc si mě nevšímal, jen čas od času zvedl od práce hlavu a lišácky na mě mrknul. Když zbývalo asi čtvrt hodiny do konce směny, tak už se moc nepracovalo, už se to tak nějak flákalo a práce se předstírala s očekáváním padla. Robin pak ke mně přiskočil a s úsměvem řekl:

„Fildo, uděláme něco fakt odvážnýho, postav se.“

Udělal jsem tak a trochu se bál, co má za lubem. Robin si vyžádal pozornost ostatních a ukázal na mě:

„Chlapi, jen vám tady chci představit Filipa, občas se tu asi ukáže, je to můj přítel, tak abyste zbytečně nedrbali, o koho jde.“

Já i všichni ostatní, kromě Robina, jsme zkoprněli. První se rozmluvil jeden z party kolegů:

„Jak přítel? Jakože kámoš, co spolu zajdete občas na pivo, ne?“

„No to taky, ale především přítel, jakože přítel.“ Nevěděl, jak to naznačit, aby to neřekl na plnou pusu.

„Jakože přítel, jako my máme svoje starý doma, tak ty máš tady svýho mladýho, jo?“

„No přesně to se vám snažím říct.“

Pár vteřin bylo zase ticho, když zareagoval ten jediný, co mluvil:

„No tak to je vostrý, to bysme, teda, alespoň já, do tebe neřekli, vždyť ani nenosíš kabelku.“

Robin se zasmál:

„Ty vole, Davide, a co bych asi s kabelkou dělal? Copak do kabelky narvu zasraný montérky a smradlavý fusky?“

To už probralo i ostatní z letargie, vrhli se na mě:

„Ahoj, Filipe, já jsem David, Franta, Lojza…,“ a už jsem přestal pochytávat ty jména. Tenhle odvážný krok Robinovi vyšel, všechno to byli chlapi jak hrom a nikdo nic neřešil. Později jsem s nimi byl i párkrát na pivu a všechno to byli fajn lidi.

Cestou k Robinovým rodičům mi to nedalo a Robina jsem se zeptal:

„Prosím tě, Robíku, co tě to napadlo to takhle vybalit na rovinu, to ses nebál po tom všem?“

„Hele asi trochu i jo, ale tady jsem tušil, že to bude v pohodě. Navíc mě už sere to předstírání, kdy se mě ptali, jestli mám nějakou holku a kdy si konečně nějakou najdu. Tohle mlžení je na hovno, a jak jsi tam seděl, tak mi bylo jasný, že se budou ptát, kdo jsi, tak jsem si řekl dost, prostě tě představím, proč bych se měl za tebe stydět? No a dopadlo to super, tak nějak podle očekávání,“ usmíval se.

Jeho slova mě hladila po duši, hlavně ta věta „Proč bych se měl za tebe stydět?“, to bylo opravdu nejvíc. Sám to mám taky tak, za Robina se opravdu nestydím, jen mám strach to říct naplno, a když se mě někdo zeptá, tak mlžím, snad budu mít jednou tolik odvahy jako Robin.

Robinova mamka nás přivítala opravdu okázale, navařila, napekla, jak kdyby měl dorazit regiment vojáků. Snažila se nás pohostit, co to jen šlo, pořád se mě na něco vyptávala, zkrátka tak jak to zvědavé mámy dělávají. Táta se také snažil, ale to napětí tam prostě bylo. Táta, Robin i já jsme se snažili k sobě mluvit dost opatrně, nebylo to jako vůči mámě, ke které jsem mluvil tak, jako kdybych mluvil se svou mamkou. Pravdou však bylo, že táta se opravdu zdržel pití a dal si jen dvě alkoholická, zbytek byl nealko.

Když jsme pak leželi u Robina v pokoji, podíval se na mě Robin:

„Tak co? Jak to vnímáš?“

„Hele, máma samozřejmě v pohodě, ale s tím tátou je tam takový divný dusno, nemůžu říct konkrétně co, ale takový divný napětí.“

„Přesně, teda ona je chyba taky u mě, prostě musím přemejšlet, co říkám, a to je na pytel, on asi taky, tak možná proto je dusno. Ty jo, je mi to prostě nepříjemný, no.“

„Robíku, je to poprvý od tý doby, tak se to asi dalo čekat, já bych to tak neřešil, uvidíš, že ještě párkrát a ono si to sedne.“

„Takže ti nebude vadit sem občas zajet a přespat tady?“

„No to rozhodně ne, pokud i ty sem budeš chtít jezdit.“

„No upřímně, já kvůli mámě, a pak až tady bude bydlet Evka s Vencou, štve mě, že nemůžu říct, že kvůli tátovi.“

„Neboj, to se spraví, však jsi viděl dneska, sice dusno, ale asi se to dalo čekat, ale ani jednou po nikom z nás nevyjel.“