Co jsem? Kdo jsem? 23

A samozřejmě namotalo…

Jak jinak, že? Nikdy nemůže jít vše podle plánu.

Ale tentokrát to zhatění plánů je víc příjemné než nepříjemné.

Dostávám od miláčka zprávu, že bude doma už v neděli odpoledne, tak bychom si večer mohli užít jeden druhého u něj. A prý přes noc.

Co se mi to líhne v bříšku a podbřišku? Zatím jsou to jen malincí motýlkové, kterým se teprve suší křidélka, aby je pak roztáhli v plné velikosti a síle.

Naši budou už na chalupě a my bychom za nimi mohli dorazit v pondělí brzo ráno. Bude to i pro ně překvapení.

To se to krásně rýsuje.

Trávím celé dny za automatem zmrzliny, prohazuji zdvořilostní fráze s návštěvníky, točím jeden kornout za druhým nebo plním polystyrénové kelímky tou svou ochucenou zmrzlinou a hlavně se nechávám unášet svými představami a touhami. Nejednou se přistihnu, že se mi ozývá ten můj indikátor vzrušení a jsem přitom rád, že sedím a není to tolik vidět, jako kdybych stál.

Čas od času se u okénka mihnou známí nebo spolužáci, chválí moji zmrzlinu, že je nejlepší v celém okolí. Několikrát se tady protáčí i Olinka, ale spíš proto, aby mě pozdravila, a zaplouvá do cukrárny za Martinkou. Obyčejně odtud odchází s blaženým úsměvem ve tváři. Evidentně si holky rozumí, tedy spíš se milují a nechci ani domýšlet, copak vyvádějí v Martinčině kanceláři.

Asi nic moc, protože Martinka, pokud tedy v kanclíku je, tak si obyčejně nechává otevřené dveře, aby bylo vidět, že se od zaměstnanců nestraní, což se jí u mě připočítává ke cti.

Co z toho plyne? Že jsou holky do sebe zaláskované stejně jako já s Robem a to je na životě to nejkrásnější.

Že jsem nevzpomněl tisícovku. Třeba by mi spadla do klína. Aneb, my o vlku a vlk za dveřmi…

Zezadu mi na rameni přistává ruka. Pootáčím hlavu a vidím Martinku. Chvilku mě pozoruje, jak pracuji a komunikuji se zákazníky. A pak mě rameno lehce stiskne.

„Vedeš si moc dobře a zmrzlin je vytočeno mnohem víc než v minulých týdnech. Buď je to tvou tajnou ingrediencí, nebo tvým šarmem. Trochu dost ses pochlapil a je z tebe cítit sebevědomí. To je dobře.“

„Děkuji,“ odpovídám trochu namachrovaně a poplácám dlaní její ruku na mém rameni.

„Mimochodem, copak jste to s Olinkou prováděli za prostopášnosti u toho rybníčku? Všechno vím.“

„Pak je asi zbytečné, abych cokoliv říkal a omlouval se,“ narovnávám záda.

„Neboj, nepřišla jsem ti cokoliv vyčítat. Naopak jsem ráda, že se Olinka trochu seznámila s tím, co nezažila. Vlastně jsem ti přišla poděkovat, že jsi jí tu podívanou poskytnul. Necítil ses trapně nebo stydlivě?“ vyzvídá.

Copak tím sleduje? Je to jen zvědavost nebo na něco naráží?

„Popravdě mě její nápad napřed šokoval, ale nakonec to proběhlo v klidu a oba jsme si rozšířili obzory. Zlobíš se?“

„Blázníš? Říkala jsem ti přece, že jsem ráda za ten její zážitek. A jak jsem tě poznala, tak bys Robovi neudělal nic, čím bys ho ranil a za co by ses sám musel stydět.“

„To máš pravdu, děkuji,“ povídám přes rameno.

„Mám tě ráda jako kamaráda a stejně tě má ráda Olinka. Chtěli bychom mít stejně tak rády i tvého Roba. Třeba nás někdy seznámíš.

A zatímco to říká, sjíždí mi rukama zezadu z ramen na prsa, začne mi je masírovat a prohmatávat.

„Hmm, dobrý materiál,“ špitne a pokračuje na břicho. Tady mi hmatem spočítá buchty, které, pravda, jsou dosti hmatatelné, a sune se níž a stále níž a níž. Neskutečně pomalu, tak nesnesitelně pomalu, až mi přistane v rozkroku.

„Co, co, co to děláš?“ napnu se a hned topořím. Dva dny jsem nestříkal a testosteronem jsem nabitý.

„Neříkej, že se ti to nelíbí,“ šeptne mi do ucha a pokračuje, „každému chlapovi se líbí, když mu někdo promasíruje kuličky a ptáčka, nemám pravdu? A je jedno, jestli je to holka nebo kluk.“

To jí musím dát za pravdu, kdokoliv mi sáhne do rozkroku, udělá mi obrovskou radost. Teď zrovna Martinka. Nejraději bych ze sebe všechno oblečení shodil a nechal se vystříkat.

„Jo, jo, líbí se mi to, ale že zrovna ty to budeš, to by mě nenapadlo,“ vzdychnu tiše a už jsem dole tvrdý jako kláda.

Martinčiny ruce mi pohladí ptáčka, lehce ho stisknou a pak se stáhnou na mé břicho, aby se znovu vydaly dolů, ale tentokrát podeberou lem mých šortek a sunou se po mém oholeném bříšku a podbřišku níž a níž.

Tady přestává legrace, to by se mohlo zvrtnout. Celé mé tělo se napne, chytám Martinku za obě předloktí, vytahuju ji ruce a dávám je daleko od mého těla.

„To, to, prosím ne e…,“ šeptám a myslím to úplně vážně, „co to na mě zkoušíš?“

„Tvůj macek by to určitě chtěl,“ usmívá se mi do ucha, „chtěla bych ho vidět stříkat, ale teď není vhodná příležitost. Jednou mi to určitě ukážeš. Možná i s Robertem,“ říká smyslně, „ale teď tady máš práci, koukej.“

A mám na co koukat. Přihasila se sem školka asi dvaceti dětí se dvěma šťabajznami a těch zmrzlin bylo ‚něurekom‘, jak by řekli Slováci. Cha, jak by to vypadalo, kdyby místo rumové tresti byl v té zmrzlině pravý rum. Ho ho o o.

Naštěstí jsem od pasu dolů schovaný za okýnkem, takže není vidět můj napnutý stan v šortkách. Jsem totiž na ostro a boxerky mi ptáčka netisknou k břichu.

„Vy jste s Olinkou úplně stejný mamby,“ špitám přes rameno, protože Martinka za mnou pořád stojí a tiskne se mi na záda, „co to na mě zkoušíte?“

„Seš prostě sladkej a my jsme zvědavé, jak to vy kluci máte. To je všechno,“ prohodí, vlepí mi pusu na spánek a odplazí se do toho svého šmajchlkumbálu nebo kuchyně nebo výrobny nebo tam někam.

Jen díky švitoření té drobotiny ze školky a nezávazného klábosení s těma kvočnama učitelkama mi způsobí rozptýlení a klidovou polohu tam dole.

Teda jo, napřed se udělám před Olinkou, teď jasná nabídka od Martinky, abych ji předvedl, jak stříkám, a to dokonce s Robertem, nevím, jak to pojmu a co by na to řekl on.

Když jsem se vystříkal před Olinkou, proč bych se nevystříkal před Martinkou? Ale jestli by do toho šel i Rob, to teda nevím. V podstatě mě to děsně láká, ale mám mu o tom říct? Nenaštvu ho tím nápadem? Nejsem až tak moc ujetý exhibicionista? Neztratil bych ho proto? Hlava mi šrotuje jako ruční kafemlýnek.

„Máš nad čím přemýšlet, co?“ Mr Hyde se po dlouhé době ozval a já s ním zapředu tichý, myšlenkový rozhovor. Kupodivu není tak prudérní jako dřív. Možná je rád, že jsem ho vzal na milost a můžeme si imaginárně promlouvat a neštěkat po sobě jako dřív.

***

‚Čas běží jako splašená herka a diváka pranic nezajímá zápletka prvního aktu…,‘ citace z jednoho z mých nejoblíbenějších filmů Limonádový Joe. Ten můžu společně s Mazaným Filipem sledovat neustále.

Zkrátka: je tady neděle, naši jsou na chalupě a já netrpělivě čekám, kdy se mi Rob ozve. V cukrárně jsem se domluvil, že v poledne skončím. Zbytek dne dojede brigádnice a od pondělka nastupuje nemocná paní.

Hážu do sebe pařížský salát, dva rohlíky, třetinku kofoly a napadá mě, že bych mohl Robovi přijet naproti. Hážu na sebe cyklo, nic víc nepotřebuji, pouze vak s vodou, do kterého cvrkám trochu vína a doplňuji kostkami ledu z mrazáku. Na kole jsem ve městě za úctyhodných 20 minut.

Objedu Robův dům a zapíchnu to na zahrádce, která je na druhé straně jeho domu. Tady jsou pro změnu javory. Jak zvláštní. Každá zahrádka by se měla jmenovat podle toho, pod jakými stromy se nachází. S Olinku chodíme pod kaštany, na cyklovýletě jsme byli s Robem pod duby, tady je to pod javory… To je romantika. Kdepak je zahrádka pod lipami? Je to náš národní strom, a když kvete, je to opojná vůně. Ovšem, nesmíš pod kvetoucími lípami parkovat auto. To je pak, jako by ti ho někdo polil medem. A to mi věř, strašně blbě se to umývá.

„Pivo?“ ptá se pikolík s příjemným úsměvem.

Sakra, proč jsou všichni pikolíci (to není nadávka, jen takové mé něžné vnitřní pojmenování) takoví sympaťáci? A takoví vstřícní? Rozhodně ne podlízaví, aby si vysouložili dýško.

Co to mele to moje vnitřní stvoření? Jaké ‚vysouložili‘? Snad vysloužili, ne? Ach jo, to jsou zase asociace.

Prostě jsem si asi nikdy nechtěl všímat, že kolem nás jsou pěkné holky, ale také pěkní kluci, kteří si pochvalu zaslouží. Nemusím zrovna metrosexuály, ale takoví štramáci, na které je radost se podívat, stojí za ten pohled.

„Ano prosím,“ podívám se mu pevně do očí. Musím se učit být sám sebou.

„Chviličku…,“ usměje se a odkráčí středem uličky mezi stoly se zády rovnými jako pravítko a hlavou hrdě vztyčenou.

Tak ten má sebevědomí. Ale takové zdravé. Měl bych to po něm okoukat. Mimochodem: pěknej zadek.

Telefon. Rob.

„Leštírna dělových koulí,“ zahajuji hovor.

„Já ti asi ty koule pěkně naleštím,“ směje se Rob do telefonu, kde tě vyzvednu?

„Nevyzvedneš, nechci, abys mě vyzvedával,“ odpovídám.

Chvilka ticha. Že bych snad konečně jednou znejistěl Roba já? Začínám se uculovat.

„Robinku, stalo se něco?“ s obavami se Rob dotazuje.

„Ano stalo, už nejméně pět minut na tebe čekám za tvým domem pod javory,“ poslední slova už říkám vesele a tlemím se u toho jak Hurvínek, „mimochodem je tady jeden sladký pikolík, a jestli si nepospíšíš, tak ho sbalím.“

„Já ti zmaluju prdel, počkej hajzlíku. Objednej mi pivo.“ Pípne mobil a je jasné, jak maká, aby byl co nejdříve u mě.

Pikolík mi přináší krásně natočené pivo. Miluju točená piva po moravsku. Mají vysokou hustou pěnu s dolíčkem na vrcholu. Když pivo zblajznu na třikrát, tak ta pěna je ještě na dně. To ovšem čecháčkům nevoní a prohlašují, že chtějí pivo a nééé šlehačku. Já naproti tomu tvrdím, že chci pivo a nééé kozu bez pěny. Ale každý podle svého gusta. Nechci se tady s nikým hádat. Vrchního (pikolíka) prosím, zda by za pět minut mohl přinést další.

„To máte takovou žízeň?“ ptá se s milým úsměvem.

„Ne ne, ale kamarád je na cestě a je vyprahlý jako velbloud, který přešel Saharu,“ směju se na něj.

„OK,“ odpoví a mrkne na mě.

Opravdu na mě mrknul? Asi bude zklamaný, až uvidí, že se ke mně můj kamarád bude znát.

V momentě, kdy Rob ve vší kráse vstupuje na zahrádku, vychází z protějších dveří pikolík a nese čerstvě natočené pivo. Rob mi lepí pusu přímo na pusu, sedá si a před ním přistává pivo.

„Jéje, dobrý den pane majore, dlouho jste tady nebyl. Jsme rádi za vaši návštěvu,“ pronáší pikolík.

„Děkuji, Martine, mám toho teď hodně. Toto je můj přítel Robin. Robine, můj osobní šenkýř Martin,“ představuje nás Rob.

Zvedám se, podáváme si ruku a pohlížíme si upřímně do oči.

„Pokud budete něco potřebovat, kývněte na mě,“ pronese Martin a zase tím svým vzpřímeným krokem zapluje do šenku.

„Pane majore?“ opakuji a zvědavě se na Roba dívám.

„No jo, už je to tak. Martin pode mnou sloužil, když jsme byli ještě u řádné armády. Pak měl ale komplikovaný úraz páteře a nemohl nadále u armády být. Byl to pracovní úraz, a tak dostal slušné odškodné, pojistku i odstupné. Mám pocit, že má dva obratle šešroubované. Proto vypadá, že chodí tak vyšňořeně. Ale při jeho postavě je to spíš interesantní. Má invalidní důchod, ale doma by se prý ukousal. A doktoři mu doporučili, aby hodně chodil, a tak si našel chodící zaměstnání. Zabil dvě mouchy jednou ranou. Nesedí a neužírá se doma, je mezi lidmi a nachodí stovky kilometrů. Snad za dva roky by mu ty šrouby mohli vytáhnout, ale neví se, jestli se mu hybnost páteře vrátí.“

„Pane jo, život si umí zahrát, přitom takový sympaťák,“ řeknu, ťukáme si piva a zhluboka se napojujeme.

„Ne, že mi za ním utečeš,“ přísně se na mě Rob podívá, „ale já nemám strach. Tak jak se usmívá na tebe, tak se usmívá na každého. Má úžasnou mimiku a mohl by hrát ve filmu. Je ale na holky a to vím stoprocentně.“

„Tak to jsem teda hodně zklamaný,“ prohlásím s psíma očima, ale hned na to se začnu smát a Robovi se také udělají dolíčky ve tvářích. Ty na něm miluju.

„Nedáme si nějakého panáčka? Mám na něj docela chuť,“ navrhuje Rob, „já si teda dám bez ohledu na tebe, abys věděl.“

„Přece nebudu trhat partu,“ hodím po Robovi okem, „a další pivo by nebylo?“

„To víš, že jo, ty moje holátko,“ praví a pokývne na Martina, který je stále ve střehu.

Holátko… To zase naráží na to, že mám hladce oholeného ptáčka a kuličky? Vím, že se mu to líbí, a proto si dávám záležet, abych vždy byl hodně do hladka. Dokonce jsem narazil i na depilační krém určený přímo pro mužské genitálie, tak jsem si ho dnes před odjezdem aplikoval. Nanesl jsem si ho i na zadeček a po osmi minutách jsem ze sebe opravdu dostal i poslední chloupky. Samotného mě rajcuje, když si na hlaďoučká místa sahám.

No bezva, už se mi zase hrne krev tam, kde teď zrovna nemusí. Bože, to moje tělo…

Rob mezitím objednává nějaké panáky, další piva a jídelní lístek. Já se vracím zpátky z výšin ke stolu:

„Promiň, co jsi říkal?“ omluvně se na Roba dívám.

„Že se sem právě řítí Putinovo letectvo a měli bychom se odebrat do krytu,“ odpoví s vážnou tváří Rob.

„Cože?“ málem převrátím stůl.

Naštěstí je pevně ukotven v dlažbě, tak si jen narážím stehna. Zaúpím, sedám si zpět a masíruju si naražené svaly.

Rob se ani nesměje, jen si pokládá loket na stůl a do dlaně si opírá čelo, přičemž hlavou nevěřícně kroutí. Nakonec se docela nahlas směje a přidává druhou ruku. Oběma si protírá oči, protože mu z nich tečou slzy. No fajn, jsem mu pro smích. Ale ruku na koule, teda na srdce: nezasloužil jsem si to?

Při té absurditě se začínám smát i já a trvá nám dost dlouho, než se uklidníme. Ale ani potom se na sebe nesmíme podívat, neboť znovu vyprskneme smíchy.

„Koukám, že je tady veselo, to je dobře,“ ozve se příjemný hlas pikolíka nebo, jak mu říká Rob, šenkýře.

To je také takové staročeské slovo, ale pikolík na to slyší a evidentně se při tom oslovení zatetelí.

Pokládá nám na stůl další piva, dva panáčky a každému vtiskává do ruky jídelní lístek. A opět odplouvá tím svým ladným krokem.

Rob si všímá, že já si všímám, a pronese něžně:

„Vidíš, takhle by ses měl pohybovat a ne být shrbený s hlavou zataženou mezi ramena. Máte skoro stejnou postavu, tak si z Martina vezmi příklad. Možná bys tady mohl dělat pingla. On by tě lecčemu naučil.“

A to není špatný nápad, napadá mě. Vždy se mi líbila práce servírek a číšníků. Takhle po odpolednách a večerech by to mohlo jít. Navíc sotva pět minut od Robova bytu. Nechám si to projít hlavou.

„Si mi nasadil brouka do hlavy,“ obracím se na Roba, „takže bych tady mohl brigádničit?“

„Nóó, to je slovo do pranice,“ stáčí Rob pohled na mě, „zkusíme se Marťase zeptat.“

Na zahrádce není moc lidí, nevím, jak to vypadá vevnitř, ale asi je tam poměrně velký prostor. Chvílemi se tam mihne asi Martinův kolega, z čehož vyplývá, že Martin má na starosti především zahrádku a jeho kolega vnitřek. Pikolík Martin se mezi stoly teď tak trochu poflakuje. Utírá je, rovná židle, ubrousky, kouká, kde by co uklidil a dokonce i zalévá afrikány v truhlících, které lemují celou zahrádku. Je vidět, že si práci hledá.

Rob na něj kývne, a když se s konvičkou přihasí k našemu stolu, ptá se ho, jestli má chvilku a přisedne si.

„Heleď Marťas, nehledáte brigádníka? Tady Robin studuje ve městě vejšku a nějaká brigáda by se mu hodila.“

Chvilka zachmuřeného čela a pak odpověď:

„Nejsem šéf, ale teď o prázdninách máme spoustu středoškoláků. Od září to bude s brigádníky problém.

„Tady by šlo právě na dobu od září během semestru, to by Robin mohl, ne?“ otáčí se na mě a pak najednou přehazuje výhybku: „Teda, promiň, že mluvím za tebe,“ rozpačitě se na mě usmívá.

„To je v pohodě,“ v klidu reaguji, „ještě nevím, jaký budu mít rozvrh, ale odpoledne jsou obyčejně v pohodě a někdy se stane, že mám první přednášky až od deseti, tak bych mohl i dlouho do noci.“

„To je zajímavá nabídka, ale já to nemůžu řešit. Dám šéfovi echo a pak se s ním budeš muset domluvit sám. Ale myslím, že by to mohlo klapnout. Na podzim a v zimě bývá vevnitř narváno. Od kdy by to šlo?“

„Jestli vám skonči středoškoláci na konci srpna, tak já mám celé září volno a mohu tady i klidně přespávat pod barem,“ uchechtnu se, což oba dva oplácejí stejně.

„Prima, máte vybráno?“ opět ten zářivý úsměv.

„Nebudeme to prodlužovat, každému dvě pikantní topinky, a jak dopijeme pivo, tak ještě jedno. Děkujeme, Martine.“

Bereme do rukou krásné whiskovky, ťukáme si a s Robovými slovy:

„Tak na tvůj budoucí příjem…,“ si připíjíme.

Lahodí na jazyku, neškrábe v krku, hřeje v jícnu a posléze v žaludku. Lahodná irská whisky. Je mi jasné, že je to Jameson, kterému Rob dává přednost. Proto ho dal i tatíkovi.

Začínám být nějaký vláčný, ale naprosto spokojený. Vždyť jsem ve společnosti toho nejlepšího člověka, kterého jsem v životě poznal. A jestli se mi podaří tady pracovat, je to i to nejkrásnější prostředí pod javory. A to jsem se ještě nebyl podívat dovnitř.

„Bertíku, potřeboval bych si odskočit, ale nevím kudy. Mohl bys mě doprovodit, abych se tam nemotal jako derviš?“ ptám se potichu Roba.

„To víš, že jo, pojď,“ nenuceně odsouvá židli a míří ke vchodu, kde nedávno zmizel Martin.

Hned za dveřmi je rovně slušný lokál s barem a vpravo chodbička a v ní troje dveře. Chlapečci, holčičky a vozíčkáři.

Poměrně prostorná toaleta, neskutečně čistá a příjemně vonící desinfekcí a osvěžovačem. Tento podnik si opravdu zakládá na službě zákazníkovi.

Když si umyjeme ruce, tak neodolám a vrhnu se Robovi do náruče. Chci ho cítit celým tělem a chci, aby mě těma rukama, které jsou jako ruce kanadského dřevorubce, pevně objal a stisknul, až se mi zatají dech.

Stává se tak, a když mě pouští, zhluboka se nadechuji. Musím se opláchnout studenou vodou, protože cítím, že jsem červený jako rak.

Jdeme zpátky ke svému stolečku a do minuty nám přistávají pikantní topinky. Vypadají tuctově, ale chutnají famózně. Na masové směsi na jemno nastrouhaný tvrdý sýr, poprášený sladkou paprikou a, to mě podrž, na kudrlinky nastrouhané máslo. To muselo být nejspíš v mrazáku a struhadlo taktéž podchlazené. Jinak by to nešlo. Vypadá to luxusně a stejně luxusně to chutná. Je to pikantní a plné chuti. Skvělá večeře. K tomu nám přistávají další piva, do kterých se po několika soustech vpíjíme.

Dojídám, opírám se o opěradlo židle a funím jako hroch. Rob mě napodobuje. Utíráme si pusu ubrouskem a koukáme na sebe slastnými pohledy.

V břiše jako v pokojíčku, mozeček trochu ojíněný, tělo vláčné. Teď se jen natáhnout a relaxovat.

Rob se po chvilce zvedá a mizí v budově.

Kam zase jde? Za Martinem? Za ním? Sakra…