Co jsem? Kdo jsem? 25

Zbytek, teda ten kousek na chalupu dojíždíme, až…

…až jsme na místě. Dorážíme v šest hodin ráno. Schválně jsme si přivstali, abychom naše překvapili. Nenápadně vklouzáváme dovnitř, já začínám vařit vodu na kávu a chystat šálky, zatímco Rob krájí silnější krajíce chleba, maže je máslem, na to tenkou vrstvu tvarohu, na zahrádce nachází pažitku, krájí ji na jemno, a sype s ní ty krajíce chleba překrojené na polovinu.

Naše tiché konání stejně není tak tiché, jak bychom si přáli, a ve dveřích kuchyně se objevuje mamka.

„Vy tajnůstkáři, od kdy jste tady a v kolik jste vstávali?“ usmívá se, vlepí mi pusu, Roba poplácá po rameni.

„Před chvilkou, mami,“ culím se do kávovaru a třesou se mi ramena.

„Dostaneš pohlavek, ty klacku jeden,“ zacloumá se mnou mamka.

„Tak je pravda, že jsme vstávali brzy,“ dává na pravou míru Rob, „a asi po obědě trochu zdřímneme, tedy, až bude všechna práce hotová.“

Což znamená, že práce na chalupě nebude hotová nikdy, ale to se neřeší.

„Krásně to tady voní, ale proč tak nekřesťansky brzy ráno?“ ozve se nám za zády tatík oblečený jen v trenkách.

„Protože je ráno a má se cvičit,“ hlásím, zatímco se vítáme.

***

Snídáme pod smutečním jasanem, kde máme suprové sezení. Tady vždy dobře chutná. Jasan na jaře spustí větve až na zem. My je vždy lehce stříhneme, aby se sem dalo vlézt jako do iglú. Za jasanem teče potůček, a proto je tady neskutečně chladno, i když v okolí je vedro jako na poušti Gobi. Z toho důvodu vždy v potůčku stojí basa piv. Lepší než sedmý schod ve sklepě.

„Roberte, ovládáte kosu?“ vyhrkne taťka na Roba.

„S kosou jsem se narodil,“ s kamenným výrazem odpovídá Rob, čímž způsobil salvu smíchu všech přítomných.

„To rád slyším,“ utírá si taťka slzy smíchu, „nad chalupou je taková stráň, na které se se sekačkou nedá, tak kdybyste to zkusil…“

„Samo,“ odpovídá Rob, jako by to bylo něco jako utřít nádobí po obědě, „je naklepaná?“

„Aha, tak to vám nepovím,“ kroutí se tatík a je vidět, že mu to nic neříká.

„Já projedu tu vaši dílnu a nějak si s tím poradím,“ odpoví jakoby mimochodem Rob.

Zase to ‚mimochodem‘…

Hned po snídani se Rob vytrácí, něco kutí v dílně a pak si před ni vykutálí špalek, zatluče do něj „babku“ k naklepávání kosy, přitáhne si stoličku a kladívko a pak se hodinu ozývá ťuk, ťuk, ťuk, až z mi z toho zvoní v uších.

Jdu se podívat, ale vůbec mi to hlava nebere, jak na okraj nějakého železa soustředěně ťuká a vytahuje tu ocel do nebezpečného ostří. Lehce mu pokládám ruku na rameno, aby věděl, že jsem tady s ním. Pouhým nakloněním hlavy k mé ruce naznačuje, že o mně ví, a dál se soustředí na ten uzoučký proužek oceli. Po hodině má hotovo a já se bojím dotknout té žiletky, kterou z těla kosy vykouzlil.

Připevňuje kosu na kosiště, kontroluje úhel a jen tak jemně srovná ostří navlhčeným brouskem, který si v nějakém tom pozinkovaném pouzdru věší za pásek kalhot.

Mlaská si a vyráží nad chalupu. Rozhlíží se, odkud má začít, rozmáchne se a jede jako stroj. Za ním zůstává nízký porost a vlevo úhledný řádek posekané trávy. Čumím na to jako čerstvě probuzený krtek ze zimního spánku, zatímco Rob, krok za krokem, postupuje po stráni.

Jsem zcela fascinován tou skvělou prací, když mě taťka volá, ať nečumím a hejbnu zadkem, že je potřeba srovnat dříví pod střechu, které bylo čerstvě dovezené.

„Nebo si to s Robertem chceš vyměnit?“ směje se. „Vždyť je to tak snadné.“

Při vzpomínce, jak jsem zápasil v minulosti s kosou a nejednou jsem z ní udělal spirálu, když jsem ji zasekl do země jako vlk Barnabáš ze seriálu Jen počkej, zajíci, jsem rychle začal nesouhlasně vrtět hlavou, čímž jsem si vysloužil shovívavé úsměvy okolosedících, tedy okolostojících.

Vrháme se do díla. Taťka upřesnil Robovi perimetr kosení a vrhli jsme se na to dřevo. Za dvě hoďky nás volá mamka na svačinku. Chleba s tvarohem, na něm kolečka rajčat posolená a opepřená. Naprosto úžasná svačina. K tomu zázvorová osvěžující limča a pokračujeme v rozdělané práci. Do jedné hodiny máme my i Rob práci hotovou.

„Co s tou posekanou trávou?“ ptá se Rob.

„Odpoledne si pro ni přijede soused, odveze si ji a doma usuší na seno. Pomůžeme mu ji jen naložit,“ odvětí táta.

Poklidíme nářadí a kůru z dovezeného dřeva a mamka nás volá k obědu. Smažený květák s vařeným, máslem promaštěným bramborem a pažitkou. Skvělý letní, lehký oběd. Prostě tady je všechno skvělé.

Po obědě sklízím ze stolu a Rob se ptá mamky, jestli by jí mohl na chvíli okupovat kuchyň, a ta mu ji s nadšením předává. Bere mě s sebou a dává mi dvě velké cibule na oloupání. Sám loupe několik velkých stroužků česneku, propasíruje je lisem a dává do větší porcelánové misky, která se běžně používá na polévku.

„Umíš nakrájet cibuli na malé, ale opravdu malé kousky?“ ptá se mě.

A když nerozhodně pokrčím rameny, bere ode mě nůž, bravurně cibuli rozkrojí na polovinu a několika rychlými tahy, které ani nestíhám, z té cibule udělá úplnou sekanku.

„A teď ty,“ předá mi s vítězným úsměvem nůž.

Snažím se napodobit ty tahy, ale trvá mi to podstatně déle. Mezitím Rob dává do misky kečup, plnotučnou hořčici, trochu soli a míchá tu děsnou směs, do které dává rozdrcený česnek, svou nasekanou cibuli a posléze i tu moji. U toho si neodpustí a mačká mi levou polovinu zadku. Proboha, ať to nedělá. Jsem na ostro a hned začínám topořet. Namáčku se na kuchyňskou linku, aby nebyl vidět můj stan. Konzistence té čuchty, co Bert dělá, je prapodivná. Čekám, co bude následovat, ale Rob misku překryje freškovou fólií a strčí ji do ledničky.

Prohrábne mi zadek i předek a prohlašuje:

„To je vše, uklidíme a jdeme.“

No, bezva, jak takhle můžu předstoupit před rodiče? Zaplouvám do koupelny, rychlá chladná sprcha a rychlé vyhonění. Promiň, Robertíku, ale tohle se nedalo vydržet.

Vylézám z koupelny a Rob významně pozvedne obočí, protože ví. A já vím, že on ví. A on ví, že já vím, že on ví…

Jak jsme si předsevzali, všichni se odebíráme k lehkému odpolednímu odpočinku. Zkrátka si dáváme dvacet. Já vytuhuji okamžitě, ale za hoďku se budím, a vidím, že Rob si vesele vrká s mamkou pod jasanem. Šourám se k nim a vypadám jako čerstvě vyoraná myš. Scházím k potůčku a tou ledovou vodou si protírám obličej, ale nakonec si namáčím i vlasy. Hned je mi lépe. Beru lahváče z basy a nesu je nahoru.

„Není čas na odpolední kávu?“ hlaholí ze dveří tatík.

„Skvělý plán, nechceš pomoct?“ ptám se, ale je mi jasné, že tatík už má vše nachystáno, tak jen jdu za ním, abych mu to pomohl přinést.

A samozřejmě, taťulda nezklame a má už nachystané i čtyři trojúhelníky frgálů. Skvělá sváča.

Odpoledne se trochu lopotíme s tou trávou pro souseda. Nemůže zajet až na stráň, proto ji nosíme na vidlích asi dvacet metrů. Taťka shrabuje zbytky a my s Robem to hážeme sousedovi na vlečku. Je děsný parno, tak z nás leje jak z volů.

Naštěstí je asi tři sta metrů od chalupy požární nádrž, kolem které juchají děti a dorostenci. Vlítneme tam a chvíli se chladíme. Pod vodou se nenápadně Roba dotýkám, ale tak, aby to nebylo ze břehu vidět. Rob mi to oplácí a najednou vím, že nemůžu vylézt z vody. To by všichni viděli, co mi vyrostlo v plavkách. Chtě, nechtě se musím od Roba odtáhnout a dát si pár temp daleko od něj, dokud se z tvrďocha nestane měkkoš. Letmým pohmatem se ujišťuji, že by to už mohlo jít, a tak lezu z nádrže ven.

Ani se neutíráme a bereme se k chalupě. Ještě pomáháme taťkovi vyklidit jeden kout půdy, kde je binec po původních majitelích a nikomu se do toho nechtělo. Nanosíme to za chalupu s tím, že to zítra spálíme. Nemá to žádnou historickou ani užitnou hodnotu. 

Rozděláváme ohýnek, který jsme s Robem odpoledne nachystali. Přisouváme k němu lavičky vyrobené z půlkulatých kmenů, protože to nebude vatra jako při pálení čarodějnic, ale spíše takový strážní ohýnek, jen tak na opečení čtyř nebo osmi buřtů.

Mamka přináší tác s buřtíky, které má už nakrojené, s chlebem a nakrájenou zeleninou. Přibrala i tu zajímavost, kterou Rob s mým titěrným přičiněním připravil. Taťka mezitím vylovil z bystřinky několik lahváčů teploty více než sedmého schodu. Rozuměj, nižší teplota než na sedmém schodu, a Rob zabíhá do auta a vytasí se s kytarou.

Kromě mě, který netuší, že hraje na kytaru, vyráží dech hlavně mamce, protože ta miluje lidi, kteří umí hrát na kytaru.

„Opečeš mi buřta?“ ptá se mě Rob, zatímco začíná ladit kytaru.

Ještě omámen situací, že můj idol kromě toho, že se umí ohánět kosou, něco spáchá v kuchyni a ještě hraje na kytaru, jen němě přikývnu a na svůj klacek napichuju dalšího buřta. V levé části hrudníku se mi svírá srdce takovou něžností, že mám pocit, že mi praskne. Ale proč by mělo praskat? Vždyť se má dmout pýchou, koho v sobě nosí. A také se dme. Jen aby se mi do hrudníku vešlo. La la la a a.

Rob prohrábne struny, dá několik akordů a pak začne nenápadnou romantickou melodií, čímž si získá nejen mamku, ale i taťku a hlavně mě. A pak jede jedna country i folková píseň za druhou a my nemáme ani čas se napít piva. Zastavíme se až tehdy, kdy se syčící buřty přihlásí o slovo. Rob odkládá kytaru, dáváme si pořádného loka piva, než se buřt mírně ochladí, a jdeme na to.

Teď přichází ke slovu Robova specialita. Podle jeho vzoru si ji lžičkou nakládáme na krajíce chleba a ochutnáváme. S buřtem v ústech to tvoří neskutečnou až nebeskou manu. Já a mí rodiče zvedáme významně obočí a zvedáme palce, protože máme plná ústa.

Deset minut naprostého ticha, kdy žvýkáme tu dobrotu, je přerušováno pouze praskáním hořících polen. Setmělo se a na nebi se rozzářily hvězdy. Napichujeme další várku buřtů a Rob se opět chápe kytary. Jeho hlas je tak temný a tajemný, že mi při některých písních, jako je My čekali jaro a zatím přišel mráz, mrazí a vstávají mi chlupy na zádech, kdybych tam nějaké měl.

Nestačím se divit, kolik písní znají i mí rodiče a že se přidávají k Robovu zpěvu. Nikdy jsem je v podstatě zpívat neslyšel. Co o svých rodičích vlastně víme a nevíme?

Druhé kolo buřtíků, Robovy speciality, zeleniny a pivka. Taťka přináší dvě deky, jednu dává přes ramena mě a Robovi, druhou mamce a sobě, protože se trochu ochladilo. Zpíváme, nebo posloucháme písně, které neznáme, a užíváme si krásné romantiky.

Kdy jsem s rodiči takovou pohodu zažil? Máme krásný vztah, ale něco až tak pohodového si nepamatuji. Rob má na lidi opravdu zvláštní vliv.

Je desátá hodina, ohýnek dohořel a v ohništi pouze žhnou uhlíky. Pohled do nich uvolňuje mysl a člověk se dostává do zvláštního stavu letargie. Tisknu se Robovi k boku a cítím, jak jeho tělo hřeje a vykonává jistý tlak směrem ke mně.

Kouknu na rodiče a vnímám, že i oni jsou opojeni sílou okamžiku a také se k sobě nezvykle tisknou pod společnou dekou. Po chvíli se zvedají, přejí nám dobrou noc, přidávají nám svoji deku na tu naši, a ruku v ruce se odebírají do chalupy. To je tak romantické. Rodiče i ve svém věku se k sobě tak pěkně mají, až jim to závidím. Láska prostě kvete v každém věku. A jestli kvete mým rodičům, jsem opravdu moc rád.

Pokládám si hlavu na Robovo rameno, zatímco on mě pod dekou bere zezadu kolem pasu a tiskne si mě k sobě. Zakláníme hlavy a pozorujeme miliony hvězd nad našimi hlavami. A protože nás za chvíli začíná bolet za krkem, tak se svezeme z lavičky pomalu dozadu na zem, jednu deku pod sebou, druhou se přikryjeme a chumláme se.

Což mi zase připomnělo, jak dva absolventi třetího ročníku Matfyz na třetím rande leží na dece na počátku září, kdy jsou hvězdy nejlépe pozorovatelné, drží se zamilovaně za ruku a ona prohlásí:

„Miláčku, víš, na co teď právě myslím?“

„Vím to naprosto přesně,“ odpoví on, „tři milióny pět set tisíc dvě stě třicet tři.“

Romantika jak „sFině“. Cha chááá.

Pozorujeme světlou šmouhu táhnoucí se přec celou oblohu, tzv. Mléčnou dráhu a pokoušíme se najít souhvězdí, která známe společně. Velký vůz je klasika. Z něj odvozujeme Severku a tím i Malý vůz, což dohromady tvoří Velkou medvědici. Pak Kasiopea, Plejády (Kuřátka), Drak, Labuť, Orion a další.

Překuluji se Robovi na břicho, moje ústa nachází jeho a lehce je oždibují. Pak si pokládám hlavu na jeho rameno a ze rtů mi splývá:

„Miluji tě…“

„Já tebe víc,“ zašeptá a tiskne si mě k sobě.

„Asi si budeme muset pořídit ten měřák, kdo koho miluje víc,“ směju se a znovu mu lípnu pusu na tvář.

„Půjdeme do pelíšku, ano?“ povídá Rob a já souhlasím, protože se dost ochladilo.

„Kde vlastně budeme spát?“ ptá se Rob.

No jo, my o tom vlastně ani s našima nemluvili. Tak jdeme do mého pokojíku, kde mám svoji postel a druhá slouží pro případ návštěvy kamaráda, když náhodou nějaký přijel.

Je to snadné, povlékáme oboje, přitahujeme postele k sobě a máme celkem slušné letiště.

Sotva ulehneme a já se zadkem přitulím k Robovu klínu, usínáme oba jako špalci. Přece jen od půl čtvrté ráno i s malým odpoledním šlofíkem toho na nás bylo moc.

***

Ráno jak vystřižené ze žurnálu. Letošní léto je fakt skvělé. Slunce svítí a hřeje, ale vše je dost mokré. V noci asi muselo pršet, a to dost vydatně. Tak to má být. V noci pršet, přes den svítit sluníčko. Dáváme rychlou sprchu, protože jsme trochu zaspali a dole pod jasanem už na nás čeká snídaně.

Kupodivu i se čtyřmi stopičkami slivovičky, prý, abychom se nastartovali. Při dotazu na dnešní práci se naši tajemně usmějí a taťulda praví, že nám to řekne až po snídani, páč by nám jinak přestalo chutnat. Čekám nejhorší, protože tuším.

Nikdo nikam nespěchá, tak si snídani užíváme a tatík se vytasí s flaškou slivovice, kterou schoval pod stolem.

„Na odvahu,“ pronese.

„Mám se bát?“ ptá se Rob a já se jen potutelně usmívám.

„Trochu jo, ale jednou za dva roky se ta práce musí udělat. Robin vám to ještě neprozradil?“ stáčí pohled na mě.

„Neměl jsem odvahu,“ uculuji se a čekám, že to tatík rozčísne.

Ten se zhluboka nadechne, kopne panáček a začne:

„Zkrátka jednou za dva roky musíme ze septiku vybrat ten děsnej škraloup toho, no víte čeho. Ostatní komory už si poradí. Je to dobrých šest koleček, které se vozí támhle ze svahu.“

„A to má být problém?“ zvedne obočí Rob. „To jste ještě nezažili vybírání hustých kadibudek po praporu vojáků. Tam bylo těch koleček minimálně sto. Na druhou stranu tam na to bylo trochu víc vojáčků. Pojďme se na to vrhnout hned, ať máme tu voňavou práci za sebou.“

Jak řekl, tak se stalo. Vlítáme na to, za dvě hodiny jsme hotoví. Shazujeme ze sebe smradlavé oblečení, namydlíme se a spláchneme se pod hadicí a nakonec bereme plavky a všichni skáčeme do vodní nádrže. Skvěle osvěženi se vracíme pod javor k lehké svačince.

Odpoledne pálíme tu pozůstalost z půdy, a když je všechen lak z nábytku dokonale spálený a do ohýnku jsme dali několik nenaolejovaných polen, vzniká množství krásně řezavých uhlíků. Rob vytahuje z ledničky iberijský špek, který krájí na tenké plátky. Ty napichuje jako kolébku na klacek a úplně lehoučce je prohání nad tím žhavým uhlím, dokud nezesklovatí. Pak na chléb a je to neskutečná bašta.

Svačinka jak vyšitá a my na ohništi spalujeme další binec, který se nikam nehodí. Mimochodem v tom vedru je to opravdu výživné. Nemůžu se nabažit pohledů na Robovo tělo, které je do půl těla svlečené a svaly na něm hrají jako na nějakém gladiátorovi. Naproti tomu na mě hrají svaly leda tak na schovávanou.

Kdykoliv můžeme, tak se o sebe otíráme, ale tak, aby to nebylo okaté. Prostě po sobě toužíme. Čas od času nakoukneme do kuchyně a ptáme se mamky, jestli nepotřebuje s něčím pomoct. Jo, prý oškrábat brambory. To je pro nás brnkačka a za patnáct minut není co řešit.

Lehoučký oběd – smažený květák s tatarkou, vařený brambory na másle s pažitkou, tři deci pivka, paráda.

„Roberte, můžu vás na chvilku vyrušit?“ volá mamka z chalupy.

„Jojo, už běžím,“ odpoví Rob a nechává mě samotného u dohořívajícího ohně.

Co mu tak asi mamka může chtít, motá se mi hlavou. Nejraději bych šel s ním, ale to by zase vypadalo, že jsem stíhačka. Určitě mi ho mamka nepřebere, tak zkrátka musím vydržet. Ale štve mě to. Pět minut bez Roba a jsem jak prvnička. Raději se věnuji přihrabávání nedohořelých zbytků do středu ohniště.

Neuplyne deset minut a Rob se šine zpátky. Tak rád bych věděl, co se dělo, ale urputně sklápím oči k zemi a na žhnoucí uhlíky.

„Nono, aby ses mi tady nesesypal, ty žárlivko,“ povídá Rob, protože už mě má také pěkně prokouknutýho, „mamka chtěla poradit jak naložit kuřecí čtvrtky, jestli mám nějaký tajný vojenský recept, ty moulo.“

‚Uf,‘ spadlo to ze mě, i když nebylo co. Jen tak prohodím:

„A poradil si jí?“ vyzvídám.

„Jen pár vojenských ingrediencí, jinak to má mamka vymyšleno perfektně. Máme udržovat oheň a hlavně žhavé uhlí.“

Nakládáme na kraj ohně pár bukových polen, ty budou žhnout až do noci.

„Taťka říkal, že dnes máme padla a že tě mám vzít po okolí. Co ty na to? Máme tady jednu pěknou zříceninu. Neláká tě to?“ nadhazuji.

„Zříceniny a ruiny miluju,“ odpovídá Rob.

Pádíme do pokojíku, oblékáme se a obouváme do něčeho více turistického. Lehký batůžek spíš jen s pitím, loučení s rodiči a vyrážíme směr zřícenina.

Strážný hrad někdy ze třináctého století, který postupem let šel z ruky do ruky, chvilku byl majitelem loupežných rytířů a nakonec jako nepotřebný v patnáctém století zbořen. Materiál se z části použil na opravu zámku asi 20 km vzdáleného. Dnes je z něj jen polovina hlásné věže, část sklepních prostor paláce a zbytky poměrně rozsáhlého hradního opevnění. Podle rekonstrukčních kreseb to býval rozsáhlý hrad dokonce s mlýnem a pivovarem. Kdeže loňské sněhy jsou…

V každém případě je to tady romantické, zřícenina je prorostlá statnými, svěže zelenými buky a je zde úžasný vzduch. Dokonce jsou zde i tajemná zákoutí, kde se dá zašít a užít si trochu něžností. Samozřejmě toho využíváme, pomazlíme se a uvolníme si rychle vzájemně napětí, kterého se na chalupě stupňovalo.

Sotva se vzpamatováváme a vydýcháváme, už slyšíme:

„Mámo, táto, kde jste kdo, pohněte…,“ prostě Rodinka Homolkových…

Mrkáme na sebe a bereme se nejkratší cestou zpět. Snad nenajdou naše milostné tekutiny. Ha, ha.

***

Večer máme úžasné opečené, nebo spíše ogrilované čtvrtky kuřat. Tatík má pro tyto případy schovaný ocelový rošt, který dříve sloužil asi jako nějaká obrovská čistící rohožka před dveřmi chalupy. Je to dokonalý rošt a dá se na něm dělat cokoliv.

Opět kytara, písničky, romantika. Dnes ale nějak na všechny padá únava, a tak se skoro ještě se šerem odebíráme do chalupy. Naši rovnou zapadají do ložnice, já obsazuji koupelnu.

Pořádně se mydlím, jako bych ze sebe chtěl znovu smýt to dopolední dobrodružství se septikem.

Když si zajedu namydlenou rukou mezi půlky, dostávám nápad, že bych se mohl uvnitř vyčistit, co kdyby...

Odmontuji sprchovou hlavici a hadici si tisknu k dírce. Trochu jsem ubral na tlaku a cítím, jak se plním. Za okamžik zavírám vodu a rychle přesedlávám na záchodovou mísu. Pane jo, kdo by řekl, že se do mě vejde takové množství. Opakuji to znovu a potřetí už se jen vyplachuje zadeček ve sprchovém koutu, protože ze mě teče čistá voda.

Zvláštní, je to takový očistný proces a je mi vcelku dobře. Rychle se osuším a s ručníkem kolem pasu mířím do svého pokojíčku. Na chodbě stojí Rob a evidentně čeká, až koupelnu opustím. Jen významně zvedá obočí a zavírá za sebou dveře.

Rozhodně mu to netrvalo tak dlouho jako mně. Vchází do pokojíku, otáčí klíčem v zámku, shazuje ze sebe ručník a vklouzne pod deku, pod kterou jsem už nahatý já. Hned si mě začíná hladit, masírovat a zasypává mě něžnými doteky, které opět končí na mém zadečku, kuličkách a ptáčkovi.

„Nachystal ses pro mě?“ šeptne mi do ucha.

Jak to ví? Kdo mu to řekl?!!

Samozřejmě, že nikdo, kdo by asi tak mohl? Má mě prostě prokouknutého. Jen lehce přikývnu a určitě se červenám.

„To je dobře, otoč se na bok zadečkem ke mně,“ povídá a pomáhá mi se překulit.

Masíruje mi zadeček oběma dlaněmi, roztahuje mi půlky a začíná mi jezdit po mé dírce. Vypadá to, že má nasliněný prst, kterým se mi lehce tlačí dovnitř. Já se snažím totálně uvolnit a ono to funguje.

Rob se ode mě na chvíli pootočí, ale vzápětí se vrací a vsouvá mi do zadečku opět tu tajemnou trubičku, z které mi postupně vytlačuje dovnitř lubrikant. Jak ji při tom povytahuje, tak cítím, že mám zadeček promazaný totálně. Zatímco jsem se sprchoval a vyplachoval si prdelku, Rob nelenil a vše si připravil. Dokonce i osušku pode mě nachystal. Slastně vzdychám a začínám se víc a víc tlačit Robovi do klína.

A už to cítím. Mezi mé půlky, které Rob hodně roztahuje, se tlačí to, co celou dobu chci. Je to ale o mnoho větší, než jsem si do zadečku strkával já. Rob je ovšem neskutečně jemný a citlivý. Mírně zatlačí a zase trochu couvne, nebo se zastaví, aby o chvilku později tohle celé zopakoval.

Vím, že musím být dokonale uvolněný a nejlepší, když mírně zatlačím. Tím se svěrače povolí a vyjdou vstříc té nádheře.

Rob je na mě přilepený celým svým tělem a pomalu, neskutečně pomalu do mě vniká. Cítím každý milimetr jeho pevného nástroje, a když ho povytahuje, kňourám nespokojeností, protože už bych ho nejraději měl v sobě celého. Rob ale moc dobře ví, co dělá, a tak to trošku déle trvá, než je ve mně opravdu až po kořen a naše koule se dotknou.

Chytá mě za boky a naráží si mě na sebe jako nějakou kurvičku. A já to chci, chci ho v sobě cítit, chci, aby mě celého pohltil a měl ve své moci. Jsem jen jeho a v tuto chvíli si se mnou může dělat, co chce. Dávám mu své tělo, svou duši, celý svůj život, celé své bytí.

Je ve mně opravdu celý až po kořen, můj zadeček se mu přizpůsobuje. Chviličku si užíváme tento skvělý okamžik a teď se ve mně Rob začíná pohybovat. Nejdříve jen krátce, ale pak tahy prodlužuje a teď mi projíždí zadeček celou svou délkou. Dokonce zachází tak daleko, že vyjíždí z mé dírky a pak do ní zase proniká až po kořen.

Já jsem tak dokonale uvolněný, že nám to nepůsobí žádné potíže, vše úžasně klouže a užíváme si toto nádherné milování.

Navíc mě Rob jednou rukou obkrouží kolem boku a začíná mi honit už tak ztopořeného ptáčka. Musím se hodně hlídat, abych nevydával žádné zvuky, ale jde to jen ztěžka. Mám v puse nacpaný kus polštáře asi jako roubík, abych nevydával žádný zvuk. Podle Robova funění je mi jasné, že on se také hamuje. Přitom bychom pravděpodobně chtěli vykřičet do světa tu vzájemnou rozkoš.

Přestože je už tma a máme rozsvícenou jen lampičku, zatmívá se mi před očima, přestávám vnímat a v břiše mám neskutečný pocit, že se asi zblázním. A pak to najednou přijde. Nevím co, ale je to úžasné, a kdybych stál, tak se mi podlomí kolena. Nejraději bych do sebe Roba nasál celého. Mé tělo sebou cuká, vystřelují ze mě gejzíry semene a přitom zadečkem nasávám semeno Robovo. Jsme v jedné křeči, v jediném, dlouhém záchvěvu.

***

Naše těla uvadají, vláční, uklidňuje se dech i tepová frekvence. Stačím jen špitnout, že to bylo nádherné, a oba se propadáme do říše snů a blaženého bezvědomí.

Nevím, kdy ze mě Rob vyklouznul, budím se někdy během noci, ale to jen proto, abych se k němu otočil čelem, propletl nohy mezi ty jeho a opět se propadl do říše snů. Rob si mě ve spánku jen přitáhne blíž k sobě a podle jeho klidného a pravidelného dechu je jasné, že také hluboce spí.

Ráno otvírám oči a vidím, že se mi do nich propalují ty jeho. Asi je už nějakou dobu vzhůru a sleduje mě, jak se probouzím.

„Dobré ráno,“ přeje mi s úsměvem, „jak se spalo?“

„Úplně slastně, poté, co jsi mě tak skvěle uspal,“ odpovídám s potutelným úsměvem, „dobré ráno. Kolik je hodin?“

„Něco před sedmou, v chalupě se ještě nic nehýbe.“

„Neuděláme našim kafe?“ ptám se.

„Dobrý nápad,“ prohodí Rob, promne mi kuličky, přetáhne dvakrát ptáčka a shazuje za sebe pokrývku.

Nechci mu být nic dlužný a tak mu ty něžnosti stejně tak oplácím. A protože se nám ptáčci začínají topořit, raději toho necháváme a rychle se oblékáme.

Sotva zapnu kávovar a Rob nachystá hrnky na kávu, jsou naši v kuchyni vyspaní do růžova a zapojují se do chystání snídaně.

Pod jasanem opravdu skvěle chutná. Ranní stopečka na povzbuzení, skvělé kafe a čistá voda. Rýsuje se opět krásný den.

„Dnes v plánu nic není, tak doporučuji lenošení, výlet po okolí a návštěva restauračního zařízení. Předpokládám, že každá dvojice sama, souhlasíte?“

Je jasné, že taťka s mamkou už mají svůj plán, a já něco narychlo pro Roba vymyslím. Například jeden se skvěle zašitých lomů, kde je křišťálově čistá voda a také skvěle teplá. Co slunce neprohřeje, to naakumuluje do skalních stěn a ty pak v noci nenechají vodu vychladnout. Sem se chodí plavat zásadně bez plavek.

Jak jsem vymyslel, tak se také stalo a my si užili suprový den s pozdním obědem a do chalupy se vracíme až večer. A světe div se, naši tu ještě nejsou. Že by nějaká romantika a vzpomínka na staré časy? A proč ne?

***

Další dny se nesou v pohodě, kolem chalupy už jen tak něco šolicháme, hodně se koupeme v té naší požární nádrži, trochu se válíme na slunci, navštěvujeme ostatní zatopené lomy.

Čas se nachyluje a my se musíme spakovat, protože za dva dny letíme směr Indický oceán. Naši na chalupě ještě chvilku zůstávají a my mažeme směr domov. Rob mě vyhazuje před domečkem, opět rychlé loučení a já jdu vyprat to, co jsem měl na chalupě, i když toho moc není. Pozalévám kytky a píšu seznam, co všechno budu potřebovat.

Opět toho moc není, protože je léto a ne zima a lyže, přaskáče, páteřák a přilbu si rozhodně brát nebudu. To jsou zase asociace, kde na to chodím? Zato ploutve, brýle a šnorchl balím jako první.

Večer si dávám dlouhou a vydatnou sprchu. Myšlenky mi zabíhají, jak jsem se nedávno vnitřně čistil, a zašimrá mě v zadečku i bříšku. Dnes to nemusím, není proč. Ale na Bali to bude určitě každý den, protože si chci to milování s mým Robertíkem náležitě užít.

Zachumlám se pod lehounkou přikrývku, opřu se o zmuchlaný polštář a písnu zlatíčkovi. Obratem mi odpovídá a ptá se, co dělá moje dírečka.

Provokatér. Odpovídám, že jsem ji nařídil několikadenní klidový režim, načež mi odpovídá vysmátým smajlíkem. Popřejeme si dobrou noc a já odpadám, protože na té chalupě jsem toho fakt moc nenaspal.

Chystá se den „D“…