Venkovský příběh – 19. Vánoce

Zbývalo něco přes týden do Vánoc a celá parta, s drahými polovičkami, jsme si vyrazili jednu sobotu do Budějovic na vánoční trhy. Jakože romantika, což pro mě i byla. Vždy jsem měl rád předvánoční čas a ve spojení s Robinem mi přišlo, že jsem zase děcko, které se těší na ten tajuplný svátek, ale ještě více si užíval ten čas předtím.

Na trzích jsme dali nějaké ty pochutiny a díky množství lidí jsme ostatní ztratili. To nám zase tak nevadilo, alespoň jsme měli čas jen sami pro sebe. Vymotali jsme se na rohu náměstí, dali si trdelníka a že se půjdeme projít chvilku mimo davy. Ulice byly krásně osvětlené jak lampami, tak různým vánočním osvětlením. Robin zahalený do bundy, co to šlo, aby se schoval před chladem, se na mě usmíval, bylo vidět, že má tváře pěkně červené zimou a z očí mu koukali takoví čertíci, jako by chtěl něco provést.

Zcela jsme se zamotali v uličkách kolem Masných krámů a v podloubí nás zaujala výloha jednoho z obchodů. Zrovna mi z pusy koukal kus trdelníku, když se Robin na mě podíval, rozhlédl se, popadl mě za ramena a přitiskl mě k jednomu ze sloupů podloubí. Ukousl mi zbytek trdelníku tak, aby mi přitom dal pusu.

„Co blbneš, Robi? Někdo nás uvidí.“

„Tak ať, ani nevíš, jak jsi byl sladkej, když ti z pusy trčel ten trdelňajs. To se nedalo vydržet,“ řekl láskyplně.

Když dožvýkal, přilepil se na mě a začal mě líbat, jako by se nechumelilo. Jeho ledový nos mě krásně chladil a mně vlastně taky v tu chvíli bylo jedno, jestli nás někdo uvidí. Bylo to poprvé, co jsme se líbali takto veřejně, nevědíce, zda nás někdo uvidí. Mělo to však ohromný náboj romantiky, který mě začal zbavovat smyslů.

„Robe, ty jsi tak sladkej prdlouš, nejradši bych tě tady hned přeblafnul.“ A sáhl jsem mu spontánně do rozkroku. Hned jsem ucítil, že je již v nejvyšší pohotovosti. Začal jsem ho dráždit a dobývat se do kalhot. Nevím, co by se bývalo stalo, kdybychom neslyšeli blížící se kroky, a tak jsme toho nechali. Odlepili jsme se od sebe ani ne vteřinu předtím, než se v podloubí objevil páreček, který se také toulal uličkami.

„Ještě že tak, jinak bych se tam fakt nechal pohulit, a to by nás pak nachytali při plným výkonu,“ smál se Robin.

Dál jsme se toulali a narazili na Kaká s Mirkou, nebo jak se jeho aktuální slečna jmenovala.

„Týýý volééé, kde jste? My jsme se ztratili,“ hulákal.

„No my taky, tak se tady tak touláme,“ opáčil jsem mu.

„Jasný, takže romantika, co? No my taky zdrhli z těch davů a děláme si taky romantiku.“

Když jsme se spojili i s Dominikem a Mončou, zašli jsme na véču a posledním vlakem tradá domů. Já si ten den užil náramně, a i Robin byl takový ještě něžnější než normálně.

Neděli jsme spíše prolenošili, a když se začalo stmívat, zaťukala nám mamka na pokoj:

„Ahoj, kluci, je tu Evka i s Vencou.“

Přijeli naprosto nečekaně a oba byli dost rozrušeni, hlavně Evka byla celá bílá. Robin, když to viděl, ihned pochopil, že je něco špatně.

„Ségra, co se stalo?“

„Brácha, průser, mega průser.“ Sedla si a nepřítomně koukala.

„Ségra, tak to vysyp, fotr zase něco posral?“

„Brácha, já jsem v tom.“

Oba jsme se zarazili, podívali se na sebe a Robin pokračoval:

„Jak v tom? Jakože těhotná?“

„Jo, jedu třetí měsíc a už to začíná bejt vidět, do teď jsme to řešili jen s Vašíkem a nikomu nic neřekli.“

„No a co jste vymysleli?“

„No to je právě ono, dohodli jsme se, že si to nechám, nechci riskovat, že to blbě dopadne a třeba už nebudu moct děti mít.“

Konečně promluvil i Venca:

„Přesně tak, jako nemáme z toho radost, ale když už to přišlo, tak nebudeme riskovat, moc toho nemáme, ale nějak se s tím poperu. Najdu si druhou práci, Evina taky dostane nějakou mateřskou, najdem si nějakej pronájem…“

„… A naši snad taky nějak pomůžou,“ doplnil Robin.

„No to je právě to…,“ naznačila Evka.

„Takže naši to ještě asi nevědí, co?“

„Ne, nevědí, šli jsme první za tebou, tys měl tehdy důvěru ve mně a díky tomu věřím obrovsky tobě.“

„To je jasný, jsem při tobě i Vencovi, to, jak jste mě podrželi, když jsem začínal s Fílou, se nedá odčinit, takže cokoli, jen nevím, jak bysme vám s Fílou mohli pomoct?“

„No víš, nás napadlo, že to našim řekneme, jenže znáš tátu…“

„A nás tam chcete jako morální podporu, co?“

„No myslela jsem jen tebe, kdybyste se tam objevili oba, nevím. Ono bude stačit, když se tam objevíš ty sám.“

„Ségra, to je jasný, sice ho nechci vidět, ale ten magor je schopnej Vencu zmlátit, a hlavně se bojím o tebe, jemu úplně jebe. A chceš to vyřídit dneska?“

„Dneska ne, co když nás vyhodí jako tebe, Venca mě na ubytovnu vzít nemůže.“

„Tak tebe snad nevyhodí, ne? To ani nemůže, ještě ti není osmnáct, a co může říkat? Až budeš rodit, to už ti osmnáct bude, vyučená budeš a tohle je přesně, co chtěl, ne? To, že nesnáší mě, že jsem teplej, budiž, ale tebe? Však přineseš pokračování rodu, tak bude pyšnej!“

„Víte co? Já zavolám Dominika, táta mu půjčí auto a hodí vás tam,“ navrhl jsem.

„Dobrej nápad, radši bychom to měli za sebou,“ kvitoval Venca.

„Venco, a když nás vyhodí? To půjdeme pod most?“

„Tak půjdeme do Písku na hotel a zítra to dořešíme,“ řekl rozhodně Venca.

„Sééégra, tak my budeme s Fílou strejdové, to je skvělý, to už se nemůžu dočkat, a neboj, samozřejmě pohlídáme, až si budete chtít někam zajít. Budeme ty nejpyšnější strejdové na planetě.“ Robin dojatě obejmul Evku.

Pak se otočil na Vencu:

„Venco, ty bejku jeden, vítej do rodiny, jsem rozhodně při tobě, nejdřív jsem nevěděl, co si o tobě myslet, ale už nějakou dobu vím, že jsi super týpek.“ Poplácal ho po zádech.

Dominika jsem seznámil se situací a bylo jasné, že nás v tom nenechá, ale mohl až za dvě hodiny. Vylezli jsme z pokoje, že zkusím najít něco k jídlu. Na chodbě jsme potkali naše, jak viděli naše vážné tváře a vystresovanou Evku, bylo jim jasné, že není vše, jak má být.

„Copak, něco se stalo? Jste jak pohřební procesí,“ řekla s vtipem mamka.

Vyložili jsme jim situaci, mamka se pousmála:

„No to je nadělení, ale moc hezké nadělení, ne? Ještě takhle před Vánocema.“

„Paní Machová, asi máte pravdu, ale spíše kdyby to přišlo o pár let později.“

„Ale Evo, to takhle neber, dneska holky rodí po třicítce, ale to dřív nebývalo, v kolika myslíš, že jsem měla Radka, bylo mi tehdy jednadvacet, a v kolika myslíš, že mě měla moje máma? Taky když do toho vlítla, bylo jí sedmnáct. A co, zvládly jsme to? Zvládly! Tak se rozhodně nemáš čeho bát, a kdyby něco, stavte se s Vaškem a já už ti poradím, kdyby sis nevěděla rady. A máma s tátou, ty ti budou pomáhat hlavně.“

„To je právě ono, paní Machová, víte přece, jak to dopadlo s Robinem a Filipem.“

„To sice jo, ale to je trochu jiná situace, a kdyby náhodou, přijeďte zpátky, přespíte v Radkově pokoji a dál vymyslíme, co a jak,“ řekl rozhodně taťka.

Než dorazil Dominik, my čtyři a moji rodiče jsme měli doslova válečnou poradu, padaly různé varianty řešení. Co ale bylo na této spiklenecké sešlosti nejdůležitější, bylo to, že Evka s Vencou nebudou sami, i kdyby to u Bláhů dopadlo špatně.

Když odjeli, byl jsem zase jako na trní, nejen kvůli Evce, ale i kvůli Robinovi. Od toho šíleného večera se s tátou neviděli, ani spolu nemluvili, teď se tam měl objevit a rovnou podpořit ségru v tak choulostivé věci. Byl to opravdu šok a pro tak mladou holku to musí být šílené, ale jak říkala moje mamka, dříve lidi v tomto věku děti měli běžně a dožili jsme dnešních dnů.

Za nějaké dvě hodiny se vrátili všichni čtyři, Evka ubrečená, Vašek evidentně rozhozený, Robin brunátný a jediný Dominik byl schopen mluvit. Táta byl prý zase namol a na Evku začal ječet, že si zkazila život, že má jít na potrat, že Venca je nýmand, který ji neuživí a podobný řeči. Nakonec řval na Vaška, že je nula, která jen zneužila Evu. Když mu Robin řekl, ať se uklidní, že Vašek se k tomu staví čelem, že sežene byt a postará se, tak naopak začal útočit na Robina, že co on se do toho motá, že je buzerant, který o tomhle ví akorát hovno. Robin mu to vrátil tak, že mu řekl, že sice o tom neví tolik co on o chlastu, ale něco přece. Takže se na Robina vrhnul, Vašek mu přiběhl na pomoc a začali se regulérně rvát, tak je Dominik roztrhl od sebe. Táta je nakonec vyhodil, jen máma sbalila Evce nějaké věci s tím, že to s tátou urovná.

Já ani naši jsme nevěřili svým uším, místo toho, aby se těšil na vnouče, tak dělá ožralecké scény.

„Prostě mu chlast úplně vymlel mozek, navíc co jsem ho neviděl, tak pěkně sešel, hrozně zhubnul a má propadlej obličej. Dokud se nepůjde léčit, tak tam nepáchnu,“ hřímal Robin.

„Mám to úplně stejně,“ odsekl Venca. „Pane Machu, paní Machová, můžeme tady dnes přespat, jak jsme se bavili předtím? Zítra půjdeme někam na hotel a pak hned začnu shánět bydlení.“

„To je jasný a prostě tady zůstanete, kam byste šli na hotel? A myslíte, že teď před Vánocema seženete nějakej byt? Budete bydlet u Radka v pokoji, jen pětadvacátého a šestadvacátého tady budou, tak se budete muset uskromnit u Fildy. Ostatní místnosti jsme zatím neupravili, s těma jsme počítali pro Fildovy děti, takže tam se bydlet nedá,“ začala hned mamka organizovat.

„Paní Machová, to nemůžeme vás tady takhle otravovat, navíc na Vánoce, chcete je mít v klidu s rodinou…,“ plašila Evka.

Mamka se rozkročila, ruce v bok:

„Děti, vy nezlobte, vy jste snad z jednoho vrhu, tady Robin se vykrucoval stejně jako ty. A ano, Vánoce jsou o rodině, a když to tak vezmu kolem a kolem, tak jste taky rodina, ne?“

Robin se konečně rozzářil a na druhou stranu hrozně zčervenal:

„Paní Machová, vy jste prostě skvělá a vy samozřejmě taky, pane Machu. Pořád nás taháte z nějakýho maléru, já vůbec nevím, jak vám poděkovat, to ani dostatečně nejde.“

Taťka se na Robina přísně podíval:

„Hele ty, Robine, ty už mě vlastně taky zlobíš, jakej pane Machu, paní Machová, já jsem Pepa a tohle je Zdeňka, jsi tu s náma už nějakej pátek, tak si tady nebudeme hrát na honoraci.“

„Jo, já jsem Zdeňka, tykej mi, jsi už naše rodina, když vidím, jak vedle tebe Filda rozkvetl, máš na něj ten nejlepší vliv, a navíc jsi hrozně šikovnej, máme tě s tátou rádi… A dost, jdeme vám ten pokoj připravit, nebo tady ještě sama sebe dojmu!“

To já, starý cíťa, už jsem byl rudý jak sovětský prapor a oči jsem měl totálně skleněné, čehož si mamka ihned všimla:

„No, podívejte se na Fildu, ten už je dojatej i za mě, on byl vždycky takovej, brečel u každý blbosti v televizi, to nás taky mohlo napadnout už tehdy, že nám jednou přivede domů ženicha,“ smála se a sama nabírala.

Já si slzy utřel a stydlivě jsem řekl:

„No tak děkuju ti, že hned na to musíš upozorňovat.“ Oba jsem je objal a pošeptal: „Vy jste prostě nej.“

Štědrý den byl zvláštní, dopoledne přijela za Robinem a Evkou máma, byly to pro ně nejsmutnější Vánoce v životě. Evka by prý mohla strávit svátky u nich, ale bez Vaška, což Evka odmítla a vysvětlila, že bude raději u nás, že tady cítí velkou oporu, oproti vlastním rodičům, hlavně tátovi. Na paní Bláhové bylo vidět, že je opravdu utahaná, strhaná a že skoro nespí. Nejlepší část Vánoc tak pro ni byla návštěva u nás, kdy nejen že viděla svoje děti a děti ji, ale mohla si v klidu promluvit s našima u svařáku a cukroví a alespoň chvilku se cítit dobře.

Večer byl naopak velmi uvolněný, improvizace a hromada hostů naše bavila a mě taky. Namísto tří se nás tam sešlo rovnou šest, mámu prostě bavilo hostit tolik lidí a bylo z ní cítit opravdové nadšení, které nakazilo všechny ostatní. Robin si mi tedy posteskl, že to jsou jeho první Vánoce bez rodičů, ale naštěstí ho chmury rychle přešly.

Robin mi tehdy pod stromeček dal přívěsek Thorova kladiva, jako měl on sám, ale s vyrytým jménem Robin. To prý aby mě měl ocejchovaného, kdyby se o mě pokoušel nějaký konkurenční nápadník. Chlapec si nějak neuvědomoval, že stejně žádná konkurence neexistuje, ale i tak jsem měl obrovskou radost. Nakonec mi ještě stranou pošeptal, že má pro mě ještě jeden dárek, ale ten že se tady pod stromeček nehodí a rozbalím si ho až u nás v pokoji. Bylo vidět, že se na to těší ze všeho nejvíce. Bylo jasné, že půjde o nějakou lumpárnu, a taky že ano, pořídil mi erotické prádlo, abych ho uměl rozpálit, jako on tehdy rozpálil mě na Šumavě.

Na Boží hod dorazil brácha s rodinou. Bylo to naše první setkání po mém coming outu. Brácha byl poněkud chladný vůči mně, ale především vůči Robinovi. Později mi moje švagrová Ilona vysvětlila, že to bral hodně špatně a nechtěl se se mnou ani vidět. Nechápal jsem, o co mu jde, jeho se to vůbec nijak netýká. Rodiče mu neberu a má svou vlastní skvělou rodinu, které se to taky nijak nedotkne. Naštěstí mu švagrová promluvila do duše a on se nějak zklidnil. Nicméně to bylo navždy takové nějaké tabu, o kterém jsme nemluvili. A když jsem se bavil o Robinovi, vždy se snažil diskusi co nejdříve ukončit.

Ilona byla naštěstí veselá mysl a ta nic neřešila a už vůbec nic neřešily děti. Třináctiletá Ilča byla hned zvědavá na mého strejdu a pak mi tajně pošeptala:

„Strejdo, ten tvůj strejda je opravdu fešák.“

„No tak, Ilčo, to se ti nějak brzo zapalujou lejtka.“

„Proč brzo? Náhodou já už mám taky kluka, ale pssst, naši to nevědí.“

A spiklenecky mi o něm vše řekla a pochlubila se i fotkou. Bylo to takové naše holčičí tajemství.

Zato malý desetiletý Ráďa byl huba nevymáchaná:

„Strejdo!!! Ty jsi prej teplej?!“ hulákal, jak mě spatřil.

S Robinem jsme se na sebe zaraženě podívali a vůbec netušili, jak reagovat. Nenapadlo mě nic lepšího:

„No tak, Ráďo, co to povídáš?“

„Neboj, strejdo, já už jsem velkej, já vím, co znamená teplej.“

Začali jsme se s Robinem smát, zatímco švagrová se nám chudák omlouvala.

„No tak když jsi tak velkej, tak máš pravdu, tohle je strejda Robin. Je moc hodnej a střílí lukem jako indiáni.“

Robin si Ráďu hned získal, skvěle si rozuměli, a když jsme vzali Ráďu k Dominikovi na luk, chtěl být už jen s Robinem, jeho Velkým Manitouem, až jsem pomalu žárlil. Byl jsem rád, že si děti, švagrová a Robin sedli, jediné, co mě mrzelo, byl brácha, ale tak co se dalo dělat, alespoň že bral tak nějak mě.