Ostrovní povídky

Dotýkat se Tomova těla Kosťu náramně bavilo. Po Tomově krásně opálené hladké kůži klouzaly jeho ruce přes vypracované svaly. Na tváři mu hrál mírný úsměv, když pozoroval, jak Tom přivřel oči. Ještě by ten kocour mohl začít příst, napadlo jej. Jak se Tom přisunul blíže, ujistil se, že boule na jeho šortkách nevznikla jen náhodným srovnáním látky. "Možná bych tě na oplátku mohl učit masáže," navrhnul Kosťa.

„Ty vole, mně už se blíží tunel… To nemá cenu, jsem v právu, ale on je mimoň. Tak si to užij, magore! Zrovna taková pěkná… Doufám, že ji alespoň pořádně sjede. Hej, kde je? Kde je?“
„Nevím, vjel na vlnu a teď ho nevidím. Se někde vynoří.“
„Sakra, nikde není, ani prkno nevidím. Ještě aby se někde zachytnul. Kluci, nevidím ani prkno, někde se musel zachytit. Podrž mi moje. Sakra, ten legrope se blbě sundává!“

Vždycky jsem svou nadprůměrně vysokou inteligenci považoval spíše za prokletí než za dar. Ale když mi přinesla tyto zážitky, musel jsem to výrazně přehodnotit.

„Tyjo, nechceš se otočit?“ řekl jsem slastně a pomohl mu se otočit. Nemohl jsem se dočkat, musel jsem na to myslet celou tu dobu od chvíle, co jsem ho následoval v lánu pepřů a on se přede mnou procházel. Pomohl jsem mu rozepnout knoflíky a ruce se mi třásly vzrušením. Vlastně on pomáhal mně v rozepínání jeho montérek. Ty spadly na dřevěnou podlahu starého farmářského náklaďáku a já ho začal hladit po zadku. Nechtěl jsem to zdržovat.

Chvíli po zaznění dalšího signálu jsem na svém ptákovi ucítil vlhký dotyk. Celým tělem mi projelo příjemné brnění. "Teď jsem na řadě já," uvědomil jsem si. Nejdřív ho jen letmě celého olízl a poté se vrhl na cucání mých koulí. Můj pták na to okamžitě zareagoval a postavil se do vzpřímené polohy. Na chvíli jsem si uvědomil, že se teď na mého ptáka dívá na obrazovce celá aréna, stejně jako na můj obličej. Všichni čekají, až na něm uvidí byť i nepatrné známky rozkoše. Jazyk kuřiče začal cestovat od špičky mého stojícího ptáka až po kořen a zase zpět. Začal jsem litovat, že jsem se neudělal už na tom stadionu, ale přesto se mi zatím dařilo nedat na sobě nic znát.

"Co... co... se to děje? Co... co... to děláte?" snažil se zorientovat Luke. "Nemusíš se ničeho bát," pronesl Miguel, "když budeš spolupracovat, nic se ti nestane." "A nesnaž se křičet," dodal jsem s mírným úsměvem, "stěny jsou izolované a nikdo tě neuslyší." Bylo vidět, že Luke právě kompletně vystřízlivěl. A to bylo přesně podle plánu. Ještě aby si to, co jej čeká, vůbec neužil!