Nevěřím svým očím. Ohýbám se, předmět vytahuji z písku a zvedám jej k očím. V ruce držím, naprosto nezaměnitelné…

… ocasní pero volavky popelavé…

„To není možné! To nebyl sen! To bylo opravdové…,“ téměř křičím nahlas.

„To je překvápko, co?“ zase ten můj vnitřní hlas.

„Opravdu se to stalo?“ ujišťuji sám sebe a v podstatě se ptám toho svého vtíravého hlasu.

„Ty bys nechtěl, aby to bylo opravdové?“

„Právě, že bych chtěl,“ prohlásím v duchu provinile.

„Tak se ti alespoň otevřely oči, ne, ňoumo? Konečně víš, že si teplej?“ začíná být to moje já drzé.

„No, jo, ale nenazývej mě tak, ty bejku.“

„Tvoje přání je pro mě rozkaz, ale stejně ti to ještě opepřím, čahoune…“

„Tak čahoun zrovna nejsem, mám sotva 187 cm, ale budiž.“

Vytěsním Mr. Hyda z hlavy a střelím pohledem doprava k místu, kde Robert prvně ležel. Místo je skutečně prázdné. Obracím se jako na obrtlíku a propátrávám blízké i vzdálenější okolí a v břiše mám pocit jako před důležitou zkouškou. Nade mnou plachtí osamělý pták jako memento této chvíle. Zaostřuji zrak. Krk esovitě položený na rozdíl od čápa a husy divoké. Tito ptáci mají krk natažený dopředu. Dlouhá, dokonale tvarovaná křídla, dozadu natažené nohy. Není pochyb. Volavka popelavá. Je to snad moje prokletí?

Zklamaně skloním hlavu a zrak mi padne opět na předmět, kterým to všechno začalo. Péro z ocasu volavky popelavé. Sehnu se, zvedám ho a oprašuji z něj písek. Něžně ho hladím a mé doteky jsou tak jemné, jako bych se bál, že se mi při větší síle rozpadne v ruce. Zkoumám jeho dokonalý tvar, pevný brk, na kterém jsou jemná vlákna něžnými háčky zaklesnutá jedno do druhého, čímž tvoři dokonalý tvar.

Nedá mi to a mimovolně si tímto něžným předmětem přejedu po břiše, prsních bradavkách, podbřišku a ještě níže. Klesám na kolena a pokračuji v těch něžných dotycích. Zavírám oči při přejíždění po těch nejcitlivějších místech a cítím, jak se ve mně znovu probouzí ten nádherný pocit, kdy se mě dotýká něco jiného než mé vlastní ruce.

Jak se během jednoho dne stanu otrokem vlastních představ, které mě dovádí do slastných nenaplněných představ?

Procitnul jsem ze snů během jediného dne, během jediného prožitého okamžiku?

Zdůvodnil jsem si své představy a touhy, co vlastně chci?

Mé vnitřní já naštěstí mlčí.

Myšlenky na nedávno prožité a vzrušení toho, co právě provádím, ve mně vyprovokují emoce a pocity, kterým se nedá odporovat, vzrušení se stupňuje, moje představy pracují naplno a já podruhé tento den prožívám to největší uvolnění, které chlap může prožívat. Jsem zcela vysílený a hodně nešťastný. Jak rád bych byl, kdyby u toho byl můj Robert. Mé největší vyvrcholení se pomalu vpíjí do horkého písku. Po chvíli v písku zůstává jen mírný vlhký dolíček. Dvěma prsty na něj nahrnu okolní písek a otírám si slzy v očních koutcích.

Když se vydýchám, sedám si na ručník a upírám bezvýrazný pohled na vodní hladinu.

„To je situace, co?“ můj vnitřní hlas je zpět.

„To tedy jo.“

„Posunulo tě to někam?“ kupodivu tón znějící účastí.

„Určitě. Konečně jsem prozřel.“

„Tím, že ses udělal sám?“ nedá si pokoj.

„Ne! Udělal jsem to proto, abys měl vztek, troubo!“

„A teď se vrátíš do vesnice a vyřveš to mámě, tátovi a na návsi, co?“ přešel vnitřní hlas do cynického sarkasmu.

„Dík za podporu,“ odpovídám tomu hadovi, „to budu muset ještě promyslet. Ale žít ve lži už nechci.“

„V tom případě zlom vaz. Těším se na to, až se budeš doma před rodiči potit. Haha a a.“

„Zmiz, smrade!“ skoro zařvu a vytěsňuji hlas z hlavy.

Co ale vytěsnit nemůžu, je Robert. Vybavují se mi jednotlivé detaily našeho setkání, oťukávání, mého nesmělého projevování vzrušení, lehké dotýkání a následně vášnivé objetí včetně něžného dotýkání hladkých dlaní, horkých polibků. Vše vyvrcholilo v pro mě nepoznanou extázi, z které se mi ještě třesou kolena. Při těchto vzpomínkách mě začíná trnout v podbřišku a erekční tělíska se začínají plnit krví.

Odpoledne se nachýlilo a slunce se sklání k západu a mizí za neproniknutelnou hradbu borovic, které tak dokonale střeží toto romantické a tajemné místo. Neměl bych tady brečet nad rozlitým mlékem a něco podniknout. Přece se po Robovi nemohla slehnout země.

S odhodláním mě vlastním se zvedám, něžně pokládám volavčí péro na ručník a rázuji si to k místu, kde prvně Robert ležel. Poznal jsem ho naprosto zřetelně. V písku se rýsuje obdélník vytlačený od ručníku a uprostřed něj několik dolíků vytlačených tělem, které na něm leželo. Zčetelně vidím vytlačené lokty, břicho, pánevní křidélka a mezi nimi podlouhlý otisk ztopořeného penisu. Robert musel být náležitě vzrušený, když mě pozoroval a než se rozhodl přijít za mnou. V okolí množství otisků bosých nohou, z nichž mnohé vedly k vodě a zpět.

Rob se tedy šel několikrát vykoupat, než jsem se na scéně vyjevil já se svým divadelním exhibicionistickým výstupem. To musel prasknout smíchy, když mě odtud pozoroval. Ale vyloženě jsem ho musel vyrajcovat, než se vydal ke mně.

Stopy… Stopy bosých nohou, ale také stopy obuvi, řekl bych žabek. A právě tyto stopy mě zaujaly, protože vedou sem, k místu Robertova ležení, ale také zpět do lesa.

A tu mě napadá, že bych mohl Roberta vystopovat. Vydávám se po stopách odchodu Roberta s pevnou vůlí vyrovnat se scoutům z westernových příběhů, kteří najdou stopu i na holé skále a snad i na hladině řeky. Po pěti metrech v lesním porostu jsem zcela v pasti, protože nic z vyčteného ohledně poznávání stop v lese nefunguje.

„Au!“ zvolám docela zřetelně.

„Ale, copáááák?“ zas ten vnitřní provokatér.

„Šlápnul jsem na šišku,“ je jich tady plno, vždyť je to borový les a šišky jsou dost ostré.

„Ale, to je zjištění, co, ty nudisto?“

Zklamaně se rozhlížím a přitom si uvědomuji, že se tady po lese producíruju zcela nahý a od jehličí jsem celý dopíchaný. Vydávám se na zpáteční cestu, dojdu na místo, kde ležel Robert. Uvědomuji si, že se se mnou točí celý svět. Pokračuji ke svému místu a motám se přitom jako derviš. Dostávám se do stádia naprosté apatie, beznaděje a nevím, co mám dělat. Nejraději bych celé své srdce vykřičel do světa, ale k žádnému uchu by můj cit nedolehl. Práskám sebou na ručník, posadím se, paže křížím na kolena a opírám si o ně bradu. Koukám na hladinu a cítím, jak mi po tvářích tečou slzy. Nejsou to slzy stesku, ale slzy zklamání, smutku a touhy.

„Ach Roberte, můj Roberte, cos to se mnou provedl? Myslel si to se mnou vážně, nebo sis jen pohrál s nezkušeným klukem, rozparádil si ho, naladil a udělal další, pomyslný zářez do pažby revolveru? Uvidím tě ještě někdy?“

Slunce je za hradbou borovic a mírně se ochladilo. Je na čase se zvednout, posbírat věci a vydat se na cestu domů. Bože, jak se mi nechce, jak bych rád vrátil několik hodin zpět. Jako svátost balím volavčí péro do ručníku, vkládám do batůžku s ostatními proprietami, oblékám se do cyklooblečení. Upnutý dres, stejně tak upnuté kraťasy s vycpávkou, tzv. plínkou, které mi tisknou nářadíčko těsně k tělu. Mám to rád, ale teď mě to vzrušuje obzvláště více než jindy. Znovu v hlavě cítím ty něžné Robertovy ruce.

Batoh na záda, poslední pohled na krásné jezírko s písečnými plážemi, které se pomalu noří do stínu borovic. Cyklorukavice a přilbu. A hele…

V přilbě je papírová kartička velikosti klasické vizitky. Beru ji do ruky, otáčím a vyvalím na ni oči jako kráva před kopcem. Úhledným stojatým písmem je na něm oddělených do trojic devět číslic.

Devět číslic znamená jen jedno:

Telefonní číslo…