Co jsem? Kdo jsem? 11

Mám po zkoušce z pedagogiky. Tentokrát za dvě, protože jsem fakt už hodně rozhozený a nesoustředěný.

„Splň úkol!“ nařizuje mi můj goa‘uld Mr. Hyde.

Splním, zaříkávám se. Ale až druhý den. Dnes jsem totálně vyšťavený a mrtvý.

Cestu domů jsem skoro celou prospal. Kdyby v autobuse nezačalo naříkat nějaké malé dítě, přejel bych zastávku. Další je až za čtyři kilometry v sousední vesnici. Tedy spíše osadě o třech domcích patřící k vesnici o další kilometr dále. Pěšky by se mi domů jít nechtělo a zpáteční autobus jede až za čtyři hodiny.

Blahoslaveno budíš mimino, které se možná pokakalo a pálila ho opruzená prdelka v plíně.

Kdo kdy studoval vejšku, tak ví, že po zkoušce jste buď plni elánu a vrhnete se na učení pro zkoušku následující, nebo jste naprosto marní, vláční a v podstatě nežijete. Stačí jedno pivo nebo panáček a jste KO.

V mém případe dnešní den platí to druhé. Horko, těžko sprcha a skvělá postýlka, nadýchaná lehounká peřinka a propad do sladkého nevědomí.

***

Je půl čtvrté ráno a já nemohu dospat, sleduji, jak se pomalu tmavá obloha rozjasňuje. Je červenec, nejdelší dny, a tak se rozednívá hodně brzy. Mám pootevřené okno, dovnitř vane příjemný, chladný, svěže voňavý vzduch a začínají se ozývat ptáci. Napřed nenápadné pípnutí, které probudí ostatní opeřence, a nakonec je z toho ptačí koncert, který ovšem vycházejícím sluncem postupně utichá.

Skvělí jsou samci sýkory modřinky. Ti si sednou na nejvyšší a poslední konec větvičky nejvyššího stromu v okolí a svým Ti-tá, Ti-tá řvou na celý kraj. Volají samičky a v překladu do lidské řeči to znamená: „Pojď šukat, pojď šukat…“ Bože, ta příroda je úžasná a nebere si servítky. Zvířátka si to klidně rozdají na veřejnosti a nemají s tím problém.

Hlavou se mi honí milion věcí a v podstatě mi třeští. Dal jsem si za úkol, že dnes Robertovi zavolám, tak to musím splnit. Ale kdy? Čtvrtá ráno je za pět minut a to je totální nesmysl. V osm? Co když chodí do práce? Ve čtyři odpoledne? To obyčejně mají lidé po práci. Jo, odsouvám to na čtvrtou. Co ale budu do té doby dělat?

Ležím na zádech, ruce podél těla. Jsem opět tak nějak trochu vzrušený. To bude těma myšlenkama, které se mi honí hlavou. Hlavně na toho sýkoráka. Posouvám jednu ruku na svoji hruď. Je dokonale hladká a moje dlaň mě na ní hřeje. Jsem od přírody obdařený tím, že jsem hodně málo ochlupený. Přejíždím si přes bradavky a je to tady zase. Ten děsně vzrušující pocit. Bradavky mi tvrdnou a vystupují jako dva hrášky. Přidávám druhou ruku a jemně si s nimi hraju. A prý bradavky nejsou u chlapů těsně spojeny s přirozením. Kdo to kdy prohlásil?

Vzpomínám si na celkem příhodný vtípek:

Proč je oční nerv přímo spojený s prdelním nervem?
Protože když tě někdo kopne do prdele, vyhrknou ti z očí slzy.
A když ti někdo vypíchne oko, tak se z toho posereš.

Musím se tomu opět zeširoka usmát, ale mým terčem jsou moje bradavky. Chvilka jemného masírování a dole jsem tvrdý jako skála. Pravá ruka mi sjíždí na břicho, jemně ho masíruje od jednoho boku k druhému, objíždí pupík a šine se níž a níž.

Horká dlaň se dostává na podbřišek, který je hladce oholený kromě proužku a děsně vzrušivý. Snažím se nedotýkat tykadélka. Přidávám druhou ruku a masíruju si podbřišek, přecházím na křidélka pánevních kostí, které mi v leže na zádech značně vystupují. Pokračuji níž ke slabinám až na stehna a zase zpátky a přitom se nenápadně dotýkám mého „míšku“ s těmi dvěma poklady. Otřepávám se vzrušením a cítím, jak mi v mém mužství tepe. Zakláním hlavu do polštáře a užívám si tohoto nesmírného vzrušení.

Ruce mi přejíždějí od stehen, přes slabiny až na břicho a zase zpátky a jsou čím dále více důvěrnější a dotěrnější. Už se jen nedotýkají, ale doslova začínají masírovat moje neskutečně naběhnuté žlázy. Převalují je mezi prsty, tahají za ně, mačkají, zkoumají tvar, pevnost a tvrdost.

Stejně: Kdo vymyslel takovéto skvělé tvary a umístil je samcům do toho zvláštního útvaru, který jim dělá pohodlí, v době chladu přitahuje k teplému tělu a v době tepla je snižuje, aby se chladily. Jsou poddajné, měkce tvrdé, dají se mačkat a masírovat, doteky jsou tak intenzivní. A když se jich dotýká někdo druhý, v samcích se začnou dít divy. Sice nemám při sobě cizí ruce, ale i ty moje jsou milé a hlavně ví, kam mají sáhnout, kde stisknout, kde pohladit.

Vyšetřují tu tvrdě gelovou nástavbu podél jejich horních částí, tisknou je a pokračují zkoumáním potrubí, kudy cestují zárodečné buňky až hluboko do břicha. Vše je strašně moc emocionální, vzrušující a rajcovní. Když mi mé ruce stahují šourek dolů a dozadu, předkožka mi lehce sjede a obnaží žalud. Ten je naběhlý a tvrdý.

Chci se na to podívat. Odhazuji horní díl přikrývky k nohám a na mě se směje dokonale naběhlá a lesklá hlavička, která s tělem mého nářadí měří dobrých sedmnáct centimetrů. Kdybych si na ni dosáhnul, celou bych ji zulíbal. Jsem na svoji výbavu patřičně hrdý a nejednou jsem to dal najevo svojí dlaňovou přízní. Například před rokem v lese, ale o tom už jsem psal v prvním díle. Nebo po mém excelentním zážitku s Robertem a volavčím pérem. Ale už asi od čtrnácti let, kdy jsem si s ním hrál a poprvé mě překvapil výstřikem. Tenkrát jsem nevěděl, co se to stalo a byl jsem z toho celkem vyjevený. Dnes se tomu už jen směju a takto pěkně jsem si ulevil nesčetněkrát. Nechci ani spočítat, kolik to bylo k dnešnímu dni litrů. A na kterých a jakých místech to bylo.

***

Když jsem v pubertě zjistil, jak příjemný je pocit udržovat se ve vzrušeném stavu, otírat se tím svým nástrojem, o co jen šlo, a hlavně stříkat a stříkat, nebyl jsem k udržení. Následující roky byly ve znamení spermatu. Samozřejmě ve vší tajnosti jsem hledal kdejakou pomůcku, kdejaké tajné místo, kde bych si se svým nádobíčkem mohl hrát, utíkal jsem do lesa, kde jsem se válel nahý v trávě na sluníčku, které mě tak příjemně hřálo na mých slabinách i hýždích, chladil jsem se v blízké tůňce, producíroval se nahý s mrazivým pocitem, že mě někdo nachytá, což mě vzrušovalo ještě víc.

A jak v té trávě, tak ve vodní tůňce, tak při pobíhání po lese jsem pořád hladil, mazlil a dráždil svého pašáka, mačkal a tahal kuličky, které byly stále plné a při chuti, masíroval a roztahoval jsem si půlky zadečku, hladil se po celém těle, nebo se nechal mazlit jemnou lesní trávou, která bohatě rostla na mém oblíbeném paloučku.

Označkoval jsem snad vše, co šlo. Se zalíbením jsem sledoval, jak proudy mé slastné tekutiny spočívají na pařezech stromů, stékají po listech malin, z těch odkapávají na další spodní listy a poté na zem, vpíjí se do nadýchaných mechů na oblých balvanech, kterých je kolem plno, vlévají se do štěrbin drsné kůry borovic, vznášejí se ve vodě tůňky, ve které jsem seděl, nebo když tu dávku pomalu odnášel proud vody.

Studoval jsem kdejakou encyklopedii a poučnou literaturu, poznal jsem do nejmenších detailů anatomii jak mužského, tak i ženského těla. Zkoumal jsem každý milimetr mého rozkroku a zasahoval jsem i hlouběji mezi nohy, kde jsem také nacházel citlivá a vzrušivá zákoutí. Pochopil jsem, že ten můj nástroj je předurčen k tomu, aby byl někam zasouván a tam si udělal dobře a splnil svůj biologický úkol. Ovšem tehdy jsem se necítil na to, že bych se měl poohlédnout po objektu mé touhy. Citově mi nic nechybělo, šlo mi jen o jedno. Pořádně se udělat, uvolnit tlak kuličkám a pořádně protáhnout pašáka.

Měl jsem malý kapesní kalendář a do něj jsem si kreslil hvězdičky po každém úkonu. Mým rekordem byla jedna srpnová sobota, kdy jsem těch hvězdiček nasázel devět. Večer byl pašák totálně mrtvý, nechtěl se mnou mluvit a ruce jsem měl také poměrně utahané. Přece jen po pátém dosažení cíle už to nebyly běhy na krátké tratě, ale na pořádně dlouhé a poslední byl snad maraton.

Přesto všechno mě lákalo ho někam strčit, někam vsunout. Pokud jsem udělal z obou dlaní dlouhý tunel, představoval jsem si, že je to něco cizího a přirážel jsem do tohoto tunelu slasti co nejhlouběji po kořen. Pořád jsem hledal něco nového, nepoznaného.

Konečně jsem se asi v osmnácti letech odhodlal a v automatu si koupil první prezervativy. Ne, že bych je potřeboval, ale chtěl jsem se s nimi seznámit. A to jsem si našel hračku! Po prvním neohrabaném úspěšném nasazení (začínal jsem samozřejmě obrácenou polohou – amatér), jsem zase prezervativ roloval zpět do původního tvaru. A když jsem to zopakoval potřetí, naplnil jsem ho fakt důkladně. A to byl pro mě nový, zvláštní a příjemný pocit.

Pak jsem začal hledat nejrůznější otvory a zkoumal, co to udělá. Ať to byla hrdla různých váz a karaf, děr v prknech od suků nebo uměle vyvrtaná, různé novodurové, kovové trubky, gumové hadice, nebo rozstřižené duše z kola, smotané ručníky do ruličky…

Vše mělo jednu nevýhodu. Neklouzalo to a dřelo to. I když jsem to zkusil s prezervativem, které mě začaly dělat vítr v peněžence. Proto jsem se pustil do dalšího studia sexuálních praktik. A hele, narazil jsem na lubrikant a začala nová éra mého „sexuálního“ života. Nebo spíše „promiskuitního“? Jó, to byly roky.

***

Vracím se v myšlenkách zpátky. Proti mému obličeji trčí to hladké a lesklé zakončení mého mužství, na špičce se leskne perleťová kapička, na spodní straně tenoučká uzdička, která je natolik volná, že neomezuje předkožku v pořádném stažení ke kořeni.

Na jednom videu jsem viděl tenký kroužek umístěný na uzdičce těsně pod žaludem. Nesmírně mě to vzrušilo a delší dobu přemýšlím, že bych do toho šel. Musím to ale odložit, nevím, co by na to řekl Robert. A také se to nějaké dny hojí, a jestli s Robertem k něčemu dojde, což si nesmírně přeji, nemuselo by to být komfortní.

Moje ruce si hrají s kuličkami. Jsem děsně nadržený a cítím, že bych potřeboval uvolnění. Jedna ruka pomalu stoupá po tvrdém kmeni vzhůru a přes napnutou předkožku přejíždí kolem hrany žaludu až úplně nahoru. Ukazováček rozmazává erotickou kapičku po vrcholku žaludu, dráždí uzdičku a její okolí. Dlaň nesetrvá a zase pomalu sjíždí až ke kořeni.

Nedá se to vydržet, je to tak intenzivní. Snažím se ten okamžik oddalovat, podle návodů v literatuře se pokouším silně zmáčknout penis pod hranou žaludu – prý to oddálí orgasmus. Jestli jste to někdo zkoušel, moc to nepomáhá, a já už vím, že to nezastavím. Zatmívá se mi před očima, ale chci to vidět. Vždy se mi líbil pohled na výron té speciální šťávy.

Celé mé tělo se v křeči napíná a prohýbá. Je jako luk, který se dotýká postele jen hlavou a patami. Totální křeč, ze které není úniku. Snažím se tlumit sténání. Je to jako na drátěnce, ke které jsem připoután a někdo do ní pouští elektrický proud. Už vím, co cítil Rambo, když ho takto mučili. Ale toto mučení je slastné, osvobozující. Hlava mi nejspíš praskne a moje hercna to neupumpuje.

Tentokrát střik míří vysokým obloukem přímo na můj obličej a já cítím tu teplou tekutinu uvnitř očí a na mém čele. Neuhýbám, moc se mi to líbí. Některé střiky končí až v mých vlasech. Ty slabší na mé hrudi a břichu.

Uvědomuji si, že moje levá ruka těsně objímala moje varlata a táhla je dolů, zatímco pravá ruka pracovala na mém tvrdém ptáčkovi. Teď po výstřiku je žalud tak citlivý, že každý dotek je bolestivý. Proto uvolňuji šourek a pravá ruka může přes žalud přetahovat předkožku, dokud neustanou ty cukavé pohyby v penisu a podbřišku a neopustí mě poslední kapka nektaru.

Nemohu se zbavit třesoucích se záchvěvů, celé mé tělo se hroutí zpět na matraci. Protírám oči a ochutnávám svoje dílo. Musím říct, že mi chutná. Je to tím, že nekouřím a jím hodně ovoce, hlavně banánů a avokáda. Potvrzuje se mi toto tvrzení, které jsem kdysi vyčetl.

Tep se zpomaluje a určitě i krevní tlak klesá. Cítím, jak smetana na mém těle pozvolna vodnatí a začíná stékat na mé boky. Natahuji se do nočního stolku pro papírové kapesníky, které tady mám uložené právě pro tyto příležitosti. Utírám se, přetahuji přes sebe přikrývku a blaženě se usmívám. Za chvíli vstanu…

Fajn, vstávám, ale je půl deváté. Usnul jsem jako čerstvě nakojené kotě. Telefonát je odložen na čtvrtou odpoledne. To čekání je ale peklo. Doma pouklízím, co je třeba, vysaju celý byt, nahážu nádobí do myčky, prádlo do pračky, utřu prach.

Všechno dělám nahý, protože mě nahota rajcuje a je mi takto dobře. Kdyby mě viděli naši, asi by si klepali na čelo a umístili mě do nějakého sanatoria pro úchyly. Ale já měl nahotu od dětství rád a vadilo mi, že mě naši oblékali do trenýrek a přes ně ještě kalhoty nebo kraťásky a pod… Jsem od přírody nudista a naturista. A že by i exhibicionista? Nebo dokonce narcista?

Měl jsem v životě několik snů, že chodím po vesnici nebo po městě nahý, lidé se po mně ohlížejí, ale nikdo mě nekritizuje, protože to sice není běžné, ale není to zakázané. Mezi všemi těmi oblečenými jsem se cítil sice svobodně, ale nejistě, dokonce trapně, ovšem cestu do cíle jsem absolvovat musel.

Učení mi nejde, procházet se mi nechce. Gay porno mě nebaví. Volám mamce, jestli nemám něco nakoupit. Pošle mi na WhatsUp seznam a já vyrážím do nedalekého kaufu. Doma nákup roztřídím, vyndávám nádobí z myčky, prádlo z pračky a ještě není poledne.

Bože, někdy čas tak rychle plyne a někdy se táhne jako týden před výplatou. Zapluju do posilovny, a tak se aspoň trochu zapotím. Stejně je to k ničemu a myšlenky mám jinde. Ještě zkouším bazén, který je součástí areálu. Nevím proč, ale stále jsem tam dole nějaký polotuhý.

No jasně, začínají kolem mě nenápadně kroužit holky ve věku patnáct a více let a vyloženě mě pohledy vyzývají. Přehlížím je a zapluju raději do sprch.

Jenže tady to není o nic lepší. Když sundám plavky, musím se točit ke zdi sprchy, protože spousta chlapů si mě se zájmem prohlíží. Někteří jsou pohoršení, jíní koukají se zájmem a pobavením. Copak jsem snad na prodej? Nabízím se? Možná to tak vypadá, ale určitě to není mým cílem. Snažím se neopětovat pohledy, rychle ze sebe spláchnu mýdlo, omotám ručník kolem pasu a padám do šaten.

Otvírám skříňku a na rameno mi lehce dopadá něčí ruka. Otáčím se tím směrem. Celkem pohledný čtyřicátník, celý nahý s mírně tuhnoucím penisem. Kdybych neměl plnou hlavu Roberta, tak by mě i uhranul.

„Neměl bys zájem?“ ptá se, ale jeho otázka je nezávazná, nenaléhavá, tak nějak i příjemná.

„Promiňte, ale já někoho mám a on na mě čeká,“ trochu jsem zalhal.

„To je v pořádku,“ pohladil mě po tváři a odešel. Krásný zadek, říkám si, když se vzdaloval. Jsem ale vcelku v klidu, i když závidím tomu, koho on má. Teda, jestli někoho má.

„Prober se!“ zařve na mě ten můj goa‘uld, „jdi za ním. Má o tebe zájem!“

„Mám?“ ptám se spíše sám sebe než toho červa.

„Jasně, že máš, nevidíš tu prdelku, to tělo? A byl na tebe hodný, netlačil.“

Chvilku se to ve mně pere, ale nakonec to ustojím a říkám si, že ne. Dokud nezjistím, jak to mám s Robertem, tak si nebudu začínat jinde. Určitě bych ho tím ranil. I když, kdo ví, jak to má nastavené on. Zaplaším „nemravné myšlenky“, rychle se oblékám a mastím z místa potencionálního hříchu.

Narychlo spořádávám kebab s mírně pálivým dresinkem. Hlavně ne česnekovým, to by bylo ze mě cítit. Cestou domů mně trochu vrtá v hlavě ta scéna v šatně. Nemůžu ji vytěsnit. Copak je na mě vidět, že jsem jinej? A copak vypadám jako nějaká rajda, která nastaví prdelku nebo hubičku někde v parku za nádražím komukoliv? Musím se nad tím zamyslet a třeba to i s někým konzultovat. Možná s těma mýma holkama z paloučku od jezírka. Nemám pocit, že bych se choval a pohyboval zženštěle nebo se „přihřátě“ vyjadřoval. Ale to může být jen můj pocit. Okolí mě může vnímat jinat.

Jsem doma a teď už jen sleduji minutovou ručičku, jak se plíží ke dvanáctce, zatímco malá je na čtyřce.

Těsně před čtvrtou odpoledne: Kontroluji, jestli mám správné telefonní číslo. Přitom ho mám vytesané v mozku jako v žulovém kameni. Jestli mám dostatečně nabitý mobil. Mám mu volat z postele, od stolku, ze sedačky v obýváku, od jídelního stolu v kuchyni? Nebo v koupelně? Ze záchodu?

Ty seš blbec! Prostě si někde kydni a normálně zavoláš. Mamce do práce také voláš ze střechy, ze sklepa nebo z kanálu? Jsem fakt osel. Mlasknu sebou na gauč v obýváku.

Šestnáct nula, nula. Vytáčím číslo, kolena se mi klepou, sedám si vzpřímeně a snažím se zhluboka dýchat. Po pátém vyzváněcím tónu se ozve strohý, monotónní a nezúčastněný hlas.

Ale je to ten hlas…

Ten… TEN… T E N!!!

„Prosím.“

„Tady Robin…,“ špitnu.

„Ale…,“ zazní jeho hlas už daleko vřeleji a mě zamrazí v podbřišku. Stejně tak ve mně jeho hlas budil motýlky tenkrát u našeho jezírka.

„Nechal jsi mi u jezírka na sebe číslo,“ začínám opatrně.

„Já vím a doufal jsem, že mi zavoláš. Ale pomalu jsem ztrácel naději. Co ti tak dlouho trvalo?“

„No já si to musel urovnat v hlavě, taky jsem měl dvě zkoušky a pak jsem nevěděl, jestli o mě stojíš,“ koktám.

„To víš, že o tebe stojím. Nemohli bychom se setkat a všechno si říct z očí do očí?“

„Já bych rád. Kde vlastně bydlíš?“

Když mi říká svou adresu, blahořečím Pana Boha, jak jsou mi hvězdy nakloněny. Jak jinak by se mohlo stát, že můj vysněný idol, do kterého jsem se beznadějně zamiloval, je zrovna z krajského města, ve kterém se nachází moje vysoká škola.

„To je skvělá zpráva, zrovna nedaleko tebe mám vysokou školu, do které chodím.“

„No výborně a nechceš se tedy stavit? Já mám auto zrovna v servisu, jinak bych si pro tebe přijel, koloušku.“

Koloušku, tak mi nikdy nikdo neřekl. A z toho jeho hlasu jsem úplně vedle. Ten nízko položený hlas mi vibruje s mobilem a mám pocit, že ho ještě prohlubuje, aby mi vlezl do posledních konečků mých dvaceti prstů. V rozkroku jsem tvrdý a musím se krotit, aby to nepřerostlo ve vyvrcholení.

„Kdy mohu přijít?“ pípnu trochu nesvůj a bojím se odpovědi.

„Ideálně zítra, je sobota, tak kdykoliv. Poslední patro. Moc se na tebe těším. Přijedeš?“

V hlavě mi proběhnou jízdní řády. Následuje upřesnění adresy, číslo podlaží a bytu.

„V deset u tebe?“

„Skvěle načasováno. Nemůžu se dočkat. Pa,“ a típnul hovor.

Típnul? Jen tak prostě típnul hovor? Neměl na mě čas nebo náladu? Takhle mě zahodit jako posmrkaný kapesník do odpaďáku? Nebo špinavé prádlo do koše na praní? To mu nestojím za víc? Nebo jsem možná příliš přecitlivělý a ctižádostivý a Robert nechtěl moc rozjitřovat mé city? Vždyť říkal, že se na mě těší. Tak co tady zase ten zmetek v mé hlavě rozebírá? A proč se do mě trefuje?

Na jednu stranu jsem mírně na rozpacích, na druhou stranu bych skákal tři metry vysoko. Problém je, že náš byt má stropy dva metry padesát pět centimetrů. Chci tu radost vykřičet do světa, ale nemám komu. Vlastně mám komu. Vytáčím Olinku, ale ta je nedostupná. Nevím, co mám radostí dělat. Letím do koupelny, dávám si sprchu. Teď si mydlím dost důkladně rozkrok a…

No, co a? Co asi A…?

Jsem fakt nadržený a plný testosteronu. Nechci se hned při setkání s Robertem udělat ve dveřích. A tak prostě upouštím páru. Asi se nikdy toho pocitu nenabažím. Ovšem mé ukájení se nedá srovnat s tím, co jsem zažil toho kouzelného dne u jezírka, když jsem se naprosto oddal někomu jinému. Prostě, kdo to nezažil, ten neuvěří.

Říká se, že když stojíš, levou nohu máš na židli a děláš si to pod stehnem levou rukou, je to jak od cizího. Já to samozřejmě několikrát zkoušel stejně tak i jiné praktiky, ale druhý člověk je prostě druhý člověk.

Vracím se z koupelny nahý, ještě chci, abych trochu oschnul, a pak si oholená místa natřu vodou po holení. Pípá mi esemska, že číslo, kterému jsem se snažil dovolat, je již dostupné. Volám Olince a radostně ji sděluji, že jsem Robovi už zavolal a že mě zve k sobě domů.

„Ani nevíš, jakou mám za tebe radost. Budeš nás muset co nejdříve seznámit.“

„No nevím, musím se ho na to teprve zeptat.“

„Fajn, dej pak vědět, jak to dopadlo. Jsem strašně nedočkavá. To víš, ženská.“

„Jasně, že ti dám vědět.“

„Nechceš mě vzít s sebou a rovnou nás seznámit? Nebo i Martinku?“ slyším, jak prská smíchy.

„No to zrovna!“ Já na to.

„Taky jsem tě seznámila s Martinkou,“ ona na to.

„Ale my se s Martinkou znali už z dřívějška,“ argumentuji.

„Ale no tááák, nebuď suchar.“

„Dočkej času jako husa…,“ směju se a končím hovor.

Den se plouží jako velbloud na vyprahlé poušti, kterému došly zásoby vody. Na večeři jsme si s taťkou přáli teplý párek s hořčicí, cibulí a křenem. Z kaufu jsem přinesl pár lahváčů a tím jsem si u taťuldy šplhnul. Mimochodem rodičům nadhodím, že si druhý den zajedu na vejšku pro nějakou konzultaci ke zkoušce a asi se zdržím a přespím u spolužáka. Zajdeme na bowling a dáme nějaké pivo. Děláme stejnou zkoušku, tak to probereme. Ve dvou se líp studuje. Taťka s mírnou ironií pronese:

„Na vejšku, v sobotu, jo?“ a koutky mu cukají.

Mamka zvedá významně obočí. Má mě prokouknutého, hned pochopila moji lepší náladu a jiskření v očích. Je ale stratég a mlčky vše přechází. Je prostě zlatá.

***

Vstávám o půl sedmé. Srážím se s našima v kuchyni, koupelně a na WéCku. Nejsme zvyklí vstávat všichni tři současně. Proč si sakra naši nepřispí, když je sobota? Jsou už tak zblblí tím ranním vstáváním, že i v sobotu vstávají tak brzy? Snažím se nezavazet, ale přitom spěchám, hlavně, abych se pořádně osprchoval a znovu si vyholil vše potřebné. Holil jsem se už včera, ale mám pocit, že bych se měl opět přejet, tedy přeblafnout břitem. Věnuji se tomu se vší péčí a něhou.

Důkladně se holím kromě tenkého proužku od pupíku ke kořeni penisu. Dávám si záležet i na zadečku, mám ho rád hladký. Někdy si s ním hraju a bez chloupků mi připadá takový nějaký čistější. To už na mě tatík klepe, abych si pohnul.

No, to mě poser! Krásně jsem si to naplánoval, jen jsem jaksi pozapomněl, že je sobota a jízdní řád je trochu jiný. Mrkám na jízdní řád do mobilu a zjišťuji, že jsem právě prošvihnul spoj, kterým bych byl ve městě v osm, nebo pojedu dalším a budu tam ve dvanáct. A to je sakra pozdě. Slíbil jsem desátou. Nezbývá nic jiného než kolo. Dvacet kilometrů dám asi za hodinu, páč je to po rovině. Patnáct minut rezervy až budu hledat Robertovu adresu. Je na čase začít se chystat. A pěkně mrsknout kostrou.

Naplním camelbak vodou, přihazuju do batohu nějakou rychlou energii, hroznový cukr, plavky, šortky, triko, ponožky tenisky a rychle na sebe natahuji cyklooblečení. Opět ty přiléhavé kraťasy, které mě tak rajcují. Zase jsem polovzrušený.

Je čtvrt na devět a já raději vytahuji kolo už teď. Kontroluji nahuštění, brzdy, přesmykače, čelní i zadní osvětlení, kdybych se vracel za tmy, a vyrážím. Cesta do města probíhá jako ve snách, i když se snažím pekelně se soustředit. Přece se nerozbiju na cestě za mým potěšením. Naštěstí tato silnice je třetí třídy a není na ní takový provoz jako na státních. Už teď je slunce vysoko na obloze a pěkně se mi opírá do levého boku. Cítím, jak se potím a funkční prádlo má co dělat, aby zvládlo temperci mého těla. Budu muset Roberta poprosit, aby mi poskytnul sprchu.

Projíždím borovým lesíkem. Borový lesík… Opět borovice… Miluj borové lesy. Už když do lesíka vjíždím, vidím, že asi za tři sta metrů končí a znovu se budu péct na slunci mezi poli. V příkopě je propustek a takový nějaký provizorní vjezd do lesíka. Zajíždím tam, vyklopím boty z nášlapů, opírám kolo o strom, sedám si do trávy a sundávám přilbu. Právě tu přilbu, ve které jsem našel kartičku s tím magickým telefonním číslem. Bože, to číslo je tak tajemné, že mě při vzpomínce na něj vždy zabrní v břiše.

Trochu si porovnám nádobíčko v kalhotách, dám si pořádného loka z camelbaku a vybaluji dvě tablety hroznového cukru. Nechávám je pomalu rozpustit na jazyku a kouknu na hodinky. Jsem za polovinou cesty a mám poměrně dobrý mezičas.

„Dobrý čásek na kilásek…,“ vzpomenu si na tělocvikáře ze střední.

Měl bych se vyčůrat, ať pak někde ve městě nestepuju se skříženýma nohama. Otáčím se za strom, vykonám potřebu a pořádně otřepávám. A je tady zase mozkový parazit.

„Jen třepej, třepej. Stejně – ať chčiješ, jak chčiješ, poslední kapka jde vždy do trenek.“

„Co to meleš?“ já na to.

„No, přece šulin není nos, abys potom mohl popotáhnout, ne?“ a normálně se mi v hlavě směje.

„Ty seš šulin!“ seřvu ho v duchu a vytěsním z hlavy.

Přece jen se více věnuji otřepání mého frajera, ještě jeho špičku otřu o cíp dresu, aby byla dokonale suchá, zakasám se a chystám se na pokračování cesty. Strojím se, okukuji místo, kde jsem seděl, jestli jsem něco nezapomněl, zacvakávám nášlapy a pokračuji v cestě. Na konci lesíka konstatuji, že teplota se opět zvýšila o několik stupňů a mezi poli to tedy bude štreka.

Vjíždím do města a v devět padesát stojím před sedmnáctipatrovým moderním domem. Tohle je přece milionářská čtvrť. Co tady Robert dělá? Že bych narazil na jednoho z horních deseti tisíc? Nebo on na „zajdu“ z poslední vesnice? Zase začínají ty pochyby, jestli si se mnou vlastně nehraje. Myslím si, že následující minuty a hodiny rozhodnou.

Poslední patro? No to musí být asi to nejvyšší. Pane jo, to musí být výhled. Před domem jsou stojany na kola, kde už teď parkuje několik docela drahých kol. Parkuji mezi ně to svoje a zamykám na číselný zámek. Asi je to bezpečná čtvrť, když tady lidi nechávají tak drahá kola, uleví se mi trochu.

Jedu výtahem do posledního patra. Tak vysoko jsem snad nikdy nebyl. A zase ty pochybnosti. Je tady opět moje druhé já.

„Fakt do toho chceš jít?“ tentokrát cítím náznak nejisté opatrnosti.

„Myslím, že jsem si to za těch 14 dnů už ujistil, ne?“ odpovídám.

„A co když tam bude mít někoho jiného?“

„Aha,“ ale to by mě nezval na desátou, no ne? „Zmiz!“ zavelím a vytlačím toho pitomce z hlavy.

Opravdu mě to druhé já začíná srát. Ale já jsem si ho vlastně sám vytvořil, když jsem se mlátil mezi bílou a černou, mezi světlem a tmou, mezi dnem a nocí, mezi holkama a klukama. Tenkrát jsem se mu svěřoval a byl mou oporou. Chlácholil mě a dával naději. Byl to spíš taková Tok’ra z SG. Jak jsem dospíval, stával se spíše mým rivalem, oponentem, konkurentem. Teď je provokatérem, ironistou a sarkastikem. Někdy až nepřítelem. Prostě zákeřnej goa’ud.

Vystupuji z výtahu. Stojím na chodbě a divím se, že zde jsou pouze jedny jediný dveře. V klasickém paneláku jsou dva a více bytů, tady je byt jen jeden. To znamená, že zabírá celé patro? Nebo je dům stavěn tak, že jeho jedna strana je o patro vyšší než ty ostatní? Uvidím. Vedle dveří je tlačítko zvonku na panelu s kamerou a reproduktorem.

Mrknu na hodinky. Vteřinovka se blíží ke dvanáctce, zatímco ručičky ukazují přesně deset hodin. Rozhlížím se kolem sebe, jako bych se bál, že mě někdo uvidí, několikrát se zhluboka nadechuji a s posledním nádechem přikládám ukazováček na zvonek těch jediných dveří v patře a tisknu ho.

Není nic slyšet. Buďto zvonek nefunguje, nebo signalizuje návštěvu někde uvnitř v bytě dále od vstupních dveří. Začínám nervózně přešlapovat a vteřiny se neskutečně vlečou. Poslední možnost jak odtud zmizet. Výtah mi mezitím sjel někam dolů a dupat po schodech by byla asi pěkná ostuda.

Oči mi vlhnou a začíná se mi třepat brada, když v tom se naprosto tiše, bez klapnutí vnitřní kliky, dveře začínají otvírat a v nich stojí on.

ON…