Co jsem? Kdo jsem? 9

Naklání se obličejem ke mně a pravou ruku mi pokládá přes plavky na moje nářadíčko. Promne a prohmatává mi vše, co je pod plavkami. Celé mé tělo se zatne a otřepu se…

„S tebou to nic nedělá?“ ptá se šeptem s jasným náznakem toho, že by byla ráda, kdybych se vzrušil.

Přes počáteční překvapení, že má ruku, tam, kde má, neprotestuji, sbírám myšlenky a pak to ze mě vypadne:

„Promiň, je to sice příjemné, ale ne, nic to se mnou nedělá, i když si neskutečně přitažlivá.“

Čekám, že se naštve, nebo s odporem odtáhne, ale ona má pořád ruku na mém přirození masíruje mi ho a šeptá mi do ucha:

„Já dávno vím, že si teplej, ale mně to nevadí a budu tě mít vždy ráda jako kamaráda. Jen jsem si chtěla být jistá.“

Hrome, jaká to úleva, že mám spřízněnou duši, která mi rozumí a které se můžu svěřit. První člověk, který to o mně oficiálně ví. Pohladí mě ještě jednou v rozkroku, trochu pomačká a skulí se na pravý bok vedle mě, opře si hlavu o pravou ruku, levou nechává na mé hrudi, lehce mě hladí a dráždí mi bradavky.

„Kdo to o tobě ví?“

„Seš první.“

„Kdy sis to potvrdil?“

„Budeš se divit, ale stoprocentní jistotu jsem získal včera.“

A spouštím celou ságu, kterou jsem si včera prožil, a vypovídám všechny city, které se ze mě derou a kterých jsem plný. Teď sedíme proti sobě, já mám sklopené oči, protože se trochu stydím. Olinka mlčí, dívá se na mě, drží mě za ruku a druhou mě hladí po zátylku, ramenou, prsou a břichu. Vím, že jí vše mohu dopodrobna vylíčit a zůstane to v ní jako v hrobu.

„A zavoláš mu?“ ptá se poté, co jsem dovyprávěl svůj příběh.

„Já nevím, sbírám odvahu, co když si se mnou jen tak pohrál?“

„Nech tomu několik dní a pak mu zavolej. Budeš mít jistotu. Slib mi, že mu zavoláš.“

„Ty umíš tlačit na pilu, ale slibuju,“ a myslím to upřímně.

Usměje se a zatváří se tajemně.

„Co je, co se tak tváříš a uculuješ se?“ dorážím na ni.

„Víš, upřímnost za upřímnost. Já také někoho mám,“ usmívá se jako Mona Líza.

„A znám ho?“

„Znáš ji.“

Ty bláho, ona je na holky!!! Tak to máme vlastně stejný a není divu, že si tak rozumíme, i když jsme to o sobě nevěděli. Jsem tak plný citu, že se k Olince otočím, obejmu ji a do ucha jí zašeptám:

„Tak to ti z celého svého srdce přeji.“

„I já tobě,“ odpoví stejně štědře jako já jí.

„A to jméno?“ ptám se já.

„Martinka. Pamatuješ si ji, chodila do béčka. Menší, černovlasá, nenápadná.“

Vyvstala mi ve vzpomínkách. Opravdu nenápadná, nevýrazná, v podstatě taková šedá myška. Byla předurčená k tomu, aby nad ní někdo roztáhnul ochranná křídla.

„Kdo to o vás ví?“ ptám se zvědavě.

„Ty seš také první a zatím s tím nechci vylézt ven, chápeš?“

„Naprosto, chce to svůj čas.“

„Jak dlouho to trvá?“

„Bude to necelý měsíc.“

„A… je to vážné?“

„Jsem do ní blázen a nemůžu bez ní být,“ klopí oči a je z ní cítit ten láskyplný cit.

Zvláštní. Já jsem poznal klučičí lásku, ona poznala holčičí lásku. Jaký je v tom rozdíl? Žádný. Jen jsme na opačné straně hřiště. Jak je skvělé, že já holkám přeju to nejlepší a ona zase nám klukům přeje to samé. Máme to vlastně nastaveno stejně. Slyšel jsem, že gayové a lesbičky si rozumí rozhodně víc než heterosexuálové se čtyřmi procenty. A s Olinkou se mi to potvrzuje. Probíráme naše touhy, slasti a prožitky a je nám spolu dobře. Samozřejmě já mám těch prožitků nepoměrně méně, ale Olinka mě v nich podporuje a vlastně mi je nenápadně vnucuje.

Dáváme si dalšího loka, zapíjíme vodou, leháme na břicha a věnujeme se učení. Je zvláštní, jak se mi ulevilo. Sdělená starost je poloviční starost a v našem případě i radost. Chvilku koukám do poznámek, chvilku úkosem koukám na Olinku. Je zažraná do poznámek. Myšlenky se honí hlavou a odvádějí mě od učení. Já mám Roberta – teda nevím, jestli ho skutečně mám – Olinka má Martinku a oba máme našlápnuto na skvělou budoucnost. Teda snad…

Je to ironie osudu, že se kamarádí gay s lesbičkou a mohou si říct všechno. Není to nádhera? Mám ruce opřené o bradu – teda bradu opřenou o ruce, a místo do učení zírám na hladinu jezírka. Na sílu klopím oči do poznámek a snažím se učit. Po chvíli koutkem oka pozoruji, že se na mě Olinka potají kouká a zkoumá mě. Snažím se nereagovat a dělám, že jsem zažraný do studia.

Samozřejmě, že nejsem! Nejde to. Hrajeme hru, kdo s koho to déle vydrží. Jsem slaboch a tak vybuchnu smíchy, padám hubou na papíry a směju se jako malé děcko. A Olinka vedle mě také. Vstáváme a jdeme do vody. Tam se pěkně rácháme, dokud se neuklidníme. Vystupujeme na břeh, leháme opět na břicho, ani se neutíráme, protože je fakt teplo a slunce hladí naše těla teplými paprsky.

„Ty seš normálně zamilovaný,“ plácne mě po rameni Olinka a culí se jako měsíček na hnoji.

„Ty mi nedáš pokoj, že?“ otáčím se k ní na bok a začnu se smát.

„Vždyť je to pěkný. Pamatuju na naše začátky. Nemohla jsem se učit.“

„Také ti řádky plynuly před očima, ale nevěděla si, co si četla?“

„Přesně tak. Naprosto jsem tomu vztahu propadla a nesoustředila jsem se na potřebné věci.“

„Nejsou ti zamilovaní tak trochu postižení?“ ptám se.

„Jsou, láskou…,“ to je všeříkající.

Odpoledne plyne, každý z nás je zabraný do studia, sem tam se smočíme, utřeme nebo neutřeme si záda, dopíjíme poslední kapky slivovice a schyluje se k odchodu. Kupodivu nenavazujeme již na předchozí hovor, víme, že máme povinnosti, a tak se jim věnujeme.

Olinka se postaví a velí k odchodu. I učení má mít odpočinek. Domů se nám moc nechce, a tak zaplouváme na útulnou zahrádku v parku pod košatými korunami vzrostlých, odkvétajících kaštanů a dáváme si vinný střik.

Nad našimi hlavami bzučí milióny pilných včeliček, které jsou čilé jako kybernetické myšky a mají jen jednu starost. Nanosit co nejvíce nektaru a pylu do svých domovů a dělat zásobu na zimu. A to jim ještě včelaři ty zásoby seberou ve formě medu a nahradí jim to rozpuštěným cukrem, který musí zpracovat do buněk a zavíčkovat. Tyto včeličky – dělnice – nemají jinou starost než celodenní dřinu, ale také jejich život není zrovna dlouhý. Prostě se během několika dní udřou k smrti. Narozdíl od dlouhověkých, které musí přečkat zimu a postarat se o královnu. Jsem se nad tím trochu zamyslel a koukám do blba.

„Halóó, jsi tady?“ vytrhne mě Olinčin hlas.

„Promiň, jen jsem se zamyslel nad včelkami.“

„Ty musíš být děsný romantik. Abych začala Robertovi závidět,“ usmívá se.

„Jen, jestli to někdy ocení,“ zvážním.

„A proč by neocenil?“

„Uvidíme,“ pípnu a raději se chopím skleničky a připíjíme si na studia.

Alkohol nám pozvolna stoupá do hlav a stáčíme nenápadně hovor k našim drahým polovičkám. Prozrazujeme si některé pikantnosti. Střiky jsou nakonec čtyři, s předchozí slivovicí dělají divy. Jsme naklonění přes roh stolu a vlastně si šeptáme do ucha. Kdokoliv se nás podívá, myslí si, že jsme dokonalý pár. Ha, jak se všichni mýlí.

Ptám se, jaké dotyky jsou pro Olinčino a Martinčino tělo nejpříjemnější a Olinka mi to bezostychu povídá a nebrání se ani popisování nejintimnějších míst. Mám to nastudováno z encyklopedií, a tak znám přesný popis ženských i mužských genitálíí. A naopak Olinka chce znát co nejpodrobněji, co dělá dobře mně, jak masturbuji a dělám si dobře, protože zážitek s Robem je teprve první. Shodujeme se, že nám oběma dělá dobře masírování ušních lalůčků, hlazení a líbání za ušima a na krku, kde se hladká kůže střetává s vlasovým porostem. Hlazení a líbání na krku, klíčních kostech ramenou a prostě všude, kde se dá.

Musel bych tady asi popsat celé tělo od temene hlavy až po konce prstů na nohou, ale to bych se nejspíš vzrušil tak, že bych musel utéct na wécko a Olinka nejspíš taky. Samozřejmě každý zvlášť. Brní mě u tohoto vyprávění v podbřišku, ale jsem za to rád a hlavně se mi ulevuje, že jsem se konečně našel. Za zavřenými víčky se mi zjevuje Robert a dole jsem fakt hodně tvrdý. Raději oči otvírám, i když víčka jsou velmi těžká a zamlžený pohled zaostřuji na Olinku.

„Ty seš fakt jedlý. Jsi tak sladký, až z tebe vržou zuby,“ směje se mi a já se přiblble usmívám.

„Opravdu je to na mě tak vidět?“ jsem trochu rozpačitý a ohlížím se kolem sebe.

„Je, ale vím to jen já, tak buď v pohodě,“ je to fakt super kámoška.

Uvolněný večer po skvělém odpoledni plyne, slibujeme si, že se co nejdříve znovu sejdeme na společné učení, a vyrážíme k domovu. Ach Roberte, kdybys věděl, jak mi padá jeden kámen za druhým ze srdce, že jsem našel spřízněnou duši, které jsem mohl vylít celé své srdíčko.

Jak je na tom on? Je také gay, ví se to o něm? Nemá náhodou nějakého přítele? Nebo je to heterosexuál a toto byl jen úlet? Hlavou mi proletuje jedna myšlenka za druhou a pochybnosti se hromadí a hromadí. Otázka za otázkou, pochybnost za pochybností, nejistota za nejistotou.

Jak z toho ven?

Zavolat na to tajemné číslo, které mám v hlavě, a vypaluje mi do mozku nesmazatelné stigma?

Nezavolat?

Číslo smazat, lístek spálit a z paměti vytěsnit?

Kdy budu mít jistotu?

Tak jistotu budu samozřejmě mít, až zavolám. Ale jsem tak na rozpacích. Bojím se. Co když mě odbyde, nebude se ke mně znát, odkopne mě a zahodí jako nepotřebnou věc? Babo, raď!

S takovými myšlenkami opět uléhám do postele a snažím se na to nemyslet. Jenže to nejde. Pořád mám Roberta v hlavě a také v rozkroku. Také intimní průpovídky s Olinkou. Nemůžu si pomoct a ulevuji svému přetlaku s myšlenkami na svého milujícího Roba. Robe, Robe, kdybys věděl, jak po tobě Robin touží.

V mukách jsem strávil další dva dny. Nutil jsem se do učení, protože termín zkoušky nadešel a já se musel ráno hodit do kvádra a vyrazit do krajského města, které je třicet kilometrů vzdálené, absolvovat zkoušku z psychologie.

V autobuse koukám z okna na míjející se krajinu. Vesměs louky, remízky, políčka, sem tam pasoucí se stáda krav, ovcí, nebo koz. Copak tito tvorové mají za starosti? Nacpat do sebe množství trávy a pak si někde v klidu lehnout a tu trávu přežvykovat a přežvykovat. Co se jim honí hlavou? Až to přežvýkají, tak si spočnou, a pak zase ukusovat ten pažit? To je život. Závidím jim tu skvělou krajinu, po které se tak rád projíždím na kole, ale také bych rád zažil v takové krajině nějakou romantiku, jak jsem zažil onehdá s Robertem na tom pískovém jezírku.

Neměl bych se tam znovu někdy vydat? Třeba bych tam Roba znovu potkal. Ale bylo by to takové nečekané a romantické jako tehdy? Nebylo by to jen na sílu opáčko něčeho krásného, což by už tak krásné nemuselo být? Bože, já se v tom třískám.

„Urči si priority,“ na tento vnitřní hlas jsem fakt čekal už dlouho.

„Co ti vadí? Já ti chci pomoct. Potřebuješ poradit, co je pro tebe nejlepší, ne?“ kupodivu v tom hlase postrádám pověstnou ironii.

„Poslouchám,“ a jsem zvědavý, s čím na mě přijde.

„Co se teď soustředit na zkoušku a pak si můžeme o tom tvém pohnutém životě promluvit?“

„To myslíš upřímně?“ nestačím se divit.

„Tentokrát ano, ale neboj, já si to vyberu. Končím.“

Fakt skončil a vykouřil se mi z hlavy. Jen tak lehce přemílám myšlenky – psychologie – Robert, Robert – psychologie. Při zkoušce dostávám za jedna s pochvalou za to, že je vidět, že mě tato problematika zajímá. Jsem polichocen a s nadšením cestuji domů. Jsem pevně odhodlaný Robertovi zavolat. Léto je v plné palbě, mám ještě dva a půl měsíce vysokoškolských prázdnin a chybí mi jen dvě zkoušky. Pokud je zvládnu tento měsíc, budu si užívat volna.

Moje maminka je velmi hodná a milá žena, která by se pro rodinu i jiné rozdala. Neuniklo jí, že se se mnou něco děje. Po návratu ze zkoušky si mě posadila proti sobě ke stolu, uvařila nám oběma kávu, položila na stůl štrůdl z listového těsta a letních jablek. Voní skořicí a maminka do něj ještě dává hrozinky a vlašské ořechy. Hledí mi zpříma do očí, pokládá otázku, které jsem se bál.

„Robinku, co se s tebou děje?“

„Co by se dělo, mami, všechno je v pohodě,“ klasická odpověď teenagera. No už dvacátníka.

„Víš, že mi můžeš říct všechno, Robinku,“ pořád ten upřený pohled do mých očí.

„Ale, maminko, přece víš, že mám další zkoušku za jedna, tak je všechno v pořádku, ne?“ já na to a uhýbám očima.

„Kdyby bylo všechno v pořádku, tak jdeš s kamarády oslavovat, ale ty sedíš doma a něčím se užíráš.“

Někdy mám pocit, že má mamka v sobě detektor lži, který se nedá oblbnout. Natahuje se přes stůl a bere mě za ruku. Chci ucuknout, ale je to maminka, mám ji rád a ten stisk mi dělá dobře. Něco z jejího těla proudí do mého, rozlévá se ve mně pocit tepla, totálního bezpečí, jistoty, porozumění.

„Pravdu, Robínku,“ je nekompromisní, „víš, že mi můžeš říct všechno.“

„Vím, maminko, jen nevím, jak mám začít.“

„Začni tam, kde chceš. Jsem tady pro tebe.“

A tady se to ve mně láme. Pochopení od spolužačky Olinky ze základky a ten vemlouvavý hlas maminky bourá veškeré překážky. Pravda musí ven. Akorát mamince to musím podat velmi opatrně. Nejsem si jistý, jak to pobere.

Natahuji přes stůl mamince druhou ruku a ona přidá tu svou. Držíme se pevně a já se jí podívám zpříma do očí.

„Maminko, někoho jsem potkal,“ začínám opatrně.

„Ano? To je snad dobrá zpráva, ne?“

„No nevím, jestli je.“

„Pročpak?“ maminka zbystří a pozvedne obočí.

„Ono to není tak jednoduché,“ pípnu a vlhnou mi oči.

„Nespěchej,“ maminka by měla dělat zkoušku z psychologie místo mě, „znám ji?“

„Není to ona, ale…“

Celá, do nebe trčící, úpěnlivě pošlapávaná celoživotní přehrada mezi fyzičnem, pocity, rozporuplností a hledáním sebe sama se v tuto chvílí bortí, rozpadá, strhává vše, co ji stojí v cestě, bere s sebou břehy, stromy, keře, domy, stavby, auta, zvířata i lidi, ideály, představy a předsevzetí. Z očí mi netečou, ale tryskají potoky slz, které nedokážu zastavit. Stříkají na mé natažené paže a ubrus mezi nimi. Pokládám čelo na má předloktí a celé mé tělo se otřásá v křeči hlasitých vzlyků.

Maminka obchází stůl, nakloní se ke mně, obejme mě, přitiskne se k mým zádům a chlácholí mě. Trvá to celé minuty, než se částečně uklidním. Zvedám hlavu, otáčím obličej celý zkropený potoky slz k tomu nejbližšímu člověku na světě, ke své mámě, a jediné, co ze mě vypadne je úpěnlivé: 

„Promiň, maminko, omlouvám se. Já se tak moc stydím.“