Co jsem? Kdo jsem? 12

Oči mi vlhnou a začíná se mi třepat brada, když v tom se naprosto tiše, bez klapnutí vnitřní kliky dveře začínají otvírat a v nich stojí on.

ON…

Kolena se roztřesou a nohy se mi podlamují. Je tak dokonalý, že bázlivě udělám krok vzad, jako bych se ho bál nebo ho ochraňovalo nějaké silové pole, které mě odstrčilo. Vysněný princ, jak by řekly holky. Opálený, do hladka oholený, čerstvě ostříhaný elegán v bílém triku bez rukávů, pouze nad levou prsní bradavkou má náznak reliéfu pohoří. Stejně tak bílé, volné, ležérní, jakoby pomačkané bavlněné letní kalhoty se stejným reliéfem na levém stehně. Pokud by stál proti slunci, byly by téměř průsvitné. Je naboso a jeho dokonale opálená pleť skvěle kontrastuje s tou sněhobílou barvou. Asi jako plavčík na plovárně, po kterém se plazí zlatokopky. Dokonalý charismatický muž, z kterého vyzařuje sebevědomí a nějaká vnitřní síla. Kdyby to nebylo skutečné, řekl bych, že kolem něj září bíla, lehce namodralá aura.

Hned na první pohled je jasné, že je na ostro, ale to ničemu nebrání v tom, že je to dokonalá osobnost, která ví, co chce, dokonalá postava, dokonalá bytost. A to jsem ho poznal asi jen hodinku tam na tom tajemném místě, než se mi ztratil. Vidím, že je čerstvě ostříhaný, což mu nesmírně sluší, a musel se ráno oholit, protože jeho tvář je neskonale hladká a jemná.

Udělá dva kroky mým směrem, bere mě pravou rukou za zátylek, přitáhne si mě k sobě a vlepí mi polibek přímo uprostřed chodby. Ale tento polibek není pusa jako od tetičky z osmdesátého kolene, doprovázené štípancema do tváří (teta štípačka), ale vroucí, láskyplný polibek, který mě ujišťuje, že náš zážitek u jezírka nebylo jen nějaké extempore, nebo momentální poblouznění, ale že v tom bylo něco víc. Levou rukou mě objímá kolem boku a tiskne si mě na své tělo. Trochu mě překvapí, že mě líbá hned na chodbě. Co na to řeknou sousedi, kteří rádi šmírujou kukátkem? Aniž bych opustil Robova ústa, rozhlížím se a nevidím žádné další dveře do bytu. Vždyť už vím, že tady žádné dveře nejsou, ale zvyk je železná košile a jsem zkažen chodbou v naší bytovce, kde jsou hned troje dveře na patře.

Podlamují se mi kolena. Voní nějakou podmanivou kořeněnou vůní, která na mě působí jako afrodisiakum. Teprve posléze se dozvídám, že je to parfém od Diora a značka Fahrenheit, která u nás není téměř k sehnání. Tato kosmetika má v sobě snad nějaké feromony, které mě dostávají do extáze. Stejně tak voněl i u našeho jezírka.

Moje ruce mi kloužou podél jeho boků pod jeho paže na jeho lopatky. Přitahuji se k tomu pevnému tělu a tisknu se k němu, jako by mi hrozilo nějaké nebezpečí. Robert to cítí a pozpátku mě dostává z chodby přes vchodové dveře do prostorné předsíně a volnou rukou zaklapne vchodové dveře. Obejme mě oběma pažema a tiskne mě k sobě jako matka dítě, kterému chce dokázat, že v jejím náručí je naprosto v bezpečí. Mám ucho na jeho prsou a slyším, jak mu buší srdce. Stojíme, tiskneme se k sobe, mlčíme a čas běží.

Velice pomalu se od něj odtahuji a musím se skoro násilím vyprostit z jeho objetí. Jsem totálně nabuzený a jen pevné cyklošortky mi nedovolují, aby byl vidět můj tvrdý pohlavní orgán. Stejně je vidět a Robert se se zalíbením na můj rozkrok dívá.

„Ahoj, neruším tě v něčem důležitém?“ nic blbějšího ze mě nemohlo vypadnout.

„Ty seš pitomec! On tě pozve na desátou hodinu, počítá s tebou, nachystal se na tebe a ty se debilně zeptáš, jestli nerušíš. Já se z tebe snad picnu…“ Schválně, čí je to asi hlas? Samozřejmě mého vnitřního červa.

„Ahoj, rušíš, ale co s tebou už teď?“ odpovídá tím temným hlasem a oči se mu smějí.

„Promiň, to byla hloupá otázka. Omlouvám se, ale neuvědomil jsem si, že v sobotu jedou autobusy jinak. Proto jsem přijel na kole. Jsem propocený jako dobytče. Nemohl bych si u tebe dát sprchu?“ provinile šeptám.

„To víš, že můžeš. A nemusíš šeptat, tady nikdo není ani tě nikdo neuslyší. Za těmito zdmi nejsou žádní sousedé.“

Teď si všímám, že můj idol je na tom trochu jinak. Nemá spodní prádlo, proto mu nic netiskne penis k tělu. Pod jeho volnými bavlněnými, bílými kalhotami, které jsou hodně volné, je znát, jak se jeho kopí topoří a zvedá se. Robert si toho ale vůbec nevšímá, skoro bych řekl, že je na ten svůj meč hrdý.

Bere mě za ruku a situuje mě přes předsíň, kde shazuji batoh, do koupelny. Nikde žádný vypínač, a přestože koupelna má velké okno, při vstupu se rozsvěcují skrytá světla za zrcadlem a z rampy kolem stropu. Zároveň se tiše ozve zvuk ventilátoru. Koupelna má rozměry jako náš obývák a ten není zrovna malý. Jak velké musí být ostatní místnosti? V rohu vana s tryskami tak pro čtyři lidi, tedy spíše vířivka, nad ní obrovské okno, na kterém jsou živé rostlinky. Vedle sprchový kout se sloupem s nad stovkou trysek, dvě umyvadla, záchodová mísa a vedle ní bidet (to se v obyčejných bytech nevidí), toaletka, poličky s bělostnými ručníky a osuškami, věšák s několika stejně tak bělostnými župany.

„Udělej si pohodlí. Oblečení hoď před dveře, šoupnu ti ho do pračky na šetrný program. Dopřej si, čeho tvoje tělo žádá, a potom přijď. Projdi obývák, budu za skleněnými dveřmi na terase.“

„Dobře, děkuji ti,“ vlepím mu pusu na tvář a stahuji ze sebe všechno oblečení.

Ani jsem se v koupelně nezavřel a v podstatě se svléknul před Robertem. On jen mlčky stál ve dveřích a přebíral jeden můj kus oblečení za druhým. Můj penis se po osvobození lehce zhoupnul, ale Rob dělal, že si toho ani nevšiml. Převzal moje svršky a zavřel dveře.

Bože, jsem u něj, jsem u Roba. Neodstrčil mě, přivítal mě vášnivým polibkem. Vzrušil se, když se mě dotýkal. Je to snad začátek dobrého pokračování? Vypadá to, že se rýsuje báječný den?

Zatahuji za sebou ve sprše skleněné dveře, které se magneticky spojí, chvíli laboruji s ventily a tlačítky a nakonec se mi podaří pustit horní sprchu a seštelovat chladnější teplotu. Ve výklenku sprchy s několika skleněnými poličkami vidím celou přehlídku sprchových gelů a šampónů. Podle vůně vybírám nějakou Sílu ledových vodopádů a pořádně se namydlím včetně vlasů. Opět si dávám záležet na mém nářadíčku a zadní dírce. Zajedu prstem i dovnitř a trochu si zadeček nadráždím.

Lehce se otírám, hlavně chodidla, abych nedělal mokré stopy. Nechci župan, je teplo, proto si omotám osušku kolem boků. Trochu níže než v pase, že vypadá, jako by měla každou chvilku sklouznout. Mám to ale už natrénované a na chlapech se mi to takto líbí. Na zadku trochu výše, ve předu hodně nízko. Vykukuje mi zpod osušky můj tenký proužek zakrácených chloupků.

Otvírám dveře od koupelny a za mnou zhasínají světla. Ventilátor stále běží, asi má nějaký zpožďovač, aby odsál vodní páru. Hned vedle jsou dveře do obývacího pokoje spojeného s kuchyní. Obočí mi vyjede nahoru na vrch hlavy.

Jednoduchá, strohá, minimalistická, moderně zařízená místnost, která je velká asi jako celý náš byt tři plus jedna dohromady. Jsem jako v Jiříkově vidění. Tento prostor je na protější straně prosklený od podlahy ke stropu a za ním je terasa, která minimálně o deset metrů čtverečních přesahuje plochu obývacího pokoje. Z poloviny je tento prostor pokrytý palmami a tropickými a subtropickými rostlinami v kontejnerech. A to mě poser, je zde i bazén šest krát tři metry. Terasa obtáčí obytný prostor, a přestože je deset hodin ráno, je terasa zalitá sluncem a podle světových stran, které dovedu velice rychle určit, bude terasa pod sluncem až do západu. Tam musí slunce zapadat za poměrně nízkou hradbu zvlněného pohoří. Pokud tady zůstanu do večera a bude jasná obloha, bude to vypadat jako západ slunce u moře. Bože, co je to za byt a kdo si ho může dovolit? Dostal jsem se do spárů milionáře? Já, takový balík z vesničky? Zkouším zahnat tyto myšlenky, určitě se to postupně dozvím. Teď mám na starosti jiné věci.

U bazénu na ratanovém lehátku na bílé osušce leží Robert. Ale jak leží. Je nahý, dokonale opálený, nemá světlá místa od plavek, prostě jako nějaký Indonésan. Vlastně má i trochu asijské rysy a to je asi to, čím si mě získal. No spíše arménské. Ale na asiata je hodně vysoký. Jak jsem už říkal, minimálně stodevadesát centimetrů. Asi zdřímnul, nebo mě neslyší přes tu tichou, vtíravou hudbu, která se line bůhví odkud. Opatrně ho z dálky obcházím. Tenkrát u jezírka jsem neměl čas si ho pořádně prohléhnout, hlavou se mi honily jiné myšlenky.

Dokonale tvarovaná a symetrická tvář, ostře vyrýsovaná brada, spodní čelist a lícní kosti. Rentgenuji ho svým pohledem, chci si ho prohlédnout víc z blízka, ale on otvírá oči, spatří mě a jakoby mimochodem přes sebe přehazuje osušku a zkazí mi tak další studium. Vstává, omotává si osušku stejně jako já kolem pasu. Opět si uvědomuji ten kontrast sněhově bílé barvy a toho hnědě bronzového těla.

Přistupuji k tomu idolu krásy, zůstanu před ním stát sotva na dvacet centimetrů. Každý musí vidět, jak se mi osuška vepředu nadouvá. Rob mě něžně bere za zátylek a přitahuje si mě k sobě. Tisknu se k němu celým tělem. Nejraději bych, kdybychom byli oba zcela nazí a já se k němu mohl tisknout kůži na kůži. Mačkám se podbřiškem na jeho mužství a chtěl bych ho cítit mezi našimi těly. Musím ale brzdit, aby to nevypadalo, že mi jde jen o to jedno.

„Vybral sis skvělý tělový šampón. Vůně je taková svěží. A k tvému tělu náramně pasuje. Já používám spíše těžší a kořenejší.“

„Ano, všiml jsem si. Moc se k tobě hodí,“ zavrním a tisknu nos na jeho klíční kost.

Začínám být nedočkavý, objímám Roba oběma rukama, tisknu se k němu a mé vzrušení stoupá. Bradavky mi tvrdnou a jsou jako dva sušené hrášky. Dole jsem zase nabušený a v kuličkách mi cuká. Rob to vycítí a trošku mě od sebe odtáhne.

„Nespěchej, Robinku, máme spoustu času. Kdy musíš být zpátky doma?“

„Nemusím, jsem oficiálně u spolužáka a učíme se na zkoušku.“

„Ty tady ve městě studuješ vejšku?“

„Ano, nestihl jsem ti to tam u vody říct. Zmizel jsi velmi rychle a tajemně.“

„A máš tady kolej nebo dojíždíš?“

„Dojíždím něco přes hodinu busem.“

„Hmm, s tím by se dalo něco udělat, ale to se teprve uvidí.“

„Jak to myslíš?“ ptám se.

„Teď to neřeš a skoč si do bazénu. Hned budu u tebe,“ ledabyle prohlásí a vytratí se.

Ohlédnu se a vedle bazénu jsou lehátka dvě. Vedle nich na stolečku složené froté osušky, jaké máme na sobě. Mezi lehátky další stoleček a na něm vysoká vázička s jednou růží čajové barvy. Tuto barvu na růžích mám nejraději. Dále nějaké ubrousky a podtácky.

Dlouho nepřemýšlím. Stahuji ze sebe osušku a způsobně ji skládám do patřičného balíčku a pokládám na okraj lehátka. Ptáček mi trčí šikmo vzhůru a tak si říkám, že chladná voda ho snad umoudří.

„Aby ses nepodělal, ty přetrhdílo. Doma za tebe uklízela vždy maminka, co?“

„Né, tady, prosím, né. Nech mě aspoň teď a tady být na pokoji,“ říkám v duchu a vrhnu se po hlavě do křišťálové vody.

Překvapuje mě, jak je ta voda teplá a mírně slaná. Takhle toho mýho fešáka moc neschladím. Budu se muset Roba zeptat, kolik má stupňů.

Kupodivu, dokud jsem pod vodou, neproniká ke mně můj vnitřní parazitující hlas. Připadám si jako tenkrát v jezírku, kdy se mi nechtělo vyplout na hladinu. Vydržím pod vodou docela dlouho, ale nakonec stejně musím pro vzduch.

„Překvapeníííí!!!“ řve mi zevnitř hlavy.

„Já tě vypudím, ty zmetku,“ znovu se potápím a zkouším ho pod vodou zcela zrušit.

Mizím pod hladinou a opravdu to funguje. Tady je takové neskonalé ticho. On mi tady do hlavy fakt nemůže. Ale nahoře by mi do té hlavy vyvrtal díru. Třeba ho to přestane bavit a mezitím se vypaří. Jako tenkrát se při vzpomínce na Anetu Langerovou: Moje voda živá… dostávám do letargického stavu.

Pomaličku vystrkuji nad hladinu nos, vyfoukávám z něj vodu a nadechuji se. Nic se neděje. Že by? Vynořuji se a sotva mám uši nad vodou je to tady zase:

„Překvapenííí!!!“ zákeřné, potměšilé hulákání.

„Co mám udělat, abys mi dal na chvíli pokoj, hajzlíku?“ ptám se ho jízlivě, zhluboka se nadechuji a klesám ke dnu.

Moc to nejde, plíce plné vzduchu se mě snaží dostat na hladinu a tak si pomáhám rukama a nohama a tempy se snižuji ke dnu a obeplouvám bazén kolem stěn. Nedělá mi problém mít oči pod vodou otevřené, a tak vidím několik zabudovaných světel a trysek. Některé určitě dovedou vyvolat protiproud.

Užívám si ten blahý pocit, kdy mě voda objímá, proudí kolem mě a obzvláště dobře mi dělá na zadku, slabinách, podbřišku a samotném nádobíčku, které ne a ne se uvolnit a trochu ochabnout. Tentokrát se mi honí v hlavě písnička Modlitba za vodu od Hradišťanu: „…voda má, voda má, voda má rozpuštěné vlasy…“

Klidně bych tady pod vodou zůstal, zhluboka se nadechl, naplnil plíce vodou a umřel bych blažeností bez té hnidy, co se mi usadila v hlavě. Ale tady nedaleko mám Roberta, tak se snad schválně v jeho bazénu neutopím. Ne, ne, víc tomu nedám, tak dlouho pod vodou nevydržím. Vynořuji hlavu a lapám po dechu.

„Překvapení!!!“

To snad nééé. Kdy mi dá konečně na chvilku pokoj. Ale teď si uvědomuji, že to „Překvapení!“ zní trochu jinak. Jiná barva hlasu. Neříká to můj Mr. Hyde, ale „můj“ Rob a nese na tácu něco, co zespodu z hladiny nemohu idenfikovat.

„Zůstaň, kde si, já se také schladím a pak si dáme občerstvení.“

Pokládá tác na okraj bazénu, osuška se sune z jeho boků k jeho kotníkům a nechá mě, abych si mohl užít pohled na jeho dokonalé tělo, jeho skvělou výbavu. Vůbec se neostýchá. Já bych se alespoň stavěl bokem a trochu schovával. Možná nemám zkušenosti nebo jich má Rob více, než si myslím. Co se mnou ten pohled dělá, nemusím popisovat a on si toho je určitě vědomý. Úsměv mu hraje v koutcích úst a lehce vklouzne do bazénu, aby mě nepřevalila vlna. Ponoří se a vynořuje se těsně u mě, chytá mě za zadek, zmáčkne půlky a narazí mě na sebe. Moje tvrdé mužství se dostává mezi naše břicha a je mačkáno našimi těly. Jsem dokonale šťastný a toužící. Objímám ho kolem krku a přisávám se na jeho ústa. Má tak pevné rty a masitý jazyk, který se mi dostává do mých úst a dokonale je prozkoumává.

Ztrácím hlavu a třu se o jeho dokonalé tělo. Rob to vycítí a jednu ruku přesouvá na mého pašáka. Trochu si mě natočí, nadzvedává mě tahem za moje ztopořené těleso a nechává mě nadnášet vodou a pokládá na hladinu. Druhou rukou mě chytá za moje uvolněné žlázy. Obejme je, stáhne dozadu, a tím mi stáhne předkožku. Nadzvedává mě na hladinu, a když se žalud objeví nad na vzduchu, nasaje si ho do úst.

Tak to se nedá vydržet a končí to tak, jak to končit má. Chci se trochu bránit, abych se mu neudělal do pusy ani do bazénu, ale drží mě tak pevně, že nemohu nic dělat a vlastně je mi to uvěznění v tom náručí příjemné. Uvolňuji se jak tělesně, tak i hlasitě. Sice se snažím své steny tlumit, ale šepot do ucha, že mě tady nikdo neuslyší, mi dává průchod k tomu, abych se naprosto rozlil. Mé tělo se vzpouzí v trhavých záchvěvech, aby se za chvíli totálně uvolnilo, ochablo, a kdyby mohlo, tak umřelo.

V poslední chvíli nahradí Rob svá ústa rukou a dokonale mě vyhoní. Moje šťáva střílí přímo k obloze, tam ztrácí svou rychlost, vypadá to, že se chvíli vznáší ve vzduchu a blyští se na slunci, načež se začne snášet zpět na moje břicho, podbřišek a část přistane zpět na mém ptáčkovi. Robert ho jemňounce roztírá po mém žaludu a celém penisu. Nádherně to klouže a já se v jeho dlani cukám a třepu jako drahý pes.

„Budeš mít špinavý bazén,“ nenapadne mě nic lepšího.

„Neboj, filtrace si s tím poradí,“ usměje se, vlepí mi polibek a vylízne mi celá ústa.

Jako v mdlobách cítím, jak mě pevné ruce vedou po hladině, stírají do vody to moje nadělení, pak mě podebírají, zvedají, nadnášejí a zvedají z vody. Hlava, nohy a ruce se mi svěšují k zemi, zatímco mé tělo je mým gladiátorem neseno a pokládáno na lehátko. Srovnává mi hlavu, nohy klade vedle sebe, ruce podél těla a něžně mě zakrývá snad tou nejněžnější osuškou, kterou jsem kdy zažil.

Propadám se do blažených mdlob.