Co jsem? Kdo jsem? 3

Cítím na pravém lýtku lehounký dotek.

Takových doteků jsem v životě již zažil. Stejně jako každý z nás. Jsou způsobeny ledasčím. Padajícím prachem, chmýřím z kvetoucích topolů, letícím semínkem od pampelišky, které se na svém padáčku nechává unášet větrem, pavoučkem, co se nechává nést na dlouhé pavučině. Nebo taky dotěrným hmyzem!!!

„To tak ještě, aby tady byla nějaká otravná moucha,“ pomyslím si. A protože se mi nechce vůbec hýbat, jen zatnu lýtkový sval a prudce jej uvolním. To stačilo. Moucha je pryč.

Mám ji tady zase. Tentokrát na levém lýtku blíže ke koleni. Chvilku čekám, jestli neodletí, ale ona, bestie, po chvilce klidu začíná cestovat. Další prudké stažení svalu a je v trapu. Myslím si něco o klidu a míru v duši a znovu se propadám do dřímoty.

Jenže ona je tu opět. A tentokrát na levém stehně.

Že dovedou být mouchy dotěrné a neodbytné, je všeobecně známo. Vzpomeňme ráno v ložnici, kdy nejenže odporně bzučí, ale s oblibou si sedá na obličej spícího, protože to bývá mnohdy jediná odhalená část těla.

„Za chvíli ji budu mít na zadku, ne?“ uchechtnu se v duchu a znovu ji zatnutím svalu vyruším.

„No, neříkal jsem to?!“

Ona ta bezpáteřní a bezcharakterní bestie opravdu přistála na mém zadku. A hned se dala na špacír. Chvilku popojde, pak se vrtí na místě, zase popojde… Zkouším, co vydržím, a mám z toho tak trochu srandu. Moucha si to špacíruje a mne to lechtá a lechtá. Naskočila mi husí kůže. Nevydržím to a zatnu hýžďové svaly. Moucha okamžitě zmizí, jenže se vzápětí vrací rovnou do míst, kde se záda rozdvojují a pokračují rýhou, která se prohlubuje a odděluje záda na dvě části zvané hýždě.

„Jsem zvědav, jaký to bude speleolog,“ bleskne mi hlavou. „Tak se ukaž.“

Úplně pomaličku začnu nadzvedávat svou pánev, aby se mi půlky od sebe oddálily. Přitom si uvědomuji, že tato hra mě docela vzrušila a v mém vyleženém dolíčku se něco začíná probouzet.

Moucha se ani nehne. Zvedám se výš a hle – zaznamenávám pohyb. Krátký, nesmělý, trhaný, ale tím správným směrem.

„Páni, to je zvrhlý, nechat se dráždit nějakým hmyzem. Ale na druhou stranu zase tak nic hrozného nedělám. Je to taky zvířátko, které má rádo svět. (Pokud si to ten tvoreček vůbec uvědomuje.) Já být mouchou a přede mnou ležet takové tělo, jako je to moje, já bych kolem něj obletoval, lísal se k němu, laskal ho, mazlil se s ním, hmmm…“

Moje představy neznají ani hranic, ani mezí.

Moucha je rafinovaná. Zamířila sice mezi půlky níž, ale elegantně se vyhnula inkriminovanému bodu. Zamířila si to až úplně dolů a plynule se přemístila na tu zvláštní část těla, která má schopnost se prodlužovat a naopak stahovat, vláčnět a tuhnout v bezpočet záhybů, aby udržovala termoregulaci našich orgánů produkujících kromě jiného i testosteron. A tam se zastavila.

„Tak se pohni, ty jeden tyrane,“ domlouvám ji v duchu, ještě se přizvednu, takže již téměř klečím, zatímco bradou se stále opírám o svá složená předloktí. V těle mě šimrá, v podbřišku mám divné mrazení, krev si nachází cestu.

Moucha se ubírá doleva, kde se rýsuje jedna moje oblina. Vzápětí se otáčí a pokračuje přes celou šířku na pravou oblinu. Opět se otáčí a rázuje si to doleva…

„PANE BOŽE!!! Takto se přece žádný hmyz nechová!!!“

Zděšením se mi zastavuje srdce, v okolí žaludku pociťuji erupci, která si nezadává se sopkou Stromboli na Sicílii, vlasy mi hrůzou vstávají na hlavě a chlupy na celém těle se mi ježí. Naštěstí nejsem žádný medvěd, takže to je sotva viditelné.

Skláním hlavu dolů bradou na hrudník, otvírám hrůzou rozšířené oči, pohlížím mezi své nohy a vzápětí sebou práskám zpět na ručník a tisknu celé tělo pevně k písku. Trochu u toho hekám, protože jsem zapomněl, že moje „já“ je v plném pozoru, směřuje kolmo k zemi a při tomto pohybu taky tvrdě a kolmo do země naráží. Naštěstí je písek vcelku poddajný.

Hlavou se mi honí změť myšlenek a snažím se doostřit zpětně obraz, který se mně naskytnul, a dát si dohromady dění posledních minut. Mému zraku se totiž před pár milisekundami naskytl následující obraz:

Mezi mými koleny a ručníkem se rýsoval téměř dokonalý rovnoramenný trojúhelník tvořený mými stehny a základnou z ručníku. Z vrcholu trojúhelníku se snášelo ve své dokonalosti mé vzrušené mužství. V normálním případě by ten trojúhelník byl vyplněn blankytně modrou oblohou, maximálně temnou zelení borového lesa. Jenže výhled z velké části zakrýval nezvykle soustředěný a usmívající se mužský obličej, který sledoval svou ruku, ve které měl péro nějakého opeřence. Klečel za mnou na kolenou, opíral se o jednu ruku a druhou rukou, a právě tímto pérem, dovedně napodoboval veškeré pohyby, které jsem mylně považoval za pohyby hmyzu.

Jedno se mu musí nechat: Měl to docela vychytané. Jenže já teď řešil vnitřní dilema. Nadzvednu se na lokty s břichem přilepeným k zemi.

„Kdo jste a co to děláte?“ povídám chvějícím se hlasem s hlavou otočenou přes pravé rameno, zatímco pánev silou tlačím do ručníku a písku.

Neznámý mě mezitím obešel po všech čtyřech, z pravé strany se ke mně přiblížil a lehá si přímo vedle mě na pravý bok. Letmo zaregistruju, že je taky zcela nahý, pouze v pravé ruce stálé drží to ptačí pero. Opře si hlavu o pravou pěst, zatímco loket opírá o písek. Tipuju ho na třicet – třicet dva.

„Ahoj. Můžu přilehnout?“

„Jasně,“ pípnu.

„Ležel jsem támhle na druhém konci a pomyslel jsem si, že bych tě mohl jít pozdravit. Vadí?“

„N – nevadí,“ koktám, „jenže to tvoje pozdravení bylo takové, řekl bych, nestandardní.“

„Jo, jsem Robert, ahoj,“ upřel na mě tmavě šedivé oči a na tváři se mu rozlil milý úsměv. Přehodil pero do levé ruky a pravou ke mně natáhl.

„Ahoj, já jsem Robin,“ odpovídám a pomyslím si, že se to bude dobře pamatovat. Podávám mu ruku a zběžně po ní přeletím pohledem. Chtě nechtě, se mi zvedly koutky jako delfínovi, protože ten jeho úsměv byl odzbrojující. Abych ho trochu já dostal do rozpaků vymyslel jsem úžasnou větu:

„To se takto často seznamuješ s kluky?“ pronáším trochu vyzývavě.

Zas tak úžasná věta to není, to si uvědomuju hned, jak ji vypustím, ovšem jeho nechává v naprostém klidu.

„Nóó,“ protahuje, „napřed si mě pobavil svým příchodem a tím skvělým výstupem. Vycítil jsem z toho, že se rád předvádíš před publikem. Pak jsem si řekl, že sis mě patrně ani nevšiml a budeš pěknej romantik, a tak jsem ti chtěl něco ukázat. Vlezl jsem do vody, připlaval k tobě, že tě pozdravím z vody, ale tys‘ řezal, jako kdybys kácel Krkonoše. Tak mě napadla taková malá lumpárna. A povedlo se. Alespoň mně se to teda velice zamlouvalo. Tobě ne?“

Jeho úsměv přechází do širokého a objevují se dvě řady krásně rovných a bělostných zubů, které kontrastují s jeho opáleným obličejem. Pod nimi širší, dokonale oholená brada. Nad ústy rovný nos, temně šedivé oči, které mají na spodních i horních víčkách tak husté řasy, že působí dojmem, jako by měl namalované oční linky. Právě ony jeho pohled činí ještě podmanivější, téměř démonický. Pěkně klenutá obočí, středně vysoké čelo, na kterém se mu tvoří vráska, když nadzvedne obočí. Krátký sestřih černých vlasů, které ať jsou mokré, suché nebo neučesané, vždy tvoří stříšku. Má je ještě mokré, a i na těle se ještě sem tam kutálejí kapky vody. Uši mu přiléhají k hlavě, jeho hlas je melodický a podmanivý. Moc toho ještě neřekl, ale tím hlasem mě uhranul.

„Dostal si mě,“ odpovídám, „bylo to téměř dokonalé… až na ten závěr.“ Sklopím oči a cítím, jak se mi žene krev do obličeje. A nejenom do obličeje. Lehce pootáčím své tělo doprava, abych na něj lépe viděl.

„Mockrát jsem pozoroval, jak se hmyz chová, a tak jsem od něj okoukal jeho roztržitost, nepředvídatelnost, ale také drzost, s jakou se neustále vrací na stejné místo, když se mu něco zamlouvá,“ rozpovídá se a já zatím sjíždím pohledem na jeho tělo a trochu ho hodnotím.

Teda dokonalost sama. Sice leží, ale hádal bych mu tak dobrých 190 cm. Pod opálenou pokožkou, jejíž barva je něco mezi hnědou a bronzovou (rozhodně neleze do solárka), se mu do detailu rýsují svaly. Žádný kulturista ani steroidní namakanec to není, to poznám. Prostě perfektně rostlej chlap, který pravděpodobně posiluje nebo sportuje, žádné sádlo navíc. Předloktí lehce porostlé chlupy je samá šlacha přecházející do uzlů svalů. Na pravé paži, o kterou si opírá hlavu, se skví zatnutý biceps, který je skoro jako moje stehno. Kulatě vyrýsované ramenní svaly přecházejí ve vyklenuté svaly prsní s droboulinkým chomáčkem kudrlinek. Právě prsní svaly dávají vyniknout prohlubni solar plexus. Na bocích záplava mezižeberních svalů, tvořící dokonalé vlnky, na břiše úžasné tři řady dvojic „Honzíkových buchet“ zakončených pupkem. Ten jeho je úhledně a skvěle tvarovaný dolíček uprostřed břicha. Nelíbí se mi vystouplé pupíky. A pak… dlouhý břišní sval, který se táhne až k pánevní kosti v podbřišku. Tady se, chtě nechtě, můj zrak zastavuje, protože to, co vidím, je jako z nějakého katalogu. Úhledně zastřižené ochlupení, které je zformováno z úzkého proužku chloupků tvořících cestičku mezi pupíkem a hustým porostem zkráceným, tipuju, tak na tři milimetry, a zbytek hladce vyholen jako u mě. Výbava lehce nadstandardní, ale naprosto dává tušit mužské síle, která, konec konců, vyzařuje z celého vedle ležícího těla. Navíc mám ten dojem, že to jeho „oné“ není zcela v klidovém režimu. Cítím, jak pod mým břichem se opět něco probouzí k životu. Ještě, že neležím na zádech. Kdo ví, co by si o mně Robert pomyslel.

Pohled mi zamrzl na onom tajemném místě a já, velice nerad, odtrhuji oči a sjíždím ještě níž na vymakaná stehna, kolenní klouby, holeně a kotníky, nárty a prsty. Letmo registruji, že Robert dbá i o svoje nehty, protože jsou, zcela v souladu s doporučeními, zastřiženy, a možná dokonce i zapilovány stejně pečlivě jako nehty na rukou, kterých jsem si všiml hned ze začátku.

„Patří tedy k chlapům, kteří opravdu dbají o svou postavu komplexně, a ne jenom o ty části, které jsou vidět,“ honí se mi hlavou a tím se mi Robert přibližuje k mému já, ani neví jak.

Můj zrak se šine zpátky k jeho hlavě, a i když si říkám:

„Nezastavuj se, nezastavuj se, pokračuj!!“ stočí se opět do klína patřícímu tomu skvělému tělu.

Prostě mi to nedá. Viděl jsem mraky obrázků, chlapů ve sprchách, vídal jsem je i zblízka, když bylo méně sprch než mužských těl, ale toto je zcela něco jiného. Jsem prostě fascinován a velice nerad opouštím tento obraz.

„Posloucháš mě vůbec?“ zvýší Robert mírně hlas, spíš přejde do jiné tóniny, a já jsem opět na zemi. Teda na písku. Teda na ručníku, který je na písku a ten je vlastně na zemi.

Trochu se otřesu, dívám se do těch jeho očí a tváře mi rudnou jako čerstvě zmalovaný zadek spratka, který podkopl babičce berličku a tatík se to domáknul. Vyvalím na něj:

„…jak se mouchy stále vracejí na stejné místo…,“ zkouším zopakovat jeho poslední část řeči, ale jistý si nejsem.

„Hahahaaa! Tys‘ mě vůbec neposlouchal. Já už dávno přešel od hmyzu k savcům a ptákům!“

„Promiň.“

„Tys‘ myslel na něco jiného, viď? Sledoval jsem tě, jak si mě prohlížíš.“

„No, ano. Víš, nikdy jsem neměl chlapa tak blízko u sebe, k tomu ještě nahého.“

„Vždy je něco poprvé. Je ti to nepříjemné?“

„To ne, není,“ málem jsem to vykřičel do celého světa, „ale jak říkáš, je to poprvé.“

„A už sis mě prohlédl pořádně?“ vyzvídal.

„Jen tak letmo,“ zalhal jsem, ale vzápětí jsem to doplnil, „ale zas tak letmo to nebylo.“

„Všiml jsem si. Líbí se ti moje tělo?“

„Proč se mě takhle ptá?“ divím se v duchu, „vždyť musel vidět, jak ho očima doslova hltám. Naštěstí mám zavřenou pusu, jinak by mi z ní tekly sliny, že bych musel udělat stojku, aby mi zase natekly zpátky.“

„Tak líbí?“ dotírá.

„No, to si… ehm… Co si mi chtěl vlastně ukázat?“ otáčím list, protože se konverzace začala ubírat moc rychle směrem, kde jsem neměl pevnou půdu pod nohama.

„Koukej…“