Co jsem? Kdo jsem? 13

Srovnává mi hlavu, nohy klade vedle sebe, ruce podél těla a něžně mě zakrývá snad tou nejněžnější osuškou, kterou jsem kdy zažil. Propadám se do blažených mdlob.

Nejsou to ale mdloby. Z povzdáli vnímám, že se někdo kolem mě pohybuje, něco uklízí, přestavuje a pak mi něžně podpírá a nadzvedává hlavu a přikládá studenou sklenici ke rtům. Pohnu se, aby bylo vidět, že jsem při vědomí, pootvírám ústa a nasávám studenou tekutinu. Přitom se mi o rty opřou kousky ledu, které tuto blahodárnou tekutinu ochlazují. Co to je za dobrotu? Cítím pronikavou vůni pomeranče, bublinky sody, proseco a něco, něco… To musí být aperol. Otvírám oči a taky že ano. Ta oranžová barva a chuť je nezaměnitelná.

Do žil mi proudí nová krev a síla. Otvírám naplno oči a vidím, jak mi můj ochránce, oděný opět v osušce kolem beder, podpírá hlavu a přidržuje sklenici u mých úst. Otáčím na něj oči, které určitě teď mají výraz oddaného psa. Rob položí sklenici na stolek a vtiskne mi něžný, ale dlouhý polibek. Tlačím se na jeho ústa, chci ho obejmout, ale vymaní se z mých rukou. Pohladí mě po tváři a něžně mi řekne:

„Odpočiň si chvilku, den je ještě dlouhý.“

„Ale já bych chtěl, abys také…“

„Já vím, ale já si počkám, neboj se.“

Nejsem sice spokojený s odpovědí, ale zavírám oči a najednou se propadám do propasti. Ale není to propast pekelná, je to propast blažená, osvobozující. Na dně nečeká náraz, ale lehké přistání jako do prachových peřin. Rozhlížím se kolem a ocitám se tam, kde jsem ve svých snech prožíval ty nejkrásnější chvíle. Miluji palmy, banánovníky, tropické a subtropické rostliny, liány, prostě něco mezi rovníkem a obratníkem raka. K tomu bílý písek a blankytně modré moře. Takto to vypadá na Maledivách nebo v Karibiku na Dominikáně. Teplo, vlhko, klid a mír, korálové atoly a v nich miliony různobarevných rybek. Miluji šnorchlování.

Kolem mě se zjevují éterické bytosti neurčitých pohlaví, ale všechny mají jedno společné. Na nic si nehrají, usmívají se na mě a jemnými doteky ze mě sundávají oblečení. Ono se vlastně pod dotykem jejich rukou rozpadá a zbytky kloužou po mém těle a u mých nohou se mění v bělostný písek. Stojím zcela nahý, zatímco ty bytosti jsou v lehkém, přímo průsvitném hávu, přes který je skoro vidět a není jisté, co jsou za pohlaví. Snad jen nějací elfové.

Vedou mě něžně po bílém písku do moře, a když jsem v něm po kolena, lehce mě pokládají na záda. Berou do rukou houby z mořské pěny a důkladně mě umývají od nohou až k hlavě. Samozřejmě se starají i o moje hýždě a štěrbinu mezi nimi, dokonce trochu zajíždějí dovnitř.

Mému nádobíčku věnují náležitou pozornost, dokonale mi umývají slabiny, podbřišek, masírují mi moje naběhlé žlázy a důkladně se věnují mému nástroji. Ani já sám jsem si snad nikdy tak precizně neumýval veškeré záhyby, které toto mé ústrojí má.

Jsem neustále v doteku několika desítek něžných dlaní, které mě teď vyzvedávají a nechávají oschnout v teplém a hřejivém objetí slunce. Obracejí mě tak dlouho, dokud nejsem dokonale suchý.

Postavy mě staví na nohy a pomalu mizí. Vidím, že stojím uprostřed ostrůvku sotva pět krát dvacet metrů. Zvláštní, že nepropadám panice. Nějak cítím, že je to sen, ale také nadcházející zkouška. Na protilehlých vzdálených koncích ostrova se z moře vynořují dvě postavy a velice pomalu se blíží ke mně. Nemíří ale přímo ke mně, obcházejí mě v místech, kde se voda stýká s břehem. Jsem nervózní, nevím, co mám dělat. Vynořují se z hladiny a vidím, že jedna postava je ženská, druhá mužská. Mají dokonalé tvary, jako sochy od Michelangela. Pomalu se blíží ke mně, ale jdou po okraji ostrova, nohama se brouzdají ve vodě, takže je jasné, že mě minou. Co mám dělat? Co je to za pekelnou zkoušku? Že by ji nastražilo to druhé potutelné a provokativní já? Pomalu se blíží, otáčejí pohled po mně, každý po jedné straně ostrůvku. Koho mám sledovat? Kterou dráhu? Něco mi říká, že si musím vybrat, ale nikdo mi nenapovídá.

Sleduji mužskou postavu, točím se za ní, sleduji, jak mizí opět v moři. A jsou tady opět. Desítky rukou, které mě utvrzují v tom, že jsem prošel konečnou zkouškou, že jsem si vybral dobře, že dobře žiji, dobře cítím a hlavně, že vím, CO JSEM, KDO JSEM.

***

Já se toho snad nezbavím. Opět to trhnutí těla, které napovídá, že se potácím mezi snem a bděním, mezi spánkem mozku a těla. Otvírám oči a vidím, že Rob leží na vedlejším lehátku, loktem opřený o lehátko a hlavu v dlani téže ruky. Pozoruje mě a teď se lehce pousmívá.

„Pěkné sny?“ ptá se.

„Docela ano. Jak dlouho jsem spal?“

„Asi tři minuty,“ on na to.

„Tři minuty? Mně to připadalo nekonečně dlouho.“

„Copak ty nevíš, že i ty nejdelší sny trvají sotva pár vteřin?“

„Tak to jsem nevěděl. Ale bylo to fakt neskutečně dlouhé. Chceš vědět, o čem to bylo?“

„Já myslím, že to byl sen jen a jenom pro tebe a měl by sis ho nechat pro sebe.“

„No,“ zamumlám, „vlastně to bylo jen o mně, ale zas mě to posunulo směrem k tobě.“

„Tak to je to nejlepší, cos mi mohl říct, ty můj kocourku.“

Tím mě zase odzbrojil. Jednou koloušek, teď kocourek. Zahleděl jsem se na něj. Poměrně ctižádostivý chlap, v životě a zaměstnání musí být určitě nekompromisní, důsledný, tvrdý. Jak jinak by se dostal k takovému více než luxusnímu bytu v tomto krajském městě? A to jeho chování a vystupování? To ale určitě zjistím během pár dní.

Rychle mi probleskne hlavou pěkné srovnání snů, které mi říkal dědeček. Totiž, že každý sen je v podstatě dobrý. Z pěkného snu máš dobrý pocit. A když se ti zdá sen nepěkný, po probuzení seš rád, že to byl jen sen.

„Ses zamyslel? Trápí tě něco?“ ptá se.

„Promiň, jen se mi zalíbilo to oslovení kocourku a pak mi myšlenky odběhly. Jak bych mohl já říkat tobě?“

„Něco vymyslíš. Dej si něco do volátka,“ ukáže na stolek.

Na stolku je opravdový festival pochoutek. Koktejlová rajčátka na polovinu, olivy, balkánský sýr, salátové okurky a barevné dužnaté papriky na kostičky, další dobroty pokapané balzamikem, drobné kostičky osmahnutého toustového chleba, miska s ledem, naše skvělé proseco s aperolem. Na dalším talířku kousky pomeranče, mandarinek, banánu, kiwi.

„To jsi všechno nachystal ty?“ ptám se.

„Myslíš, že bych to tady všechno zvládnul a udržoval sám?“

Ztuhnul jsem a určitě to na mě bylo vidět. Mé podezření, které jsem dávno zavrhnul, opět vyplulo na povrch. Takže někoho má. A je jedno, jestli je to ženská nebo jiný chlap. Prostě někoho má a já jsem jen hračka, kterou pěkně zneužil, ponížil a rozložil na elementární částečky hmoty. Ta vybájená mozajka se právě rozsypává, tříští na jednotlivá sklíčka, která padají s cinkáním na zem.

Jak se mám teď zachovat? Mám ztropit scénu? Tady, v jeho přepychovém království? Vždyť by mě mohl hodit přes zábradlí z třináctého patra nahého na ulici nebo bych mohl skočit sám? Kdo by pátral, z kterého patra to bylo, že? A jak jsem pochopil, Robert je tak dobře postavený, že by ho nikdo nepodezíral. Kdo ví, jak dlouhé má prsty a kam sahají jeho chapadla.

S obrovským přemáháním si sedám na lehátko, oči zapíchnuté do dlažby, snažím se to rozdýchat, abych nebyl za hysterku. Pomalu se zvedám a jako by nic mířím do skleněných dveří a přes obývák do prostorné předsíně, kde leží můj baťůžek s náhradním oblečením. To už mi tečou slzy po tvářích a jen stěží zadržuji vzlyky. Začínám natahovat boxerky. Cítím propalující pohled Robertových očí do mých zad. Pokračuji se šortkami. Vnímám, že je Rob za mnou v županu a pomalu mě obchází, až se zastavil přímo přede mnou. Seshora na mě shlíží z té své skoro dvoumetrové výšky a tváří se překvapeně. Nejde z něj strach, a proto vím, že mi od něj nebezpečí nehrozí. Určitě mě nechá v klidu odejít. Vyhýbám se pohledu do jeho očí, skláním se pro tričko a pomalu si ho přetahuju přes hlavu a přitom si utírám slzy.

Robert se snižuje, jde do dřepu a sedá si na paty. Pořád mě hypnotizuje tím jeho uhrančivým pohledem, kterému se urputně vyhýbám. Pokud bych mu kouknul do očí, tak mu skočím kolem krku a budu zase tam, kde jsem před chvilkou byl. Vklouznu do tenisek s pohledem na podlahu. On se postaví také. Oba mlčíme a čekáme na to, kdo to ticho prolomí.

Pomalu se obracím a položím ruku na kliku hlavních dveří. Robert mě obchází a nataženou paží se opře o dveře, takže je nemůžu otevřít.

„Co jsem řekl, nebo udělal špatně?“ ozve se jeho pohnutý hlas.

Zvedám oči a vidím totálně zoufalého chlapa, který ke mně natahuje ruku a má vlhké oči.

„Ty nevíš? Ty nevíš, jak si mě ranil?“ odpovídám a slzy se mi tlačí do očí.

„Robinku, co se stalo?“ blíží se ke mně s nataženou rukou.

Má totálně vlhké oči a nepláče určitě jen s velkým sebezapřením. Takový tvrdý chlap a opravdu pláče? To se nedá nahrát nebo předstírat. To je opravdový cit. Tak jak to vlastně má? Co ke mně cítí? Jak se dovede srovnat ještě s tím druhým? Nebo druhou? Co po mně vlastně chce?

„Já vím, že jsem pro tebe mlaďoch, který hledá orientaci. Já jsem ji totiž už našel a myslel jsem si chvilku, že jsem se zamiloval. A ano, zamiloval jsem se do tebe a to dost bláznivě. Víš, co mi dalo přemáhání, abych tě alespoň na chvilku dostal z hlavy a mohl se učit na zkoušky, které jsem udělal? Víš, jak jsem se trápil?“

„A ty myslíš, že já jsem se netrápil pro tebe? Že jsem o asi deset let starší, že už nemám city, nečekal jsem, až zavoláš? Chodil jsem jako tělo bez duše, pětkrát jsem byl u našeho jezírka a po tobě ani slechu ani vidu? Myslíš, že jsem bez citu?“

Oba si utíráme slzy z tváří, zhluboka dýcháme, sem tam se naše pohledy střetnou, ale spíše se díváme druhému na prsa a nohy.

„Tak proč si se mnou takto hraješ, když už někoho máš?“ konečně to ze mě vypadlo. „Baví tě mě zneužívat? A kolik takovýchto mlaďochů už si vystřídal?“

Vidím, jak se napřímil, udělal dva kroky zpět, opřel se o stěnu a dost drsně říká:

„Jak jsi na to proboha přišel? Kdo ti to nakukal? Co si o mně myslíš?“ vypadá dost nazlobeně.

„Vždyť jsi mi před chvílí sám přiznal, že tady nebydlíš sám!“ teď útočím já na něj a znovu chytám kliku.

„Co to meleš? Máš pocit, že tady se mnou někdo bydlí?“

„Já nevím, ale říkal jsi, že bys to jídlo a v podstatě ten úklid nedělal sám!“

Jeho reakce mě naprosto konsternuje. Odlepuje se ode dveří, nadechuje se a začne se naprosto nekontrolovaně smát. No bezva, jsem mu k smíchu. Zmáčknu kliku, pootevřu dveře, ale Rob mě chytá za loket, skoro to bolí, vtahuje mě zpátky do předsíně a druhou rukou razantně zabouchne dveře. Tiskne mi loket už dost bolestivě, nedbá na moje kroucení, táhne mě do obýváku a násilím mě posadí na do křesla.

„A teď mě pozorně poslouchej, ty troubo!“ říká přísně a stejně tak přísně se na mě dívá. „Určitě tě bude zajímat, jaké nedorozumění mezi námi nastalo. A bylo by to opravdu na škodu.“

„Poslouchám,“ pípnu provinile, protože mi dochází, že jsem asi něco přehnal.

„Seď a vydýchej se,“ povídá už v klidu.

Odběhne na terasu, vidím přes sklo, jak shazuje župan, obdivuju jeho skvělý zadek, který bych chtěl promasírovat. Natahuje triko a ty jeho sexy bílé kalhoty. Fakt proti slunci jsou téměř průhledné. Bere náš nedopitý aperol, háže do něj kostky ledu a přitančí ke mně.

Vmáčkne mi skleničku do ruky, ťukne si se mnou a se slovy:

„Na vysvětlenou…“

Posadí se naproti mě na gauč. Mezi námi je nízký konferenční stolek. Má kolena mírně od sebe a v rozkroku nádhernou bouli. Snažím se tam nesměřovat svůj pohled. Jsem zvědav, na co se vymluví. Jsem jako sopka Hekla na Islandu, která bublá a je těsně před erupcí. Robert mě ale odzbrojuje jednoduchým vysvětlením:

„Já tady mám hospodyni. Chodí sem dvakrát týdně a stará se mi tady o tento byteček. Když potřebuji, přijde i mimořádně. Je jí padesátšest let, je v invalidním důchodu a tady má dobrý přivýdělek. Stačí ti to jako vysvětlení?“

„No páni,“ vkládám hlavu do dlaní, „jak já se stydím. Můžeš mi to, prosím, někdy odpustit?“

„Mohl bych, kdyby…“

„Kdyby co?“ vytřeštím oči.

„Kdybys zkusil tady u mě bydlet, abys nemusel do školy dojíždět. Je to jen okamžitý nápad. Zatím jen na zkoušku. Třeba si do budoucna nemusíme sednout.“

„To jako fakt?“ vyvalím oči, jako když šlápnete na žábu. „Jako na privátu?“

„Jako na privátu. Já jsem někdy několik dnů i týdnů pryč a šiklo by se mi, kdyby se mi o to tady někdo staral. Navíc si můžeš v hlavě srovnat to, co ještě srovnáno nemáš.“

Už to nevydržím, oběhnu stolek a skočím na něj. Sednu si na něj obkročmo, přilepím se na něj a obejmu ho kolem krku. Líbám ho po celém obličeji, on mě objímá těmi silnými pažemi a já cítím, jak se mu mezi nohami něco probouzí. Nazvednu se trochu a on si toho svého pašíka nasměruje k břichu. Přitisknu se na něj a lehce se pohybuji, abych ho trochu potěšil.

„Omlouvám se za tu scénu, kterou jsem způsobil,“ šeptám mu do ucha.

„Hlavně, že jsme si to vysvětlili. Také o tebe nechci přijít.“

„Chtěl bych ti oplatit ty chvilky, kdy si mě přivedl do sedmého nebe.“

„Ano? A máš představu?“

„Spíš čekám, že si řekneš, jak bys to chtěl.“

„Dobře, řeknu, ale trochu později. Teď se sebereme a půjdeme někam na oběd, za chvíli je poledne. Vydrž, hodím něco na sebe.“

Zaplouvá do nějakého pokoje a do minuty se vrací v bílém triku a džínových kraťasech, které jsou nepochybně ustřižené z dlouhých džín těsně nad koleny. Nedbalá elegance. Vklouzne v předsíni do žabek, bere do ruky klíče, mobil zasouvá do pravé zadní kapsy a pohybem hlavy mě vyzve, abych ho následoval. Sjíždíme výtahem do přízemí, vycházíme před dům a při pohledu na stojan s koly se ke mně otáčí:

„Hele, tady se nekrade, ale raději schováme tvoje kolo do garáže, jo?“

„Dobrý nápad,“ odpovídám a odemykám číselný zámek.

Obcházíme dům a z boční strany je několik sekčních vrat od dvojgaráží. Vrata vyjíždí nahoru a mně vypadávají oči z důlků. Na jednom místě stojí SUV Toyota RAV4 a vedle Toyota Corolla, obě hybridy. Za auty jsou dobré tři metry prostoru pro kola, uskladnění zimních kol a police s potřebami pro údržbu obou aut. Rob bere moje kolo, prochází s ním mezi auty, pak trhá řídítky vzhůru a kolo zavěšuje do držáku vedle svého MTB značky Merido za dobrých devadesát tisíc. Ty jó, takže také biker. To bychom mohli spolu něco podniknout. Rob bere zpátečku, vychází z garáže a dálkovým ovládáním zavírá sekční vrata.

„A můžeme vyrazit…“

Poplácá mě po rameni a směruje mě daným směrem. Jdeme těsně vedle sebe, sem tam se naše ruce lehce dotknou a mně z toho naskakuje husí kůže. Jsem spokojený, vlastně šťastný, že se naše setkání povedlo a mé obavy se alespoň částečně rozplynuly. Pořád ale o Robovi nevím všechno, on o mně také ne, tak si ještě nechávám nějakou rezervu.

Asi po deseti minutách vcházíme do restaurace, která má zahrádku pod košatými lípami. Panuje tady příjemný chládek. Sedáme si ke stolku přes roh a koleny se pod stolem, přes který je dlouhý ubrus, dotýkáme. Ani nedosedneme a je u nás mladý číšník a s úsměvem na rtech přináší jídelní lístky.

„Mohu vás napřed napojit, než si vyberete jídlo?“ ptá se nenuceně.

„Máte točenou kofolu,“ ptám se, a když přikývne, požádám, „čtyřku prosím.“

Rob si objednává pivo a do čtyř minut je u nás ten hezoun zpátky s pitím a já už mám s objednávkou jasno. Vrchol gastronomické pornografie:

„Smažák, ale s vařeným bramborem, dvojitou tatarku, prosím,“ povídám s mírně provinilým úsměvem. Číšník nehne ani brvou a otáčí se k Robovi.

„Pfeffer steak, americké brambory,“ prohlašuje pevným hlasem a podává číšníkovi jídelní lístky.

Ten pro jistotu zopakuje objednávku, trochu víc se usměje a odchází. Poměrně pěkný kluk. Sympatický a postavu má také pěknou. Ale já mám oči jen a jen pro Roba. Ťukneme si a pořádně si přihneme.

Oběd probíhá v klidu, já miluju ty nitě, které se táhnou z dobře osmaženého sýra správné kvality, a vychutnávám si vařený brambor s tatarkou. Trocha zeleninové oblohy a já jsem v sedmém nebi. Občas hodím okem po Robertovi a pokaždé se setkávám s jeho očima. Copak mě pořád skenuje a jí po paměti? Vždy se po takovém střetu pohledů lehce usmějeme.

***

Dojídáme a já čekám, co se bude dít. Mám za to, že Rob má něco v plánu. Zahledí se mi hluboce do očí a spustí:

„Heleď, Robínku, co si zajít do sauny? Není daleko. Jen na chvilku takový relax po obědě. Co říkáš?“

„Já bych rád, ale nemáme s sebou ručníky,“ odpovídám, ale ta představa mě pěkně rajcuje.

„Tam nám všechno půjčí. A jestli budeš chtít, tak i prostěradlo, je to takový fitness areál. Nebo bys chtěl do posilovny? Ta je součástí.“

„Ani ne, bral bych tu saunu,“ vyhrknu a už jsem netrpělivý.

Rob platí kartou a nechává slušné spropitné. Já se hrabu v kapse pro peníze, ale Rob mě zarazí se slovy:

„Až budeš vydělávat, zaplatíš za mě.“

Na to se nedá nic namítat. Rozloučíme se s číšníkem a vyrážíme do sauny. Zde vyfasujeme krásně nadýchané osušky, župany a prostěradla odmítáme. Rob to tady evidentně zná, protože neomylně míří do šaten, odtud přes sprchy do suché sauny, před kterou je bazén se studenou vodou.

Sauna je téměř prázdná, jsou v ní jen dva týpci, kteří se asi ani neznají. Já zaplouvám na spodní lavici, než se mi prohřeje kůže a dýchací cesty. Rob je asi otrlejší, ten si sedá výše. Napoprvé to dlouho nevydržím a jdu se schladit. Druhá fáze je již delší a já si sedám o patro výš vedle Roba. Musím mít kolem pasu osušku, jinak by každý viděl, že jsem docela dost nažhavený. Nechci dělat rozruch.

Jak se ten můj idol dovede tak ovládat, že mu nestojí? Sedí zcela nahý a jeho péro je totálně v klidu, jen snad trochu prodloužené tím pekelným vedrem. Jak to může vydržet? Já už potřetí pádím do studeného bazénu a on teprve poprvé. Asi trénink. Zajíždíme do sauny ještě jednou, ale na mě je to už moc.

„Vadilo by ti, kdybych se už nevrátil? Schladím se, chvilku si spočnu, dám sprchu a počkám v hale na tebe, můžu?“ ptám se potichu.

„To víš, že můžeš, dej mi ještě tak deset až dvacet minut a já si tě pak najdu.“

Ledová voda se vůbec nezdá ledová. Vydržím v ní trochu déle a pak se natáhnu na plastové lehátko, kterých je tady několik v řadě. Cítím, jak se tělo uvolňuje a relaxuje. Dávám tomu jen chvilku, zvedám se a mířím do sprch.

Dokončuji svoji očistnou proceduru a spíše vycítím, než vidím, že se ke mně zezadu blíží dvě mohutné postavy. Otáčím se a přede mnou stojí dva medvědi, každý o váze dobrých 130 kg. Stojí mírně šikmo z obou stran, takže nemohu uniknout ani dopředu, ani podél stěny. Medvědi zní opravdu příhodně, protože jsou zarostlí až hrůza a to i na ramenou, bocích a jistě i zádech. Z toho mohutného houští jim spíše visí, než trčí poměrně mohutné penisy a jejich obnažené žaludy se jim nebezpečně lesknou. Vypadá to, že mají obřízku a to je pro mě nový poznatek, který bych si ale raději odpustil. Pod jejich penisy se houpou stejně tak hustě zarostlá varlata úctyhodných rozměrů. Tihle v sauně nebyli, takže se do ní nejspíše chystají, ale podle toho, jak jsou zpocení, to spíš vypadá, že přišli s posilovny.

„Copak to tady máme za holátko? Nepotřebovalo by trochu pomazlit?“ šklebí se jeden z nich.

„Vypadá to, že ano, mohlo by nás trochu potěšit, že jo?“ přisazuje si druhý.

„Promiňte, ale já už musím jít,“ klopím oči k zemi a pokouším se mezi těmi těly proklouznout.

„To by se ti hodilo, co? Napřed si s tebou trošku pohrajeme, prdelko,“ s chlíváckým šklebem syčí ten první.

Snažím se protáhnout a cítím pach zpocených a nemytých těl, že se mi z toho dělá nevolno. Aby ne, ta sádelnatá těla musí vypotit spoustu potu. Jenže vtom mě jedna gorila bere zezadu paží okolo krku a lehce mě škrtí. Druhou rukou mi jezdí po zadku. Druhá gorila mě bezostyšně osahává zepředu, hladí mi drsně prsa, tahá za bradavky, masíruje břicho, do kterého mě několikrát pěstí udeří. Chytá do těch obřích tlap moje koule, mačká je a pak přechází na moje pérko a bezcitně mi ho honí. Zadní zvíře mi jezdí rukou mezi půlkami a teď mě mezi nohama bere za koule. Silou je stahuje dozadu a krk mi pouští. Bolí to tak, že se musím předklonit. A to je právě jeho záměr.

„Tak prozkoumáme tu tvoji kundičku, je krásně hlaďoučká,“ škodolibě prohlašuje a stříkne mi mezi půlky sprchový gel.

Maže mi celou štěrbinu a zajíždí mi prstem dovnitř. Stahuji svěrač, co se dá, ale on je neúprosný a vráží mi napřed jeden a pak dva prsty dovnitř.

Mezitím se ta druhá gorila ke mně přibližuje zepředu, bere mě za vlasy a vyvrací mi hlavu dozadu, takže mám obličej přímo před jeho rozkrokem. Má tvrdé péro, nad kterým je prales dlouhých chlupů a pod ním obrovské koule stejně tak zarostlé. Jeho obrovský klacek se neochvějně blíží k mé puse.

„No to snad ne, to nedám…,“ projíždí mi hlavou a začíná se mi dělat špatně.

Jenže v tu chvíli cítím, jak se mi do zadku dere něco velmi objemného a razí si to cestu i přes odpor mých svěračů. Dávám najevo svoji nelibost, která vyústí v pár facek zprava i zleva. Tah za vlasy s trháním sílí.

„Au, to bo…,“ chci doříct, ale právě v tu chvíli, jak otvírám ústa k protestu, mi do nich zajíždí žalud toho předního kaňoura. Zatnu zuby, takže jeho žalud mám pouze mezi rty a i ty tisknu pevně k sobě. Bože, to je smrad. To prase se snad měsíc nemylo.

„Otevři tu tlamu, nebo ti ji vypáčím. A zkus kousnout a vyrazím ti zuby!“ zasyčí, začíná tlačit tu svoji kládu do mé pusy, zatímco prsty mi bolestivě mačká tváře a snaží se mi dostat mezi čelisti.

Není kam uhnout. Zepředu se do mě tlačí jedna gorila a zezadu druhá. Z očí mi začínají téct slzy a propadám zoufalství.

„Nazdar chlapi, pěkná hračka, můžu se přidat?“ zaznívá zezadu hlas, který ve mně vzbuzuje naději na vysvobození, zároveň mě ale polévá ledový pot.