Co jsem? Kdo jsem? 5

„Robinku, ani netušíš, jak si sladký, jak si křehký a jak krásně chutnáš. Pojď, otoč se na záda.“

Postava nade mnou se nadzvedne, ale jen natolik, abych se pod ním mohl překulit na záda. Jako had se mrštně přetáčím a opět mě to tělo nade mnou zatýká svými stehny. Robert stále spočívá hýžděmi na mých stehnech, tentokrát zepředu, a já si konečně mohu prohlédnout jeho výbavu v plné palbě. Jak jsem usoudil v mém předchozím šmírování, k dokonalému tělu patří dokonalé vybavení. Spočívá hned nad mým. Vlastně se vzájemně dotýkají, a i když nejsem žádný chudák na výbavu, v mnohém mě předčí.

Rob ustane v pohybech a soustředěně si mě prohlíží.

„Vždyť mě vlastně takhle zepředu vidí poprvé,“ říkám si a nechám mu chvilku na studia.

Přejíždí po mně pohledem od hlavy až tam dolů několikrát po sobě a v očích má zvláštní lesk. Svírá ruce v pěsti, ze kterých ční jen ukazováčky. Pokládá mi je do krčního dolíku a teď jimi kopíruje moje klíční kosti. Na ramenou otevírá dlaně, pohladí a promasíruje mi ramenní klouby a svaly, aby opět jen ukazováčky obtahoval jednotlivé mé svaly a partie.

Pomaličku se naklání a zlehka na mě naléhává. To už nevydržím a mé ruce vystřelují nahoru, tisknou se na jeho záda a tím to tělo přitahuju k sobě. Cítím břicho na břichu, prsa na prsou, podbřišek na podbřišku. Naše ústa líbají naše krky a hledají další a další místa na líbání, načež se rty spojují. Zlehounka se o sebe třou a vzápětí se drtí silou. Horký dech proudí z jedněch úst do druhých a zpět, jazyky si našly svoji cestu.

Jsem zcela omámen jeho vůní. Žádný parfém, žádný sprcháč. Vůně dokonale čistého těla, které začíná být zkrápěno krůpějemi potu stejně jako to moje.

Slunce do nás vystřeluje horké paprsky, které naši touhu násobí. Ticho kolem nás a celá ta scenérie působí tak tajemným dojmem. Lehká nervozita, že jsme tady všem na očích a lehce k přistižení, neodrazuje, naopak podněcuje k větší a větší nadrženosti a vášni.

Rejdím po Robertově těle rukama, zatínám do něj prsty, chci si užít každý dotek té pružné pokožky, každý dotek těch vypracovaných svalů. Mé tělo se chvěje vzrušením, jeho tělo se chvěje vzrušením. Moje žádostivost ze mě vyzařuje jako z atomového reaktoru. Jsem jeho tělem zcela pohlcen, a přitom se cítím v jeho obětí tak bezpečně.

Robert mění taktiku. Trochu sjíždí níže a jeho ústa se přesouvají na moje bradavky. Střídavě si jich všímá a dělá jim dobře. Když má jednu v ústech, druhé se věnuje prsty a naopak. Rafinovaně se přitom pohybuje hrudníkem ze strany na stranu a převaluje se na mém a svém pevném mužství, čímž mě ještě více dostává do extáze. To vědomí, že mi na břiše spočívají, stejně jako dvojčata, dva nadrženci, kteří se vzájemně dotýkají a převalují ze strany na stranu, ve mě probouzí novou, dosud nepoznanou, rozkoš a touhu. Projíždím mu dlaněmi po zádech, po krku, po bocích, ve vlasech. Zatínám do něj nehty a hrudníkem se tlačím proti jeho horkým rtům.

„Robe, ach Robe…“
„Ano Robinku?“
„Co to se mnou děláš?“
„Jenom to, co ty sám chceš.“
„Je to tak… Tak…“
„Pššt,“ dýchá mi do bradavky a pomalu se přesouvá na mé břicho.

Přestávám mluvit, přestávám přemýšlet. Poslední zábrany padly a já nechávám své tělo, aby se plně oddalo síle okamžiku. Opírám se o ramena a o hýždě, prohýbám se v pase a vystrkuji své břicho proti jeho hlavě. Robertova ústa se posouvají ještě níž a nyní je už docela jasné, k čemu se neodvratně schyluje.

Mé „JÁ“, mé nejcitlivější a nejstřeženější „JÁ“, je nyní v moci člověka, který se během půlhodinky stal tím nejbližším na světě. Vlezl mi do hlavy, vlezl mi do těla, vlezl mi do celého mého vesmíru. A já jsem ho nechal, já jsem se nebránil, já ho v tom svém vnitřním vesmíru rád hostím. Zcela se mu oddávám. Brečel bych pro něj, pral bych se za něj, umřel bych pro něj. Zcela dobrovolně mu svěřuji do jeho rukou a úst nejcitlivější a nejzranitelnější část mého těla.

„Já, já chci taky, prosím,“ škemrám a sedám si.

Rob mě ale pokládá svou mohutnou dlaň na hrudník, pomalu mě tlačí zpátky na ručník a se slovy: „Lež klidně a nechej se,“ se přemisťuje na můj pravý bok, aniž by mé tělo opustilo to jeho.

Klečí u mého boku, soustředěně mi způsobuje neskonalou rozkoš, zatímco levou rukou mě hladí po hrudníku, krku, tvářích a ve vlasech. Chci se ho dotýkat víc. Volnou rukou obejmu jeho levé stehno a přitáhnu si ho blíž. Mačkám jeho nohu a zatínám nehty do jeho kůže. Chci víc a víc. Sunu ruku zezadu po jeho stehně nahoru, stáčím trup doprava, abych získal centimetry. Cítím jeho pevný zadek a propracovávám se dál.

Jsem u cíle. To, co jsem viděl jen dvakrát letmo, potřetí v plné zbroji, konečně mohu zezadu uchopit do ruky. Zrak mě neklamal. Robertovo vybavení je opravdu nadstandardní. Několikrát ho promnu v ruce, pohoupu, ale chci se dostat ještě k něčemu dalšímu. Robert to vycítí, a ještě více se mi přisune.

Konečně. Konečně mám i já v ruce nejtajnější Robertovu zbraň, která nyní nabrala maximálních rozměrů. Snažím se být něžný a lehounce se dotýkat. Robert docela nahlas zafuní a já cítím pohyby jeho pánve, které jsou zcela výmluvné. Přecházím do protipohybu a dvojnásob si situace užívám.

Přichází neodvratitelné a nevyhnutelné… Pokud se jednou sopka rozhodne k erupci, není cesty zpět a není překážky, která by erupci zastavila. Z rozjetého rychlíku se také nedá vystoupit. Protržená přehrada se sama znovu nepostaví. Lavina, která se dá do pohybu, své dílo dokoná. Má mysl je zcela zatemněna a upíná se k jednomu, jedinému:

Touze vidět Boha.

A já ho vidím.

Spatřuji ho v záplavě světla, plamenů, vody, modři, zeleně a tmy.

Spatřuji ho jen krátce, ale jeho obraz mi v hlavě leží ještě dlouho po dobu trvání slasti.

Chci vykřičet na celý svět svoji touhu, svoje uvolnění. Křičím a z dálky mi do uší zní zvuk několika desítek křídel ptáků, kteří vystrašeně vzlétají z korun stromů a míří do oblak. Pak se kolem rozprostírá totální klid a mír.

Rtů se mě dotkne něco měkkého a vlhkého. Jsou to Robovy rty, které šeptají:

„Robinku, byl si úžasný. A tak sladký. A tak bezbranný. Přitom tak žádoucí. Miluju tě, víš?
„Já tebe taky, drahý Robe. Cos to se mnou provedl?“
„To ne já, to my oba.“
„Já nikdy předtím…“
„Já vím, poznal jsem to.“

„Bylo to neskutečně krásný,“ šeptám se zavřenýma očima, protože slunce je ostré a nechce se mi do reality.

„Otoč se, chci tě ještě hladit po zádech,“ zašeptá.

Sice nerad, ale převracím se opět na břicho a pokládám bradu na složená předloktí. Robert si tentokrát lehá na mou levou stranu na levý bok a lehce mi pravačkou přejíždí po zádech a hýždích. Je to moc příjemné. Není to tak vzrušující jako před tím, ale doteky jsou důvěrné, dávají mi pocit bezpečí a neskonale mě uklidňují. Cítím přitom, jak se můj dech zpomaluje a tep srdce uklidňuje do běžného, klidového rytmu.

Rozlévá se ve mně vysílení, blaženost, štěstí a únava. Víčka začínají těžknout.
Jsou těžší a těžší a…