Co jsem? Kdo jsem? 10

Zvedám hlavu, otáčím obličej celý zkropený potoky slz k tomu nejbližšímu člověku na světě, ke své mámě, a jediné, co ze mě vypadne je úpěnlivé:

„Promiň, maminko, omlouvám se. Já se tak moc stydím.“

Maminka mě přitiskne na svá prsa, chlácholí mě jako malého kluka, kterému se rozbila oblíbená hračka, a mluví na mě opravdu jako k malému dítěti. No, ona spíše mlčí, tiskne se ke mně a pomalu se mnou houpá. Normálně by mi to připadlo nepříčetné. Je mi přece dvacet, ale zrovna v této chvíli jsem mamince neskonale vděčný, i když ona ještě neví všechno.

Musí to ale ze mě ven a maminka si zaslouží pravdu. Když se uklidňuji a maminka opět zaujímá své místo, začínám vyprávět svůj příběh, samozřejmě očesaný od detailů. Začínám prvním oťukáváním a seznamováním s kamarády a kamarádkami, s pocity, které jsem cítil během dosavadního života, a jak jsem se v tom motal. Maminka je úžasná. Vždycky byla, ale já si to jaksi neuvědomoval. Bral jsem to jako samozřejmost. A kdo z nás vlastně ne? Naslouchá, pokyvuje souhlasně hlavou, povzbuzuje mě pohledem.

Končím dilematem, který již týden řeším. Mám Robertovi zavolat, nebo nemám? A tady dostávám obrovskou podporu od člověka, od kterého bych to nikdy nečekal.

„Seš si jistý sám sebou?“

„Já myslím, že teď už ano,“ pípnu a kouknu se jí do očí.

„A proč jsi mu teda už nezavolal?“ řekne, jako by se nechumelilo.

„Tobě by to nevadilo?“ vykulím na ni oči.

„Proč by mi to mělo vadit,“ zvedne obočí, „aspoň budeš vědět, na čem jsi, ne?“

„Teda, mami…,“ prohlásím, oči zase jako niagarské vodopády, obcházím stůl a tisknu se k té bytosti, která mi dala život, vychovala mě, postavila do života a stojí při mně, jak se říká v dobrém i ve zlém.

„To bude dobrý, neodkládej to,“ povzbuzuje mě.

„Když já napřed chtěl udělat alespoň dvě zkoušky,“ snažím se argumentovat již klidněji.

„To ti samozřejmě chválím. Vím, že jsi zodpovědný,“ zase to povzbuzení. To tak zahřeje na duši.

Jsem totálně rozložený. Tolik pochopení jsem nečekal. První bylo od spolužačky Olinky a to největší od člověka mně nejbližšímu. Co na to ale řekne táta? Byl a je to pro mě vzor správného, tvrdého chlapa, který se s věcmi moc nepáře, ale pro rodinu by se pral a umřel.

A teď mě mamka překvapí opět. Zvedne se, vyloví z lednice nachlazenou láhev slivovice a vaječného koňaku. Obojí postaví na stůl a sáhne do linky pro dva panáky. A ne nějaké náprstky, ale pro pořádné lampy. Sobě ulije vaječňák a mně slivovici po okraj.

„Tak, ať se to dobře vyvine,“ prohlásí.

„Děkuji, mami, co bych si bez tebe počal?“ pípnu.

„Táta není žádný zkostnatělý páprda a bude mít pro tebe pochopení. Sice ho bude mrzet, že se asi nedočká vnoučat, ale přežije to. Uvidíš, že je hodně tolerantní. Jsi pro něj vším.“

Ráno u snídaně to mamka rozčísla. Žádné kroužení kolem horké kaše. Prostě říká, že máme syna, který nejspíš není na holky, ale je to náš syn, a proto ho nebudeme mít více nebo méně rádi. Na to tatík se stoitským klidem prohlašuje:

„Máš pravdu, maminko.“

Natahuje se a poplácává mě po rameni, jako to dělal vždy, když se mi něco povedlo, nebo když jsem složil úspěšně maturitu i jednotlivé zkoušky na vejšce.

„Hlavně, abys byl spokojený a šťastný, chlapíku.“

A dál se o tom nemluvilo. To jsem tedy nečekal. Takovou úlevu, která na mě přišla, jsem si ani ve snu nepředstavoval a je mi o hodně lépe. Kdo má tak tolerantní rodiče? Určitě si o tomto problému spolu budou dlouho povídat a nějak se s tím budou prát. Zbytek dne, když jsem se s tátou nebo mámou potkal, tvářili se, že je vše v pořádku a jaksi tak: Při starém.

Mně už jen zbývá poslední věc. Zavolat Robertovi.

***

Když se věci takto vyvinuly, dostal jsem chuť do učení, i když Roberta z hlavy vytěsňuji jen těžce. Mívám živé sny, v kterých se opakuje jedno a totéž. Krásné Robertovo tělo, na kterém hrají svaly, ten podmanivý basový hlas, jeho něžné ruce a ten slastný pocit, když si mě bere a poskytuje mi rozkoš. Skoro každý druhý den se opakuje ranní uvolnění mého testosteronu a následné praní. Naštěstí jsou naši vždy v práci, ale soboty a neděle by to nemuselo projít. Raději tomu předcházím večerním uvolněním do papírových kapesníků, abych ráno neměl problém. Stejně se mi nejvíc líbí výron a střik na má prsa, krk. A ty zbytky na břiše a mém hladce oholeném podbřišku. Je to takové perleťově husté, třpytivé a líbí se mi to. Až je mi líto tu nádheru utírat do kapesníků, které skončí někde v koši. Kdybych to mohl zasít někde na poli, vyrostly by ze mě tisíce malých Robinků…

A ten vemlouvavý hlas, při jehož vzpomínce mi vstávají chlupy na celém těle, i když jich moc nemám. Jak se mi dokázal dostat do hlavy a rezonoval mi v ní, jako by mě celého přečetl a přitom mi vysílal myšlenkové nitky, že mě chápe, že mi rozumí a že se mi také jednou otevře.

Volám Olince a domlouváme si další učení na našem místečku u jezírka. Obvyklé vybavení batůžku, trochu jídla, protože tam budeme celý den, a hurá na studium.

Klasické mazání opalovacím krémem, lehké doteky okolo intimních míst přecházíme smíchem, grilujeme se na slunci. Chladíme se ve vodě, kde blbneme jako malé děti, cákáme na sebe, objímáme se a vzájemně se potápíme a to všechno jako sourozenci bez jakéhokoliv náznaku vzrušení jednoho či druhého. Pak zase hodiny studia a opět chlazení.

„Kde máš tu svoji Martínku?“ ptám se. „Proč si ji nevzala s sebou?“

„Tobě by to nevadilo?“

„A mělo by?“ divím se. „Co vlastně dělá?“

„Vystudovala hotelovku a teď dělá provozní v místní cukrárně, jak by ses na ni tvářil?“

„Proboha, jestli se máte rády, tak proč by mi to mělo vadit? Nevadilo by to spíš jí?“

„No já jí říkala, že se sem chodím učit se s klukem, který je na kluky, a prý by ho chtěla vidět, že žádného přihřátého kluka ještě neviděla.“

„Tak se s tím nepárej a zítra ji přiveď. Když se jí nebudu líbit, tak můžu odejít,“ rozhodně jsem se neurazil tím slovem: přihřátý. Spíš jsem se uchechtnul. Vždyť ony jsou přihřáté stejně, tak co?

„Domluveno. A co ten tvůj Robert?“

„Nemůžu ho dostat z hlavy, ale chci udělat ještě jednu zkoušku z pedagogiky a pak mu zavolám. Nechci vypadat, že jsem nedočkavý.“

„Neměl bys to dlouho odkládat. Aby si nenašel mezitím někoho jiného.

***

Následující den přivádí Olinka svou kamarádku Martinu. Když ji vidím, vybavuje se mi poměrně merdovitá holčina. Ale jaký div. Vyklubala se z ní štíhlá šťabajzna. Za těch pět let od základky na sobě zapracovala, vytáhla se a propracovala v dokonalou ženskou. Dobrých stošedesát osm centimetrů, míry devadesát, šedesát, devadesát jsem odhadnul snad celkem dobře. Společně s Olinkou tvoří skvělou dvojku. Obě mají fakt vyvinuté přednosti, pevné zadečky a krásně vypracovaná bříška. Stejně tak i stehna a lýtka. Obě lehce sportují a je to na nich vidět. Kdybych byl na holky, sbalil bych je obě najednou.

U jezírka nemá Martina problémy se svléknout do plavek a ukázat mi svoje vnady. Ví, že ode mě nehrozí nebezpečí, a tak je dokonale uvolněná. A když přichází s nápadem, že bychom se mohli opalovat nazí, tak mě to vlastně ani nepřekvapuje.

„Vy jste ale v přesile a já se budu stydět,“ povídám a střelím pohledem po Olince.

„No to je pravda, nahého kluka jsme naživo ještě neviděly, ale ty nahou ženskou asi také ne, že? Tedy pokud pomineme televizi a videa…,“ odpoví Olinka.

„No to je pravda, takže na tři?“ navrhnu.

„Čelem vzad a jedna, dva, tři.“

Stahuji plavky, věřím, že holky za mými zády dělají to samé a plácám sebou na břicho na osušku. Otáčím hlavu a vidím dvě pěkná opálená těla s oblými zadečky též přitisknutá na osuškách. Proč nemají bílé zadečky a místa po ramínkách? No jasné, buďto chodí do solárka, nebo se někde na sluníčku opalují bez. Už je mi jasné, proč tento palouček není porostlý vzrostlou trávou, ale je nějaký ušlapaný. Tady se musejí dít věci. Ale jinak, pěkný pohled. Skvěle kontrastují s brčálovým pozadím vrbiček a azurovým nebem, které je výše. Dokonalý obraz pro nějakého krajinkáře.

Mrkneme na sebe, otvíráme skripta a snažíme se učit, zatímco Martinka vymýšlí ptákoviny. Má sice s sebou nějaké knížky, asi studuje, co by mohla vymyslet v cukrárně. Stále se vrtí, pokukuje po nás a pak vypálí:

„Co kdybych vás namazala?“

Tato otázka mě vytrhne ze snění, možná z mikrospánku.

„Klidně,“ říkáme jako jeden muž nebo jedna žena, vlastně unisimo.

Martinka si napřed bere do parády Olinku. Dává si záležet hlavně na jejich hýždích. Napřed Olince sedí na stehnech a maže jí záda, pak si jí sedne na bedra a maže hýždě, stehna a lýtka. Opravdu si dává záležet. Moc je nesleduji, a tak mě překvapí, když přistane na mých stehnech a vymačkává mi opalovací mléko na lopatky, záda a hýždě. Tuba byla na sluníčku a to mléko je celkem horké, ale také se lehce roztírá. Pokládá na mě lehce rozpálené dlaně a rozmazávání opalovacího mléka přechází v důkladnou masáž.

Stejně jako u Olinky mi sedí na stehnech a pak se přetočí na má záda a důkladně mi maže lýtka, stehna a dává si záležet na mém zadečku. Ne, že by mi to bylo nepříjemné. Pak se nazvedne, opět klečí nad mými stehny a zavelí:

„Obrať se!“ zní to jako rozkaz, který se nedá odmítnout.

„To jako fakt?“ nejistě se ozvu, protože jsem mírně ztopořený.

„Bože, vždyť víš, že ti ode mě nic nehrozí.“

Střelím pohledem po Olince, ale ta jen přikývne. S obavami se pomalu obracím, ona si mě přisedne na stehnech, sjede mě pohledem a zvedne významně obočí.

„Ty seš krásně vyholený, to se tomu tvýmu Robertovi musí líbit, ne?“ povídá a přejede mi prstem po mém nízkém a tenkém proužku od pupíku ke kořeni mého mužství.

Stáčím pohled na svá stehna a vidím, že Martinka je dole vyholená zcela dohladka. Hážu ale káravý pohled na Olinku, která se překulila na bok směrem k nám, opírá si hlavu o předloktí a baví se mou rozpačitostí. Je stejně hladce vyholená a oběma to vlastně velmi sluší.

Stále střílím tázavým pohledem do Olinčiných očí, ale ta se jen usměje a špitne něco v tom smyslu, že musela Martince přece něco o mně a o Robertovi říct. No co vlastně…

Martinka mě mezitím maže tím teplým opalovacím mlékem, které se perfektně roztírá. Palci mi masíruje bradavky a nevím, jestli se mě nesnaží vzrušit. Celkem se jí to daří. Dokonce mně lehce přejede obličej. Začíná čelem, přes zavřená víčka, tváře, bradu, krk. Pak přeblafuje mé nádobíčko, prý aby se mi nespálilo, a překuluje se zpátky na Olinku a trochu se s ní mazlí. No docela dost se mazlí a mě vůbec nevnímají. Jak rád bych se takto mazlil s mým vytouženým Robertem.

„Tak co ty, rytíři Smile? Nechtěl by sis to s těmito šťabajznami rozdat?“ Mr. Hyde zase v mé hlavě.

„Proč mi to děláš? Jsou to milé holky a hlavně mi naprosto rozumí a já jim.“

„Kdybys to s nimi zkusil, třeba bys zjistil, že to není tak špatné.“

„A proč bych to dělal? Nikdo z nás po tom netouží,“ docela mě začíná štvát.

„Nepamatuješ na Jarmilu po maturiťáku? Tenkrát spolužáci museli držet komín, jak jste řádili.“

„Zmizni!“ kupodivu poslechnul.

Je to pěkný hajzl. Byl jsem tenkrát na mol, Jarmila mě dotáhla na pokoj, hodila mě na posel, stáhla mi kalhoty, nahonila mě a pak si na mě zarajtovala. Nic si z toho nepamatuji, akorát jak jsem se vzbudil a držela mě za ptáka. Nejsem na to hrdý. Hlavně ty měsíce nejistoty, jestli se na mě nezbouchla. To bych nerozchodil. Zaplašil jsem myšlenky a zatlačil můj schizofrénní hlas.

Zbytek dne už nám nahota nevadí, chodíme se koupat, blbneme ve vodě, děláme, že se pereme a zápasíme, přičemž se naše těla o sebe otírají. Mazlíme se, objímáme ve vodě, cítím jejich prsa na mé hrudi, nebo na zádech, Sem tam mi přistane stehno jedné z nich v mém rozkroku, nebo mé v jejich, ale je to naprosto nevinné. Stejně jako s Olinkou minule. Nikomu to nepřipadá erotické. Já navíc přicházím alespoň na jiné myšlenky. Svačíme, popíjíme proti sobě, jsme spokojeni, užíváme si sluníčka, romantiky, ale také se trochu učíme.

V jednu chvíli mi myšlenky utíkají k Robertovi. Nemohu ho vytěsnit z hlavy. Písmenka se mi rozmazávají a dole hodně, ale hodně tvrdnu. Co teď? Vedle mě dvě super holky a můj kolík tvrdý jako dub se zarývá do osušky a do země. Dvakrát jsem se mírně pohnul směrem od nohou k hlavě a vím, že to víc nevydržím.

Co mám dělat? Přece se tady neudělám před kámoškama! Otáčím se bokem od nich, vstávám a peláším do vody s trčícím stožárem. Snad mi ta chladná voda pomůže a holky to nevidí.

Nepomáhá!!! Stojím po prsa ve vodě zády ke břehu a musím ulevit svému napětí. Ale žádný kluk se neumí uvolňovat tak, aby to na něm nebylo zezadu vidět. Křeče probíhají celým mým tělem a pryští ze mě přetlak nashromážděný mými představami, naběhlými žlázami a mým mozkem. Spodní část těla je chlazena příjemnou vodou, horní část se potí napětím a smažícím sluncem.

Ještě doznívají poslední křeče, když se mých boků a zad a dokonce zadečku dotýká čtveřice rukou. Celý se otřepu a poleje mě pot, který už stejně mám po celém obličeji.

Jsou to moje holky, které se také šly svlažit, a asi jim neuniklo, co tady dělám.

„Potřeboval ses uvolnit?“ povídá potichu Martinka a Olinka se na mě stejně tak tázavě dívá a čeká na odpověď.

„No,“ stydím se, „vlastně ano. Nějak to na mě přišlo. A když vidím, jak se k sobě pěkně máte, tak vám to vlastně závidím.“

„A uvolnil ses?“ taková trochu osobní otázka Martinky.

„Ano,“ není co tajit.

„Tak bacha, aby to tvoje semínko do nás ve vodě nevniklo a nezbouchnul si nás…“

„Víš, byl na tebe krásný pohled, jak si s tím stojícím ptáčkem upaloval do vody,“ usmívá se Martinka, ale neposmívá se mi.

„No, nevím, jestli to byl pro vás zrovna skvělý pohled,“ uculuji se a cítím, jak mi krev stoupá do tváří.

„Vy chlapi máte nevýhodu, že je na vás vzrušení vidět. My holky to máme jinak.“

Začne se smát jako blázen a Olinka také. Chvíli jsem na rozpacích, ale pak se směji také, začneme blbnout, cákáme na sebe a lezeme z vody. Moje nádobíčko už je zase v klidu.

K večeru opět zapadneme pod kaštany na vinný střik. Cítím, že jsem se trochu přismahnul, hlavně na zadečku a slabinách, ale opalovací krém nedovolil, aby to bylo kardinální. Na dotaz Martinky, jestli to nechci ještě natřít poopalovacím krémem, se smíchem odpovídám, že ne, ať se raději namažou samy (myslím krémem) a odcházím domů.

Zítra zkouška z pedagogiky. Pokud dopadne dobře, to znamená za jedna nebo za dvě, Robertovi zavolám. Pokud bude za tři nebo nevyhovující, budu muset zamakat a telefonát odložím. A to bych tak strašně, strašně moc nechtěl. Je to trauma a nemůžu usnout. Nakonec se propadám do totálního prázdna.

***

Mám po zkoušce z pedagogiky. Tentokrát za dvě, protože jsem fakt už hodně rozhozený a nesoustředěný.

„Splň úkol!“ nařizuje mi můj goa'uld Mr. Hyde.