Co jsem? Kdo jsem? 1

Je mi čerstvých dvacet. Studuju vysokou školu a žiju si spokojeným životem. Tedy celkem. Až na jednu věc. Jednu, ale za to podstatnou. Posledních pár měsíců (víc než pár) se mi vkrádá do hlavy stále častěji vtíravá myšlenka. Je stále neodbytnější a nemůžu ji zaplašit.

Jsem jako většina kluků, nebo patřím mezi ona pověstná čtyři procenta?

***

Mám za sebou minimálně dvacet kilometrů na kole po lesních cestách a pěšinách. Je vedro, že mouchy jsou líné létat, hovada a komáři bodat, camelbak mám téměř vypitý a stejně je v něm voda teplá jak ranní moč. Chtělo by to někde se svlažit a posléze nabrat čerstvou vodu. Vidina vody, jak objímá mé tělo, kompletně celé mé tělo, mě docela vzrušila. Někde zastavím, ale kde?

Vím kde. Vždyť tady nedaleko je opuštěná pískovna, která je již dávno zapomenuta. Objevil jsem ji před rokem a půl náhodou, když jsem na kole zabloudil. Uprostřed neproniknutelného borového lesa se super písečnými okraji se lesklo jezírko, které nebylo ani moc široké, ale táhlo se asi sto padesát metrů. Tehdy v něm byla neskonale čistá voda. Bylo brzké jaro a na koupání byla zima. To mi ale nezabránilo tomu, abych si v té romantice neulevil, protože jsem muž a ty dvě věci mezi nohama produkují tolik přetlaku, že je potřeba ho občas odpustit. Hmm, občas… Často. Mám ovšem načteno tolik odborného textu, že vím, že samohana se už dávno nepovažuje za samohanu. Usmívám se při té vzpomínce a přemýšlím, jestli najdu přesně to místo. Třeba tam ještě něco zbylo.

„Seš jantar. Po roce a půl, jo?“ musím se sám sobě smát a to dokonce nahlas.

Trochu uvažování a už mám ten správný směr. Honem, nebo leknu. Snad to najdu na poprvé. Prodírám se lesem, kolo už musím vést a přenášet ho přes padlé stromy. Leje ze mě, jako bych projel vodopádem, triko mám nalepené na zádech, zpod přilby mi tečou krůpěje potu přes obočí až do očí. Chvilku se zastavím a vydýchávám se. Představuji si, jak ze sebe všechno shodím a nahý se plácnu do vody. Teď nasávám tu romantiku a mumlám si:

„To ticho. Ten klid. Ta pohoda. Ten smrad…“

„Co? Smrad? To snad néé!“ Je po romantice.

Naštěstí je to jen hadovka smrdutá a ta nesmrdí daleko. Snad jsem do ní nešlápl. Bylo by po romantice tuplem. Prodírám se dál a mezi větvemi už vidím, že les končí. Smrad taky. Jo, jsem tady. Poslední husté větve, dva kroky, pouštím kolo, shazuju batoh, rozepínám přilbu, do ní hážu brýle a rukavice, poskakuju k tomu blankytnému jezírku a po cestě ztrácím jednotlivé části svého oblečení. Nevidím vpravo, vlevo, neslyším, necítím, nevnímám, jen prahnu po vodě. Nevím, jaký je do vody přístup, ale je mi to jedno. Běžím, už jsem po kotníky ve vodě, už po kolena, roztahuju ruce a s úlevným: „Aaaaaa…“ padám naplocho do vody.

Jsem pod vodou. Nadechl jsem se předem dostatečně. Nechci zpět na to vedro. Tady je tak příjemně. Není zima, není horko. Je tady tak svěže. Mám doširoka roztažené ruce i nohy, cítím, jak mě chladivá voda objímá, jak mě má ráda, jak mi hladí každý kousek těla. I ty nejintimnější partie mého těla jsou té vodě vděčné za tu laskavost, kterou jim poskytuje. Pomalu si promnu vlasy, aby mohla voda až ke kořínkům, mírně si rukama oddálím hýždě od sebe, aby mohla i tam dozadu, a nakonec plynulým pohybem odhalím vodě i tu nejcitlivější část na orgánu, který mají jen muži. Příjemně to zastudilo a v břiše zamrazilo. Teď už mě voda políbila všude. V hlavě se mi nese písnička: ‚Moje voda živá‘ od Anety Langerové.

Opravdu tato voda je živá.
Pro mě.
Já díky ní žiju.
Jinak bych padl vysílením a po čase se vyjímal někde v lese jako sušená treska. A ke všemu ještě uhynulá.

„Hmm… To je zase blbost. Kde na to chodím?“

Usínám. Proboha, já usínám! Vždyť jsem pod vodou a vzduch mi už dávno došel! Otvírám oči, rychle se orientuju, kde je nahoře a kde dole. Ha, světlo je támhle, tam je nahoře. Tma je támhle dole. Nohama nedosáhnu, tedy prudkých pár temp a jsem na hladině. Zalapám po dechu a už je dobře. Sluníčko se na mě směje, jako by chtělo říct:

„Ty trdlo, není ti u mě líp?“
„Není! Nebo, teda, alespoň teď není. Však počkej, ještě ti své tělo nastavím. A taky celé. Jako té vodě.“

Ráchám se na hladině, plácám do ní, cákám kolem sebe a tlemím se jako měsíček na hnoji.

„Páni, to je vynález ta voda. To musel být borec, co vynalezl vodu. Kdo vlastně vynalezl vodu?“ zase mě napadají pytloviny. Mám ovšem dobrou náladu, tak si užívám. Udělám pár temp sem a tam a zjišťuji, že ta voda není zas až tak teplá, jak se prvotně zdálo. Tělo se mi už zchladilo a nastupuje zima. Letmým dotekem zjišťuji, že i můj teploměr svojí délkou (teď spíš svojí krátkostí) signalizuje nízký stav teploty. Je na čase vylézt a nechat pro změnu působit sluneční paprsky. Jsem od břehu dost daleko, takže než se dostanu k písečné pláži, zima je již docela fest znát.

Jsem venku. Držím si v dlaních svou chloubu a snažím se ji zahřát, abych ji našel, protože se mi opravdu moc chce. Hlavně ty dvě citlivé žlázy, které mám skoro v břiše. Stoupnu si rozkročmo, roztáhnu ruce, vypnu hrudník, nastavím se sluníčku, zatlačím. Jsem chlap, umím to dělat ve stoje. Pramínek tekutiny opisuje oblouk a vpíjí se do vyhřátého písku.

„Svět je krásný…,“ zahlaholím docela nahlas.

Po mém chlapském výkonu si jdu pro batoh, kde mám srolovaný ručník z mikrovlákna. Rozkládám ho, lehám si na něj a mírně se zavrtím, aby si moje pánevní kosti a moje nádobíčko v písku vyhloubilo důlek. Mírně roztáhnu nohy, zkřížím ruce před sebou, opřu si o ně bradu a konečně se rozhlédnu po okolí, abych si užil tu krásu neposkvrněnou lidskou nohou, dětským povykováním a rádoby chytrými řečmi dospělých, kteří třímají v ruce tranzistorák a ladí jednu stanici za druhou, protože se s nimi po revoluci roztrhl pytel.

Kochám se hladinou jezírka, která se po mém řádění zase pomalu uklidňuje. Můj zrak pluje po protějším břehu, který je strmý asi dva metry a je hustě porostlý mladými borovicemi. Ty tady za těžby asi nebyly. Z toho se dá usuzovat, že práce tady skončily nejméně před patnácti léty. Borovice jsou suverénní stromy. Tak klidné, rozvážné. Pevné. Nic je nevyvrátí, žádný vichr je nezlomí.

Zrak mi stoupá výš až nad vrcholky borových velikánů, které rostou hlouběji v lese. Nad nimi se vznáší pták. Je dost velký. Že by černý čáp? Ne. Ten létá s nataženým krkem. Toto je volavka. Ta mívá krk složený na zádech. Takže volavky to tady osídlují. Jsou to majestátní ptáci. Mají ale na pohled zlé oko a rybáři je nemají rádi. Tady snad škodu nedělají.

Můj zrak opoští volavku, vrací se zpět k hladině a putuje vpravo po břehu. Břeh se snižuje, zprvu úzká pláž se rozšiřuje k mému místu. Posunuju bradu a kloužu zrakem dál, po delší straně pláže, až se dostanu zcela na levý okraj a…

„A sakra! A do pr…! No to je dobrý!“ brblám si a zuřím sám na sebe.

„Moulo, proč ses napřed nerozhlídnul, než si tady začal předvádět ten erotický tanec! A pak to dětské skotačení na hladině. A producírování se nahej. A ta exhibice při močení!!!“