Co jsem? Kdo jsem? 2

„A sakra! A do pr…! No to je dobrý!“ brblám si a zuřím sám na sebe.

„Moulo, proč ses napřed nerozhlídnul, než si tady začal předvádět ten erotický tanec! A pak to dětské skotačení na hladině. A producírování se nahej. A ta exhibice při močení!“

Takové, a i další sebebičující myšlenky mi letí hlavou během mikrosekundy, kdy se můj zrak zaostřuje na konec jezírka, kde se břeh stáčí do protisměru. Tak sto třicet metrů ode mě leží postava a nastavuje své tělo paprskům tak jako já. Leží stejně jako já, to znamená hlavou k vodě, má stejně položené ruce a na nich bradu. Jestli má oči otevřené, nebo ne, není na tu dálku poznat. Jestli má plavky, nebo ne, není na tu dálku poznat. Možná má, ale nějaké tělové, nebo béžové barvy, což vzhledem k opálení není vidět. Jediné, co je jisté, že je to muž, protože: Za a) má úplně krátký tmavý sestřih, za b) i na tu dálku je vidět, že je celkem namakanej. Jestli je mrtvý, nebo živý, taky není na tu dálku poznat. (No, to je zase nápad! Proč by se mrtvý opaloval, že?)

„Tááák, a co teď? Sebrat se a zdrhnout?“ vidím východisko.
„Proč bys zdrhal?“ říká mi můj vnitřní hlas.
„Dyk jsem se choval jako debil,“ odpovídám mu.
„Třeba se dokonale bavil…,“ šklebí se mé druhé já.
„Tak to já bych se bavil určitě, vidět takový jelito,“ odpovídám.
„Zkus to zopakovat, uvidíš, jestli…,“ popichuje mě.
„To zrovna, jsem nějakej exhibicionista?“ utrhnu se na něj.
„A nejsi? Che! Vzpomeň si, kdes‘ to všude dělal,“ to už se mi vyloženě směje do očí, kdyby to teda šlo.
„Drž, mlč, nebo uvidíš!“ vyjedu na něj.
„Nebo co? Zmlátíš sám sebe?“ vysmívá se mi.

Končím konverzaci s Mr. Hydem a myslím si něco o tom, že mě třeba ani dotyčný neviděl, že třeba spal, že ho třeba vůbec nezajímám. Třeba je hluchej a slepej. A jestli jsem ho tak moc pohoršil, tak mohl odejít, nebo mě jít seřvat. Neudělal ani jedno, ani druhé.

Na druhou stranu si v mysli obracím role. Já tady dávno ležím, vyhřívám se, nasávám vůni borového lesa a rozpáleného písku, poslouchám to neskutečný ticho, protože i ptáci tím vedrem umdlévají, relaxuju a užívám si klidu od civilizace. A najednou mi do té oázy klidu a míru vlítne nějaký lemur, který praští s kolem, shazuje ze sebe věci, zakopává o kalhoty, jak je nestačí stáhnout přes kotníky, a plácne sebou do vody. Zmizí pod hladinu, nevynořuje se a já mám výčitky, jestli ho nemám zachraňovat (Hmm… umělé dýchání z úst do úst… nesměl by ale tonoucí mít na nohou brusle…). A pak ten tanec, když vylézá z vody, masíruje si to svoje nádobíčko a pak se hrdě vypíná, když koná potřebu, a ještě si u toho zpívá. No, tak to se směju na celé kolo a pohled si užívám. Tak bych to viděl já. Vidím mu ovšem do hlavy?

Usmívám se a pomalu točím oči zpět před sebe, jestli nad protějšími velikány ještě krouží volavka. Není tam už. Asi si našla jinou zábavu, nebo zase někde pytlačí. Přivírám oči a moje mysl se přesouvá na moje nahé tělo. Tentokrát je v objetí horkých paprsků, které na mě působí jako miliony akupunkturních jehliček, které mi pozvolna vysušují kapky vody. Některé mi stékají po bocích dolů, kde se vpíjejí do ručníku. Po své cestě mě šimrají a vyvolávají příjemné pocity.

***

Vždy jsem miloval nastavování se slunci. Jako dítě jsem byl v plavkách od rána do večera. Později jsem objevil rozkoš opalování se na Adama. To jsem se ale pokaždé někam zašil, aby mě nikdo neviděl. Obyčejně někam na louku s vysokou šumící trávou či do lánu obilí. Kolikrát to bylo sotva dva metry od plotu naší zahrady, abych to neměl daleko, kdyby mě naši sháněli. Miloval jsem sluneční žár na zádech, na stehnech, na hýždích. A snad ještě více na hrudníku, břiše, podbřišku a samotném přirození. Nechával jsem se prohřívat na intimních místech a hlavou se mi honily hříšné myšlenky. Miloval jsem hlazení těmi teplými paprsky po celém těle a pomáhal jsem jim svými dlaněmi, aby pocity doteků byly co nejintenzivnější, co nejintimnější, co nejvzrušivější, co nejorgasmičtější.

Jednou, bylo to někdy ze začátku mého nudismu, jsem takto usnul a spálil si podbřišek a slabiny, protože pod plavkami nebyly tyto partie na takovouto grilovačku zvyklé. To se pak velice špatně nosily džíny, hlavně se v nich dost nepohodlně sedělo. Kupodivu moje nářadíčko k újmě nepřišlo.

O sexu jsem tehdy měl načteno habaděj, mohl bych přednášet na univerzitě sexuologii. Anatomii jsem měl v malíčku, dokonce se mi líbily i některé odborné výrazy. Například: glans = žalud. To se dobře pamatovalo. K pornočasopisům už byl taky snadný přístup, tak jsem znal všechny záhyby jak ženských, tak i mužských těl. Podrobně jsem je na obrázcích prohlížel a všímal jsem si i nejmenších detailů. Tehdy jsem objevil kouzlo vyholených přirození jak u žen, tak mužů. Od té doby chodím hladce oholen, dobře naladěn a opět neodolatelně krásný. (To ale musí posoudit jiní.) Na své hladké přirození, stejně jako na své atletické tělo jsem se rád díval jak přímo, tak před zrcadlem a porovnával je s hladkými přirozeními a těly svých protějšků na barevných obrázcích.

Tehdy ve mně začal hlodat červíček pochybností. Byl takový maličký, sotva se vylíhl z vajíčka, ale hned měl hlad. A tak hlodal a hlodal.

Rád jsem se koukal na pěkný holky, představoval jsem si, jaké by to bylo, vidět je nahé, mazlit se s nimi, zakusit lásku se vším všudy. Ovšem stejně tak jsem se rád podíval i na muže a porovnával, jestli jim to sluší, jakou asi mají postavu pod oblečením a samozřejmě i jakou mají výbavu. Fascinovala mě jejich hladká kůže, která těsně přiléhala ke svalům, které se pod tou kůží zřetelně rýsovaly. Ženské jaksi ty svaly mají vyhlazeny podkožním tukem. Sahal jsem na ty mužské postavy na fotografiích, ale dotýkal jsem se pouze hladkého papíru. Zavíral jsem oči a představoval si, jak mám takové dokonalé tělo před sebou a konečky prstů mohu každý sval prohmatat. Od jednotlivých kloubů přejíždět po šlachách rozšiřujících se v dokonalý sval, a pak se zužujících do další šlachy ukotvené v kloubu druhém. Hladit a laskat mezižeberní svaly, které na těle vytváří iluzi drobných vlnek, které se spojují ve vyvinuté břišní svaly, tvořící tzv. buchty. Obzvláště hlavní břišní sval, který se táhne až dolů k podbřišku mě fascinoval. Možná právě proto, že jeho dolní ukončení na stydké kosti je tak těsně u intimního místa, které se na veřejnosti neukazuje a o kterém se moc nahlas, natož veřejně, nemluví.

Představy byly ale jen představy. Že bych to měl provozovat v reálu, dotýkat se mužů, nedej Bože ještě něco dalšího… zavrženíhodné. Aspoň tenkrát to tak bylo všeobecně nastavené.

Jenže z červíčka, který měl živnou půdu, se pomalu klubal červík a z něj dospělý červ, který pomalu narůstal do úctyhodných rozměrů. Měl milion nohou a děsný kusadla a těmi kusadly hryzal a hryzal a nohama hrabal a hrabal a já se utápěl v úvahách a rozporuplných citech. Že i ten červ musel, stejně jako každý jiný živočich, produkovat i nějaký odpad, dovedete si představit, co jsem po takových strastiplných úvahách měl v hlavě. Hlavu plnou sra… (Odborně se to nazývá guáno.)

Oklepával jsem se pokaždé a rychle si hledal činnost, která by mě od těchto myšlenek odvedla. Tehdy jsem také začal rajtovat na kole. Silnice mě nebavila, tak jsem přesedlal na horské kolo, a poté na MTB. Jezdím vesměs po lesích, po krkolomných stezkách, sem tam se trochu „zrakvím“, ale zase vidím spoustu překrásných míst, na kterých by se dalo dělat cokoliv. Třeba upustit ten přetlak. A jsem zase u červa!

Na střední nás bylo ve třídě osm kluků a šestnáct holek. Přesila 2:1. Samozřejmě se o nás holky praly, která s námi bude sedět v lavici, ale my jsme je vždy dostali tím, že jsme seděli my, kluci, spolu. Byly ale i jiné aktivity, kde jsme museli tvořit heterogonní dvojice, například na vodáckém výcviku. To o nás byla rvačka. A nedej Bože, když některý kluk začal chodit s holkou z jiné třídy. To pak měl peklo jak ten kluk, tak i jeho holka. Vynalézavost zhrzených žen nezná hranic. Jenže, jak už to tak bývá, páry se scházejí a rozcházejí, tak se nevraživost buďto vytratila, nebo přesunula na někoho jiného.

Já jsem jaksi „nástrahám velkoměsta“ a intrikám unikal. Dovedl jsem se nějakým záhadným způsobem vyvléknout z každého vztahu ještě dříve, než pořádně započal. Samozřejmě líbačky a osahávačky byly, ale nikdy nedošlo k něčemu více tělesnému. Samozřejmě se o mně začaly trousit řeči, že jsem divnej, a jestli nejsem nemocnej, nebo dokonce úchylnej. Nikdy jsem nezavdal příčinu pro nějaký důkaz. Proto jsem se raději nechal sem tam od holky pohladit, vzal jsem kdejakou kolem ramen, vlepil jsem tu a tam nějakou tu pusu, abych měl klid. No, a bylo to. Jak málo stačí k dětské radosti.

Jenže jsem se po maturitním večírku vzbudil a měl pod peřinou Jarmilu! Ležel jsem na zádech, ona na boku s hlavou v mé ramenní jamce, přitisknutá prsama na mých žebrech, pokrčenou nohu na mém stehně, a navíc objímala ukazováčkem a palcem celé mé příslušenství se vším všudy. Takový nukleární výbuch, který se odehrál v mé hlavě, nezažili ani v Hirošimě, o Nagasaki nemluvě. Hlava mi třeštila, v hrdle jsem měl sucho, jazyk se mi lepil na patro. Mozek se snažil urovnat tu změť a každá myšlenka mě bolela, jako kdyby v mé hlavě kyklopové hráli bowling. Snažil jsem se myšlenky urovnat a z velké dálky v mlhavých vzpomínkách se začaly zaostřovat výjevy minulého dne.

Jak jsme se na večírek těšili…
Jak spolužák Karel měl zajištěnou rezervaci penzionu rodičů pro mejdan i nocleh…
Jak kdosi vymyslel zasedací pořádek, aby seděla holka – kluk – holka a opět holka – kluk – holka…
Jak na mě padla po levici Jarmila a po pravici Petra…
Jak jsem exceloval ve společenské hře, kde se chyba trestala panákem…
Jak jsem do sebe lil pivo a další panáky, které se, kdo ví odkud, braly…
Jak se ke mně obě holky tiskly a já je objímal kolem ramen…
Jak mě hladily jejich ruce po hlavě, zádech, pak i po stehnech…
Jak jsem si připadal coby král a jediný na světě…
Jak mně pozdě večer pod ubrusem něčí ruce přejížděly přes rozkrok…
Jak se mi začalo zatmívat před očima a někdo mě táhl do patra a do postele…

No, a jak mě někdo položil do postele, úplně svléknul, přisál se na mě, plazil se po mně, bloudil pusou po celém mém těle, uchopil mě tam dole rukou, manipuloval s tím mým nářadím, aby ho poté vsunul do úzkého, vlhkého, otvoru, který ze mě vysál poslední zbytky střízlivosti. Střízlivosti i vědomí, po kterém následoval nekonečný pád do osvobozující temnoty…

Teď jsem tady zpytoval svědomí a vedle mě spala Jarmila. Ve spánku měla tak blažený výraz, až mě to vyděsilo. Pomalu jsem se snažil vysvobodit z jejího křečovitého sevření. Držela mě tam dole dosti fest. Vysunul jsem rameno zpod její hlavy a plazil se z postele, přičemž jsem očima hledal alespoň spodní prádlo. A samozřejmě postel zavrzala. Jarmila pootevřela jedno oko, líbezně (to si myslela ona) se usmála, natáhla ke mně ruku a povídá, kam že jako jdu. Zašeptal jsem něco o záchodu a žízni a vyklouzl z postele.

Že jsem se do postele nevrátil a zdrhl jsem jako uličník přistižený při týrání zvířat, snad ani nemusím popisovat. Tenkrát jsem se nerozloučil s nikým, rychle jsem se ubíral k domovu. Kocovina a okno dohromady, to je vražedná kombinace. V puse jsem měl, jako když vypiju popelník, do kterého někdo načůral, a v hlavě takový guláš, který by si ani Mexičan nedal. Obracel se mi žaludek – nebylo divu z čeho. Nebo bylo se čemu divit?

Naštěstí Jarmile asi stačilo, že mě jako jediná ze třídy uhnala aspoň na jednu noc, protože žádné další schůzky nevyvolávala a já za to byl neskonale rád. Postupem několika dní se mi jako střípky rozbitého zrcadla, vybavovaly útržky oné noci, a i když na přeskáčku, tak jsem si z nich mozaiku mého prvního „milování“ poskládal. Milování se tomu ovšem nedalo říct ani náhodou, spíše znásilnění. Kdo byl oběť, bylo zcela evidentní. Na Jarmilu jsem se nemohl zase zlobit až tak moc. Mohl jsem si za to sám a Jarmila jen využila situace. Zvláštní bylo, že se mi při těchto „meditacích“ vracel ten divný pocit okolo žaludku, jaký jsem měl při mém neslavném úprku domů. Dobré dva měsíce jsem se potom s hrůzou a politý potem, v noci budil, kdy mi Jarmila poví tu radostnou zprávu, že budu tatínkem. Nestal jsem se jím.

Po tomto extempore byla z červa totální obluda a já se ve své orientaci už neplácal, ale ráchal jsem se v ní jako velké prádlo v neckách. Připadal jsem si, jako by mi někdo drhl hlavou o valchu a dával mi to zapít mýdlovým roztokem. Uzavřel jsem se do sebe, a o to víc jsme začal rajtovat na kole, pouštět se do horských eskapád. Vyplavuji adrenalin a jsem rád sám.

***

A tak si sám lebedím ve svých dolíčcích vytlačených v písku a vnímám ty horké dlaně naší nejbližší hvězdy. Nad vzpomínkami, které mi právě prolétly hlavou, jsem se chvílemi usmíval, chvílemi jsem nad nimi posmutněl. Rád se nechávám svými erotickými myšlenkami a vzpomínkami unášet, uvolnit a ukolébat. Dobře se u nich usíná.

Potácím se na hraně bytí a snění. Tělo mám už suché, cítím horký dech slunce na celém těle, dokonce i na chodidlech. Ještě chvilku a půjdu se opět svlažit. Snad to tomu týpkovi nebude vadit. Nic horšího už neuvidí.

Vtom cítím na pravém lýtku lehounký dotek…