Co jsem? Kdo jsem? 8

Devět číslic znamená jen jedno:

Telefonní číslo…

Kdyby mi někdo právě změřil krevní tlak, tak by mi naměřil snad 195/138. Jak se říká, mám srdce v krku a klobásu v rozkroku. Je to pro mě ale obrovské vzpružení, současně vyvstávají i obavy, jaké to bude, až mu zavolám. Tedy, pokud mu zavolám…

Zvedám kolo, které jsem ve spěchu odhodil u posledních boroviček, naposledy se ohlížím na místo, kde jsem prožil neskutečný zážitek, zavírám oči a za víčky mi proběhnou poslední a neopakovatelné chvíle. Otřepu se, otevřu oči. Celé jezírko se noří do tajemných stínů. Zanořím se do borového podrostu a tím za sebou uzavírám jednu krásnou a tajemnou epizodu mého života.

***

V místě, kde to již jde, nasedám na kolo a jedu jako smyslu zbavený směr domov. Před tím jsem ještě musel shodit trikot a vyklepat z něj dlouhé borové jehlice, které jsou dost nepříjemné. Po cestě se ale musím pekelně soustředit, protože v prvním kilometru mě málem smetla audina. Nedával jsem pozor a jel jsem jako štamgast, který se vrací z hospody po osmi pivech a čtyřech panácích. Mám se docela rád a nechci být další obětí tzv. silničního plevelu, jak se cyklistům na silnicích říká mezi řidiči, nebo dobrovolným dárcem orgánů.

Nechávám kilometry silnice za sebou, doma parkuji kolo do centrální kolárky, vybíhám k bytu a v předsíni se zouvám.

„Jdeš akorát včas, za deset minut je večeře,“ volá na mě máma.

„Jojo, jen proběhnu sprchou,“ odpovídám na to a zapluju do koupelny.

Rychlovka. Namočit, namydlit, opláchnout, utřít se, obléknout a ven. Jenže při tom mydlení jsem si dal trochu čas a věnoval jsem se o něco více nářadíčku mezi nohama a při vzpomínce na Roberta se ze mě zase začal stávat nadržený chlap. Musel jsem přestat, aby mě v šortkách, ve kterých jsem chtěl jít na večeři, něco neprozradilo, že jsem nadržený jako kačer, který neměl kachnu čtrnáct dnů. Ledová sprcha přímo pod podbřišek vykonala to, co jsem potřeboval. Nahážu cykloobleční do pračky a na šetrný program ji zapínám.

Večeře, jako vždy od mamky výborná, osmahnuté vařené brambory na cibulce a slanině zalité vajíčkem, probíhá v klidu za obvyklé konverzace. Kde jsem byl, co jsem dělal, kolik kilometrů jsem najel, jak se naši měli v práci a bla, bla, bla. Protože je zkouškové období, vymlouvám se, že se musím učit, loučím se s přáním dobré noci a mizím v pokoji. Zde padám na postel, ruce za hlavou a třídím myšlenky. Ono vlastně není co třídit. Srovnávám vztah s Jarmilou – on to vlastně ani vztah nebyl – se vztahem s Robertem. Pořád ještě probírám myšlenky a zabývám se otázkou: Co jsem, kdo jsem?

Stačilo jedno odpoledne a je rozhodnuto? Na trvalo? Myšlenky mě trýzní a snažím se je srovnat. Vracím se v duchu několik let zpátky. Holky, které se kolem mě motaly a motají, jsou fajn, rozumím si s nima. Většina je fakt krásných, přitažlivých, jak říkají spolužáci: pojebatelných. Kromě zábavy, srandování a blbnutí mě k nim nic netáhne tak, že by mě vzrušovaly. Naopak se stalo, že jsem kriticky sledoval kluky, všímal si jejich postav, rysů, účesů, chování. Nejednou se stalo, že když se nějaký hezoun, nedej bože metrosexuál, o mě otřel v autobuse, tělocvičně nebo v šatně, pociťoval jsem mrazení v zádech, trnutí v podbřišku a mnohdy i vzrušení. Styděl jsem se za to a snažil jsem se to vždy skrýt.

V ruce žmoulám kartičku s tím kouzelným číslem telefonu. Vlastně to číslo už znám zpaměti. Když zavřu oči, za víčky mi vyskakuje ve všech podobách.

Mám?

Nemám?

Rve se ve mně rozhodnutí, co vlastně mám dělat. Co když Robert ani vlastně nestojí o to, abych mu zavolal? Nebylo to jeho okamžité pohnutí mysli a teď toho lituje? A kde vlastně bydlí? Vždyť jsme si o sobě v podstatě nic neřekli. A není snad ženatý nebo ve vztahu a se mnou si jen tak pohrál? To by pro mě byla velká rána, s kterou bych se asi těžko srovnával. Ale co by mi zbylo?

Trhne to se mnou. Kouknu na hodinky. Je jedna hodina po půlnoci. Usnul jsem jako baryn a probudil mě chlad, protože ležím na přikrývce. V ruce sežmoulanou kartičku. Dávám ji do šuplíku nočního stolku, balím se do pokrývky, zhasínám lampičku a chci pokračovat ve spánku. Moc jsem tomu učení nedal, budu to muset zítra dohnat.

A zase mám plnou hlavu Roberta. Co asi dělá? Spí spánkem spravedlivých? Myslí na mě, nebo jsem mu šumák? Jak rád bych se s ním mentálně spojil. Ale vždyť ani nevím, kde bydlí a jestli o mě stojí. Zase ty pochybnosti, z kterých se asi zblázním. Bože Roberte!!!

Probouzím se, ležím na břiše a cítím, že mám pod břichem vlhko. A to hodně vlhko. Ježíši, to byl tak živý sen, že jsem se při tom udělal. Sice krásně udělal, ale teď to budu muset uklidit. Stahuji prostěradlo a vidím, že i matrace je vlhká. Naštěstí jsou naši oba v práci, tak nemám problém vše hodit do pračky a matraci vlhkou houbou umýt a vytřít do sucha. Odpoledne, až uschne, natáhnu čisté prostěradlo. Pračka a sušička to zvládne.

Při té činnosti jsou ale moje myšlenky úplně někde jinde, mozek mi zase padá do rozkroku a kartička s magickým telefonním číslem schovaná v šuplíčku mého nočního stolku je jako magnet, který celou moji bytost přitahuje.

Ne, dnes je den učení! Z lednice vytahuji pařížský salát, k tomu dva rohlíky, kofola, rovná se rychlá snídaně. I když kávu moc nepiji, udělám si dvojité preso, hrknu ho do sebe a plácnu se na postel se skripty psychologie. To je jen teorie, kterou přelouskám, a pak se hlavně učím z poznámek, které mám z přednášek Dr. Bineirové, která nás bude také zkoušet. Ta má tolik zkušeností z vlastní praxe, které její přednášky vždy zpestřily. A už vím, že nejlepší je zkoušejícího ohromit větou:

„Pamatuji si, jak jste na přednášce říkala, že…,“ a mám zkoušku v kapse. Prostě polechtat zkoušejícímu jeho vlastní ego.

Jenže čtu skripta, obracím stránku a uvědomuji si, že vlastně nevím, co jsem četl. Tak zase od počátku stránky. A opět. Roberte, vypadni mi z hlavy alespoň na pár hodin. To je na prd takováto práce. Beru skripta a vyrážím ven. Raději to budu číst na lavičce na návsi nebo v parku.

To nebyl špatný nápad. Ruch kolem mě donutil se více soustředit a něco jsem si zapamatoval. Teď se pořádně opřít, nastavit tlamičku sluníčku a chvilku si odpočinout. A koho nemám zase v hlavě? Roba, Roberta, Robího. To dokonalé tělo. Chudák. Mě udělal naprosto dokonale, ale já pro něj nic neudělal. Copak také nebyl vzrušený? Byl, to si pamatuji, ale ulevil si i on? Neměl jsem i já jemu udělat dobře? On mě vlastně ani nenechal. Řekl mi, ať se otočím na břicho a pak mě hladil po zádech, dokud jsem neusnul.

Jak by vypadalo jeho vyvrcholení?

Kolik by toho bylo?

Jak by to s ním zacvičilo?

Byl by hlasitý, nebo by jen tiše vzdychal?

Proč jsem ho neviděl v jeho nejslastnějším okamžiku?

Nebo to tak schválně chtěl, abych měl nad čím přemýšlet?

„Čau, chytáš bronz?“ vytrhuje mě z úvah známý hlas. Spolužačka ze základky a střední, s kterou jsem měl, a vlastně pořád mám hodně kamarádský vztah. Skoro nadstandardní vztah. Podotýkám, že pouze kamarádský, i když důvěrný. Mohli jsme kdykoliv hovořit o čemkoliv, a co se řeklo, bylo u nás jako ve vrbě. Několikrát jsme se spolu učili, buďto v jejím, nebo mém pokojíčku, k maturitě. Zajímavé, že ani jeden po tom druhém nevyjel. Olinka.

„Ahoj, ani ne, právě jsem našprtal skripta na zkoušku a trochu jsem se zamyslel.“

„Nechtěl by sis odpoledne vyjít k vodě? Mohli bychom se tam učit spolu a sem tam se schladit,“ nadhodí. Také chodí na vysokou, ale jiný obor.

„Vlastně, proč ne,“ odpovím po krátkém zaváhání, „v kolik a kde?“

„V jednu u jezera u toho vzrostlého platanu, platí? Vím o jednom tajném zákoutí.“

„Domluveno.“

Jedna je za necelou hodinu, tak mažu domů, rychle do sede něco hodím, do baťůžku poznámky z přednášek, deku, osušku, plavky, opalovák, pití a nějakou tu sušenku. Do nerezové placatice ulévám asi dvě deci ledové slivovice z lednice. A je čas vyrazit. Sakra, ještě prádlo z pračky. Máme ji v kombinaci se sušičkou, tak je vše suché. V rychlosti natahuji prostěradlo na svou postel. Je froté, tak ho nemusím žehlit. Naštěstí. Mažu na sraz.

Sražíme se téměř na čas, kousek obcházíme jezírko, protáhneme se neproniknutelnými vrbičkami a uhnizďujeme se v malém zákoutí, na travnatém břehu, kde si rozkládáme deky a osušky. Obklopují nás trsy vrb, které rostou přímo ze země, zasahují až do vody a dopřávají nám dokonalé soukromí. Je to tady jako v romantickém filmu. Místo tak pro tři čtyři lidi, hustá, nízká tráva, která přechází asi v metrovou písčitou pláž a pozvolný vstup do vody. Bezvětří, obloha modrá bez obláčků, zkrátka Jugoška, jak říkávali naši. Do plavek se převlékáme zády k sobě, abychom si dopřáli trochu soukromí. Já mám plavky ve tvaru hodně vystřižených slipů, takže zakrývají jen to nezbytné. Olinka má dvoudílné plavky hodně miniaturní a dolní díl spíše tanga. Prdelku má skvěle tvarovanou, ale kdyby byla klučičí, líbila by se mi víc. Dáme hlt slivovičky a hurá do vody. Je docela horko a voda je velmi příjemná.

Vylézáme na břeh, otíráme si pouze obličeje a jinak si necháváme kapky osušit sluníčkem. Vytahuji opět plácačku a oba si trochu cucneme slivovice. Je od strejdy z Moravy a má více než padesát tři procent. Leze hodně do hlavy. Navíc v takovémto vedru. Najdu opalovací krém a nabízím Olince, že jí namažu záda. Neprotestuje, lehá si na břicho a rozepíná vrchní díl plavek. Bez problémů jí namažu záda, ramena, pěknou prdelku, stehna a lýtka. Asi jako bych natíral prasátko určené na grilovačku. Maso jako maso.

Prohazujeme si role a Olinka maže mě. Dává si hodně záležet, plavky mi vzadu stahuje mezi půlky, ty mi pak pěkně promazává, zajíždí mi na stehnech hodně k rozkroku a jakoby mimochodem se mi otírá o výbavičku.

„Nechceš namazat i ze předu, když mám ty ruce od krému?“ ptá se naoko bezelstně.

„Proč ne,“ odpovídám stejně i já bezelstně.

Začíná na ramenou, pak na prsou, viditelně se zdržuje na bradavkách, které mi palci masíruje až příliš podezřele dlouho, následuje níže, zajíždí rukou i pod gumu plavek a na stehnech si zase dává záležet, aby šla hodně do rozkroku a těch, rádoby „nechtěných doteků“ je mnoho.

Lehá si vedle mě na levý bok, pravou ruku mi pokládá přes plavky na moje nářadíčko. Promne a prohmatává mi vše, co je pod plavkami. Nos mi zasune do mého pravého ucha a zafuní.

Celé mé tělo se zatne a otřepu se…