- Alianor
„Charlie, spěchej, nebo to nestihneme!“ ječel jsem už asi popáté hystericky na kamaráda, který se loudal. Chystali jsme se na vánoční večírek firmy, do které jsme s Charliem nastoupili sotva před pár týdny.
„Však se nic neděje, když přijdeme později!“ zavrněl a upravoval si dál v klidu kravatu. Zuřil jsem, nechci přijít pozdě.
Chci vidět nejvyššího šéfa na živo. Ano, možná se to zdá nepochopitelné, ale ve firmě s tisíci zaměstnanci malé myši jako my nemají šanci se dostat do kontaktu s nejvyšším, který má i tak starostí dost než se nechat očumovat svými nově nastoupenými zaměstnanci. Petra, která s námi pracuje, mi řekla, že na každém večírku se zdrží jen nezbytně dlouhou dobu a pak okamžitě odjíždí. Chci ho vidět a s Charlieho loudáním ho nejspíš prošvihneme.
Samozřejmě vím, jak vypadá, je ho plno v televizi, v novinách a hlavně v bulváru. Není se co divit, je to jeden z nejbohatších lidí ve Státech, a tak jsou mu paparazzi neustále za prdelí. On si ale své soukromí žárlivě střeží, a tak se ven dostanou jen spekulace, kolikrát dost přitažené za vlasy. Kromě toho, že je vlivný a bohatý, je taky neuvěřitelně sexy. Neznám ženskou, která by nelapala po dechu, jen když vidí jeho fotku. On se ale z pochopitelných důvodů jakémukoliv vztahu vyhýbá. Nejen, že je to workoholik a neměl by na nějaký vztah čas, ale má chorobný strach ze zlatokopek. Tohle sám řekl při nějaké slabé chvilce do časopisu People. Věřil bych tomu a on to nikdy nepopřel.
Konečně jsme vpluli do sálu. Náš big boss zrovna stál na stupínku a přál svým zaměstnancům veselé Vánoce a hodně štěstí do nového roku. Jeden jediný reflektor svítil na jeho osobu, jinak byla všude tma. Za to jsem byl velmi vděčný, protože jsem nemusel nikomu vysvětlovat, proč jsem zblednul a proč se třesu. Nevím, co bych jim měl vykládat, sám nevím, co se mi to stalo, ale stačil jen jeden pohled na něj a hlavně slyšet jeho hlas, který se přelíval místností jako med na chlebu. Všechny buňky mého těla byly v pozoru a v podbřišku se mi usadilo hejno motýlů. A to způsobil jen a jen ten člověk, který stál na podiu a promlouval ke společnosti hlubokým barytonem. Přece ho znám! Z novin i z televize. Jistě, vždycky se mi líbil, jak by taky ne, v časopise People byl nominován v anketě Nejvíce sexy muž v USA za rok 2019. Ale vidět jej naživo, poslouchat jeho hlas… Byl jen pár metrů ode mě. Ani jsem si neuvědomil, ale stál jsem téměř pod pódiem a vůbec jsem si neuvědomil, jak jsem se tam dostal. Jeho hlas i vzhled mě lákal jako zpěv sirén a já toužil, aby na mě aspoň pohlédl, alespoň jednou jedinkrát si mě všiml a upřel své úžasné oči na mou maličkost. Kdyby mě třeba jen pozdravil, věnoval mi 10 sekund svého drahého času. Asi bych se propadl do ráje…
Bože, blázním… musím se vzpamatovat, už nejsem čtrnáctiletý fracek, kterému se postaví každým pohledem na pěknou chlapskou prdelku. A taky nejsem už dávno naivní. Vím, že pohádka o Popelce je jen a pouze pohádka. Tohle se v životě nestává a tenhle člověk, který je nejen velmi bohatý a sexy, ale i vlivný a velmi uzavřený, ten, jestli kolem mě projde, tak pro něj budu jen a pouze vzduch, který rozvíří a otře se o mě. Bodlo mě u srdce. Je mi dvacet pět let a chovám se jak fanynka Justina Biebera na koncertě. Jen tady vzdychám a soužím se, že si mě můj idol ani nevšimne. Opravdu bych se měl vzpamatovat.
V tom se vedle mě objevil i Charlie a podával mi sklenici šampaňského. Poděkoval jsem a své oči opět upřel na postavu stojící pár metrů přede mnou. Podívat se přece můžu, to mi nikdo zakázat nemůže. V té chvíli se ovšem ozval potlesk a pan Ackerman scházel z pódia. Prošel těsně kolem mé nicotné maličkosti a mě ovanul jeho parfém. Nebyl příliš ostrý, ba naopak byl krásně opojný a mně se z té vůně zatočila hlava. Možná to bylo tím, že v místnosti nebyl vzduch, možná tím, že jsem nestihl povečeřet a vypil svou sklenici šampaňského na lačno, ale udělalo se mi černo před očima, upustil jsem prázdnou sklenici a přitažlivost zemská dělala svou práci velmi přesvědčivě. Poslední, co si pamatuji, bylo, že na zem jsem nedopadl.
Probudily mě rány a křik. V první chvíli jsem nechápal, kde jsem a proč jsem se vzbudil v cizí posteli a v neznámém pokoji. Chvíli jsem byl zmatený a vzhledem k tomu, že mi třeštila hlava a zmatek v hlavě neodcházel, nedokázal jsem čistě uvažovat, proč někdo ve vedlejším pokoji tak křičí a proč je tam takový rámus. Pomalu mi začaly docházet poslední chvíle, kdy jsem stál v sále, jak kolem mě prošel můj šéf a já z jeho blízkosti omdlel a seknul sebou jak hruška. Tedy nesekl, poslední, co vím, že mě zachytily dvě paže a obklopila mě úžasná vůně. To ale teď není důležité! Potřebuji vědět, kde to jsem a co se, sakra, vedle děje.
„Jdi do prdele, Tibery, nikdy ti neřeknu, kde Hannah je, pochop to, můžeš do mě bušit, jak dlouho chceš,“ slyšel jsem jízlivý a nekompromisní hlas mého šéfa, který ale zdaleka nebyl tak jiskřivý, jako když mluvil na pódiu. Uslyšel jsem další rány a bolestné zasténání. Jeho zasténání. Konečně mi docvakla jeho slova i to, co se nejspíš vedle v pokoji děje. Někdo ho mlátí.
I přes tepající hlavu jsem vyskočil na nohy, během pár sekund jsem se zorientoval na chodbě a úplně bezhlavě vlítl do pokoje, ze kterého jsem slyšel rány.
Vytřeštil jsem oči na ten výjev. Dvě gorily, snad o hlavu vyšší než Ackerman, ho držely a nějaký blonďák, kterého jsem identifikoval jako šéfa konkurenční firmy v Německu, do něj bušil hlava nehlava.
Ani jsem netušil, že někdy použiji svou zkušenost s krav magou, kterou jsem dělal jen, abych se udržel ve formě, a nepočítal tak nějak s tím, že ji někdy použiju. Ale teď má hlava přepnula tělo na mód zabijáka. Totálně se mi setmělo a po chvíli už leželi všichni tři na zemi a sténali, nemohouce se pohnout. Všem jsem jim strhl z krků kravaty, nemaje po ruce jiný nástroj ke znehybnění, a svázal je jimi.
Vyčerpaně jsem si sedl ke zdi a mé oči zabloudily ke sténajícímu šéfovi. Úplně jsem na něj v tu chvíli zapomněl. Seděl na pohovce, crčela mu krev z nosu a upřeně mě pozoroval.
„Jste v pořádku?“ přišel jsem k němu a položil tuto dosti nesmyslnou otázku. Samozřejmě, že není! Modřina na obličeji, zlomený nos a roztržené obočí byly viditelné. Podle toho, co jsem však viděl, jak do něj bušili, musel mít z vnitřností fašírku.
„Jo, jsem,“ hlesl a odplivl chomáč krve.
„Jdu pro ochranku,“ rozhodl jsem se. Jeho lidé určitě budou vědět, co dál, a zcela jistě budou mít kontakt na nějakého doktora. Určitě má soukromého.
„Diskrétně, Danielsone, prosím!“ upřeně se na mě podíval.
„Jistě!“
„Hledej Zachariase a jeho lidi, ostatní nepatří k nám a nic z toho, cos viděl, se nesmí dostat ven, rozumíš!“
„Ano, pane, jistě,“ zopakoval jsem, ačkoliv nechápu, proč toho hajzla neudá. Ovšem to není moje věc a vůbec se do těchto neprůhledných machinací nechci zaplést.
Ochranka rychle odtáhla útočníky, nechci ani vědět, kam a co tam s nimi udělají. Ackermanova ochranka nevypadala jako banda pohodových týpků, kteří by pozvali borce, kteří napadli jejich šéfa, někde na kafe. Stál jsem tam a nevěděl, co dělat. Jeden z ochranky zavolal doktora, takže o šéfa bude postaráno, a já bych se tím pádem mohl zdejchnout.
„Tak snad abych šel…,“ šeptl jsem a doufal, že si mě nikdo nebude všímat a já se budu moci nepozorovaně vytratit. Naposledy jsem hodil okem po Ackermanovi a viděl, jak neuvěřitelně rychle cosi píše na telefonu, na který mu kapala krev z obočí, ale on tuhle maličkost evidentně ignoroval.
V tu chvíli zvedl zrak a propíchl mě pohledem.
„Moment – nikam nechoď, potřebuji si s tebou promluvit!“
„Nemohli bychom to nechat na zítra? Jsem docela unavený, rád bych šel domů a vyspal se.“
„Ne, zůstaneš tady, jestli jsi unavený, přespíš tady, ale první s tebou potřebuji mluvit,“ řekl nekompromisně, dal si nohu přes nohu a upil už nejspíš ledového čaje s takovou nonšalancí, že jsem začal pochybovat, že by do něj před půlhodinou bušily neurvalé gorily.
Elegantní v každé situaci, velmi dobrý herec a manipulátor, přestože teď nejspíš chcípá bolestí. Zarazil jsem se a zastavil mezi dveřmi. Nebyl jsem schopný mu odporovat, ačkoliv se mi vůbec nechtělo zůstávat v jeho přítomnosti. Kdo ví, do čeho jsem se tímto namočil a co se mnou hodlá udělat. Nejspíš by mi nijak neublížil, mám bujnou fantazii, ale podle všeho, tohle není situace, se kterou by se chtěl chlubit na veřejnosti, a tak i mě bude muset nějak umlčet. Slíbím mu všechno! Budu mlčet jako hrob!
„Co všechno jsi slyšel?“ promluvil do ticha.
„No… nic moc, jen něco o nějaké Hannah, že mu nesdělíte, kde se schovává,“ skoro jsem šeptal, jeho zkoumavý pohled mě ničil a zároveň jsem ho shledával neuvěřitelně sexy i s tou jeho zkrvavenou tváří.
„Fajn, podívej, má se to tak, že Hannah byla jeho nejlepší vědkyně a on ji nasral tak, že přeběhla k nám – jednoduché – chce ji zpátky, ona se ho bojí, a nakonec já se jí také nemíním vzdát, tudíž ji chráním!“ řekl tak jistě, že jsem mu málem uvěřil.
„Takhle? Svým tělem?“
To se mi nezdá, stejně mi nejspíš neřekl všechno, ale mně je to jedno, pro tuto chvíli se s touto verzí smířím.
Přikývl jsem a na jeho pokyn si sedl. Poté si mě přestal všímat a dál se věnoval svému telefonu.
„Zavolej svému kamarádovi,“ řekl, aniž by spustil oči z displeje.
Dobrý bože – Charlie! Nejspíš musí být starostí bez sebe. Rychle jsem vytáhl telefon, na kterém jsem si vypnul zvonění před vchodem na večírek.
No jistě – dvanáct nepřijatých hovorů – všechny od něj.
„Nic mu neříkej, jen se vymluv, že už se dneska na večírku neukážeš a vlastně ani doma,“ opět jeho hlas zněl tak, že mu nešlo odporovat, ačkoliv jsem se pokusil: „Ale…“
„Žádné ale, prostě si něco vymysli, inteligentní jsi na to dost!“
Jeho slova, ač vyřčená docela výhružně a panovačně, mě zahřála a já se na něj opět podíval očima zamilovaného puberťáka. Je úžasný, i když je zkrvavený, zbitý, protivný a panovačný.
V tom do pokoje vešel elegantní chlapík s nenápadnou brašnou, kterého jsem identifikoval jako doktora Pixise. Znám ho. Jednou, před pár dny se se mnou dal do řeči, když potřeboval najít kuchyňku. Tenkrát jsem si myslel, že je to právník.
„Pane Danielsone, počkejte na mě ve vedlejším pokoji, kde jste odpočíval, chci, aby se doktor podíval i na vás!“ poprosil sice, ale tónem, kterému se neodporuje. Kromě toho mě zarazilo, jak přeskakuje z tykání na vykání.
‚Proč jako?‘ pomyslel jsem si, v tu chvíli jsem si ovšem uvědomil, že ta v celku nerovná rvačka se ani u mě neobešla bez následků. Až v mém staronovém útočišti vedlejšího pokoje, když mi klesl adrenalin na nulu, jsem si uvědomil, že mě pekelně bolí žebra a ruka.
Doktor Pixis mě pořádně prohmatal, očistil par ran, narval do mě prášek proti bolesti a naznačil, že tahle postel je tu pro mě do rána, protože si to pan Ackerman přeje.
Jo – pan Ackerman se asi potřebuje ujistit, abych nikde nemluvil, ale byl jsem s tím smířený, tudíž jsem se zahrabal do voňavých peřin a okamžitě usnul.
O ranní budíček se postaral jeden ze sluhů, kterého si matně pamatuji ze včerejška. V salonku mě čekala vydatná snídaně, ale byl jsem tam sám.
„Kde je pan Ackerman?“ zeptal jsem se.
„Už je v práci, až posnídáte, je vám k dispozici řidič, který vás doveze na firmu. Poté by s vámi pan Ackerman chtěl mluvit, proto vás poprosím, až dorazíte, on vás již bude očekávat ve své kanceláři,“ promluvil škrobeně sluha.
Rychle jsem do sebe naházel jídlo, protože jsem věděl, že se musím ještě stavit domu se převléct. Moje sako bylo od krve a roztrhané, v tom nemůžu přijít do práce a ještě se postavit před něj. Už teď se mi z té schůzky třepaly nohy. Nemám z něj strach, to ne. Včera jsem přece nic neprovedl, ba naopak, nejspíš jsem mu zachránil fasádu – minimálně. Spíš mě přivádí do rozpaků jen jeho blízkost.
Po rychlé sprše jsem se nasoukal do čistého obleku a ani jsem se nenadál a stál jsem před mahagonovými dveřmi jeho luxusního kanclu.
Byl jsem nervózní jak před státnicemi. Ne, to není přesné, mám pocit, že mě zachvátila panika. Rozklepaly se mi ruce i nohy a srdce chvíli bilo zběsile a z toho se najednou zastavilo a pro jistotu začalo protestovat. Pot ze mě lil, přestože jsem věděl, že v celém objektu je udržovaná standardní teplota dvacet dva stupňů.
‚Dýchej, Kite, dýchej, nic se neděje! Nic jsi neprovedl a ten, co tam sedí, je jen obyčejný chlap z masa a kostí, všechno bude v klidu!‘ ujišťoval jsem se v duchu a třesoucím se ukazováčkem zaklepal.
„Vstupte!“ jen jeho tlumený hlas přes dveře ve mně vyvolal třas.
„Dobrý den,“ šeptl jsem.
„Zdravím, pane Danielsone, posaďte se,“ zvedl se od stolu a pokynul mi na jedno křeslo.
Vážně jsem se snažil být nenucený, ale pravda je, že jsem se do koženého křesla svalil jak pytel hrušek.
„Pane Danielsone,“ zadíval se na mě, jako by mi chtěl nahlédnout na dno duše. Otřásl jsem, protože ve mně vyvolával pocit, že před ním snad sedím úplně nahý. Ošil jsem se, když jsem viděl jeho oči, jak upřeně sledují celou mou osobu.
„Chtěl bych vám poděkovat za včerejší brilantní zásah,“ řekl ledovým, neosobním hlasem, jako by mluvil o akciích společnosti. Nevěřil jsem mu to a popravdě, ani jsem o jeho díky nestál. Jen jsem chtěl být co nejdříve pryč z jeho kanceláře a hlavně z jeho blízkosti. Paradoxně! Včera bych dal nevím co, aby se na mě aspoň podíval, a dnes? Vážně bych teď nejraději vzal do zaječích. Přesto jsem přikývl a zamrmlal, že není zač.
„Měl bych na vás pár otázek,“ zase ten zkoumavý pohled.
„Ptejte se…,“ tentokrát i já jsem vyhledal jeho oči a viděl, jak se v nich zalesklo.
„Rád bych věděl, jaký máte vztah s rodiči.“
„Prosím?“ vykulil jsem oči a ústa nechal nejspíš na pár chvil otevřené.
„Jaký máte vztah k rodičům, bydlíte spolu? Pakliže ne, navštěvujete se často? Lpí na vás vaše matka, nebo vy lpíte na ní? Máte sourozence? A jaký máte vztah k nim?“
Proč se mě na tohle všechno ptá? Co je mu do toho? Nechápal jsem, ale přesto jsem začal pokorně vyprávět.
„Mí rodiče se již před léty odstěhovali do Austrálie, vztah máme fajn, jednou za čas si zavoláme, ale oni nenavštěvují mě a já ještě neměl tu čest navštívit je. Takže ho mohu popsat jako poměrně uspokojivý, i když docela chladný, je to dostačující odpověď?“ ukončil jsem jízlivěji, než jsem zamýšlel.
Začínám mít trochu nervy. On však dělal, že si mého tónu vůbec nevšiml, a pokračoval ve výslechu: „A sourozenci?“
„Nevlastní sestra studuje v Anglii, nestýkáme se,“ nebudu mu vysvětlovat, že Michelle je otravná štěnice, tohle fakt vědět nemusí.
„A co přátelé? Kolik máte přátel?“ jeho hlas, který byl pořád ve stejné tónině, mě začal iritovat. Ne, to nebyl hlas! To byly ty otázky.
„A co je vám po tom!“ vyjel jsem po něm. Jediné gesto bylo, že pozvednul obočí a stejně klidným hlasem pokračoval:
„Jen mě to zajímá, chci vědět o svých zaměstnancích hodně věcí…“
„Ale tohle už je příliš soukromé, nemyslíte?“
„Dobře, omlouvám se, tohle můžeme probrat později. Jiná otázka, která mě pálí – kde jste se naučil to bojové umění nebo sebeobranu, kterým jste zneškodnil ty parchanty?“
„Krav maga? To jsem dělal jen na údržbu těla, nebaví mě prosté a tupé posilování a tohle utuží všechny svaly…,“ odmlčel jsem a trochu se pousmál, když jsem viděl, že to moc nepobírá. Možná mi nevěřil. Jo – je chytrý a taky nesežere všechno, ale tohle? Proč ne? Přece mu nebudu vykládat, že můj otec mě od malička připravoval na dráhu zabijáka ve službách tajné policie. Mně to trvalo pár let, než mi to došlo, a poslal jsem ho s jeho tajným snem do hajzlu a začal studovat ekonomiku. Fotřík tenkrát málem vylítl z kůže a vyhodil mě z baráku.
„Chtěl bych je vidět…,“ zamumlal tak, že jsem pochyboval, jestli jsem se nepřeslechl.
Vážně chce vidět moje svaly? A to jako proč? Myslel jsem, že by dal spíš přednost pěknému poprsí, ale možná mé uši opravdu potřebují profouknout.
Překvapeně jsem zamrkal, ale on se dál tvářil nezúčastněně, a tím mě přesvědčil, že si nejspíš něco namlouvám.
Další jeho otázka byla pro mě opět šok.
„A umíte vařit, pane Danielsone? Umíte vyžehlit košili?“ naklonil trochu hlavu na stranu a v tu chvíli vypadal jako neviňátko. Skoro by mě přesvědčil, nebýt té nesmyslné otázky.
„Co prosím?“ dokáže mě totálně vykolejit.
„Vařit umíte?“ klidně zopakoval otázku.
„Slyšel jsem, jen nechápu, k čemu vám tato informace bude? Dělám snad konkurz na hospodyni? To jste ale na špatné adrese!“
Nadechl se a vydechl.
„Tak umíte?“ totálně mé argumenty ignoroval a jel si pořád ve svém.
„Jo, asi trochu, něco… Ale co je vám po tom?“ začínal jsem zuřit, vytáčel mě jeho klid a ignorace.
„Fajn! Jen ještě jedna otázka. Máte přítelkyni?“ Při této otázce se napjal a neznatelně přimhouřil oči.
Já ale taky…
Na malou sekundu jsme se na sebe dívali jako dvě šelmy, než jsem vybuchl.
„Nemyslíte, že tohle už je přes čáru, tohle je pouze má soukromá věc a vám do toho nic není! Můj případný partner mě nebude nikterak omezovat ve vykonávání mých povinností zde ve firmě, takže tato informace není pro vás relevantní!“ byl jsem rudý zlostí. A zmatený. Proč se mě na takové věci ptá, na co mu tyhle informace budou? Nikdo přece netvrdí, že lidé pracující v jeho firmě musí být sólo. Vůbec jsem nechápal, kam míří, a poslední jeho otázka mě úplně dorazila.
„Jste gay?“
Tak tohle byla poslední kapka, viděl jsem červeně! Neskutečně mě tímto sral, ale uvědomil jsem si, že nejvíc nazlobený jsem sám na sebe, že mě dokáže takto vytočit. Vytáčel mě, jen tam tak seděl, nehnul ani brvou, stále stejná stoická maska na tváři a čekal na mou odpověď. Měl jsem šílenou chuť mu tu kamennou tvář nějak poupravit. Vážně jsem se držel, abych mu jednu nevlepil, jen proto, aby se výraz jeho tváře aspoň na chvíli změnil. Proč mě to tak rozhodilo, proč on mě tak dráždí? Moje povaha byla vždycky klidná, ve spoustě věcí jsem byl nad věcí a teď mě popudí jen pár nesmyslných otázek, ač silně soukromého rázu. Nepoznávám se a měl bych se uklidnit, ale nejde to. Ta jeho tvář působící jako namalovaná maska na mě působí jako na býka červená zástava.
„Myslím, že tyto informace nejsem povinen vám podávat, a teď jestli mě omluvíte, čeká mě hodně práce – na shledanou,“ křápnul jsem dveřmi, až jsem měl na chvíli strach, že vyletěly z pantů. Celý červený zlobou jsem skoro utíkal o tři patra níž do mé skromné kanceláře.
Ještě dlouho jsem seděl a zíral na neotevřený notebook a vstřebával svou nepřiměřenou reakci. Působí na mě více, než jsem si byl schopen připustit. To není dobré! Po půl hodině uklidňování a druhé kávě jsem se zklidnil natolik, že jsem byl schopen i jasně přemýšlet.
Vždyť je to jedno. On je šéf a já jsem jenom malá myška. Kolikrát se s ním potkám? Minimálně. Myslím, že on už teď na mě zapomněl. Jsem tu jen malý pán, on se víc o mě zajímat nebude, tím jsem si jistý.
Kdybych jen tušil, jak moc jsem se mýlil.
Po celý zbytek dne se nic nestalo, ačkoliv jsem čekal, že ještě nějaké vyústění situace možná přijde. Při odchodu domů jsem si byl jistý, že pro něj jsem už ukončená kapitola. Překvapovalo mě však, že vztek na něj mě stále ještě plně neopustil. Pořád jsem na ten rozhovor myslel, naštvaný, ale začala u mě převládat zvědavost, kam tím mířil, proč se mě na tohle všechno ptal, čeho chtěl těmito otázkami docílit. Ač jsem probíral všechny možnosti, napadla mě jen jediná. Chtěl si mě jistit. Potřeboval vědět, jestli mám nějaké blízké lidi, na kterých mi záleží, aby mě případně mohl vydírat, kdybych se rozhodl o situaci, která se stala na večírku, promluvit s novináři. Jenže – on tohle vůbec nezmínil, ani slovem. Jako by se to vůbec nestalo. A další otázka? Co má s tímhle vším společného to, jestli umím vařit a žehlit?
Jsem z toho všeho blázen, a jestli na to nepřestanu myslet, tak mě z toho brzy jebne.
Musím se smířit s tím, že je arogantní parchant bez kousku empatie. Přesto ale tak atraktivní. Nenávidím ho, nenávidím jeho hezkou ledovou tvář. Počkat? On včera dostal nakládačku jako prase a dnes působil jak vystřižený ze žurnálu. Musel na sobě mít tuny make-upu, aby zakryl modřiny, které mu Silverovy gorily uštědřily.
Po rychlé sprše jsem se vyvalil do oblíbeného ušáku s tím, že budu jen relaxovat, číst, válet se a cpát se brambůrkami. Relax se nekonal a kniha skončila v mé ruce pouze rozevřená a s tupým výrazem jsem hleděl na písmena, která jsem nevnímal. Taky aby jo, když jsem měl stále plnou hlavu jeho! Nechci už na něj myslet, ale myšlenky na náš rozhovor se stále úpěnlivě vracely, a nejen na rozhovor. Jeho ledové oči, které metaly blesky i přes to, že on sám působil klidně a nezúčastněně, mi neustále okupovaly mysl a do toho se po chvíli ještě přidala fantazie. Jeho bělostné tělo, které ukrývá pod perfektně padnoucím oblekem, pevný zadeček, který se rýsuje pod kalhotami i ta vystouplá tepající krční žíla, kterou nechal zdobit svůj bledý krk při vyslovení jedné z jeho otázek. To jediné ho prozradilo, že i on má nějaké emoce. Kteráže to byla otázka? Jestli mám holku? Jo! A pak? Jestli jsem gay?! To vystoupla ještě více. Jak to, že si to uvědomuji až teď? Znamená to snad…
Že on je taky?
Ale ne, co si to tady nalhávám. Palcové titulky v novinách, které sice moc nečtu, ale přesto se o tom neustále špitá ve firmě, takže se drbům stejně nevyhnu, ukazují, že ženské jsou jeho priorita. Ach jo!
Proč tady ale vlastně vzdychám? To mě vážně opustil zdravý rozum. Je úplně jedno, do koho strká můj šéf svůj penis, protože i kdybych si to stokrát přál, jemu už s největší pravděpodobností nebudu stát ani za pohled. A je mi to jedno!
Mělo by mi to být jedno, je to magor a egoista, jeho povýšenost mě provokuje k tomu, abych ho nesnášel. Nesnáším ho!
Zadíval jsem se znovu do knihy, ale místo písmen se mi objevil obraz úžasně vypadajícího mladého muže, který sebevědomě sedí ve svém na míru šitém obleku a propaluje mě jiskřícím inteligentním pohledem. Nemohu si pomoci – celá jeho osobnost mě fascinuje i s tím jeho povýšeneckým pohledem.
„Do prdele,“ zíral jsem na svůj stojící penis a nadával jako špaček.
Nesnáším ho! Vážně!
Druhý den jsem přišel s téměř dobrou náladou, pískaje si. Vzhledem k tomu, že jsem přišel o půl hodiny dříve, věděl jsem, že jsem tu téměř sám a mohu si v klidu dovolit posnídat. Doma tradičně nemám ani skývu chleba, tudíž se tradičně stravuji bohatou nabídkou místního bufetu pro zaměstnance. Pro kafe jsem si zaběhl do kuchyňky pro manažery, protože je nesrovnatelně lepší než ta sračka, co prodávají v bufiku.
Vím, že tu nikoho nepotkám, protože honora tohohle podniku nepřichází nikdy před devátou a je teprve půl osmé. Kromě toho nám to nikdo nezakázal. Kuchyňka je pro všechny, i když nikdo z malých úředníků tuhle nenavštěvuje, protože mají svou v nižších patrech.
Úplně nevzrušeně jsem seděl na malé kuchyňské lince, houpal nohama a sledoval kapky kávy, jak skapávají do hrníčku, a ani jsem si nevšiml, že v místnosti nejsem sám.
„Dobré ráno, pane Danielsone!“
Okamžitě se mi zježily všechny chlupy na těle a ledový baryton mi přivodil husí kůži. I když jsem byl k přicházející osobě zády, přesně jsem věděl, že tohle ráno bude všechno jiné, jen ne dobré. Okamžitě jsem seskočil z linky, jako by mě popálila, a otočil se k němu. Málem jsem se přerazil, když jsem ho spatřil přímo před sebou. Chřípí se mi rozechvělo, když mně nos pohladil jeho parfém. Stál ode mě pouhé centimetry, a i když byl vůči mně o pár centimetrů menší a musel mírně naklonit hlavu, aby mě mohl propálit pohledem, přesto jsem si před ním připadal jak trpaslík, malinký – a kdyby to šlo, nejraději bych se úplně vypařil.
„Dobrý den,“ vyjekl jsem a krev se v mých žilách zastavila spolu s mým srdcem.
Nastalo tíživé ticho, o kterém jsem měl dojem, že trvalo celé minuty, a on jen celou tu dobu zíral do mých očí.
„Vaše káva…,“ přerušil ticho a jeho oči mě konečně opustily ze zajetí.
„Jo, pardon,“ až příliš zbrkle jsem se vrhnul po hrníčku, až jsem jej málem vylil. Za to jsem byl odměněn jeho úšklebkem.
Chtěl jsem rychle zmizet z kuchyně a hlavně z jeho přítomnosti, zastavila mě však jeho žádost: „Uděláte mi také?“
Naklonil hlavu a znovu jsem viděl v jeho tváři se mihnout výraz malého nevinného kluka. Jak to, sakra, dělá? Tímhle by překecal i mrtvého vstát z rakve. Jen by mě zajímalo, jestli si tohle uvědomuje. Nepochybuji však, že moc dobře ovládá své emoce a tohle je jen jeho hra. A myslím, že se velmi dobře baví – na můj účet. Mně ale nezbývá nic jiného než přikývnout a to kafe mu udělat. Proč bych ze sebe měl dělat anarchistu? Udělám mu kávu a zmizím. Doufám, že ho následující týden nikde nepotkám.
„Jste tu brzo,“ začal jsem hovor, aby nebylo tíživé dusné ticho, které jsem cítil.
On naopak vypadal uvolněně, a když si bral hrníček s kávou, obrátil se na mě.
„Naopak, to vy jste zde brzy, já chodím do práce už před sedmou. A propos, včera jsme nedokončili náš rozhovor. Pořád ještě neznám odpověď na jednu otázku, kterou jsem vám nestihl položit, jelikož se vám snad udělalo nevolno,“ odmlčel se na chvíli, jako by čekal na odpověď, „neznám důvod vašeho včerejšího útěku, ale dnes už je vám nejspíš dobře.“
Opřel se nonšalantně o linku, opatrně upil kávy a zase si ty jeho mandlové oči našly ty mé a zabodly se do nich jako jehly.
Strnul jsem na místě, jako by mě těma očima přišpendlil.
Jak to sakra dělá, že při každé příležitosti působí tak nenuceně, a přitom si mě dokonale omotává kolem prstu. Měl bych se sbalit a vystřelit z kuchyně jak namydlený blesk, ale jeho pohled a má hloupá zvědavost dovědět se, co to všechno má znamenat, mě donutila zůstat stát na místě a vyslechnout si, co ještě dalšího tak nutně musí vědět.
„Umíš střílet?“
„Jako ze zbraní?“ podivil jsem se.
„Ano, jako ze zbraní,“ uchechtl se neznatelně, když viděl mou vyděšenou tvář. A jako, co čekal? Včera se mě ptá, jestli umím vařit a žehlit, a dneska? Tak odlišné…
„No ano, umím, proč se mě na toto ptáte?“
„Jen mě to tak zajímá, víš – je zvláštní, že ekonom umí bojové umění, tak mě zajímalo, jestli tenhle nenápadný asistent umí také střílet. Tak si říkám, že je ho za laptop možná škoda!“
„To jako mluvíte o mně?“ vypustil jsem z pusy úplnou kravinu, ovšem tuhle skutečnost jsem si uvědomil dost pozdě. Za tuhle chybu jsem byl odměněn dost pohrdavým úšklebkem.
„Samozřejmě, že mluvím o tobě!“ odfrkl. „Vezmi si svoje kafe a pojď se mnou ke mně do kanclu. Měl bych pro tebe jeden návrh.“
Sebral svůj hrnek a odcházel. Neohlížel se a pravděpodobně nepochyboval o tom, že za ním cupitám jako pejsek.
Jasně, že jsem šel, i když mi racionální uvažování varovalo, ať zdrhám, než mě uvrtá do něčeho, o co nestojím. A to, že má dobré přesvědčovací schopnosti, to jsem věděl moc dobře.
„Sedni si!“
Lapl jsem si do křesla a připadal si jako pes.
„Jak jsem říkal, mám pro tebe jeden návrh, byl bych velmi rád, kdybys ho přijal!“ přimhouřil oči.
Přešel jsem to, že mi tyká, už tak bylo zvláštní, jak dlouho se držel na profesionální úrovni a oslovoval mě vykáním.
Cinkl mu mobil. Pravděpodobně upozornění na mail, protože se okamžitě obrátil ke svému laptopu a přestal si mě všímat. Celou věčnost jsem si připadal jako vzduch.
Civěl jsem na něj jako na boha a pozoroval, jak jeho inteligentní oči upírá na cosi na monitoru. Jednou za čas pozvedl černé husté řasy a zadíval se na mě.
Netuším, co si myslel, jeho tvář byla jako obvykle z mramoru, ale pochopil jsem z těchto letmých pohledů, že se v jeho počítači vyskytují nějaká data o mé osobě.
Najednou se zvedl, vzal talířek se dvěma muffiny a položil je přede mě.
„Nasnídej se, já si potřebuji ještě něco zařídit, potom to projednáme.“
Neprotestoval jsem, měl jsem hlad a ty muffiny vypadaly skvostně. Takovéto tedy v bufíku neprodávali.
Chuť byla zvláštní, nikdy jsem nic takového nejedl a bylo to… výborné.
„Chutná?“ zeptal se do ticha, aniž spustil oči z obrazovky.
Uvědomil jsem si, že jsem nejspíš do toho ticha pomlaskával. V zajetí myšlenek a zkoumáním obsahu jeho snídaně jsem se jaksi zapomněl.
Panebože! To byla jeho snídaně a já jsem mu ji sežral. Hlasitě jsem polknul poslední sousto a hodil po něm ustrašený pohled.
Ale co? Sám mi ji nabídl, takže nemusím mít výčitky.
„Jo, pardon, jestli jsem mlaskal, ale je to vynikající, nikdy jsem nic takového nejedl,“ pochválil jsem mu to.
„Vážně ti to chutnalo?“ zadíval se na mě. „Je to z pohankové mouky.“
Ten dovětek už byl jen tak mimochodem a skoro jsem ho neslyšel. On byl zase plně ponořen do svého zajímavého čtení.
Najednou se postavil a sklapl víko notebooku.
„Dobrá, k věci!“ přešel přímo ke mně. „Omlouvám se, že jsi musel tak dlouho čekat, ale tohle se nedalo odložit. Chci, abys pro mě pracoval!“
„Však vždyť pro vás pracuju!“ byl jsem čím dál tím víc zmatenější. Buď už blázním já, anebo se zbláznil on.
„Pracoval pro mě! Ne pro mou firmu!“
Další ze série
- 2020 – 14. Konec
- 2020 – 13. Prodejný pes
- 2020 – 12. Dobré rady matky
- 2020 – 11. Další odstín temna
- 2020 – 10. Tiberius Silver
- 2020 – 9. Šokující pravda
- 2020 – 8. Nečekaný útok
- 2020 – 7. Zrada zevnitř
- 2020 – 6. Jen chtíč?
- 2020 – 5. Uvědomění
- 2020 – 4. Přiznání
- 2020 – 3. Skryti před světem
- 2020 – 2. Lukrativní nabídka
Autoři povídky
Nenapravitelný romantik a optimista, který svým přístupem k životu sere strašně moc lidí a má z toho škodolibou radost.
Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!
Komentáře
Úředník je frajer, asi to má po papínkovi v krvi. Styl Popelka je jasný, ujíždím se na něj již od dětských let a stále mě to neopustilo. A přechodníky už po roce zápolení zvládám, ale díky
Jak chudá holka ke štěstí přišla.Jak chudej kluk ke štěstí přišel. Přechodník „pískaje si.“Jo jo tak trochu vlastní zkušenost, šampaňské je zrádné, a vidím, že skvěle použitelné v příbězích. Už se těším, jak to 'sekne' s Kieranem.
Cituji zmetek:
děkuji, jsem rád za svou romantickou povahu, a nechce se mi sundávat růžové brýle, se kterými se rád dívám na svět.
Cituji Marko:
Díky Marko, budu se snažit dále nezklamat.Přiznávám, že taky každý večer čekám na novou povídku, protože téměř všechny jsou parádní večerníčky na dobrou noc
Děkuji Tomáši, jsem rád, že se ti libí i romantičtější počiny než je Mazánek. Tahle kniha už je pár týdnů dopsána, takže se teď plně věnuji Mazánkovi, ačkoliv to ještě chvíli bude trvat.
Cituji Isiris:
To nemůžu tak s určitostí tvrdit, ale kdo chce, určitě si tam nějaké znaky najde. Zklamu v tom, že by byl Ackerman typický dominant v oblasti D/s, ale samozřejmě dominantní člověk je. To je cítit už i z první kapitoly.
Děkuji všem za podporu a komentáře.