2020 – 11. Další odstín temna

TIBERIUS

Nikdy v životě nezapomenu na tu bezmoc, když mi to drobné tělíčko umíralo před očima. Měl tak mizivou možnost tuhle bitvu vyhrát, že jsem se s ním už pomalu loučil. Byl napojený na mimotělní oběh, jeho plíce byly v kolapsu a cytokinovou bouři jsem nedokázal nijak zmírnit ani zastavit. Jeho vzbouřená imunita si dělala, co chtěla, a pomalu odrovnávala játra i další orgány. Byly to dlouhé hodiny, kdy jsem seděl u jeho nemocniční postele, abych vystřídal svou ženu, kterou jsem zde také nerad viděl. Hannah jsme odvezli k babičce a vůbec nic tenkrát netušila. Dny jsem pak trávil bezradný v laboratoři a zoufale se snažil najít lék, kterým bych Levimu pomohl. Všechno šlo strašně pomalu a vůbec nic se nedařilo. Nic nefungovalo!

Ale vzdát jsem to nemohl! Neumíral jen Levi, ale další lidé všude po světě. Jenže Levi – byl jako můj syn, kterého jsem nikdy neměl, a tak moc jsem si ho přál. Po narození Hannah jsme se se ženou ještě pokoušeli, ale nepodařilo se. Později už jsem tak zklamaný nebyl, Levi byl u nás vlastně skoro nonstop, protože o mámu přišel a otec na něj neměl tolik času, kolik by potřeboval. Vedení obrovské firmy a další výzkumy ho zaměstnávaly, a když viděl, jak Levi přilnul k mé ženě, pochopil, že takhle je to ideální. Jemu u nás bylo dobře a v mé manželce viděl i svou matku. Dodnes jí říká mami a nijak mu to nevadí. Je to přirozené. Pak když přišel i o otce bylo jasné, že Levi zůstane s námi. I když nebyl geneticky můj, vždycky jsem ho bral jako svého syna a dal jsem mu všechno, co jsem mohl. Domov, lásku, sestru, vzdělání…

Svou holčičku samozřejmě taky zbožňuji, zvlášť když se někdy ve třech letech projevila její láska k číslům a pitvání všeho možného.

Za holčičí blbosti jsem ušetřil hodně peněz…

Zkrátka se potatila a to, že vzhledem je celá matka, to je mi upřímně jedno. Nepotřebuji doma blonďatou Barbie, chtěl jsem lékařku a tou se ona stala. Nesouhlasil jsem sice s odvětvím, které si vybrala, a vím, že do tohohle ji uvrtal sám Levi, ale co jsem mohl dělat. Měl jsem dojem, že je zaškrtím oba dva. Virologie a epidemiologie – dodnes jsem na ně naštvaný, trošku. Pak oba chytré mozečky ještě zdokonalily své vzdělání, Levi je chemik, Hannah je mikrobiolog. Oba jsou šílení a tvrdohlaví. Mám je rád!

Já jim přece nemohu vyčítat, že si vybrali obory, kterými se zabývali jejich otci celý život. V neposlední řadě mi udělali radost i souhlasem k sňatku, do kterého je tlačila moje žena.

To, že jsem se později dozvěděl, že Levi je gay a oba to tak nějak vzdali, mi nevadí. Chápu to. Oba by se v takovémto partnerství jenom trápili.

Jenže pak přišla ta nabídka od Centres for Disease Control a já jsem s tím nesouhlasil. Proč? To přece musí být každému jasné. Už jednou mi děcko umíralo pod rukama a nemínil jsem to zažívat podruhé. Vím, že tenkrát to byla nehoda, která se prostě nestává, ale já jsem si nemohl pomoct. U Leviho – díky jeho špatné imunitě jsem zvlášť chtěl, aby do laboratoře k nebezpečným virům nechodil. Chtěl jsem a celou dobu jsem jej žádal, ať se věnuje pouze vedení a administrativě, nicméně bylo to jako mluvit do skály. A tohle? Tohle byl evidentně zmutovaný virus, který ho před téměř dvaceti lety málem zabil.

Zakázal jsem mu to, ale Levi už je dospělý, má obrovskou firmu a je hlavně tvrdohlavý. Nemohl jsem nic dělat. Když se ale se mnou o tomto pohádala i Hannah, myslel jsem, že je zastřelím oba dva. Hannah stejně jako Levi si dělá, co chce, a tak se sebrala a odletěla za Levim. To, že jsem umíral strachy o jedno dítě, to jsem ještě překousl, ale že se do toho vložila i ona a spřáhla se s tím nevděčníkem, to jsem musel řešit.

Vzteky bez sebe jsem přijel na vánoční večírek a při první možnosti jsem si jej odchytil na chodbě.

Prosil jsem ho a žádal, snad na kolenou, ale s ním to ani nehnulo. Stál si za svým, což jsem čekal. Co jsem ale nečekal, že na večírku nenajdu dceru, abych ji chytil za pačesy a dotáhl domů. Dlouho jsem z Leviho tahal, kde Hannah najdu, až jsme se nakonec pohádali. Štěkali jsme se tak, že jsem to s nervy nevydržel. On taky ne a jednu mi napálil. V tu chvíli už u toho byli i mí bodyguardi. Byl jsem vzteky bez sebe a nemyslel jsem, úplně se mi zatmělo a snažil jsem se informaci, kde Hannah schovává, vymlátit. Byl v tom vztek, zlost, beznaděj a strašný strach, co všechno se může stát, nejen v laboratoři, ale strašila mě i odezva čínské tajné služby. Věděl jsem, že to nenechají jen tak být a budou chtít lidi, kteří vytvářejí vakcínu, nějak zneškodnit. Přehnal jsem to tenkrát, strašně moc, dodnes si vyčítám, že jsem nebyl při smyslech a tolik jsem dobil svoje dítě. Ale strach o Hannah – o oba dva, mi prostě úplně zatemnil mozek.

Samozřejmě, že další kravinu jsem udělal, když jsem za Levim ještě jednou poslal ty idioty. Totálně to zvorali! Co si mysleli, že je Riviho ochranka nechá být? Když ho unesou před očima jeho tělesného strážce? Hloupí – hloupí a bohužel na svou hloupost doplatili životem. Měli si s Levim v klidu povykládat, popřípadě do něj naprat ten neškodný preparát, který mu měl otevřít ústa, pak ho i s Hannah naložit do letadla a dovézt do Frankfurtu. Já už bych si je pohlídal doma.

Zlatá klec, ale bezpečná! Opravdu jsem si myslel, že tyhle dospělé a svéprávné jedince můžu zavřít doma a dát jim domácí vězení? Byl jsem naivní a hloupý, když jsem si myslel, že je takto můžu ochránit před Číňany, kteří by po nich zcela jistě šli. Nic jiného mě ale v zoufalství nenapadlo. Oba si to stejně udělali po svém. Leviho nakonec najatí teroristi z Ruska našli a já nejspíš můžu děkovat jen Kitovi, že Levi žije. Co na tom, že mi dal pěstí, zasloužil jsem si to nejspíš. On zachránil Leviho a dovezl mi ho domů i s Hannah. Teď mě však ještě čeká nelehký úkol, jak Leviho přesvědčit, aby do té laboratoře nelezl. Mohl by své i Hannah výsledky dát někomu z mých vědců…

Ale mám obavy, že až se Levi zmátoří, bude to chtít zkusit sám. Budu ho muset pustit, protože by mi zase utekl někam, kde by mu to umožnili. Takhle si pohlídám a to pořádně. Místo Hannah půjdu do laborky s ním a spolu to zvládneme. Musíme! Lidí nakažených novým SARS je čím dál tím více a já vím, že když jsem to už jednou dokázal, teď s Leviho geniálním mozkem to dokážeme taky.

KIT

Musím říct, že po tomto jeho přiznání jsem byl trochu v šoku. Nalil jsem sobě i Hannah panáka, protože i ona vypadala, že ještě jednu skleničku potřebuje.

„No… tak takhle se ještě táta nikdy nikomu nesvěřil…,“ řekla a vypadala, že je taky trochu v mírném šoku, hned na to se ale rozesmála, „jestli to nebude tím, že v tobě vidí budoucího zetě!“

Uhnula, protože viděla, že ji chci praštit.

„Co to meleš! Dobře víš, že to není pravda!“

„Ale, tak už to přiznej! Mně to říct můžeš! Vidím na tobě, jak ses na něj díval! Záleží ti na něm víc, než jsi ochotný přiznat, tak to první přiznej mně, pak bude pro tebe lehčí to říct jemu. A věř tomu, že tohle budeš muset udělat ty, on ti nikdy neřekne, co k tobě cítí.“

„On ke mně nic necítí, aspoň tedy ne to, o čem se tady bavíme, možná opovržení…,“ sklopil jsem oči.

„Potřebuješ brýle, Kite, i když vlastně v případě Leviho se nedivím. Je pro ostatní nečitelný, ale já v něm čtu jak v otevřené knize. Znám ho celý život a pohledy, které po tobě házel, i když mu bylo zle, tak takhle se díval jen na jednoho člověka…“

„Na tebe?“

„Ale kdepak! To je teď jedno, jde o to, že i on je do tebe blázen, a myslím, že ty jeho lásku nezneužiješ, protože ho máš rád stejně. Měl bys mu to říct!“ naléhala na mě.

„Nevěřím tomu! Pořád se hádáme, nejsme spolu schopni ani v klidu vypít kafe, neshodneme se vůbec v ničem. Myslím, že se na mě takhle dívá jenom proto, že…, ale to je jedno!“

„Vy už jste spolu spali, že jo?“

„Jo,“ sklopil jsem oči.

„No tak vidíš!“

„Jenže on mě bere jen jako předložku před postel, o kterou si otře nohy!“

„To není pravda, takový Rivi není!“

„Vážně? Nebyla jsi u toho, jak mě setřel druhý den,“ posmutněl jsem, když jsem si vzpomněl na to, jak mě tenkrát okamžitě po ránu zchladil.

„Má jen strach, nechce se spálit!“ odvětila.

„Hannah, řekni mi něco o něm, chtěl bych ho pochopit, jaký byl, když byl malý, a proč má strach, já o něm vůbec nic nevím, tedy kromě toho, co jsem se dověděl před pár chvílemi od Tiberia. Je jak tajemný hrad v Karpatech, chci pochopit, proč se tak chová…,“ poprosil jsem ji.

Věděl jsem, že to bude obsáhlé z jejích úst, ale já jsem chtěl o něm vědět úplně všechno. Ona se jen pousmála a začala:

„Když byl Rivi malý, byl takové ošklivé káčátko. Byl trochu při těle, nosil takové veliké výrazné brýle a později rovnátka. Nechával se stříhat na hrnec, což vypadalo otřesně a strašně moc to zvýrazňovalo jeho odstáté uši,“ usmála se.

On má odstáté uši? Toho jsem si nikdy nevšiml!

„Byl to takový ten typický nerd, který úplně vyzývá na to, aby byl šikanovaný. Jenže to si nikdo nedovolil, protože jsem tam vždycky byla já. Jemu bylo ale všechno jedno. To, jak se obléká, jak vypadá a jestli náhodou nemá mastné vlasy. Byl obětí svého studia a bavil se vlastně jenom se mnou a s rodiči. Myslím, že jiné přátele ani nepostrádal. Jako puberťák byl ve spoustě věcí úplně mimo. Byla s ním fakt kolikrát sranda. Ale nikdy nikomu neodmítl pomoc, lidem vypracovával seminární práce a později na výšce i disertačky a diplomky. Vůbec mu nedocházelo, že ho tímto jenom využívají, bylo mu to jedno. On vždycky jen pokrčil rameny, že ho to baví a že to udělá rád. Pak převzal vedení firmy po tátovi, který ji dočasně po smrti Sebastiena vedl. A on jel stále ve stejných kolejích. Nejen v chování, ale i ve vzhledu.

Rivi byl vážně ten nejhodnější člověk, kterého jsem kdy poznala, pro všechny měl úsměv, všem pomáhal, jak jen mohl, zkrátka srdce na dlani, které dával všem, kdo si jen ukázal. A lidé toho využívali a čím víc dával, tím víc brali a drtili jeho srdce a váleli ho ve špíně. On však stále věřil, že je v lidech kousek dobroty a že když se svými zaměstnanci bude vycházet pěkně, vrátí se mu to. První opravdová rána přišla, když se pohádal s mým otcem a ten se svým týmem a se mnou odjeli do Německa. Rivi tenkrát přišel o nejlepší vědce, které měl. Chápu, že to od táty nebylo zrovna fér, ale on ty lidi nepřemlouval, šli s ním sami. Tenkrát se ti dva spolu hádávali často, byli oba tvrdohlaví a ani jeden nechtěl ustoupit ze svých názorů, a celkem se to dalo čekat, že to vygraduje do toho, že se táta trhne. Konečná mezi nimi byl rok 2012, kdy Rivi přijal zakázku od WHO, že bude vytvářet vakcínu proti MERS, který se začal šířit ve světě. Když si to teď tak uvědomuju, ty coronaviry nám byl čert dlužen! Táta byl zásadně proti, sám víš už proč, a tak se pohádali do krve a táta z firmy odešel. To ještě Rivi docela ustál. Zlomil ho však jeho tehdejší přítel a správní rada společnosti, která tenkrát firmu vedla.

Já už jsem v té době ve firmě nebyla, ale byla jsem ta celoživotní vrba a kamarádka, které se svěřil se vším. Hodně toho řekl i tátovi, se kterým už zase v té době byli usmířeni. Nikdy se na sebe nedokázali dlouho hněvat. U něj se svěřoval s přešlapy, co se týče vedení firmy, se mnou probíral stránku citovou. Kdyby tak, jak se mi svěřoval, byl ochotný mě i poslouchat, možná by neskončil tak zlomený jako tenkrát.

Jeho přítel byl současně jeho asistent. Už když ho Rivi přijal, nelíbil se mi, něco mi na něm nesedělo, ale dokud byl ve firmě táta, který tak nějak držel všechno za pevné opratě, protože Rivi na to totálně kašlal a byl neustále zalezlý v laboratoři, tak si hoch nic nedovolil.

Najednou byl ale Rivi na všechno sám a neviděl hrozbu v pěkném chlapečkovi, který se mu staral o administrativu. Rivi se poprvé v životě zamiloval, ale úplně do hloubi duše. Vážně plánoval svatbu, adopci dětí, no prostě byl do něho blázen. Probuzení přišlo ve chvíli, kdy zjistil, že Ronny, ten parchant, zpronevěřuje peníze. Veškerou agendu, výběrová řízení, velké zakázky, franšízy, to všechno nechal na Ronnym, protože mu věřil. Doufal, že jak se stanou manželé, bude podnik vést Ronn a on bude v klidu moct bádat. Ronn byl na celé té korupci domluvený se správní radou, kterou podmazával, aby s ním táhli za jeden provaz. Ti pak papouškovali Rivimu přesně to, na čem se domluvili. Ale protože Rivi nebyl hloupý ani v oblasti administrativy a smluv, jednou, když byl snad Ronn nemocný a on něco hledal, přišel na to. Během tří dnů věděl všechno. Zlomilo ho to, totálně! Nejenže měl zlomené srdce, ale i zrada těch, kterým naprosto důvěřoval, ho poslala na dno. Já jsem tenkrát přiletěla zpět do Států, abych ho pohlídala, aby neudělal nějakou kravinu. Několik dní mi brečel na rameni, ale pak mě s výrazem, který mě v té chvíli pěkně vyděsil, ale který ty už dobře znáš, poprosil, jestli bych na měsíc nebo dva nepřevzala firmu a nepohlídala, aby se nic dalšího nestalo. Samozřejmě první vyhodil správní radu a Ronny letěl jako namydlený blesk. Právníci mu radili ještě nějakou dohru, ale on na to kašlal. Dostal většinu zpronevěřených peněz zpět a chtěl začít znovu a jinak. Odjel – dodnes netuším kam. Celé tři měsíce jsem od něj nedostala ani sms, telefon měl vypnutý, na maily nereagoval. Protože mě však ujistil, že se vrátí a že nemá v úmyslu udělat nějakou kravinu, čekala jsem. Trpělivě!

Po třech měsících nakráčel do jeho kanceláře, kterou jsem mezitím obývala já, jeden velmi elegantní člověk. Já jsem ho vážně v té chvíli nepoznala, vážně ne.

Pryč byly brýle, faldíky, ten šílený hrncoidní účes, a to ani nemluvím o nevzhledných oblecích po dědovi o dvě čísla větších, ve kterých chodil.

Stál přede mnou dokonalý chlap, skvěle upravený, v drahém, skvěle padnoucím obleku, ale bez úsměvu. Poté si dal tu práci a udělal čistky i se zaměstnanci a stal se z něj nekompromisní tvrdý chlap, který neodpustí žádnou chybu. Tak, jak ho teď znáš. Lidi, které si k sobě aspoň trochu pustil, ty si stokrát proklepl, měl detektivy, kteří mu sháněli informace o právnících, manažerech i ochrance. Myslím, že i o tobě ví úplně všechno, tím myslím úplně všechno, třeba i to kolikrát denně si vyhoníš nebo jestli chodíš pravidelně na velkou. Byl po tomhle strašně paranoidní, nedůvěřivý a myslím, že se tím ani moc netajil.“

Seděl jsem jako opařený, tohle je pravá podstata Leviho? Tomu se mi ani nechce věřit. Snažil jsem se si ho představit jako vlídného a vstřícného člověka, ale prostě to nejde. Ne teď, když tu sedím v šoku a místo whisky už raději piju jen džus, protože toho posledního panáka si ani nepamatuju, že jsem vypil. Jak se k tomuhle všemu mám postavit? Nu, asi jako zamilovaný chlap, ale jak ho po tom všem, co si prožil, mám přesvědčit, že já taková svině, jako byl Ronn, prostě nejsem, že mu nechci ublížit, zneužít ho ani v oblasti finanční a už vůbec ne v partnerské.

Chtěl bych, aby se vrátil k té vlídné straně své, nejspíš přirozené povahy, alespoň v mé přítomnosti. Já chápu, že jako šéf velké společnosti nemůže být se svými zaměstnanci kamarád, dopadlo by to stejně jako před léty, lidé potřebují silného vůdce a ten musí velet, jinak lidé vlčí. To je stará známá věc.

Pousmál jsem se nad poznámkou o ošklivém káčátku. Vůbec si nedovedu představit Leviho nevzhledného, tlustého a neupraveného. Vždycky je dokonalý! Vždycky! I tady, kdy odložil obleky a saka, obléká se vkusně a všechno, jako by na něj bylo šité. Trika, polokošile i ty tepláky jsou na něm dokonalé. Netuším, jak to dělá, ale jsou to léta praxe. Já, když se obleču do domácích hader – to znamená tepláky, které mají vytlačená kolena, a o číslo větší tričko, protože je to prostě pohodlné! On ne, i doma se oblékne do sportovní polokošile a jeho tepláky nikdy nebyly větší, menší nebo snad s dírkou.

Vždy je perfektně oholený, až jsem měl do jisté chvíle dojem, že mu snad fousy ani nerostou. Má však v koupelně žiletky a strojek. A tohle všechno nepoužívá jen na tvář. I to dole má precizně oholené a upravené přesně tak, jak se líbí i mně.

Měl bych se krotit, protože mezi nohama se mi začíná něco dít. Rychle jsem myšlenky na ohanbí Leviho zapudil a začal jsem přemýšlet nad tím hajzlem, který mu tak ublížil. Chápu, že teď Levi prostě nikomu nevěří potom všem, co si prožil, kdybych ho teď měl po ruce, zabil bych ho. Ale je to už tolik let a podle všeho od té doby už Levi nikomu nedůvěřuje natolik, aby si ho připustil k tělu. Jak tohle já zlomím, to si nedovedu vůbec představit. Mohl bych poprosit Hannah, ale to mi jako dobrý nápad moc nepřijde. Ne, to je největší hloupost, kterou jsem vymyslel.

Ještě dlouho do noci jsem přemýšlel nad Leviho osudem a životem. Zítra ráno za ním všichni jdeme do nemocnice. Vím, že se na něj budu dívat úplně jinýma očima, a netuším, jak tohle zvládnu. Vím, že mě bude stačit jeden jediný pohled a vynoří se mi všechna slova, která mi vyslepičila Hannah, a já ho budu chtít obejmout a líbat, jen aby pochopil, že už se nemusí bát, že by mu zase někdo zlomil srdce. Ne někdo, já. Nikdy bych mu nebyl schopný ublížit!

Vešli jsme do pokoje, na který nás odkázal Tiberius s tím, že si ještě půjde něco zařídit.

Levi spal. Nikdy jsem neviděl nic nevinnějšího než jeho spící tvář. Jako by v té posteli ležel úplně někdo jiný. Tohle je ten Levi, který jako mladý nosil srdce na dlani. Hleděl jsem na jeho tvář a přemýšlel, jak spánek a vypnuté vědomí dokáže člověka vykreslit do podoby, jaký opravdu v nitru je. Ten nejpřirozenější výraz, který nedokáže nijak ovlivnit. Když se pak člověk probudí a všechny neurony dají povel, teď si musíš nasadit tu masku, kterou můžeš ukázat světu, pak člověk zase ukáže to, čím vlastně doopravdy není. Nikdo z nás si to neuvědomuje, ale tak to prostě je, děláme to všichni. Jiná věc je, když nás semelou emoce, ať pozitivní ve formě uvolněného a přirozeného smíchu anebo ty negativní, či spíš smutné, kdy pláčeme. Jenže to se Levimu nestává. Ten se ani nesměje, ani nepláče. Jen ta podvědomá maska, která ho chrání před tím, aby mu už nebylo nikdy nikým ublíženo.

Je krásný, i když má zavřené oči, vidím mu až na dno duše, zvlášť když jsem jeho životopis měl tak dopodrobna včera popsaný Hannah.

„Kite?!“ probrala mě z transu Hannah.

Zamrkal jsem a trochu nepřítomně se na ni podíval. Začala se potichu smát.

„Civíš na něj jak jeptiška na svatý obrázek, vážně bys s tím měl něco dělat!“

„A můžeš mi jako poradit co?“ utrhl jsem se na ni, protože jsem věděl, že má pravdu. Měl bych něco dělat, jenže říct mu – Levi, víš já tě miluju a nikdy bych ti neublížil jako Ronny – to by nejspíš nepadlo na úrodnou půdu.

„Já nevím, možná bych s ním mohla promluvit…,“ zapřemýšlela.

„Raději ne. Já to nějak zvládnu sám. Prosím tě, tuhle bitvu bych rád vybojoval sám. Jen, myslíš, že mě opravdu má rád? To bych potřeboval vědět, protože jestli se k nějakému vyznání jednou dokopu a on mě pošle do háje, tak to bych asi psychicky neunesl. To raději budu mlčet.“

„Pojď pryč, ať ho nevzbudíme, dáme si kafe v bufetu a zkusíme něco vymyslet, zajdeme za ním později, až se probudí.“

Přede dveřmi jsme se potkali s Tiberiem, a tak jsme všichni zamířili do malinké restaurace, která byla součástí kliniky.

Protože tam byl i Tiberius, otázku mého vyznání jsme odložili a on nám sděloval ještě nějaké podrobnosti ohledně Leviho zdravotního stavu.

Ve chvíli, kdy nás ujišťoval, že Levi na antibiotika i léčbu reaguje dobře, zazvonil mu telefon.

„Ano zlato?“ ozval se, „přijedu pro tebe, jsem na klinice…, ano vyrazím hned…, Hannah s Kitem je tu taky. Fajn, za chvíli jsem tam.“

„Takže mládeži, musím zajet pro svou milovanou ženu do atelieru. Hannah, ty bys mohla jet se mnou, mám pocit, že by Kit možná uvítal chvilku s Levim o samotě,“ řekl tajemně a mrkl na mě.

Tak teď nevím, buďto jsem tak průhledný, že to na mně vidí i on, anebo Hannah moc mluvila, což bych předpokládal, že je větší pravděpodobnost.

Už jsem se chtěl ohradit, ale oni už byli na odchodu, a tak jsem to nechal plavat. Nakonec je to jedno, čím víc lidí, kteří jsou pro Leviho důležití, bude stát za mnou, tím lépe pro mě. Pokud bych neměl podporu v Hannah a jejím otci, který dělal tátu Levimu většinu života, asi bych to vzdal a ani nad nějakým přiznáním nepřemýšlel.

Hannah to vzala statečně, i když vím, že mě nejradši hlídala na každém kroku a nejspíš by mě donutila to Levimu říct už dneska. Na jednu stranu jsem rád, na druhou by mi však její psychická podpora možná dost pomohla, protože já se třepu strachy, jen když si pomyslím, že se na mě podívá zase tím chladným pohledem. Já prostě nevím, jak mám teď reagovat. Ale promluvit si s ním musím. Chci vědět, jak mu je a jestli ho to moc nebolí a vůbec…

Zkrátka chci mu být nablízku.

Oba Silverovi odjeli a já sbíral odvahu. Jsem blázen! Však o co jde? Byl jsem s ním sám skoro měsíc zavřený na chatě a teď nemám odvahu za ním přijít a podívat se mu do očí? Však jsem nic neprovedl. Vlastně v jeho očích možná ano. Vytáhl jsem z jeho blízkých ty nejintimnější informace. Jestli se to dozví, nebude rád. Tolik si své soukromí hlídal a teď během jednoho večera vím všechno, co mi tak úpěnlivě tajil. První roztrhne jak hada mě a hned potom Hannah a nedivil bych se, kdyby pořádně seřval i Tiberia. Ale zase na druhou stranu, nemusí to vědět, já mu nebudu vykládat, že o něm vím i to, že měl odstáté uši a nosil rovnátka. On o mně taky ví, kolikrát za týden si ho vyhoním, tak je to přece fér.

Pomalu jsem se došoural ke dveřím jeho pokoje, kde stála ochranka.

Ti teď stáli skoro v pozoru a ani nedutali, protože za dveřmi se ozýval hodně naštvaný hlas mého šéfa. I za zavřenými dveřmi jsem slyšel, jak na někoho úplně bez sebe huláká do telefonu.

„To snad nemyslíš vážně? To mi chceš namluvit, že jsi celou dobu nevěděl, jakou si hřeju na hrudi zmiji? Celou tu dlouhou dobu? To jsi nic nezaznamenal? Za tohle tě mám chuť vyhodit! Tušíš ty vůbec, jak moc jsi mě ohrozil… ne, neříkej nic, Mikeu! Tohle je prostě neomluvitelné! To, že měl dobré krytí, tě neomlouvá. Dobře víš, že máš prověřovat každého, kdo se ke mně jenom trochu přiblíží, zvlášť v posledních měsících! A on byl u mě skoro pořád! To sis celou dobu seděl na očích?“

Stál jsem jako solný sloup. To mluví o mně? To jako já mám být ta zmije, co si mě hřeje na prsou? Ale to přece…

Jak na tohle přišel? A jak vůbec může věřit tomu zrádci Mikeovi? Proč ho poslouchá? Jak to, že se jím nechal tak ovlivnit, že si myslí, že já jsem ten zrádce! Třepaly se mi kolena a vůbec jsem nevěděl, jak se před tímto obviněním budu obhajovat. Měl bych se obrátit a odejít. Teď se před ním prostě nemůžu postavit! Můžu se dušovat, slibovat, ale jestli Mikeovi bezmezně věří… Nemám žádný důkaz kromě toho, jak jsem se o něj staral na chatě. Přece mi musí věřit, že nejsem žádný udavač nebo tak něco!

Nemůžu tam teď jít! Kdyby mě z tohoto obvinil, složil bych se, neunesl bych to psychicky po tom všem. Myslel jsem, že mi věří, že mi věří ze všech lidí nejvíc, tedy kromě jeho rodiny. Ale vidím, že jsem se mýlil.

Už jsem se chtěl otočit a odejít, když mě odchytil jeden z kluků ochranky.

„Ty seš Kit Danielson, že?“ zeptal se.

„Jo, to jsem,“ hlesl jsem.

„Pan Ackerman s tebou chtěl mluvit,“ podíval se na mě až skoro soustrastně.

Možná tu soustrast budou potřebovat, až mým rodičům sdělí, že mě můj šéf zastřelil.

V pokoji byl klid, nejspíš už zavěsil, ale to ticho z pokoje nebylo vůbec uklidňující, ba naopak, přišlo mi, že je to zase klid před další bouřkou. A já bouřky nesnáším! Ani tyto slovní, ani ty meteorologické.

Jenže mi teď nezbývá nic jiného než se tomu postavit. Stejně bych tomu neutekl, tak bude nejlepší, když to budu mít za sebou. Musím ho přesvědčit, že já nejsem žádný křivák! Prostě musím!

Nabral jsem pořádnou dávku vzduchu do plic a zaklepal jsem a vešel.

„Ahoj Kite,“ jeho hlas byl nabroušený.

„Ahoj Levi,“ odpověděl jsem a hned začal svou neucelenou obhajobu, „chci ti říct, že cokoliv ti Mike nakecal, tak to není pravda. Nevím, kde na to přišel, ale já bych tě určitě nezradil, vždyť já jsem ještě do včera ani nevěděl, o co jde, musíš mi věřit, prosím! Já jsem nic neudělal, nic jsem nevěděl a nikdy bych ti neublížil…“

On se celou dobu na mě díval nečitelným pohledem, až u posledních slov vytřeštil oči a nechápavě se na mě zadíval.

„Stop! Už mlč! Vysvětli mně, co to meleš? Já ti vůbec nerozumím!“ kroutil hlavou a mračil se.

„No slyšel jsem tvůj rozhovor s Mikem, tvrdil ti, že já jsem tě zradil a…“

„Co to vykládáš? Mike mi o tobě nic neříkal, ba naopak, strašně tě chválil, jak jsi to všechno zvládl!“

„Tak… já už nic nechápu!“

„On nemluvil o tobě! Mluvil…,“ protřel si kořen nosu, ale nakonec pokračoval, „mluvil o Doktoru Pixisovi! To on mě zradil. Mike na to přišel a on se policajtům nakonec přiznal. Ty už o tomto nejspíš víš všechno, že? Takže nemá cenu nic tajit, já vím, že Hannah je hrozná kecka, ale nakonec je to tak dobře. Tady jsme myslím v bezpečí. Pixis nevěděl, kam jsme zmizeli, a Tiberius taky nemá marnou ochranku.“

Mluvil a mluvil, ale já měl v hlavě jen větu – on nemluvil o tobě! Spadl mi takový kámen ze srdce, že to muselo být slyšet až do suterénu.

Posadil jsem se na židli, protože nohy mě zrazovaly vlivem toho, jak se mi ulevilo.

„Kite! Snad sis nemyslel, že mluvil o tobě? Jak tě to vůbec napadlo?“

„Já nevím, Levi! Je toho na mě strašně moc a už se v ničem nevyznám. Myslel jsem si, že mi nevěříš. Já nevím…,“ byl jsem tak zoufale vyděšený, že mi málem vytryskly slzy, nejspíš ty úlevné.

„Pojď za mnou,“ natáhl ruku a v tu chvíli byl jeho hlas měkký a vstřícný.

Rychle jsem zaplašil slzy a zmateně jsem se k němu přiblížil. O mě vzal jemně za ruku a přitáhl do náručí.

„Nikdy jsem tě do tohle neměl zatáhnout! Nikdy jsem ti neměl zamlčovat fakta, ale já vážně netušil, že to dopadne takhle. Myslel jsem, že s Hannah prostě v ústraní vymyslíme vakcínu, předáme ji Středisku pro prevenci a kontrolu chorob a bude klid! Ale všechno je jinak a já se ti moc omlouvám.“

Tohle všechno mi vykládal, když jsem byl u něj v náručí a ze mě opadával stres jak listí na podzim. Jeho horké tělo, dech, který mě šimral na uchu, i jeho vůně, kterou nepřekryla ani desinfekce. Byl jsem v ráji a on se mi ještě omlouval, to byl ráj na druhou. Nic však netrvá věčně a on mě pustil.

Musel jsem se opatrně vymotat z jeho objetí, protože byl připojený na hromadu přístrojů a do katétru v ruce mu vedla hromada hadiček. Už nebyl tak bledý, ale přesto jsem viděl, že mu není úplně nejlíp.

„Nemusíš se omlouvat, Levi,“ to jediné jsem stihl říct, aby se mi neroztřásl hlas dojetím. Zase vidím toho kluka, o kterém mluvila Hannah.

„Kdybys… kdybys chtěl, zaplatím ti letenku do Států, bydlel bys s Mikem. Nic by se ti nestalo… Kdyby ses chtěl vrátit… Vím, že tady nemáš nic na práci, a možná bys rád domů, Mike by tě dokázal ochránit…, jestli chceš…,“ mluvil trhaně, tak jako by ani nechtěl tohle říct, ale asi mi chtěl dát na vybranou.

„Je tu i možnost zůstat s tebou, nebo už o mé služby nemáš zájem?“ zašeptal jsem, protože kdybych promluvil nahlas, asi by mi přeskakoval hlas.

„Ty bys vážně po tomhle všem chtěl zůstat se mnou v Německu?“ podivil se.

„Rád bych…,“ přiznal jsem.

„I já bych rád, ale nevím, jestli to po tobě můžu chtít. Udělal jsi toho pro mě tolik, že nemám odvahu tě žádat, abys tu se mnou dál zůstával. Vím, že mě nenávidíš, a já se ti nedivím, protože já se taky nenávidím, a to už je co říct.“

„Ale, co to povídáš, Levi? Vždyť přece děláš takovou záslužnou práci, nejen teď, ale vždycky jsi ji dělal, nebál ses, klidně ses postavil i Tiberiovi, jestli se nenávidíš, tak s tím okamžitě přestaň. A ten nesmysl, že tě nenávidím já, tak na to rychle zapomeň! Uznávám, že jsi mi občas pil krev a já si myslel, že tě nesnáším, ale teď vím, že to nebyla pravda. Vážím si tě, Levi!“