2020 – 8. Nečekaný útok

On byl již znovu otočený ke své práci a tiše si dál pobrukoval. Pomalu a nenápadně jsem se k němu přiblížil, objal jsem ho a přitiskl hruď k jeho zádům.

Můj stoják se mu otřel o tančící půlky a já tak tak zadržel vzdych.

Mozek mi zamrznul a já cítil jen čirou touhu. Byl tak dokonalý! V té zástěře, se špinavýma rukama od těsta a neodolatelným zadečkem, který lákal a vábil.

„Levi, teď ne,“ osočil se na mě.

„Proč ne?“ ignoroval jsem jeho tón.

„Peču, mám práci!“

„To počká!“ zašeptal jsem mu do ucha a vklouznul pod zástěru, abych nahmatal jeho poklad. Zalapal po dechu, ale odstrčil mě.

„Teď ne!“ řekl už rázněji.

Těžce jsem snášel jeho odmítnutí, ale odtáhl jsem se od něj.

„Dobře, chápu,“ zavrčel jsem a nasraně odešel do svého pokoje pro ručník, abych si případně v koupelně dopomohl od bolestivého problému sám.

„Počkej, Levi,“ volal za mnou.

„Co je?“ otočil jsem se ještě na něj, což byla chyba, protože pohled do jeho očí, které se na mě omluvně dívaly, byla pro mě smrtící. „Já to chápu, když potřebuješ ty, jsem ti vždycky k dispozici! Když mám ale problém já, musím počkat. Víš co! Jdi do prdele!“

Byl jsem frustrovaný, cítil jsem se odmítnutý a zrazený, ačkoliv jsem věděl, že to není pravda, že se teď chovám jako největší idiot, přesto jsem si nemohl pomoct. Nedokážu už být normální, chovat se k lidem, jako je Kit, hezky, vždycky u mě vyhraje ta část, se kterou jsem se těžce smiřoval v dobách, kdy jsem jako velmi mladý nastoupil jako šéf do firmy. Nyní je mou neodmyslitelnou součástí a já se nedokážu vrátil ke své povaze, která mi byla kdysi vlastní.

Nedokážu věřit lidem a nedokážu k nim být hodný a shovívavý, pořád podvědomě vzpomínám, jak jsem chtěl se všemi vycházet dobře, ukázat jim vstřícnost a dobrotu, že jsem tu pro ně a že se na mě můžou vždycky ve všem spolehnout a přijít se poradit, popřípadě svěřit. Tenhle přístup totálně selhal, já jsem dostal pořádně za vyučenou, když mě člověk, kterému jsem nejvíc věřil, zradil a s ním i patnáct dalších. Ostatní pak ze mě měli jen legraci a nikdo mě nebral vážně.

Abych udržel chod oslabené firmy a přinutil zbytek, aby pracoval a měl ze mě respekt, musel jsem se změnit. Nebylo to lehké, ale pochopil jsem, že lidé prostě potřebují diktaturu a řád, jinak to ve firmě s tisíci zaměstnanci nejde. Tenkrát mou změnu nezvládlo mnoho lidí, spoustu jsem jich také sám vyhodil, ale od té doby se firma rozrostla, je stabilní a její příjmy jsou desetinásobné.

Jenže Kit není firma a teď už ani její zaměstnanec, je to člověk, na kterém mi začalo záležet a já ho nechci ztratit jen mým egoistickým chováním. Jenže pokaždé, když se pokouším být milý, něco se zvrtne a já zase sklouznu do stereotypu, ve kterém se nacházím už tolik let. Mrzí mě to. A frustruje, protože on mě za to nenávidí a vidí ve mně jen sexuální vybití. Protože jsme tu sami. Jakmile přijedeme do civilizace, najde si kluka, se kterým si bude rozumět nejen v posteli, ale i v jiných běžných situacích. Budou chodit na rande a do kina…

Sakra, proč to tak bolí. Až tahle celá eskapáda s vakcínou skončí, nechám ho jít. Bude se moci vrátit na své místo, kde pracoval před tím, a já se s ním nemusím už nikdy potkat, při troše štěstí. Bude to tak lepší pro nás oba. Jsme jak kočka a myš, to nikdy nebude fungovat a oba bychom se jen trápili. On by se trápil, a to já nechci.

Z očí se mi vykoulely dvě osamělé slzy. Rychle jsem je otřel. Já pláču? Vážně? Kdy jsem naposledy plakal? Když mi umřel táta? Když mě Tiberius nechal na holičkách a já se topil v tenkrát pro mě neřešitelných problémech? Tenkrát jsem byl na dně. Teď mám pocit, že jsem ještě víc. Zahrabaný v bahně špíny, kterou jsem způsobil jen já sám, protože jinak jsem se nedokázal bránit než tím, že kolem sebe vystavím zeď, za kterou nikoho nepustím. Jenže ta zeď je tak pevná, že do ní nedokážu prorazit dvířka pro jediného člověka, který si to zaslouží. Kdyby mě teď tak někdo viděl. Tvrdý a nemilosrdný Rivaille Ackerman řve jako malé děcko. Bolí to!

KIT

Je tak tvrdohlavý! Svéhlavý! Já jsem ho přece nechtěl odmítnout, copak nedokáže pochopit, že to musím dodělat? Že mám ruce od mouky, rozehřátou troubu. Jen chvilku kdyby počkal…

Ale ne, pán je zvyklý dostat všechno hned a neohlížet se na ostatní. Sám taky nemá rád, když na něj mluvím, když pracuje. Já chápu, že asi dělá nějakou důležitou práci, ale to já taky! Pokud bych mu neuvařil, umřel by hlady!

Vážně mě irituje svým přístupem. Rozmazlený, egoistický…

Proč se na něj prostě nevykašlu? Ať si zuří, copak já jsem jeho hromosvod? Když se mu něco nelíbí, vybíjí si to na mně, když něco chce, musím já skákat, jak on píská. Proč jen je tak sobecký a sebestředný? A proč já tohle všechno vlastně snáším se skloněnou hlavou? Neměl bych! Bylo by dobré mu ukázat, že jsem taky jenom člověk a mám city, které on raní. Jenže vím, že jeho nepřevychovám, a proto tohle všechno budu snášet kvůli platu.

‚Kvůli platu? Vážně, Kite?‘ dal jsem si duševní facku, ‚tohle si namlouváš celou tu dobu?‘

Snáším to, protože chci být s ním, ať je jakýkoliv, což je jistý druh masochismu, nicméně já sám se tomu nedokážu bránit.

Nechci, aby se na mě zlobil, a proto to budu já, kdo ustoupí a půjde si ho udobřit. Neradno se říká – moudřejší ustoupí. Nevím, jestli je tohle zrovna moudré, ale já nechci, aby se na mě zlobil. Rychle jsem těsto vlil do forem a šoupl do ideálně rozehřáté trouby.

Stál jsem před jeho dveřmi a poslouchal, bylo tam hrobové ticho a jediné, co jsem slyšel, byl zběsilý tlukot mého srdce. Byl jsem nervózní ani vlastně nevím proč, snad proto, že běžně do jeho království nechodím. Pokud tedy není zrovna bouřka.

Zaklepal jsem a bez vyzvání vstoupil. Seděl na posteli zády ke mně, překvapeně se otočil a hned na to stočil svou hlavu zpět.

Viděl jsem v jeho očích slzy? Levi Ackerman pláče? Ale ne, to jsem musel vidět jen nějaký odraz.

„Běž pryč, Kite!“ řekl rozhodně a pevně, ale stejně jsem v jeho hlase slyšel zakolísání.

„Chtěl bych se omluvit…,“ nedal jsem se odbýt.

„Prosím, běž pryč, chci být sám! Říkal jsi, že máš práci, ať se ti to nespálí,“ nebyl to ten pravý autoritativní hlas, kterým vždycky mluvil. Něco se děje a já ho tady samotného nenechám. Potřebuji vědět, co s ním je.

„Už jsou v troubě, mám čas! Co je s tebou Levi?“

„Nic mi není, jen bych chtěl být sám! Odejdi prosím!“ mluvil čím dál tím více potichu. Vím jistě, že se něco děje! Protože v tuhle chvíli v běžné situaci už by na mě hleděl s pohrdáním a z jeho očí by metaly blesky. Zatímco teď ke mně sedí zády, schoulený jako by se chtěl schovat před celým světem.

Potichu jsem se k němu přiblížil a zezadu jej objal. Neslyšel mě a nečekal to. Překvapeně na mě otočil hlavu a já uviděl jeho šedé hloubky, kterak plavou v slzách.

Tentokrát se neotočil, jen mrknul a dvě perličky se přehouply před spodní řasy a tvořily cestičku po jeho tvářích.

Otřel jsem mu je.

„Proč pláčeš, Levi?“ zašeptal jsem. Bál jsem se promluvit hlasitěji, protože jsem měl dojem, že pokud udělám hluk nebo se prudce pohnu, on se roztříští jako stoletý čínský porcelán. Vypadal tak neuvěřitelně křehce, až mě z toho zabolelo srdce. Ukázal mi jednu velmi skrytou stránku své duše a já mám pocit, že to snad ani neunesu.

„Přeci kvůli tomu, že jsem tě odmítl, nebudeš plakat.“ Nechápal jsem a tohle mi přišlo jediné možné. Ačkoliv je to nesmysl, u něj člověk nikdy neví.

Smutně se pousmál: „Já přece nepláču! Ne kvůli tomu.“

Podíval se na mě tak laskavě, až se mi zastavilo srdce, a pohladil mě po tváři. Tohle jsem zase nedal psychicky já a neudržel slzy. Cítil jsem takovou beznaděj a to, že jsme tady zavření, aniž bych věděl proč, se na mé psychice taky zrovna dvakrát dobře nepodepisuje.

„Kite, co blázníš? Stačí, že tu řvu já, okamžitě přestaň! Přikazuju ti to a šéfa musíš poslouchat!“ řekl s pobavením v hlase a chytil mě za ruku.

Začal jsem se smát! Se slzami v očích jsem se smál a spadla ze mě strašná tíha. Pak se stalo něco neuvěřitelného. Začal se smát i on. Bylo to neuvěřitelné, jeho smích zněl jako rolničky, lehce a nenuceně a mně se opět do očí nahrnuly slzy, tentokrát dojetím.

„Ty se umíš smát!“

„Samozřejmě.“

„Ale já jsem to nikdy neviděl.“

„Neměl jsem důvod.“

„Levi…,“ přitiskl jsem ho k sobě do náruče nejsilněji, jak jsem mohl. On mě taky objal a šeptl do ucha: „Zvládneme to spolu, a jak tohle všechno skončí, nechám tě jít. Budeš pak moct všem tvrdit, že’s dokázal rozesmát Leviho Ackermana!“

„Ale Levi, já od tebe nechci odejít!“

„Proč ne? Půjdeš zpátky na pozici, kterou jsi měl před tím, tam jsi měl klid a pohodu. Plat ti nechám stejný, jako máš teď, zasloužíš si ho za to, co sis tady musel prožít!“ odtáhl se ode mě zadíval se mi do očí. Ty jeho byly smutné. Tak smutné, až mi srdce usedalo. „Víš, Kite, já bych chtěl, abys byl šťastný, a to v mé blízkosti nikdy nebudeš. Sám víš, jak jsem nesnesitelný a arogantní, už nedokážu být jiný, zkoušel jsem to, vážně, nejde to!“ povzdychl si a vstal. „Kite!“ vykulil oči.

„No,“ hlesl jsem a stále přemýšlel nad jeho slovy, které mi hlava prostě odmítala přijmout. Mám tady před sebou doktora Jakylla a pana Hyda.

„Kite! Mám pocit, že se ti muffiny spálily!“

„Ale ne!“ vystřelil jsem z postele a běžel zachránit, co se dalo.

Málem jsem se spálil, když sem tahal plech z trouby, ale musím uznat, že Levi má dokonalý čich a bylo to tak tak. Byly, pravda, trochu ožehnuté, ale jíst se daly.

Věnoval jsem se plně svému výtvoru, a tak jsem ani nezaregistroval, že za mnou stojí můj utrápený šéf.

„Můžu si jednu vzít, vypadají skvostně!“ pochválil mi je, ačkoliv vypadaly otřesně. Nejenže byly trošku do černa na povrchu, ale ještě poté, co jsem je vytáhl, klesly a teď vypadaly jako dělové koule.

„Nevypadají a nemůžeš! Jsou horké, bolelo by tě břicho!“

„To už nechej na mně,“ řekl chladně a nehledě na mé protesty, vzal do každé ruky jednu a šel si sednout ke stolu.

„Ty prostě nikdy nebudeš poslouchat dobré rady, že?“ skoro jsem si dupnul.

„Ne, já poslouchat nebudu, jsem zvyklý, že všichni poslouchají mě,“ zahuhlal s plnou pusou horkého muffinu a pokrčil rameny. V očích mu ale hrály čertovské plamínky. Ty tam byly slzy a on si se mnou zase hrál.

Ovšem tahle hra mě začínala docela bavit.

„Mně je to jedno, až budeš v noci skuhrat, tak za mnou nechoď plakat! Víš dobře, že bys ode mě slyšel jen větu – já jsem ti to říkal!“

„No jo, budu si to pamatovat a teď bych si s dovolením vzal ještě jednu, jsou výborné!“ natáhl se, aby ukořistil další nevzhlednou hroudu, ale já jej plesk po ruce.

„To máme na zítra na cestu, tak se kroť, copak jsi nevečeřel?“ začal jsem bránit nevychladlý plech svým tělem.

„Tak se jimi udav!“ odcházel uraženě nahoru ke svému pokoji.

„Ale Levi…“

Chová se někdy jako malé dítě. Rozmazlený spratek! Probůh – ještě, že mi nedokáže číst myšlenky, za tohle by mě asi zabil. Ale je to pravda. Byl asi vychovávaný jako v bavlnce, nic mu nikdo neodepřel. Ve firmě všichni skáčou, jak on pískne, a nejspíš i v soukromém životě. Nedivím se, že nemá žádného přítele. Může být vůbec někdo tak tolerantní, aby mu odpouštěl všechny jeho výstřednosti?

Já bych byl ochoten, možná bych ho dokázal i změnit. Ale ne – na to si nejspíš moc fandím. Sice dneska brečel, ale to jsou jen nervy, tahle izolace a všechno s tím spojené. Vsadil bych se, že tohle bylo první a poslední, kdy se nechal vidět takhle zranitelný, a to bych si měl hodně dobře zapamatovat, protože s největší pravděpodobností už nikdy neuvidím jeho úsměv a slzy? Za pár dní budu přemýšlet, jestli to nebyl pouhý sen.

Zítra odtud odjedeme a on opět před celým světem bude ukazovat jen tu chladnou masku.

Já ale přesto vím, že jeho duše skrývá citlivou strunu, a bude jen na mě, abych na ni dokázal jemně hrát tak, aby se ukázala, ale aby to pro něj nebylo bolestivé.

Jenže, to by se mě nesměl zbavit a mám dojem, že to stejně udělá, protože jak víme, co on si umane, to provede.

Nicméně naše ‚mise‘, o které nevím ani zbla, ještě neskončila, takže mám možná šanci jej přesvědčit, že já jsem ten jediný a pravý na to, abych mu dělal ochranku jak tělesnou, tak i duševní.

Dnes už za ním nepůjdu, s tímhle odmítnutím se musí vyrovnat sám, ale mohl bych se projít.

Je krásná noc, na nebi miliony hvězd. Sedl jsem si a terasu a hleděl na nebe. Je to nádhera. Vzpomínám na ten večer, když Leviho unesli, kterak jsem ve městě zíral na oblohu a přál si zahlédnout alespoň jednu hvězdu. Tenkrát jsem si přál být někde, kde jsou vidět hvězdy. Možná bych si měl dávat pozor na svá přání. Na druhou stranu, když nad tím tak přemýšlím, tohle byl neúžasnější měsíc mého života. Nepochopitelné, po těch útrapách, co jsem si prožil, ale přesto tolik vzrušení a pár krásných chvil, které jsme spolu prožili, bylo víc než za celý můj život.

Procházel jsem se po známých místech, které, ač bych to před pár dny asi neřekl, mi přirostly k srdci. Bylo tady opravdu krásně. Z měsíce už byl jen malý srpek, ale i tento dokázal docela slušně osvětlit všechna místa, kam jsem chodil rád. Vzpomněl jsem si na pumu a doufal jsem, že nás tenkrát vycítila a do blízkosti chaty už nechodí, přesto mě tahle vzpomínka nijak nevylekala, ba naopak, znovu jsem si vzpomněl, jak mě poprvé Levi držel v náručí a ukazoval mi ji. Jak jsem jej poté políbil a jak z toho byl zmatený. Tohle byla ta vzpomínka, na kterou nezapomenu do konce svého života. Byl tehdy tak jiný, když mi ukazoval vycházející měsíc. Nevyznám se v něm, a přesto mohu usoudit, že ho znám asi nejvíc ze všech. Možná snad ještě Mike, ale nepředpokládám, že by mu někdy ukazoval vycházející měsíc. Tak myšlenka byla absurdní. Mike je věcný perfekcionista bez kousku romantiky v těle. Jen studený zabiják. Před pár týdny bych tvrdil, že ti dva se k sobě svým způsobem hodí, ale není to tak. Teď vím, že ne. Ale hodí se Levi ke mně? Myslím, že bych si docela dobře dokázal představit naše běžné soužití. Byla by to, pravda, trochu Itálie, ale myslím, že by to docela klapalo. Já bych musel být nadmíru tolerantní a on by musel jednou za čas skousnout, že mu něco nedovolím a zakážu. Klidně bych ho pak celé hodiny utěšoval, že jeho zhrzené ego dostalo zabrat od takového, jako jsem já. Jenže to jsou jen mé fantazie, které se nikdy nesplní. Přesto bych se ale neměl vzdávat a zkusit o něj bojovat. Možná bych mu měl říct, co k němu cítím. Jenže tohle by dopadlo fiaskem a mým zlomený srdcem. Budu si užívat jeho přítomnosti, dokud to jde, a později se uvidí. Žádné plány v jeho případě nemá cenu dělat.

Vracel jsem se už, byla mi i docela zima. Netušil jsem, že se tak dlouho budu courat, a v noci je stále ještě hodně zima.

Chata se topila ve tmě, jen pramálo osvětlená srpkem měsíce, přesto mi neunikly obrysy dvou aut, z nichž jedno z nich tam nemělo co dělat.

Přijel Mike? Tohle mě napadlo jako první, ale co když je Mike opravdu zrádce? A i kdyby to nakrásně Mike byl, nejspíš by nám dal vědět dopředu a nepřijel by takhle v noci. Ne! To je nějaký průšvih. Levimu hrozí nebezpečí a já se courám někde po horách. Začal jsem sprintovat a za běhu jsem nahmatal svou zbraň.

V tom jsem uviděl osoby, kterak tahají z chaty Leviho. Ukryl jsem se za roušku tmy a vydýchával jsem se. Nemůžu tam jen tak vlítnout. Nevím, kolik jich je. Může jich být klidně pět a v tomhle jediném mi pomůže pouze moment překvapení.

Srdce mi bušilo jako zvony na katedrále a adrenalin se rychle rozléval tělem. Teď musím mít chladnou hlavu, teď nesmím nic posrat, protože to může stát nás oba život. Napočítal jsem tři osoby, ale netuším, jestli ještě někdo není v chatě.

„Kde je ten druhej, ty hajzle! Mluv, nebo tě zastřelím!“ hulákal na Leviho a viděl jsem, že mu drží ruce v nepřirozené poloze.

„Nikdo další tady není,“ odpověděl klidně a tiše, že jsem ho sotva slyšel.

„My víme, že je, tak mluv!“ jejich přízvuk zněl zvláštně, ale nedokázal jsem identifikovat, odkud by mohli být. Američani to ale nejsou.

Bože, co mám dělat. Měl bych mezi ně vlítnout.

„Mluv, ty zmrde! Kde je? Zastřelím tě!“ viděl jsem, jak mu přitlačil pažbu pistole ke spánku. Tak teď tam teprve nemůžu. Ujel by mu prst a Leviho geniální mozek by byl na sračku.

„Zastřel mě a nikdy se do mého noťasu nedostaneš, tomu věř! A o to jde tvému šéfovi, tak prosím, střílej!“ řekl opět tiše.

Ježíši, Levi, neprovokuj ho! Byla ve mně malá dušička.

„Fjodore! Našel jsem ten počítač!“ ozvalo se z chaty. Násilník, který doposud držel zbraň u Leviho hlavy, se otočil za oním hlasem a zbraň na chvíli sklonil. To byla moje chvíle, teď anebo nikdy. Během sekundy jsem zamířil a tělo Fjodora se zhroutilo k zemi.

Rychle jsem se rozběhl k chatě, abych mohl Leviho chránit, než z chaty vyběhnou druzí dva, kteří zcela jistě slyšeli výstřel, který se mezi horami odrazil jako rána z kanónu.

Musím tam být dřív než oni! Běžel jsem tak rychle jako ještě nikdy předtím, adrenalin mi dával rychlost i sílu a taky obava o Leviho, který stále ležel na zemi. Zdálo se mi, že mém výstřelu jsem slyšel ještě jeden, ale to mohla být jen má paranoia nebo odraz od hory. Anebo taky ten zmetek, který tam teď leží s prostřeleným hrudníkem stihl taky zmáčknout spoušť a Levi tam teď leží mrtvý nebo zraněný. Tohle všechno se mi honilo hlavou. Bál jsem se, tak strašně jsem se o něj bál! Jestli se mu něco stalo, ty druhé dva umlátím tak, že je jejich vlastní šéf nepozná. Zuřivost mnou cloumala, ale to už jsem stál nad Levim a viděl jsem jeho oči, krásné, ale vyděšené, jak se na mě dívají. Byl celý od krve, ale já netušil, jestli je to krev jeho nebo toho osla, který se nechal tak hloupě vyrušit hlasem z chaty, a to se mu, pro naše štěstí, stalo osudným.

Další dva právě vybíhali z chaty a stříleli. Okamžitě jsem si klekl tak, abych chránil Leviho, a chladnokrevně zacílil. Jeden šel k zemi hned, ale druhého jsem minul. Ucítil jsem palčivou bolest na paži levé ruky. V tu chvíli jsem věděl, že už je to jen jeden proti jednomu. Kdo bude mít lepší mušku a silnější nervy?

Ozvaly se dvě rány a mně se zatmělo před očima.

Byl jsem nejspíš chvíli mimo, protože když jsem oči otevřel, Levi se nade mnou skláněl a jeho starostlivé oči byly to nejkrásnější, co jsem kdy viděl.

„Jsou mrtví?“ vysoukal jsem ze sebe.

„Jo,“ pousmál se.

„A já asi taky, když tě vidím se usmívat. Nejspíš jsem v ráji.“

„Co to meleš? Nejsi mrtvý, stáli nad tebou všichni svatí, ty blboune! Mohli tě zastřelit! A ty sem tak vlítneš! Jsi nepoučitelný!“ zlobil se naoko. „Jednou tě vážně někdo zastřelí!“

„Ty jsi v pořádku, Levi, ani nevíš, jaký mi spadl kámen ze srdce!“

„No tak se seber a dones mi lékárničku, musím tě ošetřit a já sám tam nedojdu!“

„Jak nedojdeš?“ hlesl jsem a otřel si z oka krev, která mi tam skapávala z rány na hlavě.

„Nedojdu pro lékárničku, protože mám ve stehně kulku, než jsi ho zabil, on stihl vystřelit, nepostavím se na tu nohu.“

„Aha.“

Co mi to tady vykládá? Střílel jsem jenom já.

Všude je krev.

I z mé hlavy stéká krev.

Proč?

Proč mi teče krev do očí?!

Proč je všude tolik krve?

Proč?

Je zima!

Sedím tady ve sněhu, je mi zima! I Levimu musí být zima!

Měl bych jít dovnitř a zatopit.

Ať Levi nenastydne.

Říkal, že nemůže chodit? Upadl snad?

LEVI

„Kite, Kite, buď v klidu, ano? Jen se teď zvedni a jdi dovnitř pro tu lékárničku, ošetřím ti ten škrábanec na spánku a snad i ta ruka bude v pořádku, už nekrvácí,“ roztrhl jsem mu rukáv a oddechl jsem si. Nad tím klukem stál opravdu anděl strážný. Kulka se jen otřela o jeho paži. Takže zraněný nejspíš není. Jen je v šoku. Jak ho mám probrat?

On si bezděčně sáhl na spánek a krev si ještě více rozetřel po tváři. Jeho oči byly úplně prázdné, bez citu a jen těkaly sem a tam po hrůzném výjevu, který se před námi rozprostíral.

„Kite,“ chytil jsem ho za zdravou paži a úpěnlivě se na něj zadíval. On taky upřel svůj pohled na mě, ale jako by mě nevnímal, jako bych tam vůbec nebyl a díval se skrz mě, kamsi…

„Kite, prosím tě, vzpamatuj se,“ byl jsem zoufalý! Jestli ho nedokážu dostat zpět do reality, tak tu můžu vykrvácet, „musíme odtud vypadnout a dostat se co nejrychleji zpátky do Denveru!“

On ale dál civěl na mrtvoly a třásl se, byl viditelně v šoku, a to je to poslední, co teď potřebuju. Já v něm byl taky, protože jsem tu šílenou bolest před tím necítil, ale teď – začíná mi docházet, co se stane, jestli se Kit neprobere a s tímto uvědoměním mě dostihla i neskutečná bolest a to, že mě brzy tahle bolest zbaví vědomí, nebo možná úbytek krve. Snažil jsem se kontrolovat ránu, ale ruce se mi třásly zimou a mozek už nedostával tolik krve, kolik by asi měl.

Chtěl jsem se pohnout, ale tělo bylo jako ze železa, nebyl jsem schopný ani zvednout ruku, natož zajít do chaty pro lékárnu a už vůbec se posadit za volant.

On se musí vzpamatovat, on to zvládne.

„Kite, prosím!!! Ty máš jen škrábnutí na hlavě a na ruce, vidím to, nemusíš mít strach, jen se prosím vzpamatuj!“ prosil jsem jej.

Neposlouchal mě. Jako bych tu ani nebyl. Jen zíral. A pak začal zvracet, nedivím se mu, ta mrtvola, která byla nejblíž nás, neměla půlku hlavy a jejím mozkem jsem byl nejspíš celý potřísněný, byl jsem příliš blízko něj ve chvíli, kdy to schytal. Když jsem si to uvědomil, taky se mi obrátil žaludek, stejně jako jemu, jenže teď není čas! Není!

Uvědomoval jsem si to, že já ten čas nemám! Nechci umřít! Už jednou jsem si ten pocit zažil a už nechci! Stále jsem ještě hodně mladý a on mě může zachránit! Jestli však něco neudělá, vykrvácím tu. Ještě jednou jsem se snažil kontrolovat ránu, a i přes šílené bolesti jsem usoudil, že kulka nezasáhla žádnou tepnu, nicméně ztráta krve i bolest mi začíná zatemňovat mozek. Už to dlouho nevydržím!

„Kite!!! Prober se!!!“

Opět na mě sklouzly nepřítomné, prázdné oči. Proč jsem nikdy neviděl, jak nádherně zelené oči má? Až teď, kdy skoro klepu na nebeskou bránu, si uvědomuju, jak má podmanivé oči. Přestože jsou vyhaslé jako sopečný kámen…

On však své oči sklonil opět k mrtvým lidem.

Vydechl jsem a silně si skousl ret. Potřebuji cítil jinou bolest než tu v noze. Pořád z rány teče hodně krve, na rozdíl od Kita, kterému už škrábance po kulce zaschly. Měl opravdu pekelné štěstí. Zato psychicky si to na něm vybralo velkou daň.

Já ho chápu, vážně! Asi bych byl na tom stejně, kdybych zabil tři lidi. To není jen střílení do papírových panáků na střelnici. Řekli mi, že byl mimo i na té ‚záchranné akci‘ v továrně, taky jednal jen v šoku a tenkrát zbraň vůbec nepoužil. Možná to nebyl dobrý nápad jej najmout jako svou gorilu.

Nemýlím se většinou ve výběru svých zaměstnanců, zvlášť těch na vyšších místech, ale tady jsem selhal – totálně! Kitova nátura absolutně neodpovídá povaze zabijáka, který je schopný bez mrknutí oka spustit spoušť a střílet. Možná pouliční rvačky se spoustou krve, to snad, ale chladnokrevné zabíjení ruských mafiánů, kterým následně ustřelí mozek, to je na něj moc. Na mě ostatně taky. Jenže už nemám co zvracet, takže tady buďto umrznu, nebo vykrvácím. Je mi strašná zima!

A on je pořád mimo.

„Kite!“ zkusil jsem to ještě jednou. Má tichá prosba se minula účinkem.

Není zabiják – je to jen citlivý kluk, který se naprosto přesně hodí na pozici ekonoma. Je to princezna, která se hodí k mému boku. Proto jsem si jej vybral, proto jsem tak lpěl na tom, aby se nechal zaměstnat jako má osobní ochranka. Celou dobu jsem jej chtěl podvědomě po svém boku. Abych ho měl neustále na očích, protože jsem po něm toužil. Mozek tenkrát netušil, ale duše už měla jasno. Srdce na to přišlo taky poměrně pozdě!

Analýza lásky? Vážně Levi? Ještě by sis na to měl nakreslit graf! Ale kuš, tak jsem to nevěděl, no!

Důležité je, že ho mám teď u sebe, akorát by bylo záhodno, kdyby se vzpamatoval, jinak už si ho neužiju. K čemu pak uvědomění, když nebude využito – jasně, zase ten analytický mozek.

Dokážeš, Levi, vůbec uvažovat romanticky?

Jenže zjišťuji, že teď už nedokážu uvažovat nijak. Rána bolí tak pekelně, že zastírá jakékoliv myšlenky. Zatnul jsem zuby, až zaskřípaly. Bolí to, strašně, i když zbytek těla už zimou necítím, tak ta rána po kulce hoří tak, jako by mi tam někdo vrazil tenkou zapálenou louč. Musím se udržet při vědomí, musím…

Marně, hlava tělu zavelela stop a já upadl do blažené temnoty.