2020 – 13. Prodejný pes

Do Států jsem doletěl posledním letadlem, které odlétalo z frankfurtského letiště. Poté byly již všechny lety zrušeny, takže jsem měl obrovské štěstí, že jsem se vůbec dostal domů. Měl jsem skoro týden čas, než budu muset vstoupit do jámy lvové. A taky týden na to, abych přemýšlel, co dál se svým životem. Můžu se dál utápět v depresi a snažit se zapomenout na svou lásku k Levimu. Jen přijít na to, jak se od něj citově odpoutat, a bude všechno v pořádku. Život půjde dál a bude stejný jako před necelým půlrokem. Byl jsem spokojený, měl jsem dobře placenou práci, která mě bavila, a platonickou lásku, kterou jsem dokázal v klidu ukočírovat. Můžu dnes této lásce říkat platonická? To zcela jistě ne! Platonická láska je podle mě taková ta láska s růžovými brýlemi, která je naprosto nedosažitelná a člověk se vlastně ani nijak netrápí. Ale moje láska k Levimu? Na tom už nic růžového není, ač je opět nedosažitelná. Možná jsem kdysi doufal, že jí dosáhnu a přesvědčím Leviho, že bychom spolu mohli být šťastní!

Ach, jak moc jsem byl naivní, když jsem doufal. A taky pěkný idiot, který se spere jako doga a neuváženě ze sebe vysype všechny své frustrace přímo svému šéfovi do očí. Zraní ho natolik, že mě už nikdy nechce vidět.

Teď sedím ve svém prázdném bytě a zbyly mně jen oči pro pláč a bohužel toho využívají. Tolik slz, kolik jsem prolil poslední hodiny, tolik jsem neplakal snad ani v dětství. A nepomáhá to. Proč vždycky všichni říkal – však se vyplač, to pomůže – nepomůže, je to snad ještě horší. Srdce už mi protestuje, protože je neustále stažené úpornými vzlyky, a v hlavě se mi neustále rojí pouze vzpomínky na naše prožité chvíle. Paradoxně jsou pro mě horší ty chvíle, které byly pěkné. Mozek mi ukazuje, o co jsem přišel a už nikdy mít nebudu. Žaludek mám stažený, nemůžu jíst a nemůžu ani nic dělat.

Při jedné ze světlých chvilek jsem si říkal, že bych mohl vymalovat, když mám týden volno. S chvilkovým nadšení jsem si nakoupil barvy a k práci jsem si pustil jako kulisu televizi. Chyba! Stále jen zprávy o coronaviru a také o nadějném léku, který vymyslel americký virolog Levi Ackerman se svým týmem. A byl jsem zase v prdeli! Uviděl jsem jeho fotku v televizi a zase jsem seděl a bulil do polštáře. V sobotu jsem se trochu vzpamatoval a konečně se i najedl. Věděl jsem, že musím žít dál, a už se mi opravdu dělaly mžitky před očima nedostatkem energie. V pondělí jsem se vydal do jámy lvové podepsat smlouvu. Stále jsem ještě netušil, jestli je to dobrý nápad, ale věděl jsem, že teď zcela jistě nemám energii na to hledat práci novou. Jistě jsem ale věděl, že se nesmím potkat s Levim, alespoň ne v nejbližší době. Nesmí mě vidět plakat, a to by nejspíš stalo.

S bušícím srdcem jsem vcházel do pompézní skleněné budovy firmy ACHME a na recepci mě překvapila Petra, která tam něco rozčileně řešila s recepční. Jakmile mě však uviděla, rozzářila se jí očka, vyběhla zpoza pultíku a skočila mi do náručí tak rychle, jak jen jí upnutý kostýmek dovolil.

„Ahoj Kite! Tak ráda tě vidím! Kde máš šéfa?“ zvědavě se na mě zadívala.

„On tu ještě není?“ vždycky přece chodívá mnohem dříve než všichni ostatní.

„Ne, ten tady nebyl snad už tři měsíce, pověřil mě a Marca vedením, pak se dlouho neozval a teprve teď nedávno nám začaly chodit maily s instrukcemi. Měla jsem za to, že přijedete z Německa spolu. Byli jste tam spolu, ne?“ udiveně se na mě podívala.

„No ano, to byli, ale on odletěl dřív, myslel jsem, že už bude v práci…,“ hlesl jsem potichu. Když není tady, tak kde je? A s kým?

Dívala se na mou překvapenou a utrápenou tvář a rychle jí došlo, že tady něco nehraje.

„Co se děje? Ty už s ním nespolupracuješ?“

„Ne, vracím se na své původní místo, dnes jdu jen na personální podepsat novou smlouvu.“

Chvíli ještě do mě hučela a tahala rozumy, ale když ze mě nic kloudného nedostala, omluvila se, že má ještě nějakou práci, a já ve své staré kanceláři osaměl.

Ještě jednou jsem si pročetl smlouvu, i když vím, že žádný podraz mě v ní nečekal, a podepsal jsem ji. Dodatek o platovém výměru jsem si ani nevytiskl. Nemíním ho totiž podepsat. Není správné, abych bral pětinásobek platu za stejnou práci, kterou vykonávají i jiní, ovšem s mnohem menším platem. Proto po mně chtěl, abych ji nikomu neukazoval a zatajil ji. To je jasné, nedělalo by to dobrotu, hlavně vůči mně. Jak by se na mě všichni dívali? Tohle nemám zapotřebí a hlavně si nemyslím, že je to správné.

Budu spokojený i s původním platem.

V tom se bez zaklepání rozrazily dveře a stál v nich rozcuchaný Mike.

„Kde je Rivaille?“

„Co tu děláš? On není s tebou?

„Na tohle jsem se tě chtěl zeptat taky! Kde je?“

„Já nevím! Myslel jsem, že je někde s tebou!“

„No tak jak vidíš, není! Jak jsi ho mohl spustit z očí! Sám víš, jaká je teď situace, a ty ho necháš někde odjet a nevíš, kde je?“ skoro na mě řval.

„A co jsem měl dělat? Sbalil se a odletěl z Frankfurtu. Myslel jsem, že je s tebou, nenapadlo by mě, že se někde zašije sám!“

„Co když chytne tu posranou nemoc – do prdele – dobře víš, jak na tom je s imunitou! Včera jsem mu volal, nebral mi to, ale já měl prostě dojem, že ho uhlídáš, že je s tebou! Musíme ho najít! Jdu volat a ty si zatím vyřiď, co potřebuješ, já se za tebou pak stavím. A ještě mi prosím tě řekni, co se stalo.“

„Pohádali jsme se! On se urazil a odešel. Netušil jsem, že bude tak nezodpovědný a neozve se ti po příletu!“

„Ty jsi mu něco řekl, že? Ty jsi idiot, Kite! I kdyby tě posílal na hlavu se stavět, neryj do něj, myslel jsem, že tohle víš! Jsem zvědavý, kde ho teď budeme nahánět!“

„Dobře, uznávám, udělal jsem chybu, najdeme ho, neboj!“

„Jednou tě zastřelím!“

„Jsi horší než jeho matka!“

„A ty jsi zase strašný provokatér! Stavím se za půl hodiny, zatím čau!“ rozloučil se mezi dveřmi a byl pryč.

Sedím tu jak pecka a mám o něj trochu strach. Mike není panikář a hned tak ho něco nerozhodí, ale tohle možná trošilinku přehání. Nejspíš bude doma ve vile a bude dospávat minulé týdny.

Teď když sedím ve své staré kanceláři, začínají mi opravdu plně docházet důsledky toho, že mě vzpomínky budou ničit a drtit.

Neměl sem tu pozici brát. Měl jsem se úplně odříznout od něj i od firmy, která mi ho bude stejně každý den připomínat. A to nechci ani pomyslet na to, že ho zcela jistě jednou za čas potkám. Nemohl bych kolem něj jen tak lhostejně projít, aniž by se mi nepodlomily nohy a do očí nevkradly ty zákeřné zrádné slzy.

Neměl jsem to podepsat. Měl bych zmizet a už se tu nikdy neukázat. Jenže pořád je to dost o penězích. I když nepodepíšu ten přemrštěný platový výměr, i tak ten plat byl skvostný a já ho potřebuju. Dobře si uvědomuji, jak jsem přežíval těch blbých pár týdnů, kdy jsem odešel z ACHME.

Povzdychl jsem si. Dnes jsem se upsal ďáblu! Bude mě pronásledovat a já se budu v noci budit zpocený z nočních můr, že někde na chodbě potkám jeho.

Jenže já ho chci potkat! Chci ho vidět!

Mike měl pravdu, jsem idiot a nevím, co chci! Nevím, co mám dělat! Odložil jsem smlouvu vedle a všiml jsem si dvou luxusních obálek.

Jednu z nich jsem otevřel a brada mi spadla až na stůl.

‚Dárkový voucher Gold na $70000 na nákup automobilu dle aktuální nabídky autosalonu DENVERCARS EXCLUSIV.‘

O můj bože, on se asi úplně zbláznil! To je opravdu tak naivní, že si myslí, že tohle přijmu? Chce si mě koupit? Odprosit za to, jak se ke mně choval? Přinutit mě, abych odtud nemohl odejít, protože po tom co bych přijal takovýto bourák, bych prostě nemohl? Vážně si myslí, že si budu vozit zadek v luxusní Audině a budu spokojený?

Tak na to ať zapomene! Zase se mi zdvihl tlak! Proč je takový arogantní, že si myslí, že si mě tímto může udobřit? Tohle může zkoušet na jiné, ale na mě to neplatí.

Jenže je tu ještě jedna obálka – tentokrát stříbrná. Už teď mám strach, co v ní najdu. Cesta kolem světa, ne? Aby se mě na dlouhou dobu zbavil.

‚Dárkový voucher Silver na $30000 na nákup motocyklu dle aktuální nabídky moto salonu DENVERMOTO EXCLUSIV.‘

Tak teď přesně vím, jak se cítí prodejná děvka!

Nevěřícně jsem ty obálky obracel v ruce a nemohl tomu uvěřit. Měl jsem dojem, že si zase ze mě udělal srandu.

Tu mašinu jsem strašně chtěl, ale ušetřím si časem na ni sám a bude mi stačit klidně i ojetá. Tohle v žádném případě nepřijmu. A jestli je tak naivní, že si myslí, že mu ještě přijdu poděkovat, tak to se šeredně mýlí. Tohle mě prostě uráží!

Je mi tak smutno! Všechno se točí okolo peněz. Možná si myslí, že po tomto gestu si o něm budu myslet, že je skvělý, a dokonce třeba, že s ním za tohle budu dál spát, nebo snad možná zapomenu, jak ke mně byl kolikrát slovně hrubý.

Já bych na tohle všechno byl ochoten zapomenout i bez drahého auta, vím, že je prostě takový, a byl bych ochoten to i tolerovat, ale vadí mi, že když mu člověk poví do očí pravdu, ač docela krutou, urazí se, uteče a nenechá si to vysvětlit. Zmizí a nepočká na omluvu, že jsem to tak nemyslel.

Vždyť mě sakra zná, jak jsem výbušný. Byl jsem opilý. Já vím, je to moje chyba, měl jsem se ovládat a neútočit tak na tu porcelánovou panenku. Jenže… už se stalo!

Myslím, že mám právo na vysvětlení a omluvu, jenže to by nesměl být Ackerman!

Do hajzlu!

Tolik se mi stýská! Nikdy bych nečekal, že mě něco takového tak sebere! Nemůžu tu zůstat, nemůžu se s ním potkávat, jeden jeho přezíravý pohled by mi vyrval srdce z těla. Zkusím si najít něco jiného. Úplně se od něj odpoutat, už nikdy ho nevidět a časem… časem tohle všechno možná přebolí a já začnu nový život. Během těch čtyř měsíců, kdy mi on platil nekřesťanské prachy, si klidně můžu dovolit vzít nějakou hůř placenou práci, takže se hned teď seberu a půjdu ji hledat. Ovšem tuto skutečnost bych mu měl sdělit. Po mailu to bude stačit.

Věc: Výpověď

Vážený pane Ackermane,

S lítostí Vám musím sdělit, že Vaše nabízené pracovní místo nemohu přijmout z osobních důvodů. Je mi líto, jestli jsem Vám tímto způsobil nepříjemnosti, ale jsem si jist, že na toto místo máte zcela určitě další zájemce.

Z tohoto důvodu také nemohu přijmout dárkové poukázky, se kterými jste si nemusel dělat starost.

A protože jsem stále ještě dva dny Váš zaměstnanec a Vaše osobní ochranka, ač momentálně na řádné dovolené, byl byste mi ochoten sdělit, kde se nacházíte? Vaše ochranka (Mike) šílí strachy, tak byste mu mohl alespoň zvednout telefon, aby nedostal infarkt. Vaše nynější jednání je nezodpovědné a vězte, že jsou zde lidé, kteří o Vás mají strach. Buďte tak laskav a ozvěte se mu.

S pozdravem Mgr. Kit Danielson

Odeslat. Tak a je to! Můj osud je zpečetěn a je to tak lepší!

Po zaklepání vešel skleslý Mike.

„Až ho najdu, zastřelím ho spolu s tebou a s Farlanem! Není nikde! Nebere mi telefon, Farlan prý neví, kde může být, neptal se ho. Ale já si myslím, že ho spíš kryje. Nicméně nevytáhl jsem to z něj. Tak mi teď poraď, co mám dělat?“ sedl si do křesla a křečovitě svíral v ruce telefon.

„Napsal jsem mu mail, budeme doufat, že se ozve! A teď mě omluv, rád bych odtud vypadnul.“

„Kite, myslíš, že bych tě mohl pozvat na panáka?“ řekl nejistě Mike.

„Rande?“ ušklíbl jsem se.

„Ne! Ty jsi vážně idiot! Mám narozeniny a představ si, že je nemám s kým oslavit, tak půjdeš se mnou?“

„Jasně, přece nemůžu nechat kámoše na jeho narozeniny samotného!“

Mně se společnost bude taky hodit, poslední co chci, je sedět doma, civět do zdi a přemýšlet nad svým neutěšeným stavem.

V autě už měl Mike lepší náladu, a dokonce si broukal s rádiem.

„Mikeu? A s kým jsi trávil své narozeniny jiné roky, neříkej mi, že nemáš žádné přátele.“

„No, vlastně nemám, akorát kluci z ochranky, ale ti jsou všichni pryč, ale narozeniny jsem každý rok slavil s Rivim!“

„Vážně? S tím sucharem? To musela být příšerná nuda!“ podivil jsem se.

„Ani ne, jsem zvyklý s ním trávit téměř veškerý čas, a když ho poznáš, zjistíš, že je docela dobrý společník. Jen prostě trvá, než se někomu otevře. Akorát je na tom blbé, že nepije, ale to si vynahradím letos s tebou,“ zasmál se a já už tušil zítřejší bolehlav.

„Ok, není problém, kam vlastně jedeme?“ byl jsem zvědavý.

„Do Gourmet,“ řekl nevzrušeně.

„Proč zrovna tam? Je to tam strašně drahé a já tam nemůžu…,“ zhrozil jsem se.

„Ale můžeš a ceny neřeš, vždycky jsem tam slavil narozeniny a nebudu to měnit!“ stál si za svým.

„Jo, jsi stejný jako on, už chápu, proč si tak rozumíte, jenže já tam vážně nemůžu, pracoval jsem tam a den ze dne jsem odtamtud odešel, budou se na mě dívat hrozně!“

„S tím se netrap, pokud jsi tam pracoval, dobře víš, že šéf je v pohodě a určitě se na tebe nezlobí…“

Přes moje protesty Mike objednal i specialitu restaurace, kterou miluju, a skvostné červené víno, které se ke zvěřině skvěle hodilo. Mé chuťové pohárky jásaly a Mike byl skvělý společník. Probrali jsme všechno možné, jen o Levim a práci jsme se nebavili. Měl jsem pocit, jako by se toho tématu Mike bál, až po flašce vína, jako by sebral odvahu, se osmělil.

„Řekni mi, Kite, co jste si udělali?“

„Co jako?“ nechápal jsem.

„Přiletěl jsi z Německa bez něj, on zmizel a ty vypadáš, jako bys týden nespal. Něco jste si museli udělat, protože on by se nikdy od své ochranky neodpoutal, ty víš, že on potřebuje dohled, nejen pro jeho bezpečnost z vnějšku, ale i před novináři, a to ani nemluvím o jeho zdraví, zvlášť v této šílené koroňácké době!“

Během druhé lahve vína jsem mu všechno vypověděl, dokonce i to, že jsme ho podezírali, že on je ten zrádce, načež jsem viděl, jak se urazil, ale přesto poslouchal dál. Už se přes to přenesl, protože si svoje vyslechl od Leviho, který ho po telefonu nařknul. On mi na oplátku vypověděl, jak přišel na to, že zrádce je doktor Pixis.

„Přiznal se ke spoustě věcí, spoustu věcí jsme taky už věděli, protože vyplynula napovrch už dříve.

Doktora oslovila čínská tajná služba s tím, ať Riviho nějak zastaví ve výzkumu léku a vakcíny. Bylo jim jedno jak, dokonce ho přemlouvali, ať se ho zbaví, což doktor odmítl, ale slíbil, že mu znemožní pracovat. Číňané totiž nechtěli, aby vakcínu našel americký vědec, Rivi nebyl jediný, na koho pořádali hon, ale vše se týkalo jen vědců z Ameriky.

Původně na to nechtěl přistoupit, ale po řádném naplnění jeho účtu a s ujištěním, že s vakcínu přijdou čínští vědci, jim na to kývl. Odmítl však Leviho zabít, pouze slíbil, že mu znemožní pracovat.

Jak byl ošetřovat Riviho po jeho únosu, vyslechl rozhovor ochranky, že jeho a tebe odvezou do Aspenu. Když připravoval léky a nezbytnosti na Riviho pobyt, vytiskl také upravený soupis jeho alergenů, který vždycky v jeho lékárničce býval. Počítal s tím, že to nezvládne a bude muset volat sanitku, a tak ho bude mít pod kontrolou. To byla jedna část jeho plánu, který ale nemusel nutně vyjít. Proto měl připravenou ještě zálohu.

Shodou okolností v Aspenu bydlí jeho bratranec George, kterého přesvědčil, nejspíš několika procenty z jeho finanční provize, aby se pokusil nějak Riviho zneškodnit.

Hochu, ten George vám slídil okolo chaty a vy jste si ani jeden toho nevšimli. Je mi jasné, že jste asi měli jiné starosti,“ mrknul na mě.

Hodil jsem po něm vražedný výraz ala Levi – tedy skoro – ale on na to nehleděl, jen se uculil a pokračoval dál.

„Jednou tě uviděl odjíždět, a tak si řekl, že chatu nějak nenápadně zapálí, aby to vypadalo jako nehoda, nevím, jak ten idiot přišel na tu cihlu, ale v podstatě mu to klaplo. Chtěl to zaonačil, že jel náhodou okolo a být ten hrdina, který Riviho vytáhne z plamenů a následně opět doručí do náruče doktora Pixise. Nepočítal ale s tím, že Rivi bude natolik v pohodě, že oheň stihne uhasit, a do toho ses pak ještě vrátil ty, takže se stáhnul.

Když nic nevyšlo, čínská tajná služba najala teroristy, aby se Leviho zbavili, nebo jej aspoň přinutili jim vydat výzkum a pak ho někam uklidili, nejspíš však nadobro, aby nemohl mluvit.

Nejhorší je, že to dělali pod záštitou amerického Národního zdravotního institutu, potažmo i celé americké vlády.

Asi neposloucháš moc televizi, ale tohle všechno už je venku, Levi už je v bezpečí. Kdyby na něj někdo zaútočil, všichni by věděli, kdo v tom má prsty, není to jenom nějaký no name panáček, o kterém se nemluví. Teď když s Hannah našli vakcínu, tím více. Tahle popularita je nám teď nakloněna. Padlo by to přímo na hlavu americké vlády a dovedeš si myslím představit, že takovou popularitu by určitě neunesli. Kromě toho vakcína už je venku, tudíž jeho zneškodnění nebo uklizení někam pryč už je bezpředmětné,“ završil své povídání Mike. Já jsem byl ale stále mimo. Nechápu, co s tím má společného naše vláda, proč by jako nechtěla, aby americký vědec vynalezl vakcínu, vždyť je to na hlavu postavené.

„Já to nechápu,“ svěřil jsem se se svým zmatením.

„Tak od začátku: V roce 2015 za Obamovy vlády chtěl Národní zdravotnický institut studovat koronaviry přímo zde ve Státech. Tehdejší vláda to však nepovolila, a tak i přes zákaz ředitel NZI Anthony Fauci přesunul výzkum do Číny, konkrétně do Wu-chanu, ve kterém se nacházely dvě laboratoře s vědci, kteří se SARS už zabývali. K tomu jim dal grant 3,7 milionů dolarů.

Virus se měl cíleně vypustit a pozorovat jen na malém procentu populace. Na tohle přišla Světová zdravotnická organizace někdy na přelomu minulého roku, nicméně se jim to zvrtlo. Virus neměl být v žádném případě takto agresivní, infekční, a hlavně tak jednoduše přenosný. Asi tam byly i další aspekty, jakože chtěli zbavit čínskou ekonomiku od starých a nemocných lidí, kteří nepřinášejí žádný zisk. Tohle ti však nikdo z nich samozřejmě nepřizná. Verze pro celý svět zní – virus zmutoval ze zvířat, tedy konkrétně z netopýrů, což, jak sám uznáš, nejsou zvířata nám moc geneticky podobná, tohle popře každý molekulární genetik, že není možný tak šílený přenos z netopýra na člověka, že tohle příroda nikdy nemohla provést, ale o tomto si už povykládej s Rivim, pokud tě to zaujalo.

Udělali chybu a chybu udělal i Národní zdravotní institut. Protože byl výzkum v podstatě americký, čínská vláda jim položila nůž na krk, že s vakcínou přijdou čínští vědci, snad aby nemuseli čelit žalobám a že by tím celému světu zavřeli hubu. NZI souhlasil s podmínkou, že celá tahle machinace nevyleze na povrch. Nakonec to stejně prasklo. Vědci nemluvili, paradoxně to byli lidé jako Pixis a další jemu podobní.“

„No… tak to je drsné…,“ nevěřil jsem vlastním uším. Vlády experimentují s viry, paráda! Co nás ještě na tomhle světě čeká, o čem všem my vůbec nemáme ani ponětí?

Co se ve světě děje! Raději ani nemyslet.

Mike se odmlčel a rychle za sebou vypil dvě skleničky luxusního vína.

„Co se děje, Miku?“

Viděl jsem, že ho něco dost trápí.

„Mám o něj strach!“ skoro fňukl a lesklýma očima se na mě zadíval.

„A proč? Říkal’s, že už mu žádné nebezpečí nehrozí,“ podivil jsem se.

„Ale o tohle už nejde, mám strach o jeho zdraví, sám víš, jak na tom je. Co když bude mít nějaký záchvat, kdo ví, co si tam vaří, jestli je tam sám…,“ povzdychl si.

„Miku, neblbni, jsi vážně jak jeho máma, on se o sebe dokáže postarat, není malé dítě…,“ i když taky bych to úplně z určitostí netvrdil, ale když vidím, jak je Mike zničený…

„Víš, asi bych nebyl tak vyděšený, ale teď je jiná situace, všude tady kolem řádí ten virus…,“ zadíval se na mě, „jsi testovaný, že? Já bych vážně nerad, aby to chytil.“

Přivřel jsem oči a zadíval se na něj.

„Ty ho máš rád!“ vyjel jsem na něj s žárlivým podtónem.

„Kite, pracujeme spolu už osm let, kdybych ho neměl rád a nebál se o něj, tak spolu tak dlouho nevydržíme, mám za něj zodpovědnost, platí mi za to! A pokud mluvíš o lásce, tak promiň, já proti gayům nic nemám, ale vždycky se mi líbily jen holky.“

„Jo, jo tak promiň, jen mi to přišlo…,“ nestihl jsem dokončit myšlenku, když mě přerušil Mike s úsměvem od ucha k uchu.

„Ale ty ho máš rád! Žárlils!“

„Nééé, na tebe? Se na sebe podívej! Zarostlý jsi, neoholený, jak je týden dlouhý, ty přerostlé vlasy jak pochcaná sláma, tebe by si jeho výsost Ackerman nikdy nevzala do postele, to uznej. Ten je na jinačí honoru! Podívej se třeba na mě. Upravený, v obleku, učesaný, pleť jako miminko, vždycky dokonale oholený, a to i tam dole Miku! Jako víš co, na tom si gayové dávají záležet! A mám titul…,“ pýřil jsem se.

Mike se smál, až se za břicho popadal. Myslím, že kdybych tu kdysi nepracoval, už dávno bychom letěli. Ale nakonec – už jsme tady zůstali stejně sami. Mohli bychom si dát ještě lahvinku, to víno je vážně luxusní.

„Ty vole, Kite, ty seš vážně pako! Prý učesaný, ty‘s v životě neviděl hřeben, tak co to meleš! A titul? To zní, jak kdybys byl princátko! Vaše Veličenstvo, mohu vám políbit nožku?“

Smáli jsme se jak urvaní, strašně dávno jsem se necítil tak v pohodě a uvolněný.

„Vidíš to, a protože jsem princ, tak si mě jeho výsost Ackerman do postele vzal!“

„Nekecej! Ty jsi s ním spal?“

„Ježíší, to jsem asi neměl říkat!“

Mike ale jako by vystřízlivěl.

„Hele, on tě má vážně rád!“

„No jasně, potřeboval si zašukat a já jsem byl po ruce!“

„Je to drsné říkat, Kite, ale já ho znám opravdu dobře, včetně jeho sexuálních partnerů. On nikdy nejde s někým do postele jen tak, aby vypustil páru. Když už k sobě někoho pustil do postele, vždycky k tomu člověku něco cítil, nikdy to nebylo jinak. Nevím, ale myslím, že zrovna teď by své zvyklosti neměnil, takže jestli jsi mu něco řekl, nebo mu slovně ublížil, tak tě, ale teď už vážně, zastřelím, protože tahat ho z jeho milostných depresí je pěkně o hubu. Ty si zmizneš a on se bude topit v melancholiích ještě půl roku, nehledě na to, že v takových chvílích má tendence se opíjet, což nechtěj vidět! Bylo to jen asi dvakrát, ale vždycky to stálo za to. V jeho případě léčit zlomené srdce je nadlidský úkon!“

„Meleš nesmysly! Já už to nebudu řešit, dal mi jasně najevo, co si o mně myslí!“

„To ty‘s mu dal ale taky! Tak cos čekal? Znáš ho taky trochu! Víš co, to je teď jedno, už nás chtějí vyhodit, pojďme domů.“

„Běž napřed, já si tady ještě něco zařídím.“

Jakmile začal mluvit o jeho milostném životě a v podstatě mluvil o tom samém o čem Hannah, vystřízlivěl jsem. Co když je to pravda? Co když ke mně vážně něco cítí? Neměl bych ještě zkusit bojovat? Zůstat ve firmě s tím, že se všechno nějak vyvrbí? Odejít nakonec můžu vždycky, kdyby to pro mě bylo nesnesitelné.

V tom si ke mně přisedl můj bývalý šéf.

„Ahoj Kite, přišel jsem tě jen pozdravit. Jsem rád, že ses stavil.“

„Dobrý večer, pane Guldene, vy už se na mě nezlobíte, že jsem tenkrát odešel ze dne na den?“ podíval jsem se na něj smutně.

„Ale kdepak, za to, kolik mi tenkrát dal pan Ackerman peněz, abych tě pustil, mi to stálo, celou novou kuchyň za ně mám.“

„Prosím?“

„Ty‘s to nevěděl!“ zděsil se.

„Ne! On vás podplatil, abyste mi řekl, že už mě nepotřebujete? Dovedete si představit, jaká to pro mě byla situace?“ už mi to všechno došlo a zapadlo do sebe. Přesně tenkrát věděl, kdy si mě má odchytit s novou smlouvou, klidně u popelnic, bylo mu to jedno, jen abych mu neutekl a nedej bože si rychle nenašel jiný job. Ano, bylo to přesně ten den, kdy mi šéf oznámil, že mě už za pár týdnů nebude potřebovat.

„A do háje! On mi říkal, že je s tebou domluvený, že o tom víš! No, bylo mi divné, že se ti o tom nemám zmiňovat, ale on tenkrát tvrdil, že jsi výbušný, ať ti to moc nepřipomínám. Bylo mně to tenkrát divné, ale hodil jsem to za hlavu, věděl jsem, že na ulici neskončíš, a já měl prachy, které mi nutně chyběly na obnovu kuchyně. Prostě jsem se nepídil…, promiň!“

Seděl jsem jak pecka a vstřebával nově objevenou pravdu, že si mě ten parchant nakonec vážně koupil! A jakým způsobem! Prostě mě cíleně dostal do sraček, abych to místo byl nucený vzít! To je parchant!

„Pracuješ ještě pro něj, že jo?“ zeptal se opatrně.

„Ještě jo, ale nejsem si jistý, jestli se brzy nerozloučíme, protože až mu řeknu, co si oněm myslím, tak si za klobouk nedá.“

„Kite, neblázni, to ti za to nestojí! Zapomeň na to, co jsem ti řekl.“

„Nebojte, já neřeknu, že to vím od vás, něco vymyslím, ale tohle jen tak nenechám!“ tlak jsem měl zase 280 nejmíň, a kdyby stál vedle mě, asi bych mu jednu vpálil. To je zmetek! Takhle manipulovat s lidmi!

„Díky, šéfe, za info, je dobré vědět o lidech, pro které pracuji, na co si dávat příště pozor!“ řekl jsem již klidně a podal mu ruku.

„Hodně štěstí, Kite!“

„Jo dík, budu ho potřebovat!“