2020 – 2. Lukrativní nabídka

„Chci ti nabídnout místo mé osobní ochranky.“

„Vždyť tu ale přece máte…“

„Nemám, Kite, takovou, o jaké mluvím já, takovou nemám, myslím tím, že onen člověk mi bude stát za zády dvacet čtyři hodin, sedm dní v týdnu, chápeš?“

Nechápal jsem, nepobíral jsem moc jeho slova…

Vyslovení mého jména jeho ústy ve mně totiž strhl vodopád pocitů, které jsem ještě nikdy nezažil. Jak na mě může tak silně působit jen oslovení? Asi jsem se dočista zbláznil.

Zadíval jsem se na něj koutkem oka a pochopil, že čeká na odpověď.

„Nechápu!“ špitl jsem.

„Prostě potřebuji osobního strážce! Bože! To zní jak z romantického filmu,“ protočil oči, „potřebuji někoho, kdo mně bude krýt záda, kdo mě ochrání od případných dalších útoků Silvera nebo kohokoliv jiného. Kdo bude posílat paparazze do hajzlu a kdo mi jednou za čas udělá snídani nebo večeři…,“ poslední slova vyřkl téměř neslyšně a mně spadla brada a před očima se mi udělalo černo zlostí! Co mi to tady nabízí?

„Jako že osobní sluha, jo? A vytírat zadek vám nemám? Ne, děkuji, jsem spokojený na pozici, kterou jsem doposud vykonával, a tam taky míním zůstat, nebudu dělat služku arogantnímu pitomci…“

„Dost!“ zahřměl, jeho oči začaly metat blesky a já poznal, že jsem přestřelil. Neměl bych se nechat unášet svými pocity, reaguju pak neuváženě a impertinentně. První myslet, potom mluvit, zásada číslo jedna, kterou jsem vždycky dodržoval, nicméně v jeho přítomnosti jdou všechny zásady stranou a já se chovám jako úplný idiot.

„Vypadni z mé kanceláře!“ řekl již mnohem klidnějším hlasem, nicméně v dusném tichu kanceláře to znělo, jako by vybuchla bomba.

Otočil jsem se a rychle opustil místnost.

Já jsem takový pitomec! Neuvěřitelný vůl! To se vážně neumím kontrolovat? Jak vůbec můžu vypustit něco takového z pusy!!!

Seděl jsem za stolem, ruce podepírající těžkou hlavu, a přemítal, co asi bude dál. Přejde tohle Ackerman jen tak a nechá mě žít? Bojím se, že ne! Jenže já o tuhle práci nemohu přijít. Můj plat přesně pokryje všechny mé výdaje a můžete si věřit, čemu chcete, ale tenhle idiot má jednu velmi dobrou vlastnost a to, že na svých zaměstnancích, a to v jakémkoliv postavení, rozhodně nešetří.

Je mi jasné, že práci, kde bych byl takhle ohodnocen já s minimem praxe, nikde neseženu.

Musím tedy doufat, že na to prostě zapomene a nechá mě žít.

Pořád jsem si ten rozhovor přehrával v hlavě, a čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc jsem cítil, že si pro mě zase pošle a s radostí mi oznámí, že budu půl roku bez prémií nebo tak něco. Myslím, že docela dobrá pomsta by byla, kdyby si ze mě udělal asistenta. To bych asi se zdravým rozumem nedal. Je mi líto Marca, nedovedu si představit, co všechno s ním musí přetrpět.

Egoistický idiot! Jo, myslet si to můžu, ale něco jiného je v afektu mu to vyplivnout přímo do očí!

Zaťukání na dveře mi přivodilo infarkt. A je to tady! Do mého království vklouzla Petra, jedna z administrátorek.

„Ahoj Kite, tohle ti posílá šéf, mám prý počkat na odpověď,“ špitla a podávala mi složku.

„Co to je?“ začal jsem vnitřně panikařit.

„Nevím, ale mám tu počkat…“

‚PRACOVNÍ SMLOUVA‘ stálo na hlavičce. Tušil jsem, jakého pracovního postu se smlouva týká. Nevzdal to se mnou. Jenže já s ním ano. Nedovedu si představit s ním úzce spolupracovat, být s ním 24 hodin, to znamená s ním i bydlet.

V rychlosti jsem četl smlouvu. Měl jsem pravdu. K dispozici budu mít pokoj v jeho vile s vlastní šatnou a koupelnou. Musím se vzdát veškerého svého soukromého života a volno budu mít minimálně a jen tehdy, kdy si určí on. Úzká spolupráce s běžnou ochrankou, doprovod na veškeré schůzky a akce. On to řekl přesně, měl bych mu nepřetržitě stát za zadkem. A z toho plyne snášet všechny jeho výstřelky, jeho neurvalé chování, nadutost a posměšky. Tak to teda ne, děkuji. Mám rád svůj zdravý rozum a nemíním se jej vzdát jen spoluprací s tímto kreténem.

„Vyřiďte panu šéfovi, že nemám zájem,“ sklapl jsem desky a podal jí je nazpět.

„V tomto případě posílá ještě toto,“ položila vedle smlouvy ještě další složku, „říkal, že jednu z nich chce vidět od tebe podepsanou.“

Podívala se na mě laskavě, nejspíš tušila, že tohle pro mě nevypadá dobře.

Otevřel jsem desky a vykoukla na mě písmena, která jsem nechtěl vidět, a přesto jsem tušil, že je tam uvidím.

‚VÝPOVĚĎ‘

Dohodou k zítřejšímu dni…

Žádné sankce ani plivání, paragrafy o nekázni nebo jiné kraviny.

Prostá výpověď k zítřejšímu dni…

A jsem v prdeli!

Kde najdu tak rychle práci? Dobře placenou práci!

Sakra! Ale pracovat v přímém kontaktu s ním, nemoci se nikdy vzdálit, odreagovat se, zajít si s přáteli na kávu…

Ne, tohle prostě nezvládnu.

Vzal jsem listinu s výpovědí a podepsal ji.

„Je mi to líto, Kite, budeš mi chybět…,“ samozřejmě viděla, co podepisuji.

„Ty mně taky, Petro, ale já už se nějak zařídím. Všechno lepší než tohle,“ podal jsem jí obě složky a začal si balit těch pár švestek, které tady mám natahaných.

Další dny jsem věnoval hledání práce. Mám krásný byt na úžasném místě, nicméně je ale na hypotéku, která sežere většinu mé výplaty. Tedy té výplaty, kterou jsem dostával u Ackermana. Pracovních míst bylo dost a já nejsem žádné princátko, jsem ochoten dělat cokoliv, tedy téměř… ale platy? Ty byly třetinové. S nimi bych zaplatil opravdu jen tu hypotéku, jsem skromný, nepotřebuji nejnovější iPhone nebo luxusní značkové hadry, ale jíst prostě musím, spoustu peněz sežere i moje staré auto. Toho bych se nakonec mohl zbavit, i když k němu chovám jakousi náklonost, jenže to pořád nevychází.

Dobrá, ještě je možnost dvou prací.

A taky to tak dopadlo.

Od sedmi od rána pracuji jako pomocný kuchař v Michelinské restauraci – je to směšné, já vím, umím sotva uvařit vajíčka, ale tahle práce nevyžaduje nějakou znalost jídel. Jsem tam takový kluk pro všechno – dones, nakrájej, připrav talíř a hlavně ukliď ten bordel, který po chefech zůstává. Nic náročného, ale na tu veškerou hrůzu asi nejlíp placená. Zde skočím ve čtyři a od pěti nastupuji jako barman v gay klubu, kde trčím do půlnoci. V obou pracích je neděle volná. Pokud však chci, mohu pracovat i v neděli. Což jsem ve většině případů i dělal, abych si mohl dovolit si z pitomé nostalgie nechat i tu starou Mazdu, která žere peníze jako kobyla seno. Mám prostě svoji ‚Magdu‘ rád.

Už druhý měsíc běhám z práce do práce bez pořádného odpočinku, neděle, které si občas nechám volné, prospím. Začalo mi docházet, že tohle dlouho nevydržím, a začal se pomalu smiřovat s tím, že byt budu muset pustit a najít si nějaký skromnější podnájem. Stejně jsem sám, tak by mi mohla stačit garsonka stejně jako Charliemu. Jak se vůbec má? Tak dlouho jsem s ním nemluvil…

Nemám čas na nic, co to je za život? Celý dny makat a stejně člověk jen živoří…

Fňukal jsem nad svým útrpným životem, když jsem nesl poslední pytle s odpadky ke kontejneru. Seděl jsem na patníku a dával si cigárko. Abyste si nemysleli, kouřím jen velmi zřídka, jen když na mě opravdu dolehne můj zpackaný život. A dneska je přesně ten den. Když už jsem se konečně smířil s tím, že se vzdám svého bytu a nechám si jen tuto práci, jejíž plat mi bude stačit, tak mi šéf oznámí, že si mě může nechat jen do konce sezony, což je za dva měsíce, a pak mě musí propustit, protože turistů už bude málo, a tudíž i práce zde. A jsem zase v hajzlu. Další hledání práce s rozumným platem.

„Pane Danielsone?“ ozvalo se těsně za mými zády. Měl jsem pocit, jako by mi ten studený hlas dýchl na krk a postavil všechny chlupy do pozoru.

Tu barvu hlasu nezapomenu nikdy, a kdyby mě přece jen postihla skleróza, tak ten nepřeslechnutelný ledový tón mám zarytý v mozku až do konce svých dnů. Otřásl jsem se, ale nebyl jsem schopný se otočit, abych se mu podíval do těch jeho zasraných krásných očí.

„Pane Danielsone,“ ozval se znovu a já se otočil a srdce mi na pár sekund selhalo. „Rád vás vidím, mohl bych s vámi na chvíli mluvit?“

„Proč?“ opět jsem bezdůvodně zaútočil a vložil do svého hlasu nelibost.

„Protože bych se vám chtěl omluvit,“ naklonil hlavu, čekaje, jak budu reagovat.

Otevřel jsem pusu, vytřeštil oči a následně ji zase zavřel, protože jsem si to uvědomil.

„Přehnal jsem to, ta výpověď nebyla oprávněná. Uznejte však, že vaše chování bylo neadekvátní a já měl právo se zlobit!“

Věděl jsem, že to nebude jen tak, že by se kál a klaněl se mi – tedy samozřejmě obrazně. Ovšem mně teď došly slova, nevím, co mu na to mám říct. Jsem na něj naštvaný, jsem zničený, unavený, přijdu o byt, za měsíc ztratím hlavní příjem a za všechno muže tento arogantní sexy chlap, kterému ten oblek zase tak nehorázně sluší. Vypadá to divně, stojíme zde u popelnic, on vedle svého drahého auta, které stálo víc, než kdy já stihnu za život vydělat, oblečený v luxusu, a já ve vytahaném triku a špinavé zástěře. Napadlo mě přirovnání Popelka – jo už mi ze všeho vážně pořádně houká. On mě nezachrání, tohle není princ, který si Popelku vezme za ženu a udělá z ní princeznu, tohle je satan, který mě může akorát tak stáhnout ještě víc do pekelné tlamy, než už jsem.

Zase fantazíruju a on mi hledí do očí a čeká, že snad něco řeknu, možná, že mu odpustím, ale tohle se nestane, to on je tvůrce všeho zla a já nevidím důvod, proč bych to měl dělat.

„No prima, tak jste se omluvil a já musím jít zpět do práce, takže mě omluvte…,“ chystal jsem se odejít, ale najednou mě drobná ruka chytila za paži a obrátila zpět.

„Počkej, Kite!“

Měl jsem dojem, jako by do jeho hlasu prosakovala prosba. Zůstal jsem tedy stát.

„Moje nabídka pořád platí…“

„A moje odpověď je stále ne!“ otočil jsem se a už opravdu odcházel.

Daleko jsem však nedošel.

„Kite! V té předchozí smlouvě chyběla docela základní informace. Nyní je tam doplněna. Já tě žádám, vezmi si tu smlouvu a podívej se na stranu tři.“

Dobrá, tak se kouknu na stranu tři, pak mu to vrátím a pošlu slušně do prdele, jinak mě nenechá odejít. Mám ještě docela dost práce a rád bych se aspoň osprchoval, ať nejdu za bar smradlavý jako hranolka.

Nalistoval jsem určenou stranu a dnes už podruhé mi spadla čelist. Nabízel mi téměř pětinásobek mého původního platu.

„Do hajzlu…,“ zaklel jsem.

„Potřebuji tě, Kite, vážně a jsem ochoten tě takto odměnit. Budu se snažit nebýt arogantní hajzl a utírat prdel mi nemusíš, to zvládnu sám, takže? Jak ses rozhodl?!“ podíval se na mě tak úpěnlivě, že se mi málem podlomily nohy. Teď projevil největší cit, jaký jsem kdy u něj viděl.

Nevím! Nevím, co mu na to mám odpovědět. Jsem v šoku. Nechci se nechat koupit, ale když mu to podepíšu, nemusím hledat jinou práci, nemusím se vzdát mého bytu, kterého si sice v průběhu tohoto zaměstnání moc neužiju, ale když to s ním vydržím rok, tak ho mám splacený a pak už je to jedno. Můžu dělat i mizerně placenou práci a nic mě nebude tížit. Jeden pitomý rok s ním vydržet a mám celý život po starostech. To stojí za to.

„Dobře, řekněme, že bych to teoreticky vzal. Když budu chtít, mohu odejít?“

„Je to smlouva jako každá jiná – dvouměsíční zkušební doba a tříměsíční výpovědní lhůta, na tom nemohu slevit. Pokud mě budeš chtít nechat na holičkách, budu si muset za tebe najít adekvátní náhradu, to chápeš, ne?“

Už přede mnou zase stál ten starý Ackerman. Nafrněný panák. Ale seru na to, za ty prachy mu budu dělat i ty vajíčka na snídani.

„Dobře, beru to, ale můžu až za měsíc a půl,“ hlesl jsem.

„Ne, ty půjdeš hned teď…“

„Ale to nejde, jsem v práci…“

„Tvůj šéf tě milerád pustí, neboj se, já to s ním zařídím, ani o prémie nepřijdeš. A teď jdi a sbal si, co tu máš. Sejdeme se u baru za půl hodiny.“

„Jenže já mám ještě jednu práci…“

„Neboj se a spolehni se na mě, ano? A teď už běž…“

Přivezl mě k mému domu – bůhví, jak věděl, kde bydlím. Tam mě donutil sbalit si nejnutnější věci a dovezl mě k té šílené vile, kde se konal večírek. Netušil jsem, že je to jeho ‚obydlí‘.

Do háje!

Vešli jsme do ní méně okázalým vchodem, a ačkoliv už jsem v tomhle baráku byl, stejně mi spadla brada až na zem. Tahle část totiž byla mnohem osobitěji zařízená. Ano, zde bylo vidět, že tu někdo bydlí. Přestože bylo všude nádherně uklizeno, všude byly známky jeho identity, které jsem snad ani nechtěl vidět. Bylo to jeho soukromí…

Nasměroval mě do pokoje s tím, ať se zabydlím, přečtu pořádně smlouvu a později, po večeři, že mi ukáže dům.

Večeře byla luxusní, nechápal jsem dost dobře, kde se vzala, ale možná v jiné časti tohoto hradu je kuchyně a sluhové a co já vím…

V rychlosti mě provedl po křídle domu, obývané jím a teď i mnou. Skvostné! Úžasná zimní zahrada, obrovské pokoje s neuvěřitelným vyžitím. Kulečník, knihovna, posilovna. Nechyběla vířivka, v suterénu velký bazén se saunou. Pak procházel dlouhou chodbou, v níž se nacházely i naše pokoje. Omluvil se mi, že naše koupelna bude společná, protože je na patře jen tato jedna, ale ve spodním prý najdu další, kdyby mi to vadilo. Dalších pár pokojů popsal jako pokoje pro hosty.

„A tohle je moje pracovna a laboratoř. To jsou jediné dvě místnosti, kde bych tě poprosil, abys nechodil, jinak je ti k dispozici cokoliv.“

„Děkuji a k vám do ložnice taky mohu?“ pousmál jsem se provokativně a hned mi hlavou proletěly nemravné myšlenky, co všechno by se tam mohlo dít, pokud bychom se tam nacházeli oba dva. On se však na mě podíval útrpným a velmi chladným pohledem.

„Nechápu, co bys tam chtěl dělat, není tam nic zajímavého…,“ zavrčel.

‚Kdybys jen věděl, že to nejzajímavější v tomhle domě se po nocích zdržuje právě v tomto pokoji…,‘ pomyslel jsem si.

I přesto, že je to chodící arogantní kra polárního ledu, stejně mě pořád něčím fascinuje, provokuje, svádí…

Nemohu si pomoct… Teď jde přede mnou, něco mi vykládá a já stejně hledím na jeho dokonalý zadek…

Dost! Tohle musí skončit, musím si už přiznat, že tenhle chlap není pro mě, i kdyby byl homosexuál, tak jestli někdo dokáže rozehřát tuhle chodící kru, já to zcela jistě nebudu. Jsem tu jen proto, že potřebuje ochranku a já jsem byl zrovna vhodný kandidát. Nikdy mi neprojevil ani kousek účasti, nepodíval se na mě jinak než neutrálně anebo s pohrdáním.

„Dobře, tak jsme si to vyjasnili a teď pojďme do haly a probereme tu smlouvu, máš ji už podepsanou?“

„Ano.“

„Prima a máš k ní nějaké otázky?“

„Ani ne,“ samozřejmě, že mám. Mám milion otázek, ale je mi jasné, že mi je stejně nezodpoví, takže proč se snažit. Ono to stejně všechno dřív nebo později vyleze na povrch.

„Ale já bych k tomu ještě něco měl! Něco, co jsem záměrně do smlouvy nenapsal. Pojď se mnou. Ukážu ti ještě jednu místnost.“

Bál jsem se, kam mě zavleče, snad do nějaké mučírny na způsob 50 odstínů, ale vešli jsme do běžné, skvěle vybavené kuchyně, která ale působila, že se v ní nic moc neděje.

„Tady bude tvé království, když bude mít Anna, moje kuchařka, volno. Dělal jsi v kuchyni, takže nejspíš něco zvládneš uvařit. Bude to opravdu jen zřídka, ale já spálím i čaj, takže jsem zařadil i tuto povinnost do smlouvy. Ty ji samozřejmě můžeš využít i kdykoliv jindy,“ vykládal mi, zatímco vařil vodu na čaj, „čaj nebo kafe?“

„Čaj, děkuji,“ hlesl jsem a koukal na všechno okolo. Tady bude radost vařit. Nikdy mě vaření moc nebavilo a spíš jsem se stravoval venku, ale od doby, kdy jsem nastoupil do Gourmet restaurant a měl jsem možnost koukat chefům pod ruce, se na kuchtění dívám úplně jinýma očima.

Vzal jsem připravený čaj a modlil se, ať někde nezakopnu, a šel za ním do haly.

On si sedl naproti mně a začal vykládat.

„Asi budeš chtít znát všechny své povinnosti,“ opřel se do křesla a zkoumavě se na mě zadíval, „více méně je vše napsáno ve smlouvě, kterou jsi doufám četl.“

Přikývl jsem a sevřel pevně desky se smlouvou. Byl jsem neskutečně nervózní a pod jeho zkoumavým pohledem jsem si připadal jako malé dítě, které je na koberečku v ředitelně.

„Takže to, co tam není – potřebuji, aby ses na každé akci, každém rautu nebo schůzi postaral o můj jídelníček. Jsem alergický na čokoládu, ořechy, rajčata, jahody, korýše, mléko, med, pšenici, tropické ovoce a milion dalších věcí, ale tyhle jsou pro mě nejakutnější. Skoro nikdo o tom neví, protože jsem paranoidní a neustále mám strach, že by se mě někdo tímto pokoušel zbavit,“ přiznal se mi. „Jestli to někomu kromě kuchařů vyzvoníš, utrhnu ti hlavu, rozumíš?“

„Ano pane,“ už jsem držel papír s dlouhým seznamem, na co všechno je můj šéf alergický. Seznam byl tak dlouhý, že jsem měl dojem, že snad nemůže jíst vůbec nic, „a proč věříte mně, jakou máte jistotu, že to neudělám já?“

„Nemám ti snad věřit? Máš nějaké špatné úmysly? Měl jsem pocit, že mě jako šéfa, i přes tvé občasné infantilní výpadky, celkem bereš! Kdyby ne, byl by už v novinách obsáhlý článek o mé výměně názorů s mým německým konkurentem Silverem, nemám pravdu? Ale ty mlčíš, i když vím, že tě novináři zastavili.“

Viděl jsem, jak zaťal pěsti, ale na tváři se neobjevila žádná změna. A zajímalo by mě, jak tohle sakra ví! Sleduje mě, nebo co? Ale ne, jsem paranoidní. Novináři mě zastavili před firmou, klidně to mohl vidět on, anebo někdo z ochranky a říct mu to. Úplně jsem na to zapomněl, poslal jsem je do háje s tím, že jsem malý pán a žádné pikantnosti nevím, a oni se hned zaměřili na manažera prodeje, o kterém měli pocit, že bude sdílnější. Nebyl a ještě jeden z pisálků dostal pěkně do zubů. Pousmál jsem se nad tou vzpomínkou.

„Myslím, že mi můžete věřit…“

„Já vím, na druhé straně je seznam léků a vitamínů. I tohle bude tvá povinnost. Někdy se zapomenu, anebo se projeví alergická reakce, je i možnost anafylaktického šoku. Byl bych rád, kdyby sis o tom něco přečetl, abys věděl, jak reagovat. U mě musíš být připravený na cokoliv…,“ řekl a do hlasu mu prosakoval smutek.

„Ale to snad ani není možné, tolik alergií prostě normální člověk ani nemůže mít.“

V téhle chvíli vypadal tak bezbranný a já jsem měl neodolatelnou chuť jej obejmout.

„Je to složitější, někdy ti to řeknu, ale teď není vhodná chvíle. Kromě toho je pozdě a já jsem unavený. Půjdu spát. Zítra chci mít o čtvrt na sedm připravenou kávu. O snídani se starat nemusíš. Do svého pokoje doufám trefíš, dobrou noc!“

Zůstal jsem sedět jako přikovaný. Začínám se drobně prodírat do jeho duše, poodkrývá se mi pomalu, ale jistě a já už nyní uznávám, že tahle práce možná nebude tak hrozná, jak jsem si myslel.

Opravdu jsem překvapený, jak nám ta spolupráce klape. Kromě neuvěřitelného počtu káv po mně nechtěl nic uvařit, jídlo jsme měli od neznámých kuchařů, sídlících někde v druhé části tohoto ‚hradu‘. Když jsme okolo páté hodiny přijeli do vily, on se potichu najedl a zalezl do pracovny nebo laboratoře. Neryl do mě, nic nežádal a celkem okázale mě ignoroval. První dny jsem za to byl rád a mnul jsem si ruce, že se nemusím zabývat jeho rýpáním a nesnesitelnou povahou, ale čím více dní mě takto ignoroval, tím více mi to bylo nepříjemné. Jeden večer před usnutím jsem dokonce přemýšlel, jaké by to mohlo být fajn sednout si večer k televizi a pustit si nějaký stupidní program a vykládat si u hrníčku čaje jen tak o životě. Tedy, hlavně o jeho, na mém není nic zajímavého, ale mě by zajímalo, proč si mě vůbec najal, proč se bojí o svou bezpečnost, když ochranka stejně stojí na každém rohu, věřím tomu, že někteří z nich i bývají přes noc ve druhém křídle vily, dle občasných téměř nočních návštěv jeho šéfa. Vždycky zalezou do jeho pracovny, chvíli něco řeší a pak zase odejdou. Mám prostě spoustu otázek a nikdo není schopen mi na ně odpovědět. Přece já jako osobní ochranka bych měl být informovaný nejvíce o tom, jaké nebezpečí mu hrozí a na co mám čekat. Rozhodl jsem se jeden podvečer, kdy vypadal, že má docela dobrou náladu, že na něj uhodím.

„Pane Ackermane, potřeboval bych s vámi nutně mluvit,“ začal jsem jednou, když jsme se celkem netradičně sešli u večeře.

„Dnes?“ loupl po mně okem a dal si poslední lžičku do úst.

„Ano, dnes!“ byl jsem nekompromisní.

Promnul si kořen nosu a bylo vidět, že se mu do rozhovoru se mnou moc nechce. Jasně, že věděl, že mám milion otázek, které jsem mu průběžně pokládal a on mě tvrdě odbýval. Dnes si ale budu stát za svým. Chci znát odpovědi. Týká se to i mě a mám právo to vědět.

Udělal jsem jeho oblíbený čaj a on si sedl do haly, stejně jako tenkrát, když si mě sem nastěhoval.

Pršely ze mě rychlé otázky a on stejně rychle odpovídal, jeho odpovědi byly však plytké a neúplné. Mlel neustále jedno a totéž. Přišlo mi, jak by přesně to, co vykládá mně, vykládal i novinářům jako skvěle naučenou pohádku. Pochopil jsem, že se nic moc dalšího nedozvím, anebo je opravdu příliš paranoidní. Rozhodně tu nejsem jen proto, že by mu neměl kdo v podvečer vařit kávu. O společnost taky nestojí, to je viditelné. Takže mi nezbývá nic jiného než jen věřit, že se bojí Silvera a jeho goril. Jejich fotky i informace mám od ochranky, ze kterých taky intenzivně lovím informace, ale buďto toho ví stejně jako já, nebo jsou loajální a mlčí jako hrob.

Nakonec, měl bych se s tím smířit. Jsou to velmi lehce vydělané luxusní peníze, tak se v tom přestanu babrat a prostě to přijmu.

Ve firmě nemám na starosti vůbec nic z mé předchozí práce. Myslel jsem, že si mě nechá jako osobního asistenta a převezmu otěže po Marcovi, který se už třepal na to, že nastoupí na moje místo a bude dělat sekretářku provoznímu šéfovi přes chemické procesy, který je mimochodem sympaťák a hrozně dobře se mi s ním pracovalo. Jenže Marco zůstal na stejné pozici a můj úkol je pouze chodit šéfovi pro kávu, ranní muffiny do pekárny přes ulici, doprovázet jej na oběd, při kterém většinou nepadne ani slovo, i na schůzky, kterých se ale účastnil i Marco. Mezi touto donáškovou službou a stáním za zadkem mě zavalil hromadou materiálu a webových adres o tom, jak zvládat a pomoci s různými druhy alergických reakcí od běžné vyrážky až po anafylaktický šok. Přesvědčoval mě, že tohle všechno musím znát nazpaměť, protože když se něco stane, nebudu mít čas googlit, což chápu. Mám však pocit, že za těch pár dní jsem přeborník v informacích o jakékoliv alergické reakci. Zatím však na svém šéfovi nepozoruji žádné projevy toho, že je tak ‚nemocný‘, jak tvrdí. Kromě jeho specifického jídelníčku, který v restauraci, kam chodíme, mají nejspíš skvěle zmáknutý. Jeho se nikdy totiž neptají, co si dá. Automaticky nějaké jídlo přinesou i s mým vybraným z lístku. Nepídím se po tom, má to s nimi asi nějak domluvené.

Jinak další z mých povinností je spolupráce s ochrankou, kterou každý den navštěvuji, když už mi ze studia o alergiích šibe. Jsou to skvělí kluci, ale jak říkám, mlčí jako hrob a nechtějí mi o Ackermanovi říct nic, co bych už nevěděl. Oni toho nakonec možná nevědí o nic víc, i když o tom pochybuji. S nimi jsem chodil na střelnici, posiloval, a tak nějak mě připravovali na situace, které se stávají jen ve filmech. Dost jsem se u toho nasmál a byla to pro mě docela zábava. Dále jsme trénovali boj z blízka, ve kterém jsem ovšem machr a všem jsem jim dal na zadek, takže mě prosili, abych je to naučil. Tohle byla docela zábava. Nebýt těchto kluků, asi by mě nuda zabila. Sice mám pořád dojem, že to přehánějí, ale na druhou stranu s takovou průpravou, až mě Ackerman vyhodí, můžu jít dělat ochranku prezidentovi Spojených států. Smál jsem se jim, že to moc žerou, ovšem oni to jako legraci moc neviděli.

Dny tedy ubíhaly stereotypně a dost nudně a nejvíce mě na nich iritovalo právě to Ackermanovo přehlížení. Byl jsem pro něj jen vzduch, když nemusel, nebavil se se mnou, a abych pravdu řekl, dost mě to ranilo. Den co den pozorovat jeho osobnost, být vedle něj a sledovat každou změnu mimiky. Potkávat ho doma oblečeného jen tričku a domácích kalhotách, ve kterých byl stejně sexy jako v obleku, možná ještě víc, protože ve mně tento domácí úbor vzbuzoval netušené fantazie. Uvědomil jsem si, že by mi připadal sexy, i kdyby měl na sobě pytel od brambor. Což bylo dost znepokojivé už v tu chvíli, kdy jsem si tohle uvědomil, a to jsem ještě nevěděl, jak budu reagovat, když kolem mě přejde jen s ručníkem omotaným kolem pasu, když šel v noci ze sprchy do svého pokoje. Byla celkem hluboká noc, ale já se vzbudil, potřeboval jsem na záchod a tenhle infarktový pohled způsobil, že i já jsem si musel dát sprchu, ovšem pěkně ledovou, protože když kolem mě tahle éterická bytost prošla s ledabylým přáním dobré noci, hormony se mi totálně pobláznily a fantazie mi začala podsouvat takové představy, až se mi tmělo před očima touhou. V tu chvíli jsem si uvědomil, že tohle musí skončit. Nesmím a nemůžu se na něj dívat jako na sexuální objekt, ale jen a pouze na zaměstnavatele, protivného a ignorujícího mě. Nicméně tělu nelze poručit, a i těch pár sekund, kdy jsme se míjeli na chodbě, stačilo k tomu, aby mi stál jako voják hradní stráže. Nějaké vydýchávání mohlo jít zrovna do háje, a tak jsem se chvíli týral ledovou vodou, ale nakonec jsem mého zrádného kamaráda, s fantaziemi točími se okolo mého atraktivního nadřízeného, řádně vystříkal.

Usnul jsem samozřejmě až k ránu a celou noc vymýšlel strategii, kterou se budu muset řídit, abych se z mého šéfa nezbláznil. Hlava přesně věděla, co dělat, ale ranní setkání s rozcuchaným a evidentně do růžova vyspaným šéfem mě přesvědčilo, že tělo si pojede stále stejnou písničku.

Nejspíš se budu muset smířit, že v mnoha situacích bude mé tělo neovladatelné. Důležité je držet hlavu v domnění, že vůbec o nich nejde, že je to pouze fyzická touha a já se nezamiluju.

Jako každým den jsem stál před firmou a čekal na šéfa, až vyleze z laborky, která mi i zde byla zapovězena, což chápu, protože s mou šikovností bych jim tam určitě rozlil nějaký zvlášť těkavý vzorek a byl bych schopný celou firmu vyhodit do povětří a co bych tam vlastně dělal, že? Všichni tam chodí v šílených oblecích a dovnitř se nedostane ani myš. Kdo by ho tam mohl obtěžovat? Dveře jsou zajištěny na otisk prstů a další pak na oční rohovku. Bůhví, co tam zkoumají, a radši to ani nechci vědět.

Nicméně teď už tady půlhodiny lelkuju, a tak jsem si z nudy zapálil. V hlavě vymeteno a spekuluju snad jen nad nesmrtelností brouka a tím, co si večer pustím za film. Už mě to nebaví. Chtěl bych si zajít s Charliem na pivo nebo s klukama do baru. Klidně bych se ožral, jen abych měl den a půl nějaké vzrůšo. Půl dne, tedy noci zábava a ten další den, který jsem zmiňoval, bych se léčil, objímal mísu a nadával si. Zní to sice hrozně, ale mě tenhle stereotyp vážně ubíjí. Víkendy jsou nejhorší. On se zavře do laborky nebo pracovny a nevidím ho celý den. Jsem pořád sám. Zblázním se z toho s takovou.

Zrovna čučím na nebe a snažím se najít aspoň jednu hvězdu, která by přesvítila městský světelný smog. Neúspěšně. Tak rád bych si zajel někde za město. Kousek do přírody…

„Nesahejte n…“

Zoufalý výkřik mého šéfa mě okamžitě probral z letargie a z rozjímání. To už jsem však viděl, jak ho asi pět metrů ode mě tahají do černého auta s ucpanými ústy rukou jednoho z násilníků, aby nemohl křičet, a než jsem se stihl rozeběhnout, auto už vystřelilo a šílenou rychlostí se vzdalovalo od budovy.