2020 – 12. Dobré rady matky

V tu chvíli se ozvalo rázné zaklepání a jako velká voda se do pokoje vřítila straší varianta Hannah a hned se hnala k Leviho posteli.

Objala jej a políbila na obě tváře.

„Ahoj zlatíčko, ani nevíš, jaký jsem o tebe měla strach, hned včera jsem za tebou chtěla jet, ale táta mi to zakázal, že jsi po operaci a musíš odpočívat!“ vychrlila ze sebe, zatímco Levi si utíral tváře od polibků a protáčel oči.

„Mami, prosím tě…,“ hučel.

„No, co je? Tak dlouho jsem tě neviděla, a když přijedeš, tak jsi skoro polomrtvý!“ vyčítala mu.

„Nejsem polomrtvý, nic mi není!“

„Ano, to vidím, a proto ležíš v nemocnici! Táta měl pravdu! Měli jste se na to s Hannah vykašlat! Můžete bádat přece bezpečné věci!“

„Mami, dobře víš, jak to je!“

„Nevím! Tobě nestačí, že jsi tenkrát málem umřel, že umřel tvůj táta a ty zase do těch smrtících virů musíš rýpat!“

„Jsem virolog, mami, co mám dělat? Je to moje práce, s tím se musíš smířit!“

„No dobře, ale můžeš přece zkoumat nějaké bezpečné viry, ne? A proč tě vlastně postřelili? Já tomu nerozumím.“

Paní Silverová nejspíš nic neví. Možná je to dobře.

„Mami to neřeš, už je všechno v pohodě, jo?“

„Budu ti věřit, ale ty mi slib, že už se v tom nebudeš hrabat, ano?“

„To ti slíbit nemůžu! Musím to dodělat.“

„Ty ho pustíš do laboratoří, Tibi?“ zúžila oči, otočila se na svého blonďatého manžela a ten jako by se zmenšil.

„Jo, pustím, ale budu na něj dávat pozor, nic se nestane, neboj se!“ ujišťoval ji.

„Nejsem ráda! Rivi, ty jsi měl zůstat s námi ve Frankfurtu, vzal by sis Hannah a spolu byste mohli vést kliniku, nebylo by to fajn?“ usmála se nad tou naivní myšlenkou, o které i ona sama věděla, že je nesmyslná, ale je to nejspíš její sen, který teď před námi vyslovila.

„Mami, prosím tě! Musíme teď toto řešit? Nemůžu si vzít Hanah, jsem na kluky, pamatuješ? A co moje firma ve státech? To se jí mám jako vzdát? Dobře víš, že to nejde!“

„Dobře, dobře, chápu, že od tebe se vnoučat nedočkám, ale sám bys taky nemusel být! Podívej se tady na toho mládence – Kit, že?“ ohlédla se na mě a zářivě se usmála. Přikývl jsem a cítil, že mi asi shoří tváře, ona se ale hned otočila zpět na Leviho: „Je pěkný, hodný, oči na tobě může nechat a dokázal s tebou sám měsíc vydržet na chatě v Aspenu, byl by pro tebe jako stvořený, no řekni, Hannah? Není Kitie ideální pro našeho Riviho?“

Hannah se kroutila v záchvatu smíchu, já jsem se propadal do země, tváře mi hořely studem a nohy jsem měl jako sulc. To je strašný trapas. Jenže paní Silverová si ničeho nevšímala a jela si dál svou dohazovačskou písničku.

„Tak co, Rivi? Nebo už sis vybral někoho jiného? Ale kdepak, to jistě ne, pročpak bys jinak bral Kita na chatu. Vždycky jsi tam jezdil sám nebo s tím příšerným Mikaelem…“

„Mami, dost! Můžeš už prosím tě mlčet! A neříkej mi Rivi!“ mírně zvýšil hlas a já na něm viděl, že uvnitř zuří. Navenek měl však tvář stále klidnou, jako bychom se bavili o počasí.

„Proč? Vždyť se tak jmenuješ?“ divila se.

„Jmenuji se Rivaille! Kita jsem vzal na chatu proto, že je moje ochranka, nebyl to žádný ozdravný a nervy očišťující pobyt! Byl jsem tam pracovat, protože jsem potřeboval klid. Žádná dovolená, jasný! Kit je můj zaměstnanec a hotovo, a až si někoho budu chtít najít, slibuji, že ty budeš první, komu ho představím, ale teď mě nech dýchat, ano?“

„Ale už je ti přes třicet, měl bys…“

„Ano měl, já vím, ale není čas ani vhodná doba!“

„A ty bys nechtěl, Kitie?“ opět se na mě otočila. Že já jsem nezmizel z pokoje hned na začátku tohoto rozhovoru. Ale když to bylo tak kouzelné, jak Levi téměř neodporoval matčinu spílání. Byl rozkošný, jak se bránil, ale k ničemu mu to nebylo. Paní Silverová si jede pořád stejnou písničku a Levi může jen protáčet oči a zkoušet protestovat, ačkoliv jeho slova rozhodně nepadají na úrodnou půdu. Zase jeden z pohledů, jaké u něj neznám. Vidím, jak se snaží matku respektovat a není schopen ji poslat do hajzlu, jako by to udělal u všech ostatních, a tak jen trpí a poslouchá, jaké litanie se na něj valí. A to dohazování! Divím se, že ještě leží klidně v posteli a dávno neutekl. Ale já jsem mohl a měl jsem. Uvědomil jsem si, že všechny oči jsou teď upřené na mě, včetně těch Leviho. Nic neříká, asi chce, abych si to taky vychutnal.

„Víte, paní Silverová…,“ začal jsem a absolutně jsem netušil, co jí na tohle mám říct. Chtěl bych, to se ví, že chtěl, ale můžu já to říct na plnou hubu před celou jeho rodinou? „Levi je skvělý muž, dělá záslužnou práci, zcela jistě je pohledný a charismatický a já si ho velmi vážím, ale jsem jen jeho zaměstnanec a nejsem si jistý, jestli by vztah mezi námi byl vhodný…“

„Ale Kitie, takhle to přece nemůžeš brát,“ zjihla.

„Mami, jestli chceš dál hučet do Kita, můžeš, ale mě toho ušetři, ano? Už jsem si poslechl dost! Já děkuji, Kite, za tvá milá slova, ale oba moc dobře víme, že si o mně nemyslíš, že jsem skvělý ani charismatický, vím jen to, že mě nenávidíš, s čímž jsem se už vyrovnal, a chápu, že moje povaha zrovna není k pomilování. Jsem s tím smířený a nikdo ti to nemůže zazlívat, já to chápu…“

„Ale Levi, to není pravda!“

„To teď nebudeme řešit, Kite!“ osočil se na mě. Bylo na něm vidět, jak je mu celý ten rozhovor nepříjemný, ale jak je vidno, na matku si nedovolí vyjet jak na kohokoliv jiného. Asi mu pěkně žere nervy, ale nejspíš ji má velmi rád a toleruje její výstřednosti.

„Vidíš to, Rivi, sám to tvrdíš, že jsi nesnesitelný, tak s tím něco dělej, kolikrát se na tvou kyselou tvář nedá dívat. A to ani nemluvím o tom, že matce domů nezavoláš… Kdybych jednou za čas nevolala já tobě, tak ani nevím, že žiješ. Měl bys s tím něco dělat, Rivi! Takhle tě žádný slušný kluk nebude chtít, viď Kitie?

Zamrkal jsem očima a už jsem otvíral pusu, že ho obhájím, když promluvil on: 

„Matko, jestli do mě pořád budeš hučet, půjdu bydlet na hotel, a ty si tady můžeš Kitovat do aleluja. Nechej už nás být! To, že jsme oba gayové, přece neznamená, že spolu musíme šukat.“

„Ale Rivi, jak to mluvíš? Já jsem přece nemluvila o planém sexu. Myslím vztah, lásku, aby na tebe někdo dával pozor, protože ty se jednou přepracuješ a zhroutíš se. Musíš relaxovat! A ve dvou to jde vždycky lépe. Láska, Rivi, láska je koření života, podívej se na nás s Tibim, vždyť jsme spolu už pětatřicet let a stále se milujeme, ty bys nechtěl zažít taky něco takového?“

„Mami, praskne mně z tebe hlava. Když ti slíbím, že až tohle skončí, budu intenzivně hledat partnera a relaxovat, budeš už ticho?“

„Jak myslíš Rivi, já jsem to myslela dobře. Víš, mně by se Kitie pro tebe líbil, jde na něm vidět, že tě má rád!“ nepřestávala, já jsem tam stál jako tvrdé Y, červený až na prdeli, a marně jsem přemýšlel, jak z této situace vyklouznout a zmizet, aniž by to nebylo neslušné.

„Matko, nenuť mě, abych byl sprostý, kdybych mohl, utekl bych! Proč nejdeš rýt do Hannah? Ta má přece nejvyšší čas, pokud chceš vnoučata, běž brečet tam!“

„Ále každý den s ní promlouvám, ale je to jako do dubu. Tebe mám doma jednou za čas a prostě vidím, že ti nesluší být sám!“ nevzdávala to. Levi viditelně zuřil, to poznám, vždycky když mu vyskočí žíla na krku, a vedle mě se Hannah kácela v zadržovaném záchvatu smíchu.

„Vidíš a tohle mám doma furt, ať si to užije!“ šeptala mi do ucha, když na chvíli popadla dech.

„Zlato, aspoň o tom přemýšlej, ano? My teď půjdeme, vidím, že jsi unavený, ale slib, že o tom budeš aspoň uvažovat!“ zamrkala a zářivě se na mě usmála. Kdybych mohl, zčervenal bych ještě víc, ale myslím, že v dané chvíli už to ani více nešlo. A to ani nechci domýšlet, co mě čeká u nich doma. Jestli bych si snad neměl raději zaplatit hotel.

To by mě ale Levi nejspíš přerazil. Jsme tady asi více v bezpečí, ale jistota to taky není. Asi – nic o tom pořádně nevím. Možná bych měl ještě z Tiberia vytáhnout nějaké nepodstatné maličkosti. Raději s Tiberiem u flašky dobré whisky než s paní Silverovou u vína – co si budeme vykládat.

Vysvětlení se mi dostalo poměrně obsáhlé, tak jak jsem říkal – u flašky whisky.

Což mi vůbec nevadilo, protože jsem se prostě po tom všem, co se poslední týdny dělo, potřeboval ožrat. Seděli jsme v nyní otevřené zimní zahradě a kouřili s Tiberiem jednu od druhé. Určitě mi zítra bude blbě, ale teď je mi fajn. Nikdy bych však netušil, že jednou budu v družném rozhovoru sedět zrovna s Tiberiem Silverem. Není to tak dávno, co jsem jej nenáviděl úplně ze všech lidí na světě nejvíc. Měl jsem dojem, že může za všechno Leviho trápení, ale teď znám pravdu. Sice stále nejsem úplně ztotožněn s jeho chováním, které uplatňoval na Levim tenkrát, ale čím víc si s ním vykládám, tím více ho chápu, a nakonec po asi páté skleničce jsem mu dal za pravdu, že bych se jako otec choval stejně, abych ochránil své děti. Sice žádné nemám, ale dovedu si to velmi živě představit a mít za dítě Leviho, to je sám o sobě očistec. To musí chápat každý, kdo ho aspoň trochu zná.

Pak začal vykládat o tom, co jsem ještě tak úplně nechápal.

„První jsme si mysleli, že v tom všem honu na vědce má prsty sama čínská tajná služba. Dnes už vím, že to není pravda. Čínská tajná služba chce pouze utajit existenci laboratoře ve Wu-chanu, kde dělali výzkum právě tohoto viru. Další pro mě docela nová informace je, že sám Národní zdravotnický institut v roce 2015 daroval této laboratoři grant v hodnotě 3,7 miliónů dolarů. Tehdejší Obamova vláda zastavila výzkum coronaviru ve Státech a Národní zdravotnický institut pod vedením Anthonyho Fauciho přesunul výzkum do Číny. Fauci obešel nařízení ministerstva vnitřní bezpečnosti, aby se skončilo s výzkumem tohoto viru. Poslal tedy peníze do Číny, aby v tomto výzkumu mohli kvůli zákazu pokračovat. Dnes už víme a je zdokumentováno, že v roce 2017 Fauci na Georgetown University řekl, že tato vláda – Trumpova vláda, bude čelit pandemii. Jak mohl vědět před třemi lety, že tahle vláda bude čelit pandemii? Řeknu ti to. Protože to bylo naplánované, ale ne čínskou vládou, ale Národním zdravotním institutem. Nestojíme tedy proti čínské tajné službě, ale proti samotnému Národnímu institutu. On sám chce získat vakcínu a poté ji nabídnout světu tak, jak uzná za vhodné. Nejsem si vůbec jistý, jestli o této informaci ví sám prezident, každopádně sám doktor Fauci je teď jeden z významných členů pracovní skupiny White house Coronavirus Task Force amerického ministerstva zahraničí.

Tohle víme my a Světová zdravotnická organizace, která mlčí. Myslím, že sama neví, jak se k tomu zatím postavit. Já tě nebudu zatěžovat detaily, je to složité, ale tohle všechno brzy vyjde najevo, a pokud Hannah s Levim kápli na pravou notu a my tu vakcínu budeme mít, pak se zastaví i hon na vědce. Nebudou si moci dovolit další skandál. Zatím je ale třeba, abyste byli opatrní. Nemusíš se bát, mám všude svoje lidi, tohle mě naučil Levi. Ty je možná nevidíš, ale oni tady jsou…“

Podíval jsem se na něj opilýma očima, ale mozek fungoval. Bylo mi z toho smutno. Objal mě kolem ramen, vzal z ruky cigaretu a típnul ji.

„Pojď, Kite, půjdeme spát. Zítra bude těžký den a myslím, že dalších pár měsíců to lepší nebude! Musím připravit kliniku na příjem nemocných, musím zajistit desinfekci, obleky, respirátory, zprovoznit plicní ventilace. Musím převézt Leviho do objektů laboratoří, kde bude paradoxně v největším bezpečí, a díky této změně situace tam s ním nechám jít i Hannah a mou ženu. V komplexu je kompletně zařízený byt, takže jim nic nebude chybět. Já se budu muset starat o kliniku a budu zařizovat všechno potřebné okolo.“

„A co já?“

„To záleží na tobě. Já tě nechci vůbec do ničeho nutit. Můžeš jet zpět do Států, kde je zatím – zatím bezpečno – nebo můžeš zůstat v Německu. Nechci tě vystavovat viru, takže se můžeš zavřít s dětmi a manželkou do komplexu. Anebo zůstat se mnou, protože jsi mladý a zdravý, a pomáhat mi v nemocnici. Je to riskantní, ale pro mě bude každá ruka k nezaplacení. Nicméně do ničeho tě netlačím, pokud máš strach nebo se ti do toho nechce, nikdo ti to nebude vyčítat.“

„Zůstanu s tebou, Tiberie, pomůžu ti. Vím, že Levi s Hannah budou stejně celé dny sedět nad mikroskopy a zalezení v těch šílených oblecích. Co já bych tam dělal? Tady aspoň budu moci pomáhat.“

„Jsem rád, Kite, je vidět, že jsi správný chlap, možná má moje žena pravdu a měl bys zkusit Leviho uhnat…, promiň, promiň, promiň, já jsem nechtěl…, jen chci, abys věděl, že mám na tebe stejný názor jako moje žena, a máš moje požehnání ho uhánět, pokud tedy máš o toho našeho tvrdohlavce zájem,“ smál se.

Levi, Hannah a paní Silverová se přestěhovali do komplexu laboratoří a my s Tiberiem jsme zůstali v bytě, tedy víceméně jsme se tam chodili jen vyspat.

Už za pár dní nastalo peklo. I Tiberiova malá klinika začínala být přesycená nemocnými, a to i těmi s těžkými obtížemi. Já jsem se staral spíše o administrativu, protože jako sestra bych totálně selhal. Ale i tak jsem měl práce nad hlavu. Objednávky a přejímaní dodávek roušek, respirátorů, ochranných obleků, rukavic a dezinfekce. Všechno tohle roznášet na potřebná pracoviště. Zakládání papírů o příjmu, ošetření pacientů a veškeré dokumentace, o které se v běžných stavech staraly sestry, které ale na tohle teď neměly čas. Kromě toho se nemoc i přes důsledná dodržování všech pravidel nevyhýbala i nemocničnímu personálu, a tak nás postupem času bylo stále méně. Tak to šlo celý měsíc, všichni jsme byli vyčerpaní a frustrovaní, že i když jsme dělali, co jsme mohli, lidé umírali a my jsme nic víc nemohli dělat. Snad jen se modlit, aby Levi s Hannah nebo jiní virologové všude na světě vymysleli lék i vakcínu a tohle všechno se mohlo zastavit. Nikdy jsem nic tak šíleného nezažil. Teď tím víc chápu, proč byl Tiberius tenkrát takový. Přesto je ale teď rád, že zrovna jeho děti snad, doufejme, najdou lék a tohle všechno se zastaví. Nakažený už byl celý svět, včetně Spojených států a já večer volal rodičům, snad po půl roce, jestli jsou v pořádku. Bylo slyšet, že si oddechli, že svého syna slyší, protože se mně samozřejmě pokoušeli volat, ale můj telefon je už čtvrt roku vypnutý a zašitý kdesi u Mikea. Matka samozřejmě šílela, že pracuju v nemocnici, ale otec mě chválil, že nejsem žádná princezna a že si váží toho, že pomáhám v tak vážné situaci.

Jeden večer, kdy jsme oba potichu seděli na terase a dávali si večerní skleničku a cigaretu, zazvonil Tiberiovi mobil.

„To je Levi!“ vykřikl nadšeně, „snad to budou dobré zprávy!“

Věděli jsme, že Levi by nevolal jen tak, jak se máme a co děláme. Buď na to přišli, anebo byli oba vedle a my se budeme muset spolehnout na někoho jiného. Jen financování takového projektu je strašně nákladné a mám pocit, že mi před pár dny Tiberius říkal, že pokud neuspějí, další grant od státu nedostanou.

Chvíli se bavili, já tomu nerozuměl hlavu ani patu, vykládali si na mě moc odborně, ale jakmile odložil mobil, šťastně se na mě usmál a řekl: „Přišli na to! Věřil jsem jim!“

„Tak to je skvělá zpráva a co bude teď?“ byl jsem nadšený, snad tahle hrůza brzy skočí a budu mít Leviho zase u sebe. Taky bychom měli jet zpět do Států. Začínají se zavírat hranice. Jsme sice američtí občané, ale všechno je naráz mnohem složitější.

„Spousta dalších testů a pokusní králici z lidí, kteří na to kývnou, ale jsme na dobré cestě a já věřím, že to bude fungovat! Pojď, Kite, jdeme uklízet, zítra přijedou a my tu máme bordel jako v tanku, myslím, že konkrétně Levi by vyskočil z kůže a nevstoupil by ani do haly, kdyby to viděl!“

Mákli jsme si opravdu a za dvě hodinky byl barák jako ze škatulky, myslím, že ani pořádkumilovný Levi by nic nemohl namítnout. Ještě nezbytné testy nás obou a poslední vydezinfikování všeho, co šlo, a naši hrdinové mohou přijet domů.

Další den se konala oslava na počest našich dvou skvělých vědců. Byli tam s námi ještě další lékaři a nějací další zaměstnanci, kteří pomáhali Levimu a Hannah v laboratořích. Byl nás plný dům, ale protože Tiberius nekompromisně všechny otestoval, nebál jsem se. Hannah ani Tiberius mě nenechali zahálet a klopili jsme do sebe jednoho panáka za druhým. Paní Silverová s dalšími ženami udělaly jídla, že to nestihneme sníst ani za týden, a i Levi měl velký výběr. Paní Silverová přesně věděla, co mu může podsunout a co on má rád, takže mi připadalo, že i Levi je celkem spokojený. I když jeho averze vůči alkoholu je dost vysoká, jak jsem zjistil později.

Bylo už kolem půlnoci a nálada i stupeň opilosti docela vysoká, všichni se ale skvěle bavili a tančili. Tančil jsem s paní Silverovou i s Hannah, ale pořád jsem pokukoval po Levim, který jenom seděl a koukal na dění okolo sebe. Kdyby nemusel jednou za čas na záchod, tak by z toho křesla snad ani nevstal.

Stále jsem po něm házel oči a bylo mi ho líto. Všichni se tady baví, jen on tam sedí pořád sám. Jasně, že sem tam se k němu někdo přitočí a prohodí pár slov, ale stejně. Mám pocit, že se jistě pořádně nudí.

Měl bych jít za ním. Třeba ho vytáhnu si zatančit, trochu se pobavit. Měl jsem za ním jít už dávno. Vzal jsem skleničku výborného červeného vína, nadechl se a vyrazil.

„Levi, dej si trochu vína, ať se uvolníš, je výborné! A je to dobré na krvinky! Jsi pořád tak bledý!“ mlel jsem kraviny, které mi alkohol na patro přinesl.

„Ne!“ zaškaredil se.

„Jen jednu skleničku, to ti neublíží, to je na tlak a pak se ti ještě bude dobře spát!“ vypouštěl jsem z úst nesmysly, ale myslel jsem to vážně dobře.

„Kite, nenuť mě! Víš, že nepiju nikdy, tak prosím…,“ říkal to klidně a bez emocí, dokonce poprosil, ale na to jsem nedbal a hučel do něj dál:

„Jsi upjatý, víš! Jedna sklenička a ty děláš, jak kdybych tě chtěl opít. Jen se trochu uvolníš, je to taky tvoje oslava, tak si dej! Na víno přece alergický nejsi! Nebo chceš raději to skvělé bowle, co dělala paní Silverová? Je plné ovoce a ptal jsem se, není tam nic, co bys nemohl, dělala to takhle i kvůli tobě!“

„Nechci nic, nebudu pít!“ říkal stále ještě klidně a napil se vody.

„Jsi strašný morous, víš to? Všichni se baví, jen ty tu sedíš a mračíš se!“ drmolil jsem.

„Nech mě, Kite!“ v jeho hlase už zazněla krapet nervozita.

„Tak pojď aspoň tančit!“ vůbec mi nedocházelo, co jsem vypustil z úst, byl jsem opilý a chtěl jsem, aby šel se mnou tančit, aby přilepil své tělo na to mé a já mu zase mohl být chvíli na blízku. Tolik mi chyběl ty dny, co byli zavření v Komplexu.

„Nejdu! Běž za Hannah, ta půjde.“

„Ale já chci jít s tebou!“ ohradil jsem se umíněně.

„Tak to si budeš muset nechat zajít chuť, nezlob se na mě, ale nebudu tu poskakovat na Madonnu,“ kroutil hlavou.

„Levine, ty jsi nejupjatější a nejméně společenský tvor na planetě! Pojď, aspoň se trouchu protáhneš!“ vzal jsem ho za ruku a tahal ho na ‚parket‘, který vznikl na prostoru velké Silverovic haly.

„Nech mě být, Kite!“ vytrhl svou ruku z mé dlaně a odcházel.

„Jsi ten nejvíc egocentrický, sobecký, chladný, bezcharakterní a bezohledný člověk. Chci po tobě tak moc?“ byl jsem zoufalý, naštvaný, opilý. Vyhrkl jsem na něj všechny své frustrace a potřeboval jsem se na něm vybít, nakonec ty frustrace ve mně vznikly jen díky němu a tím, jak jsem na něj hulákal, tak se vlastně ještě zvyšovaly. Nekontroloval jsem se a říkal věci, které jsem nikdy nechtěl vypustit z úst, a přitom jsem jen nekontrolovatelně zvyšoval hlas, až jsem na něj nakonec ječel na celý Frankfurt: „Nenávidím tě! Nenávidím, jak se ke mně chováš, jak si na každého chladný, jak se ke mně chováš jak ke kusu hadru, vůbec netušíš, jak se cítím! Myslíš jen na sebe! Já se celou dobu tak snažím, abys byl v pohodě a cítil se dobře a teď? Ani tanec mi nechceš věnovat! Jeden jediný tanec! Co by ti to udělalo? Nic! Ale mně by to udělalo radost za všechno, co jsem pro tebe udělal! Vzdal jsem se svého života a v podstatě jsem ti ho daroval na dlouhé týdny, skákal jsem tak, jak jsi ty pískal… Celou dobu musím poslouchat jen ty tvé blbé kecy, tvé ponižování a všechno proto, abys byl spokojený! A ty nejsi schopný si se mnou chvíli promluvit a zatančit jeden tanec! Nikdo s tebou nikdy nevydrží! Nikdo, rozumíš? Nedivím se, že ti všichni utekli! S tebou se totiž nedá žít!!!“ Opravdu jsem už křičel, do očí mi vstoupily slzy, které jsem nechtěl ukazovat, ale přesto stékaly po tváři, ale přesto v té chvíli každé slovo mi ulevovalo z mých frustrací a každý kámen, který jsem odhodil ze své duše, otevřel víc a víc lítost, že takhle to mezi námi být nemusí, jen kdyby byl trochu lidštější.

On se však na mě celou dobu díval a nehnul ani brvou. Nic! Nehádal se, nemračil se, jen chladná stoická tvář a ty jeho zasrané šedé nádherné oči na mě hleděly snad bych si troufal říct že až s pohrdáním.

„Nevěřím tomu, co mi řekla Hannah, že jsi býval kdysi hodný a empatický k lidem, nevěřím tomu!!!“

Sedl jsem si na křeslo a vložil tvář do dlaní. Slyšel jsem jen jeho kroky a po chvíli i křápnutí hlavních dveří.

Zničeného mě v pokoji našla Hannah, která byla překvapená náhlým odchodem Leviho. Všechno jsem jí vypověděl a ona mě uklidňovala, že všechno bude dobré a Levi se jistě vrátí.

„Musím se mu omluvit, Hannah, já jsem to strašně přehnal!“ velmi brzy mi začaly docházet důsledky slov. Tolik to bolelo. Když jsem si představil všechna má hnusná slova, která jsem na něj chrlil. Jak to muselo bolet jeho? Dávno vím, že není tvrdý jako kámen, že by nad mým odporným monologem jen mávnul rukou a nic si z něj nedělal.

Jenže on nepřišel ani teď v noci, ale ani ráno, a tak jsem se s Hannah vydali do Komplexu, kde bydleli poslední týdny. Hannah mě celou cestu přesvědčovala, že ho určitě najdeme sedícího u hrnku kávy, jenže Levi tam nebyl a nebyly tam ani jeho věci. Byl pryč!

„Co mám dělat, Hannah?“ zeptal jsem se jí zoufale.

„Já nevím! Myslím, že se ti ozve, až se uklidní, nejspíš se jen někde zašil a líže si rány, které jsi mu zasadil. Ale netrap se tím! Řekl’s mu to dobře a myslím, že nad tím teď bude přemýšlet, a nakonec ještě přijde a odprosí on tebe,“ povzbudivě se na mě usmála.

No, tak takhle naivní opravdu nejsem. Vím, že on tohle nikdy neudělá, ale jsem rád za její slova. Že za mnou stojí, ačkoliv mě zná tak krátce, tak je teď mou nejlepší přítelkyní.

Seděli jsem na lavičce před laboratořemi a mlčeli, každý se svými myšlenkami.

Ani jsem si nevšiml, že Hannah cinkl mobil.

„Kite, přišel mail od Riviho – pro tebe!“ podala mi telefon a já se začetl.

Předmět: Mail pro Danielsona

Vážený pane Danielsone,

Vzhledem k našim neshodám, ke kterým došlo minulé dny, jsem nucen Vás přesunout na jiné pracovní místo. Je mi to upřímně líto, že naše spolupráce takto skončila, ale i Vy sám jste uznal, že my dva se již dále neshodneme. Důvěra a tolerance je na této pozici bohužel nezbytně nutná.

Jasně jste mi dal na srozuměnou, že naše další úzká spolupráce již není možná, a proto bych Vám rád vrátil Vaše předchozí místo. Váš plat bude stejný jako doposud.

Jako poděkování za spolupráci v posledních týdnech bych vám rád věnoval dva vouchery, které Vás budou čekat na pracovním stole ve Vaší původní kanceláři.

Od chvíle, kdy dorazíte do Států, až do prvního dalšího měsíce, kdy nastoupíte na Váš staronový post, budete čerpat řádnou dovolenou. Využijte ji k regeneraci a odpočinku.

V příloze také zasílám QR kód na letenku do Států. Mé soukromé letadlo již není k dispozici.

Další příloha je nová pracovní smlouva, kterou budete mít také k dispozici na podepsání na Personálním oddělení ve firmě. V této příloze je však i dodatek o platebním výměru, který je pouze pro Vaše oči. Tu dodáte podepsanou přímo mně osobně.

S pozdravem a s přáním hezkého dne

MUDr. Rivaille Ackerman PhD.

Tak to je konec! Ruka s telefonem mi klesla do klína a já měl pocit, že se nedokážu ani pořádně nadechnout. Definitivní konec!

„Jo, klidně si to přečti,“ odpověděl jsem na otázku, kterou nepoložila, ale na očích jsem ji jí viděl.

Chvíli pročítala řádky a pak se usmála.

„Tak vidíš, není všechno ztraceno! Kdyby tě měl opravdu plné zuby, nikdy by ti nenabídl místo ve firmě. Máš své předchozí místo, kde budeš mít klid, a je mi jasné, že slíbený plat bude určitě královský, a ještě nějaké bonusy ti dá. To je přece super. Věř tomu, že to nebudou poukázky do drogerie, to by o tom nemluvil, bude to nějaká pecka. Možná nějaká super dovolená na Maledivách, kterou by sis mimochodem po tom všem opravdu zasloužil. Dokáže být štědrý a je štědrý, to dobře víš!“

„Jenže mně o nic z tohoto nejde. Nechci klid! Chci se s ním hádat klidně celý život, jen když budu s ním. Na ničem jiném mi nezáleží,“ zase jsem jí fňukal do ramena. Nikdy jsem netušil, že takhle dopadnu! Jako ufňukanec, zamilovaný až po uši – ve svých letech! Je mi dvacet šest let, mám vysokoškolský titul a chovám se jako blázen. Jenže teď už chápu, jak se říká – lásce neporučíš – a ta dokáže opravdu zblbnout kdekoho v jakémkoliv věku. „Co mám teď dělat? Poraď!“

„Jeď zpátky a vrať se na své bývalé místo, pořád mu tím pádem budeš na blízku, on se vzpamatuje, uvidíš! On tě totiž má taky rád, vychladne a vyměkne! Dej na má slova.“

„Tak tomuhle nevěřím! Četla jsi ten mail? Není tam jediné slovo, které bych definoval jako lidské, jako by to psal robot.“

„Ale prosím tě, však ho znáš, jestli ti někdy vyzná lásku, tak v tom nebude ani kapka romantiky, a přesto budeš s jistotu vědět, že tě miluje. Už nedokáže být jiný, ale to neznamená, že nedokáže milovat. Ba naopak – uvnitř to bude ten nejvíc milující chlap, kterého jsi kdy potkal, akorát prostě nečekej svíčky, srdíčka nebo nějaké extra romantické večeře nebo nějaká sladká slova. Ale když Rivi miluje, je to ten nejoddanější člověk na planetě, to mi věř! Snese ti modré z nebe!“

„Jo, možná kdysi – bývávalo!“

„Ale kdepak, v tomhle se nezměnil, to vím. Znám ho jako vlastní boty a vidím i to, co si on vůbec neuvědomuje. Třeba letmé pohledy na tebe, jak o tobě mluvil, když jsme trávili čas v laboratořích. Rozhodně mu nejsi lhostejný!“

„No, tak to je útěcha…,“ řekl jsem sarkasticky a tiše přemýšlel, co asi mohl o mně říkat Hannah.