2020 – 10. Tiberius Silver

Zíral jsem na ni v totálním šoku a po zádech mi běhal mráz. Tak tímhle mě nechtěl Levi zatěžovat, proto kolikrát býval nervózní, nejspíš když se mu nedařilo. Já to chápu, vždyť on s několika dalšími vědci, kteří zcela jistě tuto ‚zakázku‘ dostali taky, má v rukou život mnoha tisíc lidí.

„Kite! A tohle, s čím jsem se ti svěřila, nikomu neříkej. Vím, že by lidé měli být informovaní, ale ne tím, že vypustíme nějakou informaci takhle necíleně ven. Mohla by vzniknout panika, fámy, které by lidé vymýšleli, by zcela jistě způsobily víc škody než užitku, chápeš. A to, že je virus uměle vypuštěný, to se v žádném případě nesmí dostat ven. Válečný konflikt s Čínou, která je jedna ruka se Severní Koreou určitě nikdo nechce. Jsou to psychopati a tohle si musí v tichosti vyřídit vlády mezi sebou. Já pevně doufám, že to, co jsem ti řekla teď, hned zapomeneš a nikdy, ani kdyby tě mučili, tohle nikomu nevyzvoníš.“

„Jo… jo… myslíš, že by mě mohli mučit?“ vyděšeně jsem se na ni podíval.

„Ale ne, to jsem řekla jenom tak, prostě drž jazyk za zuby. Doufám, že ti Levi natolik věřil, když si tě vzal pod křídla, že se na tebe může on i já spolehnout.“

„Samozřejmě, že tohle nikomu nebudu vykládat! Bude tady virus a do toho ještě nějaký válečný konflikt? To fakt ne!“

„Fajn, vím, že ti můžu věřit, jinak bych ti to neřekla, ale myslím, že v tomhle jedeš skoro od začátku s námi, a proto máš právo vědět, co se děje. Teď si běž lehnout, vypadáš jak zombie, ještě budeme mít spoustu příležitostí si promluvit.“

„Ale…,“ mám ještě tolik otázek.

„Žádné ale, val do pelechu, já musím jít zkontrolovat Riviho. Trochu se o něj bojím!“

„Dobře,“ souhlasil jsem, jsem vážně na pokraji spánkového kolapsu a s pocitem, že Hannah je užvaněná babka na trhu, tudíž se později dozvím vše, co chci, můžu ukojení své zvědavosti odsunout o pár hodin.

Šli jsme do ložnice, kde spal Levi a kde pro mě byla připravená luxusní postýlka. V téhle situaci, kdy jsem sotva držel víčka nahoře, by mi však stačil i prostý slamník ve stodole. Byl bych schopen usnout úplně všude i přes to, jak šokující informaci jsem se teď dověděl.

Ona přistoupila k Levimu a kontrolovala ho.

„Má teplotu, to je v dané situaci dobře!“ vydechla.

„Jak tohle můžeš říct?“ vyděsil jsem se.

„Jeho imunita nepracuje správně, je nevyzpytatelná. V tomhle případě, pokud jsem mu nebyla schopná podat antibiotika, které jeho tělo přijme, je dobře, že imunita zareagovala horečkou. Tím nám ukazuje, že funguje a začala se vyrovnávat s případným zánětem a nepustí ho dál do těla. Do doby, než mu na klinice dají správná antibiotika. Já se teď můžu akorát modlit, aby teplota nevystoupala do nějakých nebezpečných a život ohrožujících stupňů – laicky řečeno. Ale s tím ty nic neuděláš, takže se prospi, já tu u něj zůstanu a budu ho kontrolovat.“

„Dobře, děkuji,“ ani starost o Leviho mi nezabránila zavřít oči. Byl jsem tak strašně unavený, že bych nejspíš brzo omdlel do spánku.

„Kite, vstávej!“ uslyšel jsem z dálky Hannah hlas, „budeme přistávat, tak se prober, chlape!“

Pomalu jsem se probíral z totálního kómatu. Prostě toho včera bylo na mě moc, střílení, šok z toho, že jsem zabil lidi, noční cesta do Denveru, operace Leviho nohy, a to nemluvím o informaci, kterou mi sdělila v letadle.

„Levi? Je v pořádku?“ tohle však bylo první, co mě zajímalo.

„Jo, má sice vysokou teplotu, ale on to zvládne, za chvilku bude na klinice, tam se o něj otcovi doktoři postarají,“ řekla povzbudivě a mně spadl kámen ze srdce.

Jsem zvědavý na jejího otce, určitě to bude stejně šílený vědec jako ona, úplně ho vidím – rozčepýřené, neučesatelné hnědé vlasy, na nose brýle a bude jistě stejně ukecaný jako ona. Už teď je mi sympatický.

Letadlo přistálo na malém soukromém letišti, a hned jak lékaři mohli, vběhli dovnitř a začali se starat o Leviho. Ten, ač měl vysokou teplotu, vnímal a tiše kibicoval a nadával. Pousmál jsem se. Ten se vážně nikdy nevzdá. Stál jsem poblíž a pozoroval doktory, jak mu zavádějí kanylu a kontrolují kapačky, krev a další hadičky, a tak jsem si ani nevšiml, že do letadla vstoupil vysoký blonďatý muž, který okamžitě přistoupil k Leviho posteli, tak aby nezavazel ostatním lékařům, vzal ho za ruku a pohladil po vlasech.

„Ach Levi, co mi to děláš! To je přesně to, čeho jsem tě chtěl uchránit. Nic neříkej! Já budu mluvit a řeknu tu nenáviděnou větu – já jsem ti to říkal! Proč mě jednou jedinkrát nemůžeš poslouchat!“

„Ale Tibery! Budu v pořádku, tak co tady brečíš! Dobře víš, že jsem to musel udělat, tak mi teď nic nevyčítej! A běž za Hannah, čeká na pojeb! Já už jsem si ho vyžral, tak běž!“

„Uvítám se s ní, to se neboj, ale na kliniku jedu s tebou. Nechci, aby se zase něco zvrtlo! Hannah a tvůj kamarád má před letištěm přistavené auto s řidičem, matka už na ně čeká.“

Civěl jsem na ten výjev a nebyl jsem schopen cokoliv říct, natož se pohnout z místa. Co má všechno tohle znamenat? To je prostě zlý sen! Co tu dělá ten hajzl? Měl bych zasáhnout, než mu ublíží! Ale jeho slova spíše připomínají starostlivého strýčka, než že by mu chtěl ublížit! Co to tady na mě hrají za komedii? Málem jsem se složil. Vůbec, ale vůbec nic nechápu. Asi spím! Tohle je sen, noční můra? Tiberius – ten samý Tiberius Silver, který před pár měsíci bušil do mého Leviho, mu teď drží ruku, hladí ho a málem mu tečou slzy z obav o něj. To si ze mě moje podvědomí dělá asi srandu. Jo, kéž by! Tohle totiž není sen, to je realita.

Levi, doktoři i Silver už byli pryč a já pořád stál na místě a snažil se zpracovat to, čeho jsem byl právě svědkem. Asi jsem se zbláznil! Jo, to bude ono, bylo toho na mě v poslední době prostě tolik, že mi přeskočilo a mozek mi podsouvá fantasmagorie! Měl bych Hannah říct, ať mě taky někam odveze. Třeba by mi dali nějaký utišovák, pustili relaxační hudbu a nechali mě tak dva tři dny pořádně prospat. Pak by tyhle halucinace snad mohly odejít.

„Kitéééé, tak pojď už, matka na nás čeká! To se ti v tom letadle tak líbí, že nechceš ven?“ hulákala na mě Hannah, která stála venku a spolu s řidičem už měli všechny tašky přehozené v autě a čekali jen na mě. Tiberius se záchranným vozem už byli pryč.

„Už jdu,“ hlesl jsem, nevěda, jestli mě vůbec slyšela, ale měl jsem v krku tak sucho, že jsem ani hlasitěji mluvit nedokázal. Donutil jsem nohy, aby konečně začaly spolupracovat, a vypotácel se malými schůdky ven z letadla.

„Co je s tebou? Jsi bledý jak stěna!“ sáhla mi na čelo Hannah.

„Nic mi není, to bude dobrý!“ zašeptal jsem.

„No, to není dobrý, s takovou se mi za chvilku složíš. Je ti špatně? Měl jsi mi říct, že ti nedělá přistání dobře, dala bych ti nějaký prášek!“

„To není kvůli přistání, to je prostě šok!“

„Z čeho? Levi už je pod kontrolou, v tátově klinice jsou špičkoví doktoři i operatéři, nemusíš se o Leviho bát, bude v pořádku!“

„T-tvůj táta…“

„Co je s ním?“

„Tvůj táta je Tiberius Silver?“ strašně jsem si přál, aby se na mě podívala jak na blázna a řekla, že žádný Tiberius tu nikdy nebyl.

„Ano, Tiberius Silver je můj táta, ty‘s to nevěděl?“

„Ne!“ šeptl jsem.

„Tobě Levi neřekl vůbec nic, že? Hele, teď se tím netrap! Jsi v bezpečí, stejně jako Levi je v těch nejlepších rukou. Věř tátovi, on se o něj postará jako o vlastního syna!“

„Cože?“ už jsem nemohl. Asi mi praskne hlava. Zmatené otázky opět atakují mou hlavu. Jenže tohle nechci řešit před řidičem, který evidentně poslouchá každé naše slovo. Až budeme sami, tohle mi musí vysvětlit, protože žít ještě nějaký čas v takovém zmatení, to bych opravdu mohl rezervovat nějakou komůrku v dobře vybaveném blázinci.

Paní Silverová byla přesně taková, jakého jsem si představoval jejího otce, tedy celá Hannah, jen ve starším vydání. Pochopil jsem, že věda je pro ni španělská vesnice, zato je velmi dobrá malířka, což ukazovaly vkusné obrazy všude na stěnách, ne okázalého, avšak velmi pěkného domu. Co však měla s Hannah ještě společného, byla její ukecanost a mírná extravagance. Nestíhal jsem se ani nadechovat, abych odpovídal na její otázky, a jsem velmi rád, že mě nechala alespoň najíst. Nebylo to však nijak nepříjemné, tahle žena byla kromě jiného i dokonalá hostitelka a velmi příjemná a vnímavá žena.

„Vidím, Kite, že jsi jako na trní a nejspíš si potřebuješ s mou dcerou promluvit o samotě. Běžte do zimní zahrady, donesu vám tam kávu, bude tam mít klid. Já mám stejně ještě práci a nemohla bych se vám věnovat,“ řekla a odešla do kuchyně.

„Poslouchej, mám o Leviho strach, co když mu tvůj otec ublíží?“

„Co tady furt meleš, můj táta by mu nikdy neublížil!“

„Jo, jsi si jistá? Viděl jsem na vlastní oči, jak ho surově mlátil v jeho vlastní vile!“ utrhl jsem se na ni.

„Hele, to je nějaká blbost, to se ti muselo něco zdát, to by táta neudělal!“ kroutila nevěřícně hlavou.

„Udělal, já jsem ho chránil a nechal Tiberia s jeho gorilami odvést. Byl to on, vím to!“

„A proč by to jako dělal?“

„Chtěl najít tebe a Levi mu odmítal říct, kde jsi. To bylo na vánočním večírku!“

„Aha…,“ odmlčela se, „no je možné, že mohl trochu vypěnit, jak znám Leviho, nejspíš si ještě rýpnul do vosího hnízda. Táta je trochu na nervy, co se týče mě, ale i samotného Leviho. Pohádali jsme se doma ohledně toho výzkumu coronaviru. Strašně zuřil, když jsem mu sdělila, že letím do Států za Rivim, tvrdil mi tenkrát, že jestli ho budu v tomto podporovat, první zastřelí mě a potom hned Riviho. Sbalila jsem tenkrát navzdory jeho zuřivosti a zákazu kufry a letěla za ním. Táta mu tenkrát dost nevybíravě vyhrožoval, že si pro mě zajede, ať nepočítá s tím, že mu pomůžu. Poprosila jsem tenkrát Riviho, ať mě před ním někde zašije, tak abych měla klid na výzkum. To jsem ještě nevěděla, že nám hrozí i jiné nebezpečí, to mi volal Rivi až o pár dní později…“

„Takže měl o tebe jen strach? A proč? Vždyť by měl být rád, že se pustíš do záslužné práce!“ nechápal jsem. „Jenže Hannah, on na něj ještě o pár týdnů později poslal svoje neurvalé gorily. Unesli ho přímo před jeho firmou a mně před nosem. Něco mu píchli a skopali ho tam… dole, však víš…, jak to mají chlapi citlivé…“

„Hele, tohle mi nějak nesedí. Únos? Ne, to by táta neudělal, v tom bude něco jiného! Jsi si jist, že to byly tátovy gorily?“

„Jo, to jsem. Říkali mu Blondie a taky říkali, že si Levi měl brát jeho dceru…,“ na chvíli jsem se odmlčel, než mi to všechno zapadlo do sebe.

„O můj bože, to mi došlo až teď! Ty jsi jeho snoubenka? Nebo už jste svoji?“ podíval jsem se na ni vyděšeně. Teď jsem taky mohl dostat do tlamy od ní a oprávněně.

Ona se začala smát, až se za břicho popadala.

„Netvař se tak vyděšeně!“ vyrazila ze sebe mezi tím, co se nadechovala, aby se mohla dál smát mému vyděšenému a neméně udivenému výrazu.

„Ano, máš pravdu, měli jsme se brát, dokonce jsme byli zasnoubeni, ale oba jsme po čase dostali rozum. Nejenže vztah na dálku byl opruz, ale Levi zjistil, že je čistočistý gay a nikdy v životě ho nevzruší ženská sukně, což bych chápala v mém případě, protože já jsem taková trošku kreaturka a ve spoustě případů se chovám jako střelený vědec, ale on to zkoušel s mým svolením i u jiných žen. Víš dobře, že mu ženské padají k nohám, takže si vybral tu, která se mu líbila nejvíc, a naštěstí to vzdal ještě dřív, než došlo k trapasu v posteli. No, zase moc mluvím, to’s jistě poslouchat nechtěl.

Jde o to, že jsme to udělali na popud matky, ona pořád do nás hučela, že se k sobě hodíme, že se známe celý život, tudíž už nás nic nepřekvapí. Že se svými povahami si stejně nikoho nenajdeme, nebo s námi nikdo nevydrží a tak. Pořád na nás tlačila, což vlastně dělá dodnes. Tak jsme se zasnoubili. Pak se nám to ale rozleželo v hlavě. Víš, i kdyby byl Levi hetero, já bych stejně brala jako bratra – pořád, takže… no prostě jsme se domluvili, že to zrušíme. To, že on nosí ten prstýnek pořád, jsem si všimla až v letadle. Ale ani pro něj, ani pro mě už neznamená závazek. Takže se mu klidně můžeš vyznat…“

„Ale… ale, to přece, já…,“ drmolil jsem.

„Ale Kite, já vidím, jak se na něj díváš, jak se o něj zajímáš, jak ho bráníš, jak se o něj bojíš, takhle se nechová jen pouhý zaměstnanec k zaměstnavateli. Vidím na tobě, že ho máš rád! A moc, že?“

„Jsem doma,“ ozval se z haly Tiberiův hlas.

Jen jsem ho slyšel, opět se ve mně vzedmula zlost!

Zvedl jsem se a rychlým krokem šel pana slovutného přivítat. Ten si vyslechne, klidně mě může vyhodit z baráku, ale to, co udělal Levimu, mu prostě neodpustím, když si vzpomenu, jak trpěl, když si ho podali ti chytráci…

Ne, za tohle musí zaplatit! Každým krokem, kterým jsem se blížil do haly, jsem byl víc vzteklejší.

„Ty hajzle jeden!!!“ stál jsem přímo proti němu a vrazil mu pěstí. Pořádnou! I když je mohutnější a vyšší než já, stejně zavrávoral a ustoupil pár kroků dozadu.

„Zastav, Kite! Nechej si to vysvětlit!“

„Nemáš mi co vysvětlovat, viděl jsem, jak ho biješ, i spolu jsme se prali, pamatuješ, ty hajzle, kdybych tam nepřišel, tak ho ubiješ. A teď? Teď ho hladíš, div jsi mu pusu nedal. Já to nechápu!“ zjihl jsem a dal si hlavu do dlaní.

To už přicházela Hannah.

„Fajn, tak ještě před tím, než se tady pobijete, mohl bys mi říct, jak je na tom Rivi?“ řekla a pak se obrátila na mě. „Myslela jsem, že ti na něm záleží.“

V hlase byla výčitka.

Samozřejmě, že chci vědět, jak je na tom Levi, ale já za ty týdny mám ke Silverovi vypěstovanou takovou nenávist…

Myslel jsem si, že i ti zabijáci včera byli od něj…

„Levi je po operaci, vyčistili mu ránu od úlomků kosti, zjistili, že není žádné poškození nervů, ani nebyla zasažená žádná důležitá tepna. Svaly i kost se zregenerují a on nebude mít žádné následky. Je v pořádku, dostává antibiotika, krev a teplotu už nemá. Než jsem odešel, byl už vzhůru a mluvil jsem s ním. Zase mě akorát seřval, takže je v naprostém pořádku, nemusíte se bát.“

„Fajn a teď bych rád to vysvětlení, co se stalo o Vánocích!“ nedal jsem se odbýt. Potřebuji to vědět, nerozumím vůbec ničemu.

„Jistě, Kite, vysvětlím ti to! Pojď si sednout,“ řekl jemně a chystal se mě vzít za paži.

„Nešahej na mě!“ vyjekl jsem, ale vím, že se musím uklidnit a zkusit ho vyslechnout. Aspoň zkusit. Nejsem si jistý, jestli mu uvěřím.

Sedl jsem si do haly a donesl křišťálovou baňatou karafu plnou medově zlaté tekutiny a dvě skleničky.

„Myslím, že sklenička něčeho ostřejšího nebude na škodu,“ řekl a nalil na prst do každé whiskovky.

„Chceš mě opít?“ zaútočil jsem zase.

„Nechci! Chci ti vysvětlit, co mě vedlo k tomu činu, u kterého jsi byl. Jestli nechceš pít, nemusíš, donesu ti vodu…,“ byl pořád tak klidný.

Jsem asi rád, že tu kousek alkoholu je, mohl by mě uklidnit.

„Ne, to je dobrý.“

„Možná to bude na dlouho, ale začnu úplně od začátku. Levi ti o mně asi nic neřekl, že?“

„Ne, neřekl mi nic.“

„Je mi to jasné, není příliš sdílný a už vůbec není svěřovací typ. Dobře, povím ti jeho příběh,“ řekl.

„Hannah, zůstaň taky sedět, ať mi Kit věří, že mu nechci kukat nějaké kraviny a výmysly,“ odchytil ji, když se chystala odejít.

„Jo, fajn, jen si taky zajdu pro panáka, protože tohle bude dlouhé, tedy ne tak dlouhé, jako bych to vykládala já, ale myslím, že na tátu to bude docela proslov. Když mluví o svých dětech, je to vždycky na dlouho!“

„O svých dětech?!“ polknul jsem.

„Hele, táta ti to všechno vysvětlí, já budu jen sedět a poslouchat, to bych mohla zvládnout. Táta, když chce, je celkem dobrý vypravěč,“ drmolila dál, ale on se na ni podíval pohledem hodným Leviho a ona hned sklapla. „Už mlčím,“ šeptla pod nosem, posadila se vedle mě a nalila si taky.

„Byl jsem kamarád Leviho otce už od střední školy. Byl to on, kdo mě překecal na Medinu, a společně jsme vystudovali vysokou školu. Hned po vystudování Leviho táta přebral ACHME od svého otce a mě automaticky zaměstnal. Byl jsem jeho pravá ruka, jeho poradce, jeho společník při výzkumech i ve vedení, ale i v životě. Spolu jsme šli na první rande s našimi budoucími manželkami. Postavili jsme si vedle sebe domy, zkrátka přátelé na život a na smrt. I svatbu jsme měli v jeden den a domluvili jsme se, že i děti si pořídíme ve stejném období, aby si mohly spolu hrát. Docela to klaplo, Levi se narodil o necelé dva měsíce později než Hannah. Jenže bohužel Leviho maminka při porodu zemřela, měla vysoký tlak, a ještě nějaké další komplikace, Levi se narodil předčasně a Sebastien – Leviho táta – zůstal s kloučkem sám. Při jeho pracovní vytíženosti, a hlavně absolutní nezkušenosti se postarat o dítě, se o něj automaticky začala starat moje žena. Byl u nás téměř pořád. Zvlášť jako úplně malinký. Obě děti se časem začaly projevovat jako vysoce inteligentní a rozuměly si, narozdíl od jiných dětí, které je nechápaly, ale to je jiná historka. Jde o to, že Levi je pro mě jako syn.

„A proč jste ho tedy tenkrát tak zmlátil?“ začal jsem mu opět vykat.

„Počkej, vysvětlím! V roce 2002 se ve světě rozšířil virus SARS a já se Sebastienem jsme se začali zabývat vakcínou. Dětem bylo tenkrát asi 10 let. Obě zvědavé jak opice. Levi neustále hučel do svého otce, aby ho vzal do laboratoře, kterou měl doma. Seb odmítal. Samozřejmě, pracovat s nebezpečnými viry prostě není pro takové děti, ať jsou inteligentní jakkoliv.

Jeden večer ho však Levi neposlechl, oblékl se do obleku, který neuměl pořádně utěsnit, a nevzal si ani respirátor, protože mu byl velký a vplížil se za otcem. Nevím přesně, co se tam stalo, ale agresivní forma viru se dostala ven a Seb, aby chlapce ochránil, předal mu svůj respirátor. Nakazili se oba!“ odmlčel se a měl jsem pocit, že se mu zaleskly oči.

„Sebastiena nedokázal zachránit nikdo, zemřel. A Levi? Tam jsme bojovali. I když byl mladý a s touto virózou by se měl vyrovnat hravě, opak byl pravdou. Díky tomu, že se narodil dřív, jeho imunita nepracovala správně, nebyla plně aktivní. To jsme ale tenkrát nevěděli. Alergie se v té době ještě neprojevily a cytokinová bouře nastala, až ji vyvolal virus. Představ si, že ze tří válců ti funguje jen ten třetí. Ten musí udělat veškerou práci. V imunologii se tomu třetímu válci říká cytokiny. Jsou tak aktivní, že reagují přehnaně, začnou napadat nejen virus, ale také vlastní tkáně. Vlastní tělo napadne samo sebe, kvůli slabé a dysfunkční imunitě. Proti tomu se nedalo dělat nic jiného než bílým krvinkám nabídnout pomoc v podobě léku, který jsem neměl…,“ odmlčel se a na jeden zátah vypil zlatavou tekutinu.

„Trávil jsem dlouhé hodiny v laboratoři ve snaze najít ten lék a zachránit aspoň Leviho. Nakonec díky odkazům, které mi nechal jeho zesnulý otec, jsem na to přišel, pro Leviho ne za pět minut, ale za pět sekund dvanáct.

Během doby, kdy se zotavoval, jsme pomalu přicházeli na to, co cytokiny způsobily. Nejvíce měl poškozená játra, na které si dodnes musí dávat pozor hlavně z hlediska léčiv, a další věc byla, že zmíněné cytokiny mají velký vliv a jsou hlavní viníci alergií. U Leviho jsou právě tak moc aktivní, že se, když to přeženu, jen podívá na nějaký alergen a jeho tělo už reaguje a imunita se zblázní.

Nějak jsme to všechno zvládli a Levi už za ta léta ví, co si může dovolit, ale já jsem to ještě nevzdal a od té chvíle se věnuji vývoji anticytokinových protilátek. Ty chceš ale asi vědět něco jiného, že? Chtěl jsem ti tímto jen vysvětlit, co jsem si prožil s Levim…,“ odmlčel se a zase si nalil. Já jsem mlčel, zajímalo mě úplně všechno, co se týkalo Leviho života, a tohle bylo drsné. Málem umřel! Vlastní mámu nikdy nepoznal a táta mu zemřel jen kvůli tomu, že byl zvědavý. Určitě má stále hrozné výčitky svědomí. Seděl jsem a ani nedýchal, tohle všechno se mi bude ještě dlouho honit hlavou, než to zpracuju. Tiberius ale vykládal dál.

„Levi po zotavení samozřejmě zůstal s námi, tam vůbec nebylo co řešit, a já jsem dočasně převzal vedení firmy ACHME. Když dosáhl dospělosti, v jednadvaceti jsem mu firmu předal zpět. Věděl jsem, že to zvládne i při studiu, kromě toho jsem mu byl stále při ruce. Vlastně zůstalo všechno při starém, jen papírově byla firma na jeho jméno. Brzy jsme se ale začali hádat, ani ne tak v oblasti administrativní, ale spíš vědecké. On měl pořád pravdu, nikdy mě neposlouchal a bral takové zakázky, se kterými já jsem nesouhlasil. S lítostí jsem se s ním rozloučil a odjel za švagrem do Německa. Věděl jsem, že Levi to ustojí, a pokoušel jsem se na něj dávat pozor aspoň na dálku. Chvíli v tom plaval a dostával pořádně přes prsty, ale nakonec se v tom naučil chodit a jeho firma je dneska nejprestižnější farmaceutická společnost v celých Spojených Státech, ale to ty všechno víš. A teď k té nešťastné události, která se stala o Vánocích.

Přijel jsem za Levim, abych ho odradil od té zakázky na vakcínu, což jsem tušil, že ho nepřesvědčím, nicméně musel jsem to vyzkoušet a v druhé řadě jsem si přijel pro Hannah. S Levim nehnu, ten měl vždycky tvrdou hlavu a já mu nemůžu poroučet, ale aspoň jedno z dětí jsem chtěl tohoto ušetřit a přiznám se, že na Hannah mám jisté přesvědčovací páky, a kdybych s ní tenkrát mohl promluvit, možná bych ji přemluvil k návratu do Německa.

Jenže Levi mi ji zapíral, strašně jsme se pohádali a já jsem ztratil nervy. Ani nevíš, jak toho lituju. Uznávám, že co se týče dětí, jsem někdy mírně přecitlivělý a už tenkrát jsem věděl, co přijde, že budou v nebezpečí, sám jsi byl svědkem, kam až tohle došlo. Můžeme být rádi, že je Levi v pořádku – relativně a za to děkuji tobě, Kite! Kdybys tam nebyl, Levi už by byl nejspíš mrtvý,“ sklopil oči a zase se napil. S takovou bude za chvilku ožralý. Na druhou stranu ho chápu, asi bych taky chlastal, kdybych se musel zpovídat s takových věcí.

„Kite, já jsem mu nechtěl ublížit, ale měl jsem takový strach o Hannah a paradoxně i o něj, nedokázal jsem se ovládnout, omluvil jsem se mu a omlouvám se i tobě, protože vidím, jak moc na něm lpíš!“

„Já na něm nelpím!“ ohradil jsem se.

„Opravdu?“ zadíval se na mě už mírně skelnýma očima.

„A dál? Co ten únos?“ přešel jsem jeho zkoumavý pohled. „Vždyť ti idioti ho málem zbavili mužství!“

„Co prosím?“ divil se.

„Skopali mu koule,“ taky jsem se už nežinýroval, protože jsem měl něco v hlavě a vztek mě stále ještě nepřešel, ačkoliv jeho chování už chápu o něco více. Taky bych se bil a klidně zbil své dítě, kdybych věděl, že ho ochráním od chlapů najatých kdoví kým, kteří ho mohou bez mrknutí oka zabít.

„Cože??? Mají štěstí, že už jsou mrtví, pověsil bych je za ty koule do průvanu!“ zašeptal jen sám pro sebe.

„Tohle jsem nevěděl, Kite, já je poslal, ať Levimu promluví do duše…“

„Byl našlehnutý nějakou drogou,“ nenechal jsem ho domluvit.

„To bylo jen prosté sedativum, které jen trochu oblbne hlavu, nic nebezpečného. Ano, přiznávám, že tohle jsem jim dovolil, kdyby s ním nebyla řeč, člověk je potom sdílnější a mluví víc, než by za jiného stavu mluvil, ale tohle bylo neškodné. Měli mu to píchnout, zjistit, kde je Hannah, a pak je oba dotáhnout domů. Ti idioti ho unesli přímo z firmy…,“ vložil hlavu do dlaní.

„Já vím, viděl jsem to a pak jsem taky viděl Leviho uvázaného u židle, jeden z nich mu zlomil nos a druhý mu nakopl nádobíčko!“ zase jsem byl nakrknutý.

„Takhle jsem to nechtěl, ale moje vina, že si najímám lidi, na které není spolehnutí, sami ale na to doplatili, varoval jsem je před Leviho ochrankou… Je mi to líto a věř, že už se nikdy takto nenechám strhnout svými emocemi,“ byl zničený.

Věřím mu, ač je to neobvyklý přístup, jak zpracovávat člověka, který je mu blízký, chápu, že s Levim to prostě kolikrát jinak nejde. Mohl mi tohle všechno taky nakecat, ale vedle mě byla Hannah a trochu netradičně seděla a poslouchala otcovu výpověď a ani nehlesla. Vím, že by se Leviho zastala nebo by začala otci odporovat, kdyby tohle všechno nebyla pravda. A jí z nějakého nepochopitelného důvodu věřím a věřím i jemu, protože když jsem se podíval na jeho tvář, která zrcadlila lítost a smutek – ne, tohle nemohl hrát, tohle byla pravda. Měl jsem pocit, že i oči nebyly skelné jen z přemíry alkoholu.

„Omluvte mě,“ zvedl se, aniž by se na nás podíval, a rychle odcházel někam do útrob domu.