2020 – 4. Přiznání

„Kite?“

Zaslechl jsem tiché volání z pootevřené ložnice, které mě ale dokonale vytrhlo ze sladkého rozjímání.

Nadechl jsem se a hned vydechl a v duchu prosil polostojícího kamaráda v kalhotách, ať okamžitě klesne. Přece se nemůžu před šéfa postavit se stojákem v kalhotách. Hanbou bych se propadl.

Dlouhá mikina sice zajistila mírné krytí, ale kdyby se na ono místo zaměřil…, raději nemyslet.

„Kite, kde jsi?“ volal už podruhé a tentokrát v jeho hlase byla slyšet nedočkavost.

„Pane Ackermane,“ přiběhl jsem tedy rychle a kontroloval jeho tvář, nyní už výrazně ozdobenou fialovou modřinou.

„Kde je Mike?“

„Už odjel.“

„Vysvětlil ti všechno?“

„Ano, nemusíte se bát.“

Chtěl se posadit, ale po neúspěšném pokusu a bolestném zasténání se svalil zpět do peřin.

„Máte bolesti?“ nikdy jsem ho tak zničeného neviděl a na chvíli mi ho začalo být líto.

„Jo, bolí to pekelně, nikdy bych nevěřil, že kopanec do koulí bude tak dlouho bolet!“

„Do koulí?“ otřásl jsem se a jen myšlenkou, jak to musí bolet, můj penis totálně zvadl a nepříjemně mě zašimralo v podbřišku. Vzpomněl jsem si na rozhovor v té tovární hale, ale netušil jsem, že mu stihli takto ublížit.

„Jo, do koulí, Kite, dones mi prášky!“

„Ale Mike říkal, že je nemáte jíst tak často!“

„Mě nezajímá, co říká Mike, není moje matka! Prostě mi ten zasraný morfin dones!“

„Ne!“ odporoval jsem. „Klidně ležte, uvařím vám čaj, donesu něco, čím si to zchladíte, ale ten prášek vám dám až večer – na noc – ať se vyspíte!“

„Okamžitě mi dones ty patáky, nebo tě do těch koulí nakopu taky, ať víš, jak to bolí!“ zuřil a pokoušel se znovu si sednout. Neúspěšně.

„Nedonesu!“ otočil jsem se a odcházel za dalších výhružek a hrozeb z jeho úst. Dokonce jsem i drze za sebou zavřel dveře, ať jeho nadávky nemusím poslouchat. Na jednu stranu mi ho bylo líto, ale na druhou jsem se tetelil nad pocitem, jakou nad ním mám najednou moc. Je mi jasné, že si to později pořádně vypiju, ale teď jsem se musel nad sebou pousmát.

Yop, jsem škodolibý. Jen ať si tohle vypije až do dna a hlavně, nemíním se podílet na tom, že ze sebe udělá feťáka. Mike říkal maximálně dva denně, takže další dostane na noc a hotovo. Teď jen z čeho udělat něco na ledový obklad. Mrazák tu není, ale zato je venku ještě docela dost sněhu, tak jsem ho nacpal do igeliťáku, ten jsem obalil jemnou gázou a přišel zpět za ním.

„Parchante jeden!“ začal nenávistně, hned jak mě uviděl. „Kdybych mohl…“

Opět se chtěl zvednout z postele, ale bolest mezi nohama mu asi nedovolovala se moc hýbat.

„Ale nemůžete! Tady máte ledový obklad, nijak víc vám pomoct nemohu a teď mě omluvte, jdu nám ohřát jídlo, nevím jak vy, ale já má dost hlad,“ mile jsem se na něj usmál.

„Jsi hrozný zmetek, Danielsone!“ utrápený obličej najednou zmizel a nahradila ho ledová maska, přičemž bylo vidět, že uvnitř zuří. V tomhle už jsem ho měl přečteného jako slabikář. Vyrval mi sněhový obklad z natažené ruky a zasyčel: „Vypadni!“

„Rád!“ zahučel jsem si jen tak pro sebe, rychle se otočil a křápnul za sebou dveřmi.

Měl jsem hlad jako vlk, a protože jsme ještě asi na tři dny měli navařeno od šéfkuchařů z vily, opravdu jsem se těšil. Co budeme jíst, až tyto zásoby dojdou, to by mě vážně zajímalo. Podle mě Ackerman spálí i čaj, myslím, že se mi dokonce s tímto kdysi svěřil, a mé kuchařské schopnosti jsou opravdu jen o vajíčkové dietě, které naštěstí můj šéf smí.

S ohřátým jídlem a se zdvořilým zaklepáním – opravdu se nechci dočkat toho, abych mu vrazil do ložnice a viděl ho, jak si upravuje dorasované koule – jsem vstoupil. Ležel a tupě civěl do stropu. Na jeho tváři však bylo vidět, že opravdu trpí.

„Vaše jídlo, pane,“ upozornil jsem jej na svou přítomnost.

„Nechci jíst! Chci se zbavit té bolesti, tak seber tu svou línou prdel a dones mi ten morfin!“

„Promiňte, ale až večer,“ řekl jsem rázně.

„Teď! Hned! Běž!“

Měl jsem pocit, že se kolem něj začíná tvořit jinovatka, takový chlad z něj šel.

Já ale neustoupím. „Ne!“

Viděl jsem, jak mu najednou vystoupla krční žíla, jeho stoická tvář ztvrdla a začala rudnout.

„Vypadni!“

Vzal misku se svým obědem a vší silou ji po mně mrsknul, hned nato na mě letěl sáček s již roztálým sněhem. Obojím se trefil, nestihl jsem tak rychle zareagovat. Nezranil mě, to ne, ale sáček s ledovou vodou se rozprskl a smíchal se s těstovinami, které jsem měl všude na těle.

Chvíli jsem jen nevěřícně stál a zíral do jeho očí, stejně jako on propaloval ty mé, které se pomalu, ale jistě zužovaly vztekem, než mozek vyhodnotil tohle soužití jako neslučitelné a v tu chvíli jsem vypadal snad ještě nasraněji jako on. Celý rudý, před očima skoro tmu, jsem vyběhl z místnosti, sebral jsem bundu a boty a rychlým krokem mířil k zaparkovanému sporťáku. Věděl jsem, že klíče jsou v autě, zuřivě jsem nastartoval a odjížděl od chaty rychlostí, až mi sníh odlétával od pneumatik.

Byl jsem vytočený na nejvyšší možnou míru, mlátil jsem do luxusního volantu potaženého pravou kůží, jako by za to všechno mohl.

To se nemůže ten arogantní idiot trochu ovládat? Já chápu, že jistě trpí bolestí, ale házet po mně jídlo a všechno co mu přijde pod ruku, to už je trochu moc.

Myslím si, že jsem docela klidný člověk ve většině případů, ale tohle už nezvládám, nezvládám to také hlavně kvůli tomu, že nevím, co se děje. I kvůli tomu jsem nervózní, nakonec, kdo by nebyl. Jel jsem rychleji, než kdyby mi za patami hořelo a za chvíli jsem už vjížděl do malé vesničky pod horami.

Vztek už opadával, nicméně ještě pořád nezmizel úplně a já si uvědomil, že musím přibrzdit, ať někoho nezraním. Zastavil jsem u malé hospůdky, a protože jsem stále nestihl pojíst, vešel jsem dovnitř a objednal si jídlo.

Číšníci po mně pokukovali, ať už z toho důvodu, že mě neznali a takový bourák, v jakém jsem přijel, viděli tak možná jen v časopise, anebo spíš proto, že jsem si nejspíš nestihl odstrojit od špaget, které jsem sem tam nacházel ve svých střapatých vlasech, kdykoliv jsem si je prohrábl. Ano, chápu, všechno tohle muselo působit komičtěji a zvláštněji, než kdyby je přijel navštívit marťan, ale mně to v tuto chvíli bylo úplně jedno, potřeboval jsem se najíst, a hlavně se uklidnit a promyslet, co budu dělat dál. Stále ještě hodně rozčilený jsem měl jasný plán. Prostě se vrátím domů a najedu na původní plán. Prodám byt, pronajmu garsonku, najdu si nějakou slušnou práci a budu si v klidu a bez nervů dál žít. A o Ackermanovi a ACHME nechci ani slyšet!

Tak tímhle jsem si v té chvíli byl tak jistý jako ničím jiným.

Nacpané břicho mě uklidnilo a já začal tupě zírat z okna do krásného dne. Malebná podhorská vesnička se topila ve slunci a já fascinovaně zíral na velikány hor zakryté třpytivou sněhovou čepicí.

Někde tam nahoře úpí ta nesnesitelná bestie, která se neumí chovat. Jak já ho nenávidím. Tolik se snažím, abych mu snesl modré z nebe, skáču kolem něj a on?

Ničeho si neváží! Prosté ‚děkuji a prosím‘ ho doma nejspíš neučili, a pokud ano, dávno si je vyškrtnul ze slovníku.

Vlastně bych to od něj ani nežádal, jen by se ke mně mohl chovat aspoň natolik slušně, aby na mě nelítaly talíře s jídlem a jiné věci, které má zrovna po ruce. To by byl v záchvatu vzteku po mně schopen hodit i nůž například?

Ale ne, to asi ne, takový psychopat určitě není. A udělal to stejně ze zoufalství. Dovedu si velmi vzdáleně představit, jak bolí skopané koule. Možná jsem mu ty prášky měl donést, přece po pár prášcích nevznikne závislost, a jak by ho to přestalo bolet, už by je nejedl. Morfin v prášcích přece není tak moc návykový.

Udělal jsem chybu a ještě jsem se nedokázal ovládnout a zdrhnul jsem jako malý kluk. Měl jsem se nad toto povznést a dokázat mu, že mě jeho manýry nedokáží zlomit a zůstat klidný a vyrovnaný. Vždycky jsem takový býval, ale v jeho blízkosti se tato má kladná vlastnost vytrácí a jsem na nervy z každé věty, kterou vysloví. Z každého činu, který udělá. Měl bych se pořádně uklidnit a vrátit se. Až teď si uvědomuji, že jsem ho tam nechal ležet bezmocného a v bolestech, které mu nedávají moc šance se o sebe postarat. A já se seberu a při první bouřce zmizím. Jsem zbabělec a sobec. Jenže on je taky sobec. Neměl bych však být jako on. Musím mu ukázat, že jsem lepší, empatický a pomůžu i v takovém případě, že po mně bude házet věci.

Kromě toho mám jeho auto, jediný prostředek, kterým se odtamtud může dostat, kdyby se něco dělo.

A mobil?

Panebože, jediný náš mobil mám já v batohu!

Rychle jsem zaplatil, sedl do auta a opět nepovolenou rychlostí jel zpět do hor.

Naštěstí jsem moc nebloudil, k chatě vedla jen jedna cesta a těch pár odboček jsem si naštěstí pamatoval.

Už z dálky jsem viděl, že je něco špatně. No jasně, to bych nebyl ani já, kdyby se mé špatné rozhodnutí nesetkalo s nějakým důsledkem. Jestli je tohle karma, musel jsem být strašně špatný člověk v minulém životě, protože v tomto si toho nejsem vědom. Vždycky jsem se snažil všem vyhovět a pomoct, tak nevím, za co jsem teď trestaný!

Konec sebelítosti – teď honem dovnitř zjistit, co se děje. Všechno je to až zlověstně klidné a tiché, jen ten divný kouř z komínu se mi nelíbil.

Rozrazil jsem dveře a místnost plná dýmu a jeho neutuchající kašel mě přesvědčily, že je v průšvihu.

Dveře jsem nechal otevřené dokořán a rychle běžel k oknům, která jsem taky všechna otevřel, a pak jsem v dýmu hledal dusícího se Leviho. I já jsem měl dojem, že mě ze vzduchu uvnitř prasknou plíce, o něj jsem v tuto chvíli měl strašný strach. V rychlosti jsem hrábl po bedně, kde byly schovány léky a nezbytnosti a nahmátl malou kyslíkovou bombu s maskou na obličej, kterou jsem mu ihned nasadil. Po chvíli se přestal dusit a jen rychle oddechoval. Seděl u pohovky, a tak jsem mu pomohl, aby se v klidu mohl lehnout. Byl jako hadrová panenka, neměl sílu se ani vzepřít. Zavřené oči a úplně bezvládné tělo mě vyděsilo, ale zběsile bijící srdce, které jsem cítil, když jsem jej držel, a rychle zdvihající se hrudník mě ujistil, že žije a rychle doplňuje kyslík, který mu dlouho chyběl.

Mně bilo srdce stejně rychle a byl jsem vyděšený k smrti. Kdybych nepřijel, asi by se tady udusil. Pomalu mně začaly docházet důsledky mého neuvědomělého útěku. Jak jsem ho jen mohl nechat samotného? Jsem vážně idiot!

Znovu jsem se podíval na jeho tělo a viděl jsem, jak je bezmocný. Sakra, měl jsem si uvědomit, že je nemocný! Pořád jsem to bral na lehkou váhu a nějak to podceňoval. Nikdy na něm nebylo nic vidět, vždy působil jako naprosto zdravý člověk. Neustále jsem v duchu kroutil hlavou, že je to princezna a rozmazleně lpí na takových kravinách jako je čistička vzduchu, že ze sebe dělá jen chudáka, aby byl zajímavý, nebo ho ostatní litovali, teď ale vidím, že všechna tahle opatření, která dělá, mají nějaký důvod.

Jsem idiot! Jak jen jsem si mohl takové kraviny myslet? On nikdy nic nedělá bezúčelně a už vůbec nikdy nestál o nějaký soucit, to mi mohlo dojít už dřív.

Jenže jsem byl zaslepený jakýmsi druhem nenávisti k němu, k jeho povaze, kterou jsem se chtěl bránit proti svým citům, které mě stále neopouštějí. Nenávidím ho a přesto miluju. Srdce se mi svírá, když ho vidím ležet bezmocného, stále rychle dýchajícího, a nemohu dělat nic jiného, než ho hladit po vlasech a potichu se omlouvat za dětinskost, které jsem se dopustil a která ho málem stála život.

Hebké pramínky ebenových vlasů se mi proplétaly okolo prstů a ten pocit byl úžasný. Konečně jsem mohl konečky svých prstů ochutnat hebkost jeho pokožky a vískat se mu ve vlasech, jak jsem o tom snil v bezpočtech mých mokrých snů. Jediný, ale dost podstatný rozdíl byl v tom, že ve snech se na mě smál a tohle vískání těla mi oplácel a touhou a láskou…

Jenže teď…

Ošil se a pomalu otevřel oči, které působily, jako by prožil stoletou válku, a ještě prošel morem. Smutné, unavené, bez života a jiskry, kterou v nich vždycky míval.

„Vodu, prosím!“ zašeptal pod maskou.

Vystřelil jsem a pelášil pro ni.

Napil se a znovu usínal. Zakryl jsem jej tedy a šel zkontrolovat spoušť, která v místnosti panovala. Nechápal jsem, co se stalo. Co mohl udělat špatně? Koberec před krbem byl skoro spálený, stejně jako podlaha okolo, všude byl popel a kusy zuhelnatělých neprohořelých polínek. Oheň byl uhašený, všude byla voda, Levi to nejspíš ještě stihl uhasit, než se zhroutil nedostatkem čistého vzduchu. V tom mě zaujala věc, která nemá v krbu mezi dřevem co dělat – mezi popelem ležela cihla –

Zběsile jsem přemýšlel, proč Levi házel do ohně cihlu a kde ji mohl vzít. Kolečka v hlavě šrotovala, ale tuhle informaci nedokázala zpracovat.

Proč by Levi lezl z postele, ze které se ještě před pár hodinami nemohl ani zvednout, a šel hledat cihlu, aby ji hodil posléze do krbu a tím pak zapálil celou halu.

„To je kravina!“ zavrčel jsem nahlas.

„Nevím, na co myslíš, ale ta cihla spadla z komína, já pevně doufám, že byla poslední a nespadne nám celý komín. Nehleď na to, jak kdybys viděl mimozemšťana, a ukliď to!“

Otočil jsem se a opět se díval do šedých hloubek.

„Prosím…,“ doplnil ještě.

Takže ta slova zná.

Odložil kyslíkovou masku vedle a zase zavřel oči.

Další dny mezi námi byla tichá domácnost a já tomu rozumím. Je mi jasné, že mi to dává sežrat, i když jsem se už snad desetkrát omluvil, on po mně vždycky jen hodil ledový pohled a odešel. Má na to právo, kdybych se nechoval jako dítě a umíněně neodjel, tohle všechno by se vůbec nemuselo stát.

Jediný, velmi chladný rozhovor se odehrál hned ráno, kdy se probral, bledší než obvykle, zato jeho oči plály zuřivostí. Měl jsem z něj i trochu strach, ale nevypadal, že by byl znovu tak nepříčetný, že by se po mně něco chystal hodit. Byl až neuvěřitelně klidný a ledový hlas, jako by proudil do morku kostí.

„Kdes byl včera?“

„Jen dole ve vesnici,“ šeptl jsem.

„A cos tam dělal? S kým jsi mluvil?“

Připadal jsem si jak na výslechu u policajtů. Ještě světlo, které by mě oslepovalo chybělo. Neměl jsem z toho vůbec dobrý pocit.

„Byl jsem jen v hospodě, potřeboval jsem se najíst a uklidnit!“

„A chceš mi namluvit, že sis udělal jen výlet a chystal ses vrátit.“

„Ano, tedy ne. Ale uvědomil jsem si, že vás tady nemohu nechat samotného!“ přiznal jsem se.

„No tak to mám teda štěstí, že jsi tak uvědomělý!“ řekl jízlivě.

Bylo mi to všechno líto. Místo, aby byl trošku vděčný, že jsem se vrátil a nejspíš mu zachránil život, tak mě tady psychicky kamenuje. Nemá v sobě kousek lidskosti. Ano vím, udělal jsem chybu, ale on taky, tak by si mohl odpustit mě tady peskovat jako malé dítě. Chci se obhájit…

„Ale tak pochopte mě…“

„Buď ticho! Teď mluvím já! S kým jsi v té hospodě mluvil? Kolik lidí vidělo moje auto? A čím jsi zaplatil to jídlo?“

„Mluvil jsem jen s číšníkem, auto viděla celá hospoda, to je asi 15 lidí, a jídlo jsem samozřejmě zaplatil!“

„ČÍM jsi ji platil? Kreditkou nebo cash?“

„Penězi,“ hlesl jsem a na něm bylo vidět, že si oddechl.

„Fajn! A teď vypadni, nechci tě vidět!“

Nečekal, co udělám, a sám se sebral a odešel k sobě do pracovny.

Málem jsem se rozbrečel. Tohle nezvládnu, prostě to nedám, kdybych aspoň věděl, jak dlouho s ním tady v tom očistci budu muset zůstat.

Od tohoto rozhovoru se mnou neprohodil ani slovo.

Nakonec jsem to vzdal a i já kolem něj chodil potichu, nicméně na tohle si zvyknout nemohu. Byl bych raději, kdyby mi nadával než tohle přehlížení a mlčení. Byl celé dny zavřený ve své malinké pracovně a nejspíš pracoval. Stejně jako doma…

Takže nic nového až na to, že když jsme byli ve vile, aspoň popřál dobré ráno a prohodil pár slov u společného stolování.

Teď si jídlo brával k sobě a na mě už skoro celý týden nepromluvil ani slovo.

Bože! Jestli to tak půjde dál, zblázním se z toho!

Jedno ráno mě však čekalo překvapení. Vyštrachal jsem se z postele jako vždycky později než Levi, na stole na mě čekala konvice s kávou a toust. Na mě? Ale kdepak, to si udělal jen pro sebe, protože na mě nechtěl čekat a jen si odskočil. Nevěřím tomu, že by mi připravil snídani – po tom všem.

Jenže ty tousty jsou z bílého chleba a ten on nemůže, tudíž je jasné, že tahle snídaně patří mně. Vím, že je ve spoustě věcí mimo, ale na to, co jí, si dává setsakra pozor.

Srdíčko se mi začalo tetelit a tančit v hrudi štěstím. Nikdy mi neudělal snídani, i když si ji jednou za čas sám dělal, vždy jen pro sebe. Tohle bylo poprvé a tím mi nejspíš chtěl sdělit, že můj očistec skončil a on mi odpustil. Mohu se tedy těšit alespoň na ta ranní pozdravení a pár slov přes den. Nevadí, to mi stačí, když budu vědět, že mi odpustil a že se na mě už nezlobí.

Oheň v krbu také praskal a to musela být opět jeho práce, protože už vím, že oheň v krbu přes noc nevydrží. Topí akorát kanadská kamna nahoře mezi našimi pokoji.

Byl jsem strašně příjemně překvapený a do toho venku krásně svítilo slunce. Opravdu den jako z pohádky a já jsem doufal, že se dnes nic nepokazí, protože musím uznat, že ty poslední dny jsem byl z jeho přehlížení i z nepříjemného počasí už na smyčku. Nikdy jsem nevěřil, že na mě počasí může mít takový vliv, ale šedivá obloha plná mokrého sněhu, který se na nás valil, byla opravdu velmi depresivní.

Dnešní ráno bylo ale jako z pohádky, šmolkové nebe a zářící slunce si vybíralo všechno, co nám nestačilo poslední dny dát, a má nálada byla čím dál lepší. Napil jsem se ještě horké kávy a šel udělat své běžné ranní činnosti. Krom návštěvy koupelny ještě kontrola, jestli jsou nabité baterie do čističky vzduchu, jestli je v pořádku generátor a není nutné přepnout nabíjení druhé baterie, kolik je naštípaného dřeva, a každodenní přemýšlení, co zase budu vařit. Už dávno kašlu na to, že bych si vařil jídla pro sebe jiná než pro něj, takže s ním držím jeho krok.

Po tradiční kontrole jsem se rozhodl, že si půjdu dneska zaběhat a obhlédnout terén. Vždyť je tady tak krásně a já byl sotva pár metrů před chatou. Když už jsme tady ‚uvěznění‘, bylo by dobré využít nádherné přírody a dělat výlety. Pochybuji sice, že bych k tomuto přemluvil Leviho, ale klidně půjdu sám a můžu tak v klidu krásného a čistého prostředí přemýšlet o všech těch nezodpovězených otázkách, které mě neustále trápí a na které nemám odpovědi.

Levi už jistě sedí ve své pracovně, ale teď ho rušit nebudu. Na poděkování za snídani bude ještě času dost. Dolil jsem si do hrníčku kafe, sebral toust a vyšel na malou terasu pokochat se horami osvícenými sluncem.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem na terase uviděl Leviho ležícího na pohodlném lehátku, se slunečními brýlemi, jen v tričku, jak relaxuje a nechává na sebe dopadat brzké jarní, ale již hřející horské slunce.

„Dobré ráno,“ pozdravil a jeho hlas mi rozvibroval všechny neurony v těle. Nedovedete si představit, jaké to je slyšet po týdnu jeho hlas – měkký, nic nevyčítající medový hlas.

Polkl jsem poslední sousto a tichým hlasem jej pozdravil také.

„Mohu se přidat?“ šeptl jsem nejistě. Nevím, zdali nebude chtít tady být sám, a bojím se, že ho má přítomnost může obtěžovat.

„Jistě,“ odpověděl bez jakékoliv jízlivosti v hlase.

Pousmál jsem se, odložil hrnek na parapet a vytáhl stejné lehátko, na které jsem se uvelebil, a nechal laskat sluneční paprsky celé mé tělo, byl to balzám na tělo. Balzám na duši bylo zase to, že na mě konečně promluvil a pustil do své společnosti. Byl jsem štěstím bez sebe.

Ale když byl tak sdílný, odhodlal jsem se mu položit palčivou otázku, na kterou by mi mohl odpovědět.

Začal jsem však opatrně: „Můžu se na něco zeptat?“

„Jistě, pokud to nebudou otázky, kterými mě bombarduješ poslední týdny.“

Nádech, výdech. ‚Kite, to zvládneš, je to jen otázka, snad ti za to hlavu neutrhne.‘

„Jste gay?“

Řekl jsem to, vážně jsem se zeptal! Dech zůstal zastavený a jen jsem čekal na odpověď. Ti únosci to sice tvrdili, ale nejspíš to měli vyčtené někde z bulváru, takže jejich slovům se nedalo věřit. Taky říkali, že se měl ženit. Kdo ví, kde ty informace četli.

Otočil se na mě a já litoval, že má sluneční brýle a nemůžu v jeho očích číst. Tedy, ne, že by mi to někdy umožnil, ale stejně…

„Tuhle otázku jsem položil jako první já a nedostalo se mi odpovědi,“ řekl nevzrušeně.

„Já vím, ale tahle odpověď mě přece nikterak neohrozí, tak aspoň na jednu otázku mi můžete odpovědět!“ nedal jsem se.

„To je pravda, ale já tu otázku položil jako první, tudíž pokud nebudu znát odpověď, ani ode mě odpověď neuslyšíš,“ tvrdohlavě si stál za svým. Jako kdybych to nečekal. Naivně jsem si myslel, že ho ošálím, můžu se tak akorát sám sobě vysmát.

„Dobře tedy, jsem.“

„Co jsi?“ zeptal se s pobavením v hlase.

„Jsem gay,“ přiznal jsem se.

„Myslel jsem si to.“

Bylo vidět, že moje odpověď jej vůbec nepřekvapila, pouze se ujistil v tom, co už dávno tušil.

„A vy?“ dožadoval jsem se i já odpovědi.

„Já jsem taky gay,“ pokrčil nevzrušeně rameny.

„Vážně?“ vyjekl jsem.

„Slyšel jsi někdy ode mě, že bych žertoval?“ zadíval se na mě skrz černé brýle.

„Ne, to ne,“ uznal jsem.

„Tak vidíš,“ natočil opět hlavu ke slunci a tím byl pro něj náš rozhovor ukončený.

Zato mně se z tohoto zjištění zastavilo srdce a zase zběsile roztlouklo. Jednou z něj dostanu infarkt, vážně!

Hlava vůbec netušila, jak tuto informaci zpracovat – opravdu jsem si byl téměř jistý, že jej zajímají pouze ženy.

Tahle informace ve mně probudila naději, kterou můj realistický mozek chtěl rychle pohřbít, nicméně pořád jsem se zuby nehty držel naděje, že by třeba…

Aspoň jako přátelé s výhodami…

Možná by mi stačilo jeho tělo…

Trpím nedostatkem sexu, a ještě když ho mám celé dny před očima, možná ne před očima, ale vím o jeho přítomnosti ve vedlejší místnosti…

Oh, jak já bych chtěl hladit jeho tělo, dívat se do jeho očí, které by zrcadlily touhu a žádost po mně, po mých dotecích by dávno ztratily svou ledovost a ukazovaly jen touhu vzít si mé tělo.

O můj bože, jestli to takhle půjde dál, tak se mi postaví.

Omyl, už mi stojí – vyděsil jsem se jen pomyšlením, že by si toho všiml. Propadl bych se studem do země.

Musím okamžitě zmizet, než si toho všimne. On však naštěstí mou přítomnost okázale ignoroval a dál nastavoval svou tvář jarnímu slunci.

„Půjdu uvařit čaj,“ hlesl jsem tiše a koukl na něj, abych měl jistotu, že proklouznu do chaty, aniž by zpozoroval, že se mi v teplákách tyčí malý stan.

Vůbec si mě nevšímal, na jeho prsteníčku se ve slunci třpytil drobný prstýnek. Jak to, že jsem si jej nikdy před tím nevšiml? Možná už je dávno ženatý a já se tady jen trápím. Pak jsem tuhle variantu ale zavrhl. Tohle by se stoprocentně bulvár dozvěděl. Kdyby byl ženatý, věděly by to celé Státy, tudíž i já. Proč by chlap nemohl nosit prsten jen tak…

I přes tohle zjištění mi zrádce v kalhotách nedal pokoj a já se začal pomalu plížit z jeho dosahu.

„Hm, dám si taky,“ odpověděl nezúčastněně a ani se nehnul. Jsem rád, že si mé indispozice nevšimnul, a nejraději místo do kuchyně bych s sebou plácnul do sněhu a do trenek si narval kupu tajícího sněhu, aby mě řádně schladil. Na takovéto věci už nesmím myslet! Ne tehdy, když je on v mé blízkosti.

V kuchyni jsem se trochu vydýchal, nicméně mé vzrušení úplně neopadlo. Když jsem si uvědomil, že v jeho blízkosti budu muset strávit ještě bůhví kolik dní, udělalo se mi trochu slabo. Pořád tady ale byla možnost, že bych ho mohl ukecat alespoň k nezávaznému sexu. Přece jenom je to taky chlap a má nějaké potřeby. Byla by to malá záplata, ale když už nemůžu utišit duši, alespoň tělo by nemuselo strádat. Důsledky, které by však mělo tohle tělesné spojení, na ty teď nebudu ani myslet, jsem silný a nějak se s tím smířím. Stejně dělá všechno proto, abych ho nenáviděl, takže láska jako taková nepřichází v úvahu. Je to stejně jen pobláznění, které nějak přetrvává z dob, kdy jsem jeho pravou povahu ještě tak moc neznal, či spíš nesetkal se s ní na vlastní kůži. Já k sobě potřebuji partnera milujícího a obětavého, který mě bude respektovat stejně jako já jeho, potřebuji někoho, kdo mě bude hýčkat a rozmazlovat a stejnou péči i já budu věnovat jemu, tolerance a pochopení je prvotní. Chci milovat a být milován. A nic z tohoto on mi nemůže nabídnout. Pouze své tělo, kterým uspokojí můj sexuální chtíč. A já zase jeho, protože je mi jasné, že i on má své potřeby, které zcela jistě ve městě nějak ukájel.

Se všemi těmito myšlenkami jsem běžel sluncem zalitou oblohou po stezce, která už byla prosta sněhu, ale všude okolo bílá peřina, která pokrývala vysoké hory, až bodala do očí, jak zářila, a já litoval, že jsem si nevzal sluneční brýle.

Cestou zpět jsem si ještě dělal seznam, co je všechno dnes nutné udělat. Dochází zásoby dřeva, které je nutné nasekat, uvařit – co zase? Já už vážně nevím. Neumím vařit ani pro naprosto zdravého člověk, ne tak ještě pro něj. Ale to se rozhodnu, až uvidím, co se nachází ve spíži. V tomto slunečném dni už bude baterie generátoru zcela jistě nabitá, a tak bude nutné ji přepnout na další zdroj. Na to mě upozorňoval Mike, že generátor má vadnou pojistku, a pokud se bude baterka dlouho přebíjet, celý generátor zkolabuje. Což bych velmi nerad, protože je to jediný zdroj naší elektřiny a teplé vody.

Celý den jsem měl co dělat a nenudil jsem se, Levi byl zase zalezlý ve svém pracovním kamrlíku a tam mě ani moc nerozrušoval.

Slunce zapadlo velmi rychle a začala se snášet tma. Večeře už byla na stole a já jsem byl rád, že sedím.

Přesto jsem se ale zvedl a jemu donesl bramboráky až pod nos, ostatně jako téměř každé jídlo. Už dávno jsem si zvykl, že jím sám. Nicméně nemohu říct, že by mi to bylo příjemné. Tak moc postrádám nějakou společnost! A uznávám, že bych ocenil i jeho blbé a rýpavé kecy, jen abych nebyl sám.