2020 – 9. Šokující pravda

Všude samá krev, jen krev a mrtvoly! To já jsem je zabil, já!!!

Co teď budu dělat? Nemůžu se zvednout, nohy jsou jako by mi přirostly do země, mozek se zasekl a neustále jede jen jedno kolečko pořád dokola – krev, mrtvoly, krev, kusy lidských těl, kusy mozku všude roztřísněné, zabil jsem je!

Já je zabil!

„Prosím, Kite, vzpamatuj se!!!“ slyším z dálky Leviho hlas.

Je v pořádku, mluví na mě – krev, cáry lidských těl všude okolo, mrtvoly, které ještě před pár minutami byly lidmi.

Já jsem vrah!

Krev, mrtvoly!

Ale Levi je v pořádku!

Měl bych… co bych teď měl udělat? Uklidit to tady? Zvedl se mi žaludek – nemůžu uklízet mrtvoly – další žaludeční šťávy odcházely z mých útrob a mísily se z krví, která byla všude okolo mě.

Mrtvoly, krev…

Levi, Levi, Levi…

„LEVI!!!“ procitnul jsem z jakési jiné dimenze a vytřeštil oči. Levi seděl vedle mě, ale neodpovídal, měl zavřené oči a byl schoulený do nepřirozené polohy.

„Levi!!! Sakra! Levi, co se děje? Co je s tebou? Prober se prosím, Levi,“ třásl jsem s ním. Srdce se mi rozbušilo a začal jsem trhaně dýchat! Mám strašný strach. Strach o něj.

„Levi,“ hlesl jsem a dál s ním cloumal. Byl jako hadrový panáček.

Začal jsem panikařit. Jen ležel, jeho kalhoty byly nasáklé krví a další kaluž pod ním, neodpovídal a nejevil vůbec žádné známky vědomí.

„Sakra, Levi, prober se! Já nevím, co mám dělat!“

‚Dýchej, Kite, dýchej, musíš se uklidnit!‘

Opět jsem s ním zatřásl, ale žádná změna.

‚Dýchej, dýchej, musíš mu pomoct!‘

Vydechl jsem z plic zadržovaný vzduch a zvedl se.

Musím zajít pro lékárničku, musím zastavit to krvácení, on ho postřelil! Říkal mi to! Proč jsem jen nereagoval dřív. Mám všechno jako v mlze.

Rychle jsem se vzpamatovával a začal jednat.

Konečně se mi dokonale rozednělo. Sice byly všechny mé pohyby řízené jako robot, ale to teď nebylo na škodu.

Vydesinfikoval jsem ránu a obvázal nohu obinadlem tak zručně, jak jen jsem to dokázal. Vím, že kulku mu nejsem schopen vyjmout, a proto ho musím co nejrychleji dostat někde k doktorovi. Ale nejdřív do tepla. Je tak studený, že kdybych necítil jeho dech, tak bych si myslel, že je mrtvý.

Musíme pryč! Takže jsem ho vzal do náručí a položil na zadní sedačku auta, nastartoval a zapnul topení. Zabalil jsem jej do deky a vběhl zpět do chaty. Velmi rychle jsem si zabalil pár mých nezbytností a pokoušel se sbalit i ty jeho.

Bylo mi proti srsti mu lézt do soukromí, ale neviděl jsem jinou možnost. Musíme rychle vypadnout – jednak proto, že ten někdo, nejspíš Silver, kdo ty rusáky na nás poslal, může nasadit další zabijáky nebo únosce, když se tito neozvou, že je mise slněna, a za druhé, teď už bude nemocnice pro Leviho nutná! Může protestovat, jak chce, ale s kulkou v noze prostě nemůže žít. Píchnout mu adrenalin je něco jiného než lovit mu z nohy kulku, na to prostě nemám koule a nezvládl bych to. Zajímalo by mě, jestli v té vesnici dole, kde jsem jedl, mají nemocnici. Vypadal malá, ale zcela jistě je tam aspoň lékař. Měl by se jí zbavit co nejrychleji.

Bože, nevím, co mám všechno vzít!

Potřebuji ho ale probrat, aspoň na malou chvíli. Nevím, jaké nezbytnosti tu má. Nespočet popsaných papírů, proškrtaných bloků. Zápisníky a tablety…

Celý jeho stůl jsem shrnul do velké cestovní tašky a doplnil jej dokonale srovnaným oblečením, které měl uložené ve skříni. Jenže, co když to není všechno?

Je tu adrenalin v injektoru. Šel by využít i na to, aby se člověk probral z bezvědomí?

Možná jo!

Jestli něco poseru, tak si to neodpustím do konce života.

Jsem idiot!

Kdybych byl jen trochu psychicky silnější, nemusel bych teď sedět nad bezvládným Levim.

„Levi, prober se, prosím!“ žádal jsem jej, očima úpěnlivě prosil, aby ty své otevřel. Vzal jsem kupu sněhu a zkusil mu ji přiložit na spánky, čelo a pak i na šíji.

Začal se probírat a otřásl se.

„Je mi zima…,“ byl bledý, mnohem více, než běžně bývá, a tím byla viditelná i ztráta krve. Bál jsem se, tak strašně jsem se o něj bál.

„Z-zima…,“ zašeptal a znova zavřel oči.

Okamžitě jsem z něj sňal sníh a zabalil ho ještě více do deky.

„Levi?“ bál jsem se, aby mi zase neomdlel. Otevřel unaveně oči.

„Tady máš pití a morfin, jen už mi prosím neomdlévej!“

„Je mi špatně!“

„Vydrž prosím! Já nevím, co mám dělat. Nevím, kde je nejbližší nemocnice, musím tě tam odvézt!“

„O tom ani neuvažuj, odvezeš mě k Hannah, ta už si se mnou poradí. Teď jen seber noťas, tři tlusté sešity, které by měly být vedle něj, a malý tablet, nic víc nepotřebuji. O zbytek se nestarej, ten bordel už někdo přijde uklidit a vyzvedne zbytek našich věcí. Ale pracovní věci tu nemohu nechat! Potřebuji je!

Na navigaci si navol Dawning street 38/5 Denver. Já doufám, že tam ještě je. Hned, jak bude sbaleno, vyjeď! Zvládneš to?“ bylo vidět, že i mluvení ho strašně vyčerpává, ale já jsem vděčný, že mě naviguje. Byl bych úplně ztracený.

„Cesta do Denveru trvá asi čtyři hodiny, to bych snad mohl zvládnout. Je to jen kulka v noze. Při posledním výjezdu z dálnice, pojedeš okolo velkého obchodního centra, které je otevřeno non stop. Běž do Sears nebo někde, kde prodávají mobily, a jeden kup, jakýkoliv i se SIMkou. Plať cash, ne kreditkou! Kdybych byl zase mimo, až přijedeš k Hannah, první zkontroluj, jestli už neměla taky návštěvu… Stále nevíme, kdo má prsty v našem prozrazení… A teď už mě nech, potřebuju spát!“ zavřel oči a dál se o mě nestaral. Věděl, že když nic jiného, tak tohle zvládnu.

Jasně a věcně, co jiného jsem čekal? Ale to mi stačí.

Pojedeme za Hannah, dobře, asi je lékařka, tak mu pomůže, ale pokud i ona byla schovaná před těmi Silverovými rusáky, co když už ji taky objevili. Mike, přece jako asi jediný, plus teda šéf ještě – věděl, kde je ona a kde jsme my. Co když už taky měla návštěvu? Co když je vážně Mike ten podrazák, který Leviho zradil a prozradil těm podrž taškám, které si Silver najal, kde jsme.

Jenže mně se stále nezdá, že by byl zrádce.

Všechno na něj ukazuje, ale stále mám pocit, že Mike to není. Prostě ten věcný a chladný kluk, který se jevil tak naprosto loajální vůči svému zaměstnavateli, mi nepřišel, že by dokázal před tolika lidmi hrát takové divadlo.

Cestou dolů z hor jsem se o poznání pomaleji přibližoval k vesničce, kde jsem před časem odjel na pár hodin trucovat. Vlastně jsem si ani nezjistil, kde to vlastně jsme. Nepřišlo mi to za celou dobu nijak důležité, a protože Levi nebyl sdílný k rozdávání odpovědí na mé otázky, tak jsem se na to ani nezeptal. Teď mi ale navigace ukázala, že se blížíme k Aspenu.

Že mě tohle nenapadlo dřív? Kde jinde by mohl mít někdo jako Levi Ackerman chatu než v Aspenu – vyhlášenou to destinaci milionářů a známých celebrit.

Nočním spícím Aspenem jsem rychle projel a hned se napojil na dálnici na Denver.

Levi celou cestu prospal a já ji celou prostresoval. Měl jsem pořád tendence ho kontrolovat, jestli mi snad neumírá. Vím, že kulka v noze není smrtelný úraz, ale v jeho případě s jeho diagnózami prostě člověk neví. Někdy v půli cesty jsem zastavil na benzínce načepovat benzín, koupit nějaký energy drink a hlavně zkontrolovat, jestli jen spí nebo už je v kómatu. Měl jsem takový strach! Nikdy o nikoho jsem se tak hrozně nebál. Pohladil jsem jej a jeho nesouhlasné zamručení mě ujistilo, že opravdu jen spí, což mě mírně uklidnilo, nicméně strach neodcházel a já už chtěl být co nejdříve u té Hannah, o které jsem pochopil, že je nejen jeho vědkyně, ale nejspíš také lékař. Dost mě znepokojoval jeho obvaz cele prosáknutý krví, ale s tímhle už nic nenadělám, jen rychle jet dál, aby se mu dostalo profesionální pomoci.

Musím jet dál, přestože teď nastává situace – teda ta už je tu pár hodin – kdy bych si nejraději zapálil cigaretu, jenže na tyhle hlouposti prostě není čas.

Levi měl pravdu – při vjezdu do města jsem míjel velké obchodní centrum.

Vlezl jsem do Sears, to byla jistota, že tam nějaký mobil koupím. Prodavačka u kasy sice na mě hleděla jak na idiota, když jsem jí řekl, že budu platit cash, a nedůvěřivě se na mě zašklebila, ale telefon i se SIMkou mám.

K malému nenápadnému domu, ke kterému mě dovedla navigace, jsem dojel před pátou ranní. V okolí byl klid, a tak jsem usoudil, že je vše v pořádku a začal zběsile zvonit.

V domě se nerozsvítilo, přesto jsem ale slyšel štráchání a kroky přibližující se k hlavní dveřím.

Za pár sekund jsem se již díval do hlavně devítky, která koukala přes pootevřené dveře, zajištěné řetízkem.

„Co tu chceš, spratku?“ vyštěkl na mě ženský, mírně rozespalý hlas.

„Prosím, nestřílejte, jsem tu s Levim Ackermanem, je postřelený, má v noze kulku, prosím, pomozte mu!“ věděl jsem, že teď tančím na tenkém ledě a ten, s kým mluvím, klidně nemusí být ta Hannah, ale další z oněch mafiánských zmetku, ale musel jsem vsadit všechno na jednu kartu. Už mi z toho všeho šplouchá na maják a začínám být stejně paranoidní jako můj šéf.

Uvěřila mi ihned, pravděpodobně jí došlo, že kdybych byl nebezpečný, asi bych se nenamáhal se zvonkem a prostě do baráku vlítnul a ještě v posteli ji zpacifikoval. Anebo nejspíš zafungovalo jméno Levi Ackerman. Možná jen není tak podezřívavá jako Levi.

Ten už nyní ležel na posteli, probuzený a Hannah seděla u něj a zkoumala ránu.

„Levine, já tu nemám anestezii, nechceš raději jet do nemocnice?“ hučela do něj.

„Ty ses pomátla, ne? Jsem napraný morfinem a bůhví čím ještě, tak už dělej!“

„Kite, pojď sem, budeš ho držet!“ zavolala na mě zrovna ve chvíli, kdy jsem se chtěl zdejchnout ven na kýženou cigaretu. Po rychlém seznámení jsme si začali tykat, jenže u tohohle jsem vážně nechtěl být! Dneska jsem si už krve užil dost a dovedu si, ač vzdáleně představit, jak to bude bolet, když mu Hannah hrábne hluboko do rány a bude tam hledat kulku. Tak rád bych si dal cigáro.

Velmi, velmi neochotně jsem mu chytil stehno a s mrákotami pozoroval, jak si Hannah chystá nástroje.

„To jako mu tam tyhle kleště vrazíš do živé rány, aniž bys ji umrtvila?“ polkl jsem a pokoušely se o mě mdloby, a to se vlastně ještě nic nedělo.

Rána byla oteklá červená a plná zaschlé krve.

„Víš, Levi, Kit má pravdu, já tady nemám věci, jaké bych potřebovala, abych ti bezpečně tu kulku moha vytáhnout, kromě toho to bude pekelně bolet!“

„Tohle všechno vím, tak už nemel a jednej!“

„Se posereš bolestí a můj asistent se co nevidět složí, je bledý jako stěna, a to jsem ještě nic neudělala!“

„Prostě dělej, já to nějak přežiju, vím, že to bude bolet, tak už to neokecávejte!“

V tu chvíli se Hannah nerozpakovala a zarazila dlouhé úzké kleště přímo do rány.

Zavřel jsem oči, ale potřeboval bych ještě zavřít uši. Levi nelidsky zaječel a poté následoval proud nadávek, takových, o jakých bych si myslel, že on nikdy neslyšel, natož aby je někdy vypustil z úst. Netrvalo a snad ani půl minuty a Hannah vítězoslavně vytáhla kleště s kulkou. Hned na to ránu zalila desinfekcí, načež následovaly ještě mnohem peprnější nadávky než před malou chvílí.

Vyděšeně jsem seděl a s hrůzou sledoval ránu, která se opět samozřejmě otevřela a valilo se z ní plno krve smíšené s desinfekcí. Hannah ještě jednou dávkou ránu přelila a v tu chvíli už mě mdloby dostihly a byla tma.

Probudil jsem se na pohovce v obýváku s mokrým hadrem na čele. Akce vytahování kulky už byla uklizena a já jsem začal pochybovat, jestli se mi to jenom nezdálo. Copak je Levi vážně takový masochista, že si nechal líbit takovou bolest. Anebo je to všechno opravdu tak zběsilé, že je životu nebezpečné odjet do tak bezpečného místa jako je nemocnice. Už jsem pochopil, že to, před čím jsme se ukrývali, opravdu nebezpečné je. Důkaz je postřelený Levi, který taky mohl být mrtvý. Takže asi jo, asi to nedělal jen proto, že chtěl být frajer a chtěl si dokázat, že to zvládne.

On však působí teď celkem v pohodě, protože slyším z vedlejšího pokoje jeho hlas.

„Farlane, potřebuji letadlo… Ano, co nejdříve… za dvě hodiny? … Dřív by to nešlo? … Zařiď nezbytnosti pro mě, Hannah a mého bodyguarda Kita Danielsona … Letíme do Frankfurtu… Dobře, za dvě hodiny nás čekej a nikomu nevolej, nikomu, rozumíš! … Ne, ani Mikovi, ten s námi neletí. Nikomu!“

„Dobrý bože, snad tohle všichni přežijeme…“

Pochopil jsem, že tohle si povzdychl už jen sám pro sebe.

„Neboj, Levi, dívala jsem se na tvé propočty a myslím, že tohle klapne, a já mám jinou verzi, třeba budou oboje správné. Táta nám určitě umožní použít jeho laborky, teda aspoň tobě to umožní. Mám obavy, že mě s tebou nepustí. Ale vím, že to zvládneš. Zavolám mu, aby na nás čekal. A na klinice musí zkontrolovat tvou nohu, myslím, že tam máš úlomky kosti. Tomuhle už se nevyhneš, tak s tím počítej!“

„Ano, já vím, budu doufat, že ve Frankfurtu nás hledat nebudou, kromě toho je mi jasné, že mi tam pošle svou ochranku. Jsem klidný jako želva!“ řekl jízlivě, ale smířeně.

„Levi a ještě něco bys měl vědět! Jaks byl v Aspenu, poslouchal jsi rádio?“

„Musím přiznat, že tuto vymoženost jsem nepoužil, je něco špatně, o čem nevím?“

„Jo, je. Vypustili to dřív, než jsme čekali!“

„Cože?! Je to zlé?“ vyděsil se.

„Docela ano!“

„Do prdele!“

V tu chvíli už si začali jen šeptat a následně zavřeli i dveře, takže jsem neslyšel vůbec nic.

Je mi to jedno! Nevím, co víc může být zlé než to, že se nás před pár hodinami pokusili nějací ruští mafiáni najatí od psychopatického Silvera zastřelit.

Zvedl jsem se a šel si zapálit. Vážně to cigáro potřebuju!

Ani jsem se nestačil otočit a hyperaktivní Hannah házela naše cestovky do mikrokufru Leviho sporťáku a kibicovala: „Rychle dohul a musíš mi pomoct přenést Riviho do auta. Za chvilku začne ranní špička a já bych se nerada courala v zácpě po městě. Asi máš hlad, ale najíš se v letadle, tam budeš mít dost času. Nejspíš tam najdeš sice jen Riviho sračky, ale na to už jsi nejspíš zvyklý! Řídit budu já…“

„Ne, jenom to ne!“ ozval se zoufalý hlas z domu. Nechápal jsem to moc. Proč by nemohla řídit? On nemůže a já usínám ve stoje, kdo by tak jiný mohl tu hodinu, než se prodereme městem na letiště, asi řídit.

Ona se však nedala odradit: „Řídit budu já, ty si odpočiň. Taky letadlo je dobře vybavené i tam si zdřímneš.“

Přenesl jsem protestujícího Leviho do auta, a i ten kousek, kdy jsem měl jeho tělo přitisknuté na to mé, mě rozproudil krev tam, kde to teď není úplně vhodné. Nechápu, jak v této situaci mohu takto reagovat, ale holt tělu neporučím. Jeho vůně a pevné protestující tělo ve mně prostě vyvolávalo nekontrolovatelnou vášeň.

„Klid, vzteklino, víš dobře, že bys sám nedošel!“ utnul jsem mu tipec.

„To si vypiješ, Danielsone!“

„Jo, až do dna, ale ne teď!“

Dál už neprotestoval, stejně už byl v autě a zachumlával se do teplé huňaté deky. I tady ve městě byla po ránu ještě docela zima a s jeho ztrátou krve chápu, že musí mrznout. Mezitím co Hannah zamykala dům, po očku jsem jej pozoroval. Byl až mrtvolně bledý a pokaždé, když musel pohnout nohou, viděl jsem na jeho tváři, jak moc ho to musí bolet. Nestěžoval si však a po chvíli se na malém prostoru zadních sedadel usídlil tak pohodlně, jak jen to v dané chvíli bylo možné, a zavřel oči. Tak rád bych ho objal a odlehčil jeho bolesti, ale vím, že to teď není vhodné, a asi by s tím nebyl moc srozuměn. Pravděpodobně by mě poslal do horoucích pekel.

„Tak děcka, vyrážíme do světa,“ otočila se na nás Hannah ze sedadla řidiče a ušklíbla se.

„No, doufám, že přežijeme první fázi a dorazíme na letiště živí a zdraví,“ zamručel Levi do deky, kterou měl přitáhnutou až k nosu.

Proč je tak jízlivý, jsem pochopil hned po pár metrech naší zběsilé jízdy. Akce spojka, brzda, plyn to bylo řidičské umění slečny Hannah. Kromě toho, kdykoliv mohla, rozpálila auto na maximum. Nyní už velmi dobře chápu, proč se Levi bojí, že nedojedeme ve zdraví ani na letiště. Pustila si k tomu ještě Rage against the machine, u čehož Levi viditelně trpěl. Vím, že tuhle šílenou muziku nesnáší, ale ona se nežinýrovala a zesílila ji na plné koule. U tohohle se prostě spát nedalo. S vytřeštěnýma očima jsem ze zadních sedaček hleděl na zběsile ubíhající cestu a modlil se. Myslím, že Levi se pod dekou modlil taky. Její řidičské umění bylo na nule, a to jsem ještě netušil, že po skončení jedné z šílených písní, rádio ztlumí a vytáhne telefon, který jsem koupil v Searsu, a začne telefonovat.

„Ahoj tati! … Jo nestresuj! Jsem v pořádku! … Vysvětlím ti to potom, teď mě poslouchej…, tati, jsme na cestě na letiště a letíme za tebou do Frankfurtu…, s Levim, s kým asi…, tati, asi jsme na to kápli, ale potřebujeme tvoje laboratoře…, já vím, že mě tam nepustíš, ale Leviho bys mohl…, tati, prosím! Není žádná jiná možnost a ty to víš! Už to skoro máme!… Díky tati!“ povyskočila nadšením, „a tati, Rivi je postřelený… ježíši ne! Nepanikař, do nohy, kulku jsem mu vytáhla, ale potřebuje ještě pořádné vyšetření, mám dojem, že tam má střepiny z kosti, kulka byla zaražená v os femoris, nemám ani antibiotika, která by on snesl, takže s jeho imunitou to nejspíš za těch pár hodin pěkně zamává. Okolo půl třetí odpoledne buď připravený s autem a převez ho na kliniku. Doufám, že doktoři ještě mají jeho dokumentaci, jinak jim ji dej… jo já vím, že víš, co dělat, to jen pro jistotu…,“ cvrlikala do telefonu, jako by se bavila s kamarádkou o počasí a nehtech. Nechápal jsem! Do toho jela po městské čtyřproudovce, která se pomalu začínala zaplňovat jako prase, sjížděla z pruhu do pruhu kolikrát i zprava a já jsem jen přemýšlel, jestli by vážně nebylo lepší zavřít oči a začít se opravdu modlit. Nikdy jsem to nedělal, ale myslím, že nějaká slova, jak se rozloučit se svým mladým životem, najdu. Jenže když jsem zavřel oči, začalo mi být blbě a chtělo se mi zvracet. Blbé je, že nemám co. Třeba by se mi ulevilo a hlavně by musela na chvíli zastavit. Přeřazovala a podřazovala způsobem, který jsem nikdy neviděl, převodovka i motor řval tak, že jsem měl pocit, že i to auto to vzdá. Ne že bych z toho neměl radost. Až zastavíme, tedy jestli tam vůbec dojedeme, budu děkovat všem andělům strážným! Ona však dál kličkovala mezi auty a s telefonem u ucha drmolila dál: „A už se na něj nezlob! … Jo! Na něj se nezlobíš? Na mě se zlobíš! … Ok, to si řekneme až doma… nestresuj, prosím tě! Rivi to zvládne, dobře víš, že je to bojovník, už na tom byl i hůř. Musím končit, řídím! Pozdravuj mamku a těším se na vás, posílám pusu, pa!“

„Nechci tam být pod svým jménem!“ zavrčel Levi, ačkoliv jsem si myslel, že už dávno usnul. Jeho utrápená tvář ale ukazovala, že trpí a nejspíš nejen bolestmi, ale také nešetrným řazením a strachem o život touhle jízdou.

„Nebuď paranoidní, Levi!“

„Nechci tam být pod svým jménem! Řekneš mu to na letišti!“ řekl příkře.

„Dobře, myslím, že s tím otec počítá!“

Kupodivu jsme na letiště dojeli v pořádku, nezabili jsme se a ani ona do nikoho nenapálila. S opravdu děkovným pohledem k nebi jsem se blížil k letadlu. Teda nevím, jestli se tomuto dá říkat letadlo, spíš dobré žihadlo, tryskáč, ale co jsem si myslel? Že si Levi se koupí nějaký neforemný boeing? Už se raději ničemu nedivím. Jen bych byl rád, kdyby pilot měl aspoň o něco málo lepší pilotní schopnosti, než má slečna Hannah za volantem. Ale nakonec, myslím, že se nemusím obávat. Tohoto pilota si určitě najal sám Levi, to znamená, že bude nejlepší z nejlepších. Tohle mě uklidnilo, trochu. Nemám rád létání, ne že bych měl nějaký panický strach, ale nemám to rád. Nicméně jsem tak strašně unavený, že nejspíš stejně celý let prospím. Ale první si musím promluvit s Hannah. Vím, že Levi určitě brzy usne, říkala, že ho nadopovala sedativy. Takže budu mít čas z ní vytáhnout rozumy a za tu chvíli, co jí znám, vím, že řekne i to, co neví.

„Rivi usnul, zatím to vypadá dobře, nemá teplotu a my se konečně můžeme najíst,“ švitořila a pohybovala se po luxusním interiéru, jako by byla doma v kuchyni.

Já jsem pochopitelně jen zíral na neuvěřitelně vkusně a přepychově zařízený interiér a málem mi padala sanice. Světlé prostory v kůži, dokonale zařízená kuchyň, ložnice, společenský prostor, a vlezl jsem i do koupelny, protože jsem si nutně potřeboval vyčistit zuby. To už jsme byli ale ve vzduchu a Hannah mě tak zaměstnávala mluvením, že jsem si toho snad ani nevšiml.

„Má tady ty otřesné kaše, fuj, ještě že Farlan nakoupil nějaké ovoce, je dokonalý.“

Jak by taky ne, když je zaměstnanec Leviho. Jeho zaměstnanci jsou všichni dokonalí – kromě mě. Já poseru všechno, na co šáhnu.

„Řekni mi, Hannah, proč mu všichni říkáte Rivi?“ zeptal jsem, zatímco ona hleděla do lednice.

„Tak to je jasné snad, je to zdrobnělina jeho jména Rivaille. Říkali mu tak všichni, když byl malý,“ promlouvala stále do nitra lednice.

„Ale většina lidí mu stejně říká Levi…,“ nechápal jsem.

„To je moje chyba. Vyrůstali jsem spolu už od mimin, naši rodiče se přátelili a někdy ve dvou možná třech letech jsem prostě neuměla R, a tak jsem mu začala říkat Levi. On i většina lidí okolo včetně jeho otce se toho chytili. On má tuhle přezdívku rád, mnohem raději než Rivi – to nesnáší, takže pokud ho nebudeš chtít vytočit, nikdy mu tak neříkej. Ode mě to ale snese, snad proto, že to je paradoxně moje zásluha, že má svou přezdívku, kterou má rád.“

„Aha,“ hlesnul jsem, tohle všechno jsem nevěděl. Teda jako, že jeho jméno je Rivaille, jsem samozřejmě věděl.

Už jsme seděli nad mísou s ovocem a pečivem, bílým, čerstvým – myslel jsem, že tomu pilotovi půjdu políbit ruce. Tak dlouho jsem neměl čerstvé pečivo z normální mouky, že kdyby mě ho teď někdo vzal, byl bych schopen střílet.

„Hannah, řekni mi – na čem vlastně s Levim pracujete,“ zahuhlal jsem s plnou pusou. Už jsem nemohl dočkat, až z ní vytáhnu všechny rozumy.

„On ti to jako Rivi neřekl? Jako, je to dost složité, asi se mu nechtělo ti to všechno vysvětlit, ale teď máme čas, tak já ti to řeknu,“ úplně se tetelila touhou mi vykládat o věcech, které nejspíš miluje. To bude dlouhé, ale alespoň budu vědět, jakou atomovku to vlastně s Hannah vyrábějí. Nedovedu si představit, že by to bylo něco jiného, když se s tím tak tajil.

„Někdy před rokem Leviho kontaktovala Centres for Disease Control s tím, jestli by se jeho firma nemohla zabývat vývojem léku a vakcíny proti jistému druhu chřipky. Z jednoho pochopitelného důvodu organizace nechtěla, aby o tomto vědělo mnoho lidí, a tak Levi poprosil mě, jestli bych mu s tím nepomohla…“

„Z jakého důvodu?“ nedokázal jsem počkat, až domluví.

„Ten virus ještě pro svět neexistoval, nikdo jím nebyl nakažený…“

„Tak proč vymýšlet vakcínu, když… Ježíši Kriste,“ vyděšeně jsem se na ni podíval, jako bych chtěl, aby mi potvrdila to, co jsem neřekl, ale myslím si to.

„Ten by nám nepomohl! Nevím, na co ten tvůj geniální mozeček přišel, ale má se to tak, že špioni Světové zdravotnické organizace přišli na to, že ve střední Číně ve městě Wu-chan v provincii Chu-pej vytvářejí v jedné z několika výzkumných laboratoří umělý virus, který míní vypustit do světa. Nějak jsme se nepídili potom proč. Je mnoho možností, způsobit chaos, válku, zbavit se nepohodlných starších a nemocných obyvatel, aby nezatěžovali ekonomiky, možná jím zamořit svět tak, aby byl mnohem více odkázaný na čínskou ekonomiku než doposud. Je mi to celkem jedno, jaké měli oni důvody, pro mě bylo podstatné, že jsem na tomto mohla s Levim pracovat.

Když jsme měli ještě možnost spolu pracovat, zjistili jsme velmi nemilé informace, které nás donutily jednat co možná nejrychleji, tedy mít vakcínu i lék dřív, než by se nemoc rozšířila po celém světě a způsobila pandemii.

Tohle totiž není obyčejná in fluenza A nebo B, je to vysoce přenosný RNA virus z čeledi coronaviridae, podobný jako byl v roce 2002 SARS, je dokonce velmi pravděpodobné, že ho vyšlechtili právě z tohoto už dostupného smrtícího viru. Nevím, jestli ti na tu epidemii pamatuješ, spíš asi ne, byl jsi velmi malý a Evropy se nijak mnoho nedotkla. Jde o to, že tyto viry jsou velmi nebezpečné pro starší a nemocné lidi s nízkou imunitou, a také jak už jsem řekla, jsou také velmi lehce přenosné. Jediná osoba s chřipkou, která je z čeledi orthomyxoviridae, tedy tou chřipkou, kterou všichni známe, může během dvou měsíců nakazit 386 jedinců, osoba, která bude nakažena coronavirem, pro který máme pracovní název SARS-CoV–2 by za stejné období infikovala až 100 000 lidí,“ odmlčela se, potřebovala se nadechnout a já jen v šoku poslouchal, co mi tady vykládá. Mluvila vážně, nepředpokládám, že by si něco vymýšlela, i když polovině pojmů jsem nerozuměl, mlčel jsem jak ryba, neschopen na tuhle šokující informaci jakkoliv reagovat. Ona se však rozmluvila dál: „Ten virus, Kite, už je venku. Vím, že se tomu pokusila WHO zabránit, nicméně nevyšlo to. V Číně jsou už nakaženy tisíce lidí a i státy Evropy už mají nějaké nakažené. Šíří se to strašně rychle, ale WHO se k tomu staví laxně. Nechtějí vyvolávat paniku, jenže pokud to tak půjde dál a nezačnou se dělat patřičná opatření, za pár týdnů budou nakaženy statisíce a možná miliony podle toho, jak se dané státy k tomu postaví. Já teď budu doufat, že to, co jsme s Levim sesmolili, bude fungovat a my ten lék a hlavně vakcínu máme. To ovšem můžeme dokázat jen v případě, že bude k dispozici laboratoř. A tu nám přislíbil otec. Už teď je pozdě, a jestli jsme se oba dva utnuli, tak chraň lidstvo všichni svatí…“

„Umře hodně lidí?“ zeptal jsem se šokovaně.

„Smrtnost není tak velká jako u prvního SARS nebo MERS, ale vzhledem k množství lidí, kteří se nakazí, to mohou být statisíce. Nedovedu odhadnout. Teď už ale víme, že jsme měli pravdu v tom, že budou umírat převážně staří a nemocní. To ale neznamená, že to dopustíme!“

Pozn. Kromě spousty faktů, je tohle samozřejmě fikce, která se mi zkrátka hodila do příběhu.