2020 – 7. Zrada zevnitř

Ráno jsem se probudil opět sám. Našel jsem jej u krbu, kde přikládal dřevo do právě rozdělaného ohně. Hned jak jsem vstoupil, neodpustil si rýpavou otázku.

„Ty se bojíš bouřek, jo?“

„A ty umíš rozdělat oheň v krbu, jo?“ neodpustil jsem si ofenzívu.

„Já umím spoustu věcí, o kterých ty nemáš ani tušení…,“ sedl si, napil se kávy a i mně nalil hrníček z konvice.

„No jistě, třeba odrovnat generátor, který je nezbytný pro naše žití tady, že?“ řekl jsem jízlivě.

„Neprovokuj mě, Kite!“

„Já tvrdím jen fakta! Můžeš mi říct, co teď budeme dělat?“ zvýšil jsem hlas. Už se sebou nenechám mávat. Tohle na mě už dávno neplatí.

„Buď tak hodný a neřvi na mě!“ z očí mu šlehaly blesky, ale jeho hlas byl stále klidný, a to mě ještě více namíchlo. On si snad vůbec neuvědomuje, v jakých jsme sračkách.

„Tak mi řekni, co budeme dělat, když jsi tak chytrý. Jsme v úplném hajzlu, uvědomuješ si to vůbec?“ už jsem nebyl schopný se ovládat a řval jsem na něj, protože tahle situace ve mně vyvolávala paniku.

„Tak dost, já po sobě nenechám vřískat nějakou hysterkou, kterou, Kite, jsi!“ zvýšil hlas i on. „Až se uklidníš, tak se stav za mnou do pracovny, já ti vysvětlím, jak jednoduché je ten generátor znovu přivést k životu! Než začneš panikařit, tak se první zeptej anebo ho zkontroluj! Ty tady však vyvádíš jako hysterická ženská, aniž by sis zkontroloval fakta!!!“

Otočil se a odcházel. Já zůstal stát jako opařený. On ho zprovoznil? Proč mi to, proboha, neřekl hned.

Vím! Prostě ho baví mě provokovat a vždycky se mu podaří, a nakonec ještě já z toho mám výčitky, že jsem na něj ječel.

Zatímco já se válel v peřinách, on stihnul udělat snídani i pro mě, jak jsem teď zjistil, zatopit i opravit ten pekelný stroj, na kterém jsme tak závislí.

Zakousl jsem se do palačinky, kterou jsem našel v termo kastrolku na kamnech a vydechl překvapením. On se drbal s palačinkami s nutellou jen pro mě! Poznám, že je v nich normální mouka a nutella. Kakao plus oříšky, to ho muselo zabíjet, jen když to na ně mazal.

Já jsem osel! Včera v noci byl na mě tak hodný, nesmál se mi, neodehnal mě. Dneska udělal snídani jen pro mě a já? Jen jsem na něj útočil.

Musím si ho nějak udobřit.

Mohl bych něco upéct, láska přece prochází žaludkem, ne? A vím, že má rád sladké.

Pustil jsem své splíny z hlavy a přemýšlel nad úžasným moučníkem, který pekla mamka, když jsem byl malý. Rád jsem jí při pečení pomáhal a tento jsem si zapamatoval a kolikrát si ho pekl i doma.

Patří do něj sice burákové máslo, ale to mohu ho nahradit máslem jiným, které on může. Nebude to sice tak chutné, ale co bych pro něj neudělal. Taky mouku budu muset dát bezlepkovou, ale to už mám vyzkoušeno, že to skoro nejde poznat.

Moučník se povedl dokonale a chutnal skvěle i přes výměnu několika ingrediencí. Dali jsme si jej po obědě, kdy jsme opět potichu seděli na terase.

Mrzelo mě, že mi dezert ani nepochválil, ale výraz jeho tváře ukazoval, že mu chutná, a tak jsem byl vlastně docela spokojený.

Chvíli jsme jen potichu seděli a on si zase čmáral do bloku nějaké vzorce a výpočty a nevnímal nic okolo sebe. To je dobře, protože jinak by viděl, jak na něj nepokrytě zírám a jeho pěkná tvář, která se soustředěným výrazem hleděla na cosi na papíru, mi připomněla krásný včerejší večer. Přesně tak se tvářil, když pozoroval tu pumu. Když později pozoroval mě, byl už jeho výraz o poznání jiný, nicméně, kdyby se takto tvářil na všechna ta čísla, žárlil bych.

‚Jsi vážně pako, Kite, myslíš na úplné kraviny,‘ vyčítal jsem si v duchu. Jsme tu zavření už dlouho, bez telefonu, internetu, všechny zajímavé knihy, co tu jsou v knihovničce, mám přečtené. Takže nuda a samota už mi asi užírá mozek.

„Kite!“ vykřikl Levi a vyskočil z lehátka. „Co bylo v tom dortíku?“

Zmateně jsem se na něj podíval. Nechápu, co panikaří, proč na mě řve?

„Tak sakra mluv! Co‘s do toho všechno dal?“ nečekal už na odpověď a odešel rychle dovnitř. Následoval jsem ho a z jeho zrychleného a sípajícího dechu jsem pochopil, že je něco špatně.

On jen rychle prohrabával kapsy své bundy.

„Kde mám sprej?“ vyjel na mě.

Konečně jsem se i já vzpamatoval z šoku, protože jsem celé sekundy jen nevěřícně zíral a nevěřil, že se to děje.

Automaticky jsem sáhnul do kapsy a podal mu ho. Vytrhl mě ho z rukou a zhluboka se nadechl, co mu jen jeho zúžené průdušky dovolily.

Sedl si na ratanovou sedačku v hale a pokoušel se popadnout dech. Evidentně mu to moc nepomohlo a mně se vybavilo všechno, co jsem stihl nastudovat. Tohle nemusí být konec, i přesto že do sebe vdechnul kortikosteroidy.

Běžel jsem pro lékárničku a po cestě zpět už jsem viděl, že je zle. Třesoucíma rukama jsem rychle vybalil autoinjektor s adrenalinem, jedním tahem mu strhl tepláky, abych se dostal ke stehnu, kde se má injektor aplikovat. V životě jsem to nedělal, ale teoreticky to mám nastudované perfektně. Nastřelil jsem mu to do stehna a modlil se, aby to fungovalo a abych nic neposral. Třásl jsem se jako ratlík a pro jistotu ještě vytáhl kompresorový inhalátor a nandal masku na jeho ústa. Pootevřel oči a snažil se dýchat.

Adrenalin začal zabírat…

Věděl jsem, že kdybychom byli na firmě nebo ve vile, teď bych měl volat doktora, jenže tady…

Nemám na něj číslo a zdá se, že nejhorší má Levi za sebou. Dýchá zhluboka a bez sípání. Nejspíš jsme to zvládli. Levi byl v polospánku zkroucený na nepohodlném ratanu, a tak jsem jej přenesl do jeho postele. Něco sice brblal do masky, ale po svých by to stejně do schodů nezvládl, tak ať si brblá.

Uložil a přikryl jsem jej, ale to už spal. Chápu, že tohle musí člověka hodně vyčerpat. Teď – podle chytrých lékařských ‚knih‘ je třeba jej čtyřiadvacet hodin pečlivě sledovat, anafylaktický šok se totiž může kdykoliv vrátit.

Povzdychl jsem si. Tohle jsem nikdy nechtěl zažít! Je to moje selhání, neochránil jsem ho, a ještě ke všemu za to můžu já. Ale já si nejsem vědomý, že bych do jídla, či do samotného moučníku přidal něco, co je na dlouhém seznamu jeho alergenů. Mám ho před sebou pokaždé, když vařím něco nového. Na oběd maso s rýží, to jsme měli už mnohokrát a i zde, z těchto surovin, co mám tady k dispozici. A ten moučník. Každou položku, kterou jsem tam přidával, jsem ‚konzultoval‘ s tím umaštěným papírem, který pečlivě pročítám pokaždé, když vařím. Tak co jsem pokazil?

Sedl jsem si na terasu, otevřel pivo a zapálil si. Zase jedna z chvil, kdy mi nikotin zamotá hlavu a příjemně uklidní. Jemu jsem adrenalin musel píchnout, mně ho však nadledviny poskytly tolik, že bych ho mohl rozdávat. Teď, když vím, že dýchá a spokojeně spí, tak odchází a já mám chuť se pořádně ožrat. Je mi však jasné, že nemůžu, alespoň ne dnes.

Znovu jsem vytáhl ten soupis alergenů a hleděl do něj ve snaze přijít na to, kde jsem udělal chybu. Nikde! Všechno, co jsem do toho moučníku dal, je pro něj přijatelné.

Může se projevit nová alergie? O které neví? A hned s takovou bouřlivou odezvou? Netuším a teď je mi to jedno.

Šel jsem jej zkontrolovat, ale klidně dýchal a spal, jako když ho do vody hodí.

V podvečer jsem nám udělal večeři a šel jej vzbudit. Jíst musí a také do něj musím dostat antihistaminika. Neochotně si nechal změřit teplotu, velmi nedůvěřivě se díval na jídlo, co jsem mu donesl, a velmi pečlivě probíral všechny prášky a vitamíny, které měl jíst.

„Ty si myslíš, že jsem něco udělal schválně, že jsem se tě chtěl zbavit?“ řekl jsem ublíženě.

„Já nevím, Kite, někdy vážně nevím, komu můžu věřit. Je to všechno složité, já ti chci věřit! Vážně! Proto jsem si tě vybral, cítím z tebe něco, co by ti nedovolilo někomu ublížit,“ hlesl a podíval se těmi svými lasery snad až na dno mé duše, aby se přesvědčil, jestli jsou jeho domněnky správné.

„Nikdy bych ti neublížil, Levi!“ ujistil jsem ho pevným hlasem.

„Budu se snažit ti důvěřovat, nic jiného mi nezbývá,“ rezignovaně zavřel oči a za chvíli jsem opět slyšel pravidelné oddychování.

Ustlal jsem si na křesle u něj v pokoji. Opravdu nechci nic zanedbat. U sebe v pokoji bych nezaznamenal, že se mu anafylaxe vrátila, a to by mohl být jeho konec. Raději budu spát na nepohodlném křesle, ale budu ho mít pod kontrolou.

Osobní strážce ve dvou rovinách. Ale budu to dělat rád, pro něj ano! Nenávidím ho, a přece bych mu nikdy neublížil, a kdyby se mu něco stalo, vyčítal bych si to do konce života.

Zakrytý pod dekou, sedící v pohodlném ušáku, opět zírám na jeho tvář a uvědomuji si, že mohl umřít. Mohl se udusit. Jen ten pocit, že by umřel, mi málem vehnal slzy do očí. Jak si jen mohl myslet, že bych mu vědomě ublížil. Klekl jsem si k němu, vískal jeho vlasy a hladil jeho velmi bledou tvář.

Měl bych si to konečně přiznat na plnou hubu. Mám ho rád, přitahuje mě celá jeho osobnost, ať je jakkoli protivný. Nejspíš mi bude ještě dlouho lámat srdce jeho chlad a nezájem, přesto všechno jsem rád, že mu mohu být nablízku. Už si nedokážu představit, že bych ho jeden den neviděl, a vlastně jsem šťastný, že jsme tady spolu zavření.

Můj bože – vážně?

Ano! Tady ho mám jen pro sebe, ač mi neprokazuje přízeň, pořád jsem tu pro něj jen já!

Pousmál jsem se, naposledy ho pohladil a neodpustil jsem si drobný polibek na rty.

„Dobrou noc, Levi, a věř, že já jsem ten poslední, kdo by ti byl schopný ublížit, protože tě miluju,“ mohl jsem se mu teď beztrestně přiznat, aniž bych byl později od něj ponížen v tom smyslu, že by mě odmítl a mé lásce se vysmál. Je mi to tak líto! Proč já se musím zamilovat do nesprávného člověka a proč jen pomyšlení, že má láska je neopětovaná a vystavěná pouze na fyzické touze, tolik bolí!

„Kite!“ uslyšel jsem ve snu jeho hlas. Byl sladký, hebký, hladil.

„Tak sakra, Kite, vstávej,“ tenhle hlas už však nehladil, spíš vlepil facku.

„Co se děje!“ rozlepil jsem oči a viděl Leviho, už oblečeného, jak se nade mnou sklání.

„Je půl jedenácté a ty pořád spíš!“ vyčítal mi, otočil se a odešel.

Pomalu mi docházely události ze včerejška i to, že jsem nakonec usnul v jeho pokoji na nepohodlném křesle. Jenže teď ležím v měkké posteli a podle úžasné vůně vím, že není moje. Pořádně jsem se rozhlídl po vybavení pokoje a tím jsem se ujistil, že ležím v jeho posteli. Zachumlal jsem se pořádně do hebké peřiny a vrazil nos do polštáře. Fetoval jsem tu vůni jako závislý feťák a nemohl se jí nabažit.

„Kité!“ hulákal na mě z haly a jeho netrpělivý hlas mě vytrhl z voňavého rozjímání.

„Už jdu!“ ujistil jsem ho. Tak moc se mi nechtělo opouštět voňavou teplou postel, ale vím, že by správně zde měl ležet on a odpočívat.

„Levi, ty máš ještě ležet!“ vyčítal jsem mu, hledě, jak sedí u stolu, pije čaj a cpe se tousty.

„Nepoučuj, Danielsone, ty chrápeš do oběda, tak co mám dělat, když mám hlad!“ zavrčel mezi sousty.

„Tak jsi mě měl vzbudit dřív! Půlku noci jsem nespal a kontroloval tě, ty ignorante!“ nasraně jsem se ohradil.

On jen naštvaně odhodil nedojedený toust na talíř.

„Neotevírej si na mě hubu, prvně se kvůli tobě málem udusím a teď na mě ještě řveš!“ zdvihnul se a vypadal jako bůh zlosti. Skoro jako by povyrostl, tyčil se nade mnou jako obr. Ale já jsem se nenechal zastrašit.

„Nemůžu za to, co se stalo, kontroloval jsem všechny ingredience, co jsem do toho dortíku dával, tak mi nic nevyčítej!“ ohradil jsem se.

„Tak mi řekni, co’s tam všechno dal!“ zadíval se na mě a sedl si.

„Špaldová mouka, vejce, takové to hnusné rostlinné máslo, co jíš, banán a med.“

„Med?!“ vytřeštil na mě oči a zhluboka se nadechl.

„Jo, med, ten na tom soupisu není, kontroloval jsem to!“

„Ukaž mi ho!“

Podal jsem mu umaštěný cár papíru, který mi doslova vyrval z rukou, a začetl se do řádků, které znal stejně nazpaměť. Po chvíli se na mě vyděšeně podíval.

„To je ten původní papír, který jsem ti dal?“

„Myslím, že ne, ten původní nejspíš zůstal ve vile. Tenhle mi dal Mike spolu s ostatními léky,“ řekl jsem překvapeně, „ale tenhle je stejný jako ten původní, ne?“

„Není! Jednu položku někdo z původního dokumentu vymazal. Med, ten patří mezi pětku pro mě nejnebezpečnějších alergenů,“ otřepal se, „tohle by mi přece Mikael neudělal! Ale jestli ano, tak jsme v pořádném průšvihu!“

Zvedl se a začal se procházet po místnosti jako lev v kleci.

„Opravdu Mikael počítal s tím, že tohle nezvládneš? Že to já neustojím a umřu ti tady? Nějak se mi to všechno nezdá, kdyby to byl on, není nic jednoduššího než jim říct, kde jsme? Proč to ještě neudělal?“ mumlal si pro sebe a já jsem nechápal nic. Mike by ho přece nezradil, vždyť pro něj dělá už takové roky. Nebo ano? Vzpomínám si na jeho ustaranou tvář pokaždé, když se stal nějaký průšvih. Když jsme ho vytáhli z té továrny… Byl tak ustaraný, skoro na zhroucení, když mi vykládal, že jsem mu zachránil život tím, že jsem jej odnesl z toho deště střel…

Opravdu by se dokázal tak přetvařovat, kdyby byl štěnice? Copak bych aspoň někdy neviděl nějaký náznak, že je zrádce?

„To je hajzl, jak jsem mu mohl tak důvěřovat!“ třísknul pěstí do stolu.

„Klid, Levi, on to určitě nebyl…“

„A kdo teda?“ vyjel na mě.

„Nevím…“

„Měli bychom odtud vypadnout, ale tak aby on neměl tušení, že jsme pryč…,“ spekuloval a poprvé jsem v jeho očích viděl, že má strach. Opravdu strach.

Po snídani zalezl do své pracovny a já ho zase celé dopoledne neviděl. Neměl by se přepínat, ale on nebere mé rady vážně. Nakonec – vždycky si všechno udělal po svém.

Až v poledne, když jsem jej volal na jídlo, tak se uráčil vylézt ze své kobky a rozpovídal se.

„Přemýšlel jsem o tom všem. Taky mi nějak nesedí, že by Mikael byl zrádce, ale teď na naše pocity prostě nemůžeme dát. Já jsem taky dneska dost pracoval a bez laboratoře se stejně nikam dál nedostanu. Takže zítra ráno odtud vypadneme. Sbal si věci už teď večer, ať ráno nestresuješ. Vyjedeme brzy, tak se koukej vyspat.“

„A kam pojedeme?“

„Nepojedeme – poletíme!“

„A kam?“

„Do Frankfurtu, otec Hannah tam má skvěle vybavené laboratoře se vším, co potřebujeme. Kromě toho, myslím, že tam by nás, aspoň ze začátku nemuseli vyčmuchat!“ přemýšlel.

„Dobře, to zní celkem fajn,“ připustil jsem, „ale co ona?“

„Ji přibereme po cestě na letiště…,“ zamyslel se a dál se nejspíš v hlavě probíral plánem.

„A jak chceš jako zjistit, kde je, když Mikeovi zavolat nemůžeme,“ nechápal jsem.

„Kite, já vím, kde je, vážně sis myslel, že já, který chci mít všechno pod kontrolou, bych nechal svůj nejlepší mozek někam odvézt, aniž bych věděl kam?“

„Ale… proč jsi mi to neřekl?“ podivil jsem se.

„Tak za jedno – tahle informace ti k ničemu nebyla a pak – nikdo neví, že já to vím. Jak jsem už několikrát říkal, jsem paranoidní a čím míň lidé toho o mně a mých blízkých ví, tím jsem klidnější.“

„Proto mi nechceš říct, co se tady děje?“

„Mimo jiné…“

„A řekneš mi někdy celou pravdu?“

„Jestli to bude nutné, tak ano.“

„Teď už je to nutné!“ skoro jsem fňuknul zoufalstvím.

„Vážně? A proč? Abys ukojil svou zvědavost? Abych tě tímto ještě víc stresoval, než už jsi? Abys to, co ti řeknu, vyžvanil, kdyby tě náhodou chytili?“

„Nic bych neřekl!“ stál jsem si za svým.

„Vážně? Ale prosím tě, nic mi tady nevykládej! Stačilo by jim imitovat bouřku a ty bys jim to povykládal jak babička pohádku svým vnoučkům!“

„Opravdu si tohle o mně myslíš? Jsi zlý!“

„Já vím. Není to pro tebe podstatné, věř mi. A protože se teď necítím zrovna v bezpečí, tebe bych požádal, abys u sebe měl pořád pistol…“

„Pistol…?“ podivil jsem se.

„Ano, pistol, pušku, devítku, zbraň, to je snad jedno, ne? Prostě něco po ruce, kdyby náhodou…,“ zahuhlal a klidil se k sobě do pracovny. Zase tady budu sám. Nudím se.

Mohl bych něco upéct. Ano já vím, vím! Aby to zase nedopadlo špatně! Ale upekl bych něco, co už jsem pekl a kde nemohu udělat žádnou botu – jeho oblíbené borůvkové muffiny. Už jsem je pekl i tady a vím, že mám ještě dole někde otevřenou plechovku s borůvkami. Mám je taky rád a můžeme je mít zítra na cestu, kdo ví, jak to všechno bude probíhat. Ale jsem rád, i když je to zase krok do neznáma, pro mě tedy. Tak jsem rád, že konečně změním prostředí a dostanu se do civilizace. Zapnul jsem rádio a s dobrou náladou jsem se do toho pustil. V rádiu byly první zprávy, hrčení moderátora o tom, jak je skvělé, že si náš slovutný pan prezident Trump podal kdysi ruce se severokorejským psychopatem Kim Čong-unem a ten mu stejně za jeho zády dál vypouští rakety dlouhého doletu a o nějaké nemoci, která řádí v Číně. Nezajímá mě to a již špinavou rukou jsem rádio přeladil na rockové pecky.

LEVI

Vklouznul jsem do své pracovny a mírně se třásl. Nevěřím, že by mi Mikael udělal něco takového, že by mě byl schopný zradit. Pracuje se mnou už osm let a celou dobu je dokonale oddaný své práci, tedy i mně. Kolikrát u něj mám pocit, že mi supluje matku i otce svou starostlivostí, ačkoliv je ještě o pár měsíců mladší než já. Tomu nemůžu uvěřit, ale když ne on, tak kdo teda? Na druhou stranu, kdyby to byl on, dávno už bychom měli návštěvu nějakých hodných strýčků z východu, kterým je můj život úplně volný. Chtějí jen mou práci. A tu já musím dodělat. Tak to je! Mikael nás tady nechává v klidu, protože ví, že jednou svou práci dodělám a pak bude pro ně úplně jednoduché mě někde odvézt, zneškodnit, a to, na čem jsem pracoval, jednoduše z mého noťasu ukrást. Nechal bych se jím odvézt kamkoliv, do teď jsem mu bezmezně důvěřoval. Ale proč by mě chtěl zabít předčasně, to stále nechápu. Kroutil jsem nad tím hlavou. Tak jako tak, tady není bezpečno a zítra vyrazíme do Frankfurtu. Jen my dva a Hannah a samozřejmě Farlan, pilot, který neví vůbec nic. A ptát se nebude. Nikdy se neptá a já jsem za tuhle jeho vlastnost strašně rád.

Zato Kitova zvědavost nezná mezí. Možná bych mu všechno mohl říct, i kdyby ho skřípli, informace, které by se dověděl, jsou stejně k ničemu, ale nechci ho do tohoto tahat ještě víc, než už je. Sice už se zbytečných otázek v poslední době vzdal, ale stejně mu vidím na obličeji, jak by se rád tomuhle všemu podíval pod pokličku. Nechci ho však děsit, nemusí to vědět. Stejně je to strašně zvláštní kluk. Na jednu stranu vypadá, že neumí napočítat do pěti, jak je kolikrát naivní, na druhou však vím, že je inteligentní a velmi schopný se přizpůsobit poněkud netradičním podmínkám, kterým ho nešetrně vystavuji.

Asi do konce života nezapomenu na to, jak mi předevčírem vlítl do koupelny. Jeho zběsilý výraz, když mi nadával, který se najednou změnil v toužebný, div nezačal slintat a nevylezly mu oči z důlků. Nebylo to ode mě milé ho takto vytočit hlavně tím, že jsem spotřeboval všechnu horkou vodu, ale já ho prostě rozzlobit chtěl. Nevím, co mě k tomu vede, ale strašně si užívám, když se rozčiluje. Snad je to tím, že mi tímto ukazuje, že aspoň něco ke mně cítí, kromě toho jeho tvář je vždycky ohromně roztomilá. Nikdy jsem si nevšiml, že bych trpěl takovou úchylkou, ale u něj si nemohu pomoct a prostě ho strašně rád zlobím, může to být i nějaká má osobní ochrana před ním. Nevím sám, co mě k tomu vede. U něj si totiž nejsem jistý vůbec ničím, reaguji na jeho přítomnost úplně odlišně než u jiných. S kýmkoliv jiným bych měl všechno pod dokonalou kontrolou, včetně svých pocitů, těch hlavně. Ale Kit má na mé neurony zničující dopad. Nikdy si nejsem jistý, co provedu, když se ke mně přiblíží.

Jako v té vaně – má sebekontrola pod jeho roztouženým pohledem šla okamžitě do háje a já sám jsem ho začal svádět! Neuvěřitelné! Asi sám sobě už nikdy nebudu rozumět. Nicméně sex ve vaně byl kouzelný, líbilo se mi, jak mi byl oddaný, jak se tohle všechno i jemu líbilo, jak po mně toužil, v tu chvíli to bylo tak povznášející, že jsem zavrhl i to, že se naše laškování nebude už nikdy opakovat. Podvědomě jsem to věděl už před tím, ale tímto jsem zjistil, že se tomu nedá bránit, já sám jsem ho svedl! Tak jak se tomu můžu bránit! Začínám si trochu připadal jako cvok a je to právě Kit, který mě připravuje o můj rozum, který jsem měl vždy, za každé situace, pod kontrolou.

Jakmile jsem se tenkrát v té vaně probral z orgasmického světa a touha opadla, mozek se začal vracet do normálu a já začal být strašně zmatený, nebyl jsem si jistý, jak se mám chovat, jak se k celé situaci postavit. Chvíli jsem o tom přemýšlel v pracovně, ale čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím jsem byl víc v pasti. Tohle prostě nejde vypočítat ani napsat do grafů, nejde zkontrolovat správnost výpočtu v laboratoři, celé tohle klubko pocitů a citových ingrediencí mi prostě žádný výzkum nezprůhlední.

Seděl jsem před ním při večeři a vůbec jsem nevěděl, co mu odpovědět…

A protože nejistotu nemám rád, opět jsem sáhl k osvědčenému způsobu, jak získat sebejistotu – naštvat ho, rýpat do něj natolik, aby se sebral a nechal mě raději se svými zmatenými myšlenkami samotného.

Uznávám, že jsem mu měl říct, že ten generátor umím opravit, bylo to ode mě sobecké nechávat ho v nejistotě, zase na druhou stranu, ječel po mně jak hysterka, tak ať se chvíli trápí.

Hned ten večer přišla bouřka, mám je rád, vyčistí vzduch i mysl. Chvíli jsem poslouchal dunění hromu a koukal z okna na blesky, které neustále osvětlovaly oblohu, ale zmohl mě brzy spánek, který ovšem netrval dlouho.

Když za mnou Kit přiběhl a nešetrně mě vzbudil, myslel jsem, že ho přerazím. Srdce mi leknutím málem vypovědělo a měl jsem chuť ho okamžitě vyhodit a seřvat ho jak malého spratka. Ovšem když jsem uviděl jeho vystrašenou tvář, cosi se ve mně hnulo. Nedokázal jsem to. Ochranitelský pud se zaktivoval. Vypadal jak vyděšený králíček, kterého vlk právě zahnal do kouta a chystá se ho sežrat. Nemohl jsem ho vyhnat zpátky do džungle. Nešlo dělat nic jiného než mu nabídnout náruč, kde se cítil aspoň trochu v bezpečí. Netušil jsem absolutně, že by on mohl mít tak panický strach z bouřek. Můj bože, byl tak zranitelný, tak vyděšený! To, jak mi důvěřoval, že mu pomůžu, v tom jsem ho prostě nemohl zklamat, neodpustil bych si to. Tolik ho mám rád. A tolik to bolí, že vím, že za mnou přijde jen ve chvíli, kdy se bojí, nebo když potřebuje sexuálně uvolnit. Je mi to líto. Bojím se budoucnosti, to, jak dlouho ještě vedle něj budu moct fungovat, aniž bych se z toho nezbláznil. Měl bych pracovat, ale nejde to. Musím na něj myslet. Dočista jsem se pomátl. Ano, trubte na fanfáry, Rivaille Ackerman, ten egocentrický bezcharakterní, bezcitný zmetek se zbláznil do mladého kluka, ačkoliv se zařekl, že tohle už nikdy nepřipustí. Jenže je totálně posraný se s tím svému objektu zájmu svěřit. Strach z odmítnutí, který by zcela jistě přišel…

Jediné logické jednání, které jsem to ráno vydedukoval bylo, že jestli v něm chci probudit přízeň ke mně, musím na něj být hodný, vstřícný, musím mu alespoň trošku poodhalit svou pravou podstatu.

Ráno jsem vstal, zatopil v kamnech i v krbu a udělal nám snídani, pro sebe jen kaši, ale jemu jsem chtěl udělat slavnostní snídani. Jenže jediné, co jakž takž umím, jsou palačinky. Palačinky má rád skoro každý, tak budu doufat, že i on a s nutellou. Můj bože, taky bych si to dal. Pamatuji si tu chuť z dětství, kdy mě netrápily žádné alergie a byl jsem normální zdravý kluk. Doufal jsem jen, že to ocení.

Hned jak se objevil ve dveřích, odzbrojil mě svým zjevem. Někdo vypadá po ránu hrozně, ale on? Střapaté vlasy trčely do všech stran, otlačený záhyb polštáře na levé tváři a oči plné ospalků, které si třel, aby se jich zbavil. Nikdy, podotýkám nikdy, jsem se nad ničím nerozplýval, ani nad roztomilým miminem nebo snad kotětem či štěnětem, které si pořídila kdysi Hannah, ale u tohoto výjevu jsem měl dojem, že se mi podlomí nohy. Musel jsem něco dělat a nic jiného mě nenapadlo než si rýpnout – jako obvykle. Vážně nejsem moc nápaditý.

Vyprovokoval jsem ho a pak jsem se divil, že je jízlivý, drzý a řve na mě. Jenže to už jsem byl zase ten šéf, kterým jsem celá léta, a tohle jsem nemohl respektovat. Nikdo na mě nikdy neřval, nenechám po sobě vřískat!

Tolik jsem se snažil a stejně to dopadlo katastrofálně, já vím, že je to všechno nejspíš moje chyba, ale copak se může člověk den ze dne změnit?

Tohle prostě nepůjde a já bych to měl vzdát!

A další rána byla můj anafylaktický šok. Celou dobu, kdy jsem se dusil, jsem byl přesvědčený, že to udělal schválně. Buď jako pomstu, anebo je špion. Jsem opravdu paranoidní, kdyby se mě chtěl zbavit, může to udělat kdykoliv! Jak jsem si vůbec takovou kravinu mohl myslet, na druhou stranu, když mozku chybí kyslík a vy máte pocit, že uhodila vaše poslední minuta, projde hlavou jakákoliv blbost.

Tak teď jsem si zanalyzoval všechny své pocity, které nejspíš nikdy nepochopím, a teď bych měl taky pracovat.

Jenže při tomto rozpoložení a s hlavou plnou Kita, stejně nemůžu nic dělat a touha se na něj aspoň dívat byla silnější. Vážně bych měl vytrvat a být na něj trochu milejší, třeba by mě viděl i v jiném světle a já bych mu mohl dokázat, že i já umím milovat. Jenže on mě nenávidí, pořád se hádáme. Stále. Žádný náš rozhovor snad ještě neskončil bez hádky, a když skončil, tak jedině postelí. Je fakt, že v posteli nám to klape bezvadně.

Vykodrcal jsem se z pracovny a nakoukl do kuchyně, abych tam uviděl objekt mých tužeb, kterak stojí u linky a vyřvává s rádiem nějaký aktuální hit, který jsem v životě neslyšel. Kroutil u toho tou jeho sexy prdelkou, která se krásně vyrýsovala i v jeho zálesáckých kalhotách, které pořád nosil. Sluší mu, to uznávám a ta zbraň, která se mu houpe u pasu a k tomu kuchyňská zástěra. To je kombinace. Zakroutil jsem hlavou.

Úžasná, sexy kombinace – ježkovy voči, já jsem úchyl, nikdy bych si nemyslel, že něco takového se mnou může tak zamávat. Cítil jsem, jak se mi klacek pomalu plní krví, přičemž poměrná část této krve patřila původně mozku, který tímto se mnou pomalu, ale jistě přestával spolupracovat.

On mě však ještě nezaregistroval, a tak jsem mohl nerušeně pozorovat tohle úžasné divadlo.

V mých trenkách nastalo povstání. To se vážně nedokážu kontrolovat? Jak to, že na mě tak působí? Pořád stejná otázka, na kterou neznám odpověď.

Nadechl jsem se a poslední zbytky zdravého rozumu mi přikazovaly, ať se okamžitě seberu a odejdu, nebo udělám opět něco, co jsem si zakázal.

Pomalu jsem se chtěl vypařit, ale Kit si mě všiml.

„Dobré odpoledne, šéfe,“ zahalekal v dobré náladě, „pokouším se upéct tvé oblíbené muffiny.“

Usmál se na mě a v tu chvíli jsem byl úplně v háji. Neusmíval se často, zvlášť na mě ne, což chápu, a proto tento vzácný úsměv byl pro mě balzám a řeka touhy, která se mnou dosud jen pomalu přelívala se najednou změnila v dravou horskou bystřinu. Ty zelené oči, které se na mě tak laskavě podívaly – touha ho ohnout v té sexy zástěře byla neskutečná!

Jeho úsměv byl neodolatelný pro mé srdce! A jeho kroutící se prdelka zase pro můj klacek. Tohle nezvládnu!

Vzdal jsem to! Potřebuji ho hned teď!