2020 – 5. Uvědomění

„Díky, Kite, ale odnes mi to do haly, rád bych povečeřel s tebou,“ řekl jen napůl huby a dál se věnoval šíleným vzorcům, které jsem kolikrát viděl na jeho obrazovce. Jak se v tomhle může vyznat, to nechápu.

Překvapeně jsem vzal tác z jeho stolu a doufal, že se od své práce odlepí brzy. Já na něj tedy čekat nebudu, všichni víme, že bramborové placky jsou nejlepší ještě horké.

Přišel téměř vzápětí po mně.

„Kite, je mi líto, že tady musíš být zavřený se mnou, ale ty jistě chápeš, že já tu nemůžu být sám. Ne kvůli tomu, že bych se o sebe nedokázal postarat…“

Strašně jsem se držel, abych nevybuchl smíchy. Umřel by tady beze mě, kdybych mu neuvařil, neštípal dřevo a nekontroloval, jestli jí vitamíny a prášky. Co paradoxně nemusím dělat, kromě mytí nádobí, je uklízet, jednou za čas, abych nelhal, skoro každý druhý den, když on uzná, že tu máme bordel, věnuje půl dne pečlivému úklidu, nechce mě u sebe a vždy mě vyhodí ven. Jednou jsem ho u toho dokonce slyšel si pobrukovat nějakou melodii. Evidentně u úklidu relaxoval a nejspíš to bylo odreagování se od práce, která bude nejspíš dost náročná na bednu. Docela by mě zajímalo, na čem pracuje, nikdy mně to však nechce sdělit stejně jako další odpovědi, nejspíš všechno spolu souvisí.

„Vidím na tobě, že se mi chceš vysmát, a možná tak někdy působím, že si – jak jsi kdysi řekl – nedokážu sám ani prdel vytřít. Ale já potřebuju opravdu intenzivně pracovat, dokud nebudu mít jistotu, že to, na čem pracuju, funguje, tak se odtud nehneme. Ještě je možnost, že na to přijde Hannah, ale to bychom se dověděli od Mika. Potřeboval bych svou laboratoř, bylo by to všechno rychlejší a průkaznější, ale bohužel zdržovat se ve vile a ve firmě by pro mě nebylo bezpečné…“

„Proč? Co vám hrozí? Tak už mi to řekněte!“

„Jednou se to možná dovíš, ale já bych byl raději, kdybys neměl ponětí, na čem pracujeme, čím méně lidí o tom ví, tím lépe.“

„Já to přece nikomu neřeknu, komu já bych to taky tady mohl vykládat, kamzíkům?“

„To není o tom, že bys to někomu vyžvanil. Věřím ti, že i kdybys byl ve městě a já tě požádal o mlčení, tak budeš mlčet. Bylo by prostě pro tebe nejlepší, kdybys do tohohle všeho vůbec nebyl namočený!“

„Ale já už jsem! Jsem tady s vámi, mám právo vědět, co se děje!“ zadíval jsem se na něj skoro stejně intenzivně, jako se on dívával na mě.

On si jenom skousnul spodní ret a vypadal, že bojuje.

„Nechtěj to vědět,“ řekl rázně a vstal od stolu, oblékl si bundu a vyšel do tmavé noci.

Pořád jsem to nechápal. Třeba ho někdo vydírá, mám pocit, že by se mi chtěl svěřit s jeho údělem, aby všechno nebylo jen na jeho bedrech, ale možná mi to nemůže říct. Mrzí mě to. Třeba bych mu s něčím mohl pomoci nebo jen ho podpořit tím, že se bude moci vypovídat, svěřit se se svým tajemstvím.

V opětovném zajetí svých myšlenek s hlavou v dlaních jsem tupě zíral na nedojedenou placku, tu mou! On své dojedl všechny.

„Kite, pojď se na něco podívat, rychle!“ uslyšel jsem jeho hlas podbarvený čímsi, co jsem u něj nikdy neslyšel. Zvědavost a jeho žádost mě donutila jednat, a tak jsem rychle vklouznul do bot a bundy a už jsem zvědavě koukal na jeho siluetu jen matně osvícenou světlem, které se prodíralo z chaty. Pomalu jsem k němu došel a viděl, jak upřeně zírá na horský masiv před ním. Ačkoliv byla úplná tma, obrysy hory jako by vystupovaly z velmi tmavě podbarvené černobílé fotky. Bylo to tak zvláštní a já v tu chvíli netušil, jaký to efekt může způsobovat.

Sotva jsem se však postavil vedle něj, došlo mi to. Zpoza hory začal vycházet měsíc a velmi rychle začal osvětlovat pohoří okolo i naše malé údolíčko. Fascinovaně jsem zíral na rychlost, kterou se vynořoval z masivu, a za pár minut už na nás svítil v plné kráse a kulatosti. Byl v úplňku, ale takový měsíc jsem nikdy neviděl. Byl ohromný, zbarvený do růžova, všechny jeho krátery a nerovnosti byly dokonale vyrýsované díky dokonale čistému vzduchu, který zde v horách vládnul, a naprosto bezmračné obloze. Zíral jsem na ten úkaz s otevřenými ústy, které jsem zavřel až ve chvíli, kdy se Levi vedle mě začal smát.

On se smál! A smál se přirozeně a uvolněně, jako by ho nikdy nic netrápilo. Jeho tvář v měsíčním světle vypadala mnohem mladší, bez známek starostí a přepracovanosti. Vypadal šťastný, a to jen proto, že viděl vycházet měsíc. Úžasný měsíc, ale pořád jen útvar, který je na nebi téměř každý večer. Tohle bych do něj nikdy neřekl. To je ta nejromantičtější věc a já ji s ním mohl sdílet.

Byl jsem z toho celý naměkko a moje přesvědčení, že tohoto člověka nejsem schopen milovat, dostávalo těžce na prdel. A místo, abych z toho byl zděšený, užíval jsem si každou sekundu tohoto souznění, kdy jsme se dívali na nadpozemský měsíc. Oba jsme mlčeli a já si užíval jeho společnosti a on nevypadal, že by mu ta má nějak vadila.

„Kite,“ zašeptal a chytil mě za paži, „buď úplně ticho a nehýbej se a podívej se tam k té skalce, ale potichu, ať ji nevyplašíš.“

Šeptal mi téměř neslyšně přímo do ucha a jeho horký dech mi ovanul krk. Po těle mi vyskočila husí kůže. Přesto mě zvědavost ovládla a já se podíval směrem, kam ukazoval. Nic jsem však neviděl.

„Nic nevidím, co tam je?“ zašeptal jsem, ale ani se nepohnul, jak mě prosil.

„Pojď sem za mnou…,“ šeptl, přitáhl si mě do náruče, zády k sobě a oba jsme si čapli. Jednou rukou mě držel před sebou a druhou ukazoval na skalku pár metrů před námi.

V tom jsem ji uviděl. Na skalce se pomalu a ladně pohybovala dospělá puma. Zastavila se nahoře a zadívala se směrem k nám. Věděla o nás a vypadala, že analyzuje, jestli jsme pro ni nebezpeční.

„Neboj se, buď v klidu, ona ti neublíží, jsou plaché, pokud neohrožuješ její mladé, nezaútočí,“ uslyšel jsem opět jemný šepot, který mi ovíval ucho. Otřásl jsem se, nikoliv však strachem či zimou, ale jeho blízkostí, jeho smyslným šepotem, který si on ani neuvědomil, protože byl plně zabraný do pozorování toho úchvatného zvířete.

Jakmile však zjistil, že se třesu, přimáčknul si ještě více mé tělo k sobě. Zůstali jsme v kleče, já zaklíněn mezi jeho nohama a obě jeho ruce přitiskly má záda ještě těsněji k jeho hrudníku.

Zapomněl jsem na kočku, protože mnou otřásala touha. Cítil jsem jeho vůni, pevnost jeho těla, jeho ochranitelské ruce mě k sobě tiskly jako svátost. Měl jsem pocit, že omdlím.

On však tyto pocity se mnou nesdílel. Po chvíli jeho ruce povolily stisk a zklamaně vydechl: „Tak a je pryč…“

Zajímalo ho jen to zvíře. Má blízkost s ním ani nehnula. Bodl mě osten zklamání a povzdychl jsem si. A co jsem čekal?

Vážně jsem doufal, že by na mě mohl pomyslet jako na potenciálního milence? Na mě, pro kterého měl vždycky jen slova výsměchu.

Ale na to teď nebudu myslet a budu si užívat alespoň takové pohody, která mezi námi teď vládla. I toho bych si měl vážit, protože takováto souhra mezi námi ještě nikdy nebyla. Byl jsem v sedmém nebi. Zase si připadám jako pubescent, uvědomil jsem si, ale vůbec si to nevyčítám. Můžu si jen vyčítat to, že mi tohle může do budoucna hodně ublížit. Nesmím se do něj zamilovat – zlomil by mi srdce, vím to! I přes to, že se ke mně nyní chová úžasně a vzal mě na to nejúžasnější rande s tím nejlepším kinem, jaké si zamilovaný člověk může přát. On si tohle všechno však neuvědomuje.

Už mi začínala být zima, protože jasná noc přinesla mráz a já se tu třepu jen v lehké bundě, ve které chodím, v již teplé dny, běhat.

Uvědomil jsem si, že mě stále ještě nepustil z objetí, a když ucítil můj třas, zase mě k sobě přitiskl.

„Je ti zima, půjdeme dovnitř,“ stále šeptal, nechtěl rušit to úžasné ticho, které tady vládlo.

„Ne, prosím, zůstaňme tu ještě chvíli,“ nechtěl jsem opustit to souznění, které mezi námi vládlo, a nechtělo se mi opouštět jeho teplou a voňavou náruč.

„Je ti zima, třeseš se!“

„Máte o mě strach?“ otočil jsem na něj hlavu a najednou jsem měl jeho rty jen pár centimetrů od mých. Rozbušilo se mi srdce.

„Ne, jen se nechci starat o maroda!“ řekl rozhodně, „jsi jen v lehké bundě, nemůžeš se pořádně obléct? Půjdeme do…“

Víc už říct nestihl, protože už jsem se neudržel na uzdě a vzal do zajetí jeho rty těmi mými a zastavil jeho láteření.

Cítil jsem, jak jeho tělo ztuhlo, ale neodstrčil mě a nechal mé rty, ať pečují o jeho, a já se rozplýval nad jejich hebkostí. Tolikrát jsem to už chtěl udělat, ale všechny představy bledly v porovnání s tím, jak jsem se cítil v tuto chvíli. Srdce bylo na pokraji kolapsu a chlad jsem dávno necítil. Jen celé tělo přepadla touha a já se k němu ještě více natočil, abych ho mohl obejmout.

V té chvíli se ale vzpamatoval, jemně mě od sebe odstrčil a slabě hlesl: „Pojď domů, je zima.“

Vstal a zamířil rychle do chaty. Ještě chvíli jsem tam ohromeně a šokovaně stál, vyděšený ze svého činu, a zíral, dokud nezapadl do dveří. Potom i já se rozešel za ním. Seděl za stolem u hrníčku horkého čaje a upřeně pozoroval každý můj pohyb. Byl mi nepříjemný ten zkoumavý pohled, který jsem cítil, i když jsem se na něj nedíval, a chtěl jsem rychle proklouznout do svého pokoje. Stydím se, ač nemám za co, ale nechci se s ním bavit. Bude můj polibek určitě probírat stejně chladně jako rovnice a grafy se svým ekonomickým poradcem. O tohle já nemám zájem. Vyzkoušel jsem, ale on nejspíš nemá zájem, tak bych to nejraději nechal být a strašně bych si přál, aby na celou tuhle věc rychle zapomněl. Bohužel takové štěstí nemám.

„Pojď si za mnou sednout,“ zastavil mě v půli cesty do mého pokoje.

„Jsem unavený, rád bych šel spát!“

„Chápu, ale první bych chtěl slyšet vysvětlení!“

Jo, to je přesně ono, co na tom chce vysvětlovat? Chová se někdy jako robot! Zase jsem na něj za tohle byl naštvaný.

„Jaké vysvětlení? Není to zjevné?“ cítil jsem, že se mi začíná vztekem mírně třást hlas.

„Já nevím, jen bych chtěl vědět, o co ti šlo,“ podíval se na mě zmateně a já jsem mu to skoro věřil. Nicméně mi praskly nervy a já na něj začal hulákat.

„Co je na tom k nepochopení, jsme tady spolu zavření už skoro 14 dní, vy mě neustále provokujete…“

„Já tě provokuju? Co to meleš, vždyť jsem věčně zalezlý…“

„Nechápete! Ráno se kolem mě projdete jen v trenkách, jdete ze sprchy jen v ručníku, tohle nemůže nechat chladného nikoho. To, jak jste mě k sobě tisknul teď venku. Co myslíte, že to může dělat s klukem jako jsem já. Sakra jsme tu zavření, jen my dva! Podíval jste se někdy na sebe do zrcadla, na své tělo? Já jsem taky jenom chlap, který má své potřeby a vy… jak jste se mi svěřil… Do prdele! Prostě si potřebuju zašukat, je to k nepochopení?“ řval jsem na něj na celou chatu, celý červený vztekem i studem ze svého přiznání.

On se na mě celou dobu díval jak na návštěvu z Marsu.

Nastalo ticho, tíživé, dusné, pro mě nesnesitelné. Rychle jsem odcházel, odpověď už má, přinutil mě to říct na plná ústa a teď by mě mohl nechat jít se vybrečet, protože zlost už dávno přešla a nahradila ji lítost a nezadržitelně se tlačící slzy do očí. Nebudu před ním přece brečet. Nebudu vůbec brečet – sliboval jsem si.

Nebylo mi však dovoleno se jít litovat k sobě. Protože mě, stejně jako před chvílí, chytil za paži, ale tentokrát mě nenasměřoval na židli naproti němu, ale rovnou do jeho voňavého náručí a políbil mě s takovou žádostí, až se mi zadrhl dech a podlomila kolena. Pohotově mě chytil a vysadil na klín, aniž by se odtrhl od mých úst, jež plenil jako kobylky úrodu na poli.

Tmělo se mi před očima a v trenkách jsem měl pohotovost, která byla nepřehlédnutelná, protože začala Leviho tlačit do podbřišku.

Vsunul ruku do tepláků a penis mi pevně sevřel horkou rukou a já měl pocit, jako by mi v podbřišku vybuchla bomba.

„Ach Levi,“ zasténal jsem a měl jsem pocit, že mi celé tělo shoří. Jestli mě teď pošle pryč, tak určitě umřu. Zatím to ale vypadalo, že nic takového nemá v úmyslu. V jeho očích se obrážela touha podobná té mé.

Položil mě na umělou kožešinu před krbem a začal již pomaleji svlékat. Každý odhalený kousek kůže hladil horkou dlaní a v očích se mu odrážela žádostivost. Fascinovaně jsem zíral na chtíčem roztažené zornice, které se skvěly za přivřenými víčky. Pozoroval mé tělo, a jakmile mě zbavil trenek a můj úd se vyhoupl ven na světlo boží, skousl si ret. Dlouho se nerozmýšlel a s lačností jej přijal do svých malých úst. Zasténal jsem na celou chatu, takovou vlnu slasti jsem v životě nezažil. Horká ústa přesně věděla, co mají dělat, lehce klouzal po celé mé délce a jazykem jej laskal ze spodu, což mě dohánělo k šílenství, když vzal do rukou má varlata a začal je jemně mnout, to už jsem nevydržel a s výkřikem jeho jména mu vyvrcholil do úst. V té chvíli mi bylo srdečně jedno, že ho oslovuji jménem a že má momentálně plnou pusu mého ejakulátu, a jen jsem rychle oddechoval a pomalu se vracel do reality.

Když jsem otevřel oči, klečel přede mnou a s jiskřičkami v očích na mě zíral, v té chvíli už také nahý. Kdy to jako stihl? To jsem byl tak dlouho mimo?

Když zjistil, že vnímám, opět se vrhnul na má ústa, přitiskl se celým tělem ke mně a já jsem cítil jeho stále neukojený úd mezi svýma nohama. Automaticky jsem si ho přitáhl rukama kolem krku a nohy obmotal okolo pasu. Tím se jeho penis dostal přímo mezi mé půlky a z jeho úst se vydralo tiché zasténání. Ten zvuk mi opět udělal peklo mezi nohama a nenasyta opět stál jak stožár.

On se nijak dlouho nerozpakoval a začal vnikat sice pomalu a opatrně, ale s naléhavostí do mé třesoucí se dírky. Byl zvlhčený pouze kapkami touhy, které dostatečně lubrikovaly můj vchod, ale dlouhý celibát přece jen mou svatyni dělal hodně úzkou. Zatnul jsem zuby bolestí, kterou způsobil sice pomalý, však stejně nešetrný vstup jeho nemalého klacku, ale usoudil jsem, že marnit čas přípravou je hloupost. Nevadilo mi to, téměř žádný z mých milenců nebyl tak ohleduplný, a když jsem byl aktiv já, taky jsem to neřešil. Teď to ale kurevsky bolelo. Nevědomky jsem vzlykl, a to byl pro něj pokyn se zastavit a opět najít mé rty, které jemně vsával do svých úst, a ruce hladily každý možný centimetr mé kůže.

„Ach Kite, já to dlouho nevydržím…,“ zašeptal mi do úst.

„Pokračuj, prosím,“ zatlačil jsem na jeho zadek. Hebké malé půlky, jak by moje mamka řekla, jako dva kmínky, mě tak zaujaly, že jsem si ani nevšimnul, že dílo bylo dokonáno a Levi je ve mně až po kořen. On jen vypustil zadržovaný vzduch z plic. Ruce, o které se zapíral, aby mě nezalehl, ho zradily a celé jeho hořící tělo bylo najednou přitisknuté na mé. Pálilo, žhnulo a třáslo se, jak se snažil ještě chvíli vydržet, aby mi dal čas si zvyknout.

Když už jsem si myslel, že se nenadechnu, opět se vzepjal, ukořistil má ústa a pomalu se ve mně pohnul.

Ten čas stačil. Ten pohyb ve mně probudil takový chtíč, že mé boky automaticky vystřelily vstříc jeho pomalému pohybu.

Pochopil a v té chvíli už nebral ohled na nic a nikoho. Jeho dravost byla neskutečná a mílovými kroky mě opět hnala k výšinám. Podsadil si ještě výš můj zadeček a nekompromisním vsunem okamžitě našel mou prostatu a už se bušení do ní nevzdal. Slyšel jsem sám sebe jakoby z dálky, jak sténám pořád dokola jeho jméno, ale slast, kterou mi tímto prokazoval, mě zbavovala veškerého zdravého rozumu…

Dával mi tolik slasti, kolik jsem za celý život ještě od žádného milence nedostal…

LEVI

Ranní probuzení bylo příjemné, ač doprovázené velkou zmateností. Co to do toho kluka vjelo? Tohle jsem nečekal ani v nejdivočejších snech. Cítím se zneužitý a podvedený, ale můžu si za to sám, kdybych to přešel a nechal ho jít spát, o nic dalšího se nepokusí. Jenže, copak to šlo? Provokoval, líbal mě, jsem taky jenom člověk a to, co snesu, je limitované. Nešlo mu odolat.

Opatrně jsem se vymanil z jeho velmi příjemného, horkého náručí a ovanula mě zima. Spal jako dřevo. Zadíval jsem se na jeho tvář a musel uznat, že je pohledný. Velmi pohledný a působí nevinně, přestože zcela jistě není. To svádění včera večer mě ujistilo, že si partnery hledá jen pro ukojení svých choutek. Možná působím stejně, ale já takový nejsem. Nespím s lidmi z prosté touhy o ukojení těla. Nikdy jsem to nedělal a nechci s tím ani začínat. Všechny partnery, které jsem měl, jsem miloval. Nicméně většina z nich nemilovala mě. Chtěli jen mé peníze a mé tělo. A já už nemám zájem o další takové ‚partnerství‘. Nechci, aby se mi ten spratek zaryl pod kůži, což by se zcela jistě po pár hrátkách v posteli stalo. On je milý, empatický, respektuje mé nálady, dokáže se mnou vydržet pod jednou střechou, aniž by se zbláznil, je hezký, má nádherné tělo, zkrátka je pro mě dokonalý! Ale já nejsem pro něj, chápu to, spí se mnou jen proto, že prostě nikdo jiný není po ruce. Chce jen sex! Sex bez citů, sám se mi přiznal, a to je další věc, kterou na něm obdivuji, je přímý, na nic si nehraje. Všechny jeho nálady a myšlenky dá hned najevo.

Venku bylo opět nádherně, a tak jsem si sedl na terasu s hrnkem kávy, kterou jsem uvařil do konvice při tomto smutném rozjímání.

Tupě jsem zíral na bílé vrcholky hor a podvědomě si hrál s nenápadný kroužkem bílého zlata, který se skvěl na mém prsteníčku.

Nechápu stále, proč ho ještě nosím, ale nějak jsem si na něj zvykl, a když jej sundám, chybí mi.

Ani prsten, který ukazuje, že někomu patřím, ho neodradil po mě vyjet, to znamená, že pro něj naše milování nic neznamená. Kdyby ano, zeptal by se, zajímal by se o mou minulost a co pro mě znamená ten lesklý kroužek. Zeptal se jen, jestli jsem na kluky, to mu stačilo.

Řekl bych mu, že je to pro mě uzavřená kapitola, ten prstýnek je zásnubní. Jen nás skoro celý život pojilo to, že jsme jiní, s nikým jsem si nerozuměl tak jako s ní, protože byla stejná. Už jako malá se nezajímala o panenky, ale nořila se do čísel a grafů a nepochopitelných výpočtů, stejně jako já jsem ignoroval autíčka, roboty a autodráhy. Byli jsme jinde a to nás pojilo. Ale to bylo taky to jediné. Nikdy jsme se však nemilovali, měl jsem ji rád – mám ji rád stále a moc, ale ona je jako moje sestra, to by prostě nemohlo fungovat. Ona to cítí stejně. A pak přišla ta žádost od Centres for Disease Control, kterou jsem prostě nemohl odmítnout, už kvůli tátovi ne!

Jenže to jsem v tu chvíli ještě netušil, jaký hon se na mě od soudruhů z východu chystá. Neprozřetelně jsem do toho namočil i ji, což jsem neměl dělat, ale na tenhle pláč je teď pozdě, jede v tom se mnou a z tohoto rozjetého vlaku už teď prostě nejde vystoupit. Tohle musíme dotáhnout do konce a já doufám, že to bude brzy.

Jinak se z toho všeho zblázním a bohužel musím přiznat, že nejvíce mě trápí Kitova blízkost. Nechci se dívat, jak moc mě nenávidí a sem tam, když bude potřebovat, tak mi nastaví jeho sladkou prdelku. Jemu to snad nevadí, ale pro mě je to ponižující. Neudržet se a ukojit naše těla jen z rozmaru tělesné touhy. Nechci to! A to, co se stalo včera, bylo naposledy. Už se od něj nenechám svést – nikdy!

‚Vážně, Levi?‘ vyprsklo na mě mé svědomí, ‚co si to tady nalháváš, jednou na tebe mrkne a ty se na něj zase vrhneš! Sám už moc dobře víš, jak na tebe působí jeho blízkost. Přiznej si to, už té první noci, kdy jsi dostal od Tiberia na budku, tě uchvátil!‘

Nezbylo mně nic jiného než mu dát za pravdu. Kit mě fascinoval od první chvíle. Jen jsem do teď vlastně nevěděl proč. Pravda ani jsem se po tom nepídil. V první chvíli jsem v něm viděl jen dokonalého bojovníka v řadách mé ochranky. Ale proč jsem nezkušeného kluka přemlouval, aby byl můj osobní strážce? Tohle mohl zastat téměř jakýkoliv kluk z mé početné ochranky. Nikdo z nich nemá rodinu a věřím, že mnozí by tohle místo vzali i přesto, že jsem většinou nesnesitelný. Oni mě však znají a jsou vůči mým náladám imunní.

Proč teda Kita?

Nezapomenu na odpoledne, kdy mi Petra donesla podepsanou výpověď.

Zuřil jsem, šíleně, spousta věcí ten den nepřežila, a když jsem se po hodině uklidnil, a to stejně jen proto, že jsem nemohl dýchat a vyběhl jsem z kanceláře, lidé ode mě odstupovali, jako bych měl lepru. Nedivím se však, protože jsem asi musel metat blesky na všechny strany. A proč? V kanclu jako by řádil uragán, já v totálních nervech a na zhroucení. Protože jeden z mnoha mých asistentů podepsal výpověď. Směšné! Já můžu mít tunu zaměstnanců, mnoho lidí chce pracovat v ACHME. Na jeho místo stojí řadu desítky dalších.

Tak proč? Proč jsem zuřil, že jeden kluk podepsal výpověď, místo aby vyhověl mé žádosti. Možná kdybych na něj byl milejší…

Jenže to už vím, že nefunguje, tím už jsem si prošel a stejnou chybu neudělám, jinak se mi všechno sesype pod rukama.

Možná to všem mohlo připadat, že prostě nebylo po mém. Ano, většina lidí to tak pochopila, ale tak to není. Přiznávám, že mám své nároky, ze kterých nemíním ustoupit, ale nikdy by se netýkaly lidí. Nikdy! Lidé nejsou hračky a já si s nimi nemíním hrát. Chci od nich dokonale provedenou práci, ale nemíním s nimi nijak manipulovat. Nikoho nemůžu ani nechci nutit do ničeho, s čím sám nesouhlasí.

Ale u Kita to bylo jinak.

Chtěl jsem ho, chtěl jsem ho u sebe, aniž bych věděl proč. Tenkrát jsem nad tím moc nepřemýšlel a rychle běžel k jeho kanceláři, že ho snad nějak ještě zkusím zlomit. Možná v tu chvíli bych byl ochotný i shodit svou masku a poprosit jej. Jenže on už byl pryč. A já se pak celé týdny pokoušel sám sebe přesvědčit, že to bylo jeho rozhodnutí, že nemělo cenu tlačit na pilu, protože by stejně naše spolupráce neměla ten kýžený výsledek, který jsem potřeboval. Cítil by ke mně jen nechuť a nevěřil by mi. A nemohu nikoho nutit do něčeho, s čím nesouhlasí, to prostě nejde. Nefungovala by vzájemná důvěra a ta je na tomto postu prostě nezbytná.

Myslel jsem, že tyhle nutkavé pocity mít ho v blízkosti časem vyblednou, ale opak byl pravdou. Týdny ubíhaly a já si uvědomoval, díky neustálé hrozbě, že někoho k sobě potřebuji a že nechci nikoho jiného než Kita.

Zjistil jsem si o něm všechno, kde bydlí, kde pracuje, kolik platí hypotéku a kolik musí měsíčně vrazit do té staré kraksny, kterou jezdí. Dokonce i to, že si před půlrokem pořídil kotě, ale musel se ho vzdát, protože je stejně jako já na kočky alergický. A taky odebírá motorkářský magazín, ač doma nemá ani skútr. Nejspíš má rád motorky, což já taky, i když by to do mě nejspíš nikdo neřekl.

Pořád jsem se ale ujišťoval, že to dělám proto, že on je na místo mé osobní ochranky ten nejlepší. Nic víc, nic míň!

Pak jsem udělal hnusnou věc, na kterou nejsem vůbec hrdý, nicméně zoufalství mě donutilo.

Zaplatil jsem hromadu peněz jeho šéfovi v Gourmet za to, že se ho zbaví.

Ten den, kdy se to dověděl, jsem si ho odchytil za restaurací a nabídl sumu, kterou nemohl odmítnout.

Nebyl jsem a nejsem na to pyšný a na tuhle mou podlost nikdy nesmí přijít! Nicméně neměl jsem jinou možnost. Potřeboval jsem ho, tenkrát jen s pocitem, že on je ten pravý, který mi může dělat pravou ruku a nikdo jiný to být nemůže. Dneska však už vím, že o jeho schopnosti mi vlastně ani tak nešlo. Šlo o jeho povahu, jeho oči, které čím víc se na mě dívaly s nenávistí, tím víc jsem jej chtěl k sobě připoutat.

Jsem zvrácený, já vím, ale nemůžu si pomoct.

Ale potřebuju jeho, ne jako ochranku, ale jako člověka. A tohle uvědomění přišlo po našem prvním a taky posledním sexu.

Zajímavé, jak se dokáží otevřít oči, když se tělem vlivem sexu rozproudí serotonin a omlátí vám hlavu o zeď, abyste si konečně uvědomili pravdu.

A teď, když tu pravdu znám – chci ho, ale chci ho celého, komplet – tělo, duši i srdce a já jsem ochotný mu tohle všechno vrátit nazpátek. A kvůli němu se i změnit. Nebo se o to alespoň pokusit, kdyby o to opravdu stál.

Jenže – on o tohle všechno nemá zájem, a proto si i já musím dát patřičnou zpátečku.

Uzavřít své srdce na 10 západů, stejně jako jsem to dělal doposud. Dělám to už celé roky, tak to zvládnu i teď. Nesmím a nemůžu dovolit, aby mě zlomila jen láska.

Bojím se však, že tohle bude nad mé síly. Jeho božské tělo mě láká, a jen když kolem mě projde a já ucítím jeho vůni, propadám mu. Tohle ještě se mnou nikdo neprovedl a já netuším, jak se tomuto budu bránit!