2020 – 3. Skryti před světem

Nikdy bych do sebe neřekl, že dokážu tak rychle reagovat. Vždycky jsem si o sobě myslel, že jsem uťápnutý kluk, který má v hlavě jen čísla a ve vypjatých situacích spíš začne nepřiměřeně panikařit, ale asi nějaké otcovy geny se přece jen ve mně usídlily.

S chladnou hlavou jsem si vryl do paměti značku auta a okamžitě kontaktoval ochranku, která byla stále ještě v budově.

Stačila dvě slova a najednou nastal zmatek, ani jsem se nenadál a seděl jsem v černé dodávce, která vyjela z podzemní garáže, a vysokou rychlostí jsme se řítili směrem, kterým jsem viděl odjíždět únosce.

Všechno probíhalo strašně rychle, uvnitř bylo vybavení, které jsem vídával ve filmech a kterým disponovala snad jen FBI. Blikající počítače mě přesvědčily, že i jiní jsou vybaveni supermoderními počítači se sledovacím zařízením, protože na jedné obrazovce blikalo světýlko, které se rychle pohybovalo na mapě.

„On má v sobě čip na sledování?“

Tak tohle byla ta nejblbější otázka, kterou jsem mohl položit.

„Co?“ podivil se Mike. „Jo tohle, to je jeho telefon, ty osle!“

Vím, že to tak Mike nemyslí, a proto jsem se neurazil, zvlášť když moje otázka byla úplně mimo. Jasně, že je to telefon. Jenže já jsem úředník, žádný zabiják a agent a prostě mi takové věci hned nedojdou. Vždyť já si teď připadám jako v béčkovém akčním filmu. Proč mě vůbec brali s sebou? To, že umím zacházet se zbraní, je sice hezké, ale nikdy jsem ji nepoužil jinde než na střelnici, kde jsem s klidem pálil do papírového panáka. Být takto někde v akci, na to já nemám nervy ani zkušenosti. Měli mě nechat stát před firmou, jen jim budu zavazet, a jestli nepřišla panika při únosu, tak teď ji cítím a stoupá jako státní dluh Řecka.

„Obleč si to!“ hodil po mně černé oblečení a neprůstřelnou vestu. Je pěkně těžká, jak se v tom vůbec mohou pohybovat? Nic jsem ale neříkal a začal se soukat do oblečení, stejně jako všichni ostatní. Jeli jsme v klidu bez houkání, blikání majáků a dalších kravin, které k akčnímu filmu nepochybně patří.

Pomalu ale jistě jsme se k blikajícímu bodu přibližovali, když najednou zmizel.

„Co… co budeme dělat?“ vyděšeně jsem se na něj podíval.

„Co by? S největší pravděpodobností dorazili už na místo. Jsou to idioti, myslím, že na to přišli až teď, že jsme na Ackermanův mobil napojeni. Pokud vůbec… Jsou ve staré továrně na součástky do aut. Ta už je roky zrušená a jen chátrá. Je dost mimo město a nikdo tam nechodí. Dobrý úkryt na to, aby nechali někoho zmizet, nebo aby z něj pěkně pomalu tahali informace…,“ odmlčel se a otevřel kufr, kde bylo tolik různých zbraní, že jsem až zalapal po dechu.

„Tahle devítka ti sedí nejvíc, takže si ji zkontroluj, než tam dojedeme!“

„Ale já nechci střílet, já tady vůbec nechci ani být!“ zoufal jsem a panika dál narůstala.

„Proč si myslíš, že jsme si s tebou tak hráli na střelnici a v tělocvičně? Pro srandu králíkům? Jednou jsi člen týmu, dokonce ten nejdůležitější, tak se vzmuž a nebreč tady, nebo tě vyhodím za jízdy ven,“ řekl klidně, ale tvrdě Mike. Věděl jsem, že má pravdu. Podvědomě jsem věděl, že Ackerman není paranoidní a to, že má tolik členů ochranky, má jisté opodstatnění, jenže teď je to všechno strašně narychlo.

„Nejsem připravený!“ vyjekl jsem.

„Ale jsi, jen o tom ještě nevíš! Uklidni se, dýchej a mysli na to, že musíme vytáhnout našeho zaměstnavatele z bryndy. Za to nás platí, a to docela královsky, nemyslíš?“

„No ano…“

„Tak vidíš, dýchej a uklidni se. Rivaille by si tě nikdy nenajal, kdyby si nebyl jistý, že tohle všechno zvládneš! Vyzná se v lidech, on se nemýlí!“

„No tak teď se spletl, všechno je jednou poprvé,“ huhňal jsem si pod nosem.

„Jsme tady! Teď ticho, tady máš ještě malou vysílačku, připni si ji na límec a sluchátko dej do ucha. Budu tě navigovat, kdybychom se rozdělili, ale teď se mě drž a hlavně potichu. Oni nemusí vědět, že jsme je tak rychle našli.“

Připnul jsem si malou krabičku na oblek a plížil jsem se za ním. Uklidňovala mě jeho přítomnost a najednou jsem zjistil, že se do mého těla vlévá zvláštní druh adrenalinu, který způsobuje mravenčení a jakési vzrušení, které přebíjelo strach, zato zostřovalo všechny smysly. Najednou jsem byl klidný. Třas těla i rukou se vytratil. To už jsme s Mikem stáli u jednoho z rozbitých přízemních oken a tma nám dělala příjemné krytí. Uvnitř stálo auto s rozsvícenými světly, která vydávala dost svitu na to, abych dokázal spočítat únosce a také viděl na svého šéfa, který seděl přivázaný na židli. Uspokojilo mě, že ještě nebyl zraněn, nikde jsem neviděl krev, ačkoliv vypadal dost sešle. Nejspíš je netrápí čas, netuší, že stojíme před budovou, a mají dojem, že mohou něco dostat z Ackermana i bez násilí.

Neznal jsem tyto lidi, rozhodně to nebyly ty samé gorily jako v šéfově vile a Silver taky nebyl vidět. Přesto jsem slyšel opět stejné otázky.

„Kde je Hannah?“

„Nevím,“ odpověděl tiše.

„Ale víš, ty hajzle!“

Tenhle už byl netrpělivý a jednu mu vpálil pěstí a zase mu zlomil nos. Slyšel jsem to křupnutí až sem. Otřásl jsem se. Levi stále seděl se skloněnou hlavou, což u něj bylo neobvyklé, a nijak na to nereagoval. Seděl, nechal skapávat krev na svou sněhobílou košili, na které se tvořily rudé obrazce. Začal jsem o něj mít strach.

„Nebuš do něj takhle, víš, že nám to Blondie zakázal.“

Kdo je sakra Blondie a proč jim to zakázal? Je přece jedno, jak z něj ty informace vymlátí.

„Neřekne nic, i když jsme ho nadopovali tou sračkou, tak jak to z něj chceš dostat, ty idiote?“

Poslouchal jsem rozhovor únosců a pomalu si skládal v hlavě informace. Píchli mu asi nějakou drogu, aby mluvil, proto ten rezignovaný výraz, je vyjetý. Doufám, že v tom nebylo nic, na co je alergický. Mezitím se Mike domlouval se svou skupinou, jak provést útok tak, aby to bylo pro ně překvapení a nikdo z našich nebyl pokud možno zraněn.

„Říkal ale taky, že pokud všechno selže, máme povolení mu rozdrtit koule. Je to buzerant, nepotřebuje je, děcka stejně nikdy mít nebude.“

Srdce mi poskočilo radostí. Levi Ackerman je gay. Chvíli jsem se jen tetelil nad touto informací, než jsem se vzpamatoval ze své euforie a poslouchal dál.

„Ty seš idiot, co to tady meleš? Vždyť si měl brát Blondieho dceru! Určitě není buzerant a vzpamatuj se – tohle nadhodil jako poslední možnost – úplně poslední možnost! Dobře víš, jak na něm lpí. Určitě z něj nechce udělat eunucha. A neříkal rozdrtit, ale cituji: pocuchat, tak zvolni!“

„Však jen trochu, i tak to bude pořádně bolet!“

„Hele dělej, jak myslíš, ale jestli mu vážně ublížíš, Blondie vykastruje pak tebe, jsi si toho vědom! Jsem netušil, že v tobě dřímá takový sadista!“

„A jak to chceš teda z něj vymlátit, když mu nemůžeme ublížit?“

Vůbec jsem nepobíral, o čem to mluví? Nechápal jsem vůbec nic. Blondie je jako kdo? Kdo na Ackermanovi lpí a přitom ho dokáže málem přizabít? Seděl jsem zmatený a hlavně zklamaný na zemi a vůbec netušil, co si o tom všem mám myslet. Přestal jsem vnímat dění kolem sebe a zpracovával jsem informace, které jsem se dověděl. Levi se měl ženit! Takže je na holky a já na něj můžu definitivně zapomenout! V tu chvíli ale k mým uším dolehl zvířecí výkřik a salvy výstřelů.

„Nestihli jsme to, do hajzlu. Kite! No tak, Kite!!! Pojď!“ slyšel jsem vedle sebe naléhavý Mikeův hlas. Byl jsem v šoku, bylo to rychlé a já jsem nevěděl, co mám dělat. Jediná myšlenka teď byla chránit svého šéfa, klidně i svým tělem, jestli to bude nutné.

Běžel jsem dovnitř a nepřemýšlel nad následky, kolem mě lítaly kulky, ale to už jsem byl u Leviho, přeřezal provaz, kterým byl připoután k židli, a zase v dešti kulek, aspoň mi to tak připadalo, jsem s ním v náručí běžel ven. Byl úplně mimo, když jsem jej pokládal na deku v naší dodávce, kterou tam připravil jeden z operátorů, kteří se starali jen o techniku. Chtěl jsem volat sanitku, ale technik mě zarazil a sám držel telefon v ruce a někam volal.

Víc jsem se o dění ve staré hale nestaral a věnoval jsem se pouze krvavému uzlíku, který ležel přede mnou na dece. Nyní jsem zapojil všechny vědomosti, které jsem měl nastudované, a pochopil, že do něj nejspíš nic alergického nedostali a on je jen něčím zdrogovaný a zbitý. Snažil jsem se zastavit krev, která se z něj řinula. Hlavou mi bleskla myšlenka, že teď už chápu, proč je pořád tak bledý. Pokud ho někdo jednou za čtvrt roku takhle zbije a on ztrácí permanentně tolik krve, je jasné, že musí být chudokrevný. Pousmál jsem se nad tou myšlenkou a držel mu jednou rukou ledový pytlík u nosu a druhou čistil jeho ostatní rány a stopy od krve. Jen jsem žasl, jak je tohle auto vybavené, ta lékárnička, co mi podsunul technik, je jak polovina malé lékárny a kde vzal ten led? Nejspíš je tu asi i mrazák.

„Danielsone, ty idiote, já tě opravdu jednou zastřelím! Můžeš děkovat všem svatým, že se to nestalo dneska! Cos myslel, že děláš?“

„Co prosím?“ nechápal jsem, proč mi nadává.

„Mohli jsme tě zastřelit, ty tam mezi ně vlítneš jak uragán! Jsi normální?“

„Já… promiň, nevěděl jsem, jen jsem měl o něj strach, a tak jsem ho chtěl odtamtud co nejrychleji dostat, nezlob se!“ kajícně jsem se na něj podíval a jeho oči mi ukazovaly, že se opravdu zlobí a že jsem byl asi v pekelném nebezpečí.

„Měl jsi úplně jiné rozkazy, ale pán si stejně dělá, co chce, že?“ sedl si na okraj dodávky a bylo vidět, že si oddechl. Byl klid a nejspíš bylo po všem.

Najednou se na mě podíval otcovsky, ba téměř něžně: „Kite, ty jsi mu tímto neuváženým činem nejspíš zachránil život a za to ti děkuji.“

Vykulil jsem na něj oči.

„Chvíli poté, co jsi jej odnesl, se do židle, kde seděl, zavrtala kulka, je jedno, od koho přišla, ale pokud by tam seděl, měl by ji nejspíš v břichu. To však neznamená, že příště nebudeš poslouchat rozkazy!“

Zavřel dveře dodávky a zaklepal na řidiče.

Někam jsme jeli a já se opatrně zeptal, jak jsou na tom ostatní. Řekl neurčitě, ať se nestarám, že všichni naši budou v pořádku a mají zajištěnou péči. Teď se musíme my postarat o Ackermana, který úpí v bolestech na dece.

Dojeli jsme k neznámému paneláku na velkém sídlišti, kde jsme jej odnesli do úplně obyčejného malého bytu, kde už čekal doktor Pixis.

Mike viděl, že jsem psychicky úplně mimo, poslal mě do sprchy, neboť jsem zjistil v zrcadle, že vypadám jako Freddy Krueger, a pak ukázal ve vedlejším pokoji na postel, kterou mám povinně použít a spát, neboť mě zítra čeká opět těžký den. Vůbec jsem nepobíral, co to mele. Vždyť už je po všem, ale byl jsem tak unavený, že jsem po pár informacích, které ze mě doktor vytáhl, okamžitě usnul.

V noci mě vzbudil neklidný soused, který spal na vedlejší posteli. V první chvíli jsem nevěděl, co se děje, ani kdo to vlastně je, ale bolestné zasténání mě ujistilo, že můj spolunocležník je Levi. Viditelně ho trápily zlé sny a možná i bolestivá zranění.

Chvíli jsem to jen poslouchal a přemýšlel, jestli ho nemám vzbudit. Když jsem ale viděl, že ho sen trápí natolik, že by možná bylo vhodnější jej z něj vytrhnout, pomalu jsem překonal ty dva metry, které nás od sebe dělily, a opatrně jsem zatřásl jeho ramenem.

„Pane Ackermane,“ zašeptal jsem.

On okamžitě vystřelil do sedu a vytřeštil na mě oči. Po pár sekundách mu došlo, že zlý sen je pryč a on je v bezpečí, sice ne své, ale přesto bezpečné postele.

„Kite,“ hlesl, „já už nemůžu.“

Znovu se svalil do postele a promnul si oči.

„Už je po všem, nemusíte se už ničeho bát!“ snažil jsem se jej uklidnit.

„Není, Kite, ještě to ani nezačalo!“

„Ale co to vykládáte? A nebylo by lepší prostě Silverovi říct, kde ta Hannah je? Měl byste pokoj,“ sedl jsem si k němu na okraj postele a měl jsem nutkání ho pohladit po jeho utrápené tváři.

„Možná ano, ale já to nevím. A teď už běž spát, zítra nebude zrovna odpočinkový den,“ otočil se ke mně zády a přitáhl si peřinu až k nosu.

Věděl jsem, že v tuto chvíli nemá cenu z něj lovit jakékoliv informace, jak o zítřejším dni, tak i pro mě překvapivé skutečnosti, že chrání nějakou ženu, o které nemá tušení, kde se nachází. Další otázky a žádná odpověď.

Kdyby mi alespoň polovinu byl ochoten někdo zodpovědět, byl bych nejspíš spokojený, nicméně teď dám na radu svého šéfa a zkusím dál spát.

Měl jsem pocit, že můj spánek od nočního rozhovoru trval snad jen deset minut, když mě čísi ruka zatřásla ramenem.

„Vstávej, Kite, dej se do kupy, za hodinu odjíždíme,“ snažil se mě jemně probrat Mike.

Kouknul jsem na protější postel, ale Ackerman už tam nebyl.

„Co? Kam jedeme? Co se děje?“ byl jsem zmatený a rozespalý. Venku byla ještě tma, tudíž jsem odhadoval, že může být sotva šest, a pomalu mi začala docházet slova, která mi v noci řekl šéf – není po všem, to hlavní ještě ani nezačalo.

„Mikeu, počkej,“ zadržel jsem vysokého mladíka v černém zásahovém oblečení. Nic bych za to nedal, kdyby pod tmavým kabátem měl neprůstřelnou vestu, „řekni mi, co se děje! Nemyslíš, že bych to měl vědět?“

„Dobře, Kite, chtěl jsem ti všechno vysvětlit v autě, ale myslím, že máme dost času. Než se Rivaille zkulturní, stihneme vypít i kávu. Pojď!“

Rychle jsem se oblékl a v kuchyni u velkého kouřícího hrnku silného kafe začal vykládat: „Sám vidíš, že Silver si nedá pokoj, a proto musíme Riviho a s ním i tebe uklidit na bezpečné místo. Nevím, jak dlouho tam budete, ale sbalil jsem ti všechno, co jsem našel, abys mi pak nenadal…“

„Jak sbalil všechno? Nechápu!?“ vystrašeně jsem na něj zíral.

„Nemohl jsem tě v noci vzít do vily, aby ses sbalil sám, ty, stejně jako Rivaille, jsi teď terč. Z nějakého důvodu si myslí, že když jsi neustále s ním, tak máš taky všechny dostupné informace. Oni ale netuší, že ty informace nemá ani on!“

Přešel jsem to, že se mi hrabal ve věcech, a raději jsem položil snad možná nejpalčivější otázku.

„Kdo je ta Hannah a proč ji tak moc chce najít?“

„Hannah je geniální vědkyně, která před lety pracovala pro ACHME, než ji Silver přesvědčil a přetáhl k sobě. Sám nevím, co se mezi nimi stalo, jestli se pohádali, tyto informace mi nikdo nesdělil, tenkrát jsem pro ně ještě nepracoval a popravdě mě ani nezajímají, ale jednou Hannah ‚zazvonila na Ackermanovy dveře‘ a ten ji s radostí vzal zpět. Jenže pak začal Silver vyhrožovat a Hannah se začala bát. Tak jsme ji odvezli na bezpečné místo…“

„A on teda neví, kde je?“

„Ne, aby to z něj nemohli vymlátit. On o sobě ví, že je máčka a že by mluvil, a to nechce, nechtěl ji ohrozit.“

„A proč? Tak ať ji normálně vydá! Jako chápu, že nechce ztratit dobrou vědkyni, ale tohle všechno přece za to nestojí,“ pořád to nechápu.

„Víš, Kite, kdyby šlo jen o Silvera a jeho Hannah, možná bychom to tak nedramatizovali, ale je tu ještě něco mnohem závažnějšího…“

„Drž hubu, Zachariasi, kdo ti dovolil pouštět si jazyk na špacír!!!“ zahřměl Ackerman, který stál mezi dveřmi a z očí mu šlehaly blesky.

„Ale Kit by měl vědět…,“ zkusil se obhájit.

„Co má nebo nemá vědět, o tom rozhoduji já! Až bude čas, všechno se doví!“

„Jistě pane,“ zabručel a nasraně odešel.

„A ty teď vypadni se pořádně obléct, za chvilku jedeme,“ šlehl po mně pohledem a já jsem věděl, že jakákoliv otázka by teď byla bezpředmětná, a je lépe zmizet z jeho dosahu, dokud to je ještě možné, a hlavně dokud se neuklidní.

Dost dobře nechápu, proč se tak naštval, proč nemůžu vědět, o co tady jde, jsem jeho osobní ochranka a nevím, před čím ho mám chránit, to je na hlavu uhozené.

Půl hodinu na to už jsem seděl v SUVéčku s černými okny a za námi jelo ještě jedno auto s dalšími lidmi.

V našem autě jsem seděl jen já, on a Mike za volantem.

Oba jsme seděli vzadu. On v tmavé mikině, s kapucí na hlavě, s černými brýlemi na očích a hlavou opřenou o sklo a vypadal, že snad spí.

Neodvažoval jsem se promluvit, věřil jsem, že až dojedeme na místo, někdo aspoň něco vysvětlí, ale teď jsem nechtěl bodat do vosího hnízda a uvelebil jsem se stejně jako on, opřel hlavu a po chvíli mě pravidelné vrnění motoru začalo uspávat. Přece jen jsem toho mnoho v noci nenaspal, a tak mi po čase klesla hlava a já usnul jako nemluvně.

„Vstávej, Kite,“ slyšel jsem dnes už podruhé. Zamrkal jsem a nevěřil svým očím. Stáli jsme u docela luxusní chaty, která ale stála úplně osamocená mezi velikány hor. Nikde nic okolo. Jen hory, příjezdová cesta a ta chata.

„Kde to jsme?“

„Na soukromém Ackermanově útočišti, o kterém veřejnost neví, tady vás hledat nebudou,“ vykládal, zatímco vytahoval ohromné tašky a bedny z objemného kufru auta.

„Pojď mi pomoct!“ funěl, když tahal ven obrovskou bednu.

„Jo, už jdu!“ Probral jsem se ze šoku a vyskočil jsem ve svých botaskách do závěje sněhu. Tlumeně jsem zanadával. Taky mi mohli říct, že si mám přibalit lyže, idioti.

„Neboj, našel jsem v tvém bytě i zimní boty,“ smál se Mike, když mě viděl zabořeného ve skoro půlmetrové návěji.

„Tys mi šmejdil i v mém bytě? Pročs mi to neřekl?“ zlobil jsem se. Co mě jako ještě čeká, mám život krutě nalajnovaný, lidé se mi hrabou v soukromí, aniž jim dám svolení, potom mě dovezou na konec světa a já vůbec nevím proč. Tak nějak začínám pochybovat, že vzít tuto práci byl dobrý nápad. Asi mi to za to nestojí!

„Promiň, nic jsem ti tam nerozbil ani nevzal, proboha, tak se nečerti. Zamkl jsem a klíče máš zpět ve svém batohu, sorry, no! Ale já ho taky musím poslouchat, to chápeš ne? Z mé hlavy to nebylo.“

„Jo, promiň, vím, že za to nemůžeš…,“ řekl jsem jízlivě a s pohrdáním, které jsem k takovému jednání cítil. Nejen naprostá ztráta soukromí, ale i má zmatenost, která mě zase přepadla při pohledu na jeho stále spící tvář, mě štvala.

„Jak to, že pořád spí, to není normální!“

„Je napraný morfinem…,“ řekl s klidem Mike.

„Cože?“

„Kite, tohle bys měl vědět!“ zadíval se na mě vyčítavě. „On nesnese žádné běžné prášky na bolest, paradoxně jen morfin mu neubližuje. Všechny brufeny a paraleny mu ničí játra rychleji než hurikán Katrina pobřeží New Orleansu. Je dobitý ze včera, musel dostat něco proti bolesti. A ty si to pamatuj!“

„Jo, jo tohle vím, že nesmí, nikdy by mě nenapadlo, že morfin…“

„Ano, morfin je v lékárničce v prášcích. On je na sebe opatrný, ale stejně ho v příštích dnech kontroluj, jestli to nejí jako lentilky.“

„Dobře,“ hlesl jsem, „řekni mi ale, co to má za nemoc, že je na tolik věcí alergicky a citlivý. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel.“

„Já to nevím, Kite, nicméně tady ten kufr je plný jeho léčiv, autoinjektorů a inhalačních sprejů. Teď běž a prober si to. Měl bys pořád mít i ty jeden v kapse. Měl by tam být i seznam alergenů i popis léků, na co všechno jsou, od doktora Pixise. Téměř všechno znáš, ale tady nebude možnost volat sanita, takže musíš znát postupy, co dělat i po tom, kdyby se něco posralo.“

Probíral jsem se malou lékárnou, nemyslím lékárničkou, ale slušně zásobenou lékárnou, přičemž většinu věcí už jsem znal, jeho léky, vitamíny, inhalátory, injektory, ovšem narazil jsem tam i na kyslíkovou masku s příslušenstvím, vitamínové i jiné injekce. Tvářil jsem se asi patřičně vyděšeně, protože mě Mike poplácal po zádech. „Nejspíš většinu věcí ani nepoužiješ, je to jen pro jistotu, protože kdyby se nedej bože něco posralo, doktor se sem nedostane tak rychle, jak by on potřeboval pomoct. Takže pokud u něj nastane z nějakého důvodu jakýkoliv záchvat, ty musíš vědět, co dělat. Zvládneš to?“

„Jo,“ špitl jsem, ale úplně jistý si nejsem.

„Fajn, pojď se podívat, jak funguje čistička vzduchu, tu znáš z firmy ne?“ ukázal na malou nenápadnou krabičku, kterou znám z jeho kanceláře i bytu, ale nikdy mě nenapadlo zkoumat, k čemu slouží, vždycky jsem si myslel, že je to malá klimatizace.

„Minimálně na noc, ale nejlépe nonstop, to musí být zapnuté v pokoji, kde spí nebo pracuje. Topí se tady jen dřevem v krbu, tudíž vznikne hodně prachu a zplodin. Tohle pro tebe bude priorita, rozumíš? Že nebudeš mít teplou vodu nebo budeš svítit večer petrolejkou, to je jedno, ale toto musí být zapnuté.“

„Jak jako svítit petrolejkou? Já to nechápu! Tady nevede elektrika?“

„Ne, jsou tu dva generátory, jeden na solární energii a jeden malinký na benzín, na ten bych se ale nespoléhal. Pojď se mnou, ukážu ti to.“

Cupital jsem za ním do zadní místnosti, takové skoro kůlny, kde byly generátory a taky kupa dřeva, vstup do sklepa, který byl místo lednice a kde byly uschovány zásoby, jak kdyby měla přijít válka. Všechno kolem téhle elektroniky mi v rychlosti vysvětlil a vrazil do ruky obsáhlý manuál.

„Rivaille by zhruba měl vědět, jak to všechno funguje, ale moc bych se na to nespoléhal a raději si to nastudoval,“ odmlčel se a ještě cosi na generátoru šteloval, dokud se neprobudil k životu, „a teď mi pojď pomoct ho probrat.“

Šéf spal jako neviňátko, a tak jsme ho jen přenesli do postele, kterou jeden z dalších lidí, co tu s námi byli, přichystal.

„Potřebuješ se ještě na něco zeptat? Za chvíli odjedeme a pak už nebudeš mít možnost,“ zadíval se na mě a já na něj vyděšeně zpět.

„Jak to, že nebudu mít možnost?“

„Chytré telefony jsou velmi dobře vysledovatelné, takže oba dva vaše si odvezeme, nebudete se připojovat na internet, a to ani na noťasech. Všechno tohle oni dokáží vysledovat, ale to Ackerman ví. Takže abych nezapomněl, naval telefon! Jeho už mám.“

„A co když se nám něco stane? Co když bude on potřebovat třeba lékařskou pomoc, může se stát cokoliv, tady v horách! Třeba nás napadne medvěd, nebo něco!“

„Kite, prosím tě, nepanikař, ano! Jeden telefon vám tady pro tyto případy zůstane. Je v něm jen jedno číslo a to mé. Na zabezpečené lince. Nikomu jinému nevolej, stejně je na ostatní čísla zablokované. A prosím tě, i mně volej jen v případě, že to bude opravdu nutné! Ne, že se mě večer zeptáš, co máš udělat Rivimu na večeři!“

„Dobře, no… Tedy poslední otázka, co se tady sakra děje? To je ten Silver takový psychopat, že se před ním musíme schovávat? Vždyť to je magořina, Ackermana bychom ochránili i doma. To, co se stalo, z toho si musíme vzít příklad, chápu. Ale tohle všechno je prostě moc… šílené!“

„Víš co, tohle ti vysvětlí šéf, já nemám právo ti tady něco říkat, když bude chtít, řekne ti to. Nakonec budete mít spoustu času se poznat. Věřím tomu, že na večerní dýchánky ho asi nepřesvědčíš, ale on ti to nakonec stejně řekne.“

Byl jsem naštvaný, rozzlobený! Oni mě zavřou na chatě na konci světa, bez elektřiny s arogantním pitomcem a já ani nevím proč! Je to všechno ujeté, měl bych mu říct, že končím, že tady nezůstanu a jedu s nimi zpět do města, ať si tu s ním zůstane někdo jiný. Třeba sám Mike, když je tak chytrý. Evidentně už tu byl a ví o šéfovi všechno. Tak proč tu musím zůstat já?

Vychrlil jsem to na něj a on mě usadil větou: „Jsi tu proto, že i tobě hrozí nebezpečí, tak se zklidni!“

„Proč mě? Vždyť já vůbec nic nevím!“

„To sice ano, ale to oni nevědí!“

„Kdo oni? Řekni mi, kdo jsou oni?“

„Já nemám povolení o tomhle s tebou mluvit, už jsem ti to říkal, prostě se s tím smiř!“

Odfrknul jsem, do čeho jsem se to namočil??!

„Tak mi aspoň řekni, jak dlouho tady budeme.“

„To nevím, Kite, to ti teď nejsem schopen sdělit. Ten telefon ale nenechej vybít, i já vám na něj budu volat informace. Jedno auto vám tady zůstane, kdybyste potřebovali nutně odjet. Rivaille si vyžádal svého sporťáka, z toho nejsem příliš nadšený. Klidně může ještě pořádně nasněžit a v tom případě se s tímhle autem odsud nedostanete, jenže znáš ho, je tvrdohlavý jak beran, takže budu doufat, že se počasí už umoudří a více sněhu nenapadne,“ doufal Mike a bylo vidět, že mu to dělá celkem starost, ale má pravdu. Když si ta spící ledová královna něco usmyslí, nehne s ním nikdo, a i to mě ujišťuje, že je na tomto odlehlém místě dobrovolně a z vlastní vůle.

„Fajn, tak aspoň auto nám zůstane,“ řekl jsem jízlivě.

„Kite, kdyby to nebylo nutné, myslíš, že by s tím Ackerman souhlasil?“ podíval se na mě skoro soustrastně.

„No, to asi ne,“ nedovedu si představit, že by se sám šéf vzdal svého pohodlí, neuvěřitelných schopností kuchařů uvařit chutná jídla v podstatě z ničeho, a hlavně své laboratoře, kde byl zavřený snad každou volnou chvíli, kdy se nemusel zabývat vedením firmy. Uvědomil jsem si, že on je vlastně workoholik, velmi zřídka jsem jej viděl relaxovat u knihy, na televizi se nedíval vůbec. Jediný jeho relax bylo běhání nebo posilovna. Z toho plyne i to, že jeho tělo vypadá božsky a je bez jediného gramu tuku, pro mě smrtelná kombinace spolu s jeho božskou tvářičkou, která, ač věčně zachmuřená a s ledovou maskou, stále vypadá jak reklama na dokonalost.

„Kite, já už musím odjet, mám ještě spoustu práce, přežij to tady s ním v psychickém zdraví, ale myslím, že až ho poznáš blíž, zjistíš, že není tak nesnesitelný, jak se teď jeví.“

Smutně jsem se díval za autem, jak mizí v dálce.

V krbu praskal oheň, který zapálil jeden z mužů, a v chatě začalo být útulno. A božské ticho. Sedl jsem si na hrubý koberec a zíral do plamenů. Kdyby bylo všechno jinak, bylo by to dokonale romantické. Vlivem praskajícího dřeva, oranžových plamenů a ticha jsem vyčistil svou mysl a nechával do ní proudit netušené fantazie.

Jeho krásné tělo těsně přitisknuté na to mé a naše penisy otírající se o sebe. On by vzal do ruky mého a já zase jeho, oba bychom je hladili a roztírali po nich kapky, které by z nich tekly vzrušením. Já bych po chvíli neodolal a vzal jeho sladkou chloubu do úst a začal bych ji laskat a sát, hrál bych si jazykem s jeho růžovým, touhou obnaženým žaludem a on by sténal moje jméno a prosil mě o více slasti, kterou bych mu nadšeně dával. Nechal bych si jej sklouznout až do krku a způsoboval bych mu takovou slast, že by mu na dlouhou dobu spadla jeho ledová maska a celé tělo by se uvolnilo a on by stříkal svou nadílku do mých nenasytných úst a do celé místnosti by proudily jeho voňavé feromony, z jejichž vůně by mě opouštěl zdravý rozum, a já bych na něj bezděčně vyšpulil prdelku. On by dravě přistoupil na mou velmi dobře rozehranou hru a bez dalších okolků by mi znovu stojícím klackem zaplnil otvůrek, který by se na jeho návštěvu natěšeně třepal…