2020 – 6. Jen chtíč?

KIT

Vím, že jsme usnuli spolu v náručí, ale ráno jsem se probudil sám. Hledal jsem jej po celé chatě, ale nebyl nikde.

Stál na terase s hrnkem v ruce a sledoval pohoří před sebou.

„Dobré ráno, pane,“ oslovil jsem jej. Trhnul sebou, byl nejspíš ponořen do svých myšlenek a zkoumavě se na mě zadíval.

„Kite! Nemohl bys mi tykat? Včera ti to nedělalo problém, tak myslím, že v tom můžeš pokračoval i nadále,“ zavrčel otráveně.

„Dobře, Levi,“ řekl jsem potěšeně. To, že je protivný, už jde mimo mě. Vždyť on vlastně milý ani neumí být.

„Fajn, teď bys mi mohl udělat snídani! A dones mi ji ke mně, musím pracovat,“ otočil se a vklouzl zpět do chaty. „A zatop, je tu strašná kosa,“ slyšel jsem ještě jeho hlas z útrob chaty.

Proč jen jsem si myslel, že se něco mezi námi změní? Jsem naivní. Bere mě jen na své uspokojení. Ale tohle mu nemůžu vyčítat, sám jsem o tom tak mluvil. Jen prostý sex, uspokojení, živočišný pud bez lásky. Vystoupal jsem na vyšší příčku – nejen jeho sluha, ale teď i jeho děvka. Nemělo by mi být smutno, souhlasil jsem s tím. Navrhl jsem mu to sám, tak bych teď neměl brečet. Nicméně mi stejně bylo smutno. Otočil jsem se a šel jsem tvořit nějakou snídani.

Nikterak jsem se s tím nepáral, prostě jsem mu udělal tu šílenou rýžovou otrubovou kaši s ovocem. Dle mého je to dost nechutné, ale je to rychlé a on to má evidentně rád.

Položil jsem mu tu majdu k počítači a zeptal se: „Levi, jak to máš se sladkovodními rybami?“

„Cože?“ zmateně se na mě podíval.

„Jestli můžeš jíst sladkovodní ryby? Vím, že nějaké mořské nesmíš, ale třeba sladkovodního pstruha bys mohl, ne?“

„Ano, ty můžu, ale proč se ptáš, když tu stejně žádné nemáme?“

„No šel bych na ryby, nudím se! Na rybách jsem nebyl už nějaký pátek, a jak jsem byl menší, chodíval jsem často s tátou. Kousek odtud je horská bystřina, je plná ryb. Všiml jsem si toho, když jsem byl jednou běhat,“ rozpovídal jsem se se snahou ho vyprovokovat, ať jde se mnou. Je furt zalezený tady v té své kobce!!! A kdybych ho vytáhl na procházku, možná bych jej donutil nějak nenásilně, aby se mnou mluvil. O čemkoliv, klidně o počasí.

„Jo, tak fajn, jdi…,“ zamumlal a jeho pozornost už zase byla plně ponořena v jeho výzkumech.

„Nechtěl bys jít se mnou?“ zkusil jsem to.

„Ne, mám práci!“ zatvářil se odmítavě a bylo na něm vidět, že by byl rád, kdybych už vypadnul. Přesto jsem to ještě zkusil.

„Jsi tady pořád zavřený, potřebuješ slunce, proto jsi takový bledý! A neříkej mi, že na něj máš alergii, protože to v seznamu není,“ rýpl jsem si do vosího hnízda.

Otočil se na mě a zavrčel: „Čím dřív se s tímto vypořádám, tím dřív odtud budeme moci vypadnout! Tak mě nech pracovat a jdi si třeba ke všem čertům, jen už mě nech v klidu!“

„Myslel jsem to dobře…,“ zahuhlal jsem a nechal ho na pokoji. Stejně s ním není řeč. I kdyby se mnou šel, nejspíš by byl myšlenkami u svého noťasu, tak bude možná příjemnější si sednout u řeky jen se svými myšlenkami. Stejně mi v nich bude strašit, ale dívat se na jeho otrávenou tvář taky nemusím.

Zabalil jsem si svačinu, když nejde se mnou, mohl bych se zdržet, udělat si celodenní výlet s rybařením. Jedna porce obědu pro Leviho ještě zbyla ze včerejška, takže vařit nemusím, dřevo je naštípané a připravené u krbu, jen mu musím říct, ať jednou za hodinu přiloží. Přece jen je venku ještě zima a chata by prochladla, kdyby se netopilo celý den.

„Levi!“ poklepal jsem mu na rameno.

„Co je zase!?“ odfrkl.

„Budu pryč celý den, prosím tě, jednou za čas se zvedni od toho pekelného stroje a přilož, oběd máš na kamnech, jen si ho přihřej! A teď mě dobře poslouchej! Kolem třetí hodiny běž přehodit baterie v generátoru. Nezapomeneš na to?“

„Ne!“

„Co jsem teď říkal?“ měl jsem dojem, že mě nevnímá.

Opět se na mě otočil a z očí mu šlehaly blesky. To už na mě ale dávno nezabírá, chtěl jsem slyšet, jestli mě vnímal, protože jestli tu baterii nevymění, přebije se a celý generátor odrovná, a to on ví.

„Ano, slyšel jsem, oběd na kamnech, jednou za čas přiložit a přepnout nabíjení baterií. Vím! A teď už běž, potřebuju mít klid na práci!“

„Fajn!“ odfrkl jsem, „třeba si tu shnij!“

Tohle už ale neslyšel, pro mé štěstí.

Užil jsem si nádherný prosluněný den, v bystřině bylo tolik ryb, že za hodinu jsem jich měl v síťce tolik, že by to stačilo pro celou restauraci, ale já umím ryby nasolit a uchovat, aby vydržely nějakou dobu i bez mrazáku, takže se nebojím, že by se mi zkazily. Nikdy bych netušil, že se ze mě stane takový zálesák.

Byl jsem vždycky dítě města, bez internetu ni krok, rozmazlený horkou vodou, která tekla vždy z kohoutku, teplo se aktivovalo otočením kohoutu na radiátoru. Člověk nemusel nic. Tady? Musím hlídat, kolik jsem vypustil teplé vody, abychom se oba mohli osprchovat a ještě zbylo na umytí nádobí. Myčka? Kde by. Lednice, mrazák? Nic takového. Elektřina sice díky generátorům je, ale na takové žrouty jako lednice, myčka – to sotva. Pokud chci teplo, musím mít dřevo, zatopit, přikládat! Neuvěřitelné je, jak lehce jsem do tohoto vklouznul. A teď mi nic z toho nedělá problém. Dokonce mám takový povznesený pocit, pročištěný od městského digitálního smogu i toho smogu viditelného. Je mi tu vlastně fajn. Tedy – bylo by mi fajn, kdyby můj parťák byl ochoten se mnou sem tam prokecat večer, kdybych věděl, proč tu vlastně jsem, a kdybych se dokázal vyznat ve všech těch zmatených pocitech, které ve mně můj šéf vyvolává.

Miluju ho a přesto nenávidím. To je úplně na hlavu. Měl bych si rozmyslet, co vlastně k němu cítím, protože obojí je nesmysl. A taky? Proč přistoupil na to, že spolu budeme spát? Tedy, to vlastně tak nepochopitelné ani není. Taky si potřebuje vrznout a já jsem se mu nabídl, ale přesto…

Smířený s tím, že na své otázky nemám odpovědi, jsem se v podvečer šoural k chatě.

Dorazil jsem skoro za tmy a už z dálky jsem viděl, že se v chatě se nesvítí. Blbý pocit se změnil v ještě horší, když jsem vstoupil dovnitř. Byla tam kosa jak na Sibiři a Levi nikde.

Do háje, kde je? První jsem běžel samozřejmě do jeho pracovny, pak do ložnice a teprve pak jsem si všiml, že se svítí v koupelně.

Teď mu tam nepolezu, ale viděl jsem vzteky červeně. To jako nemohl jednou za čas přiložit? A když na to zapomněl a vylezl ze svého brlohu, až když vyhaslo, nemohl zatopit? To je tak nezodpovědný člověk!

A to jen teď pevně doufám, že aspoň nezapomněl přepnout tu baterii! Vyděšeně jsem běžel do kůlny, kde se generátor nacházel. Nefungoval! Jsme v prdeli!

Já ho zabiju!

Letěl jsem do koupelny a soukromí nesoukromí, vlítl jsem tam jak uragán, červený vzteky!

„Levine! Jednou ti to tu nechám na starost a ty se na všechno vysereš! Generátor je v hajzlu! Co jako budeme dělat, jak si myslíš, že tu teď budeme žít? Uvědomil sis, co to znamená? Bez světla, bez horké vody a ty budeš bez počítače, ty chytráku! Uvědomil sis to? A ty se tady vyvaluješ v poslední naší teplé vodě! A já se osprchuju jako v čem? Jsi takový nezodpovědný sobec. Myslíš jen na sebe!“ hulákal jsem na něj, vůbec mi v tu chvíli nedocházelo, že si všechno tohle nejspíš později pěkně vypiju, ale zlost mě pomalu opouštěla, jelikož jsem měl jeho tělo jako na stříbrném podnose. Krásné tělo, které vyzývalo k laskání a milování. Růžové bradavky vztyčené zimou, kterou jsem vpustil do koupelny, protože jsem ve svém amoku nezavřel. Mokré vlasy, jež pouštěly kapky vody a ty mu stékaly po obličeji, štíhlé pevné nohy a mezi nimi polobůh, který si volně plaval ve vlnkách, které vytvářel pokaždé, když se pohnul.

Byl jsem v pasti! V tu chvíli jsem zapomněl na pohromu, kterou svou nezodpovědností způsobil, a lačně hltal každou křivku jeho dokonalého těla.

Všechno mé láteření přešel se stoickou tváří, a když viděl, jak na něj zírám, pousmál se.

„Zavři ty dveře! Jde sem chlad! Byla mi zima, a tak se tady vyhřívám. Víš, že nesmím prochladnout. Pojď za mnou, jestli se potřebuješ umýt, myslím, že je tu místa dost pro nás oba. Já jsem ochoten se uskromnit,“ řekl lehce svůdným hlasem.

Jeho návrhem jsem byl poněkud zaskočen a trochu jsem ze svého opojení vystřízlivěl.

„Uskromnit, jo? A nenapadlo tě, že třeba nebudu chtít?“ zadíval jsem se mu do očí.

„Nenapadlo,“ řekl nevinně, jen v očích mu zatančily jiskřičky a mírně se pousmál, „tak už zavři a pojď, než ta voda vystydne!“

„No, jestli se chci dneska umýt, nejspíš mi nic jiného nezbude! Nenávidím tě, víš to?“

„Vím, ale nic s tím asi neudělám, já dobře vím, že se těšíš už teď, že tě vzrušuje jen myšlenka, až se tvoje tělo přilepí na to mé…“

„Dost! Už buď ticho!“ cítil jsem, jak se mi do tváří žene horko, a tak jsem se raději otočil a rychle se svlékl. Byl jsem k němu otočen zády, ale přesto jsem cítil jeho upřený pohled na ten, ne moc ladný, striptýz, který jsem mu předváděl. Že já se nešel raději vysvléct k sobě do pokoje! Nyní jsem byl už ale nahý a s erekcí. S rudými tvářemi jsem si tohle uvědomil dost pozdě, nicméně první svůj pohled jsem upřel i já mezi jeho nohy a jeho klacek nebyl nijak pozadu. I on se tyčil směrem vzhůru a růžový žalud provokativně vyčuhoval zpod vodní hladiny. Ztvrdl mi ještě víc a vydechl jsem z plic zbytek vzduchu.

Vklouzl jsem do vany a on si mě ihned přivlastnil do své náruče. Ono to nakonec ani jinak nešlo, ta vana byla docela malá.

Chvíli jsem byl napjatý, ale vlivem jeho téměř nepostřehnutelného hlazení po břiše a horké vody jsem se uvolnil a pohodlně se opřel o jeho hruď.

Začal mě ukazováčkem kroužit kolem pupíku a já se mohl zbláznit blahem. Netušil jsem, že tohle místo je tak citlivé. Bláznil z toho i ocas a proti mé vůli se domáhal dotyků. Levi pochopil řeč mého těla a svou horkou rukou ho obepnul a jemně zapumpoval. Slastí se mi udělalo před očima temno a jen tak tak jsem polknul sten, který se mi dral přes ústa.

Rozhodl se mě však trápit a obě své ruce přesunul na třísla a vnitřní stranu stehen. Dával si velký pozor, aby se mého drahouška ani nedotkl, a samozřejmě mě tímto přiváděl k naprostému šílenství.

„Levi,“ hlesl jsem téměř neslyšně.

„Copak, nelíbí se ti to? Můžu přestat, umyjeme si navzájem záda a půjdeme spát,“ šeptal polohlasem přímo do mého ucha. Jeho šepot byl tak smyslný a neodpustil si přejet lehce nehtem přes můj žalud.

Nikdy – zbláznil bych se, jestli ze mě do deseti minut nevyšuká duši!

„Ne, prosím to ne, mohl bys…,“ zadrhl se mi hlas, „mohl bys… trochu víc… rychleji… jinde!“

Byl jsem úplně zajatý v touze a nedokázal jsem formulovat slova. Všechna krev se nahrnula do podbřišku, a ačkoliv do mě ještě nebuší, už teď chápu, co to znamená mít vyšukaný mozek.

Je mi dost trapně, že tady používám taková trošku vulgární slova, ale s ním to prostě jinak pojmenovat nejde. Z něj čiší jen živočišná touha a v téhle chvíli mně to paradoxně ani trochu nevadí. Teď nepotřebuju předehru, po které by brečela kdejaká holka, nechci žádné romantické šeptání do ucha. Potřebuju, aby mi ho tam vrazil, jinak se zblázním.

On se k tomu ale nemá. Jen jeho jemné ruce bloudí po celém mém těle a zastavují se přesně na těch místech, která jsou k uzoufání citlivá. Pomalu a jemně si hraje s mými bradavkami a já cítím, jak tvrdnou a staví se, jsou citlivější než kdy jindy a v té chvíli je obě hrubě zmáčknul. V hlavě mi vybuchl krátký ohňostroj a nevím, jestli mám kňučet bolestí, nebo se svíjet slastí.

„Ach Levi, trápíš mě!“ frustrovaně jsem fňuknul.

„Ale kdepak, jen zkoumám, co má tvé tělo rádo,“ zašeptal mi do ucha a začal mi líbat šíji drobnými polibky, až se dostal k bradě a donutil mě se pootočit, aby mohl okusit i mé rty.

Začal jemně zkoumat zákoutí mých úst, to se ale brzy zvrhlo v divoké plenění, ke kterému jsem se velmi rád přidal. Otočil jsem se čelem k němu, abych si nevykloubil krk, a svýma nohama jej obepnul v pase.

V tu chvíli jsem měl jeho klacek přímo mezi mými půlkami a on se jím otřel o můj vstup. Tentokrát jsem své zasténání už v sobě nebyl schopen dusit. Vzrušoval mě na nejvyšší možnou míru. Netušil jsem, že by někdo byl schopen mě zcela zbavil zdravého rozumu, a on mi dokazoval, že tohle není tak nemožné, a v mé hlavě v tu chvíli svítila pouze jediná myšlenka.

„Chci tě v sobě!“ hlesnul jsem, jemu se jen rozšířily zornice a nasměroval svůj penis k mé třesoucí a pulzující dírce.

„Ukaž, jak moc to chceš! Je to všechno na tobě!“ šeptl a pustil mé boky.

Nezdržoval jsem se, neotálel a hned na něj začal dosedat tak rychle, jak mi jen má úzká jeskyňka dovolila.

Pomalu, ale jistě a po chvíli jsem měl jeho penis v sobě až po kořen. Celou dobu jsem koukal do jeho očí a ty mě propalovaly, tentokrát však chtíčem a zadržovanou touhou. Viděl jsem na něm, že se hodně drží zkrátka, aby do mě svůj pyj nenapíchl hned a rychle.

Celou dobu jsem zadržoval dech stejně jako on a ve stejnou chvíli jsme museli kyslík doplnit. Dvojí hluboký nádech mě donutil využít čerstvý kyslík, vpil jsem se do jeho rtů a začal se pomalu hýbat. Všechno nechával na mně a jen drtil mé paže, kterými mi pomáhal se nadzvedávat, a drancoval má ústa, jako by mě tou dravostí chtěl donutit, abych zrychlil.

A já mu vyhověl, protože i pro mě bylo tohle pomalé laškování mučivé. Trošku jsem se poposunul, abych změnil úhel a sám si určoval jakou rychlostí i úderností mi bude jeho penis dopadat na prostatu.

Voda ve vaně byla už skoro studená a vlastně jí ani moc při našem divočení nezbývalo, ale naše horká těla necítila zimu a vlastně vůbec žádné nepohodlí. Byli jsme vklínění do sebe a jeden druhému předával svou horkost a vášeň. Z hrdla Leviho vyšel sten a tím, jak se zručně ujal mého kamaráda, jsem tušil, že už za chvíli bude. Stačilo párkrát přejet a moje varlata vypustily horkou vazkou tekutinu, která stříkala všude okolo, a i já cítil, jak mé nitro zaplavila horka vlna jeho semene.

Nikdy jsem nic podobného nezažil!

Po téhle náročné a velmi příjemné koupeli jsem rychle zatopil, udělal studenou večeři a zavolal Leviho, který se zašil do svého pokoje.

Rád bych si s ním vykládal, ale on jen napůl úst poděkoval a snažil se uhýbat očima.

Rozhodl jsem se začít.

„Co se děje, Levi!? Lituješ toho, že spolu spíme?“

Najednou mi připadal strašně nejistý, jako by snad ani nevěděl, co mi na tohle odpovědět. Překvapilo mě to.

„Ne, to ne. Vlastně, asi ano. Neměli bychom…,“ zamyslel se, ale do očí se mi nepodíval. To je poprvé, kdy se vyhýbal mému pohledu, kdy ztratil svou stoickou masku, a v té chvíli vypadal tak zranitelně, že jsem měl chuť jej obejmout a už nikdy nepustit.

„Proč bychom neměli? Máš snad nějaké závazky?“ jemně jsem dál útočil.

„Ne, to ne, ale…,“ odmlčel se a napil se čaje, čímž si zakryl většinu obličeje, snad schválně, abych neviděl jeho výraz.

„Ten prstýnek, co máš na ruce, znamená snad něco, co by tě mohlo omezovat v našem…,“ chtěl jsem říct vztahu, ale vím, že tohle žádný vztah není, „…sexu?“

„Ty sis ho všiml?“

„Samozřejmě!“

„A to sis dovolil svést zadaného chlapa?“ opět nabyl své sebejistoty a zatvářil se tvrdě.

Na tohle já už ale nehraju, zvlášť když mi tímto nařčením pěkně zdvihal tlak.

„Já jsem tě nesvedl! To ty mě stále provokuješ, tak mi takové věci nevyčítej!“ vyjel jsem na něj, rudý vzteky.

„Ne? A naše první pusa? Byl jsem to snad já, kdo tě políbil?“ i on trochu zdvihl hlas.

„Dobře, prvotní impuls jsem dal já, ale dál už za všechno můžeš ty! Nesnaž se ve mně vyvolat výčitky, že snad svádím chlapa nějaké ženy. Takový já nejsem!“

„A proč jsi na to dneska přistoupil?“

„Protože jsem se potřeboval umýt!“

V tu chvíli se rozesmál, upřímným, hlasitým a odzbrojujícím smíchem. Hleděl jsem na něj jako na návštěvu z Marsu.

„Umýt, říkáš…,“ zalykal se stále smíchem, „tohle ti přece nezbaštím, to chápeš, ne? Uznávám, že jsem někdy, v určitých věcech, dost natvrdlý, ale dnes v té koupelně to bylo tak zjevné, že i slepý by viděl, jak moc to chceš!“

Mlčel jsem.

„I přesto, že jsi věděl o prstýnku na mé ruce!“ řekl už vážně.

„Vím, že ten prstýnek pro tebe nic neznamená!“

„Vážně?! Jak to víš?“ zamračil se.

„Protože kdyby ano, ty sám bys tohle všechno nedovolil, na to se až moc kontroluješ! Viděl ses někdy v zrcadle? Nikdo, kdo má oči, by neodolal tvému tělu…,“ málem jsem se rozbrečel při tomto svém vyznání.

„Kite! Ty jsi v první řadě vůbec neměl do té koupelny chodit! Víš, co znamená slovo soukromí?“

„Tak dost! Dobře víš, proč jsem tam vešel! Tohle spadá na tvoje triko a ty se jen modli, abych ten generátor dokázal zítra opravit!“

„Uznávám, že tady jsem pochybil a neposlouchal pečlivě tvé rozkazy ohledně denního rozvrhu, ale jeden z nich jsem splnil, ne? Ten oběd jsem si ohřál i snědl!“ naklonil hlavu a já byl zase v pasti. On moc dobře ví, co tímto gestem se mnou dělá. Tenhle pohled a slova, ze kterých si ze mě dělal srandu.

Mrsknul jsem nedojedený toust na talíř a beze slova odešel do svého pokoje. Tam se můžu zavřít a vyzuřit.

Jakmile zlost odešla, přišla lítost a slzy.

Proč musí být takový! Večer začal tak úžasným milováním, co na tom, že on by to popsal jako sex. Já se s ním miloval a mohli jsme ten večer jen tak prokecat, třeba i o nepodstatných věcech. Mohl by mi třeba vykládat o úplňcích, které má rád, i o té pumě, o které asi taky ví spoustu informací. A já bych poslouchal jeho hlas a vrněl štěstím.

Jenže to by nesměl být Ackerman, aby to neskončilo fiaskem, jeho chladným přístupem a odporným humorem vůči mé osobě. Možná jsem víc vztahovačný, než je zdrávo, a všechno mě hned vytočí. A to jsem býval takový klidný člověk. Jenže jeho kousavé poznámky, odpovědi, kterými okamžitě přetočí celou pravdu, i to, jak mi neustále ukazuje, že jsem pouze jeho sluha, kterému jednou za čas dopřeje sexuální vybití, a ještě ve mně vyvolá výčitky, že jsem snad já ten špatný, který svádí zadaného chlapa. A do toho to odloučení od světa, od lidí. Je to na mě prostě moc a moje nervy mají taky své limity.

Naposledy jsem brečel snad ve třetí třídě, když jsem dostal nespravedlivou poznámku, ale teď jsem potřeboval, aby to šlo ven, jakýmkoliv způsobem a tenhle – ten je prostě nejbezpečnější.

V dálce začalo hřmít.

Do háje! Vždyť je jaro! Nemohou být bouřky! To ne!

Přitáhl jsem si peřinu až k nosu a otřásl se. Vím, je to hloupost, jsem dospělý a znám veškerá dostupná fakta o bouřkách. Malé dítě může být vyděšené z nadměrného hluku i strašidelně osvětlené oblohy, protože má pocit, že se zlobí příroda, nebo Bůh, záleží a tom, v jaké rodině žije. A já jsem malé dítě, které ví, že se nezlobí ani příroda, ani Bůh, je to jen důsledek teplých a studených vzduchových proudů…

Mé myšlenky okamžitě zarazil blesk, který na moment osvítil oblohu, a vzápětí hrom ochromil mé ušní bubínky. Roztřásl jsem se ještě více. Četl jsem nedávno, jak horské bouřky dokáží být divoké. Mnohem horší než ve městě.

A já – já jsem ten jeden z milionu, který trpí keraunofobií. Hloupé, co? Strach z bouřek! Kdo z dospělých má strach z bouřek? Neznám nikoho dalšího, jen já jsem takový idiot, který je teď vlezený pod peřinou a neustále si opakuje, že je všechno v pořádku, že mi bouřka nemůže ublížit, protože vím, že tahle chata má hromosvod – to jsem kontroloval jako první, když jsme sem přijeli. Tohle podvědomě dělám u každého baráku, do kterého vstupuji a jde to zkontrolovat.

Takže, není čeho se bát, a tahle obava je neobjektivní. Proč mě tohle, sakra, neuklidňuje. Další blesk proťal oblohu a rachot hromu mě ujistil, že bouřka není daleko. Zachvátila mě taková panika, že jsem nebyl schopen se nadechnout. Svíral jsem peřinu, trhaně nabíral dech do plic a nekontrolovatelně se třásl.

Tohle nevydržím! Potřebuju někoho, kdo mě bude uklidňovat, kdo mě bude držet a ujišťovat, že bude všechno v pořádku. Kdo mě bude nabádat, abych dýchal.

Jenže tady v chatě je jen jeden člověk a ten se mi v lepším případě vysměje, v tom horším mě pošle do háje a nařkne, že jsem blázen.

Ne! Za tím egocentrickým, sebestředným, sobeckým egoistou nepůjdu! Nikdy!!! To tu raději umřu strachy.

Bouřka si však už našla místo, kde se jí líbí. Přímo u naší chaty. Vítr běsnil, začaly padat kroupy, které vítr hnal přímo na parapet mého okna. Jeden blesk stíhal druhý a vypadalo to jako stroboskop na diskotéce, akorát u toho nehrála taneční hudba, ale hromy, které nepřestávaly burácet.

Tohle nevydržím! Rozběhl jsem se přes krátkou chodbičku, rozrazil jeho dveře a hodil šipku k němu do postele. Rychle jsem přes sebe přehodil peřinu a obmotal jeho tělo tím mým.

„Co… co se děje? Vystřelil do sedu a já stále přilepený na něm cítil, jak mu zběsile bije srdce.

Sakra! Já jsem ho probudil!

Jak v takovém rachotu mohl spát – prolítlo mi hlavou.

„Co se děje, Kite? Hoří nebo co?“ vyjel na mě a vyděšeně na mě zíral.

„Ne… to ne,“ skoro jsem fňukl, ale bylo mi líp. I když jsem věděl, že tohle probuzení si pěkně vypiju, pořád to bylo lepší než umírat strachy sám pod dekou.

„Tak co se děje? Proč tak panikaříš! Řekni mi okamžitě, co se stalo!“ plně probuzený a dost nasraný. To není dobré!

„Já… já se strašně bojím,“ vysoukal jsem ze sebe.

„Čeho, proboha!“ podivil se.

Skousl jsem si spodní ret a vysoukal ze sebe potupné přiznání: „Bouřky! Jen tě prosím, nezlehčuj to! Věř, že se celý život snažím s tímto bojovat a nejde to!“

„Ty jsi bambula! Já jsem se tak lekl, že třeba hoří nebo že tě honí medvěd, a ty se bojíš bouřky…,“ smál se.

Oddechl jsem si. Co na tom, že se mi směje, hlavně, že se nezlobí.

„Takže potřebuješ ochrannou náruč, pochopil jsem to dobře?“ pousmál se, pohladil mě po hlavě jako malé dítě a trochu víc k sobě přitiskl.

V té chvíli jsem byl v sedmém nebi. Skoro jsem na bouřku zapomněl a užíval si jeho pevné náruče a vůně. Vydechl jsem a nechal tělo ochabnout. Vím, že mě drží a já nemám sílu. Dneska jsou mé baterie vybity stejně jako ty na našem generátoru. Neutáhnou už ani běžné osvětlení. Jsme úplně potmě!

Omyl, nejsme – blesky neustále osvětlují místnost, ale můj třes už není tak citelný. Cítím se v jeho náručí bezpečně.

„Půjdeme spát, ano? Jsi unavený a já taky,“ řekl, lehl si se mnou v náručí a nalepil si mě na svou hruď.

I když už jsem nebyl tak moc v háji, stále jsem sebou při každé ráně hromu trhnul. Vím, že dokud ta bouřka neodejde, já neusnu a Levi taky ne. Měl chvíli snahu a po každém zahřmění mě k sobě přitiskl, ale když to trvalo delší dobu, začal jsem se bát, že mě pošle pryč. Snažil jsem se – vážně – ale nešlo to.

Avšak místo vyhazovu z jeho pelechu jsem ucítil jeho rty na mém krku, ruce povolily stisk a začaly zkoumat má zákoutí. Po chvíli jsem se pod jeho dotyky uvolnil a nechal jeho ruce bloudit, unášel jsem se touhou a zapomínal na úděsné strachy, které paralyzovaly můj mozek. Teď naopak můj mozek zastírala touha, kterou způsobovalo jeho tělo, jež bylo tak moc blízko tomu mému, a jeho ruce lehce klouzající na mém podbřišku. Jeho ústa se nevzdávala polibků, kterými mě obdarovávala, a mé strachy a obavy roztávaly jako jarní sníh. Po chvíli jsem už neslyšel hromobití, protože moje krev se bouřila a prolévala tělem jako horká láva, burácela v žilách a srdce tak tak stíhalo tuhle bystřinu přepumpovávat, a tak bilo, div mi z hrudi nevyskočilo.

„Je ti líp, Kite?“ zašeptal mi do ucha a já neměl sílu odpovědět, jen jsem tlumeně zasténal.

„Výborně! Tahle terapie zabírá…,“ zašeptal, otočil si mě čelem k sobě a přivlastnil si rty.

Otřel se tvrdým pyjem o můj podbřišek, jak vypadal ten můj, myslím popisovat nemusím. Stojí mi, i když kolem mě projde na záchod, takže po tomhle jsem ho měl tvrdý jako kámen.

Odtrhl se od mých rtů a nechal mě dýchat, zatímco jeho nenasytná ústa začala líbat krk a pomalu, drobnými polibky, se drala až k mému podbřišku. Dlouhou chvíli tam setrval, až zjistil, že se opět nekontrolovatelně třesu, tentokrát ovšem ne strachem, ale toužebným očekáváním. Nenechal mě dlouho trápit a najednou jsem měl úd v jeho ústech a on nelenil. Už na začátku nasadil tempo, které jsem nebyl schopen dlouho vydržet. Ve chvíli, kdy pohladil moje varlata a sjel níž k hrázi a poté k otvůrku, bouřlivě jsem vyvrcholil. Myslím, že výkřikem jeho jména jsem překřičel i bouřku, která se pomalu vzdalovala. To jsem pochopil, ale až ve chvíli, kdy jsem se vyhrabal z orgasmického světa.

Opět mě pohladil po vlasech a řekl: „Bouřka už je pryč, takže můžeme jít spát!“

Nebyl jsem schopen slov, ale uvědomil jsem si, že on zůstal neukojený. Bylo mi to líto. Tolik mi pomohl!

„A co ty?“ zeptal jsem se opatrně, hned jak jsem popadl dech.

„Jsem unavený, neřeš to a pojď spát!“ řekl ještě jednou a zhluboka se nadechl.

Přitulil si mě k sobě a já si užíval to ticho. Kroupy už nebušily na parapet, vítr utichl a bouřka byla tak daleko, že hromy už slyšet nebylo, jen v dálce blesky jednou za čas osvítily oblohu. Po všem tom řádění živlů i nás, tedy mě, bylo najednou ticho jako v hrobě. Kromě jeho dechu. Slyšel jsem, jak se mu špatně dýchá. Celý den nebyla zapnutá čistička vzduchu a kamna, která neustále vylučovala spaliny a jemný prach, který by ale zdravý člověk nikterak nepocítil, se na něm však začaly podepisovat. Vzpomněl jsem si na Mikeovo upozornění, že čistička musí jet nonstop v pokoji, kde spí a pracuje. Tenkrát jsem nad tím protočil očima a v duchu si říkal, že Levi je princezna na hrášku. Teď vidím, že Levi ten ‚hrášek pod všemi těmi matracemi a peřinami‘ opravdu cítí.

Slyšel jsem, jak je jeho dech těžký a sípavý, ale spal, nejspíš víc unavený vším tím, co se dnes událo.

Nevím, jak bych mu mohl pomoci, možná otevřít okna a pustit čerstvý vzduch, který jistě po bouřce venku panuje. Vyklouzl jsem z jeho náručí otevřel okno a znovu se nechal obejmout jeho pažemi. Myslel jsem, že tvrdě spí…

„Děkuji, Kite…,“ hlesl a tentokrát usnul tvrdě, stejně jako o pár minut později já.