2020 – 14. Konec

Naštvaný a smutný jsem dorazil domů. Hlavu jsem po tomto zjištění a dlouhé procházce domů měl dávno dokonale vyčištěnou a u puštěné televize jsem se opět utápěl v depresích. Proč tohle všechno udělal? Proč mě tak ponížil? Vždyť on si mě vlastně koupil!

Všechno to tak moc bolí a já se potácím mezi vztekem a lítostí. Nevím, co k němu mám cítit! Po tomhle bych ho měl vážně nenávidět, odpoutat se od svých romantických představ, ale nejde to! Vždy slyším jen slova Hannah, jaký býval kdysi, a před očima se mi promítají vzpomínky, kdy jsem jej viděl plakat, to, jak mě držel, když jsem ho potřeboval, protože jsem se bál bouřky, jak mě líbal, když jsem se milovali. Tohle prostě nejde zapomenout ani odsunout někam mezi nepodstatné vzpomínky. Těch se hlava drží zuby nehty a já vůči němu zkrátka nemůžu být lhostejný nebo ho snad nenávidět. Tolikrát jsem to řekl, dokonce i jemu do očí, a sám teď vidím, jak jsem si lhal, jak jsem si to snad i přál, ale nejde to a není to možné ani po zjištění, jakou prasárnu na mě ušil. Přesto všechno se ho na to ale zeptám. Chci vysvětlení, proč to udělal!

Po dvou hodinách civění do zdi a sebelítosti prokládané vztekem jsem otevřel noťas, abych zkontroloval, jestli neodepsal. Vím jistě, že je na příjmu, protože posílá podklady a úkoly Petře a Marcovi, ale i tak jsem byl překvapený, když na mě vykoukl nový mail – od něj.

Věc: Re: Výpověď

Vážený pane Danielsone,

Výpověď Vám v žádném případě nepodepíšu, pokud si o ní nepromluvíme. Byl bych velmi rád, kdybych Vás prvního následujícího měsíce našel ve Vaší kanceláři, abychom mohli probrat Vaše požadavky.

Vouchery jsou vaše, berte to jako bonus za odvedenou práci, která byla, jemně řečeno, dost netradiční a její plnění nebylo zahrnuto ve smlouvě. Pokud je nechcete využít, klidně je někomu věnujte, nebo hoďte do koše, je to na Vás.

Pokud jde o moji ochranku, vyřiďte mu, že nejsem malé dítě, kterému se musí stát 24/7 za zadkem, tak ať si dá zpátečku. Chci mít taky jednou svatý klid. Svůj zadek, jak již jistě víte, si dokážu vytřít sám.

Celostátní pátrání vyhlašovat nemusí, prvního budu zpět na firmě. Může mi přijít hned ráno vynadat, jestli mu to pomůže k lepšímu psychickému zdraví. Už jsem si zvykl, že po mně každý řve a vyčítá mi moje charakterové vady.

S pozdravem a s přáním hezkého večera

MUDr. Rivaille Ackerman PhD.

Opět jízlivý a uštěpačný. Je mi samozřejmě jasné, co myslí tím, že po něm každý řve. Otevřená výčitka na mou osobu, ale mně je to jedno. I po třech hodinách, co jsem se dověděl o jeho zradě a podlosti, jsem stále naštvaný a po tomto mailu ještě víc, v pátek mu to vmetu patřičně do tváře a je mi úplně jedno, jestli mě vyhodí nebo ne! A ty vouchery si může taky strčit do prdele. Jsem naštvaný a hrubý, já vím, ale tohle mě opravdu, ale opravdu naštvalo. Myslel jsem si o něm cokoliv, ale že udělá něco takového – takhle nechutně manipulovat s mým životem a při tom všem se tvářit jako svatý!

Ležel jsem na posteli a stále civěl do zdi. V očích opět slzy. Tolik mě tímto zklamal a já debil ho přes to všechno nedokážu nenávidět. Dávno jsem si to přiznal. Jsem slaboch. Když mě ani takováto podpásovka nedonutila od něj vyčistit své srdce, tak už nevím co? Tohle bude krutý boj!

Vzal jsem na klín noťas a odepsal.

Věc: Re: Re: Výpověď

Vážený pane Ackermane, 

Pokud je to Vaše přání, budu vás čekat ve své nynější kanceláři, jak jste požadoval. I já s Vámi potřebuji nutně mluvit o jistých nedořešených věcech z minula.

Vaše vřelé pozdravy ochrance vyřídím, jistě bude rád, že jste živ a zdráv, jen nevím, zdali prosté výčitky vůči vaší nezodpovědnosti přispívají duševnímu zdraví. Dle své vlastní zkušenosti soudím, že nikoliv.

Vouchery nepřijmu ani je nikomu nevěnuji, jsou to příliš vysoké prémie a musíte uznat, že je velmi netradiční věnovat řadovému zaměstnanci $100 000. Myslete také na mou pověst. Co by si asi mysleli lidé a Vaši zaměstnanci, kdybych najednou začal jezdit v autě za sedmdesát tisíc dolarů.

S pozdravem

Mgr. Kit Danielson

Téměř vzápětí přišla odpověď.

Věc: Re: Re: Re: Výpověď

Vážený pane Danielsone,

Tyto věci nebudeme probírat po mailech, v pátek Vám rád vysvětlím, co mě vedlo k tomu, abych Vám daroval takovou sumu.

Mrzí mě, že ani po vyřčení svých trápení se Vaše duševní zdraví nezocelilo.

Přeji pěkný zbytek noci

MUDr. Rivaille Ackerman PhD.

LEVI

Byl jsem po těch dlouhých dnech, co jsme s Hannah strávili v laboratořích unavený, vystresovaný, že všechna naše práce bude k ničemu. Nepamatuji se, že bych kdy zažíval takový stres jako tyto dny. Vím, že coronavirovou problematiku nemáme na starosti jenom my, kdyby se to nepovedlo nám, snad by na to přišel někdo jiný, ale pocit, že bych tohle všechno podstupoval na nic, aby tolik peněz vyletělo komínem, jenom proto, že bychom se spletli a to, že by lidé na celém světě museli čekat na lék ještě další měsíce a kolik by jich za tu dobu ještě umřelo, byl pro mě nesnesitelný pocit, který mě hnal dopředu. Skoro jsem nespal, málo jedl, naživu mě držel jen ten pocit, že jsme blízko a že to nejspíš všechno brzo skončí. Povedlo se a ze mě spadla neskutečná tíha, ale i stres a adrenalin, který mě držel při životě a při plném vědomí.

Teď když to všechno skončilo úspěchem, byl jsem opravdu rád, ale oslava na naši počest, to byla ta největší hloupost, která mohla Tiberia napadnout. Za jedno moc dobře ví, že oslavy a večírky nesnáším, a místo toho, abych si odpočinul, protože budu muset co nejdříve odjet do Států, hlavně díky téhle coronavirové krizi, tak tady trčím a hledím na rozjívené přátele a rodinu, jak skotačí a chlastají. Přeju jim to, ale proč se tohoto musím účastnit já? Silou vůle jsem nechal zapojený mozek a probral léčivo s pár doktory, ale teď už všichni pustili pandemii z hlavy a baví se. Mohl bych se nenápadně vytratit, než tady usnu. Co na tom, že vedle v hale huláká hudba na celý Frankfurt. Jsem prostě unavený! Už jsem měl pomalu našlápnuto, tedy přemlouval jsem tělo, ať se zvedne, když se ke mně přitočil Kit. Můj Kit, roztomilý a ožralý jak žok. Má na to právo po tom všem, taky si zažil dny plné stresu a práce. Tiberius mi vyprávěl, že byl vážně skvělý a opravdu mu hodně pomohl. Jsem rád! A jsem na něj pyšný, mohl se klidně zašít s námi do bezpečí Komplexu a nemusel hnout ani prstem. Ale on skočil po hlavě do jámy lvové.

Jenže teď si ke mně sedl, přitulil se, za což jsem byl rád, protože mi jeho blízkost neuvěřitelně chyběla a zjistil jsem, že i z tohoto důvodu jsem poměrně nervózní, což mě ještě k tomu děsilo. Pár dní jsem ho neviděl a připadal jsem si poloviční, jako by kus mé energie a vlastně i mozku byla úplně někde jinde.

Srdce – to s ním bylo celé. Kolikrát jsem se strašně špatně soustředil jenom proto, že mě neúprosně atakovaly vzpomínky z chaty. Teď byl vedle mě. Kdyby jen seděl a nic neříkal, byl bych nejspokojenější člověk pod sluncem. Jenže to on nedokáže. Přitulil se a začal mi nutit skleničku vína. Snad možná jindy, když bych nebyl tak hrozně unavený, bych si s ním i přiťuknul a decinku si dal, ale ne dnes. Vím, že by mi to rozhodně neudělalo dobře, a tak jsem se snažil první jen zdvořile odmítat. On si však nedal říct a já začal být nervózní. Po chvíli nejspíš uznal, že do mě nic alkoholického nedostane, tak obrátil a začal mě tahat tančit.

Nevěřil jsem vlastním uším. To si opravdu myslel, že se zvednu a začnu s těma křepčícíma doktůrkama kroutit zadkem u nějakého příšerného popu? Toho bych snad nebyl schopný, ani kdybych byl ožralý jak kněz při nové dodávce mešního vína. Odmítal jsem, vážně jsem se snažil být na něj milý, v rámci svých možností, ale on do mě hučel neustále. Když viděl, že jeho snaha dotáhnut mě na parket totálně selhává a nehne se mnou, zkusil fyzickou sílu. Když ani u tohoto neuspěl, začal na mě blinkat všechny své frustrace. Ten člověk, o kterém jsem si myslel, že mě má alespoň trochu rád, mi opět ukázal, že láska pro mě neexistuje, jen jsem si ji v jeho případě vysnil, a když na mě začal křičet, jak moc mě nenávidí a že se nediví, že se mnou nikdo nevydrží, něco se ve mně zlomilo. V tu chvílí jsem věděl, že mohu pohřbít všechny své naděje, které jsem si poslední týdny pěstoval do té podoby, až jsem nakonec uvěřil, že by ke mně Kit něco mohl cítit. Všechno jsem si to zase jenom nalhával.

Seděl jsem ve služebním bytě Komplexu a přemýšlel, co dál. Nemůžu tady už zůstat a netuším, jak bych reagoval, kdybych si s ním zítra měl sednout ke snídani. Už se s ním nesmím potkávat. Nejlépe by bylo, kdyby odešel z mého života nadobro, ale on si nezaslouží, abych ho vyhodil, ani by mi to svědomí nedovolilo. A vlastně ani srdce ne. Vrátím mu jeho předchozí pozici, ale se stávajícím platem a všemi benefity, které v této pozice měl. Chci, aby se měl dobře. Nemusím ho potkat celé měsíce, i když s mým štěstím se hned první týden sejdeme u výtahu.

Povzdechl jsem si a zavolal Farlana, ať zařídí odlet z Evropy. Přímo do Aspenu! Nevím, zdali je to dobrý nápad, ale tam jsem vždycky přišel na jiné myšlenky a možná díky tomu, že jsem tam trávil nějakou dobu s ním, uvědomím si, jaké jsou mé priority.

Teď sedím jak pecka v hale a tupě zírám do plamenů, které vytvářejí dřeva, která ještě nasekal Kit.

Kit!

Kit!

Všude kam se podívám, tam ho vidím! Jsem opravdu idiot, jak jsem moh‘ tak naivně doufat, že si tady od něj vyčistím hlavu? Mám další tři rezidence na krásných místech a já se zašiju tam, kde jsem s ním strávil takovou dobu, a myslím si, že snad tímto na něj zapomenu? Asi se sám sobě chci mstít za to, že jsem byl na něj kolikrát hrubý. Nezasloužil si to a vím, že to, co na mě chrlil ten večer, byla prostě ve většině případů pravda. Jsem nesnesitelný, mnohdy panovačný…

Sám sobě jsem si zařídil očistec. Bravo, Levi!

V letadle jsem se moc nevyspal, byl jsem stále naštvaný, a tak jsem se věnoval firmě. Napsal jsem spoustu mailů a odkazů co dělat dál, zvlášť v době nynější coronavirové krize. Nechci se hned teď vrátit na firmu, ale Marco psal, že to všechno zvládají a nehrozí žádný kolaps. Zatím! Státy ještě nejsou tak zasažené jako Evropa, ale to je jen otázkou času. Já pevně doufám, že náš lék rychle schválí a někam se to pohne.

Teď, abych zapomněl na své trápení, měl bych se věnovat zase na chvíli firmě. V noťasu jsem objevil pár mailů od Petry a taky jeden od Kita. Věděl jsem, že napíše.

Jakmile jsem si přečetl jen předmět mailu, braly mě mrákoty. Výpověď? To přece nemůže! Nedovolím mu to. Sice se stále ptám proč, když vím, že u něj nemám po tom, co mi řekl, šanci, ale já si prostě nedokážu představit, že bych jej neměl na blízku, že bych ho jednou za čas nepotkal někde na chodbě nebo v kuchyňce a vlastně ve skrytu duše pořád doufám, že i v něm je nějaká jiskřička toho, že mě má rád. Tuhle bych rozdmýchal a přesvědčil jej, že nejsem takový, jak si myslí.

Po zajímavé mailové konverzaci jsem se sesunul do postele. Slíbil, že na mě počká a promluvíme si. To mi zatím stačí ke štěstí, tedy k takovému, že se nebudu hroutit a zkusím v klidu usnout. Což se nestalo, neboť jsem neustále myslel na to, co se mnou chce řešit z minulosti. To, jak jsem se s ním celé týdny handrkoval, jistě nemyslí. O tom by se nezmiňoval, takže má na srdci něco jiného a já se vážně začínám bát, co to je.

Po dalších dvou téměř probdělých nocích jsem se ráno sesunul do křesla v mé kanceláři.

Petra na mě chrlila stovky informací, ale já ji vůbec nedokázal vnímat. Uvědomil jsem si, jak nezodpovědný jsem v posledních dnech byl, nejenže jsem téměř nespal, ale ani jsem toho moc nepojedl a na pitný režim jsem se taky vykašlal. Výborně Levi!

Musím pracovat, ale nejdříve musím vyřešit tu Kitovu výpověď, jinak se nikam nedostanu.

„Petro, zadrž, probereme to všechno později, ale první musím mluvit s Kitem, je už ve své kanceláři?“

„Myslím, že ano.“

„Zajdi za ním, že s ním potřebuji mluvit!“ sice jsem mu slíbil rozhovor na jeho území, ale vzhledem k tomu, jak nejistý se cítím po tom dodatku, že se mnou potřebuje dořešit něco v minulosti, rád bych zůstal na domácím hřišti.

Možná jsem sobec, ale teď jsem sakra nejistý sobec.

„Volal jste mě, šéfe?“

„Ano, sedni si prosím.“

„Myslel jsem, že vás mám čekat ve své kanceláři.“

„Neprovokuj, Kite!“

„Já neprovokuju, já jen konstatuju!“

„Dobře,“ vzdal jsem to, „teď mi řekni své připomínky k tomu, proč nechceš zůstat na tak lukrativním místě, jaké máš.“

„Řekl jsem už v mailu, že to jsou osobní důvody.“

Polkl jsem a s mým pomalu uvažujícím mozkem jsem byl v háji.

„Jsou ty důvody natolik závažné, aby ti nedovolily zůstat na tomto postu?“

„Ano, jsou.“

„Dobře, já chápu, že je z tebe asi nevytáhnu a nebudu se o to ani pokoušet, ale psal jsi v mailu, že i ty potřebuješ vyřešit nejasnosti z minulosti, můžu tedy vědět jaké?“

„Ale ano, jistě, ty vám rád řeknu!“ zatnul zuby a bylo vidět, že bojuje se vztekem. Co jsem mu proboha tak hrozného udělal?

„Vzpomínáte si na Philipa Guldena?“

„Připomeň mi ho!?“ netušil jsem, o kom mluví.

„To je můj bývalý šéf z restaurace Gourmet…“

„Stále nevím, na co narážíš?“

Rozbušilo se mi srdce. Vím, na co naráží, tedy jen doufám, že to není ono. Ať začne mluvit o nějakých nepodstatných věcech, prosím!

„Opravdu? Nevíte, co jste na mě společně ušili? Tedy, je to tvoje vina, jeho neviním! Proč jsi ho podplatil?“ zadíval se na mě a jeho smaragdové oči ztvrdly a čekaly na mou odpověď.

„Nevím, o čem to mluvíš!“ vím, že asi nemá cenu ze sebe dělat debila, ale třeba mu ten idiot neřekl všechno…

„Ty jsi opravdu zmetek, tak ty víš, že já všechno o tvé podlosti vím, a stejně zapíráš!“ Dal jsem si ruce v bok.

Nemělo už cenu zatloukat, bylo by to pak ještě horší.

„Je mi to líto, Kite, nechtěl jsem to udělat a měl jsem tenkrát strašné výčitky! Mám je i dnes. Mohl bys na tohle zapomenout?“

„No to tedy nemohl! Koupil sis mě jak psa na trhu,“ kroutil hlavou a tvář se mu zkřivila do nenávistné masky.

Sklopil jsem oči. Vím, že jsem udělal chybu, strašnou! Je mi jasné, jak se musel cítit, a já absolutně netuším, jak se mu za tohle všechno mám omluvit, aby mi odpustil. Potřebuji, aby mě vyslechl! Jenže copak mu můžu říct pravdu?

‚Můžeš, Levi, můžeš! Nic jiného ti nezbývá! Stejně jsi už všechno ztratil! Nenávidí tě tak, že už tě víc nenávidět nemůže, tak mu řekni pravdu, skloň hlavu a řekni mu to!‘

„Promiň, byla to chyba, odpusť mi!“ sklonil jsem hlavu.

„To se lehce řekne, hůř udělá! Víš, jak se cítím? Prodejná děvka, kterou sis koupil za pár špinavých dolarů.“

„Potřeboval jsem tě!“ řekl jsem naléhavě.

„Ale prosím tě, co mi to tady chceš namluvit, máš perfektní ochranku s dokonalými zabijáky, každý jeden z nich by se na to místo hodil lépe než já! Mluvil jsem s nimi, vím, že by tvou nabídku třeba Rainer nebo Connie neodmítli! Tak proč jsi usiloval o mě! Proč jsi mě z té práce vyplatil?“

„Ano, to je přesně to slovo…“

„Nezamlouvej to, Levi! Proč jsi chtěl mě? Řekni!“

„Já nevím, prostě nevím! Myslel jsem si, že bych si s tebou mohl rozumět víc jako s nimi!“

„Ne, to‘s nemohl vědět, vždyť jsi mě neznal!“

„Já to nevím, Kite!“ prosebně jsem zvýšil hlas.

„Víte co, až na to přijdete, zavolejte mi, číslo na mě máte! A abych nezapomněl, tady jsou ty vouchery, mou výpověď najdete na personálním oddělení, na shledanou!“

Položil obálky na stůl, otočil se a rychle odcházel z mé kanceláře.

Oblilo mě horko a z nohou se najednou utvořil sulc. Pro mé štěstí bylo křeslo hned vedle mě a já se do něj svalil jako pytel brambor. Celou dobu jsem v koutku duše doufal, že ho přesvědčím. Alespoň na to, aby zůstal. Ted vidím, že všechno je marné. Už podruhé mi dal najevo, jak mnou pohrdá a jak mě nenávidí. Moje chyba! Jenom moje, kdybych nebyl takový, kdybych tenkrát nešel za Phillipem.

Kdyby!

Kdyby!

‚Pořád jenom kdyby! Už se Levi vzpamatuj! Běž za ním a řekni mu pravdu! Řekni mu všechno, co k němu cítíš, řekni mu, proč jsi to udělal. Řekni mu všechno!!! Pokud tě i potom pošle do prdele, tak budeš vědět, že jsi udělal všechno, aby neutekl. Jestli to neuděláš, tak odejde a ty si budeš celý život vyčítat, že jsi neudělal to, co jsi udělat měl!

Když odmítne? No a co, pár dní si budeš lízat rány, tvůj svět se tímto nezhroutí, ani tvoje ego neutrpí nějakou závažnou ránu, nebo snad myslíš, že ano?‘

Debilní svědomí! Proč vždycky musí být rozumnější než má hlava!

‚Protože jsi v jádru dobrý člověk a tvoje svědomí funguje ještě docela dobře.‘

Přesvědčilo mě!

A teď bylo na mně přesvědčit třesoucí se nohy, aby mě urychleně donesly do jeho kanceláře, aby mi zase neutekl.

Vpadl jsem tam jak velká voda, bez klepání, až jsem se málem přerazil.

„Kite!“

Udiveně a starostlivě se na mě zadíval.

„Jsi strašně bledý, Levi, tady máš vodu a sedni si!“

Udělal jsem, jak mi řekl, nebyl jsem schopný mu teď odporovat, měl jsem v hlavě jen jednu myšlenku. Akorát jsem nevěděl, jak začít! Nakonec jsem použil ty blbé vouchery.

„Tohle je tvoje!“

„A kvůli tomu jsi celou cestu běžel?“

„Ano!“ vypadla ze mě ta největší blbost, kterou jsem kdy vypustil z úst.

„A já myslel, že už víš odpověď!“

Mlčel jsem, jsem idiot.

‚Musíš mu to říct, Levi!‘ moje svědomí mě přivede svou upřímností do hrobu.

Nemůžu, já nemůžu!

„Nevezmu si to a teď mě omluv, rád bych už šel!“

Protáhl se okolo mě s deskou pod paží, ale daleko nedošel. Chytil jsem jej za paži a přitáhl k sobě tak silně, až hekl.

„Nemůžeš odejít!“ hlesl jsem mu do ucha.

„Ale můžu!“ neřekl to tak jistě, jako mluvil před chvílí, ale stejně se mi málem zastavilo srdce.

„Já tu odpověď znám, Kite! Chtěl jsem tě už tenkrát mít nablízku, protože…,“ odmlčel jsem se.

„Proč?“ zadíval se mi do očí a já viděl tu rozkošnou zeleň, kterak čeká, co ze mě vypadne.

„Protože tě miluji, možná jsem si to tenkrát nechtěl připustit, možná jsem to ještě nevěděl, ale podvědomě jsem to cítil, že ty jsi ten kluk, jenž by se mnou mohl sdílet všechno. Který by mě jednou mohl pochopit, proč jsem takový a proč dělám věci tak, jak je dělám. Když jsi mě tenkrát políbil, došlo mi to…“

„Proč jsi mi to neřekl?“ rozšířil oči a zaleskly se mu.

„Copak jsem mohl? Potřeboval sis zašukat, tak jsi to tenkrát popsal, copak jsem ti mohl říct, že k tobě cítím víc než jen fyzickou přitažlivost? Pak jsi mi párkrát naznačil, jak moc mě nenávidíš! Co jsem měl dělat? Teď už všechno víš, tak se sám rozhodni, jestli mi dáš ještě jednu šanci, jestli omluvíš a odpustíš mou blbost, kterou jsem tenkrát udělal, protože už jsem nevěděl kudy kam…,“ pořád jsem se díval do jeho očí a on jen stál v šoku a prohlížel si mě. Snad mi má slova nevěřil, nevím. Skousl jsem si spodní ret a čekal jsem. Ať aspoň něco řekne! Ať mi třeba nadá! Cokoliv, jen ať nemlčí! Ale nic se nedělo. On jen stál a díval se mi až na dno duše, kterou jsem mu právě teď otevřel.

„Dobře, chápu, nechci už obtěžovat, jen jsem chtěl, abys to věděl, abych si později nevyčítal, že jsem pro svou lásku neudělal všechno…,“ otočil jsem se a pomalu se skloněnou hlavou odcházel.

„Počkej, Levi,“ zavolal na mě, když už jsem skoro zavíral dveře.

Dvěma dlouhými kroky byl u mě, přitáhl si mě do náručí snad ještě pevněji než já jeho před tím a políbil mě tak toužebně, že mě okamžitě zbavil vzduchu.

V tom polibku bylo všechno! Jeho trápení, vzrušení, touha, sounáležitost, pochopení, ale hlavně neuvěřitelné množství lásky. Málem jsem to neudýchal, když se ode mě odtáhl a pohladil mě.

„Je všechno, co jsi teď řekl, pravda?“

„Dělal jsem si snad někdy srandu?“ opatrně jsem se na něj usmál.

„Ne!“

„Tak vidíš!“

KIT

Pandemie dosáhla vrcholu, tedy alespoň jsme v to doufali. Léčivo, které našli Levi s Hannah bylo úspěšně otestováno. Očkováni byli postupně všichni lidé, kteří byli v rizikové skupině včetně Leviho. Lidstvo začalo nad coronavirem vyhrávat. Levi tvrdil, že tohle možná ještě není konec. Virus může zmutovat, stejně jako mutuje obyčejná chřipka, ale také naznačil, že je velká pravděpodobnost, že virus sám vymizí. Tvrdil, že uměle vytvořené viry nemají velkou životnost, a i když se tento tváří, že má velké svaly, jednou se nejspíš vyčerpá a zmizí.

Já si vozím prdel v nejnovější Audině Q7, protože, jak všichni víme, když si něco Levi usmyslí, tak se toho nevzdá, a nakonec jsme to auto šli vybírat spolu. Přijal jsem to nejen proto, aby mi dal pokoj, ale taky – jak by asi vypadalo, kdyby přítel jednoho z nejbohatších lidí ve Státech jezdil v odrbané, sto let staré mazdě. Uznal jsem, že mu nemohu dělat takovou ostudu, a nakonec, samozřejmě s patřičným brbláním, jsme se jedno odpoledne vydali do autosalonu. Líbí se mi, že není příliš okázalé, ale přesto je luxusní a hlavně bezpečné, což se Levimu hodně zamlouvalo. To ovšem moc nechápu, když on sám nejraději jezdí v papírových sporťácích. Já mám však rád vysoká SUV, které stejně jako sporťáky dokáží vyvinout parádní rychlost.

Tu motorku mám taky, ovšem moc si ji neužiju, protože Levi má o mě šílený strach a zakazuje mi ji. Je fakt, že jezdím jako prase, uznávám!

Už na okruhu, když mě viděl, zhodnotil, že tohle malému klukovi nepatří do rukou a hned ujišťoval prodejce, že tuhle Yamahu zcela jistě nebereme a jestli nemá náhodou na skladě nějakou s omezovačem rychlosti.

Naopak já byl nadšený a koupil si ji. Měl smůlu, neměl na ty poukazy psát moje jméno. Na cestě jsem jí byl projet jen jednou, a to s ním za zadkem, takže to nebyla žádná sranda, protože na mě zezadu pořád hulákal, ať zpomalím. Nechápu ho! Vždyť má v garáži taky dvě silné mašiny.

Když jsem se však na tohle zeptal, odpověděl mi: „Byl jsem sám, nebál jsem se o nikoho, ani o sebe, že bych snad někomu chyběl, ale teď, všechno je jinak a já zažívám takový strach, o jakém se mi nikdy ani nesnilo. Strach o tebe…“

Teď se dívám na svého hrdinu, který spí jako nemluvně. Málokdy jsem měl tuto možnost, ale poslední týdny pro něj byly velmi stresující, málo spal a to ani nemluvím o tom, jak málo spí poslední noci. Už čtyři dny si užíváme samotu a sebe sama, jak jinak než na chatě v Aspenu, a po nocích se věnujeme výzkumu našich těl – tak by to jistě řekl Levi. Já bych však řekl, že jsem objevil osmý div světa. Jeho tělo, duši, srdce, zdá se mi, že jsem se snad ocitnul v pohádce nebo krásném snu.

Zírám na jeho tvář, jako bych viděl živou Monu Lisu, a žasnu nad každou linií, každou drobnou vráskou, dlouhými řasami, které jsou sklopené a jemňoučce se třesou, snad nějakým pěkným snem, drobný nosík, který dokáže pokrčit, když se mu něco nelíbí, a rudé rty, které jsou vymodelované na to, aby je člověk líbal. Černočerné ebenové vlasy, které mu přerůstají přes oči – do těch vždycky rád zabořím prsty a stále žasnu nad tím, jak jsou hebké a jemné. Spí na boku a objímá rukou malý polštářek. Ještě naposledy jsem se podíval do jeho téměř až dětsky nevinné tváře a konečně jsem se odhodlal se od toho výjevu odtrhnout a jít dělat snídani. Kdyby mě chytil, jak na něj civím, asi bych dostal pořádný kartáč. Tedy, ne že bych si z toho něco dělal…

Snídani jsem měl za chvíli a vlítnul jsem do ložnice, že spáče vytáhnu z postele, ale ta byla, jak nijak, dokonale ustlána a spáč nikde.

Levi stál před chatou a díval se na zelené vrcholky hor. Objal jsem jej zezadu a políbil na krční tepnu. Vím, že je tam citlivý, vím už téměř vše o jeho těle, protože za ten týden, co jsme se sem zašili, jsme v podstatě jako králíci. Čtyři dny z toho času propršelo a my, místo naplánovaných výletů, seděli v chatě u krbu a deskovky jsme opravdu nehráli. Buď stále v posteli anebo na sobě přilepení jako reklama na Pattex.

Jsem šťastný, vážně, a i když si Levi občas neodpustí uštěpačné poznámky, já většinou nezůstanu pozadu. Ne, že by z toho měl velkou radost.

Teď se ale mému laskání nepoddával a dál zasněně hleděl do dálky.

Já se však nemínil vzdát. Milování s ním bylo jako droga, nemusel bych jíst ani spát, stačil by mi jen on, jeho slova lásky, ač musím uznat, že ty dvě kouzelné mi od té doby už nikdy neřekl. Nevadí mi to! Svými činy i jinými slovy… tím, nakolik se dokázal v mé přítomnosti změnit, z něj cítím tolik lásky, že tato slova nejsou potřeba.

Nyní mě ale jeho pevné tělo, na které jsem byl přilepený, opět přivádělo k šílenství. A to i jindy ve chvílích, kdy se mě nedotýkal. Byl jsem unešený celou jeho osobností, která byla úplně jiná v soukromí se mnou.

Povídal mi o svém dětství, odpovídal na všechny mé otázky, smál se, mračil, rozčiloval a popichoval mě, byl vtipný i smutný a všechno tohle jsem mohl číst v jeho očích. Jako by se mi otevřel jiný svět, jiná dimenze. Udělal pro mě první poslední, skoro jsem ani mluvit nemusel, on to vycítil. Přesně takový, jako o něm mluvila Hannah. Nemíním toho však nějak využívat, vím, že takhle se změnil jenom z lásky ke mně a tímto mi prokazuje velkou důvěru, kterou bylo pro něj celé roky strašně těžké někomu dávat. Bylo mu kdysi ublíženo a já vím, jak je v tomhle křehký.

Tohle všechno ukazuje jen mně. Všude jinde – ve firmě, v restauraci, na ulici, venku i ve vile, pokud tam jsou další lidé, je to zase ten bezemoční MUDr. Rivaille Ackerman, tvrdý byznysmen.

Tímto, jak se mi otevřel, jen ukazuje, jak moc mi věří, jak moc mě miluje, a já jen doufám, že jeho důvěru nikdy nezklamu. Vím totiž, že by ho to zabilo.

Nicméně teď pořád doufám, že mé neposlušné rty na jeho krku udělají své, on mě popadne za ruku a dotáhne do ložnice nebo kamkoliv jinde. Je mi to jedno, klidně by si mě mohl vzít přímo tady na terase.

Odolával statečně, jen co je pravda, avšak jen do té doby, než moje pravá ruka zabloudila za lem jeho tepláků a nahmatala jeho žhnoucího přítele, který zcela jistě nebyl v režimu spánku. Ba naopak, velmi slibně reagoval na můj vpád do jeho soukromí.

„Ty nebudeš mít nikdy dost, že?“ řekl přísně, ale z očí mu šlehaly čertovské jiskřičky.

„Ale ne, i já se jednou unavím, počítám tak za padesát šedesát let…,“ řekl jsem taktéž nadmíru vážně.

„Já se postarám o to, aby sis nesedl už dnes večer,“ vyhrožoval.

„Tak se předveď!“ provokoval jsem. Vím, že je stále ještě unavený, ale nemohl jsem si pomoct.

Chytil mě za ruku a táhnul do útrob chaty, kde mě nepříliš jemně uložil na první sedačku, okolo které jsme šli.

„Ošukám tě rychle a tvrdě, abys mi dal dneska už pokoj, souhlasíš?“

„S prvními slovy ano, ale ten dovětek – to si nejsem jistý!“

„To se ještě uvidí!“ mrmlal si pod nosem a rychle se vysvlékal, pozoroval jsem jeho rozšířené zornice a z nich tryskající chtíč. Tohle miluji snad ještě víc než něžné milování, kterým trávíme celé noci.

Rád pozoruji to zvíře v něm a vím, že tohle z něj dělám jen já, a jsem na to patřičně hrdý. V této fázi už není schopen se kontrolovat a jediné, co ho teď ovládá, je touha vzít si moje tělo. Je to tak hecující, že mám pocit, že mi můj pulzující penis vybuchne ještě dřív, než se mě vůbec dotkne. Ne, že by to bylo poprvé. I tohle už se mi stalo. Vyvrcholil jsem jen z pohledu na jeho hořící tváře, oči přivřené touhou a dokonalé tělo. Myslel jsem si, že to není možné, ale to bylo při našem poprvé, poté, co jsme si přiznali, jak to mezi námi je. Mimochodem bylo to u mě v kanclu a bylo mi strašně trapně. On tenkrát nelenil a všechno mé sperma z mého bříška slízal, a jakmile tuhle šíleně vzrušující činnost dokončil, už zase mi stál. Zuřila ve mně emoční bouře a já ani on jsme nedokázali zastavit a rozdali jsem si to přímo na mém stole. Tenkrát jsem poprvé viděl tu pumu v něm. Byli jsme tak strašně nadržení…

Stejně jako teď…

Nebudu mít nikdy dost, ať mě bude milovat jako divoká puma, nebo něžný milenec, je mi to jedno.

V tuto chvíli už laskal bradavky na mém obnaženém hrudníku a líbal krk, který jsem mu nastavoval tím, jak jsem zakláněl hlavu. Můj tvrdý klacek se otíral o jeho břicho a citlivý žalud posílal vlny slasti do mého mozku, až jsem protáčel oči. Nejspíš jsem byl malou chvilku úplně mimo, ale probralo mě vlhko a teplo jeho úst.

O můj bože, tohle dlouho nevydržím. Zvlášť když vím, jak božsky kouří. Mozek mi pomalu měkl před jeho úžasnými ústy a mrštným jazykem, kterým se otíral o stěny mého údu, vypovídal službu a já se už jen topil v blaženosti, která předcházela divokému výbuchu, jenž vyhnal mé zásoby ejakulátu přímo do jeho úst. Extatický třas se mnou mával jak vlny na rozbouřeném moři, a jakmile se jsem se vrátil do reálu, čekal na mě jeho upřímný úsměv.

„Víš, že jsi nádherný při orgasmu?“

„Nemluv o tom,“ zaškaredil jsem se a on se začal ještě víc smát.

„Někdy tě při tom vyfotím!“

„Opovaž se!“ zděsil jsem se.

„Budu tě fotit, budu tě malovat při všem co děláš, protože každý tvůj pohyb je úžasný, víš to?“

Nečekal na odpověď a lapil má ústa do žhavého polibku tak rychle, že jsem se ani nestihl nadechnout. Přitiskl se na mě a naše žhavá těla pokrytá potem se k sobě přilepila, cítil jsem, jak mě jeho neukojený klacek tlačí do podbřišku, a jen ten pocit, že brzy bude uvnitř mě nestydatě, rychle a nekompromisně mlátit do mé prostaty, vehnal do mého penisu opět tolik krve, že nyní se už obě naše mužství třela o sebe a přiváděla nás k šílenství.

Přehodil si mé nohy na svá ramena a svým klackem zatlačil na můj vláčný vchod. Byla to hračka prorazit do mé jeskyňky, neboť ji minulé dny navštívil už tolikrát, že byla připravená a svou horkostí zvala dál. Věděl, že nemusí brát ohled, a proto se nerozpakoval a během pár sekund byl ve mně zaražený až po kořen. Cítil jsem jeho horké tělo, kterak se třese, a tak jsem si neodpustil jej popohnat.

„Dělej!“

„Jak chceš!“ vydechl.

Nečekal už vůbec na nic, ještě víc podsadil můj zadeček a nekompromisně našel prostatu a už se jí nevzal. Každým přírazem jsem viděl všechna souhvězdí severní oblohy a po chvíli snad i té jižní. Vlny blaha mnou proudily jako dravý potok po letní bouřce a každý dalším přírazem jsem cítil, že na mě žene tsunami, které nemohu nikterak zastavit. Explodovali jsem oba ve stejnou chvíli a ještě dlouho jsme pak leželi přitisknutí v objetí. Ani jeden z nás nemluvil. Neměli jsme sílu, ale tohle vyčerpání bylo blažené.

Skoro jsem usnul, dokud jsem si neuvědomil jednu docela podstatnou věc.

„Levi?“

I on otevřel oči a zamrkal dlouhými řasami, protože mu do očí zasvítilo slunce.

„Přepnul jsi včera večer baterky na generátoru?“

„Ne!“ zamrkal ještě jednou a začal se pomalu usmívat.

Rychle jsme se oba oblékli a běželi do kůlny a už tušili, co opět uvidíme.

Při pohledu na generátor jsme se začali oba smát jako blázni.

„Po kolikáté už to je?“ zeptal se a dělal hloupého.

„Po třetí… s tím před dvěma měsíci po čtvrté…,“ řekl jsem naprosto vážně a přidal do hlasu kapku vyčítavého tónu. „Ty, Levi, ty máš hodně peněz, že?“

„Co teď vzpomínáš má konta? Chudý nejsem, to snad víš,“ nechápal, kam mířím.

„No já jen, že bys mohl ten generátor koupit nový, protože jestli nám ty pojistky, které vždycky vyhoří, jednou dojdou, tak jsme opravdu v háji,“ řekl jsem teatrálně.

„No, to je pravda,“ zamumlal, sehnul se k přístroji a úplně jednoduše vyndal malou pojistku a vyměnil ji za novou, kterou jsem mu podával.

„Levi, musíme šetřit, už máme poslední dvě,“ naoko jsem se vyděsil a on se zase začal smát.

„A co když chci, abychom zůstali bez elektřiny, jen s poslední teplou vodou, jen při světle svíček a petrolejky, a kdyby tak ještě večer přišla nějaká parádní bouřka…“

„Ty jsi zlý!“ praštil jsem ho do zad a chtěl jsem mu dát ještě jeden štulec, ale on už se smíchem utekl dovnitř chaty.

Tam mě za rohem chytil do náručí a řekl: „Tak co, dáme ještě jedno kolo?“

„A potom, kdo je tady neunavitelný!“ zahuhňal jsem mu do polibku a začal jej pomalu svlékat.

KONEC