Naše druhá šance

Stojím si tak po boku své sestry na začátku té nejdelší uličky, co znám. Čekám, až začnou hrát tu melodii, při které ji dovedu Leovi k oltáři. Nejdřív jsem té zprávě o jejich svatbě nemohl uvěřit. Ale má sestra byla přesvědčivá. Což byla i ve chvíli, kdy mě požádala, abych ji k tomu oltáři dovedl. A já to s radostí udělám. Protože jejich láska je něco, co bych sám chtěl zažít. Je romantická, vášnivá, divoká… dokonalá. Takovou jsem zatím ještě nepotkal. I když jsem poznal člověka, do kterého jsem se zamiloval, neměl jsem u něj ani tu nejmenší šanci. A s tou osobou se tu dnes mám po těch letech znova potkat.

Jmenuje se Daniel. Leův bratranec z druhého kolena. Bylo to ve třeťáku na střední, když k nám dva měsíce od začátku nového školního roku přestoupil ze soukromé hotelovky. Nikdy nezapomenu na ten chlad, který měl v očích, když si celou třídu poprvé prohlédl. Jako by nás nenáviděl už od pohledu.

Vlastně nás určitě nenáviděl a dával to všem dost dobře najevo. Kdyby uměly jeho oči šlehat plameny, už tady nejsme. Navíc i jeho pěsti občas pronesly pár slov s čelistmi našich spolužáků. Málokdy s někým dokázal prohodit nějakých pár vět. Došlo to tak daleko, že za mnou naše třídní přišla a poprosila mě, abych plnil skupinová zadání s ním. Se mnou se do jakéhokoliv střetu ještě nikdy nedostal. Aby taky jo, když jsem se mu vyhýbal. I když se mi opravdu líbil a časem jsem se do toho spratka zamiloval, nedokázal jsem s ním začít jiný rozhovor než ten, co se týkal učení.

Nechápal jsem, co to s tím klukem je. Proč tak nenávidí svět kolem sebe. Od Lea jsem se doslechl, že Daniel takový dřív nebyl. Danův o šest let starší bratr Alex prý vždy dohlížel na to, aby se nikdy nedostal do jakéhokoliv maléru. Tak kde se to potom pokazilo?

Časem mi Leo prozradil, že Daniel měl nějaké spory s otcem, ale nikdo neví jaké. Prý si díky těm sporům Alex po čase našel svůj byt, od rodičů utekl a bratra nechal všemu napospas. Jejich rodiče se o pár let později rozvedli. Po maturitě od rodičů odešel i mladší ze synů. Jeho máma si po rozvodu našla byt ve vesnici sousedící s městem, kde žije Leova rodina teď, už i s mou sestrou. Když už neměla poblíž své děti, byla ráda aspoň za přítomnost svého bratra a jeho rodiny.

Přes tahle fakta nějak stále nemůžu uvěřit, že by za tím vším Daniel stál. Takhle rozvrátit rodinu by jeden puberťák určitě nezvládl. Nebo se mýlím?

Hlavou mi neustále běhají tyhle události i přesto, že mám za moment dovést sestru za jejím nastávajícím.

„Tak co, připravená?" ohlídl jsem se po té nejhezčí ženě, když začal hrát svatební pochod.

„Na tohle nikdy připravená nebudu. Niku, honem mě tam odveď, než si to rozmyslím," zasmála se. Pak mě potáhla za ruku, nutíc mě vykročit vpřed. Její klid a úsměv mě utvrdil v tom, že říká pravdu a ráda by už byla paní Horklovou.

Pomalým krokem jsem ji dovedl na místo, kde už ji čekal Leo, a předal mu ji. Rodiče nám zahynuli před dvěma lety při autonehodě, takže někdo musel převzít tátovo žezlo.

Usadil jsem se do první řady za mou sestrou, když tu mi došlo, že jsem nikde neviděl osobu, kvůli které jsem byl celou dobu jak na trní.

Kde je Dan? Vždyť měl taky dorazit. Mezi sedícími hosty jsem však jeho obličej nikde neviděl. Ani Leo se nezmínil o tom, že by jeho bratránek neměl dojet. Ne že by mi jeho nepřítomnost nějak moc vadila, ale na druhou stranu bych rád viděl, jak se za ty roky změnil. Dobrá, nemohl jsem spát z myšlenky, že ho po tolika letech znova uvidím.

Tohle přání se mi nakonec splnilo dřív, než jsem čekal. Ve chvíli, kdy jsem o něm přemýšlel, mi někdo poklepal na rameno.

„Máte tady volno?“ potichu se mě zeptal vlídný mužský hlas. Přikývl jsem a koutkem oka se podíval na osobu, která málem přišla pozdě. Při tom pohledu se mi zastavilo srdce. Stál tam Dan. Ten Dan, ze kterého se mi na škole vždy naopak rozbušilo. Ten rozmazlený spratek, se kterým byly vždy samé potíže a nikdy na mě dobrovolně nepromluvil. Dan, ten sexy černovlasý chlap s očima barvy hořké čokolády a s úžasným tělem. Já s tou svou oproti němu vyšší, normální štíhlou postavou, s krátkými hnědými vlasy a se zelenýma očima, bych se mohl jít zahrabat.

Právě tenhle Dan si teď čapnul vedle mě na jedinou volnou židli, která tu byla, zatímco jeho rodiče seděli na židlích v řadách za ženichem.

I přesto, že jsem ho viděl naposled u matury, jsem ho dokonale poznal a nedokázal od něj odvrátit zrak. Trvalo to však do chvíle, kdy si mého šokovaného pohledu všiml, divně se ušklíbl a otočil hlavu zpět směrem ke snoubencům, kteří právě pronášeli své svatební sliby.

Namísto abych sledoval, co se děje přede mnou, jsem čuměl do blba a snažil se nemyslet na to ďáblovo stvoření sedící vedle mě. Marně…

Nakonec mě z mého zadumání probrala znějící novomanželská salva. Všichni zúčastnění se následně přesunuli pod velký zahradní altán na připravenou hostinu. Konečně!

Našel jsem své místo a usadil se, zatímco si ostatní rodinní příslušníci zkracovali čekání seznamováním se s ostatními hosty. Sám u stolu čekající na přípitek jsem si z nudy četl jmenovky zbylých tří spolusedících. Dostal jsem dnešní šok číslo dvě. Leo a má milovaná sestra mě posadili k jednomu stolu s NÍM a s někým, koho jsem neznal. Nejspíš další Leovi přátelé.

Chystal jsem se vstát a jít si to místo s Terkou vyjasnit, když se z repráku ozval Leův svědek Zdeněk. „Prosím všechny zúčastněné o usazení na místa. Je čas si připít na naše novomanžele. Šup, šup, nebo nám jídlo vystydne!“

Hosté začali usedat ke stolům, když tu došel i Dan, aby si sedl po mé pravé ruce.

„Bože, proč?“ ptal jsem se v duchu, nechápaje, proč mi to Terka udělala.

Čekal bych od Dana nějaké ušklíbnutí nebo znechucený výraz po zjištění, kdo tu s ním opět sedí. On ale celou dobu seděl s naprosto neutrální tváří, tiše poslouchaje Zdeňkův proslov. Neutrální výraz si udržel i ve chvílích, když došlo na Zdeňkovy ne moc vtipné hlášky. Nějak mi nedá spát myšlenka, zda jsem někdy v životě viděl Daniela se smát. Nejspíš ne, a nechápal jsem to. Jeho plné růžové rty se přede mnou nikdy nezvlnily do úsměvu ani v těch nejvtipnějších momentech. Jako by snad ani nebyl člověk.

Bylo mi jedno, že s námi jsou další dva lidé, kteří se do mě snažili pořád něco hučet. Zkusil jsem si Daniela znova nenápadně prohlédnout. Vážně z něj byl ještě větší kus než na škole. Ty černé vlasy, které měl na škole delší, teď byly na krátko sestříhané a na vršku hlavy nagelované do mírného rozcuchu. Celý vypadal líp a tak… mužněji.

Asi jsem na něj zíral až moc, protože můj pohled po chvíli vycítil a na kratičkou dobu ho oplatil svým. Poskočilo mi z toho srdce a v podbřišku jsem pocítil mírné napětí. Dan však očima ihned uhnul a upřel je zpět na mluvícího Zdeňka. Ten mezitím konečně došel k nejdůležitější části svého proslovu: „Tak na nevěstu a ženicha a na jejich bláznivou cestu společným životem!“ Pozvedl sklenici se šampaňským a následně se z ní napil. Což jsme po něm všichni zopakovali.

Během oběda, který následoval, mi nešel z hlavy Danův pohled, který se už neopakoval. To, jak rychle uhnul očima, mi přišlo zvláštní. Stydí se snad na mě podívat? Nebo mu můj pohled tolik vadil? Ptal jsem se sám sebe pořád dokola. Vzápětí jsem si uvědomil, že i přes ten letmý pohled jsem v jeho očích něco zahlédl. Něco jako bolest skrytou za radostí a snad i nějakou nevyřčenou otázku. Přišlo mi to zvláštní a měl jsem chuť zjistit, zda se nepletu. Jenže na to, abych s ním prohodil pár slov, jsem moc velký srab.

Hodinu po těch čtyřech chodech, které si na nás má sestra se švagrem nachystali, se všichni od stolu rozprchli, včetně Daniela. Já si mezitím užíval chvilky klidu, který nastal, a šel si popovídat s naší tetou Monikou. Málem jsem zapomněl, že taky přišla. Monča byla mámina mladší sestra, řítící se z jednoho manželství do druhého. Ve vztazích byla odjakživa hrozně nestálá a krapet nezodpovědná vůči svým čtyřem dětem, které žijí se svými otci.

Bavili jsme se s Monikou o našem životě, práci, a dokonce došla řeč na vztahy, kdy mě nejvíc dostala větou: „Už na to kašlu. Raději budu sama, než se zas otravovat s nějakým sobeckým příživníkem.“ Na ni celkem velké rozhodnutí. No, raději jsem to nekomentoval, protože by mi opět udělala přednášku o tom, jak dlouho jsem sám a tak podobně. Nechtělo se mi vysvětlovat, proč jsem si po Pavlovi, který byl mužskou verzí zlatokopky, dal skoro dvouletou pauzu od chlapů.

Z rozjímání s tetou mě vyrušila Terka. „Co tady jen tak sedíš a kecáš, když už se mnou máš být dávno na parketě? No tak, jdeme!“ dotáhla mě na parket a za pomalé melodie se na mě pověsila. Ani jsem si neuvědomil, že jsme s tetou prošvihli tanec novomanželů.

Při jedné taneční kreaci jsem svou sestru otočil tak, že jsem viděl na Dana a jeho matku, hladící ho konejšivě po smutné tváři. Pár metrů od nich stál jeho očividně vzteklý otec, nalévaje do sebe obrovského panáka tvrdého alkoholu. Nejsem sice žádný detektiv, ale city, které ve mně vůči Danovi byly snad od první chvíle, co k nám na školu přišel, mě víc a víc nutily přijít na kloub tomu, co se mezi nimi děje.

„Hej, kam pořád tak koukáš?“ začala se ohlížet Terka, když si všimla, že něco mimo parket zaujalo mou pozornost. „Aha, už vím. Vadí ti, že je tady?“ Zvládl jsem se na ni jen tupě podívat, což ji přimělo pokračovat dál. „Vím, že mi do toho nic není, jen jsem si nemohla nevšimnout tvého výrazu u stolu při obědě. Vypadal jsi v tu chvíli, jako by tě mělo každou chvíli trefit,“ zašklebila se.

„Taky, že málem trefilo. Jsi mi to udělala schválně, co? Proč jsi ho usadila ke stejnému stolu?“ vyprskl jsem na ni v rychlosti to, na co jsem myslel.

„Promiň, bráško, nechtěla jsem tě naštvat. Ale byl to Leův nápad. Nevěděli jsme, kam ho posadit. Leo mi pak připomněl, že jste spolu chodili na školu. Mysleli jsme si, že byste spolu po těch letech mohli prohodit pár slov,“ provinile se na mě podívala.

„Ani s ním nemusím sedět u jednoho stolu, abych přišel na to, že s ním asi k přátelskému rozhovoru nedojde. Kdyby se se mnou bavit chtěl, bavil by se už dávno a nemlčel. Očividně se od školy vůbec nezměnil!“ začal jsem se vztekat. Nevěřil jsem tomu, že zrovna s ním bych mohl normálně mluvit. Nechápal jsem, proč právě on se stal objektem mých tužeb, když je takový…

„Bože, Niku, ty jsi někdy takový idiot. Co jsem Daniela přes Lea poznala, zdál se mi fajn. Jen je strašně uzavřený.“ Podíval jsem se na ni při její odmlce tupým výrazem a chtěl něco dodat, jenže mě zastavila. „Nekoukej tak na mě. Vím, že s ním máš ze školy špatné zkušenosti. Jenže už je to hodně dávno a lidi se mění. A jsem si jistá, že i on se změnil, když ho srovnám s tím, cos mi o něm vyprávěl. S Leem nás proto napadlo, že by mu kontakt s někým, koho zná, pomohl. Možná by se otevřel, kdyby viděl, že už pro tebe není ten „spratek“, kterým byl na škole,“ skončila svůj výklad argumentů a já nevěděl, co říct.

Okamžitě se mi promítl jeho pohled, který mi u stolu věnoval. Pak obraz jeho vzteklého otce a pohlazení od jeho matky.

„Mám otázku. To jako vážně nikdo z rodiny o něm nic neví? Vždyť mu přímo ve tváři svítí nápis, že ho něco trápí. Ježiš, vždyť je to rodina, copak se nikdo nestará, co s ním je a proč se tak změnil?“ vyhrkl jsem s pohledem na Danovu matku, která tentokrát stála u svého muže a něco po něm štěkala. Terka se podívala stejným směrem a já nic říkat nemusel.

„Asi to nebude tak jednoduché, jak si ty představuješ. Jeho máma jednou prohlásila, že bez Danova svolení nám nic říkat nebude. Takže se ho na to budeš muset zeptat sám, když tě to tak zajímá. Pak bys nám to klidně mohl přetlumočit.“

Najednou se zarazila a mně došlo, že jsem se zajímal až moc. „Ty, Niku, jak se na tebe tak koukám, nezajímáš se ty o něj jen tak náhodou z nějakých určitých důvodů? Když si vezmu to, jak na něj celý den vejráš, navíc i ty otázky na jeho osobu. Mám takový neustupující pocit, že se ti Dan líbí. Hmm?“

„C-cože? On a líbit se mi? Jen jsem se ptal. Dlouho jsem ho neviděl, tak se na něj snad můžu zeptat, ne?“ odfrkl jsem na ni v rozpacích.

„Aha, dobře. Klid, bráško. Věřím ti,“ mrkla na mě a pokračovala. „Však co by se ti na něm taky líbilo, že? Vždyť je hrozně pěknej a přitom idiot,“ začala se potutelně usmívat a mně došlo, že jí nejspíš taky vše došlo. Zrudl jsem jak rajče. A to, že jsem vážně v loji, jsem si uvědomil, až když mě poplácala po rameni.

„Neboj, nikomu to neřeknu.“ Za to poklepání jsem měl chuť jí podkopnout nohy, jenže je to starší sestra a ke starším bych měl mít trochu úcty, že? Haha…

Byl jsem díky sestře tak mimo, že mi nedošlo, že tančíme na další písničku. „Víš co? Už to nevydržím. Jestli to někomu vyžvaníš, zastřelím tě.“

„Ehm, cože? Jen jsem si z tebe dělala srandu,“ nic nechápala a já se jí rozhodl vybalit celou pravdu.

„Ano, Daniel se mi líbí.“

„To jako vážně?“ v šoku se na mě dívala.

„Ano, to jako vážně. Ale nelíbí se mi jen dneska. Vlastně… no… už na škole…“

„Ne! Jako fakt? Niku? Proč jsi nic neřekl?“ šok v jejích očích byl vidět na míle daleko.

„A co bych měl říkat? Že se mi líbí… počkat, ne! Že mám takovou dobu rád bratrance tvého přítele? Stejně by to beztak bylo k ničemu.“

„Proč myslíš, že by to bylo k ničemu?“

„Takoví jako on mají na každém prstu padesát ženských,“ svěsil jsem ramena a podíval se jí do očí.

„Ale Daniel není jen na holky. To nevíš?“

Dobře, pokud jsem zažil ohledně Daniela šok jedna a dvě, nebylo to nic oproti výbuchu téhle atomovky.

„Ne. Nebo spíš, nebyl jsem si tím jistý.“

„Páni. To je super! O důvod víc s ním začít komunikovat. Kdo ví, možná se ti zadaří. Myslím, že teď nikoho nemá, tak…,“ větu nedokončila, protože jsem ji propíchl vražedným pohledem. Naštěstí pochopila, že tohle s ní dál řešit nebudu. Po krátké chvilce mě pustila a vydala se za svým manželem. Mě se na parketě ujala teta Monča. V duchu se modle, aby to Terka Leovi hned nevyžvanila, jsem protančil snad další hodinu, vystřídaje všechny dámy, které tu byly. Na Dana jsem se snažil během tance nemyslet a užívat si. Proč na něco tlačit. Co se má stát, stane se.

Daniel

Ještě pár kroků a jsem v cíli. Nechápu, proč mi budík nezvonil, jak měl. Nemusel bych dorazit na tu slávu na poslední chvíli. Věřím tomu, že mi můj pozdní příchod Terka pěkně vytmaví. Leo si vybral dobře a dost mu závidím. Teď nemyslím jeho nastávající, ale to, že má po boku osobu, kterou miluje a nebál se o ni bojovat, dokud ji nezískal. To já se na tu svou osobu, co jsem přestoupil k ní do třídy, neodvážil málem ani podívat. Prohodil jsem s ním pouze pár slov, když nás učitelé kvůli společným úkolům přiřadili k sobě. Doopravdy jsme se spolu nikdy ale nebavili. Kolikrát jsem měl chuť se na tu sebelítost vykašlat a stulit se mu jen tak beze slova do náruče. Asi by byl pořádně v šoku, kdyby mu ten odměřený týpek skočil najednou kolem krku. I když jsem věděl, že je skoro stejný jako já, nikdy o mě opravdový zájem neprojevil. Nejspíš proto, že já informaci ohledně své orientace, od fiaska na soukromce, přede všemi tajil.

Než jsem přestoupil k němu na školu, cítil jsem jen vztek. Vztek na sebe, na otce, na svého bratra Alexe, na ty lítostivé máminy pohledy. Došlo to tak daleko, že jsem se začal ve škole i prát. Neustál jsem ty pitomé řeči mých ještě pitomějších spolužáků. I proto mě otec nechal přeřadit ze soukromé školy na státní. Jenže tam se krom spolužáků nic nezměnilo. Vztek ve mně byl dál. Tak moc jsem toužil po tom, aby mi všichni dali pokoj. Vztek však po čase přešel do apatie a mně bylo najednou všechno jedno. Všechno kromě školy, Alexe a něj.

On byl jediný, kdo se na mě nedíval s lítostí nebo strachem. I když jsem se mu neustále vyhýbal, jeho pevný přátelský pohled vůči všem mi dodával sílu k přečkání dalších dnů. Nedokázal jsem však za ním nikdy přijít a říct mu, jak se věci vlastně mají. Nedokázal jsem za ním přijít a říct mu, že jen díky jeho pohledům na tomhle světě dál přežívám.

Jenže co bych od Nika asi mohl čekat, kdybych se mu přiznal třeba teď. Beztak si i po těch letech myslí, jaký nejsem rozmazlený spratek. Nebo že jsem si ty rvačky ve škole užíval stejně jako posezení v ředitelně. Vím, že to o mně občas prohlásil, když jsem si to tam s dalším průšvihem štrádoval. Proto jsem chtěl školu dodělat a vypadnout někam daleko, kde bych mohl žít svůj osamělý život. Najít si dobrou práci, sem tam si s někým užít, Nika z hlavy vymazat a najít svého bráchu. Alex se ozval za ty roky vždy jen v den mých nebo máminých narozenin a taky během svátků, kdy nám popřál jen přes nějaký pohled.

Z toho, co jsem si naplánoval, jsem část zvládl. Nik s Alexem mi hlavou běhají pořád. Po tom, jak se na mě Nik podíval, když jsem málem na obřad přišel pozdě, ho z hlavy už nejspíš ani nevymažu. Líbil se mi jeho šok, když jsem se ho, aniž bych ho poznal, zeptal, zda si můžu přisednout. U toho stolu, ke kterému nás určitě posadila jeho sestra schválně, se ve mně blýskla naděje, že u něj možná mám ještě šanci. Když oplatil můj pohled svým, bylo mi najednou všechno to, co jsem vůči němu neudělal na střední, tak líto.

Jenže to by to nebyl otec, aby si mě okamžitě, jakmile Nik vyklidil pole a šel si povídat se svou tetou a pak tančit se svou sestrou, nenašel a nezačal se do mě jako vždy navážet a tím postupně ničit i tu špetku radosti a naděje, kterou jsem ze svatby začal mít.

„Takže jsi dorazil, Danieli. Byl jsem moc zvědavý, zda přijdeš, nebo jako srab zase zalezeš,“ počastoval mě svým klasickým arogantním pozdravem.

„Můžeš našeho syna laskavě nechat být? Uvědomuješ si, že jsi na svatbě svého synovce, nebo ti ani tohle není trochu svaté?!“ osočila se na něj máma. Ten celý naježený z toho, jak se mě máma zase zastala, si šel dát nějakého panáka alkoholu.

„Promiň, zlatíčko. Vážně nechápu, proč už ti s tím nedá pokoj. Ale nenecháme si zkazit náladu, ano?“ konejšivě mě objala a pohladila po tváři.

„To nic, mami. Už jsem si zvykl. Moc rád tě zase vidím,“ objal jsem ji na oplátku a dal jí pusu na čelo.

„Taky tě ráda vidím, zlatíčko. Ale mohl by ses za mnou někdy přijet podívat a nesedět jen v práci,“ usmála se na mě se vševědoucím pohledem. Po chvilce líčení, jak byl obřad krásný, mě máma zatáhla na kus řeči za strýcem Radimem a tetou Kamilou. Radim s Kamčou jsou Leovi rodiče, kteří jsou na mého otce za jeho chování naštvaní. Sami mají jen Lea a milují ho, na rozdíl od mého otce, který se ke mně hlásí, jen aby mě urazil, a Alexe ignoruje úplně.

Cestou jsem přemýšlel nad tím, kde otec pořád bere sílu vytahovat a předhazovat mi ta uplynulá léta. Nepamatuji si, kdy mi naposled místo urážek řekl něco pěkného. Aspoň, že máma má mnohem víc rozumu a větší srdce než on.

Vím, že se máma snaží mě víc zapojit do rodiny a chce mi těmi mnou očekávanými rozhovory pozvednout náladu, jenže pohled na Nika tančícího snad se všemi ženami mě vyvádí z konceptu. Ještěže máma ví, kdy už přestávám ostatním naslouchat. Ona jediná přesně ví, kterým směrem se táhne má pozornost. A taky ví, kdy je nejlepší čas mě propustit, ať si mohu ten otravný oblek konečně vyměnit za něco pohodlnějšího. Na taneční zábavu, kterou si chci aspoň na chvilku v klidu užít, je oblek celkem nepraktický oděv, a očividně nejsem sám, kdo si to myslí.

Nikolas

Konečně v normálním oblečení. Plácal jsem sám sebe po rameni, jaký jsem borec, že jsem v té košili a kravatě tak dlouho vydržel. I objekt mého dnešního sledování vyměnil svůj dobře padnoucí oblek za tmavě modré triko s dlouhými rukávy, které měl lehce vyhrnuté, a černé skvěle padnoucí rifle. Musím říct, že k jeho černým vlasům, tmavým očím, lehce opálené mužné tváři a tajemné osobnosti to bylo to pravé ořechové. A nejen to. Opět tím oblečením zdůraznil svou úžasnou postavu. Očividně vysportovanou, s pěkně kulatým, jistě pevným zadečkem, který volá po plácnutí. Ještě chvilku na něj zírat a naplnil bych slinami celý bazén.

Všichni hosté se přesouvali k baru uvnitř hotelu a konečně spustil objednaný DJ pořádnou hudbu. Zábava jela ve velkém stylu. Alkohol, který tekl proudem, smích, tanec a nějaké to pošťuchování tomu nechyběly. Seznámil jsem se se zbytkem hostů a užíval si večera. Terka s Leem to také řádně rozjeli. Jsem zvědav, jak chtějí přežít svatební noc. S drinkem v ruce jsem se musel usmát nad pohledem, kdy má sestra se švagrem do sebe nalívali jednoho panáka za druhým, který jim přistál jako uvítání do manželství od každého, kdo za nimi přišel. Budou mít krušnou noc. Haha…

Když začal hrát song Wish you were here od Rednexu, šel jsem si pro svou sestru. Byla to mámina oblíbená skladba a já musel využít toho, že hraje. Probouzela ve mně vzpomínky na naše a já v tu chvíli nechtěl být sám. Podle výrazu mé sestry, když jsem ji vytáhl, ani ona ne. Leo si mezitím odskočil na bar za svědky.

Mně i Terce bylo moc líto, že už tu naši nejsou a nevidí, jak daleko jsme za ty dva roky došli. Jistě by na nás byli pyšní.

Když DJ začal hrát další pomalou písničku, přistoupila k nám osoba, kterou jsem nečekal. Dan.

„Můžu si tvou sestru vypůjčit na jeden tanec?“

Já svou sestru s mírným přikývnutím pustil a předal mu ji.

„Díky, Niku.“ Na jeho tváři se najednou objevilo něco, co jsem zatím nikdy neviděl. S očima přikovanýma na mých se na mě jeho koutky poprvé za tu dobu, co ho znám, pozvedly. Tohle ale nebyl jeho nepříjemný úšklebek, kterým mě vždy častoval. On se totiž tentokrát doopravdy pousmál. Jeho pohled už nebyl tak chladný a nejistý jako na začátku dne. Vypadal klidnější. Snažil jsem se dostat z šoku, který mi Dan přidělal, když na mě sestra, která tu situaci sledovala, při odchodu otočila hlavu a s výzubem po mně mrkla. Abych nezavazel tanečním párům, odešel jsem z parketu a přidal se k rozhovoru mezi ženichem a svědky. Cestou jsem Danovy rodiče nikde nepotkal a došlo mi, proč byl najednou tak uvolněný.

Hodiny odbily půlnoc, všichni hosté už byli na svých zamluvených pokojích a spali, nebo teprve do postelí ulehali. Dana jsem od desíti nikde nezahlédl, takže nejspíš v tu dobu odešel na pokoj se vyspat.

Mně prožitý den však nedal spát. Proto jsem vstal a šel ven na čerstvý vzduch.

Pomalým krokem jsem prošel kolem hotelu až k bazénu. Na jeho okraji stál nějaký muž, otočený zády ke mně a zahleděný do vody, hrající si bosou nohou s její hladinou. V té tmě nešlo moc poznat, kdo to je. A jelikož odtud vedla jen cesta vpřed nebo vzad, namířil jsem si to přímo kolem něj. I když jsem nešel úplně potichu, byl nejspíš tak zamyšlený, že si nikoho dalšího nevšiml. Do doby, než jsem slušně pozdravil. Muž se lekl a zavrávoral tak, že měl plácnutí sebou do vody jisté. Ještěže mám odjakživa celkem slušné reflexy. Vmžiku jsem ho drapnul za paži, aby do toho bazénu nesletěl, a přitáhl ho k sobě na bezpečnou půdu.

„Moc se omlouvám, nechtěl jsem vás polekat,” houkl jsem na toho muže omluvně, aniž bych se pořádně podíval, čí paži to vlastně držím.

„To je v pohodě. Byl jsem myšlenkami mimo a neslyšel…,” zvedl ke mně doteď lehce skloněnou hlavu a oba jsme zůstali zaskočeni. Dan se na mě díval těmi svými kukadly. Bylo jasné, že neví, co má dělat. Nebyl jsem na tom jinak, ale rozhodl jsem to nakonec za nás oba a pustil jeho ruku. Nechtěl jsem ho pokoušet. Nevěděl jsem, co od něj čekat.

„Vážně se ti moc omlouvám. Jsi v pohodě?” staral jsem se.

„Jo, jsem dobrej. Vždyť se nic nestalo,” podíval se na mě s rozpaky ve tváři a o krok ustoupil.

„Dobře. No nic, já zase teda půjdu. Dobrou noc,” odmávl jsem mu a vydal se do pokoje. Ale očividně měl na spánek stejný názor.

„Počkej,” vyhrkl a došel těch pár kroků ke mně, „taky už půjdu. Je dost pozdě na to tu postávat.“ Usmál se a vydal se se mnou zpátky do hotelu.

Podle tónu, jakým to řekl, bych věřil, že musel být rudý až za ušima. I když mi to k němu moc nesedělo. To ale tenhle den skoro nic, co jsem s ním zažil.

K pokojům jsme šli mlčky. Celkem mě překvapilo, že ten jeho je na stejném patře jako můj, jen o troje dveře dál. Když už byl u svého pokoje a já se chystal pokračovat k tomu svému, otočil se a znova mě zastavil. „Dík za záchranu a dobrou,” vyhuknul na mě s drobným pousmáním.

„Dobrou,” přikývl jsem na souhlas a konečně otevřel dveře od svého pokoje. Ještě jsem se za ním naposledy ohlídl a dveře pak za sebou zavřel. Vážně s ním je něco jinak.

Daniel

Zábavu jsem si teda opravdu užil, to vám povím. Dokonce víc, než bych čekal. I Nik si toho musel všimnout poté, co jsem se na něj nedokázal neusmát, když jsem přišel pro jeho sestru a vytáhl ji, aby si se mnou zatančila. Ten jeho výraz stál vážně za to. Kdybych ale nebyl utahaný z těch posledních dní v práci, které byly opravdu náročné, vydržel bych tam déle. Bylo kolem desáté, když jsem si šel lehnout. Jenže spánek nepřicházel a já se šel s hlavou zadumanou nakonec projít. Byl vážně krásný večer a pobyt na čerstvém vzduchu mi vždy trochu pomohl.

Stál jsem si u bazénu asi čtvrt hodinky, když mě někdo vylekal tak, že jsem málem skončil ve vodě. Ještěže mě stihl chytit dřív, než se tak stalo. Jaký šok pro mě ale byl, když jsem pak zvedl hlavu a koukal se na Nika. Nevěděl jsem v ten moment, čí jsem. Cítil jsem, jak se mi do tváří nalévá červeň. Já a rozpaky? To se mi snad ještě nikdy nestalo. Po krátké debatě jsem se s ním vydal zpátky do hotelu a následně pak každý zvlášť do svých pokojů. Skoro celou noc jsem nespal a bylo mi líto, když další den Terka přišla s tím, že musel odjet. Prý něco důležitého v práci. Škoda, no. Snad za dva měsíce na oslavě.