• aduška
Stylromantika
Datum publikace10. 6. 2021
Počet zobrazení638×
Hodnocení4.70
Počet komentářů11

„Přestěhuj se ke mně.“

A bylo to venku. Řekl jsem to, po čem jsem opravdu toužil. Mít ho u sebe a nemuset absolvovat nekonečné cesty jeden k druhému, které naše setkání omezovaly. Sotva jsem tu prosbu vyřkl, začal můj boj s ustrašenou dušičkou. Strach, že ztratím to, na čem mi nejvíc záleží, byl hmatatelný po výrazu Danielovy tváře. V jeho očích se dal vyčíst vztek, váhání a pochybnosti. Jako by nevěřil, zda to myslím opravdu vážně, a ne jen jako způsob ohlídání si jeho osoby. Chápal jsem to. S událostmi posledních týdnů to tak mohlo vyznít. Já ho však miloval a chtěl ho mít u sebe. Opečovávat si jak jeho, tak i náš vztah. Z jeho odpovědi „Ne, nepřestěhuju se!“ a následného otočení se zády ke mně, mě píchlo u srdce.

Nechápal jsem to. Zatímco on si v klidu ležel a usínal, já na něj civěl s otevřenou pusou. Snažil jsem se z něj dostat, proč to odmítá, Dan mě však odbyl tím, že jde spát a ať ho nechám být. Vyděsil mě tím k smrti. Nakonec jsem to nervy nevydržel, a aniž bych si to uvědomil, začal jsem po něm řvát. Tak on něco provede a viník budu nakonec já? Ani nápad. Štval mě tím, jak hrál uraženého, jak mě naschvál popichoval, jak se mi pak smál do očí, jak protivný občas byl (hlavně po té nehodě). Daniel se na mě otočil a s vytřeštěnýma očima sledoval můj výstup.

Když mi došel dech, prohlédnul si mě a zeptal se: „Už ses uklidnil? Nebo hodláš pokračovat a zajistit nám okamžitou cestu domů?“ Chystal jsem se mu oponovat, když se ozvalo zaklepání na dveře s tím, že si máme své spory řešit až ráno a nebudit po půlnoci celý dům.

„Promiň, už budu zticha,“ zavolal jsem ke dveřím a naštvaně sebou fláknul o matraci. Sotva se vedle mě ozval šramot, pootočil jsem hlavu a viděl Dana, jak sedí na posteli, lokty má opřené o kolena a tvář schovanou v dlaních. Myslel jsem, že ho ten můj výstup dohnal k slzám, ale to jsem se spletl. Jakmile se trochu vydýchal, podíval se na mě a okamžitě sklopil oči, kterými se pak zahleděl z okna. Chtěl jsem něco říct, ale najednou jsem nevěděl co. Nastala mezi námi napjatá chvilka.

„Chjo, pojď spát,“ prolomil jsem to ticho a pohladil ho po zádech.

„A nebudeš mi vyčítat i tohle?!“ rýpnul si a já ho nechal. Za to, jak jsem po něm vyjel, jsem si to zasloužil. Posadil jsem se a posunul k němu. Chytil jsem ho kolem ramen a přitáhl si ho k sobě. Daniel se mi stulil do náruče, ve které jsem ho uvěznil v pevném objetí.

„Nechci se hádat, Niku,“ zaštěbetal Dan smutně a trhaně vydechl.

„Já taky ne,“ pevněji jsem ho sevřel.

„Já vím, že tě možná občas zlobím až moc, ale nemyslím to zle, Niku. Miluju tě,“ zvedl hlavu a podíval se do mých očí. Musel jsem se tomu uchechtnout. Najednou vypadal tak nevinně a ztraceně. Políbil jsem toho svého ničemu. Nejdřív padla jedna pusa, pak druhá a další a další, až jsem ho měl najednou posazeného na klíně.

„Niku?“ přerušil ticho mezi polibky.

„Copak?“

„Nastěhuju se k tobě. Mám ale jednu podmínku…“

„Jakou?“ přimhouřil jsem oči, protože jsem ve vzduchu cítil ďáblovinu.

„Řekneš mi, co pro mě máš nachystané za trest!“ sdělil mi s šibalským úsměvem, a jak byl, tak jsem ho ze sebe shodil zpátky na jeho půlku. Já to věděl, že nemůžu věřit tomu jeho nevinnému kukuči. Zmetek jeden prohnaný. Zatímco on se smíchy mohl přetrhnout, otočil jsem se nezúčastněně zády k němu a šel spát. Jenže to by nebyl on, aby mě nechal v klidu. Silou mě převrátil na záda a přišpendlil mě k matraci svým tělem. Začal mě oždibovat rty a mezitím si prozpěvoval o tom, jak mě bude dny a noci štvát v našem společném bytě. Nad jeho reakcí jsem si neudržel vážnou tvář a s plácnutím přes ten jeho pěkný zadek jsem vyprskl smíchy. Jo, upletl jsem si na sebe bič.

To se stalo ani nevím přesně před jakou dobou, protože dny tak rychle utíkaly, že člověk málem nezaregistroval, co se děje. Během těch dní jsme se s Danem párkrát pohádali při řešení otázky, co s vybavením jeho bytu. I když padla možnost stěhování k němu, vyhrála to i tak má tři plus jednička. V ní jsme z části jeho nábytku ze třetího neobydleného pokoje poskládali pokoj pro hosty. Něco málo mého jsme v ostatních místnostech nahradili jeho vybavením, a co zbylo, se prodalo. Například obývací stěna, kterou jsem stejně chtěl vyměnit za novější.

Díky sestěhování voněl byt námi oběma a já si to neskonale užíval. Už nebyl jen můj, ale náš. A rozhodně vzbuzovalo lepší pocit, když jsem dojel domů a viděl toho svého ďábla kroutit se zase v rytmu hudby u sporáku, posazeného s notebookem na klíně na gauči, zalezlého v posteli nebo jen tak ve sprše pod tekoucí vodou s provokativními jiskřičkami v očích, než jak tomu bylo předtím. Měli jsme pěkný harmonický vztah, který sice provázely občasné spory, ty se nám ale vždy podařilo s chladnou hlavou vyřešit.

Naše drahé rodinky si také žily spokojeně. Nastávající mámy krásně kvetly a pečlivě nás připravovaly na role strýčků. V práci se nám taky dařilo, i když jsme v ní oba strávili poslední dobou víc času, než bylo zdrávo. Konec roku se jednoduše blížil a s ním i různé společenské akce u mě, zatímco firma, ve které Daniel pracoval, si na svátky dělala zásoby a rozjela proto víkendové přesčasy. Jako technolog sice měl určenou pracovní dobu od pondělí do pátku, když bylo ale potřeba, musel jít i v ty víkendy. To jsem ho hravě vystřídal u sporáku, nebo jen objednal dovoz jídla, když se nechtělo vařit ani jednomu.

Musím říct narovinu, že bylo očividné, jak uvolněný a spokojený teď Daniel byl. A čím byl on spokojenější, tím víc jsem ho já rád provokoval. Nebo naopak.

Jenže to ještě neabsolvoval můj úžasný trest, který nás čekal na čerstvě zasněžené asfaltce. Prosinec byl tady a tím dokonalejší čas na… překvapení.

„Kam to jedeme? Proč mi neřekneš, co sis to na mě nachystal?!“ rozčiloval se Dan na sedadle spolujezdce.

„Kdybych ti to řekl, nebylo by to překvapení. Navíc… přece ti neřeknu, jak bude probíhat tvůj trest za tamtu událost, ne?!“ odvětil jsem s šibalským úšklebkem.

„Vždyť už je to dlouho, bože. To tě to po těch dvou měsících, nebo jak dlouho to je, ještě pořád nepřešlo?!“ rozčiloval se nad mou výdrží. Ne, nepřešlo mě to, a potěšení z pohledu na jeho zoufalý výraz mě nepřejde nikdy. Ano, ten ďábel mě za tu dobu, co jsme spolu, naučil škodolibosti. Jinak ho ale opravdu neskutečně miluju.

K cíli nám zbývalo jen posledních pár desítek metrů. Očkem jsem se mrknul na Dana, zda už náhodou nezačal tušit, kam to jedeme. Cedule, které byly na sloupech, jasně odkazovaly na polygon, na němž se provozovala škola smyku. Očividně si toho ale všiml, protože se jeho ústa zvlnila do mírného úsměvu a ozvalo se uchechtnutí. Sice v téhle škole nabízeli dvě možnosti kurzu, bylo mi však jasné, která možnost ho napadla. A tím víc jsem se těšil na jeho výraz, až vyjde pravda najevo.

Po tom, co jsme došli do areálu a proti nám se postavil instruktor, se kterým jsem ještě předtím stihl zařídit vše podstatné, Danovi úsměv vážně spadl.

„Zdravím, vy musíte být pan Tichý, že ano? Takže… než začneme náš kurz bezpečné jízdy, osvětlím vám všechny detaily,“ dořekl instruktor Danovi, který na mě pohlédl s křečovitým úšklebkem po seznámení se s pravdou. Pohledem mě probodl jak ještě nikdy a mně došlo, že to mám pro dnešek spočítané. Tohle vážně nečekal. Haha…

Nejdřív se mu do toho nechtělo, nakonec se ale osmělil, otočil zpět k instruktorovi, kterému zodpověděl pár otázek, a šel do akce. Sledoval jsem celou jeho jízdu na polygonu a musím říct, že mu to i přes sněhově studené počasí šlo. Párkrát jsem zahlédl i výraz v jeho tváři. Krom soustředění a vážnosti se mu mihnul na rtech i úsměv. Ten mu vydržel i po skončení kurzu a předání potvrzení o jeho absolvování.

Daniel vyšel z areálu a vydal se za mnou na parkoviště. Celou dobu mě probodával očima. Když ke mně došel, přimáčkl mě na dveře auta a vrčel mi do obličeje: „Takže kurz bezpečné jízdy, jo? To jako vážně vypadám, že neumím řídit?!“ vztekal se naoko, protože bylo vidět, jak mu cukají koutky.

„Ale bavil ses, ne? Chvilkama to tak aspoň vypadalo,“ zašveholil jsem a ruce jsem mu omotal kolem pasu.

„Možná jo, možná ne. Proč jsi vybral zrovna tohle, a ne školu smyku? Bože… Nechci raději vědět, co máš pro mě nachystané na Ježíška,“ povzdechl si a svěsil ruce. Odpověděl jsem mu jen, že kdybych zvolil to druhé, nebyl by to trest, ale dárek. U Ježíška jsem se musel pousmát a odporovat, že já nic, protože já Ježíšek vážně nejsem. Navíc, co s ním plaší, když já ještě nedostal dárek k svátku, který jsem měl předevčírem. To jsem mu ale neřekl, protože mi bylo blbé se připomínat a on by mi to vrátil s nějakou štiplavou poznámkou. Nakonec mi omotal ruce kolem krku a s úsměvným „díky“ mě políbil. Tak to bychom měli jedno. Teď už nás dneska čeká jen jeho firemní večírek a za pár dní naše první společné Vánoce.

Sotva jsme dojeli domů, čekalo mě od toho mamlase překvapení. Vážně jsem si myslel, že na můj svátek zapomněl. Ne že bych ho slavil, jen on pořád mrmlal, že k němu něco dostanu, aby mi nebylo líto, že si mě čerti neodnesli do pekla, ale přenechali mě na zemi samotnému ďáblovi. Ani nevím, odkud vytáhl Daniel krabičku, kterou mi předal. Nešlo se nesmát po jejím otevření. Ten idiot mi koupil ponožky s motivem Grinche. Jako chápal jsem, proč mi je koupil. Vánoce jsem předtím nějak moc neslavil. Bylo to pro mě spíš trápení a nezbytná nutnost, když jsem byl sám. S ním je to ale něco jiného. Těším se, až spolu pěkně usedneme ke štědrovečerní večeři a pak se na gauči koukneme na filmy a pohádky v televizi. Podíval jsem se na Daniela, který čekal na reakci ke svému dárku. Jak jsme tam tak proti sobě stáli, přitáhl jsem si ho do náruče a políbil. Ať má taky radost…

Naši chvilku však přerušilo zvonění Danova telefonu. Volala mu jedna z jeho drahých kolegyň a vyzvídala, v kolik se na firemce sejdeme. Málem jsem na ni úplně zapomněl. To jsem ale manažer, když ztrácím přehled o akcích ve vlastním hotelu! Okamžitě jsem popadl svůj mobil a volal holkám, abych se ujistil, že je vše, jak má být. Mou starost ty dvě čarodějnice však vzaly jako obtěžování. Rozkázaly mi, abych se na večer pořádně připravil a přestal se zabývat prací. Nemusel jsem Danovi vysvětlovat, jak můj hovor dopadl, poznal to sám a od srdce se mi vysmál, jak mě mají holky pod pracovním pantoflem. Že já se vůbec snažím a starám…

Cestou na tu velkou slávu jsme s tím ďábelským stvořením drželi bobříka mlčení. Firemní večírky a celkově velké akce neměl nikdy moc v lásce, takže bylo těžké ho před odchodem přinutit, aby se převlékl z domácích kalhot do společenského oblečení. Zatvrzele trucoval, že se mu tam nechce a zůstane raději doma. Tomu jsem však vůbec nerozuměl. Ještě nedávno se tam těšil a teď se mu nechce. Na mé otázky, co se stalo, že změnil názor, vždy jen odfrkl nějakou výmluvu. Proto jsem se snažil dostat ho tam aspoň na chvíli, když už je s kolegy domluvený. Málem se však kvůli mému rozhodnutí a neústupnému já zamknul v ložnici. Choval se jak přerostlé dítě, které pak ode mě schytalo pár ran na zlobivý zadek. Nejvíc mě ale dostalo jeho vydírání. Sliboval mi hory doly, když ho nechám sedět doma. Ničím se mnou nepohnul. Můj večírek to nebyl.

Nakonec mi nezbylo nic jiného než ho obléct násilím. Posadil jsem ho na postel a chtě nechtě jsem z něj stahoval domácí oblečení, které jsem nahradil béžovým trikem s dlouhým rukávem a černými džíny s černým sportovním sáčkem. Taková sportovní elegance, když oblek zamítl. Byla to ale pořádná fuška, narvat ho do nich. Oblékal jsem Daniela jak hadrovou panenku, jejíž tělíčko nechtělo držet v žádné pozici, zatímco našpulená pusa ze sebe sypala další protesty, prosby, vydíračské poznámky a kdoví co všechno. Nějak jsem to přestal poslouchat, kolik práce s ním bylo. Na můj pozdější dotaz, zda mu mám dát ještě plínku, aby se nepokakal, nebo to zvládne bez ní, práskl dveřmi koupelny, když šel krotit své neposlušné černé vlasy.

Od té chvíle mlčel a tvářil se, jako by mu všichni ubližovali. Nechápal jsem to víc než předtím a přičítal to mému utahování si z jeho dětinského chování. Občas vážně musím kroutit hlavou nad jeho myšlenkovými pochody.

Proč se tam netěšil, jsem částečně zjistil, sotva jsme dojeli a kolem nás se slétly jeho drahé kolegyně. Předbíhaly se jedna přes druhou, aby mě mohly pozdravit první. Hodil jsem zoufalým očkem po Danovi, který jen zkřivil pusu a vyplázl na mě jazyk. Trvalo pěknou chvíli, než mi dala ta banda zvědavých dam pokoj a mohl jsem se seznámit i s dalšími kolegy převážně mužského pohlaví. To už si mě ten ďábel držel tak blízko, jak to jen šlo. Žárlivka… Vážně mě svým chováním dostával.

Když jsem po nějaké době strávené tam viděl, že se konečně začíná trochu bavit i beze mě, zaplul jsem na chvíli za Klárou, která stála na recepci. Musel jsem se ujistit, že vše je opravdu, jak má být. A bylo… naštěstí. Poseděl jsem si s ní asi hodinku a popsal jí, jak těžká byla příprava a cesta sem. Smály se jak šílené s další recepční nad bejby Danem, který v té době seděl s kolegy u baru a nalíval do sebe gin s tonicem. Když konečně začala hrát hudba, na kterou se dalo i rozumně tančit, vzal jsem Kláru s sebou do sálu. Sice protestovala, že bych měl vyzvat spíš svého přítele než ji, ale nakonec se nechala. Cestou jsem viděl Daniela v tom hloučku u baru a svraštil čelo. Culil se tam a štěbetal v malé skupince kolegů a kolegyň, které se na něj věšely jak prádlo na šňůru. Byl jsem rád, že se baví, do chvíle, než zmerčil mě, jak tančím s Klárou. Jeho pohled posmutněl a zaměřil se pak zpátky na hlouček kolem něj, jenž se zvětšil o pár dalších členů jejich pracovní sebranky.

„Co je, Niku? Stalo se něco?“ zeptala se mě Klára, když viděla, jak jsem se zarazil. Neušlo jí však, kam směřoval můj pohled. Následně pokračovala: „Klidně si pro něj běž, já si najdu jinou oběť,“ usmála se a pustila mou ruku.

„Otázka je, zda vůbec bude chtít jít,“ zamrmlal jsem nad myšlenkou, že krom před rodinou jsme spolu ještě před nikým netančili.

„Ježíš, běž a ber ho!“ rozkázala a žduchla do mě směrem, kde Dan stál. Ten ale najednou se vzteklým výrazem práskl skleničkou o barový pult a odešel. Nestačil jsem k němu dojít, jak rychle mi zmizel z dohledu. Proto jsem zamířil k jeho kolegům, abych zjistil, co se stalo. Vím, že není slušné poslouchat cizí rozhovory, ale… Stačilo mi pár vět, které jsem zaslechl, zatímco jsem se k nim víc přiblížil, abych pochopil, proč se sem Danovi nechtělo. Z milých slov jeho kolegů, kterými mě častovali při příchodu, se stávaly popichující se věty proti mně. Tohle jsem opravdu nečekal. Věty stylu: Si vybral dobře… kasičku. Nechápu, jak spolu můžou spát, vždyť ten jeho Nik není nic extra. A další nenávistné komentáře, které sem tam někdo propletl protichůdnými poznámkami, jež se zastávaly našeho vztahu a kritizovaly ty hnusné rýpance. Tohle se mi vážně nelíbí!

Došel jsem k baru a dal o sobě s falešným úsměvem a pozdravem vědět. Zeptal jsem se, zda neviděli MÉHO Dana, a popřál jim, aby se dobře bavili. Celá ta banda zůstala v šoku stát, protože pochopili, že jsem musel něco z toho, co pronesli, slyšet…

Danova kolegyně, která s ním domluvila i koupi neteřina auta, a jedna z mála, co se nás zastala, došla ke mně a omlouvala se za jejich chování. Mně to bylo v tu chvíli jedno. Chtěl jsem najít svého ďáblíka. Nic víc mě v tu chvíli nezajímalo. Šel jsem směrem, kterým jsem tušil, že se vydal. Nejdřív jsem ho nemohl najít a začal jsem si dělat starosti. Prohledal jsem snad všechno, ale nikde nebyl.

Doběhl jsem na recepci, kde už zase stála Klára a starostlivě se na mě podívala.

„Nevidělas Dana? Nemůžu ho nikde najít,“ staral jsem se.

Klára zakroutila hlavou, když tu se ozvala recepční: „Myslím, že šel ven. Vzal si totiž bundu a namířil si to ke dveřím.“

Okamžitě jsem popadl kabát a vystřelil z hotelu. Modlil jsem se, aby nebyl někde daleko. Nestačil jsem seběhnout schody, když jsem ho uviděl, jak pod nimi stojí opřený o zábradlí a nohou si hraje s kamínkem. Když jsem viděl, jak si rukou přejel přes tvář, bylo mi všechno jasné. Pomalu jsem scházel schody pokryté sněhem, který mi pod každým krokem pěkně zapraskal. Daniel se ani neotočil, aby zjistil, kdo se to za ním plouží. Jen tam stál a zaklonil hlavu tak, aby viděl na dnes jasnou oblohu, posetou třpytivými hvězdičkami. Když jsem mu omotal ruce kolem pasu, trošku sebou škubnul, ale pak jen dlouze vydechl a nechal se stáhnout do mé náruče, v níž jsem ho pevně objal.

„Promiň, zlato, neměl jsem tě sem nutit. Opravdu mě to moc mrzí. Nevěděl jsem, že to máš v práci takové,“ zašeptal jsem mu do ucha a políbil ho na tvář. Dan si položil své ruce na ty mé a zároveň si opřel hlavu o mou.

„Oni ale takoví nikdy nebyli, Niku. To jen poslední týden…,“ nedořekl a mě tím trochu zaskočil. Nechtěl mi nejdřív odpovědět, když jsem se zeptal, co se stalo. Nakonec se mi přece jen svěřil. O tom, že vedu tenhle hotel, nikdo do tohoto týdne nevěděl. Když se to k nim ale dostalo od jedné z kolegyň, začaly se nést řeči o tom, že jde Daniel jen po mých penězích. A navíc je se mnou podle nich proto, že si sám není schopný někoho najít. Všechny tyhle informace mě doslova zaskočily. Nevěřil jsem, jak dokážou být lidé jedovatí. Navíc po tom všem, co si ten můj hlupáček vytrpěl.

Přetočil jsem si Daniela v náručí a ujistil ho v tom, že on takový prostě není a já mu důvěřuju jako nikomu jinému. A navíc, ať si říkají, co chtějí. Vzal jsem tvář svého miláčka do dlaní a hluboce ho políbil. Jeho ruce se omotaly kolem mého krku a přitáhly si mě tak ještě blíž. Rozpojili jsme naše rty a pevně jsme se objali.

Stáli jsme tak do doby, než nás vyrušila jedna z Danielových milých kolegyň, jejíž jméno si nevybavuju, aby se zeptala, jak nám je. Na její dotaz jsme se jen mírně usmáli a šli se schovat do tepla. Danovi se do sálu moc vracet nechtělo, proto jsme zůstali sedět na recepci a povídali si s Klárou. Ze sálu se začala ozývat pomalá hudba, tak akorát na ploužák. Podíval jsem se po svých dvou společnících, kteří byli zabráni do rozhovoru. Vstal jsem ze svého místa, což je donutilo jejich rozmluvu přerušit a namířit svou pozornost ke mně. Nastavil jsem ruku před Daniela a pobídl ho, aby si se mnou zatančil. Očividně jsem ho zaskočil, protože otvíral pusu naprázdno a koukal po lidech okolo. Nakonec se se zabrbláním osmělila Klára, chytla jeho ruku a podala mi ji. Dřív, než stačil cokoliv namítnout, vytáhl jsem ho na nohy a kousek od místa, kde jsme seděli, jsem si ho vtáhl do náruče. Zaraženě mi dal ruku na rameno, vložil druhou do mé dlaně a začal se se mnou pohupovat do rytmu hudby. Stačilo pár temp a jeho tělo se konečně uvolnilo. Za námi se ozvalo zašramocení a otevření dveří sálu. Vyšli z něj právě oni rýpalisti, nad kterými Danielův obličej opět posmutněl. Nezaváhal jsem ani vteřinu. Zvedl jsem tu skleslou tvář k mé a políbil ho. Odměnou mi bylo jeho jemné pousmání.

Strávili jsme na akci ještě asi půl hodiny, než nám přijel domluvený odvoz domů, kde jsme si pustili v obýváku hudbu a dali si ještě jedno taneční kolečko. Byla to jedna z nejkrásnějších chvil, jaké jsem zažil.

Teda nejkrásnější do chvíle, než jsem se rozhodl k dalšímu ráznému kroku. Bylo mi jasné, že spolu nejsme tak dlouho na to, abychom si byli oba jistí tím, že nám to vydrží. Jenže já na to kašlal. Bylo mi to jedno. Miloval jsem ho víc než kohokoliv jiného a s jistotou jsem věděl, že cítí totéž. Mezitím, co on si odskočil se trochu ovlažit, zašel jsem do ložnice a vytáhl ze skříně tu malou krabičku, kterou jsem měl tak pečlivě schovanou mezi oblečením, a zastrčil si ji do kapsy u kalhot. Vrátil jsem se zpět do obýváku a objal to ďábelské stvoření, které smutný výraz už dávno nahradilo svým kouzelným úsměvem. Jak já ho miluju…

 

Daniel

Celý den byl jako jízda na horské dráze. Nikolasův trest se nakonec neukázal jako něco špatného, ale naopak dost zábavného. To mu nemůžu ani říct, jak moc jsem se bavil, protože by pak ztratil pocit zadostiučinění a vymyslel by si na mě ještě něco horšího.

Na firemku se mi vážně nechtělo. Poslouchat ty hloupé řeči kolegů z práce a stavění mě do pozice zlatokopa, to mě od nich vážně bolelo. Známe se tolik let a vím, jací jsou, ale tohle bych do nich neřekl. Aspoň že se najde těch pár lidí, kteří rozumí. Jen díky nim a Nikovi jsem tu akci nějak ustál. I když jsem musel na chvilku vypadnout na čerstvý vzduch a přijít na jiné myšlenky, ke kterým mi ta moje láska pomohla nejvíc.

A teď tu tak stojím u nás v obýváku v jeho náruči a cítím, že něco není v pořádku. Nemyslím si, že by bylo něco špatně, jen mám pocit, že se něco děje a nejspíš se brzo dozvím, oč jde. Nik se na mě díval s takovou něhou a líbal mě jako snad ještě nikdy. Bavil mě tím, opravdu moc. Ještě chvilku se se mnou tak houpal a šeptal mi do ucha různé bláznoviny, než mě úplně vykolejil.

„Danieli, musím ti něco říct a chci, abys mě poslouchal, než cokoliv odpovíš,“ vyřkl a mně z toho tónu a pohledu přešel mráz po zádech.

„Co se děje? Děsíš mě, Niku,“ hlas se mi začal třást. Bál jsem se nejhoršího.

„Víš, Dane, jsme spolu skoro půl roku a vím, že jsme toho ještě moc nezažili. Ale to, čím jsme si prošli, by někomu stačilo na celý život. Proto jsem přemýšlel a došel k ráznému rozhodnutí,“ promluvil ještě vážněji a zapříčinil tím, že moje obočí vyletělo skoro až do nebes. Můj strach se stupňoval. ‚Prosím, ať mě neopouští,‘ modlil jsem se k tomu nahoře, zatímco se mi začalo těžce dýchat. Neušlo mi ani, že se Nikovi začal chvět hlas.

„Niku? Prosím, nedělej to!“ Skoro se slzami v očích jsem odporoval nejhorší možné variantě, která mě napadla.

Nik se na mě ale usmál a zakroutil hlavou: „Ty trdlo jedno, nechci se s tebou rozejít, jestli se bojíš tohohle,“ uchechtl se a já chápal o dost míň než předtím. Těkal jsem očima po jeho tváři, v níž jsem se snažil najít odpovědi.

„V tom případě nechápu. Nemyslíš, že pro dnešek toho stresu bylo už dost?“ přiznal jsem a ten pitomec mě seřval za to, že kdybych jen chvilku vydržel a neskákal mu do řeči, mohl jsem se to, co mi chce říct, dozvědět dávno. Proto jsem zavřel pusu a přikývl. Nohy se mi však začaly klepat a donutily mě si sednout. Nik, když viděl mou reakci, si ke mně přidřepl a v očích měl starost.

„Niku, prosím, co se děje?“ zeptal jsem se a cítil, jak se i mé tělo začalo chvět.

Nik mě na uklidněnou pohladil po tváři, a jak tak u mě dřepěl, pokračoval v monologu: „Miluju tě, trdlo moje, opravdu moc. A už teď vím, že nikdy nepřestanu. Proto chci, aby tohle vyznání bylo oficiální…“ Takové klišé. To si dělá srandu?! Hned mi proběhla jasná myšlenka toho, oč se Nik snaží, když vložil ruku do kapsy. Do očí se mi vehnaly slzy. Ten idiot.

„Niku…,“ zaúpěl jsem a schoval své tváře v dlaních. Lokty jsem se pak opřel o kolena a hlavu schoval úplně. Nik se nad mou reakcí zasmál a nutil mě se ukázat. Slzy mi tekly proudem a oči těkaly po místnosti. Nedokázal jsem se na něj podívat, ani na to, co držel v ruce.

„Bože, můj ďáble, strávíš se mnou dobrovolně zbytek života a uděláš mi z něj peklo?“ zeptal se a já nevěděl, zda se smát, nebo dál brečet. Slova mi uvízla v krku. Nik na nic nečekal a popadl mě za ruku, na kterou mi navlékl ten pitomý prstýnek.

„Vážně chceš udělat ze života peklo?“

„Ovšem, bych se tě neptal, ne?!“ odfrkl a čekal. Musel jsem se kousnout do rtu, abych nevyprskl, když mi došlo, že ho mám nejen na krku, ale už i na svém ďábelském prstu.

Přesunul jsem svůj pohled do jeho očí a vyřkl chvějícím se hlasem tu jedinou větu, kterou chtěl slyšet.

„Jasně, že ti udělám ze života peklo. A s velkou radostí,“ zasmál jsem se, a zatímco mi on oplatil úsměv, stíraje mi slzy z tváře, sesunul jsem se z křesla přímo do jeho klína. Chytil jsem jeho tvář do svých dlaní a svou odpověď zpečetil tím nejsladším polibkem, k jakému jsem se zmohl.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (18 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (17 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)

Komentáře  

0 #11 Odp.: Naše druhá šance 12aduška 2021-06-16 19:02
Isi, to ano, tam by se nechtělo asi nikomu. Ještěže měl u sebe Nika, který mu to všechno vynahradil.
Ďábelské vyznání v ďábelské sérii přece nemohlo chybět.☺
Ano, ano, Honzo, jde se do ďábelského finále. 😈😁
Citovat
+2 #10 Odp.: Naše druhá šance 12HonzaR. 2021-06-16 18:44
Citace:
„Bože, můj ďáble, strávíš se mnou dobrovolně zbytek života a uděláš mi z něj peklo?“

V tom jejich ďábelským vztahu je to taková ďábelská třešinka na dortu. :-) A jdeme do finále.
Citovat
+5 #9 Odp.: Naše druhá šance 12Isiris 2021-06-12 21:21
"Ano, ten ďábel mě za tu dobu, co jsme spolu, naučil škodolibosti." - jo, toho jsem si taky v průběhu těch dílů všimla :D
Jinak Daniela mi bylo líto, že to má mezi kolegy takové :sad: . Na takový firemní večírek, resp. do takové společnosti by se mi popravdě taky nechtělo...
A hvězdička navíc za to jejich závěrečné vyznání - a vlastně i celoživotní slib; k celé téhle Ďábelské sérii se prostě neskutečně hodí! :-)
Citovat
+5 #8 Odp.: Naše druhá šance 12aduška 2021-06-12 01:09
Cituji Dome:
Cituji aduška:
Dome, Isi? Ti dám takovou Isi. 😳😂😂Mno, řekněme, počkej si na další díl ;-)

Teraz je mi trápne 😆😆 ja som totiž písal koment k “popunčovej” a som ho nedopísal, a keď som sa vrátil k mobilu tak som si akosi asi pomýlil mená :D no fakt je mi trápne :oops: ale už som to opravil

Děkuji a nemusí ti být trapně. Náhodou mě to pobavilo 😚
Citovat
+4 #7 Odp.: Naše druhá šance 12Dome 2021-06-11 23:21
Cituji aduška:
Dome, Isi? Ti dám takovou Isi. 😳😂😂Mno, řekněme, počkej si na další díl ;-)

Teraz je mi trápne 😆😆 ja som totiž písal koment k “popunčovej” a som ho nedopísal, a keď som sa vrátil k mobilu tak som si akosi asi pomýlil mená :D no fakt je mi trápne :oops: ale už som to opravil
Citovat
+3 #6 Odp.: Naše druhá šance 12aduška 2021-06-11 18:35
Cituji ori:
Aduško - dík za naději. Jsou to dva roztomilí kocourci, tak proč jim nedat třetí šanci. :lol:

Díky, jo, trošku mi je líto, že bych měl jejich příběh tak brzo skončit, tak možná pár dílů..
Citovat
+2 #5 Naše druhá (třetí) šanceori 2021-06-11 16:46
Aduško - dík za naději. Jsou to dva roztomilí kocourci, tak proč jim nedat třetí šanci. :lol:
Citovat
+3 #4 Odp.: Naše druhá šance 12aduška 2021-06-11 00:22
Cituji ori:
Aduško - odpusť mu Isi. Asi byl mimo po přečtení povídky. Je prostě skvělá. Vlastně jako všechny od Tebe. A budu se rovněž těšit na další díly. :roll: Protože pouze jen jeden další bude málo. :P

Díky, Ori. Neboj se, nevzala jsem si to od Doma osobně. Jen mě to moc pobavilo. 😊😍Jinak bych tam nedala ty ubrečeně smějící se smajlíky. :lol: A musím tě zklamat, už jen 2 díly a Dan s Nikem si půjdou žít svůj život. Tím ale neříkám, že o nich třeba ještě něco nenapíšu, jak tak vidím jejich fanoušky.
Citovat
+1 #3 Naše druhá šance 12ori 2021-06-11 00:05
Aduško - odpusť mu Isi. Asi byl mimo po přečtení povídky. Je prostě skvělá. Vlastně jako všechny od Tebe. A budu se rovněž těšit na další díly. :roll: Protože pouze jen jeden další bude málo. :P
Citovat
+4 #2 Odp.: Naše druhá šance 12aduška 2021-06-10 23:04
Dome, Isi? Ti dám takovou Isi. 😳😂😂Mno, řekněme, počkej si na další díl ;-)
Citovat
+4 #1 Odp.: Naše druhá šance 12Dome 2021-06-10 22:58
Možno sa mýlim, kľudne ma opravte, ale toto bolo asi prvé požiadanie o ruku, ktoré som si niekde prečítal, a moc moc sa mi páčilo, ako si podala toho ďábla :lol: takže smekám pred tebou Aduško :-* výnimočné
Citovat