Naše druhá šance 11

Dojel jsem před bytovku, v níž Dan bydlí. Zaparkoval jsem auto, vystoupil a čekal, než se objeví. Hlavou mi běhalo, aby si z něj po cestě zase někdo neudělal trenažer na crash testy. I výčitky svědomí, že jsem na něj měl počkat, mě dostihly dřív, než jsem čekal. Tak nějak věřím tomu, že ta obava o jeho život tu bude napořád. Hlavou mi proběhla celá ta situace v kavárně. Štvalo mě, že přede mnou něco tajil. Když pak při svém přiznání nasadil ten štěněčí výraz, nevěděl jsem najednou, zda se na něj zlobit, nebo ho tam přede všemi zulíbat. Byl jsem z toho naprosto mimo a nějaký ten hněv ve mně taky zůstal. Musel jsem na chvilku pryč sám si všechno promyslet. Ono sice nebylo co. Věděl jsem, že mu odpustím. Jen jsem chtěl všechno probrat s chladnou hlavou.

Uběhla skoro půlhodina, co tady stojím, ale po Danovi ani stopy. Začal jsem si o něj dělat vážné starosti. Nevěřím tomu, že hned nevyjel. Můj strach však okamžitě zažehnal příjezd modrého autíčka, které zaparkovalo o dvě místa dál od toho mého. Podle vzhledu mi přišlo sice povědomé, ale nějak jsem to neřešil. Nevím, jak to dělají, že si jsou všechna auta tak podobná. Se na něj musím pak líp podívat, ale teď je potřeba si promluvit s tím mým podrazákem, který vystoupil s malou nákupní taškou a nejistě se po mně podíval. Došel pomalu ke mně a společně jsme se pohnuli ke vchodu do bytovky.

Po vyšlapání dvou pater se za námi konečně zavřely dveře od bytu a Dan odnesl tašku do kuchyně, kam jsem ho následoval. Když stál u linky a vybaloval věci z tašky, došel jsem za ním a opřel se o pracovní desku. Daniel mě sjel letmým pohledem, než se mi začal omlouvat. Z jeho slov, která mu vycházela z úst, mi bylo jasné, že ho ta malá lež opravdu mrzí. Jenže potřeboval pochopit, že mě spíš než to ovládala obava o něj. Snažil jsem se mu vyjasnit, že by mi nevadilo, kdyby si jen lehce poupravil pravdu. Rozhodně bych vzal líp to, že by končil dřív, protože si potřebuje ve městě něco zařídit, než to, že bude celý den v práci, a přitom byl jinde.

„A co když ne? Co když bys to líp nevzal?“

Prošel jsem kolem Daniela směrem k oknu, kde jsem se zahleděl na parkoviště. Za sebou jsem slyšel, jak Daniel najednou ustal v činnosti.

„Jedna tvá nehoda mi stačila. Jak si myslíš, že by mi bylo, kdyby mi zase volali, že tě někdo naboural, ale tentokrát jsi z toho nevyvázl jen s otřesem mozku?! A navíc bych ani neměl ponětí, že jsi byl jinde než v práci?! Takže ano, možná bych to líp nevzal. Věděl bych ale, že jsi někde ve městě, kdyby náhodou,“ pootočil jsem se k němu a čekal.

„No tak jsem to překvapení trochu nedomyslel. Mrzí mě to. Ani já už nechci nikdy zažít to, co se stalo. Jen… jsem tě chtěl překvapit. Omlouvám se,“ vyhrkl nešťastně, ale neušly mi ty netrpělivé pohledy, které po mně při tom házel. Nejdřív jsem je nechápal. To až když jsem si prohlédl auta na parkovišti. Musel jsem několikrát promrkat oči, protože jsem měl pocit, že špatně vidím. Stála tam kousek od sebe dvě naprosto stejná auta. No, stejná. Byla stejná až na barvu. Mé bylo tmavě červené a to druhé tmavě modré, jinak stejné. Byl jsem v šoku a zároveň se mi chtělo smát. Nakonec jsem se zvládl jen neurčitě uchechtnout. Ten pitomec jeden. Že já si to auto líp neprohlédl, když dojel. Tohle je vážně překvapení…

„Vidíš tam něco zajímavého?“ ozvalo se za mnou. V Danově hlase jsem zaslechl pobavení.

„Hm, nic moc. Jen náhradní díly na moje auto,“ vyhrknul jsem ledabyle.

„Já ti dám ‚náhradní díly‘,“ čertil se a já se tomu musel pousmát. Kdo by to řekl, že si pořídí stejné auto, jako mám já.

„Ty náhradní díly odvoláš, Niku. To, že mám stejné auto jako ty, neznamená, že si z něj něco vezmeš,“ prskal dál.

„Pokud ho zase někde nerozstřelíš, tak si z něj taky nic nevezmu, že?! A neodvolám to, dokud tě za dnešek nepotrestám,“ nasadil jsem na něj ten ďábelský úsměv, který tak rád používá. Daniel v momentě znejistil ještě víc a začal se červenat, jak to umí jen on.

„Nerozstřelím? To oni vletěli do mě!“ vztekal se na mé rýpnutí a náramně mě tím pobavil. Začal rozhazovat rukama a poučoval mě o své nehodě ještě chvíli, když tu se najednou zarazil. Došlo mu, co jsem řekl: „Potrestáš?“ špitl zaskočeně.

„Ano, potrestám tě, protože zlobíš,“ usmál jsem se a šel pomalu k němu.

„A-a jak mě chceš potrestat?“ Jeho hlas se zachvěl, stejně jako tělo. Ten zase myslel na prasárny. Myslím, že by trocha abstinence vážně prospěla, ale nejdřív… Než jsem mu odpověděl, prsty jsem mu pomalu sjel po jeho červenající se tváři přes rty, čelist, krk až k řetízku, na němž od jeho oslavy visely dvě psí známky. Jedna stará od Alexe a druhá ode mě s našimi iniciály a heslem „Máš mě na krku“. Přejel jsem palcem po přívěšku, za který jsem si toho ničemu přitáhl blíž, a sledoval, jak se jeho hrudník začal zvedat v rychlejším tempu.

„Uvidíš,“ hodil jsem po něm obočím, poplácal ho lehce po tváři a sledoval, jak jeho červená tvář nabírá rudě rozpálenou barvu. Neušlo mi ani, jak hlasitě polkl. „Ale teď si pěkně sednu a ty mě budeš za trest obletovat,“ dopověděl jsem a šel se posadit na gauč. Daniel tam stál jak solný sloup s vyraženým dechem. Popadl jsem ovladač od jeho televize a pustil ji, zatímco si hlasitě odfouknul a vydal se s brbláním, jaký jsem provokatér a idiot, zpět do kuchyně, div že se při své otočce nepřerazil o roh skříňky. „Já tě slyšel!“ zařval jsem za ním. Z kuchyně se ozvalo další zabrblání. Tohle dráždění jeho osoby mě opravdu začíná bavit. Nejdřív ho navnadit a pak odpálkovat… Já taky umím provokovat, nejen ty, milý zlatý…

Zatímco Dan válčil v kuchyni, zvládl jsem pro něj na internetu v mobilu vybrat moc pěkný trest za ty dny trápení s ním. Sice to vypadalo trochu i jako odměna, ale myslím si, že pro něj to za trest bude. V duchu jsem se za to musel poplácat po rameni. A bavilo mě to o to víc, protože jsem mu nasadil stejného brouka do hlavy, jakého jsem měl i já, když si před pár dny vyřizoval ten tajný rádoby pracovní hovor.

Daniel došel z kuchyně s podnosem samých dobrot. Dal si vážně záležet na tom, aby si mě udobřil. Pár obložených chlebů, miska s brambůrkami, dvě sklenice ovocného džusu, čoko-pěna a rychlá pusa mi vážně přišly vhod. Posadil se uraženě vedle mě a bez jediného doteku sledoval film, který jsem stačil během jeho nepřítomnosti pustit. I když, sledoval je špatné slovo. Nemohl jsem si nevšimnout, jak očima běhá po pokoji a chvilkami zase kouká do nikam, zatímco si v rukách hrál se sklenicí džusu. Vážně je to pitomec. Ale je můj a nikomu ho nedám.

Vzal jsem Danovi sklenici z ruky a položil ji na stůl. Jen se na mě nechápavě kouknul, ale zarytě mlčel. Nakonec jsem ho, i přes první protesty, přiměl si lehnout a položit si hlavu do mého klína.

Zatímco jsme sledovali film, ozval se Danielův odměřený hlas, který chtěl zjistit, zda to s tím trestem myslím opravdu vážně. A zároveň se ze mě snažil nenápadně vytáhnout, co jsem si to na něj vlastně nachystal. Musel jsem se nad tím jeho bloumáním zasmát. Abych uklidnil jeho nabručenou malou dušičku, ujistil jsem ho, že o nic hrozného nejde. Což se mi nejspíš moc nedařilo. Nervózně sebou šil ještě pěknou chvíli, než sáhl po polštářku a podložil si jím hlavu. Podal jsem nám misku s brambůrkami a prsty mé volné ruky se začaly prohrabovat těmi jeho havraními vlasy. Neušlo mi, jak se pod tím dotykem lehce napjal, začal se kousat do rtů a tváře mu zase nabíraly tu krásnou načervenalou barvu. Snad díky tomu pochopil, že se na něho zase tak moc nezlobím.

Uběhla asi půlka filmu, když jsem začal mít mravence v noze a můj ze sezení bolavý zadek se taky ozval. Poprosil jsem proto Dana, aby se nadzvedl a uvolnil mi tak prostor. Trošku jsem se protáhl a zkontroloval mobil, zatímco se na mě ten trouba sklesle podíval. Neodolal jsem, přistoupil k němu a opřel se rukama za jeho hlavou.

„Copak je?“

„Ty už chceš jet?“

„No, sice jsem si jen protahoval ztuhlé svaly, ale pokud mě tady nechceš…,“ hodil jsem rameny a chtěl se odtáhnout. Všiml jsem si, jak Daniel znejistěl a chtěl mě zastavit.

„Ne, já jsem rád, že tu jsi. Jen…“

„Zase to tvé jen… Chjo, Dane, řekni mi narovinu, co se v té tvé hlavince zase honí za myšlenky?“ políbil jsem ho na čelo. Daniel se jen letmo ušklíbl, když sklopil oči a díval se kamsi k nohám.

„Vím, že si to za dnešek nejspíš nezasloužím… Nechtěl bys tu dneska zůstat… se mnou… přes noc?“ váhavě, skoro až s obavou se na mě podíval. Propalovali jsme se chvíli očima, než jsem se sklonil a políbil ho.

Nad tou první částí jsem se mu jen zakřenil a potvrdil ji. Ne, za dnešek by si to nezasloužil. Poté, co jsem se na něj přísně podíval, si Daniel smutně povzdychl a pohled stočil zpátky k televizi. Už se mi ale nechtělo ho déle trápit: „Co já s tebou mám dělat, můžeš mi to říct? Takhle mě citově vydírat… Kdo to kdy viděl,“ uchechtl jsem se a pobídl ho, aby mi za sebou na gauči udělal kousek místa, do kterého jsem se okamžitě vtěsnal. Přehodil jsem ruku kolem jeho pasu, pořádně se na něho namáčknul a užíval si naši blízkost. Daniel si se mnou propletl prsty a pokračoval ve sledování filmu. Když už jsme oba cítili, že déle nevydržíme, šli jsme si lehnout do postele. V ní jsme si ještě chvíli povídali, než nás únava přemohla úplně.

Ráno bylo jedno z těch nejvtipnějších, jaké jsem kdy zažil. Sotva mi začal zvonit budík, Dan se úlekem posadil a kontroloval místnost, zatímco já si v poklidu protíral oči. Když jsem budík vypnul, ohlédl se ke mně a sledoval mé cukající koutky. Vypadal roztomile, jak najednou nevěděl, kde je a co se děje. Neváhal jsem a stáhl si ho zpátky k sobě. Měli jsme ještě patnáct minut čas. Byla by škoda toho nevyužít. Za tu větu jsem se pak mlátil rukou do hlavy. Danielovi se po našem ranním tulení nechtělo vstávat z postele, proto jsem ho z ní musel vytlačit násilím. To bylo nadávek po pádu na tvrdou zem. Ale má, co chtěl. Kdyby nezdržoval, nemusel by tak skončit.

Dojel jsem do práce tak akorát načas. Klára mě přivítala s klasickou hromadou papírů v rukou. To bude zase dlouhý den. Prokousával jsem se tím až do pěti odpoledne. Byl jsem do práce zabraný tak, že jsem zapomněl dát Danielovi vědět, že se zdržím. Díky výčitkám svědomí jsem málem přeslechl klepání na dveře. Jana vešla po mém zvolání se dvěma hrníčky kávy a úsměvem na rtech. Proč se tak culí, mi nemusela ani vysvětlovat, když se zpoza ní vynořilo to černovlasé stvoření, ze kterého mám poslední měsíce nervy na špagátku. Daniel se s šibalským výrazem zastavil těsně vedle ní a čekal. Jakmile za sebou Jana zavřela dveře, vrhl se na mě a dravě mě políbil, zatímco si na mě obkročmo sedl. Tak tohle jsem nečekal. Spíš jsem počítal s přednáškou, že on se přepracovávat nesmí, zatímco já si sedím v práci přesčas, jako by se nechumelilo, než s takovým přivítáním. Zkusil jsem ho zastavit, aby nás někdo nenačapal, když byly dveře odemčené, ale on si nedal říct. To až když ztrácel dech, se ode mě kousek odtáhl. Po pár dotazech, co to do něj vjelo, a jeho pohledech, proč se ptám, jsem to hodil za hlavu a líbal ho dál. Pokud se snažil si vyžehlit předchozí dny, začalo se mu to dařit. Mému trestu však neunikne.

Neužívali jsme si tuhle naši romantickou chvilku moc dlouho, protože přišel s dalším překvapením. Sice jsem nevěděl, zda nějaké jeho další překvapení snesu, ale mlčel jsem. Když mi sdělil informaci, že si jejich firma pronajala náš sál k uspořádání vánočního firemního večírku, na který mohou dojít i protějšky zaměstnanců, a on chce, abych tam šel s ním, vážně mě tím dostal. Nečekal jsem, že mě bude chtít představit svým kolegům. Tedy čekal, ale ne tak brzy. Nic jsem ale nenamítal a pouze přikývl v souhlas. Byl jsem rád za to, že nás dva bere opravdu vážně.

Během kávy, kterou jsme stihli vypít ještě teplou, jsme naplánovali víkend u Alexe. Ten Daniela přes telefon přemlouval, abychom dojeli v pátek po práci a odjeli až v neděli večer. Oba jsme ale chtěli mít čas taky pro sebe a domluvili se s ním tedy až na sobotu. Na druhou stranu, na kolaudaci nového domu většinou hosté donesou majiteli nějaký dárek a my neměli vůbec žádný nápad, co jim koupit. Museli jsme něco vymyslet, a to rychle.

To naše vymýšlení nakonec rozjelo celopáteční maraton po obchodním centru. Nějak jsme nemohli na nic přijít. Dokud nám prodavačka v jednom z obchodů neporadila luxusní povlečení a krásnou sestavu rámečků. Ještě k tomu přikoupit láhev vína a bude to dokonalé.

Zbytek dne jsme pak strávili nákupem, večeří v místním rychlém občerstvení a večerní procházkou kolem řeky. Užívali jsme si společnost toho druhého pod oblohou plnou zářících hvězd. Jednoduše romantika, zakončená klidným společným usínáním. Teda, Daniel usnul ihned poté, co jsem si ho přitáhl do náruče. Jen mně to nějak nešlo. Hlavou mi běhalo tolik věcí. Hlavně o naší budoucnosti. Tak nějak jsem už věděl, že bych s ním strávil zbytek života. Říkal jsem si ale, jak by reagoval, kdybych to na něj vychrlil teď, po těch pár měsících, co jsme spolu. Klíče od mého bytu měl od chvíle, kdy se u mě zotavoval po nehodě, která mi taky nedá spát. Vím, že si možná dělám zbytečné starosti, ale jeden nikdy neví, kdy se objeví nějaký řidič, který si jednou zahraje na frajera a do Dana to napálí. Vím, že tyhle myšlenky vyvolala hlavně nehoda mých rodičů, a nejspíš se toho nepříjemného pocitu už nezbavím. Nechci však, aby si Dan myslel, že mu nedůvěřuju. Jen ta obava o jeho život… Ne, nesmím na to myslet. Je tady u mě. Je živý a zdravý a na ničem jiném teď nezáleží. S touhle myšlenkou jsem se k němu víc přitulil, až se ozval tichým hlasem a já musel z těch slov, která zazněla, zadržet smích, abych ho nevzbudil. Kdo by se taky nesmál, když mu ze spaní ten druhý řekne, že musíme utéct, než nám sní medvěd naše bonbóny a ukradne auto. Nevím, co se mu zdá, ale fantazie mu musí jet na plné obrátky. Mamlas jeden můj černovlasý. Zítra se ho na to, co se mu zdálo, budu muset zeptat.

Daniel

Znáte takový ten pocit, kdy se na vás protějšek dívá s takovým tím šibalsky provokativním pohledem, a vy si říkáte, co se zase stalo, nebo co jste zase provedli? Tak jím mě Nik častoval od chvíle, kdy jsem ráno otevřel oči s hlavou položenou na jeho rameni. Když jsem se ho ptal na to, co se stalo, odmítl mi to říct. Očividně mě chtěl podusit, což se mu dařilo, a má už tak vysoká zoufalost z toho, co jsem zase provedl, vyšplhala na třicátou úroveň. Dost mě tím štval. Vážně jsem měl chuť mu ten výraz smáznout z tváře jakýmkoliv způsobem. Horší však bylo, že si mé rozpoložení až neuvěřitelně okatě užíval. Začal jsem díky tomu přemýšlet, zda ho nezamknout do kufru auta, aby mě svými provokacemi cestou k Alexovi nerušil při řízení. Neřekl mi totiž, co se děje, ani během snídaně a mého celodopoledního škemrání. Naštěstí proběhla cesta bez jakýchkoliv provokací, takže to zamykání nebylo potřeba.

Sotva jsme dojeli na adresu, kterou mi můj bratr poslal ve zprávě, němě jsme s Nikem lapali po dechu. Prý, že to není vila. Pravda, nebyla. Byla to však dvougenerační novostavba s obrovskou zahradou a krytým bazénem připojeným k terase domu. Naše překvapené kukuče nám zůstaly i při jeho prohlídce. Mně teda do chvíle, než po mně zase hodil Nik ten svůj provokativní kukuč z rána a já tak předvedl dokonale uraženou dámičku. Navíc, když si našich pohledů všimli i ostatní (Leo, Terka, Leovi rodiče a moje máma), slíbil jim Nik, že jim to pak poví. Tak jakože, cože? Jim to poví dobrovolně a mně nic? Asi se budu muset smířit s tím, že to nebude mít těžké jen on se mnou, ale i já s ním. A jestli se mě snaží pořád trestat za tu malou lež, tak to mu pěkně děkuju.

Uražení mi vydrželo až do odpolední kávy, kterou Izabela servírovala na terase. Zde jsme jim s celou rodinou jaksepatří pochválili příbytek a po otevření vína a dalšího alkoholu připili, aby se jim zde pěkně žilo. V ten moment se nám dostalo rovnou dvojnásobného překvapení, kdy Iza s Terkou odmítly alkohol. Důvod ani nemusely říkat nahlas a byli jsme všichni hrozně šťastní, že se staneme rovnou dvojnásobnými strýčky, dědečky a babičkami. Nečekal bych ale, že pak začnou holky dotírat do mě a Nika. Když se mě zeptaly na to, jak to vypadá s námi dvěma, napadla mě naprosto dokonalá odpověď, za kterou jsem to pořádně schytal.

„Já se snažím, ale někdo tady nejspíš střílí slepýma,“ rýpnul jsem si s úsměvem ve tváři a hodil hlavou k Nikovi. Na rozdíl od našich příbuzných, kteří vyprskli smíchy, se na mě Nik jen zamračil. Dřív, než jsem stihl cokoliv dodat, si mě přehodil přes rameno a odnesl mě k bazénu. I když jsem se bránil a protestoval zuby nehty, bylo mi to houby platné. Tak jak jsem byl, jsem nakonec skončil ve vodě. Tohle si teda vypije. Aspoň, že jsem neměl po kapsách nic důležitého. Voda v bazénu byla celkem studená. Klepaje se jak ratlík jsem došel na terasu, kde už mě čekal Alex s osuškou a škodolibým výrazem, na nějž jsem mu odpověděl vyplázlým jazykem. Nehodlal jsem to nijak zvlášť komentovat a šel se převléct do pyžama, které jsem jako jediné oblečení měl s sebou. Sice mi brácha nabízel, že mi půjčí něco na sebe, ale Nik mu to zakázal s tím, že mi o půl šesté začíná večerka, takže prý pak můžu zamířit rovnou do postele. Jak on mě dokáže občas štvát.

Suchý a převlečený jsem si po mém návratu na terasu od té zrůdy, která si říká můj přítel, chtěl odsednout jinam. Jenže Nik mě mezitím stihnul chytit za ruku a stáhnout k sobě na klín: „No tak, zlato, nebuď uražený. Jen tě zlobím,“ hrknul na mě, zatímco si mě k sobě pevně přitáhl. Aby toho nebylo málo, ostatní se k němu přidali a mně tak zůstala opora v podobě mojí mámy. Ta se bez okolků zvedla, došla k nám a dala Nikovi pohlavek. V ten moment jsem se musel začít smát já jemu. Jo, ta škodolibá radost, kterou usadila Nikova poznámka o trestu, co na mě čeká těsně před Vánoci. To jako vážně mě chce trestat před našimi společnými Vánoci? Členové naší dokonalé rodinky se ptali na podrobnosti. Avšak Nik byl tvrdý a nikomu nic neprozradil. Věděl, že by se to hned dostalo ke mně.

Bavili a rýpali jsme do sebe skoro až do noci. Než se naše banda rozpustila, zeptal se Nik mámy a Alexe, zda mě někdy honil medvěd po lese a zda ví o tom, že mluvím ze spaní. Nechápavě jsem se na něj povídal, protože to bylo prvně, co o mně někdo něco takového řekl. Ostatní taky nejdřív nechápali a tuhle informaci zamítli, než se začali uculovat Nikovu provokativnímu výrazu. „V tom případě…,“ uchechtl se a já ho propíchl pohledem.

„Co hezkého povídá ze spaní?“ ptal se Leo a netrpělivě těkal pohledem mezi mnou a Nikem.

„Nic zvláštního. Jen něco o tom, že musíme utíkat, než nás medvěd okrade o bonbóny a o auto. Nic víc,“ odfrkl ledabyle a mávl nad tím rukou.

„Hmm, co se ti zdálo, Dany?“ zeptal se mě Alex vážně. Nastala minuta ticha, kterou jsem nenáviděl stejně, jako v tu chvíli mého pitomce Nika a celou rodinu. Věděl jsem, že to, že si mě stáhl na klín, nebude jen tak. Když se mi začali všichni smát a Nik mě nechtěl pustit z klína, jen jsem se ušklíbl a dal jsem mu jasně najevo, že si tohle opravdu vypije. Muhehe… ďábelský smích.

Do postele jsem ulehl jako první na ten nejkrajovitější kraj postele, zády k Nikovi, který mě po pár minutách následoval. Přitulil jsem se k polštáři a peřině a dělal, že toho pitomce naprosto ignoruju. Po pár minutách našeho oddálení však nevydržel a začal do mě dloubat. Kéž by to bylo do nějakých míst, která by se dala ignorovat. On však trefoval ta místa, kde jsem byl obzvlášť lechtivý nebo citlivý. Snažil jsem se vydržet se nesmát a nehýbat, ale nešlo to. Po chvíli jsem se převrátil s očima mokrýma od smíchu a chytil ruce toho neřáda. Ten využil situace a uvěznil mě pod sebou.

„Nech mě! Jdu spát a ty mi v tom nezabráníš!“ vrčel jsem hraně.

„Ale no tak, lásko, přece se nebudeš čertit,“ líbnul mě a já mu skousl ret dřív, než stihl uhnout. Bolestí zakňoural a odtáhl se poté, co jsem zuby povolil. Se zamručením po pár vteřinách uznal, že mu to patří, a omluvil se za mé bazénové zchlazení. Dlouho jsem uvažoval, zda mu tak lehce odpustit. Nakonec jsem ale přece jen přikývl a jeho tunové tělo ze sebe shodil. Nemohl jsem dýchat pod jeho vahou, kterou mě celého zavalil. Aby si mě ukonejšil, opatrně se ke mně přitulil a šeptal mi sladká slůvka. Ignoroval jsem jeho snahy a zavřel oči, jakože spím.

To až do chvíle, kdy mi zašeptal do ucha tu jednu větu. „Přestěhuj se ke mně.“